Waolnai (26) - Krešo (pevnost nad Moskvou) Science fiction

Druhou výpravu do Atlantiku jsme měli lépe připravenou než první výlet, uspořádaný příliš narychlo.

Především jsme měli lépe připravené vznášedlo. Nepočítali jsme, že bychom měli mít uvnitř vzduch a nevadil nám tlak. Proti mořským obludám jsme však měli několikerou nově namontovanou ochranu.

Předně byl povrch vznášedla pokrytý vrstvou mechanického tlumiče krešo, osvědčeného na povrchu pevnosti Miráž. Tlumič měl odolat nárazům i pokusům o promáčknutí karosérie, ať by se o to pokusili mořští dravci, nebo něco jiného.

Druhou obranou byly elektrody, schopné vyslat do okolí naší ponorky elektrické výboje o napětí až tisíce voltů. To na povrchu ponorky vytvářelo bublinky vodíku a kyslíku, na něž se voda proudem rozkládala.

Třetí obranou byly pevné pláty, pokryté rovněž tlumící vrstvou krešo. Díky sklopným hydraulickým pákám bylo možné zevnitř nahradit vyražená skla a hydraulika mohla překonat i značný odpor zvenčí.

Vzlétli jsme brzy ráno a po několika hodinách letu jsme se už opět nacházeli nad označenou oblastí.

Americké lodi tu setrvávaly, ačkoliv od naší první návštěvy uplynulo několik měsíců. Viktorín se s nimi chvíli dohadoval za pomoci reflektorů Morseovou abecedou. Na rozdíl ode mne ji znal, já jsem jen němě přihlížela.

Dohadování tentokrát rychle skončilo pozváním k přistání na palubu letadlové lodi. Stačilo prý oznámit, že jsme to my a bylo všechno v pořádku.

Admirál Fletcher nás přivítal na palubě, kam rychle přiběhl. Zvědavě si nás prohlížel. Zeptala jsem se, co se mu na nás zdá divné, dobře jsem však tušila oč mu jde.

„Zdravotníci se dušovali, že budete mít strašlivé jizvy v obličeji a král Viktorín měl být dokonce slepý. Jsem rád, že se v tomto bodě zmýlili.“

Admirál se přitom usmíval. Zdálo se, že to myslí upřímně a je rád, že jsme v pořádku.

„My jsme zase očekávali, že už tu nebudete,“ podotkl též s úsměvem Viktorín. „Doufám, že jste do dna nevrtali!“

Domluvili jsme se beze slov s Viktorínem a pozvání přijali. Za chvíli jsme byli v prostorné místnosti, kde nám nejprve nabídli kávu a chlebíčky. Na pokyn admirála pak všichni místnost opustili a zůstali jsme s ním sami.

„Já jsem naše vědce varoval,“ sdělil nám tišším hlasem. „Ale všichni trvali na tom, že se vrtat musí. Podvolil jsem se tomu naléhání, jenom jsem nejprve méně potřebné lodě odvelel sto kilometrů severněji, aby se jim nic nestalo, kdyby došlo na vaše varování.“

„Myslíte?“ podíval se na mě admirál. „No, do jisté míry máte pravdu, lodě zůstaly celé a žádná nezmizela. Ale co se dělo po zahájení vrtu, na to jen tak nezapomenu. Nejprve se jako mávnutím kouzelného proutku ztratil televizní obraz ze všech obrazovek. Obzor se pokryl během minuty mraky a nebylo vidět ani na krok, ačkoliv předtím bylo pět dní jasno a skoro bezvětří. Nastala bouře, blesky a hromy nás osvětlovaly, ale přitom se neobjevily žádné vlny, což se mi zdálo ze všeho nejpodivnější. A potom – jak náhle to začalo, tak rychle to skončilo. Jen se všem zpozdily hodinky. Všem stejně – o osm minut a šest sekund.“

„Vzpomněl jsem si na vaše varování a nebylo mi dobře,“ pokračoval admirál. „Naštěstí se nic víc nestalo. Nikomu to nezkřivilo ani vlas na hlavě – až na naše odborníky, kteří půl hodiny poté málem zešedivěli. Na začátku té divné bouřky se nám uvolnilo lano s vrtákem. Když všechny úkazy skončily, vytáhli jsme je nahoru, ale nestačili jsme se divit. Chcete se také podívat, jak vypadal jeho konec?“

Otevřel před námi podlouhlou bednu. Ležela v ní asi metr dlouhá část ocelového lana o průměru asi deseti centimetrů. Na jednom konci bylo odříznuté, zřejmě pilkou na kov. Druhý konec se mi zdál otavený, na jeho okrajích byly krůpěje kovu a půlmetrový kus nad tím měl vlákna zakroucená mnohem více, než byl zbytek lana.

„Rezonanční ohřev,“ prohlásil znalecky Viktorín, když si prohlédl konec lana. „Asi poznali, že nepředstavujete pro základnu nebezpečí. Proto vám jenom zabránili vrtat dál.“

„Minule jsme dostali jako úkol podmínku, o které jsme si mysleli, že je nesplnitelná. Dnes jsme tu, protože se ukázalo, že není tak nemožná, jak to vypadalo původně.“

„Vstup do té základny se otevře, když o to požádá dosud nenarozené dítě,“ prozradil admirálovi Viky naše tajemství. Souhlasila jsem s ním, že tu podmínku nikdo jiný než vodníci nemůže splnit, nemuseli jsme ji tajit.

„Divná podmínka,“ kývl hlavou. „Také bych řekl, že je nesplnitelná. Jak jste ji vlastně vyřešili?“

Teď už to na mně bylo vidět, ale kdybych mu podle pravdy řekla, že jsem v šestnáctém měsíci, nevěřil by mi. A to mě ještě osm měsíců čekalo!

„Dobře, to bych pochopil. Ale pokud jsem vám rozuměl, má to dítě o vstup požádat. To už je přece obtížnější oříšek.“

„Ne tak docela,“ vrtěl hlavou Viktorín. „Naše dítě umí trochu mluvit.“

„Jen trochu,“ ubezpečila jsem ho. „Rozezná zatím mámu, tátu, vlastní ruce a umí opakovat pár slov, ale mohlo by to stačit.“

„To přece není normální. A vy je chcete potopit na dno Atlantiku?“ zděsil se.

„Vždyť tam s námi bylo už minule,“ přikývla jsem. „Hloubka mu nevadí, jako nám.“

„Dám se přeložit k pasákům krav,“ posteskl si trpce admirál Fletcher. „Tohle je na mě trochu moc.“

Do kabiny se vevalila studená voda. Zpočátku to bylo nepříjemné, ale Viktorín zapnul ohřívání a zavřel okna. Za chvilku tu bylo docela příjemné teplo. To už jsme klesli do víc než tisícimetrové hloubky a pokračovali dál rychlostí potápějící se cihly.

Zdá se, že spí, odtušila jsem. Aspoň bude čilejší. Ostatně – můžeme na příhodný okamžik počkat, času máme dost.

Chvíli jsme každý přemýšleli o něčem jiném. Já jsem se věnovala spíše miminku, Viktorín okolí.

Mám s sebou nějaké osvětlovací bomby, pomyslel si, abych to určitě zachytila. Když některou odpálím, osvětlí nám celé okolí jako ve dne.

Myšlenkovým příkazem cosi spustil. Chvíli nic, pak pod námi vzplála oslnivá záře a přinutila mě zavřít oči. Měla jsem je přizpůsobené tmě a tohle mělo účinky jako znenadání hozená hrst písku. Když po krátké chvíli záře opět pohasla, pootevřela jsem oči, ale neviděla jsem vůbec nic. Předtím jsem pozorovala alespoň světélka na řídícím panelu, teď jsem byla úplně oslněná.

Ano, ale ne vždy. Například pyrotechnici se zásadně učí jen z chyb těch druhých, protože když sami udělají chybu...

Klesali jsme pořád stejně, teď už jen s reflektory. Bylo od nich světla dost, ale voda ani denní světlo nepustí dál než asi do šedesáti metrů. Ani nejlepší reflektor nedosvítí dál než slunce. Ačkoli nad námi pražilo plnou polední silou, tady dole byla tma jako ve sklepě.

Ano, viděli i na dálku. Kromě očí vnímajících světlo měli ultrazvukové vidění jako delfíni. Kdybychom se měli pohybovat na dně moře častěji, asi by nám nezbylo než si nějaký takový přístroj udělat.

Hloubkoměr překročil třetí tisícovku a blížil se k půlce čtvrté tisícovky.

Když jsme si spolu hráli, Viktorín přihlížel. I on zachycoval telepatické odezvy dítěte, když byl nablízku, ale málo platné, já jsem byla bližší a se mnou Oldík komunikoval častěji. Viktorín hrál až druhé housle, ale byl rád, že to může vnímat aspoň okrajově. Naštěstí je žárlivost vodníkům cizí.

Pod námi se objevilo dno. Byl to zřejmě vrcholek podmořského kopce a Viktorín okamžitě zamířil k jihu, kde se terén svažoval dolů.

Tři tisíce osm set metrů. Znamenalo to začít hledat správnou úžlabinu. Viktorín vyrovnal pád a chviličku jsme pluli vodorovně. Pak terén před námi zmizel, vznášedlo opět začalo klesat, ale už ne tak prudce.

Usmála jsem se. Neslyšeli jsme pochopitelně nic, ale už jsme si zvykli telepatické vnímání označovat pojmem slyšet. Zatím nedocházelo k omylu.

Přehoupli jsme se přes nevysoký val, za nímž bylo další rozeklané údolí, rozvětvené do mnoha úžlabin, které se rozprostíraly do všech stran, ale nejvíce na jih.

Základna je uzavřena, ozval se nám v hlavě silný, hodně nepříjemný hlas. Strážní roboti – Kerberové.

Zkusila jsem probudit Oldříška, ale spal – jako mimino. Co je miminku do základen mimozemšťanů? Nezbývalo nám než počkat, až se vzbudí.

Splnili jsme vaši podmínku, oznámil Viktorín robotům jasně a zřetelně. Přišli jsme dva a přitom tři. Všichni tři umíme vaši řeč. Domníváme se, že nastal čas.

Počkáte chvíli? pomyslela jsem si s obavami. Dítě právě spí, to je u tak malého tvorečka přirozené.

Oddychla jsem si. Moje obavy se nesplnily. Bála jsem se, že nás roboti odmrští dříve, než se Olda vzbudí.

Pokusila jsem se jemně telepaticky se dotknout spícího chlapečka. A skutečně, zdálo se mi, že se probouzí.

Olda se začal protahovat. Zatímco jsme procvičovali ručičky a nožičky, s úžasem jsem pozorovala, co se to děje venku, na dně Atlantiku.

Moře se kolem nás rozsvítilo. Bylo tu světla jako v našem bazénu na základně. Nebylo to tím, že by zde svítily nějaké další světelné zdroje. Voda kolem nás v okruhu stovek kilometrů zprůhledněla jako vzduch a mořské hlubiny nečekaně zalilo sluneční světlo, které sem za normálních okolností nikdy nepronikne.

V tom světle jsme viděli miliardy ryb a dalších mořských živočichů, vznášejících se nad námi v průhledné vodě jako ptáci ve vzduchu a snažících se prchnout co nejdál odtud. Plavali tu vyděšení žraloci, hejna drobných rybek, ale i obrovské velryby. Byl to nezvyklý, úchvatný pohled, ale k tomu všemu jsem spatřila něco, co mě přimrazilo údivem.

Ne tak, jako dveře na naší základně v Čechách. Zdálo se mi, že se hora pomalu pohnula, otevřela na nás ohromná ústa a chystá se spolknout nás jako malinu. Jakoby to ani nebyla hora, ale obrovský netvor, celá tisíciletí ležící na dně moře. Po jejích úbočích prchaly stovky malých i velkých chobotnic, obrovských hlubinných krabů a ryb.

Objevila se obrovská chodba. Nebyl to obvyklý tunel skrz skálu, ale jícen, tvořený modrošedými prstenci. Nepravidelně z nich tu a tam zářilo zelenavé světélkování. Uvnitř se objevilo modré světlo, zdánlivě vycházející přímo z vody. Osvětlovalo i nás, protože nám vyplulo vstříc. Chodba vedla šikmo dolů do hlubin pod mořským dnem. Byla přímá a určitě kilometry dlouhá, ale viděli jsme tam, ačkoliv voda za normálních okolností tak daleko světlo nepropustí.

Tohle jsem viděl naposledy šestého července léta Páně tisíc čtyři sta šedesát pět, vydechl nadšeně Viktorín. Byl jsem tu jen jednou, poprvé a do dnešního dne naposledy.

Vznášedlo se pohnulo. Viktorín vyslal příkaz a my jsme vplouvali do dlouhého osvětleného jícnu. Jakmile jsme překročili hranici ústí, začala se za námi chodba zavírat. Ve zpětném zrcátku jsem mžikem spatřila, jak se profil chodby mění z kruhového na eliptický, zplošťuje se čím dál víc, až se změnil v úzkou štěrbinu a ta se pevně stiskla. To všechno se dělo sotva pár metrů za zádí vznášedla. Hora nás zkrátka spolkla jako malinu.

Nevycházela jsem z údivu, ale Oldříšek, který nic z toho neviděl, se začal domáhat svého. Pomáhala jsem mu hrát si se svými ručičkami, pak s nožičkami a nakonec s hebkou, měkkou, poddajnou hadicí, kterou měl na dosah. Oldříšek byl vlastně první lidské dítě, které si vědomě a aktivně hrálo s vlastní pupeční šňůrou, ale v této chvíli jsem se tomu ani nedivila, ani mě to nepřivádělo k vytržení.

Přede mnou se odehrávaly dvě epochální události – a těžko rozhodnout, která je úchvatnější. Polovinu své pozornosti jsem proto soustředila na hru s dítětem, současně jsem nepřestala pozorovat velkolepé divadlo, které se před námi otevíralo.

Propluli jsme chodbou a vpluli do veliké haly několik kilometrů od ústí, hloubkoměr ukazoval přes pět kilometrů. Oldříšek se konečně unavil hrou a usnul, takže jsem se mohla plně soustředit na zázračné prostředí, které nás obklopovalo.

Hala měla jistě několik kilometrů v průměru a její výška i hloubka byly impozantní. Vpluli jsme do ní v polovině. Nad námi se ve výšce dobrých tří set metrů majestátně klenul strop trochu podobný žebrovanému vnitřku gotických katedrál, či zevnitř viděnému břichu obří ryby. Tmavočervená barva se světlejšími, do žluté barvy přecházejícími mezižeberními pásy, skutečně připomínala více gigantické hovězí půlky, jak je občas vídáme vozit do masných krámů. Ve stejné hloubce pod námi bylo dno haly, pro změnu světle šedé.

Na dně haly ležely spousty obřích rejnoků. Tmavé hřbety i ploutve byly jasně osvětlené světlem, které se tady rozprostíralo všude a zdánlivě nemělo jiný zdroj než vodu, která prostoru zaplňovala. Tisíce modravých rejnoků se ztrácely v nedohlednu. Letadla pro lidi – vodníky, ukázal na ně Viktorín s pohnutím. Staré dobré kosočtverce! Neviděl jsem je pět set let! vzdychl si.

Vznášedlo náhle přestalo poslouchat jeho vůli a zamířilo s námi samo napříč obrovskou prostorou. V první chvíli se Viktorín vzepřel, ale když se vznášedlo poslušně zastavilo, pochopil, že nejde o násilné potlačování naší vůle, spíš o pomoc. Od té chvíle už ani neurčoval jeho směr.

Propluli jsme jasně osvětlenou halou skoro kilometr od vstupní chodby. V boční stěně byl vchod do menší haly, kde vznášedlo jemně dosedlo.

Tato hala mnohem více odpovídala lidským rozměrům. Výška sotva pět metrů, délka kolem dvaceti a šířka odhadem dvanáct metrů. Ale ani to nebyl náš cíl. Otevřely se další dveře, tentokrát velice podobné těm na základně v Čechách.

Nebyla jsem proti. Už to, že jsme se nacházeli v hloubce pěti tisíc metrů v prostorách tajuplné Atlantidy, bylo pro mě vzrušující, ačkoli jsem neměla nejmenší tušení, jak je to zde uspořádané a co vlastně budeme dělat. Byly tu jen jasně ozářené bílé stěny, ale naše okolí se podobalo známému prostředí základny v Čechách, takže jsem ani na okamžik nezaváhala.

Voda tu byla teplá a velmi vzdušná, nejspíš upravovaná. Zamířili jsme spolu jako dva delfíni do dalších otevřených dveří, za nimiž byla krátká, sotva deset metrů dlouhá chodba stejného průřezu jako na všech základnách. Všechny kilometry chodeb měly společné, že je stavěly bytosti o rozměrech velryby a stavěly je pochopitelně podle svých potřeb.

Na konci chodby byly další dveře. Otevřeli jsme je opět myšlenkovým příkazem. Za nimi byla další větší místnost. Byla prázdná.

Nevím, odtušil. Byl jsem tu jednou před dávnými časy, ke všemu jen na krátké návštěvě. Vůbec jsem se nedostal do této místnosti, byl jsem jen na kraji základny.

Vítejte, lidé Země! ozvalo se nám v té chvíli v hlavách. Telepatický hlas, který jsme slyšeli tentokrát, nebyl nepříjemný, naopak. Vyzařovala z něj sice síla, ale na druhé straně pochopení, porozumění, klid a jistota.

Nepředpokládal jsem, že se sem dostanete, pokračoval hlas v našich hlavách. Jestliže jste tady, pak se vám podařilo překonat dětství vašeho rodu. Vítejte nám.

Jsem strážný duch této základny a pán světa, ozvala se nám odpověď. Jsem tu, abych střežil odkaz Tvůrců a dal se do služeb myslících bytostí, které jako první splní podmínky druhé úrovně. Splnili jste je a proto vám od dnešního dne patřím se všemi základnami na celém světě.

Tvůrci stanovili jiné podmínky pro jiné skupiny bytostí, vysvětloval nám hlas. Pochopila jsem, že se nejspíš jedná o robota, ale současně jsem měla dojem, že je to jiný robot, než s jakými jsme se dosud setkávali. Tenhle se k nám nechoval stroze, ale jinak, mnohem laskavěji než ostatní – zejména než strážní Kerberové.

Nejsem pouhý robot, odpověděl mi ihned. Jako bych v tom hlase slyšela úsměv.

Jsem, kdo jsem, zněla odpověď. Zatím mě můžete jen těžko pochopit. Nejsem živý ve smyslu živé organické hmoty, jakou jste vy i Tvůrci, nejsem ani pouhý robot ve smyslu mrtvé hmoty obdařené logickými schopnostmi. Jsem uměle vytvořená bytost podle záměrů Tvůrců, to mám společné s roboty. Mám větší inteligenci, znalosti i zkušenosti, než vy sami, ačkoliv jste překročili práh druhé úrovně. V tom jsem blíže svým Tvůrcům. Na každém světě, vhodném pro rozvoj života a myšlení, nechávali Tvůrci jedinou takovou bytost, jako jsem já.

Máš aspoň nějaké tělo, konkrétní formu? Nebo jsi tvořený rozptýlenou strukturou, jako roboti základen?

To druhé, souhlasil. Jen na vyšší úrovni. Mám však i těla, takže mohu vystupovat i jako konkrétní bytost.

Nazývat? Ano, znám vaše zvyky. Dáváte si jména, je to jednodušší k odlišení různých jedinců. Proč by ale bylo nutné dávat jméno bytosti, která je na celém světě jedna jedinečná?

Třeba proto, že jsme si zvykli oslovovat toho, na koho se obracíme, odtušil Viktorín.

Budu vaše zvyky respektovat, souhlasila bytost. Můžete tedy používat mé druhové jméno, které mám s jinými sobě rovnými. Tvůrci nás nazývají Waolnai. Můžete mi tak říkat i vy, pokud to bude pro vás přirozenější.

Dobrá, ale rád bych se vrátil k podmínkám druhé úrovně. Jaké byly naše podmínky?

Tvůrci očekávali, že ani důkladný výběr neodstraní stálé nebezpečí odklonu psychické orientace, spojené se vzrůstem sobectví a násilí. To by vedlo ke zkáze a proto se rozhodli nepodporovat váš druh, pokud se nedokáže zbavit vlastností, které mu hrozí zkázou. Podle aproximací Tvůrců se mohl nejen horský člověk, ale i váš druh několikrát ocitnout na pokraji katastrofy, vždycky zaviněné vámi samotnými. Nejdůležitější podmínka byla tedy – přežít.

To ale nestačilo. Vyžadovali jste, aby k vám promluvilo nenarozené dítě. Proč?

Druhou podmínkou bylo dokázat změnit dosavadní nadhorský druh člověka ve vodní. Kromě přeměny jako takové bylo nutné udržet dosavadní přirozený způsob rozmnožování vašeho druhu. Jedna z vypočítaných slepých cest vašeho vývoje by se ubírala vyloučením přirozeného způsobu a zavedením reprodukce umělé. V tom případě by vám během dvaceti až padesáti tisíciletí hrozila degenerace a konec druhu. Nenarozené dítě schopné telepatické komunikace proto zvolili jako podmínku, aby vyloučili podvod s implantováním zárodku nemluvícího horského druhu.

První podmínka byla shodná – přežít. Delfíni byli ohroženější lidmi než naopak, proto jejich podmínky byly jednodušší. Druhou a poslední byla naučit se zpracovávat alespoň jednoduché nástroje. Pro ně by to bylo obtížnější než pro člověka, vždyť zatím žádné nástroje nepotřebují a zvládnout je mohou jen podle vzoru lidí. Kdyby překročili tento práh, předali bychom vládu nad světem jim. Očekávaná doba pro tento čas je do padesáti tisíc let. Jedna z variant dokonce počítá s koexistencí odlišných druhů – lidí s delfíny. Mohlo by pak k tomu dojít mnohem dříve.

Splnili jste důležité podmínky, obavy Tvůrců se nenaplnily, alespoň ne v tom nejhorším. Zůstanu s vámi a budu vám pomáhat, hlavně radou. To neznamená, že byste měli přestat vyvíjet činnost a spolehli byste se jenom na mne a moji pomoc.

Máme velké plány, řekl Viktorín. Pro ně musíme posbírat prostředky z opuštěných základen. Prozradíš nám jejich polohy?

Ve všech letadlech zde na základně jsou zaneseny polohy osmadvaceti základen obývaných vodními lidmi a sedmi, ponechaných pod dohledem robotů. Tyto informace jsem doplnil také do volné kapacity paměti robota vašeho dopravního stroje.

Brzy se ukázalo, že Atlantická báze má spojení s ostatními základnami, nejen s podmořskými, hlídanými roboty, ale i s pevninskými základnami Strážců – vodníků.

Zajímalo nás pochopitelně jejich rozmístění. Waolnai na požádání vytvořil velikou plastickou mapu světa ve tvaru obrovské, téměř třímetrové koule, vznášející se před námi ve vodě. Pohled na globus, na kterém se zblízka dala rozpoznat nejen města, ale i vesnice, kde byly oceány průhledné až do dna a na jejich hladinách pluly miniaturní lodičky, mě plnil nadšením. Když jsme si chtěli některý vybraný objekt prohlédnout podrobněji, zvedl se nad povrch Země a zvětšil se. Při podrobném rozlišení jsme na něm uviděli i jednotlivé postavičky lidí. Zvětšila jsem si lodě Americké třetí námořní flotily, nacházející se ve výšce pěti kilometrů nad námi. Nebyly už přímo nad námi, ale skoro padesát kilometrů stranou. Pluly plnou parou směrem k břehům Ameriky.

„Vylekali se,“ vysvětloval mi Waolnai, když jsem se nad tím v duchu pozastavila.

Do podrobností se nepouštěl. Efekty spojené s otevřením Atlantické základny musely stát za to, když se jich vylekali i Američané. Měli přece pro strach uděláno! Nám na tom už tolik nezáleželo. Snad jen v tom, že s lidmi nemůžeme ztratit kontakt, budeme s nimi muset vycházet i nadále.

Na Viktorínovo požádání se rozsvítily všechny základny. Naši jsem poznala ihned, rychle jsem našla Sigmundovu a po několika okamžicích i základnu Karla Albrechta. O těch jsme věděli, ale ostatní už byly pro nás překvapením.

Netušili jsme například o poměrně blízkých základnách na jižním okraji Balatonu a v Polsku u Mazurských jezer. Celkem jich bylo v západní a střední Evropě devět, nacházely se i v Rusku v blízkosti velikých jezer nebo alespoň řek. Bajkal, jezero Issyk-Kul, Ladožské. Jedna základna byla na Jeniseji, osm v Číně, jedna v Japonsku. Indie měla jen jednu základnu na řece Gangá, Afrika u jezera Ukerewe a na horním toku Nilu. V Severní a Jižní Americe ležely další, dohromady jich bylo osmačtyřicet. Zobrazily se i podmořské základny: kromě Atlantické i Středomořská, Madagaskarská, Havajská, Velikonoční, Severomořská a dvě menší, poblíž ostrova Svaté Heleny a Západoaustralská. Čekaly jen na nás. Už nás nesměly odhánět od svých vchodů, ale měly nás poslouchat a plnit naše příkazy.

Zajímala jsem se, jaké množství inkubátorů, čili našich známých hastrmanských hrníčků, budeme mít od nynějška k dispozici. Bylo jich však méně než jsme doufali. Po deseti kusech byly rozmístěny v pevninských základnách a v mořských byl jejich počet ještě menší, po dvou na každou.

Naše zklamání okamžitě vyvážilo ujištění Waolnaiho, že Atlantická a Velikonoční základna umí tyto speciální nástroje vyrábět i hromadně. Inkubátory byly vyvinuty pro nás lidi a byly nám dány jakožto nejjednodušší nástroje, schopné genetických manipulací. Tvůrci nám je zanechali, protože usoudili, že jejich výroba bude v našich podmínkách ještě několik tisíciletí příliš komplikovaná.

„Vy lidé máte od přírody příliš malé mozečky,“ ujišťoval nás Waolnai. „Není v silách jednoho člověka naučit se stavět naše stroje, s výjimkou opravdu jednoduchých. Váš druh ale tento nedostatek úspěšně nahrazuje množstvím. Nikdo z vás už ani není schopen obsáhnout veškeré vědění lidstva a tím méně vědění, které je teprve před vámi. Rozhodnete-li se však pro určitou specializaci, můžete dosáhnout úspěchů srovnatelných s naší úrovní. Je k tomu třeba velkého množství lidí, ale na spolupráci je vaše civilizace založena od raných dob.“

„Možná nám v tom dosud bránil krátký věk,“ nadhodil Viktorín svou domněnku.

„Jistě, ale tuto otázku byste podle našich propočtů vyřešili do dvaceti až třiceti tisíc let i bez nás.“

„Velice by nás ještě zajímalo, podle čeho jste vybírali lidi, které jste měnili na vodní druh, a zavrhovali jste všechny ostatní.“

„Aproximační propočty psychické stability,“ odtušil na to Waolnai. „Jsou spolehlivé v rozsahu do tří set let, pak úspěšnost jejich předpovědi klesá. Můžeme jimi okamžitě vyřadit agresívní jedince, což neznamená, že se tato vlastnost nemůže vyvinout a projevit později.“

„Ne – a těžko najdete lepší metody. Chování lidí je proměnlivé a dá se ovlivnit tisíci zdánlivě bezvýznamnými maličkostmi. Každý člověk se vyvíjí i během svého relativně krátkého života původních horských druhů.“

„Proto se Indián Kori tak změnil za pouhých pět set let – namísto dobromyslného vodníka nás navštívil zákeřný, krutý vrah,“ pochopila jsem.

„Choval se přesně podle extrémně nevýhodné varianty, ale ani on nevybočoval z propočtených šablon chování. Jedna byla tato – a kdyby bylo takových lidí víc, mohli by zničit celou vaši populaci a následně i populaci suchozemských lidí.“

„Věděl. Je mi velice líto, že povraždil všechny kromě vás dvou. Bylo to pro mě těžké. Ale i když jsem vás litoval, nesměl jsem vám pomáhat.“

„Výpočty samy ne. Kdybych ale zasáhl, nastala by ta katastrofická situace nejpozději do dvou set let a další by následovaly se zvyšující se frekvencí. Nenechali mě tady, abych za vás řešil katastrofy, které si sami způsobíte. Buď se jim naučíte předcházet, nebo je řešit, ale bez mého zásahu. V opačném případě věnuji svou péči delfínům.“

„A proč tu tedy jsi?“ pomyslela jsem si. „Jen jako tichý pozorovatel? To je nelidské!“

„Mám jiný, možná stejně důležitý úkol. Musím zabránit katastrofám, hrozícím zvenčí. Dovedu potlačit zemětřesení, zabráním srážkám planety s asteroidy, v nouzi dokáži i odčerpat nadbytečnou energii vaší mateřské hvězdy a zabránit tak jejímu výbuchu, který by váš svět sežehl. Globální pohromy tohoto rozsahu vám se mnou nehrozí. Můžete zaniknout buď vesmírnou katastrofou, na kterou svými schopnostmi nestačím, nebo vlastní vinou – ten druh záhuby je ale plně ve vašich rukou a je ze všech myslitelných katastrof v současné době nejpravděpodobnější.“

„Zemětřesení se ale na Zemi vyskytují skoro pořád. Tvůj vliv není nijak vidět,“ namítl Viktorín.

„Drobná zemětřesení ignoruji. Zemská kůra se jimi stále zbavuje napětí, které by jinak narůstalo. Energii schraňuji na opravdu vážné případy, kdy by došlo k potopení kontinentu a masovému zániku pevnin. Právě tak nezasahuji proti tisícům meteoritů, které každoročně dopadají na povrch Země, ale rovněž nepředstavují globální nebezpečí.“

„Děkuji za vysvětlení,“ poděkoval Viktorín. „Jak vidím, většina trablů zůstává na nás. Budeme je muset vyřešit sami. Co se dá dělat, aspoň nebudeme mít pocit, že nás neustále někdo vodí za ručičku.“

„To opravdu není můj úkol.“ Waolnai jako kdyby se usmál. „Kromě toho, nejsem lidský tvor. Nelidské chování je mi dáno od začátku. Což nemusí být urážkou.“

„A můžeme se tě občas zeptat na něco, s čím si nebudeme vědět rady?“

„Tato výsada se bude vztahovat jen na vás dva a vaše přímé potomky. Ostatním budu pomáhat jedině prostřednictvím informací, uložených v paměti robotů. Mám povoleno občas tam některé přidat, ale nebudu hovořit s každým jednotlivě. Musíte si častěji vypomoci navzájem. Ve vaší spolupráci je vaše jediná síla.“

„Doporučoval bych vám vrátit se do míst, kde jste až doposud byli doma,“ pokračoval Waolnai. „Cesta do Atlantiku byla součástí zkoušky, ale není vaší povinností tady setrvat. Naopak, máte teď mnohem větší volnost i možnosti. Informační blokády skončily a zobrazení vašeho světa, jaké vidíte před sebou, vám bude poskytováno kdekoli na světě, ve kterékoliv základně. A to nejen v současných, ale i ve všech dalších, pokud se rozhodnete postavit si je.“

„Tajemství chránilo vás. Pečlivě zvažujte, koho z lidí zasvětit a komu informace toho druhu neposkytnout ani nadále. Velká část lidí naše kritéria nesplňuje. Ať se vám stane Indián Kori varováním, co dokáže jeden zlý člověk.“

„Přeji vám, abyste prošli dalšími zkouškami úspěšně,“ popřál nám Waolnai. „Také vám chci přát, abyste naplnili nejpříznivější variantu, spočtenou pro nejbližších třicet tisíc let. Přeji vám, abyste našli společný jazyk též s delfíny. Společná existence dvou tak odlišných civilizací je málo pravděpodobná, nicméně je možná.“

Naráz, jako mávnutím kouzelného proutku, jsme pochopili, že spojení s Waolnai zmizelo. Chtěli bychom se ho zeptat na spoustu dalších věcí, ale věděli jsme, že by nám už neodpověděl. Bude nám jistě radit, ale jen ve věcech zásadního významu. Drobná zemětřesení přece ignoruje.

„Co se to stalo – já to snad pořád ještě nechápu,“ řekla jsem zmatenou myšlenkou.

„Tady už být nemusíme – i když můžeme a ráda bych si to prohlédla,“ uvažovala jsem. „Ale i když je to úchvatné – přece jen se těším domů. Nezapomeň, doma je doma. A zejména pro Oldříška.“

Souhlasil se mnou. Navrhla jsem letět rejnočím letadlem, ale Viktorín byl proti. Naše vznášedlo je stejně dobré, namítl. Nemá cenu budit za každou cenu rozruch.

Nemusel mě přemlouvat, beztak měl pravdu. Vodníci se v takovém případě musí rychle dohodnout. jen proto, aby dali příklad ostatním – lidem i vodníkům.

Skupina

Artefakty

01) Krešo

02) Fext

Titul: Krešo

Podtitul: (pevnost nad Moskvou)

Autor: Václav Semerád

Skupina: Artefakty v Čechách 1

Veškeré připomínky jsou vítané

vsemerad@volny.cz

Nakladatel: Autobus

Žánr: Science fiction

Téma: Krešo

Errata:

Anotace

Krešo je science-fiction, napsaná v roce 1968 jako reakce na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Žádný div, že v ní tajemná česká nesestřelitelná létající pevnost Miráž na oplátku ohrožuje Moskvu a nutí sovětské generály vyklidit nejen Československo, ale všechny státy Evropy. Ukáže se, že konstruktér Miráže, geniální český vědec Viktorín Přibík ze starého rodu, není člověk - nebo aspoň ne obyčejný člověk...

(psal jsem to r.1968, kdy se u nás skutečně proháněly sovětské tanky... Co dodat? Ano, je to staré, je to poplatné době. Ale číst se to dá...)

Připomínky

Tuto dobrodružnou knihu si můžete sami upravit.

ZDE můžete změnit jméno hlavního hrdiny i hrdinky (třeba na svoje). (Nastavení platí i pro jiné knihy.)

Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru.

SDÍLENÁ LITERATURA

www.romanyzdarma.cz

www.cteni-zdarma.cz

www.giweruz.cz

Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta

*** 1479600028/3030 ***

dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).

Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům.

Díky.

Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Krešo pevnost nad Moskvou četli 20 (1=normal)

Q-211205204=2215 alten=1047 Q-220125185=1908 Q-21112818=1428 Q-211025192=0710 Q-22020418=1843 Q-220117193=1418 Q-22020718=1802 host=1712 Q-22021518=1806 Q-22030521=2152 Jindra=0140 Q-220118182=2055 Q-211026072=1443 werenys=2135 Q-22031923=0032 zd34=1927 akvirk1969=2235 Q-211110223=2231 Q-220418=2301