Vítej, návštěvníku!

Neřešitelná hádanka

Byli jsme teď na celém světě čtyři. Čtyři lidé druhu Homo Aquaticus s mnoha miliardami Homo Sapiens. Země je zatím dost velká pro všechny. Měli jsme však větší naději, než když tu byli jen původní vodníci – Strážci základen. Viktorín zvládl přeměnu, ale také, že jsem s ním čekala dítě.

Miminko bylo zatím příliš malé. Občas jsem v naprostém klidu, hlavně v noci, vnímala podivné pocity. Zdálo se mi, že ležím stočená do klubíčka v malém hrníčku, naplněném vodou. Mohla to být reminiscence na moji přeměnu, kdy jsem pod poklopem inkubátoru strávila celých dlouhých čtyřicet dní? Viktorín to zkusil vysvětlit i tím, že možná zachycuji i první nesmělé myšlenky našeho dítěte. Co mohlo vnímat jiného, než malou prostoru a vodu kolem sebe? Zatím jsme toho o něm moc nevěděli, snad jen, že to bude chlapeček. Dohodli jsme se už i na jeho jménu. Měl se jmenovat Oldřich po mém mrtvém bratrovi. Viktorín s tím souhlasil – už proto, že toto jméno patřilo mezi starodávná česká jména.

Manželé Vomáčkovi se vrátili domů. Vomáčka se s neskrývaným nadšením pustil do studia vlastního pitodonu. Vzal si jej i do nemocnice a kromě toho si domů odnesl jeden miniaturní kapesní počítač, podobný nevzhledné kamenné hroudě. Byl bez ovládání a dokonce bez jakýchkoliv aktivních prvků, ale pro lékaře formátu primáře Vomáčky znamenal pravý poklad. Na telepatický dotaz ochotně poskytoval vše, co kdo potřeboval vědět – a obsahoval většinu důležitých vědomostí, které vesmířané o lidech Země nashromáždili během tisíciletí výzkumů. Mé i Viktorínovy znalosti ostatně pocházely z téhož pramene. Informačních robotů se na základně nacházely tisíce a každý si snad umí představit, co takové vybavení znamenalo v rukou zkušeného odborníka.

Nechyběla tam už ani přeměna lidí ve vodní bytosti. Pravděpodobně už mezi těmito vědomostmi kdysi byla, ale vesmířané ji z informačních robotů zanechaných na Zemi pečlivě odstranili a ponechali Strážce, aby ji objevili znovu. Viktorín ji sem musel doplnit, jakož i několik dalších poznatků.

Proč tomu tak bylo?

Možná šlo opravdu o delfíny. Buď jak buď, teď už najednou všichni informační roboti tuto přeměnu znali a poskytli by ji stejně ochotně všem vodníkům. Bohužel tato přeměna vyžadovala použití inkubátoru, neboli vodnického hrnečku. A také nepříjemného začátku, spojeného s utopením. Nepříjemná záležitost, ale přežít se dala. Horší bylo, že hrnečků bylo na základně jen deset, což znemožňovalo přeměnu většího počtu lidí najednou. Přeměňovat milióny po deseti? Nebo snad měla přeměna zůstat záležitostí skupinky lidí – Nietzcheho nadčlověka?

Nedalo to spát mně ani Viktorínovi. Místo abychom začali vyhledávat lidi, které přeměníme jako další v pořadí, pokoušeli jsme se vyzkoumat, zda by se přeměna neobešla bez hrnečků, případně jak bychom mohli vyrobit další. Ale hrnečky nebyly jen skleněné nádoby s porculánovým víkem, jak se zvenčí jevily laickému pohledu, ale nesmírně složité stroje. Každé víko obsahovalo půl tuny elektroniky, na jakou se pozemská technika až dosud nezmohla. Uvnitř se nacházely miliony miniaturních generátorů různých vln, pomocí jejichž interference roboti dokázali detekovat, zaměřit a opracovávat cíle s přesností větší než rozměr baktérie. Snad se jednou naše civilizace na něco tak dokonalého zmůže, ale výroba inkubátorů zatím přesahovala naše možnosti navzdory tomu, že v základnách byly dílny řízené roboty, schopné vyrobit cokoliv od špendlíku po antigravitační vznášedlo.

Výroba vodnických hrnečků byla příliš složitá i na tyto velice dokonalé výrobní stroje.

Vypadalo to, že buď objevíme, jak by se to dalo dělat ve velkém, nebo se omezíme na hrstku vyvolených.

Což bylo přesně to, co jsme nechtěli.

Viktorín navštívil opuštěné základny svých dávno mrtvých přátel Karla Albrechta a Sigmunda. Odletěl tam sám a sám se také vrátil. Dalo by se říci, že pořídil dobře, kdyby to nebyla slabá útěcha. Základny byly v naprostém pořádku, jak je původní majitelé zanechali. Před čtyřmi sty lety Viktorín s Karlem Albrechtem Sigmundovu nakonzervovali a zhruba třikrát za sto let ji jeden nebo druhý navštěvoval, aby se přesvědčili, v jakém je stavu. Po smrti Karla Albrechta Viktorín převedl do autonomního režimu i jeho základnu. Uvnitř se samočinně obnovovala voda a agregáty byly připravené sloužit tomu, kdo sem zavítá – musel by to být ovšem vodník. Viktorín je navštívil naposledy krátce po skončení druhé světové války, obě tehdy byly naprosto v pořádku. Tak je dnes také nalezl.

„Takže máme k dispozici třicet inkubátorů,“ řekl po svém návratu. „Je to trojnásobek dosavadního počtu, ale proti těm miliardám lidí na Zemi je i ten počet mizivý.“

„Nedal se tam objevit nějaký náznak, který by mohl vést k dalším základnám?“ vyzvídala jsem.

„Tyhle informace si nepamatovali roboti, ale my sami,“ vrtěl hlavou.

„Takže – co dál?“ povzdychla jsem si.

„Vím ještě o dvou základnách,“ přemýšlel Viktorín. „Ale do žádné se nejspíš nedostaneme.“

„Kdo v nich žil?“

„Nikdo – od začátku byly prázdné a nikdo se tam od odletu vesmířanů nedostal. Nejspíš jsme o nich věděli všichni, ale – vstup nebyl dovolený.“

„A kde vlastně jsou?“ zajímala jsem se.

„Hlavní a největší základna je ve střední části Atlantiku,“ přemýšlel. „Je daleko odsud a přístup do ní je nebezpečný i pro nás, vodníky.“

„A ta bližší?“

„Kousek na jih od Kréty,“ vzpomínal. Z útržků vzpomínek, které mu prolétly hlavou, jsem pochopila, že základna leží ve značné hloubce na dně Středozemního moře.

„Pojeďme se tam podívat,“ zajásala jsem.

„Tam teď nemůžeš,“ dotkl se myšlenkou našeho miminka.

„Zatím to ještě jde,“ mávla jsem obrazně rukou. Pravda, byla jsem již ve dvanáctém měsíci, ale u vodníků to mělo probíhat pomaleji než je běžné u Homo Sapiens. Dosud to nebylo znát víc než pomocí pitodonu a počáteční nevolnosti mě už přešly. Cítila jsem se naprosto fit. A možná právě teď byla poslední chvíle, kdy si podobnou cestu mohu dovolit, mínila jsem možná trochu lehkomyslně.

„Víš, co to je dva kilometry hloubky?“ snažil se mě od toho odradit.

„Náš bazén v základně má hloubku půl kilometru, to je pro obyčejné lidi nedostupná propast. Zrovna tenhle týden jsem se potápěla až na dno.“

„Ano, ale na základně je všechno bezvadně osvětlené, dno je hladké a můžeš na něm klidně sbírat špendlíky. V moři to bude nebezpečnější.“

„Pokud vím, ve Středozemním moři žraloci nejsou.“

„Žraloci ne, ale ve dvou kilometrech žijí hlubinné ryby, které by si na nás také s chutí smlsly.“

„Myslela jsem, že pojedeme vznášedlem,“ opáčila jsem.

„Do takové hloubky nemůžeme s kabinou plnou vzduchu. To by nás rozmačkalo jako že jedna a jedna jsou dvě.“

„Vždyť jsme vodníci, ne? Vznášedlo nás jen poveze, bude nás chránit a osvětlovat nám cestu.“

„Takovou hloubku reflektory nevydrží.“

„Tak je vyměň.“

„A co když někde na mořském dně uvázneme?“

„V tom případě vyplujeme nahoru sami i bez vznášedla. Nárameníky přece fungují i pod vodou.“

„Říkej si co chceš, nelíbí se mi to,“ nesouhlasil s mou účastí.

Jenomže já jsem měla hlavu ještě tvrdší.

„Když mě nevezmeš rovnou s sebou, přijedu tam za tebou,“ řekla jsem nahlas, aby to mělo platnost.

Jen si povzdychl – ale ustoupil.

Celý následující týden jsme se připravovali na cestu. Viktorín opatřil reflektory, které by mohly vydržet i hloubku pěti kilometrů. Namontoval je dopředu na vznášedlo, ze kterého naopak odstranil vše, co by nevydrželo tlak. Technologie vesmířanů naštěstí nejlépe fungovala pod vodou, což nám situaci usnadňovalo. Já jsem sháněla zásoby, především potravin. Musela jsem vybírat jen takové, aby se daly konzumovat pod vodou a nepotřebovaly tepelnou úpravu jako vaření, smažení či pečení.

A pak jsme odlétli.

Odlétali jsme v noci a nízko nad zemí jsme zamířili nad Rakousko a dál k Itálii.

V poslední době takhle létaly statisíce lidí nejen u nás v Evropě, ale po celém světě. Hranice mezi státy v podstatě zmizely, jen měna odlišovala sousední státy od sebe – ačkoli i tady se ledacos změnilo a většinou platilo, co si kdo přivezl. Byly s tím nepatrné problémy, spojené s proměnlivým kursem. Dlouho pečlivě připravovaná dohoda o zavedení společné měny by v Evropě odstranila poslední zbytky dřívějšího rozdělení na státy a státečky. Někteří už začali uvažovat dál a propagovali sjednocení jazyků. To ale bylo zatím ve hvězdách a pokud by došlo na naše plány, pak by se přeměnou zavedla též jednoznačná pojmová řeč vesmířanů a odstranila by rázem i poslední bariéry mezi národy.

Prolétli jsme nad Rakouskem a přelétli přes hory, co nás oddělovaly od Jaderského moře. Těšila jsem se na moře, ale Viktorín mi poradil, abych zkusila aspoň na chvíli usnout, pak budu jistě čilejší. Uznala jsem ten důvod, ale cestovní horečka mi dlouho nedovolovala usnout. Šumění přicházející zvenčí mě ale nakonec přece jen uspalo.

Probudila jsem se za bílého dne. Letěli jsme nad mořem, až v dálce byla po levé straně znát pevnina. Vznášedlo nás rychle neslo padesát metrů nad ubíhajícími vlnami. Z téhle výšky vypadaly s bělavými krajkami pěny a modrozelenou barvou čisté vody překrásně.

„Jak ses vyspala?“ optal se mě myšlenkou Viktorín.

„Nádherně,“ odtušila jsem. A co ty?

„Sotva držím oči otevřené,“ přiznal.

Poznala bych to, i kdyby se snažil zapírat, ale on nikdy nelhal rád a ke mně musel být upřímný už proto, že jsme byli spolu pořád a pro oba to tak bylo výhodnější.

„Vyspi se teď chvilku ty, budu řídit,“ nabídla jsem mu.

Poslechl a za chvilku spal jako dudek.

Vznášedlo uhánělo rychle nad vlnami a já jsem sledovala, kdy se objeví pevnina. Při současném kursu bychom měli letět podél břehů Řecka a pak by před námi bylo volné moře a v něm ostrov Kréta – náš cíl. Viktorín chtěl, abych ho vzbudila ještě než se ocitneme nad ní, ale to by spal sotva půl hodiny. Rozhodla jsem se přeletět Krétu bez jeho pomoci. Udržovat kurs nebylo těžké, mapy jsme tentokrát měli vynikající a slunce spolu s hodinami určovalo světové strany tak přesně, jak jsme potřebovali. Počasí bylo báječné, obloha bez jediného obláčku, moře modrozelené s bělostnými krajkami, málem se mi chtělo zpívat. Pustila jsem si aspoň tlumeně rádio. Nějaká řecká stanice vysílala hudbu, byly to nádherné řecké melodie a cesta mi proto rychle ubíhala.

Pak pobřeží Peloponnésu ustoupilo kamsi doleva za obzor. Jen z dálky jsem spatřila mys Matapan a dva osamělé ostrovy, Kythéru a Antikythéru. Po chvilce letu nad volným mořem před námi konečně vyvstal šedivý proužek Kréty.

Jak jsme se přibližovali, šedý pruh pevné země se začal vybarvovat. Brzy byly vidět strmé skály se zelenými plochami – nedalo se ještě rozeznat, zda jsou to stromy, nebo tráva. Odklonila jsem kurs vpravo, abychom ostrov oblétli a nedostali se nad něj. Konečně se pobřeží stočilo k východu a mohla jsem jemným telepatickým dotykem probudit Viktorína.

Protáhl se a zeptal se mě, kde jsme. Když slyšel, že už oblétáváme jižní pobřeží Kréty, okamžitě vyskočil.

Musíme teď sledovat pobřeží, upozornil mě. Brzy uvidíme nejvyšší horu v této oblasti, Madaros. Od ní musíme zamířit přesně k jihu.

Sledovala jsem tedy pozorněji pobřeží. Brzy jsem objevila vysokou horu, ale Viktorín jen zavrtěl hlavou. Měl pravdu, po chvíli se z mlžného oparu vynořila ještě vyšší. Bylo kolem poledne a určit sever a jih bylo v této chvíli jednoduché. Počkali jsme, až náš stín na vlnách mířil přímo proti hoře Madaros a pak jsme se otočili přímo do slunce.

„Musíme zpomalit. Byl jsem tu jen jednou ve dvanáctém století, už si všechno nepamatuji,“ omlouval se zbytečně Viktorín. Přešla jsem to lehkým úsměvem. Co všechno si nepamatoval? Po osmi stoletích bezpečně rozeznat siluetu hory, kterou viděl pouze jednou v životě a ke všemu z dálky, to bylo i tak k neuvěření.

Klesli jsme až dolů k vlnám. Po moři pluly desítky lodí a lidé z nich na nás mávali. Viktorín se však dolů nedíval. Stále vyhlížel cosi na obzoru. Mezitím lodí dole pod námi ubývalo, až jsme opět letěli nad pustou, zvlněnou hladinou sami.

Minuli jsme těsně dva nevelké ostrovy. Kolem nich plulo opět větší množství lodí, ale ani tady jsme se nezastavili. Oba ostrovy nám brzy zmizely na severu a my jsme pokračovali dál a dál na jih.

„Tady to bude,“ pomyslel si najednou Viktorín.

Zpomalil a poručil vznášedlu klesat. Na hladinu jsme dosedli měkce a hned jsme se potopili. Otevřenými okénky na nás vhrkla mořská voda, ale byla teplá a přitom svěží, provzdušněná. Oba jsme vyměnili živly v plících a vznášedlo, proměněné v miniaturní ponorku, s námi zamířilo do hlubiny.

Klesali jsme rychle do tmavé vodní propasti. Po několika desítkách metrů sluneční světlo zmodralo a pohaslo, dál jsme jeli na dohled reflektorů. Voda v hloubce byla citelně studenější než povrchová a Viktorín zatáhl okénka, aby nám bylo tepleji.

Skloněný nos ponorky mířil šikmo dolů a z paprsků reflektorů co chvíli uhýbaly vyděšené ryby. Pociťovali jsme větší a větší tlak, ale zatím to bylo jako ve velkém bazénu na základně. Hloubkoměr na palubní desce ukazoval kolem osmi set metrů, když se před námi objevilo mořské dno.

„Asi jsem to spletl,“ přiznal Viktorín. „Musíme dál od pobřeží. Základna by měla být ve větší hloubce.“

Chvíli jsme pluli podle kompasu pořád k jihu. Najednou se nám dno ztratilo. Viktorín otočil a ve světle reflektorů jsme spatřili dno prudce spadající do hlubin.

„Vchod do Středomořské základny by měl být někde v této stěně,“ uvažoval Viktorín.

Pomalu jsme klesali dál. Kolem nás byla úplná tma, jako kdybychom přijeli o půlnoci a ne za poledne. Co chvíli před námi prchaly bělavé ryby, poblíž stěny to byly i jiné mořské potvůrky. Spatřila jsem velikého rejnoka, vlnícího se pryč. Menší rybky prchaly nejen před námi, ale asi i před ním.

Strmý svah končil. Vznášeli jsme u úpatí podmořské stěny a pozorovali ji zblízka. Ručička palubního hloubkoměru stála na tisíci devíti stech šedesáti metrech. Dole pod stěnou se rozkládalo dno, pokryté silnou vrstvou bahna, ale stěna sama nebyla nic než kámen.

„Pojedeme nejprve na východ,“ rozhodl Viktorín. Rozjeli jsme se směrem podle jeho mínění. Neujeli jsme ani sto metrů a Viktorín sebou trhl.

„Jsme na místě,“ ukazoval mi prstem na jakýsi výklenek ve zdánlivě jednolité skále. Nepatrné zaskřípění zvěstovalo, že jsme s ponorkou dosedli na mořské dno. Nebylo tu jen bahno, ale i kameny, zřejmě spadané shůry.

„Uznávám, našel jsi to rychle,“ přiznala jsem mu.

„Měl by tu být strážní robot,“ přemýšlel Viktorín.

„Pusťte nás dovnitř!“ křikla jsem – ovšem jen myšlenkou. Pod vodou jsme nemohli mluvit jinak než telepatií a jediné zvuky, které jsme slyšeli, pocházely zvenčí. Vzápětí jsme se oba zarazili.

„Vraťte se domů,“ ozval se nám v hlavách nepříjemný hlas. Skutečně jsme tedy byli na místě – a myšlenka, která nám nařizovala odejít, patřila zřejmě strážnímu robotu.

„Pusťte nás dovnitř!“ opakovala jsem.

„Mám přísný zákaz vpustit dovnitř kohokoliv,“ pocítili jsme okamžitě odpověď. „Jste obyvatelé tohoto světa, vím to. Ale nenastal čas. Vraťte se domů.“

„Potřebujeme jen několik informací,“ zkusil se zeptat Viktorín.

„Informace neposkytuji,“ odmrštila ho studená myšlenka robota. „Vraťte se domů.“

„Kdy nastane čas?“ obrátil se ještě na robota Viktorín.

„Až dostanu příkaz,“ opáčil robot.

„Příkaz? Od koho? Jsme tu jen my dva a ty.“

„Nesmím přijímat příkazy od obyvatel této planety, dokud nenastane čas,“ odpálil nás opět. „Vraťte se domů.“

„Počkej, tak na něj nesmíš,“ zastavila jsem Viktorínovy otázky a položila robotu svoji: „Odkud přijde příkaz, který ti řekne, že nastal čas?“

„Příkaz přijde ze středu světa,“ odpověděl nezúčastněně strážní robot. „Nesmím přijímat příkazy od obyvatel této planety. Vraťte se domů.“

„Není s ním řeč,“ rezignoval Viktorín.

„A co kdybychom se tam zkusili dostat navzdory zákazu?“ napadlo mě.

„To by dopadlo špatně,“ zrazoval mě Viktorín. „Obyčejné základny mají pasívní obranu. Kdyby hrozilo, že do nich vnikne někdo nepovolaný, spadnou stropy tunelů a zhroutí se klenby, všechno se zavalí kamením, ale nic víc. Středomořská by se bránila aktivně. Mohla by nás spálit na popel.“

„To je malér,“ povzdychla jsem si. „Co je to za nesmysl, že příkaz přijde ze středu světa? Cožpak mohli vesmířané dát nějakého robota až do středu Zeměkoule?“

„To bude určitě jinak než si myslíš. Střed světa, to se dá také chápat jako místo, odkud vesmířané podnikali průzkum Země. Takové centrum ale bylo na světě jen jedno. Atlantická základna.“

„To abychom se tam teď podívali...“

„Nezbude nám nic jiného, když nám tento Kerberos nepoví, kde se nacházejí ostatní základny.“

„Informace neposkytuji,“ opakoval robot jako ze zaseklé gramofonové desky. „Vraťte se domů.“

Viktorín s povzdechem zvedl nos vznášedla vzhůru. Ještě jsem chvíli protestovala, ale s Viktorínem jsem nehnula. Vzal si do hlavy, že se dovnitř nedostaneme – a basta.

Na druhou stranu jsem nemohla odbýt mávnutím ruky jeho argument o předpokládané aktivní obraně Středomořské základny. Základny měly vlastní inteligenci a ta nejspíš nebyla malá, alespoň co se robotů týče. Viktorín toho o vesmířanech věděl tisíckrát víc než já – vždyť je kdysi viděl na vlastní oči, což se mi nikdy nepoštěstí. Neuhodli jsme, co je vedlo k těm zákazům, ale bylo pravděpodobné, že nějaký smysl mají. Opouštěli jsme ale tato místa neradi. Pár kilometrů od nás se ukrývala tajemství, o jakých jsme dosud neměli potuchy – ale střežili je neviditelní strážci a opravdu nemělo smysl pokračovat v úsilí proniknout dovnitř. Bylo to marné.

Vystoupili jsme do světlé a prohřáté vrstvy vody, ale už jsme se nezdržovali a vylétli nahoru nad hladinu. Viktorín otevřel okna a já dveře, aby mohla voda co nejrychleji z kabiny. Venku bylo nádherně.

„Nedáme si svačinu?“ navrhl Viktorín, sotva jsme do plic opět nabrali svěží vzduch.

Byla jsem pro a okamžitě jsem se vrhla na zkoumání našich zásob.

Část jich byla v naprostém pořádku, zejména se to týkalo konzerv. Na některých bylo sice znát, že je vnější přetlak poněkud zdeformoval, ale po vynoření z hloubky se plechovky vrátily téměř do původního tvaru. Záleželo jen na množství vzduchu uvnitř, protože jedině ten se mohl stlačovat. Když byla plechovka po okraj, svůj tvar si udržela i v dvoukilometrové hloubce.

Hůř to dopadlo s chlebem. Měla jsem s sebou jeden bochník a doufala jsem, že se nezkazí. Pečlivě jsem jej zabalila do několika vrstev igelitu, předpokládala, že se tlakem vody zploští, ale vnitřním přetlakem se opět narovná, jako se stalo s konzervami. Měla jsem pravdu jen v tom prvním. Bochník měl nyní tvar plochého tácu a ačkoliv byl kupodivu suchý, vznikla z něho kompaktní hmota, na které by si vylámal zuby i šavlozubý tygr.

Nicméně jsme s chutí posvačili fazole v tomatě s masovou konzervou a navrch malou plechovku okurek.

Mezitím jsme se přiblížili k Itálii a kolem Sicílie zamířili k Gibraltaru.

„Jak dlouho tam poletíme?“ optala jsem se Viktorína.

„To je přece jednoduché,“ opáčil. „Máme před sebou asi osm tisíc kilometrů. Při rychlosti osmi set kilometrů za hodinu to dělá deset hodin. Budeme tam ještě za světla.“

„V jedenáct večer toho světla moc nebude.“

„Zapomínáš, že cestujeme po slunci. Myslím, že tam bude stejně jasno jako tady.“

„Príma. Až na to, že pod šedesát metrů hloubky je tma v noci i ve dne.“

„S tím samozřejmě nehneme,“ pomyslel si. Samozřejmě netušil...

Vzhledem k tomu, že cesta měla trvat hodně dlouho, opět jsme si rozdělili hlídky. Viktorín měl pilotovat první část letu, já jsem měla odpočívat. Spát se mi ale nechtělo, raději jsem se věnovala prohlížení zásob. Přemýšlela jsem, co bych mohla udělat se slisovaným chlebem, ale nic mě nenapadlo. Se zásobami jsem byla hotová brzy a pak už jsem neměla co dělat. Poslouchala jsem aspoň rádio. Přežilo pobyt v hlubinách, ale i když mělo snést potopení, změnil se mu hlas – pochopitelně ne k lepšímu. Membrána jeho reproduktoru se zřejmě zkřížila a zadrhla. Jakožto technický analfabet jsem s tím nic nesvedla. Mrzelo mě to, vždyť poslech rádia byl pro nás vlastně jediným zpestřením.

„Měla sis s sebou vzít nějakou knížku,“ mínil Viktorín.

Řekla jsem něco v tom smyslu, že po bitvě je každý frajtr generálem. Měl pravdu, ale měl si na to vzpomenout dřív. Teď bylo pozdě honit bycha.

Po třech hodinách letu jsem převzala řízení. Viktorín se natáhl na zadních sedadlech a prohlásil, že zkusí usnout.

Letěli jsme stále nad volným mořem, pevnina nebyla nikde v dohledu. Udržovat směr bylo tak jednoduché, že jsme to svěřili autopilotu. Šlo spíš o pozorování okolí a o reagování na nečekané události. Nad Gibraltarem jsme mohli očekávat hustější provoz. Spousta lidí tudy přelétá mezi Evropou a Afrikou. Jen menší část cestovatelů si volí kratší cestu přes moře a v našem směru přímo nad mořem jsme nikoho ani nespatřili. Nebylo by ale příjemné spolehnout se pouze na autopilota a s některým letadlem se srazit.

Prosmykli jsme se Gibraltarskou úžinou a zamířili trochu více na jih. Těšila jsem se, že uvidím Kanárské ostrovy, ale kousek před nimi se obloha zatáhla a vlétli jsme do bouřky. Z Kanárských ostrovů si pamatuji dva klikaté fialové blesky, které šlehly nedaleko od nás.

To už jsme byli nad Atlantikem.

Po pravdě řečeno, dalo se to poznat. Středozemní moře má o stupínek světlejší vodu než šedivý Atlantik. Jinak tu byly stejné vlny, nekonečně ubíhající pod námi. Viktorín se před Gibraltarem ujal řízení. Tvrdil mi, že bude mít co dělat, aby se tentokrát strefil. Nemohli jsme se zachytit žádného orientačního bodu na pevnině, jako naposled v případě hory Madaros.

„A co když nás ani tam roboti nepustí?“

„Pak se vrátíme domů,“ pokrčil rameny Viktorín. „Nenastal asi čas.“

Chvíli porovnával postavení slunce, ale pak nezměnil ani směr, ani rychlost letu.

„Poletíme ještě něco přes hodinu,“ prohlásil.

Úměrně s tím, jak se zkracovala vzdálenost k cíli, naopak stoupala naše nervozita.

„Když nás místní Kerberové vyhodí, zastavíme se při zpáteční cestě na Kanárských ostrovech,“ vymiňovala jsem si. „Ještě nikdy jsem tam nebyla a byl by hřích proletět kolem jako meteor, když už jsme tady.“

„Na Kanárských ostrovech jsem ani já nikdy nebyl,“ usmál se Viktorín. „Máš pravdu. Uděláme si tam dovolenou.“

Přesto jsme si oba hned nato v duchu přáli, abychom se raději dočkali vstupu do Atlantické základny. Až jsme se navzájem rozesmáli.

„Tu dovolenou si uděláme i tak,“ ujišťoval mě Viktorín.

Nevydržel čekat hodinu a ještě dvakrát měřil úhel slunce nad mořem.

„Byl jsi někdy v Atlantické základně?“ otázala jsem se ho celkem zbytečně – věděla jsem přece, že ji navštívil.

„Proč to chceš vědět?“

„Jak ses tam tenkrát dopravoval?“

„Vesmířané užívali různé dopravní prostředky,“ odtušil. „Samozřejmě měli vznášedla větších rozměrů než naše. Skafandry pro pobyt nad vodou měli s antigravitačními motory, mohli se v nich vznášet i nad pevninou. Tyto skafandry dovolovaly pohyb a přitom je dokonale chránily. Pro nás měli menší letadla tvaru kosočtverce, připomínající trochu rejnoka. Zajímavé na nich bylo, že měla rozpětí větší než průřez chodeb na základnách, takže se tam musela pohybovat bokem.“

„Máš nějaké uschované?“

„Nemám. Takové letadlo by se v Čechách nedalo provozovat bez velkého rozruchu a ten jsem nepotřeboval.“

„Snad jsi nechodil jen pěšky?“

„Měl jsem menší vozidla a také jsem létal na náramenících. Oddychl jsem si, když lidé začali vyrábět první automobily. Koupil jsem si jeden z prvních a roboti mi podle něj udělali vzhledově stejný, jen trochu lepší. Původní auta totiž nebyla určená ani do vody, ani k létání. Potom už jsem jezdil docela veřejně a nikomu se to nezdálo divné. Ostatně – vždyť i dneska letíme ve vznášedle, které se jen zvenčí tváří jako obyčejné.“

„Takže jsi kdysi Atlantickou základnu navštívil podobným vznášedlem, jako teď?“

„Ne, byl jsem tam jen jednou jako pasažér kosočtvercem, nic víc.“

„Podle čeho se tam dostaneme?“

„Protože si souřadnice pamatuji,“ ujistil mě. „Kdo by mohl na něco tak důležitého zapomenout? Potíž bude, že souřadnice určí jen zhruba oblast kde bychom mohli nalézt vchod. Není tam široko daleko žádný orientační bod, jako byl u Středomořské.“

„Poslyš, čím to, že si toho tolik pamatuješ?“

„Nevím. V tomhle snad nemají vodníci proti lidem žádnou výhodu. Ale já si pamatuji hodně, to je pravda. Uvidíme, co všechno si budeš pamatovat ty – řekněme po pěti stech letech ode dneška.“

Ještě chvilku jsme letěli a pak Viktorín usoudil, že jsme na kraji oblasti a měli bychom přistát na hladinu a zahájit sestup do hlubin.

Naši pozornost ale upoutalo několik lodí na obzoru. Byl jich tam celý houf a Viktorín rozhodl, že se k nim podíváme. Nebývá časté, aby v těchto místech plul celý konvoj lodí.

Změnili jsme směr k nim a brzy jsme je měli před sebou jako na dlani.

Lodě nepluly. Stály v houfu a nehýbaly se. Jen vlny Atlantiku pleskaly do jejich nehybných boků. Na první pohled bylo zřejmé, že to nejsou běžné obchodní lodě. Poznala jsem mezi nimi jednu letadlovou loď, ostatní jsem si zařadila jako nějaké křižníky. Ačkoliv bylo teprve pozdní odpoledne, začalo na jedné z lodí rychle blikat světélko.

„Je tam bitevní loď, křižník, dva torpédoborce, nákladní loď, tanker a letadlová loď,“ opravil mě Viktorín. „Patří námořnictvu Spojených států. Signalizují nám, abychom okamžitě opustili vzdušný prostor. A to bych se na to podíval! V mezinárodních vodách nám nesmí nikdo přikazovat, co smíme a co ne, pokud to předem neprojedná na Spojených národech!“

Místo okamžité otočky pokračoval v letu přímo na palubu letadlové lodi. Vznášedlo dosedlo nedaleko od obrovské nástavby, plné lidí. Hned po dosednutí na palubu k nám přiběhlo deset až dvanáct vojáků s napřaženými automatickými puškami.

„Helou, co se děje?“ promluvil na ně Viktorín anglicky. Otevřel dvířka a vystoupil. Stál teď sám proti hordě, která na něho mířila své nebezpečně vyhlížející zbraně. Zůstala jsem klidná. Věděla jsem, že nám ti vojáci ublížit nemohou – měli jsme přece ochranné štíty.

„Nerozumíte signalizaci?“ vyštěkl jeden z vojáků.

„Signalizaci rozumíme, ale nejsme občany Spojených států a proto ani nejsme povinni vás v mezinárodních vodách poslouchat,“ odsekl Viktorín.

„Tomuhle taky nerozumíte?“ zvedl voják pušku a namířil ji Viktorínovi přímo do obličeje.

Vadilo mi, že se k nám tak chovali. Nahánět strach zbraní, toho jsme si užili dost i od úplně jiných chlapů. Tihle měli hvězdy bílé, tamti rudé. Jinak se chovali stejně. Voják jako voják.

„Tomu bych rozuměl,“ přikývl Viktorín, ale nehnul brvou. „Doporučuji vám, dobře a hlavně rychle si to rozmyslete, netoužíte-li po incidentu. Buďte rádi, že znám lidi a mám smysl i pro černý humor.“

„My to myslíme vážně!“ zašklebil se jiný voják. Pozvedl svoji pušku k obloze a stiskl spoušť. Zarachotila krátká výstražná dávka do vzduchu.

„Varoval jsem vás,“ odtušil suše Viktorín. Zdvižená puška se vojákovi rozlomila na dva kusy. Pažba mu zůstala v ruce, hlaveň se zásobníkem padla na palubu, jen to zarachotilo.

„Dobré nebe, co je tohle?“ vyjekl zkoprnělý voják.

Věděla jsem, že co se stalo s vojákovou puškou, bylo pro změnu dílo prstenu krešo.

„Zaveďte mě ke kapitánovi,“ požádal Viktorín vojáky klidným tónem.

„Leda do lodního vězení!“ odsekl nezdvořile jakýsi poddůstojník.

„Ještě nikdy jsem nepotopil žádnou loď Spojených států,“ opáčil klidně Viktorín. „Byli byste první, ale nestojím o konflikty. Neslyšeli jste nikdy v životě o pevnosti Miráž?“

„Kdo jste?“ vzpamatoval se jeden z vojáků.

„Ohlaste kapitánovi, že má na své lodi státní návštěvu, krále České země Viktorína Přibíka,“ poručil Viktorín.

Jeden voják vytáhl z kapsy vysílačku a chvíli se s někým domlouval.

„Admirál vás očekává,“ řekl po chvilce vzrušeným hlasem.

Chceš jít se mnou? otázal se mě Viktorín telepaticky.

Souhlasila jsem. Pravda, byla jsem oblečená na královnu příliš všedně a navíc jsme nedávno byli oba pod vodou a dosud jsme nestačili uschnout, ale rychle jsem vystoupila ven, aby si to snad Viktorín nerozmyslel.

Dveře vznášedla se na telepatický příkaz samy od sebe zavřely. Vojáky to trochu zarazilo. Obklopili nás, ale udržovali si už uctivější odstup. Došli jsme k vysoké kovové věži a vstoupili úzkými dveřmi do jejího nitra.

Svezli nás nahoru výtahem a zakrátko jsme stáli ve velké místnosti proti staršímu chlapíkovi v uniformě zdobené mnoha prýmky a ozdobami.

„Admirál Johnny Fletcher,“ představil se. „Třetí flotila námořnictva Spojených států Amerických.“

„Viktorín Přibík, král České země,“ přikývl Viktorín. „Jsem tu na cestách s královnou Blaženou.“

„Promiňte, excelence, netušili jsme...“

„Vaši vojáci jsou příliš ostří hoši. Jednomu z nich jsem musel zničit pušku. Snad bych se vám za to i omluvil, kdyby váš voják nevystřelil jako první. Naštěstí jen do vzduchu.“

„Jistě mé vojáky omluvíte, jsou tak vychováváni. Doufám, že vám neublížili.“

„Asi by neškodilo od takové výchovy upustit. Nebo si myslíte, že je to namístě? Chápu, je to vaše loď. Ale tady není Texas. Kdybych zareagoval podobně jako oni, mohl jste být v této chvíli například bez radarů. Nebo také v záchranném člunu, zatímco by vaše loď klesala ke dnu. Pokud vím, je tu dost hluboko.“

„Snad si vážně nemyslíte, že je jednoduché potopit jednu z nejlepších letadlových lodí US Navy?“ usmál se. „Smím se vás zeptat, kde máte své loďstvo? Čechy přece žádné válečné lodě nemají!“

„Zdá se vám to směšné, ale uvědomte si, že právě tak směšně působila zpočátku naše létající pevnost Miráž nad Ruskem.“

Admirál Fletcher očividně znejistěl. O pevnosti Miráž se pochopitelně vědělo po celém světě. Během naší výpravy nad Moskvou nás pozorovali pracovníci Amerického velvyslanectví a nenechali si pro sebe nic o všem co viděli. Ačkoliv – nad Moskvou už se vlastně nedělo nic vážného, rozhodnutí padlo mnohem dřív.

„Well, omlouvám se, vojáci plnili jen rozkazy.“

„Až vám sem přistane letoun v nejvyšší nouzi, vy posádku rozstřílíte, místo abyste jí poskytli pomoc.“

„To jistě ne. Doufám, že jste nepřistáli na palubě naší lodi v nouzi.“

„Nouze nebyla důvodem, spíš vaše signalizace. Doufám, že máte aspoň dobré důvody k omezování...“

„Ovšem,“ kývl hlavou admirál. „Stala se nám... taková nehoda. Uvázla nám na dně výzkumná ponorka a nemůžeme ji odtud dostat. Očekáváme teď přílet záchranného letadla ze Států a samozřejmě nemáme zájem, aby nám tu kdekdo překážel.“

„Nemohli bychom vám pomoci?“ nabídl se Viktorín.

„Těžko,“ zavrtěl hlavou admirál.

„Jsou tam lidé?“

„Dva muži posádky,“ přikývl admirál. „Zkoumáme v těchto místech magnetickou anomálii. Naše speciální hlubinná ponorka se potopila na dno – a tam se do něčeho zapletla a nemůže se uvolnit. Muži uvnitř mají vzduchu na deset hodin. Právě teď mělo dorazit letadlo s druhou shodnou ponorkou. Doufáme, že tu první uvolní. Jistě pochopíte, že nemáme času nazbyt.“

„Jinou možnost nevidíte?“

„Zkoušeli jsme sondovat lanem, ale to je v téhle hloubce beznadějné.“

„Dobrá, v tom případě vám nabízím pomoc,“ nabídl se ochotně Viky.

„V čem byste nám mohli pomoci?“ divil se admirál.

„Potopíme se za vaší ponorkou a uvolníme ji.“

„Kde máte jakou loď?“ zeptal se nedůvěřivě admirál.

„Právě jsme s ní přiletěli,“ usmál se Viktorín.

„S tou skořápkou chcete pomáhat?“ vytřeštil oči admirál a nedůvěřivě přistoupil k oknu, aby se znovu podíval na naše vznášedlo. „Víte, že pod námi je skoro dvanáct tisíc stop hloubky?“

„Nedávno jsme se potápěli v šesti tisících stopách, dvanáct tisíc nás už také nerozhází.“

„Ale přece... je proti zdravému rozumu, aby tak křehká konstrukce vydržela úžasný tlak vody na dně. Zvláště ta sklíčka – vždyť nemají ani pět milimetrů. Ta se vysypou, než dorazíte do deseti metrů!“

„Dovoluji si vám připomenout, že pevnost Miráž vydržela výbuch atomové hlavice,“ řekl Viktorín. „To také bylo nad hranice lidského chápání. Tohle není Miráž, ale řekl bych, že snese i hloubku Mariánského příkopu.“

„Dobrá – ale odmítám odpovědnost za vaše životy,“ podvolil admirál.

„Nikdo vás nebude vinit. Jsme tu o své vůli a neseme za svá rozhodnutí odpovědnost. Nabízíme vám pomoc a dobře víme, co můžeme a co ne. Chtěl bych se vás jen zeptat, máte nějaké spojení s muži v ponorce?“

„Ovšem, máme ultrazvukový přístroj.“

„Sdělte jim, že si pro ně za krátký okamžik přijdeme, ať nejsou bez naděje,“ obrátil se Viktorín k odchodu.

„Vy zůstanete tady?“ snažil se zaujmout mou pozornost admirál. „Bude mi velkou ctí poskytnout útočiště královně.“

„Ba ne,“ usmála jsem se na něho. „To si nemohu nechat ujít. Půjdeme tam spolu.“

Vyprovodili nás zpátky na palubu. Admirál Fletcher nás doprovodil až k našemu vznášedlu, zřejmě aby si je prohlédl zblízka. Chvíli je okukoval, ale jen nevěřícně kroutil hlavou.

„Můžeme vám půjčit ultrazvukový telefon,“ nabídl nerozhodně, když jsme nasedali.

„Nebyl by k ničemu,“ prohlásil Viktorín. „Udržujte spojení s vašimi muži. Za chvíli se s nimi sejdeme.“

Vznášedlo se nadzvedlo a přehouplo se přes palubu. Náraz na hladinu nebyl velký a okamžitě jsme se potopili. Viktorín otevřel okénka a oba jsme se nadechli vody. Pak Viky poručil okénka opět zatáhnout.

Dole by nám byla zima, uvažoval.

To už jsme byli v šedesáti metrech a světlo shora zmodralo, zešedlo a nakonec zmizelo. Svět ticha kolem nás osvětlovaly jen naše reflektory.

„Pojedeme dolů ostřeji, čas nás tlačí. Kdybys cítila, že je to na tebe příliš rychle, zpomalím.“

„Jen do toho,“ ujišťovala jsem ho.

Začalo mě bolet v uších, ale když jsem několikrát naprázdno polkla, bolest zmizela. To už jsem znala z potápění ve velkém bazénu na základně. V Eustachově trubici někdy zůstane vzduch a ten se při rychlém potápění stlačuje. Než jej nahradí voda, může způsobovat bolest. I dutiny v hlavě nás trápily, než do nich prosákla voda a vyrovnala rozdíl proti vnějšku. Obvykle se to upravilo samo od sebe dřív, než jsme dosáhli první stovky metrů. Máme v těle většinu nestlačitelné vody a když se zbavíme vzduchu z plic, venkovní tlak se plynule vyrovnává s vnitřním.

Brzy jsme byli v tisíci metrech. Viktorín věděl, že se cítím v pohodě a nezpomaloval. Vznášedlo se hnalo v úzké spirále šikmo dolů, světlo reflektorů se ztrácelo sotva několik metrů před námi.

Kolem nás ve vodě jsou nějaké zvuky, pomyslel si Viktorín. Zkus je analyzovat, přikázal robotu. Určitě šlo o ultrazvukový telefon pro spojení těch nahoře s výzkumnou ponorkou, napadlo mě – a napadlo mě to správně.

Robot potvrdil přijetí příkazu. Zdánlivě se nedělo nic, než že jsme dál klesali do černé hlubiny. Ryby, které se před námi těsně pod hladinou rozprchávaly, tady už téměř nebyly a reflektory se neměly čeho zachytit.

Dva tisíce metrů, pohlédli jsme oba současně na ciferník hloubkoměru.

„Letadlo s Platýzem dvě už máme na radaru,“ ozvala se nám v hlavách telepatická zpráva. Robot právě rozluštil kódování ultrazvukového telefonu Američanů a jeho výsledek převedl do našich telepatických vln, abychom je mohli přijímat.

„Vydržte, zdá se, že to stihneme.“

„Klesá nám napětí,“ vysílal zřejmě muž z ponorky. „Jsme příliš šikmo a akumulátory také. Něco se s nimi děje.“

„Šetřete, co to jde,“ ozvala se dobrá rada.

„Už jsme vypnuli co se dalo.“

Mohli bychom jim odpovědět? napadlo mě.

Teď už ano, souhlasil Viktorín. Robot analyzoval způsob jejich vysílání a není pro něho problém napodobit je, ale myslím, že to zatím není potřeba.

Tři tisíce metrů. Znamenalo to, že se už blížíme ke dnu. Tlak vody stoupal na každých deset metrů o jednu atmosféru, ale zatím jsme to pociťovali jen jako svíravý pocit v hlavě, nevnímali jsme houstnoucí prostředí kolem. Nevadila nám ani studená voda hlubin Atlantiku mimo kabinu. Uvnitř jsme měli teplou vodu z povrchové vrstvy moře, navíc trochu přihřátou. Bylo nám v ní docela příjemně.

„Máte nějaké zprávy o těch dvou?“ otázal se kdosi.

„Ne – vypadá to zřejmě špatně,“ zněla okamžitě odpověď shora. „Šli dolů jako kámen a brzy poté nahoru vybublalo velké množství vzduchu. Zdá se, že tlak vody tu jejich amatérskou ponorku rozdrtil. Až vám tam na hlavu spadnou nějaké trosky, nedivte se. Ostatně – ani to nevypadalo na ponorku, řekl bych, že to byl docela obyčejný flyer.“

„Tak to dopadá, když se vnitrozemci tvrdohlavě pletou do věcí, které nedokáží ani pochopit,“ ulevil si kdosi. Robot dekódoval smysl vysílání, ale nerozlišil, odkud pochází. Odhadovali jsme to jen podle smyslu.

Tři tisíce sedm set metrů.

Viktorín musel chtě nechtě zpomalit. Vrazit při této rychlosti do dna, rozbili bychom přinejmenším vznášedlo, pokud by to nedopadlo hůř.

Pomohlo by nám, kdyby nám posvítili, napadlo mě. Možná bychom je už viděli. Slyšela jsi přece, že šetří energií jak mohou, odtušil Viktorín.

Chceš je objevit sám? Budou aspoň překvapenější. Bezprostřední smrt jim zatím nehrozí, jak se zdá.

V té chvíli jsem sebou trhla. Stranou od nás se objevilo cosi tmavého. Viktorín tím směrem okamžitě otočil vznášedlo a jeho reflektory osvítily jakousi horu. Bylo to dno Atlantiku, z něhož se pod hladinou zvedaly strmé podmořské kopce. Museli jsme ještě více zpomalit a bedlivěji pozorovat, kam se ženeme.

„Shora vidím nějaké světlo,“ ozvalo se vysílání z ponorky.

„Jaké světlo?“

„Modré, jako měsíční. Pomalu krouží a zdá se, že se k nám přibližuje. Mám to nafilmovat? Mám v kameře místo na poslední záběry.“

„Počkejte, až to bude blíž,“ zněla rada shora.

„Nemohly by to být trosky s těmi suchozemci?“

„Tomu bych se divil. Tlak v téhle hloubce musí rozdrtit všechno, co je ze skla a není to nejméně pět palců silné.“

„Teď nám to zasvítilo přímo do očí!“

Príma, pomyslela jsem si. Jsou tedy přímo před námi a ne dál než sto metrů, spíš polovinu, naše reflektory určitě dál nedosvítí.

Tak se na ně pořádně podíváme, souhlasil Viktorín.

„Možná to budou hlubinné ryby,“ usuzoval kdosi nahoře.

„Na hlubinné ryby je to příliš intenzívní, skoro by se při tom dalo číst,“ namítal ten z ponorky. „Kromě toho se zdá, že se to blíží. Světlo mění barvu, není už tak modré. Vypadá to opravdu na světlo žárovek.“

Až na to, že jde o měnič krešo, pomyslel si Viktorín, žádná žárovka by tlak kolem nás nevydržela. To ale tihle mořští vlci nemohou ani tušit.

Reflektory teď osvětlovaly malou plochou ponorku, diskovité plavidlo, vznášející se před námi v šikmé poloze. Vpředu – teď vlastně šikmo nahoře – měla malinkatá okénka z masivního skla, vedle nich dva manipulátory podobné rukám a na opačné straně dva lodní šrouby, z nichž jeden byl zapletený do rezavého ocelového lana. Pod ponorkou spočíval na dně moře bahnem zanesený vrak lodi, k níž lano patřilo. Když se šroub zachytil, dala posádka zpětný chod, ale místo aby se vymanila, zapletla si šroub ještě víc.

Budu muset ven, pomyslel si Viktorín.

Odřežeš to prstenem? došlo mi.

Jak jinak? Vidíš sama, rozplést to asi nepůjde. Jsou pořádně zamotaní a trvalo by to dlouho. Ponorka zřejmě odhodila bezpečnostní zátěž, aby se vytrhla, vidíš, jak je to lano napnuté? Kdyby se mi teď podařilo rozplést je, nejspíš by se vymrštilo a přetržené lano je horší než kopající kůň. Vezmu to z bezpečnější dálky, možná to i tak pěkně švihne.

Snad by stačilo otevřít okno, strachovala jsem se.

Zkusím to, třeba to vyjde, souhlasil s mým nápadem.

Měli bychom varovat ty uvnitř, napadlo mě. Mohli by si ublížit. Až odřízneš lano, vylétnou vzhůru jako torpédo.

Vždyť už o nás vědí.

To jistě, ale rozhodně nebudou čekat, že si poradíš tak rychle, když si oni nevěděli rady tolik hodin.

Máš pravdu, souhlasil. Zablikám jim varování reflektorem. Určitě znají morzeovku.

Rozsvítil světlo v kabině a vznesli jsme nad ponorku, aby nás posádka viděla. Pak jim pomalu signalizoval, aby se připoutali, že je odřízneme od lana. Bezpochyby nám rozuměli. Jeden z mužů zatelefonoval smysl našeho varování nahoru.

„Měl jsem pravdu. Jsou to ti suchozemci a vypadají nepoškození. Chtějí, abychom se připoutali, že nás odříznou od lana – já jsem říkal, že jsme se zamotali do lana!“

„To nepochopím. Jak to, že je to nerozdrtilo?“

„Vidím je naprosto jasně. Mají v kabině světlo. Ale zdá se, že mají plnou kabinu vody. Je tam nějaká žena s dlouhými vlasy a ty jí vlají pomalu, jako ve vodě.“

„To je královna, abys věděl. Vedle ní je Český král. Pamatuješ se jistě na nesestřelitelnou létající pevnost Miráž? To jsou přece oni!“

„Dobré nebe, ale co dělají tady?“

„Povídáš, mají v kabině vodu?“ ozval se jiný. „To by vysvětlovalo vše. Asi se jim povedlo vyřešit problém, nad kterým naši brejlatí léta marně bádají. Nasytíš-li vodu kyslíkem, můžeš ji dýchat přímo plícemi.“

„Když je to tak jednoduché, proč to nepoužíváme?“

„Jsou s tím problémy, jednak se přitom člověk podchladí a ještě větší trable nastanou, když máš potom vodu opustit. Obvykle se ji nedaří dostat z plic, začneš se dusit a je to nebezpečné. Oživování vyžaduje účast celého týmu doktorů – a to není nic pro armádu.“

„Oni tu mají tým doktorů?“

„To je právě to, nemají. Jak říkám, asi se jim podařilo ten problém vyřešit. Zkrátka nás předběhli.“

„A zrovna tihle, ani přístup k moři nemají.“

„Oni toho mají víc, nad čím naši generálové šedivějí. Účinná ochrana proti atomové bombě, nové zbraně, ani nevíme, co dalšího.“

„Pozor, dali se do toho lana. Škublo to s námi, až jsme poskočili – zatím asi o stopu.“

„Tak se držte.“

Viktorín si pootevřel okénko a prstenem namířil na lano. Strefil by se i kdyby nedával prsten ven, ale mohl by přitom poškodit vznášedlo, nebo přinejmenším sklo.

První povolilo nejvíce napnuté lano a ponorka trochu poskočila, ale ne o mnoho. Pak odpadly další kusy, ale na těch asi nic neviselo. Náhle prasklo poslední lano, diskovitá ponorka se smýkla vzhůru a rychle nám zmizela ve výšce.

Šťastnou cestu! pomyslel si Viktorín.

Opět jsme obrátili pozornost ke dnu. Ležela tu obchodní loď, nebylo zřejmé, z jaké doby. Mohla se potopit počátkem minulého století, ve válce ale také jen před deseti lety. Byla zanesená bahnem stírajícím podrobnosti. Vždycky mě lákaly tajemné vraky starých španělských galeon, podle pověstí přeplněné zlatem, stříbrem a skvosty. Tento vrak vypadal prozaicky a žádné cennosti nejspíš neobsahoval. Loď vezla náklad uhlí, rudy nebo podobného materiálu. Když se potápěla, znamenalo to jistě pro mnoho lidí tragedii – nejen pro ty, kdo zůstali uzavřeni uvnitř a klesli s ní ke dnu, kde je čtyři sta atmosfér nemilosrdně rozdrtilo.

Vrak byl tichý a kolem neplavaly ani žádné ryby. V této hloubce už je věčná tma, kde nemohou žít rostliny. Zdejší obyvatelé se živí tím, co spadne shora. Jsou to mrchožrouti nebo dravci.

Telepatie pronikala skly kabiny bez problémů, ale nikde kolem nebyla ani známka telepatického vlnění, kromě nás dvou a robota našeho vznášedla. Pluli jsme kolem zdejší vysoké podmořské hory a Viktorín vzpomínal, jestli mu její tvar nepřipadá nějak známý. Nepřipadal. Zřejmě jsme nebyli na tom správném místě.

Tady někde má být magnetická anomálie, napadlo mě, když jsem si vzpomněla na slova admirála Fletchera.

Nemusí souviset se základnou, namítl Viktorín.

Myslíš? Pokoušela jsem se ho zviklat.

Vesmířané nepoužívali tolik magnetických materiálů jako my lidé, ujistil mě. Železem jako konstrukčním materiálem opovrhovali. Jejich slitiny jsou trvanlivější, nekorodují a jejich pevnost je srovnatelná. Energie krešo nemá elektromagnetické účinky, pokud ji nepřevedeš na elektřinu. My to tak děláme, ale vyrobenou elektřinu obvykle spotřebujeme na místě, netáhneme ji daleko po drátech.

Až na tvoje elektrárny, neodpustila jsem si rýpnout.

Ty jsou především pro potřebu lidí, souhlasil. Je v nich krešo-generátor a proto je mám raději pod kontrolou.

Jak tedy poznáme Atlantickou základnu?

Až se dostaneme do okruhu tří kilometrů, ozvou se nám hlídací roboti.

Jak velký okruh máme prohledávat?

Odhaduji to na kruh padesát kilometrů v průměru. To budeme při tomhle tempu hledat několik dní!

No tak budeme.

A co ti nahoře?

Možná bychom se přece jen mohli vynořit a rozloučit se s nimi, uznal po chvilce. Ale když už jsme tady, alespoň se porozhlédneme.

Od vraku s uvázlou miniponorkou jsme byli odhadem teprve kolem sta metrů. Byl tu další zlom terénu, hluboký příkop.

Nějak to tu nepoznávám, povzdychl si Viktorín v duchu.

Zabočili jsme podél příkopu k severu. Příkop se tam rozšířil do podvodního údolíčka.

A v té chvíli jsem se zachvěla. Také Viktorín strnul.

Není tu někdo? Napadlo ho.

Základna je trvale uzavřena, ozval se nám v hlavě silný, nelidský hlas. Byli jsme z domova na telepatický hlas robotů zvyklí, ale tenhle byl zvlášť nepříjemný.

Kdy bude otevřena? zeptal se Viktorín.

Neviditelný robot zůstal chvíli zticha. Kolem nebylo nic zajímavého. Reflektory vykreslovaly jenom spousty bahna, z něhož se zvedaly povlovné kopce. Pouze údolíčko před námi mělo stěny trochu strmější.

Jsou dvě možné podmínky, oznámil nám robot neochotně.

Jaké? Hořeli jsme oba netrpělivostí. Úspěch byl už v tom, že se s námi vůbec neodmítal bavit.

První je příkaz těch, kdo nás ustanovili na stráži, vypočítával robot.

Ale vesmířané se nevrátí dříve než za šedesát tisíc let, zklamaně si vzdychl Viktorín.

Druhou možnost otevření základny mají zdejší lidé, avšak pouze ti, co dokáží mluvit pod vodou...

My to dovedeme, ujišťoval robota rychle Viktorín.

Pusťte nás dovnitř! přidala jsem se.

To nestačí, pokračoval robot. Rozhodující je, aby přišli nejméně tři a přitom nejvýše dva. Pak se jim základna otevře.

Jsme tu dva, ujistil robota Viktorín.

Pak je vás málo. Podmínkou je – musíte být nejméně tři.

A když si přizveme dalšího?

Pak vás bude moc. Podmínkou je – nejvýše dva.

To nedává smysl! vybuchl Viktorín.

Má to smysl, ale dokud jej nechápete, nenastal čas. Vraťte se domů.

V té chvíli jsem dostala kolosální nápad.

Okamžik, prosím, vložila jsem se do toho. Vždyť my jsme vlastně dva – a současně tři. Nosím v sobě nenarozené dítě a to je přece také člověk.

Viktorín se na mě podíval s obdivem. Zdánlivě nesmyslná podmínka – a vlastně není tak obtížná.

Ať tedy požádá o vstup vaše dítě, odpověděl robot.

Tím nás ovšem dokonale utřel.

Takhle malé děti přece nemluví! vyčetla jsem hlasu.

Pak přijďte jindy. Nenastal dosud čas. Vraťte se domů.

Viktorín chtěl cosi namítnout, ale v tom okamžiku se s námi vznášedlo prudce sklonilo přídí dolů a než jsme se vzpamatovali, otočilo se nejprve na bok a pak dokonce dnem vzhůru.

Udeřila jsem se, až jsem v duchu zaúpěla bolestí. Zvenčí se ozval strašlivý zvuk, jako kdyby po vznášedle přejížděl obrovský pilník.

Zahlédla jsem, jak po střeše, která se nám mezitím stala podlahou, jako nějaká pomalá vlna odzadu dopředu postupuje veliká vpadlina. Cosi nám s děsivým skřípěním zvenku promačkávalo střechu. Když hrbol pozvolna dosáhl okraje střechy, čelní sklo se vysypalo. Na okamžik jsme zahlédli venku cosi červeného, pak to zmizelo a rozbitým oknem se dovnitř pomalu soukal tmavomodrý had. Zpočátku byl silný asi jako lidská ruka, brzy dosáhl tloušťky stehna. Zdálo se, že nemá hlavu. Pak se najednou otočil. Ačkoliv jsme něco takového spatřili poprvé v životě, okamžitě jsme pochopili, co je to zač. Nešlo o žádného hada. Na vnitřní straně měl rozesety dvě prostřídané řady kulatých bledých talířků. Nejmenší z nich byly velké jako dětská dlaň, ale čím dál od konce, tím byly větší. Zahlédla jsem některé o velikosti deseti centimetrů. Bylo to chapadlo chobotnice – ale nevídaných rozměrů. Část chapadla, kterou jsme viděli, měla metr a půl – víc se ostatně do kabiny ani nevešlo. Zdálo se mi, že ohmatává všechno uvnitř kabiny, ale začalo podél bočních stěn a ještě by chvilku trvalo, než by nás objevilo. Pak by se naše situace dramaticky zhoršila. Problesklo mi hlavou, že tak velké chobotnice vlastně ani neexistují, musí to být jen zlý sen...

Není to chobotnice, opravil mě myšlenkou Viktorín, ale hlubinný druh kalmara. Nemá osm chapadel, jako chobotnice, ale deset. Neleze po dně, ale má ploutve a volně plave.

Sežral by nás?

Určitě – ale nebudeme čekat, až si nás dá k obědu, budeme se bránit. Současně jediným pohybem uťal paprskem z krešo prstenu chapadlo ve vysypaném okně.

V té chvíli se s námi vznášedlo otočilo tak prudce, až mě to zamáčklo do sedačky, naštěstí to bylo do měkkého. Zato Viktorín se ocitl na podlaze pod sedačkou a nemohl se odtud dostat. Useknuté chapadlo se začalo zmítat a bilo nás hlava nehlava. Náhle se mi jedna z přísavek zachytila na tváři a obličejem mi projela prudká bolest. Bezděčně jsem vyslala příkaz prstenu, ale chapadlo neodpadlo, ačkoliv bylo čistě odkrojené těsně vedle mé hlavy. Bolest se naopak ještě vystupňovala, až jsem v duchu křičela hrůzou.

Viktorín se konečně vymrštil zpod přístrojové desky, kam ho zběsilý obrat vznášedla vmetl a jeho prsten vyslal další neviditelný paprsek. Mířil skrz levé boční okno, ačkoliv bylo zavřené. Okno se vysypalo na malé kostičky, ale paprsek prošel a zřejmě něco zasáhl. Vznášedlo se prudce roztřáslo, ale zachytila jsem se sedadla. Viktorín dopadl hůř, zaklínil se mezi sedadlo a levé dveře, ale přece jen zůstal na svém místě.

Vznášedlo se opět otočilo a dovnitř se vevalil hustý dým – či spíše nějaká neprůhledná černá tekutina. Rázem nebylo vidět ani na vzdálenost natažené ruky. Také světlo v kabině pohaslo, nemohlo prorazit tou tuší, ale mnohem horší bylo, když jsme se té barvy nadechli. Byla nepříjemně kyselá a strašně pálila v plících. Nutilo nás to ke kašli, ale pod vodou se kašlat nedá – jen to mnohem více vyčerpává.

Pocítila jsem, jak se mě cosi dotklo na prsou. Vzápětí se to přisálo – další chapadlo toho netvora. K mému velkému štěstí zachytilo jen látku šatů, k tělu se nedostalo. Látka praskla a chapadlo se stáhlo. Získalo hubenou kořist – odtržený kus blůzky.

V té chvíli Viktorín vykřikl bolestí. Levé dveře se náhle otevřely a on vypadl ven, zatímco vznášedlo se silou odmrštilo stranou – jako katapultem.

Voda teď bez překážek proudila vysypaným čelním oknem do kabiny a otevřenými levými dveřmi ven. Přitom kabinu velice rychle propláchla od černé barvy. Opět se rozsvítilo světlo a já jsem spatřila přímo před sebou zmítající se odseknuté chapadlo, přichycené na nedotčeném skle pravých dveří. Vytékala z něj tmavá krev a jako kouř z cigarety se rozplývala po kabině. Další kus chapadla, oboustranně uťatý zprostředka, se mi škubal pod nohama. Co ale bylo ze všeho nejhorší – nebyl tu Viktorín. Nevnímala jsem ani jeho myšlenky. Zřejmě ho to vymrštilo přímo do toho klubka chapadel. Kraken ztratil zájem o nestravitelné vznášedlo, měl asi lepší kořist.

Viktoríne! Zděsila jsem se.

Blážo – vyskoč ze vznášedla, lehni si na dno a zůstaň tam, ať mohu používat krešo! Nevidím tě, nemohu se bránit, abych ti neublížil! Zachytila jsem jeho naléhavou myšlenku.

Rozumím ti, Viky!

Okamžitě jsem strhla řízení dolů. Vznášedlo dopadlo na mořské dno a zabořilo se do bahna. Náraz mě vzpamatoval. Vyplavala jsem otvorem po čelním sklu a otočila se ke dnu. Stranou jsem spatřila spásný dolík a rychle jsem se tam přesunula. Byla jsem v něm méně zranitelná paprsky krešo než ve vznášedle, jehož reflektory stále osvětlovaly oblak inkoustové tuše. Někde v tom oblaku omotala Viktorína chapadla netvora, silná jako stehno a posetá ozubenými přísavkami.

Jsem na dně, Viky! oznámila jsem mu.

Neodpověděl mi.

Dívala jsem se tam se sílícími obavami, Viktorín o sobě nedával vědět, ale dělila nás silná vrstva vody, zachytila bych jenom intenzívní myšlenku.

Rozhlédla jsem se poplašeně kolem. Reflektory vznášedla osvětlovaly neustále se zvětšující černý oblak; připomínal mi teď kouř z hořící rafinerie. Domnívala jsem se, že světlo může Viktorínovi proti té bestii pomoci. Opačným směrem byla tma. Tak málo odraženého světla by nestačilo odhalit ani dalšího útočícího kalmara, ani menšího, ale stejně nebezpečného žraloka.

Naštěstí sem žádný nezabloudil. Je možné, že žraloci podle nějakých známek, buď chvěním vody nebo čichem, vycítili přítomnost kalmara a sami se stáhli do bezpečí.

Zdá se, že je po něm, pomyslel si v té chvíli Viktorín, dosud skrytý mým očím. Kde jsi, Blaženko?

Jsem u vznášedla, nevidíš? odpověděla jsem mu rychle.

Znamenalo to, že je naživu a mimo nebezpečí. Aspoň jsem si to v té chvíli myslela.

Nic nevidím, posteskl si. Kolem mě je tma. Plavu k tobě, ale nejsem si jistý směrem.

Nasednu a posvítím ti, napadlo mě.

Vlnivými pohyby jsem doplavala ke vznášedlu. Rozbitým čelním sklem jsem vplula dovnitř a vyslala myšlenkou příkaz pro robota, aby se vznesl. Robot naštěstí reagoval. Vznesla jsem se s poškozeným strojem o dva metry a zamířila zpátky k nestvůrnému oblaku kyselého černého inkoustu – tam někde musel být Viktorín.

V té chvíli jsem ho spatřila. Plaval pomalu a rukama neustále hmatal před sebe, jakoby si potmě hledal cestu. Teď už byl z oblaku venku a musel ve světle reflektorů jasně vidět!

Viktoríne! oslovila jsem ho v obavách.

Pořád jsem v té tmě, ujišťoval mě.

V té chvíli ke mně otočil obličej a já jsem se zděsila. Zpozorovala jsem tenké praménky červené krve, zůstávaly za ním jako lehký cigaretový dým. Obličej měl jedinou obrovskou krvavou skvrnu.

Viktoríne! vykřikla jsem v duchu.

Co je, Blaženko?

Už jsi z té tmy venku. Ty nevidíš, viď?

Nevidím, přiznal. Strašně mě pálí oči od té barvy.

Nehýbej se, najedu na tebe.

Přestal plavat a pomalu, neznatelně klesal ke dnu. Manévrovala jsem pod něho a postavila vznášedlo šikmo, aby mi předním sklem pomalu klesl až do kabiny.

Vyplujeme nahoru, řekl, když konečně dosedl vedle mě na sedačku. Američani nám jistě pomohou.

Dala jsem plný tah vzhůru, ale nešlo to, jak jsem si představovala. Voda proudila rozbitým sklem dovnitř a vytvářela tah do strany. Kdybych nevyrovnávala, neustále bychom zatáčeli. Proud námi cloumal, div nás oba nevyplavil bočním oknem ven. Měla jsem pocit, že se nacházíme přímo pod protrženou přehradou.

Už jsem se obávala, že tě ta bestie sežrala, pomyslela jsem s ulehčením.

Tihle tvorové s konzumací kořisti nespěchají, opáčil na to skoro klidně. Než ji uloví, pohybují se někdy až překvapivě čiperně. Dvě dlouhá chapadla dovedou vymrštit za kořistí do značné vzdálenosti. Jakmile ale mají kořist v chapadlech, nespěchají. Pomalu si ji přesouvají od přísavky k přísavce až k zobáku, kterým ji rozdrásají. Ruku s prstenem jsem měl volnou a jakmile jsem se nemusel obávat, že ti ublížím, rozkrájel jsem ji na kusy paprskem.

Vypadalo by to neškodně, až na to, že mu některá z ozubených přísavek rozdrásala obličej a zničila oči. Když jsem na něho mrkla, viděla jsem jen prázdné, krvavé oční důlky, ale Viky zřejmě nepociťoval bolest. Snad ho to pod vodou příliš nebolelo.

Víc jsme si o tom nesdělovali a stále jsme stoupali k hladině. Voda se oteplila, ale zatím kolem nás byla černá tma. Mrkla jsem na hloubkoměr. Tisíc metrů, hlubina pro člověka s dýchacím přístrojem nedostupná.

Pro nás to byly tři čtvrti výstupu k záchraně.

V té chvíli do nás opět cosi narazilo. Spatřila jsem na okamžik bělavé břicho obrovské ryby, nejspíš žraloka. Ne že by na nás chtěl útočit, narazili jsme do něj my, ale ať tak nebo tak, náraz byl pro něho určitě nepříjemný a žralok se rychle vzdálil. Nevěnovala jsem mu už pozornost.

Tři sta metrů, hloubka dostupná pouze pro pancéřové skafandry. Voda protékající naším vznášedlem byla už znatelně teplejší, ale světlo se pořád neobjevovalo. Zhasila jsem reflektory, abych lépe viděla, až se nahoře objeví první záblesk denního světla.

Jak jsme hluboko? zeptal se mě Viktorín.

Osmdesát metrů, přečetla jsem v duchu údaj hloubkoměru.

Pozor, ať nenarazíme na dno jejich lodě, varoval mě, naštěstí zbytečně. Oči jsem měla neustále otočené směrem naší plavby.

Myslím, že shora už svítá, ohlásila jsem.

Vyplouvali jsme rychle. Nejprve se nad námi objevila slabá modrošedá mlžná clona, ale světla rychle přibývalo. Zprvu bylo modré, pak dostávalo přirozenější barvu. Spatřila jsem šikmo stranou dvě šedivá vřetena, zřejmě trupy dvou velkých lodí. Vyhnout se jim nebylo těžké, ale pro jistotu jsem zamířila dál od nich.

Vylétli jsme nad vodu.

Antigravitační motory nás vytáhly nad úroveň paluby největší lodi, kam jsme rychle zamířili. Otevřela jsem dveře, voda z kabiny vychrstla a nahradil ji vzduch. Oba jsme kašlali vodu z plic, ale přechod jsme zvládli, ačkoliv to měl Viktorín vzhledem k vážnému zranění těžší.

Z Morseovy abecedy jsem znala jediný signál. Tři tečky, tři čárky a tři tečky, signál SOS. Myšlenkami jsem je pomocí našich reflektorů odvysílala. Vzápětí poté jsme dosedli na palubu americké letadlové lodi, odkud jsme před necelými dvaceti minutami slétli dolů za uvázlou ponorkou.

Přibíhali k nám první vojáci.

„Haló! Přineste mi nějaké obvazy!“ křičela jsem na ně, ale jako kdyby mi nerozuměli, doběhli až ke mně.

„Co se vám stalo?“ tázal se mě nejbližší.

„Sežeňte nejprve někdo obvazy,“ odpálila jsem ho skoro hystericky

„Havarovali jste?“ jako kdyby neslyšel.

„Poprali jsme se dole s krakenem,“ uspokojila jsem jeho zvědavost.

„Já myslel, že jste do něčeho vrazili,“ křenil se veliký černoch. „Jen klid, doktoři už se sem ženou.“

Obrátila jsem se na Viktorína, ale odpovědi jsem se nedočkala. Byl bez vědomí a jen letmý pohled stačil, abych poznala proč. Nejenže měl obličej od krve, ale kus tváře mu chyběl a na pravé straně mu byly vidět obnažené zuby. Krev, která mu pod vodou tekla málo, vytryskla proudem. Prohlédla jsem ho rychle pitodonem. Kromě zranění obličeje žádná další poškození neměl, ale tahle stála za to. Rychle jsem mu dala povzbuzující léky a vytáhla ho z kabiny. Dva vojáci okamžitě svlékli bundy uniforem, abych měla čím svého muže podložit. Od velitelské věže přiběhli zdravotníci s nosítky. Zmocnila jsem se brašny jednoho z nich, vydolovala z ní balíček obvazů a začala jimi obvazovat Viktorínovu zničenou tvář.

„Nedělejte to, miss,“ snažil se mě od Viktorína jemně odstrčit jeden zdravotník. „Nechte to našemu chirurgovi.“

„Jsem také lékař,“ zalhala jsem trochu.

Samozřejmě jsem neměla diplom, ale něco jsem věděla, v Čechách mě nazývali zázračná královna. Neuměla bych Viktorínovy rány zašít; lékařské metody vesmířanů byly jiného druhu a tady šlo jen o jedno – pokud možno zabránit ztrátě krve a co nejdříve dopravit Viktorína do inkubátoru. Tam mu všechno doroste stokrát rychleji, než při obvyklém léčení.

„Jste také zraněná,“ upozornil mě zdravotník.

Sáhla jsem si na tvář a sykla bolestí. Neviděla jsem, co tam mám, ale z tváře mi taky pěkně crčela krev, jak mě dole na mořském dnu zachytila přísavka kalmara.

„Zavažte mi to,“ požádala jsem zdravotníka.

„To by měl ale dělat chirurg,“ namítal, jenže jsem se nenechala odbýt.

„Nepotřebuji nic víc než obvaz,“ ujistila jsem ho.

Jeden voják mi vnutil bundu od uniformy. Pravda, blůzku jsem měla roztrhanou, ale nedostatky oblečení jsem nevnímala, jako při atentátu před Hradem. Nabízenou bundou jsem nakonec neopovrhla.

„Co se děje?“ ozvalo se za mnou.

Ohlédla jsem se. Za mnou stál admirál Johnny Fletcher ze Třetí flotily námořnictva Spojených států Amerických. Sestoupil z výšin kapitánského můstku a přispěchal až k nám.

„Ach ano, admirále,“ pokusila jsem se o úsměv. „Co vaše ponorka, dostala se nahoru v pořádku?“

„Ano – a děkuji vám jménem Spojených států,“ odpověděl vážně admirál. „Ale co se stalo s vámi?“

„Také jsme se tam zapletli – jenže nám byste nepomohli, museli jsme se z toho dostat sami,“ opáčila jsem.

„Co se vám stalo? Loď máte skoro zničenou! Rozbitá skla oken, proražená střecha... Jak jste to vůbec mohli přežít?“

„Chytil nás kraken,“ odpověděla jsem mu podle pravdy.

„Krakeni přece patří mezi báchorky,“ usmál se.

Beze slova jsem se obrátila ke vznášedlu. Otevřela jsem dveře a botou jsem vykutálela metrový kus chapadla, na obou stranách odseknutý, v nejširším místě o průměru dvaceti centimetrů. Na jeho vnitřní straně byly přísavky, z nichž největší měřily asi deset centimetrů.

„Tady máte kus té pohádky, admirále,“ přistrčila jsem to ke skupině vojáků i s jejich admirálem. „Naložte si to do lihu, řekla bych, že v žádném museu větší nemají. Uvnitř kabiny máme ještě pár takových kousků.“

„Dobré nebe!“ vydechl jeden z vojáků. „Taková obluda by mohla mít – možná hodně přes tři metry!“

„Byla třikrát větší,“ opravila jsem ho. „Ta rýha je od jejího zobáku,“ upozornila jsem ho na metr dlouhou a odhadem osm centimetrů hlubokou prohlubeň, vyrýpnutou do střechy.

„Panebože, dostat se takové bestii do chapadel...“

„To by nikdo z vás nepřežil,“ ujistila jsem je chmurně. „Máme zbraně, o jakých se vám ani nezdá a přitom jsme se málem stali obětmi. Buďte rádi, že ta bestie nenapadla vaši ponorku. Určitě ji máte pevnější, ale kdoví...“

„Ale to by znamenalo, že jste přišli o skla dole ve hloubce!“

„Ano, až na dně,“ přikývla jsem.

„Naši experti tvrdili, že máte v kabině vodu tak nasycenou kyslíkem, že se dá dýchat. Ta by vám ale musela uniknout a vy jste se měli utopit.“

„Můžeme dýchat i v obyčejné vodě,“ odpověděla jsem tiše. „Je to naše tajemství. To vám říkám, abyste nás nezkoušeli napodobovat. Nevíte oč jde, nemuselo by to s vámi dobře dopadnout.“

„Máte opravdu podivuhodné vynálezy,“ zahučel admirál.

„Máme,“ přikývla jsem. „Ale teď k vám mám prosbu. Potřebujeme se rychle dostat domů a jak vidíte, naše vznášedlo je poškozené. Nemohli byste nám půjčit jiné? Můžeme vám vrátit místo jednoho pět, Viktorínovi přece patří Česká Aviatická.“

„V tomhle stavu chcete odletět?“ podivil se. „Vždyť jste oba zranění a navíc je večer, za chvíli bude tma.“

„Čím dřív budeme doma, tím líp,“ ujistila jsem ho.

„Dobrá, to se dá snadno zařídit,“ pokynul komusi dozadu. „Ale měl bych jiný návrh. Místo vznášedla nám dodáte motory pro dvě výzkumné ponorky. Zdá se, že jsou tam dole vhodnější než klasické lodní šrouby.“

„V tom případě mám ještě lepší návrh,“ usmála jsem se, pokud mi to obvaz a rána na tváři dovolila. „Sestavte novou ponorku s využitím vaničky od vznášedla.“

„Myslíte, že vydrží tlak v té hloubce?“

„To můžete sám posoudit – naše vznášedlo se od sériových příliš neliší. Rozhodně máme shodnou vanu s motory.“

„Tohle tak vědět dřív...“

„...můžete použít i větší autobusovou vanu a postavit na ni ponorku přiměřeně větší.“

„A jste si jistá, že i ta vydrží?“

„Ten stroj snese podmínky od kosmického vakua po největší hlubiny.“

„Kosmos jsme už vyzkoušeli,“ souhlasil admirál. „Jedna malá firmička v Kalifornii se tam zabývá vynášením telekomunikačních satelitů na oběžné dráhy. Dělá to tisíckrát levněji, než by to přišlo raketami a úplně nám tím nabourala kosmický program. Přitom jsme zjistili, že jejich raketoplán má jen makety raketových motorů, schopných vyvolat patřičné efekty, ale ve skutečnosti má uvnitř osm normálních vznášedlových van.“

„No vidíte,“ pokrčila jsem rameny. „Však byste na to přišli i bez nás.“

Mezitím přilétlo vznášedlo v barvách US Navy a dosedlo na palubu.

„Vidím, že spěcháte,“ obrátil se ke mně ještě admirál, „ale mám na vás přece dotaz.“

„Prosím,“ přikývla jsem. Musel vycítit mou pochopitelnou netrpělivost, ale nechtěla jsem jeho dotaz odmítnout.

„Zdrželi jste se tam úmyslně, neříkejte, že ne. Kdybyste sledovali naši ponorku, museli byste tu být mnohem dříve. Ostatně si myslím, že jste sem neletěli bezdůvodně.“

„Třeba nás zajímala stejná magnetická anomálie, jako vás,“ řekla jsem.

„O té přece nemůžete vědět. My jsme ji nedávno objevili z družic, ale pokud vím, vaše země družice nemá. Nezkoušejte to na mě, prosím. O té anomálii víte až tady od nás.“

„Dobrá, nebudu vám lhát. Nevěděli jsme o vaší magnetické anomálii. Předmět našeho zájmu se nachází právě v této části Atlantiku a je jedno, zda se projevuje magneticky, nebo ne. Pro nás je to podružný efekt – prostě se tak projevovat může, nic víc. My o této lokalitě víme mnohem déle než vy.“

„Déle?“ pozvedl údivem obočí. „Jak dlouho?“

„Nezáleží snad na tom jak dlouho,“ pokrčila jsem rameny. „Víme o ní – řekněme déle než pět set let.“

„To by bylo někdy z Kolumbovy doby!“

„Ještě trochu dřív,“ souhlasila jsem.

„Máte nějaké dosud nezveřejněné kroniky? Nebo jiné spisy z té doby?“

„Tak nějak. Nějaká svědectví se o tom zachovala.“

Zdravotníci zatím naložili Viktorína do kabiny vznášedla a já jsem se chystala nasednout. Smrákalo se a bylo jasné, že domů poletím za tmy. Admirál jistě poznal, že jsem každou minutou netrpělivější, ale zvědavost byla silnější.

„Prosím, věnujte mi ještě okamžik,“ zdržoval mě.

„Dobrá – ale jen mezi čtyřma očima, souhlasíte?“

Admirál pokynul a všichni ostatní se vzdálili.

„V Evropě se možná takové věci v archivech najdou,“ řekl s nádechem závisti. „My se právě chystáme prozkoumat, co se zde nachází. Nasadili jsme ponorku, aby vybrala místo k založení hlubinných vrtů. Chystáme se do dna vrtat sondy speciální vrtací aparaturou.“

„Pane admirále,“ podívala jsem se na něho zpříma. „Ne že bych se vám chtěla plést do kompetencí, ale dám vám jednu dobrou radu. Tuhle anomálii měřte jak chcete, můžete si tu zkoušet ponorky, ale jen proboha nezkoušejte vrtat v těchto místech do mořského dna.“

„Proč?“ podivil se.

„Mohlo by to špatně dopadnout.“

„Co by mohlo špatně dopadnout?“ zarazil se. „Snad nám jako Česká královna nechcete vyhrožovat?“

„K tomu nemám nejmenší důvod ani oprávnění, admirále,“ vzdychla jsem si. „To není vyhrožování, ale přátelské varování.“

„Varování? Před čím? Myslíte si, že eventuální vrty...“

„...mohou dopadnout, jako když najdete na dně řeky starý plechový sud a vrtačkou jej navrtáte, netušíce, že je plný ekrazitu.“

„Vy víte, co se tam dole nachází?“

„Dost na to, abychom se od tohoto místa potichu a opatrně vzdálili.“

„Domníváte se, že je to nebezpečné?“ ztišil hlas. „My se jen tak něčeho nelekneme a navíc ani nemám kompetence zrušit velkoryse pojatý projekt. Pochopte mě, nechtěl bych přehlédnout něco, co by se mohlo ukázat jako vážná překážka či dokonce ohrožení lidí.“

„Myslím, že byste měl vynechat ty vrty,“ navrhovala jsem mu. „Jestli je to tady nebezpečné? Umím si představit následky. Například by se mohlo stát, že by vaše lodi zmizely jako spousta lodí v Bermudském trojúhelníku.“

„Tady přece žádný Bermudský trojúhelník není.“

„Není,“ souhlasila jsem. „Ostatně, v Bermudském trojúhelníku už přece lodi nemizí. Jako by usnul. Kori už tam není... Právě tady byste ale mohli probudit jiný. Mimochodem – mnohem horší.“

„Mluvíte dost záhadně,“ řekl.

„Před druhou světovou válkou jeden člověk objížděl atomové experty a přátelsky je varoval, aby přestali koketovat s energií atomových jader. Možná ho považovali za německého provokatéra nebo za blázna, rozhodně mu nevěřili – a výsledek se nazývá Hirošima.“

„Myslíte, že bychom tam objevili – například tajemství zbraní, jimiž jste porazili Sovětský svaz?“

„Právě na tohle tajemství byste mohli narazit,“ přikývla jsem. „Ale ne v roli šťastných objevitelů a budoucích vládců světa. Dopadli byste asi jako liška, která náhodou ve svém lese objeví skladiště odjištěných min.“

„Poslyšte – vy o tom musíte vědět více, než mi tu chcete přiznat. Že je tomu tak?“

„Dobrá, řeknu vám to přímo,“ podívala jsem se mu do očí. „Ale nechte si to pro sebe a hlavně to neříkejte novinářům. Nechci vyvolávat mezi lidmi paniku. Pod námi je na dně Atlantiku opuštěná základna mimozemšťanů.“

„Dobré nebe – nemyslíte, že je to příliš odvážné tvrzení?“ vyhrkl. „Říkáte to tak jistě, uvědomte si, co by to bylo za světovou událost!“

„To není všechno, admirále,“ pokračovala jsem. „Víme už nejen o její existenci, víme mnohem víc. Nejsou tam lidé, ani jiné živé bytosti, jen pár hlídacích robotů. Mají za úkol zabránit, aby základna padla do nepovolaných rukou. Mají ale k dispozici tolik energie, že by mohli uvést Atlantický oceán do bodu varu a vyvařit. Vaše sondy se nechystají píchnout do vosího hnízda, tohle by bylo podstatně horší. To vosí hnízdo pod námi vládne energií, proti které je atomová síla jen neškodnou prskavkou.“

„Jak to proboha můžete vědět?“

„Před půlhodinou jsem s nimi mluvila, admirále,“ vytáhla jsem své poslední tajemství, které jsem mu snad ještě mohla sdělit. „Umíme se s nimi dokonce dohovořit. Ale není s nimi řeč. Nemají zájem o kontakt ani s námi. Vyzvali nás, abychom tuto oblast co nejdříve opustili. Vy se s nimi domluvit neumíte a máte tedy šanci na úspěch ještě menší.“

„Jakou řečí jste s nimi mluvili?“ vyhrkl. „Nebudete mi přece tvrdit, že mimozemské obludy mluví česky.“

„To ne – ale já umím jejich řeč,“ ujistila jsem ho.

„A můžete mi říci, jak je možné, že právě vy znáte řeč mimozemšťanů, o kterých nikdo na světě neví?“

„Používám ji,“ pokrčila jsem rameny. „Zprávy o mimozemšťanech, zachované z pradávných časů, obsahují jejich řeč. Vyzkoušeli jsme si ji před chvílí a ověřili si, že se skutečně domluvíme. Jenže mimozemšťané tam už nejsou a jejich hlídači s námi komunikovat nechtějí.“

„Neuvěřitelné! Je něco takového vůbec možné?“

„Možná se na mě díváte jako na objekt psychiatrické péče, ale mohu vás přesvědčit, že mám pravdu. Vaši lidé nás na vlastní oči viděli na dně Atlantiku – bez skafandrů a jiných přístrojů. Dýcháme vodu, není to stejně neuvěřitelné? Určitě byste mi nevěřil, kdybych vám něco takového tvrdila bez důkazů.“

„Nevím, snad máte pravdu,“ přiznal. „Ale přece jen, tady mi přiznáváte kontakty s mimozemskou civilizací, jako kdyby to pro vás byla každodenní záležitost. Zdá se mi to divné – pokud do té cizí civilizace sama nepatříte.“

„Nebojte se, jsem pozemšťanka jako vy.“

„Ale přece – je to hrozně nezvyklé!“

„Už jsem si na to zvykla,“ usmála jsem se.

„A nemohla byste nás s nimi seznámit?“

„Lituji, admirále,“ pokrčila jsem rameny. „Už tak jsem vám řekla více, než kolik jsem směla. Nechte nás už, však my se sem vrátíme.“

Nedalo se říci, že by se s tím spokojil, ale nenaléhal na mě. Nabízel mi ještě jednoho ze svých pilotů jako doprovod, ale odmítla jsem jej. Pak jsem se odlepila od paluby letadlové lodě do tmavnoucí oblohy – domů.

Errata:

11.08.2021 15:07