Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

1.část – Kejvalka

Záhony a Muzeum

„Tak tohle jsem ještě neviděl… co to mohlo být? Hmm… zlomená hliněná, tedy vlastně keramická trubička… špatně vypálená, jakási řídká… a tenhle konec? …co to je? Teda co to mohlo být?… hmm… nech to být, Ludvíku, dyť je to jedno… aha, tady je ještě jedna… ale asi s tím druhým koncem… tož tedy cigaretová špička to není, na to je to veliké, takové to šudlátko taky ne, na to je to zase moc malé… krucipísek, tady je třetí…“ No takhle nějak jsem si vrčel, když jsem se hrabal v hlíně pod Kývalkou. Teda Kejvalkou… tady jsem v Čechách, u nás kej-hají jenom husy… Kejvalka je věž. Dost blbé jméno pro věž, že? Věž by se neměla jmenovat Kejvalka. Věž by měla stát pevně a pevně by se měla i jmenovat. Nekývavě… No, co mi je do toho. Budu tu rok, nanejvýš dva a ať se kočky mrouskají… Pojedu domů… není možné, abych tady v tom blbém pohraničí ztvrdnul… „Móravó, Móravěnko, mílá…“

Teda, abyste rozuměli, vystudoval jsem kantorem, přesněji učitelem základní školy. S aprobací dějepis, zeměpis. No, abych pravdu řekl, nejsem až tak docela úplně učitelem… dokončil jsem právě náš slavný „pajdák“, jsem novocián… učit začnu až po prázdninách…no, získal jsem místo právě do tohohle městečka. Na inzerát. Je to konec světa, ale na druhé straně je dobré, a tedy, abych pravdu řekl, dost neobvyklé… místo už před prázdninami. A s bydlením za hubičku… to se hned tak nevidí, i když je to tady brusel světa… no co… člověk nemůže chtít všecko… řekli mi, že mám čas se rozkoukat… rozkoukat… tuhle díru prokouknu za dva dny, na to nepotřebuju dva měsíce… ale obecní úřad mne platí, obecní úřad rozhoduje… sakra to je taky šťastná náhoda, proč přes prázdniny obecní úřad? Nu, dostanu nějakou práci, doufám jenom, že to nebude zametání ulic, to bych se jako budoucí pedagog tuze neuvedl… no co… každá koruna dobrá a ty poslední prázdniny emeritní študák obětuje, ne? Aha, už ani ne emeritní študák, ale pan učitel… musím si zvykat…

Ne, ne, takhle to nejde… Z mosta doprosta… takže: Jmenuju se Ludvík, jak dál je vlastně jedno, prostě Ludvík. Jak jsem řekl, nějak jsem zvládnul pajdák a dostal umístěnku do tohohle velkoměsta. Skoro dva a půl tisíce obyvatel… budu vyučovat dějepis a zeměpis na místní základní škole. No a možná i fyziku, i když na ni nemám aprobaci, ale ředitelka řekla, že „síla“, která to má na starosti, bude na mateřské a úvazek bych měl tak jak tak menší… no zkrátka… ale to je jedno. Až to přijde, tak to bude Ludvík řešit. Ludvík se nedá! A navíc to bydlení. Bydlení mám na faře. Vážně, na faře. Fara je na místní poměry veliký dům, pod věží Kývalkou, blízko kostela. Proč tu kdysi postavili tak velikou faru, ví jen Ten Nejvyšší… možná buď prostě proto, že farnost bývala veliká a měli i velikého faráře (he he), nebo chtěli ukázat, že na to mají… dneska kněz dojíždí a ve faře se učí místní malí muzikanti, je tam Místní lidová knihovna a byt učitele… Od minulého týdne teda můj byt… Můj první byt… no a k faře patří zahrada. Docela pěkná zahrada, ovocné stromy, trávník, záhony. Prý bývalý učitel, starý mládenec, stromy opečovával, rouboval, střihal… v tom se nevyznám. Vlastně se nevyznám v zahradničení vůbec. Nepoznám žádné rostliny, které ten Mičurín, můj předchůdce, pěstoval. Nic mi to neříká. Ale chtěl jsem mít v jakémsi kulturním stavu aspoň ty záhony… zkusím něco nasadit… No, v červenci už je pozdě, už toho moc nevyroste… ale třeba se něco vyskytne… Pár místních lidiček mi srdečně nabízelo pomoc, třeba mi někdo poradí i co s tou farní latifundií. No, a při rytí těch zaplevelených záhonů na mne vykoukly ty hliněné podivnosti. Chvilku jsem na to koukal… no, nic rozumného mne nenapadlo, jednu tu tyčku jsem si strčil do kapsy, někoho se zeptám. Zítra jdu na obecní úřad, představit se místní honoraci. To zas bude komedie. Tak, teď ještě ten vyrytý plevel na hromadu, na kompost a sbohem zemědělství – aspoň pro dnešek. Jo, a cítil jsem se dobře, na úrovni. Pan učitel by měl dělat takové věci. Chovat včely, roubovat stromy, okopávat záhonky… no, zatím mi to moc nejde, ale nějak se do toho vpravím.

Teď ještě nějak přežít to představování…

Tak, a mám to za sebou. To zas bylo… vodila mne ta dáma po kancelářích obecního úřadu jako cvičeného medvěda. Každý se zubil, potřásal rukou, a prý jsou rádi, a že se tu mám cítit dobře, a že si určitě zvyknu… a jestli jsem svobodný, děvčat je tu prý dost, a radí mi se tady usadit, a kulturní život tu prý jen kvete a věří že budu platnou posilou a členem nějakého lokální spolku, hasiči, myslivci, ochotníci, chovatelé okrasného ptactva a akvaristi, jo i esperantisti a… a ještě… hlava mi z toho šla kolem… Jestli si zapamatuju aspoň pár jmen lidí, kterým jsem byl představen… Takové městečko a tolika důležitých lidí…

Ale aspoň jsem se dozvěděl něco z historie… říkal jsem už, že jsem historik… no, tak dobře, vlastně jen učitel dějepisu, ale to je jedno. Tohle prý skoro třítisícové (!) velkoměsto patří k těm, které »mají za sebou krásnou budoucnost«. Kdysi prosperovalo, vévodilo bohatému kraji a pyšní měšťané si dozajista mysleli, že to tak zůstane… Aha, proto ta přerostlá fara, proto ta radnice jak v okresním městě… No, a proto taky ta věž… Kývalka… vlastně Kejvalka, tady jí nikdo jinak neřekne…

Pak ale přišla válka. A klasika: napřed vypudili někteří místní Němci některé Čechy, potom Hitler odeslal většinu svých Němců šupito-presto do té jejich Walhally, židovskou část do pecí Oswietimi, árijskou část do Stalingradského kotle, vyšlo to skoro nastejno, akorát árijci pochodovali nadšeněji, po válce odeslali zbylí Češi některé zbylé Němce dle jejich vroucného přání „in der Heim Bereich“… Kusanec kraje, který k městu tak nějak patřil, je dneska zahraničí… A Kývalka? Kývalka je docela nízká, kulatá věž. Kdyby nebyla tak tlustá, tak široká, řekl bych věžička. Nad nejvyšší místní, představte si až dvoupatrové (!) domy přečnívá vlastně jen její špičatá střecha. Není vůbec stará, stavěli ji před tou – zatím – poslední válkou. Asi to měla být původně taková ta kamenná rozhledna, jak si je stavěl spolek německých turistů. A z marné pýchy začali opravdu velkolepě, jak to bylo v tomto kraji zřejmě zvykem. Nedostavěli, holoubkové, nedostavěli. Nedostavěné věži udělali naštěstí ještě za války tu provizorní střechu, která je tam dodnes… Ale proč ji místní říkají Kejvalka, jsem se nedozvěděl. Zato jsem se dozvěděl, že v Kejvalce je místní museum, a že se očekává, že jako nástupce pana učitele Weigela lokální museální sbírku povedu. „Ludvíku, mohu vám tak říkat, že… tedy Ludvíku, věříme všichni, že nás v žádném ohledu nezklamete,“ pravila ta bodrá dáma.

A Ludvík se stal kustodem… I tasila ta dobrá žena klíč a vyrazili jsme do historie. Cestou přes náměstí se do mne zavěsila, hlasitě odpovídala na pozdravy občanů a kde komu, kdo se zvědavě na cizince, tedy mne, Ludvíka, jen podíval, zdlouhavě a podrobně vyprávěla, co jsem zač a proč jsem přijel, a co budu dělat a jak se mi ve městě líbí a že se tu určitě usadím a ožením a … a jestli mi šla na obecním úřadě hlava kolem, tak cestou přes náměstí mi šla hlava z těch řečí kolem dokola…

Byl jsem ale docela zvědav, čeho se mi v Kejvalce dostane, co uvidím. No, očekávání zklamáno nebylo. „Museum“ tož té přerostlé vesnice s nadměrnou farou, nedokončenou malou tlustou rozhlednou, ze které se nikam nerozhlédnete, přesně odpovídalo místní hře na velkoměsto. Jedna kruhová místnost v přízemí věže, s několika vitrínami a výstavními stoly… Docela obvyklé předměty, nic zajímavého. Podle tabulí městečko kdysi prosperovalo ze sběru smoly, produkce medu, výroby dřevěného uhlí a obchodu… S čím proboha obchodovali? Se smůlou? To tu nic pořádného nevyráběli? Ani nějaká obvyklá výroba? Třeba hrnčířská? Aha! Hrnčíři! A už jsem tahal z kapsy svůj „archeologický“ nález. „Nevíte, paní Vaňková, co tohle může být? Do musea to nepatří, je to sice vykopávka, ale jen ze záhonu…“ Kdybych měl po ruce talířek, strčil bych ho v té chvíli paní tajemnici Vaňkové pod nos. Aby ji oči nevypadly na zem.

„Weigel!“ hlesla… „No jo, bylo to v záhonu pana Weigela, vyryl jsem tam takových kousků pár, ale tenhle chudák byl ještě v nejlepším stavu…“

„Snad jste neryl záhony pana Weigela???“ „No teda jenom jeden, ten uprostřed, byl samý plevel“… „Ludvíku, řekněte, vyznáte se v zahradničení? V rostlinách a tak?“

„Ale vůbec ne, nanejvýš dokážu rozeznat tak tu-lipán od lípy. Ale lípa musí být staletá a ten tu-lipán v květu.“ Nevím proč, ale paní Vaňkové se očividně ulevilo. No, tak se Ludvíku musíš podívat, cos to vlastně vyryl. Nějaká droga! To mne napadlo hned a první… ale konopí to nebylo, mák taky ne… a o ostatních jsem jen slyšel. Jak vypadá durman, koka a rulík a takové ty ostatní věci, o tom opravdu nemám ani ponětí… Někde si to najdu. Ta vyplevelená a vyrytá zelenina je přece na hromadě v koutě u zdi. A že právě tahle seriozní dáma by měla interes na drogách? To mi nějak nesedí… Ať tak, nebo tak, paní Vaňková se bystře rozloučila a šla. A sakra. Co to ten Weigel v záhonu měl? Ta zelenina i ta rourka… Paní tajemnice to podle všeho ví. Řeč těla, že jo… Ale neřekla, nepodřekla se, je tajemná.

Tajemnice jedna!

Errata:

25.10.2021 23:06