Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpráva o zdrcení Skendifských nájezdníků se roznesla nejen po Danaru a okolí, ale dostala se i do utečeneckých ubytoven. Nejvíce vzrušeni byli králové, které ta zvěst vytrhla z jejich bezbřehé trudnomyslnosti. Znovu se vehementně dožadovali u stráží rozhovoru s místními vládci, což jim velitelé stráží nakonec umožnili.

„Prý mi něco důležitého chcete,“ uvítal je Danar chladně.

Král Xorz sebevědomě postoupil vpřed. „Jsme králové Xorembu, Gosumu, Harkie a Umbirsu! A jsme připraveni převzít zpět svá království!“

„Dobře,“ kývl Danar. „Připraveni být můžete. Ještě něco?“

„Ty z bahna pošlý zmetku!“ zařval král Depoj. „Jak se můžeš opovážit vysmívat se králi!“ Patrně by mluvil ještě dál, ale stráže ho uchopily a než se monarcha nadál, ocitl se za dveřmi.

„Sdělili mi, že máte nějakou důležitou zprávu,“ pohlédl Danar na zbylé velmože. „Tak sem s ní konečně.“

„Jsme králové!“ opakoval důrazně Xorz. „To jediné je důležité!“

„Nejste a není.“

„Jak to myslíš – nejsme?!“ užasl Xorz.

„Král obvykle stojí v čele nějaké říše, řekl bych. Co vy máte za sebou, kromě ničeho?“

„Jsme přece králové!“ opakoval potřetí ohromený Xorz.

„Opravdu? Já před sebou vidím lidi, skrývající se díky našemu milosrdenství na ubytovně pro uprchlíky. A žádná tebou vyjmenovaná království už na Segorru nejsou. Kromě Danaru a Liskenu se všude kolem rozkládá říše invazních sil Skendifu. A co si od nich dokážeme vzít, to také sami podržíme.“ Pokynul rukou. „Jděte. Jinak zmeškáte rozdávání polévky.“

Danarská vojska se dala do pohybu hned další den.

Gumbha, nyní vlastně částečný pohlavár Sikotakisi věděl, že jestli pustí Lisken z obležení, ztratí vše. Ohnivě vyzval zbylé soukmenovce k rozhodujícímu protiútoku vůči armádě, která se vyrojila z Werinku, přičemž si neopomněl znovu změnit jméno. Jenže se drtivě ukázal propastný rozdíl mezi skvěle vycvičenými silami Danarskými, a divochy, kteří sice prosluli velkou krutostí, ale jinak byli obyčejní lovci a sběrači.

Tvrdí se, že vojsko ovcí vedené lvem dokáže víc než vojsko lvů pod velením ovce. Co dokázali Danarští tygři pod vedením svého lva, snadno domyslet. Oddíly vojvody Tikema ani jednou nemusely přejít do defenzívy, a nechávaly za sebou koberce mrtvých těl Skendifanů.

Danarská armáda bez problémů dosáhla Liskenu a spolu s bojovníky kněžny Tülkü postupovala dál. Bloug, Turop a posléze Joriset i Kinle osvobodila do měsíce. Nebyla to ani tak otázka úporných bojů, jako spíše pečlivosti. Spojené Danarské a Liskenské síly za sebou nechtěly nechat jediného divocha.

„Vzhledem k tomu, že v celém Xorembu není žádný vládce, dovolil bych se otázat Vaší Milosti, zda by byla tak neskonale laskava a ujala se Xorembského svrchovaného trůnu,“ obrátil se poté král Danar ke kněžně.

„Může být něco paradoxnějšího, než když kněžna přijme královský trůn od svého bývalého úředníka?“ reagovala Tülkü.

„Ovšemže může. Když ho nepřijme,“ pousmál se.

„Nejde to, Danare. Představ si, jak by to vypadalo v mém budoucím rodokmenu: a tady, milý následníku, tví rodiče dostali královský trůn od svého vlastního diplomata...“

„Ó nikoli. Zádrhel spočívá pouze ve vyřčeném. Nedovolil bych si nabízet království. Jen jsem se ptal, zda by se tvoje Milost uvolila vzít si, co jí patří. Není žádné hanby zmocnit se královské koruny jako uchvatitel či osvoboditel. A pokud vím, tak rozkaz, že do každého znovu dobytého Xorembského města musí jako první vstoupit voják z Liskenu, vojáci všude dodrželi...“

Korunovace královny Tülkü proběhla o tři dny později v katedrále města Jorisetu, i když jako budoucí královské město ustanovila nová vládkyně rodový Lisken. Obratem neprodleně uznala samozvaného krále Danara za sobě rovnocenného vládce. Stali se tak dvěma výlučnými vládci Segorru a ofenzívu vůči Skendifanům nyní vedli společně.

„Konečně správná příležitost oplatit ti pomocí v obnově poničeného Xorembu tu tehdejší záchrannou karavanu se zásobami,“ podotkl mezi řečí Danar.

„Jakou karavanu?“ zpozorněla královna.

Danar jen povzdechl. „Ach ten Sogot...!“

Ten Sogot zrovna prodléval s Dejane na blíže neurčeném místě Segorrského glóbu. Jak již víme, reální mágové nejsou zatěžováni takovými malichernostmi jako je otázka polohy a vzdálenosti.

„Plán pohlavára Pikilotiho měl kromě jiného jednu velice závažnou vadu, kterou nikdo kromě Tülkü nepochopil,“ konstatoval Sogot. „Nedošlo mu, že velký kontinent funguje na udržovaném hospodářství. Tady nebylo kam jít a prostě si sebrat z louky nebo ze stromu, jako na veleostrově Desipitiwoki. Útočná vlna se živila tím, co ukořistila, ale za sebou nechávala jen hlad. Jakmile by svůj postup zastavili, byli by poraženi aniž to tušili.“

„Ty jsi s tím počítal od začátku,“ řekla potřetí Dejane Sogotovi, pozorujíc zmatený ústup dezorganizovaných divochů.

„Ano.“

Skendifská armáda, která dokázala srazit na kolena téměř celý Segorr, byla v troskách.

Přesto situace zdaleka nebyla tak idylická, jak se mohlo zdát. Vojáci Liskenu a Danaru, ženoucí nemilosrdně Skendifany zpět kudy přišli, objevovali stopy po neuvěřitelných zvěrstvech, kterých se divoši dopouštěli vůči obyvatelům dobytých krajů. V jejich repertoáru nechybělo nic z vyhlazovacích postupů, včetně hromadného rituálního kanibalismu. Pro velitele osvobozeneckých oddílů bylo čím dál obtížnější udržet kázeň v tom smyslu, aby se válčení nezvrhlo ve zvířeckou pomstu. Vojákům, kteří byli denně bezprostředně konfrontováni s důkazy o krutosti divochů, připadalo pouhé zabíjení nepřátel jako příliš nepatrný trest.

Téměř celý rok trvalo, než armáda stanula na nejzazším východním břehu kontinentu. Poté královna Tülkü a král Danar dali příkaz k invazi na pralesní veleostrov. Nešlo to jinak. Stupeň společenské nenávisti ke Skendifu už dávno dosáhl bodu varu a představa, že by domovina barbarů byla ušetřena toho, co sama přinesla jiným, byla absolutně nepřijatelná.

To už nebyla válka, ale trestná výprava, protože Skendif, prakticky zbavený všech bojeschopných mužů, nebyl schopen sebemenšího odporu. Během několika dalších měsíců odvezly lodě z Desipitiwoki zhruba sto tisíc osob do otroctví.

Při odchodu vojska zapálila vše, co mohlo hořet.

Po pravdě řečeno, vítězná armáda byla sama téměř na konci sil. Nebylo kde brát další prostředky na její podporu. Už i Danar, který jediný zůstal v kontinentální válce ušetřen, se ocitl na dně se zdroji jídla a nespočtu dalších potřebných věcí.

Noví mágové – Inixeor ve službách Liskenu a Tisuni na dvoře Danarském – měli rázem široké možnosti jak se realizovat. Jejich pomoc a podpora byla nutná na všech stranách. Než si vyberou své budoucí společníky a pomocníky, budou muset své schopnosti důkladně rozvinout a vypilovat.

Protože se dřívější pobřežní říše nacházely v rozvráceném stavu, požádal Danar své bývalé místokrále Korkima, Soleka a Rifize, aby se v nich ujali vlády.

„Není to pěkný dar, který vám chci věnovat,“ řekl jim Danar upřímně. „Místo odměny jen nespočet dalších problémů a starostí. Nebudu vůbec překvapen, pokud někdo z vás odmítne – i když jste ti nejlepší, kteří to dokáží zvládnout.“

Oslovení muži ani nežádali čas na rozmyšlenou. Jen se po sobě krátce podívali.

„Jedině když slíbíš, že nám do toho nebudeš kecat, ty bejku korunovanej!“ shrnul za všechny Rifiz.

„Souhlasím, ale do něčeho ještě budu,“ smál se Danar. „Nejprve z vás totiž musíme spolu s Tülkü udělat krále... abych vám konečně mohl říkat stejně!“

„Takhle si vítězství asi nikdo nepředstavoval,“ komentovala po slavnostní ceremonii nové vladaře královna Tülkü. „To, co dřív pro pobřežní krále prakticky nemělo cenu – život poddaného – je teď to nejcennější.“

„V nejbližší možné době si rozdělíme otroky, trochu nám pomohou,“ ujistil ji Danar.

„I tak jsme zbytečně milosrdní, Danare,“ podotkla.

Stále měla před očima obraz vypálených stodol, naplněných spálenými těly pochytaných rolníků, i stovky vykuchaných těl, rozvěšených po stromech podél cest.

„Přesto je potřebujeme živé, Tülkü,“ reagoval.

Měl ovšem pravdu. Země, zbavená lidí i zdrojů, hladověla a zmírala. Vypálená obydlí, neosetá pole, hospodářské zvířectvo prakticky vybité, nebyl ani kdo by zajistil otop na zimu. Vyhubení populace pobřežních království bylo strašlivé: přežila jen desetina původních obyvatel. Ekonomická injekce v podobě otrocké práce tak byla oním pověstným stéblem, kterého se tonoucí chytá.

Novopečená královna si toho byla vědoma. „Však já vím,“ poznamenala s povzdechem. „Ten největší boj nás teprve čeká v nejbližších letech. V sázce je všechno. Ještě že si tak dobře rozumíme. Za dané situace ještě řešit vzájemné třenice, to by byla cesta do zkázy.“

Pak se náhle zdrženlivě pousmála. „A také je hezké, že opomíjíme všechny tituly a říkáme si jen jménem...!“

Král Danar se na ní dlouze podíval. „Ano, hezké. Já však nyní dám do sázky ještě něco víc, protože řeknu, že bych tě nesmírně rád oslovil ještě úplně, ale úplně jinak...“

„Ach,“ vydechla jen Tülkü a pomyslela si, že musí ovládnout nadšené rozechvění a ze slušnosti dát svou kladnou odpověď přece jen až za chvilku.

Errata:

30.05.2021 13:20