Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Krysařka

Výprava »pro hvízdák« dobře nezačala.

Co si budu nalhávat, najít šíp v krajině je očividná hloupost. A zkusit ho hledat tady je pitomost přímo pyramidální. Něco ovšem Špačkovi říct musím, že. Jde mi o ten cirkusový stan, nebo co to je vlastně. V nejbližší krajině se už jakž-takž orientuju, takže tu věc najdu. Je to tak veliké, že to vlastně skoro blokuje průchod mezi skalními věžemi. Že by to bylo nějaké zvíře? A proč do toho chuděrky tak bušily? No – prostě se chci mrknout.

Mungo - zv�dav� zv���tko

Každý člověk má prý, ať chce nebo ne, nějaké totemové zvíře. Někdo šelmu, ptáka, dravce, nebo cokoliv. A Ludvík? Četli jste povídky od R. Kiplinga? V jedné z nich vystupuje zvířátko »mungo«… nic moc, žádná hrůzostrašná šelma. A to je moje totemové zvíře. To je tvor, který je mi tak nějak sympatický. Prý je velký asi jako kočka, nebo tak nějak. V té povídce má heslo, které jakoby od Ludvíka opsalo: „Běž se podívat!“ Kde už všude jsem ve svém mladém věku byl! Odkud všude mě už vyhodili! Víte třeba, jak se dostane rum do pralinek? Viděl jsem. No, nebudu se omlouvat. Prostě zvědavost mě trápí dnem i nocí. A teď ta věc. Krucipísek, to si přece nenechám ujít! Nebezpečné to určitě nebude, to by ty holky prchaly: „Mazánku, takhle se prchá“!

Takže vzhůru dolů k plachtě! A proč to nezačalo dobře? No, protože se hned tři jezinky vypravily se mnou. Vzaly si sudličky, až naše výprava vypadala jako eskorta, doprovázející zloducha Ludvíka. A dokonce se mi zdá, že těm mým malým bachařkám můj výlet není po chuti. No a co! Jsem člověk! A člověk to zní hrdě!… No a taky je vidět, když se tak naparuju, že jsem si zase poduffnil… Nálada »I.A.« Chuť na výzkum excelentní! Duffo… to je dobrota!

V jednom zúženém místě se musíme zastavit, protože proti nám poskakuje pěkně v řadě celá karavana jezinek. A brebentí a brebentí. Stojíme před zúžením a čekáme, až projdou. A než jsme přišli na řadu, došla nás – zezadu ovšem – další karavana jezinek. No, došla…

Jezinky mají ke své postavě dosti dlouhé nohy, takže jejich kroky jsou skoro tak dlouhé jako lidské. A tahle karavana se pohybuje kroky přímo ohromnými, jak Armstrong na povrchu měsíčním. Proč? Protože každá má podpaží jakýsi provaz, ke kterému je uvázán balónek. Ne zrovna jako náš meteorologický, větší a každý jinak šišatý. A protože jsou jezinky lehoučké, tož se zdá, že je ten balón nadnáší. Obě ty karavany vedou zase ty částečně modrovlasé. Obalóněná děvčata vypadají tak legračně, že jsem se musel chechtat. No, zvykají si zvolna na toho velikého tvora-potvora Ludvíka. Už se mne tolik nebojí, už vědí, že když vydávám ty dunivé zvuky, když se mi třese břicho, když mi teče z očí, tak nejsem nebezpečný ani neslušný, i když ukazuju zuby. Takže se ozvalo napřed trošku, a pak víc to jejich „pchch, pchch…“ Vytřeštěně koukaly jen ty dvě náčelnice modrovlasé. Doslova se naježily! Nebo »najezily«? Dokonce i ty své sudličky napřáhly! Vypadaly přitom ty dvě vůdkyně karavan tak legračně, ale tak, že jsem se smíchem prostě zhroutil! Plácám rukama do země a řvu smíchy! Moje eskorta kouká jak bagr na tvrdou hlínu, něco brebentí… No, ne… to se nesmí opakovat, nebo smíchem zahynu! Nakonec jsme strhli k smíchu, tedy k tomu „Pchche, pchch“ i první skupinu a dokonce i všechny modrovlasé. Incident se rozpustil v rozpustilosti jezinek. A rozpustilosti Ludvíka. A Ludvíček už ví, co to bylo za bubliny, co viděl stoupat, když prve spěchal domů, teda do té místní Kejvalky. To byly podobné balonky, jako tyhle… Tak a teď bych se chtěl samou zvědavostí rozpůlit. Jednak se hned a nutně potřebuju podívat, kde se ty balony prodávají, jednak teď okamžitě musím vědět, kam je nesou! Představuju si, jak následuju zástup všelijak směšně poskakujících jezinek nadnášených balóny a zase mi cuká pusou. Ne, ne! Teď ne! Ludvo, to bys zrovna teď nezvládnul… a zase záchvat smíchu a zase… ne! Běž se radši mrknout, odkud to jezinky mají. Takže jsem se otočil a následoval jezinčí karavanu, kterou jsme potkali. Moje eskorta, to se ví, zase se mnou. Beztak podají na Ludvíka hlášení té modrovlasé, jak narušil… a co jsem vlastně narušil? Měl jsem se radši podívat, kam ty balonky dopravují. No ale teď už se vracet nebudu. Musím říct, že mne nález původu balónkového průvodu ani tuze nepřekvapil. Vlastně se něco takového dalo čekat. Kolem bahniska postávají jezinky. Z vaků, kterých výrobu jsem viděl a kterých mají plno, rolováním vytlačují vzduch. Pak okraje vaku nasadí do bahna, ze kterého bublá plyn. Vak se naplní, nadme, jezinky ho dole zavážou. A je to! Hmm, co to může být za plyn? Vlastně toho může být moc. Metan? Vodík? Nebo dokonce helium? Rozhodně je to plyn hodně lehčí než zdejší vzduch. Jak bych to vyzkoušel? Kdybych mohl trochu plynu zapálit, tak by se to možná poznalo podle plamene… I když, jakou barvu má vodíkový plamen v argonovém prostředí? A metanový? Zřejmě to zapalovat nebudu. A vlastně nemám čím… Tady něco zkoumat, to je potíž. Jedinou věc, kterou jsem zjistil, je, že jeden den, tedy světlo, trvá necelých šest hodin. A noc, to se ví, taky tak nějak… Kolik přesně nevím, protože sluneční kotouč není vidět a je těžko odhadnout stmívání. Udělám to nějakým průměrem, delším měřením. Jo, a taky jsem odborně odhadl, že místní gravitační zrychlení je něco mezi dvěma třetinami až třemi čtvrtinami našeho. Prostě primitivní kyvadlo a hodinky… A metr je na mém těle, to jsme se učili ve skautu, že si máme změřit a zapamatovat na vlastním těle nějaké míry. Jezinky na hnízdě pořád něco kutí, něco shánějí, někam chodí, tož jsem bádal. A musím říct, že to i Špačka zaujalo a pomáhal mi s výpočtem. Zajímavé je, že když při počítání mumlá čísla, tak německy. A stejně mi nakonec řekl, že je to k ničemu, všechny ty výpočty. No nevím. Asi má pravdu. Ale kdybychom se někdy vypravili někam dál, tak bychom měřením gravitační konstanty a z její lokální změny mohli aspoň relativně zkusit odhadnout zeměpisnou šířku. Tahle planeta se točí jako čamrda, takže rozdíl v té přitažlivosti v závislosti na šířce může být znát. A Vajgl na to řekl: „Ty jsi takový náš malý mudrlant“… Naštval mne, Vajgl jeden!

Jó, kdybych věděl, jak hodně se mi to bude jednou hodit!

Ještě máme čas, vypravím se s touhle balónní karavanou. A co! Taky si vezmu nějaký balón. Ať holky vidí, jaký je Ludvík pašák. A vezmu ten největší. Hmm. Tak ta moje šišatá vzdušná obluda má poctivých šest kubíků. Možná osm. Takže doma by mě mohla nadnášet v nejlepším případě nanejvýš pěti kily. Nanejvýš! A tady mě ta věc skoro nese… No, jo… to dělá ten argon. A taky v tom bude víc vodíku než metanu. Ačkoliv, nejvíc záleží na hustotě okolního vzduchu, že? Skáču tady jako Marx… ne Karel, ale Graucho! Nebo jako Neil Armstrong! Akorát musím dávat pozor, abych tím létajícím bramboroidem nezachytil za nějaké křoví, co roste okolo karavanní stezky. Ještě jsme potkali jednu skupinu, pochodující k plynodárnému bahnisku, a pak jsme dorazili k cíli. A tím cílem byla právě ta plachta cirkusu. Jenomže to není žádný cirkusový stan. Ono to je totiž něco jako – zepelín! „Jak prosté, milý Watsone!“ Sherlocku Ludvíkovi je to jasné od prvního pohledu. Ta výprava modrovlasých jezinek cestovala vzducholodí. A havarovaly. Samozřejmě neshořely, protože tu nic nehoří. Akorát jim uniklo dost plynu, zepelín klesl a zaklínil se. A protože jsem dělal kravál, tak nás ty trosečnice uslyšely a přišly. No, a to je celé.

Ty tři chuděrky, které do té plachty tloukly, chtěly asi přivolat pomoc. A přivolaly Ludvíka. Proč jim nepřišly na pomoc ostatní, ty co byly s velitelkou? Těžko říct. Ale Ludvík Poirot zaměstná své malé šedé buňky mozkové a přijde na to. A tak mezitím co jezinky napouští své plavidlo plynem, Ludvík si ho prohlíží… Vypadá tedy dost hezky. Už napíná lana, na kterých je uvázáno. Vypadá to tak, že shora jsou balonety chráněny právě tou plachtou nataženou na proutěné kostře. I když „plachta“… dozajista je to taky nějaký druh všeobecně používané blány… možná nějakým vláknem vyztužené… Zespodu ještě nejsou balonety zakryty a tak je vidět celé lankoví! A pod tělesem je zavěšeno jakési lešení. Evidentně je to posvazované z těch stébel lokální trávy, z toho místního „bambusu“… A v tom jsou zase lanka a jakési košíky, klece a pytlíky. A taky odtamtud dolů visí provazové žebříky. Ale nevidím žádné vrtule! S větrem ta věc letět nemůže, protože vítr tu skoro není. Mezi věžemi vůbec nic, vzduch se ani nehne a nahoře? Sem-tam lehký závan. Většinou nic. Napadá mě, že se buď nějakými bidly odpichují, nebo jich jde pár po zemi a ten nebeský vůz za sebou táhnou. Ale budou jim k něčemu ta kormidla, co jsou připevněna nejenom za aerostatickým tělesem, ale i k tomu lešení? Ale taky je možné, že oprava ještě není hotova. A všechno bude. I vrtule. I motor bude. Hmm motor… ještě jsem motor tady neviděl. No, ať je to jak chce, Ludvík se přijde na odlet výpravy podívat, kdyby had na skále… a žába do toho pěstí mlátila!

Sk�ly a mlha...

Fakt je ten, že cestovat vzduchem je v tomto světě jediná rozumná možnost. Nějaký vůz s koly? A po čem bude jezdit? A mezi těmi skalami? Špaček říkal, že tady to vypadá všude stejně… a do toho ty průlivy… snad by se dalo po nich nějak klikatě plavit. No právě! Podle všeho hodně klikatě! Takže ten zepelín je solidní řešení. Ještě mrknout, jak to mají holky vymyšleno s pohonem a s pár ostatníma maličkostmi. Ale Ludvík uvidí! Zdá se, že oprava se blíží ke konci, takže uvidím brzo! Už se těším!

Zatímco si prohlížím vzducholoď, pustila se moje eskorta do jídla. To jsem ještě neříkal, ale jezinky toho snědí hromadu. Myslím, že v našem světě je to podobné. Každý malinký ptáček toho sezobe na svou váhu neskutečné množství. A jezinky zrovna tak. Nevím čím to je, jestli vydají hodně energie na své chlazení, nebo mají to své zažívání nějak nedbale a plýtvavě nastaveno… těžko říct. Fakt je ten, že jestli vydrží člověk bez trápení pět hodin bez jídla, tak jezinky by asi mezitím omdlely. Jedí ty holky jen jednou denně, od rána do večera. A navíc jedí pomalu. Než se do toho ovoce, semene, oříšku, lusku dostanou, než ho naporcují, sežvýkají, vycucnou, a něco z toho vyplivnou… doba! Takže než se moje eskorta nasytila, začalo se stmívat. Nechtěl jsem jim utéct a vrátit se bez nich, beztak by měly na krku tu svou stříbromodrou velitelku. A tak, přestože eskortován jako Babinský, nenechal jsem ozbrojence ve štychu a ukázněně jsem na ně čekal. Myslím, že nemusím nějak připomínat, že jsem si taky od svých strážkyň něco vzal, poduffnil jsem si… Koukám takhle nahoru, do vnitřností vzducholodě. Tam, po těch příčkách lezou jezinky. Ano, ty s těmi na modro obarvenými vlásky. A jak už to u Ludvíka bývá, chytla se mě »zvědavá«! Kruci, co kdybych si tam nahoru vylezl a podíval se, jak to mají vymyšlené. Třeba tam už nějaký motor je… Duffo přináší člověku notnou dávku energie, optimismu a vůbec přesvědčení, že všechno dobře dopadne. Můžu doporučit! Dalo mi to šplhání zabrat, ono totiž po takovém žebříku není tak jednoduché lézt. Navíc! Když jsem se na žebřík zavěsil, zatížil jsem to letadlo tak, že jsem ho začal k sobě dolů přitahovat… No, taky dobrý, že. Jenomže asi bych ho mohl poškodit. Prostě by mohla vzducholoď klesnout až mezi skaliska a za něco se zachytit… Tyhle stroje bývají hodně dobře vyvážené. Ve škole jsme měli na fysiku profesora Tvrdého, zvaného Durus. Myslím, že zrovna právě zepelíny byly jeho koníček, aspoň podle toho, jak o nich vyprávěl a dával nám pro oživení fysikální výpočty z toho oboru. Viděli jsme i spoustu obrázků skutečných vzducholodí. I interiéry pro cestující, kabiny, jídelny… Nejenom ten do omrzení předváděný filmový záběr s hořícím Hindenburgem a srdceryvným nářkem reportéra, který naprostou náhodou zachytil neúspěch evropské transatlantické vzduchoplavby.

Litoval, Durus, že éra vzducholodí skončila. Říkával: „Když se potopilo tolik lodí, když se většina cestujících a posádky utopila, nikoho nenapadlo označit to za konec mořeplavby. Ale stačila jedna jediná havárie vzducholodi, navíc nejspíš způsobená sabotáží, většina cestujících a posádky se zachránila a už to bylo ihned a vehementně označeno za konec civilní vzduchoplavby.“ Tohleto by se Durusovi líbilo. Žádný Graff Zeppelin to není, ani obdivovaný Hindenburg. Ale není to ani žádný blimp… Blimpy nemá Durus rád. Když vzducholoď, tak zepelín! Ovšem tady za Kejvalkou jsou pro vzduchoplavbu naprosto ideální podmínky! Vzduch je tu těžký, takže ta jezinčí vzducholoď nemusí být tak nestvůrně veliká, jako u nás. Vítr tou věcí lomcovat nebude, plášť nebude namrzat, ani zachycovat déšť. Dokonce by nám tady nemohl dát pan profesor ani vypočítat příklad se změnou vztlaku, vlivem změny teploty nosného plynu. Tahleta jezinčí vzducholoď se má k Hindenburgovi jako pikola ku suzafonu.

A jejda! Už Ludvíku vzducholoď nestahuješ, už stoupá, s ní stoupá i žebřík a Ludvík. He, he… Jakpak to ta posádka udělala? Neviděl jsem nějakou zátěž odhazovat. Jo takhle! Už jsem nahoře, na palubě. Tedy na palubě… na tom roštu, ta té proutěné konstrukci. A co udělala posádka pro to, abych neporušil rovnováhu? Jak prosté, milý Watsone! Na některých balonetech mají jezinky jakési šněrování. Něco jako korset, nebo šněrovačka. Dáma je korsetem stažena, a když se korset uvolní, její břicho se vyvalí a zaujme mnohem větší objem. A tady je to zrovna tak. Šněrovačku balonetu jezinky trochu povolily, břicho se poněkud uvolnilo, zepelín stoupnul, zvednul Ludvíka a zase napnul kotevní lana. Chytré jezinky! Ty strážné jezinky lezou nahoru taky. Asi mají strach, co by se stalo, kdyby jim Ludvík upláchnul. Nebo třeba uletěl! To je nápad! Uletět jim. Prostě se tak vzducholodí proletět. Hmmm… kdybych to tak uměl. Jedna věc je ale tady naprosto jedinečná. Protože jsme dost vysoko, tak tady je vzduch daleko lepší! Toho těžkého plynu je tady mnohem míň a ohromně se mi tu dýchá. Jo. Bašta! Senzace! Ani můj hlas tu nezní tak děsně dunivě. Jo, pořád bych ani barytonem nezazpíval, pořád je to ještě bas, ale už jaksi lidštější.

No tak dobře, co kdybychom tady zůstali na noc? V tom horském vzduchu… Ale napřed se mrknu, jak to mají s tím motorem, něco by tu mělo být, aspoň nějaké místo na motor připravené. Ale nic. Skromná sedátka pro jezinčí zadečky, tady je jedno veliké, asi pro velitelku a tady je nějaká rohož, jo na ni se Ludvíček do hladka vyspinká, jak říká moje maminka. Protože je už opravdu tma, stejně nemůžeme jít do Hnízda. A co… hlavu mi nikdo neutrhne, světlušek je tu víc než na Hnízdě. Nic nás nesežere…

J�delna na vzducholodi Hindenburg

Vyhl�dkov� paluba vzducholodi Hindenburg

V noci se mi zdálo, že cestujeme s maminkou a Ulrikou krásnou vzducholodí. Určitě to byl aspoň zepelín Hindenburg. Procházíme se po vyhlídkových promenádách, sedíme v jídelně a okny si jen tak prohlížíme krajinu, nad kterou se vznášíme.

A poznenáhlu se krajina našeho zemského domova proměňuje, pomaličku, a už jsou to skály a věže Země za králičí dírou! A je slyšet i drnčivě táhlá a smutná jezinčí muzika, ten teskný kolísavý nářek »duopozounků«…

„Jé, mami, Ulriko, podívejte! Tady je přece Hnízdo, tady jsem žil! No, přece jak jsem vám to vyprávěl! To je tady! Jezinky nám mávají! A tam dole jsou ty věci, moje bulava a můj luk, co jsem si udělal skoro celý sám. Víte co, přinesu si ho!“

Vzducholoď zastavuje a já lezu po žebříku pro ty věci do hnízda. Už je mám. Ale žebřík se zvedá beze mne a vzducholoď pomalu a velebně odplouvá… Maminka s Ulrikou mi mávají… No, tak jsem se probudil. Sám, bez maminky a Ulriky, na rohoži proutěného zepelínu a ovšem s očima notně »zpocenýma«. Přitom na mne koukala skupina jezinek těma svýma velikýma nezpocenýma celočernýma očima. Vyspal jsem se sice dobře, ale ten sen, ten mi dal! Z dálky se opravdu něco slabounce nese. Muzika to sice není, ani jezinčí. Jakési dvouhlasé popískávání. A zdá se, že jezinky pozorně naslouchají… Zdá se, že s jakousi úlevou… A jezinky zase brebentí, zase baští a nosí zezdola i pro mne. Ano, nálada se mi zlepšila. A jedno čerstvé duffo pro Ludvíčka! Ti lidi ve městě jsou chudáci. Takové duffo jim musí vydržet celé měsíce! Už to přece ani dobré nemůže být! A my? My si duffníme jako lordi. Najedený Ludvík a s duffem v puse je Ludvík navýsost spokojený! A spokojený Ludvík si za denního světla prohlíží vzdušné plavidlo. Nahoru mezi balonety nepolezu. Ta konstrukce sice může být pružná a pevná, ale vypadá jaksi subtilně… Vím, že blána snese hrozně moc, a tady je podle všeho ještě vyarmovaná jakýmisi vlákny…ale přesto. Lanka jsou tenká a pružná, unesla i Ludvíka, když se drápal nahoru. No, ten rošt, to lešení, nebo co to je, co visí pod aerostatickým tělesem to je taky taková jezinkovina… Když po tom lezu, trošku se to prohýbá, trošku kroutí… Hmm a motor nikde. Jo, tak tady si na chvilku sednu, tohle je asi sedadlo pro velitele Ludvíka! Hmmm… A co je tohle? Nějaké páky na ovládání? Asi se jim právě tohle polámalo, protože je vidět, že jsou docela nové… asi i velitelské sedalo je nové… No jasně, proto havarovaly, musely to opravit. Ale mají to holky opravdu dobře vymyšlené… tady toho vleze… a ještě nemají ani všechny balonety docela naplněné… aha, a takhle, když budou tahat za tohle, mohou hezky tu šněrovačku na balonetu utahovat! A tímhle ji zase povolí… chytré! A už mají docela dost věcí i naloženo. Obvyklé koše, vaky, dokonce i některé to naše železo…jasně, třeskutě rezavé, až bůh brání…a to je zabalené v té jejich bláně… Vidím dole řadu balónků. Ovšem, zase plynová karavana a ní skupinka modrovlasých. A dokonce jejich velitelka! Balónky na šňůrce přebírají ty na palubě a přepouští do jednoho z balonetů. A to už stoupá nahoru po žebříčcích posádka modrovlasých. Ludvo, rychle uvolni to velitelské místo! Ať není malér. Kapitánka na palubě! Ty jezinky z mojí ostrahy i ze strážné posádky před Kapitánkou Modrovlasou přidřepávají… Ne, ne, to ne, to dělat nebudu. Ruku jí podat nemůžu, to by mohla utéct, takže jen tak obyčejně: »tak-tak-všelijak«. A asi by bylo nejlepší, kdybych slezl, kdo ví, co budou dělat, motor tu stejně ještě nikde není… to bych se mrknul, jak ho budou montovat. Ale kdepak! Ludvík tu musí zůstat. Ludvíka dolů nepustí! Těm gestům rozumím. Nevadí! Rád se podívám, co se bude dít. Posádka se rozchází k sedátkům, Stříbromodrovlasá stojí jak dirigent před orchestrem, dvě jezinky jedou po lancích dolů… Krucipísek! Tohle vypadá na odlet! Ale kde je ten motor!? Ty dvě dole letadlo opravdu odvázaly, a zatímco se celá konstrukce lehce zhoupnula, lezou ty dvě zase nahoru. Koukám na to opravdu jak bagr na tvrdou hlínu! Totiž to, co jsem považoval za kormidla, to je něco jako vesla! Představte si něco jako velikánskou, ale tenkou zavřenou knihu, vodorovně drženou ve vzduchu. Když ji posunete dopředu hřbetem, zůstane hezky zavřená. Ale když potáhnete zpět, desky se otevřou a zaberou. Nebo si představte deštník. Když s ním otevřeným pohybujete dopředu a dozadu. Ono to asi není celé tak úplně jednoduché, jak to vykládám, ale vypadá to tak… Zkrátka: ty ploutve, nebo teda vesla se naplocho posunou dopředu, a když je tahají zpět, rozevřou se tak, jako se otevře kniha a zaberou.

A motor? Motorem jsou jezinky. No, u nás by to asi nešlo takhle veslovat, ale u nás je vítr a naše vzducholoď musí být větší, než tady. Takový Hindenburg měl, podle Duruse, 700 000 kubíků plynu a motory o výkonu asi 3 a půl tisíce koní. To je asi tak pět tisícin koně na kubík plynu. To jsou asi tak čtyři watty. Jo, vím, že to jsou čísla, která jsou sice správná, ale jsou to argumenty obdivovatele vzduchoplavby, ono je to celé trošku složitější, že… ale říkal to Durus a Durus je profesor, tak to musí být pravda!

Tak mne napadlo, že tyhle holky se mnou chtějí normálně odletět. Žádný únos Smolíčka v pohádce, ale únos jako v Entebe! Velitelka stojí, jednou rukou se drží jakési vzpěry, v puse píšťalku a lehce popiskuje veslařkám do rytmu. Naštěstí neletíme daleko. Akorát k tomu bahnisku. Prostě dotankovat. Víte, let vzducholodí je něco jiného než cesta eroplánem. Tohle není prudký, drsný pohyb kovového tvrdého stroje. Tohle je vznášení! Tohle není let vzduchem! Tohle je vzduchoplavba. Jako chlapec jsem letěl na vyhlídkový let. Takže vím, jaké to je, pobývat ve vzduchu. Ale tohle je něco úplně jiného. Je to asi takový rozdíl, jako sedět v jedoucím autě v porovnání ke klidné plavbě člunem s plachtou. No, pravda, na žádné plachetnici jsem neplul, ale tak si to nějak představuju. A navíc! Vítr! Jak jsem říkal, tady, za králičí dírou, vítr nefouká. Ale tady, na lehounce se pohupující se proutěné palubě zepelínu, poháněném jen jezinčí silou, se mírný vánek objevuje. Ano, to je nádhera! Po dlouhé době horka, vlhka, dusna cítí Ludvíček zase větřík. Krása! Škoda jenom, že není výhled. Ten opar je všude, žádná »panorámata«… dohlednost celkem žádná. Nad bahniskem se nabírá plyn. Jde to bezvadně a rychle. V první řadě se spustila dolů lanka, na ně uvázaly jezinky sítě s kameny. No a pak uvolňovaly ty šněrovačky na balonetech, připojily něco jako rukáv a napouštěly balonety do plna. Nějaký plyn jim ovšem unikl, má to takový jakýsi kovový zápach. Hmm, nevíte jak je cítit helium? Nebo že by to byl vodík? Těžko říct… Začínám mít takový divný pocit. Ne, že by se mi na zepelínu nelíbilo, ale něco se evidentně chystá, a já bych byl mnohem radši na zemi, než na vzducholodi připravené k odletu. K letu kdoví kam, ale určitě někam pryč od Kejvalky, pryč od »králičí díry«. Kruci písek! Ty holky mě nechtějí pustit k žebříku! Ony dokonce už odpoutaly vzducholoď! Něco mi ukazují… aha! Chtějí, abych si sedl na to velké sedadlo… a teď mi přistrkují k rukám ty páky! Mám být kormidelníkem?

Co to je? Himlhergot, ony se mne chtějí udělat nějakého vzduchoveslaře! No, co by… zkusím si to: Hej-rup! hej-rup!… Ty jezinky si mne vyhlídly, a při opravě svého stroje ho už uzpůsobily pro jednu ludvíčí sílu navíc. A vyrobily speciálně pro mě pár vzduchovesel… No, ale fakt je, že když se do toho opřu, … hele… tak zepelín přímo poskočí. Síla člověka je oproti těm tvorečkům šestiprstým ohromná. Hej-rup! Hej-rup! A jede to jako po másle…

Přestal jsem se zpěčovat, když vidím, že letíme ke Hnízdu. Létání je tady jediný rozumný způsob dopravy. To mají jezinky pravdu. Motat se pěšky mezi skalními věžemi, pořád něco obcházet, něco přelézat… kdepak. Přeletíme to a je to. Pěší výlety k místu havárie zepelínu, kde ty jezinky tak zoufale bubnovaly, nebo třeba k bahnu plynonosnému, to bylo od Hnízda vždycky tak aspoň na půl dne. A asi i víc. A takhle? Pár minut… Zepelín zastavil nad Hnízdem, a už se uvazuje, už se břicha balonetů zase utahují, už lezou jezinky dolů a Ludvík ovšem taky. Dole je přímo mumraj. Jezinky pobíhají sem a tam, pořád něco nosí, vytahují z údolí nahoru na Hnízdo, něco stěhují na vzducholoď a brebentí a brebentí. Pukrle sem a přidřepnutí tam a „tak-tak-všelijak“ a zase brebentění…

Všechny svoje věci jsem našel v řádku. Bulavu, sudlici i ten hromský luk. Akorát Špačka nikde nevidím. A pak jsem dostal vzácnou návštěvu. Sama stříbromodrovlasá velitelka za mnou přišla. A s ní další dvě z její posádky. Je to celkem jasné. Modré vlasy mají ty vzduchoplavkyně. Čím vyšší šarže, tím víc modrých vlasů. Dokonce si přede mnou dáma jezinčí i trošku přidřepla! Hmm… copak, copak?? To vypadá na vážné vyjednávání… no to jsem zvědav, jak se chce se mnou domluvit!

Jé, Ludvíku! Ty jsi ale trouba! To si říkáš učitel? Vždyť je to jasné… to na to musela přijít jezinka?? Kam jsi dal rozum, ty jelito promované! Tak jsem si nadával, když to holka rozbalila. A opravdu rozbalila.

V balíčku měla loutky. Byl tam Špaček, Ludvík, jakési jezinky, asi ty naše, ale i loutky jezinek s modrými vlásky a taky s náležitou úctou ukázaná panenka představující nepochybně velitelku. A taky zjednodušený model jezinčího zepelínu, dokonce s balonkem představující aerostatické těleso, a i docela dost dalších věcí. Z nich mě zaujala především jakási hrací deska. Na ní byly vyvedeny v černé a bílé barvě jakési vzory. Loutky představující jezinky byly vyvedeny poměrně realisticky, ale z nás dvou, tedy ze Špačka a Ludvíka udělaly umělkyně spíše karikatury. Aby měla jistotu, že jsem porozuměl, na mém zástupci načrtla hvězdičku a stejnou mi prstem namalovala na hruď… jo, chápu. Z čeho jsou panáčkové nevím. Snad hlína smíšená s pryskyřicí? A loutkové představení začíná. A dokonce s hudbou. No, hudbou… tou jezinčí… teskně drnčí klacíky v tykvi, do toho glisáda pozounků a táhlé tóny jejich nástroje. A ještě rytmické dvojtónové popískávání. Ale představení je krásně pochopitelné:

Špaček, Ludvík i naše jezinky leží a spí. Kus dál je na boku převrácený model zepelínu. A je noc a je ráno, den další. Tu noc znázornila jedna vzduchoplavkyně tím, že nad panáčky natáhla na chvilku list. Ráno začíná vybalováním ranců a přicházejí loutky modrovlásek.

Nemusím vůbec říkat, že se všechny jezinky nahrnuly k nám a okolo nás a užasle sledovaly představení, že ne? Nebrebentily, jenom svýma celočernýma očima sledovaly co se děje. Do toho zvuky té muziky… hodně zvláštní atmosféra, to si pište! Ale představení pokračuje: Loutky modrovlásek buší do modelu zepelínu, přichází Ludvík, zase bude noc a letí se ke Hnízdu. A teď přichází loutka velitelky k loutce Ludvíka. A loutka velitelky drcne do loutky Ludvíka… a pravá velitelka drcne do opravdového Ludvíka…

Aha! To znamená, že hra skončila a jsme v reálu, čas hry se potkal s časem skutečnosti. Ale co teď? Představení pokračuje. Asi chce velitelka naznačit budoucnost. A zase naznačují noc.

Loutky poskakují po zemi, (do hry zapojily i další modrovlasé loutkovodičky, k tomu muzika), maličký Ludvík manipuluje se svým maličkým lukem. Pak modrovlasé strkají do modelu vzducholodi nějaké věci, nastupují, i Ludvíček a dokonce i Špačíček. Panáček Ludvíček už má na modro nabarvené vlásky a vzducholoď odlétá. Tak tohle je v plánu? Tak to ne! Ludvík není jelimánek Smolíček, milé jezinky! To tak! Odvedete mne, a jak se dostanu domů? Kejvalka je jenom jedna. Jak ji budu asi tak hledat! Mapu nemáte, kompas je tu k čemu, jak vůbec navigujete? Podle čeho? A já, vysokoškolsky vzdělaný pedagog mám dělat galejníka? Kdepak. Takže jsem vzal model zepelínu, sundal z něho představitele Ludvy a posadil ho zpátky. A naznačil odlet bez něho. I ten modrý nátěr z hlavičky malinkého Ludvíka jsem otřel! Jaképak copak. Žádné o nás bez nás! A vlastním modelem jsem vesele poskakoval, jakože ten maličký Ludvíček tancuje.

Chviličku bylo ticho. Ale jenom chviličku. Pak vypukl rámus. Brebentění takové, že to i tu muziku překrylo. Hotová židovská škola. A co je třeba dělat na ukončení kraválu? Udělat ještě větší! A to mi jde, to umím. Už se nadechuju k opravdu bohatýrskému zahulákání, ale velitelka mne předběhla. Prostě jen ručkou naznačila, a ta co tak hezky popiskovala, začala hodně hlasitě dvouhlasně signalizovat. Něco jako prve, něco jako ta pískaná řeč. Jo, jen dva tóny a dá se tím i v lidské řeči něco říct. Třeba ty africké „mluvící bubny“, nebo ti Guančové… nebo tak něco… Ovšem tím pískotem je ten jezinčí virvál rázně ukončen. Asi zapískala něco jako: „Ticho tady bude!!!“… nebo prostě jenom „PŠT!“ …aby se v tom jezinka vyznala… A kdo ví, třeba je to něco jako nějaká dvojtónová morseovka… No, zkrátka, všechno se zklidnilo. A začala ta slavnost. Nebo večírek, nebo mejdan, nebo co to jezinky mají. Musím říct, že ta modrovlasá parta je tak nějak prohnanější. Nebo prostě chytřejší. Nebo tím, že respektují svou velitelku, působí organizovaněji, nebo co. V každém případě je jasné, že hromadu z toho železa, co jsem přešmuglil, zabraly pro sebe, nebo za něco povyměňovaly. Zkrátka naložily to zboží na svoji vzducholoď. Ale teď se daly do organizování. Velitelka si sedla vedle mě, její holky jí přikulily docela velký kámen, takže seděla hlavou skoro tak vysoko jako já, když jsem seděl na zemi. Některé z modrovlasých obnovovaly malůvky našich jezinek. Ty naše zase přinášely lahůdky a dokonce nějaká duffo. To bych rád rozlousknul, jak to duffo dělají, z čeho, kde, a hlavně proč? Protože žádnou jsem duffnit neviděl. Ale teď se holky pustily do tance. Něco mezi chorovodem a kolovým tancem. Jsou v tom spousty rytmického povrkávání a popískávání, vyskakování jako při mexické vlně, ale i spousty gest rukama a pokyvování hlavou. Doprovodná hudba pro mne naprosto nepochopitelná. Typické kvílení jezinčích instrumentů a absolutně nepochopitelný rytmus. No, jsem z toho jelen. Koukám, pan Špaček nikde. Sakra. Tolik senzační bašty, tolik nejčerstvějšího duffa a Špačka není. Docela bych chtěl vidět, jak se dědek zlobí, že s ním jezinky počítají jako s galejníkem. He, he, he. V poslední době courá pořád někde, beztak křečkuje něco do Kejvalky, jako by toho tam bylo málo.

Ta oslava se mi líbí čím dál tím víc. No tak dobře, začínám mít v hlavě. Dobré, moc dobré šťávičky holky nachystaly… jo, dobré… No, a nevypadají špatně, tyhle modrovlasé. A ta jejich velitelka je nejhezčí!

„Jo, holka, jak se jmenuješ? A víš co, Ludvík je tvůj kamarád a dá ti pusu. Jo… jo… neboj se… jen pusu… No, vidíš, ani to nebolelo… co, mám si ještě ochutnat tamhle to? Na zdraví! Na tvoje ty velitelko! He, he, he… Tak říkáš, že si mám vzít tadyhle to duffo? Přímo to modré? Jo! Ať je po tvém! Ty jsi hrozně fajn holka! Moc… Ludvík se hlásí do služby! No, tak se u nás zdraví velitelé… Aha ty bys chtěla se mnou tancovat? Jo… smím prosit, má paní a šéfová? Hudbo! Sólo pro velitelku a Ludvíka!“

No, vidíte to sami. Ludvík se zase sťal, jak zákon káže. A copak to dělá ta muzika? Jo, naprosto okouzlující, ano, to je nádhera! Nepřestávejte… kam jdete muzikantky? Počkejte na mne, jdu s vámi! Nenechávejte mne tu! Prosím!! Moc prosím!! Jde přece i vaše velitelka, co se s ní držíme za ruce… tak počkejte, už jdeme…

………………………

„Ludvo! Stůj! Prober se! Tak dost!“… Špaček! Co ty tady?

„Ludvíku, pusť se jí a pojď okamžitě se mnou! Hned! Rychle!“ … „Jejda co se stalo? Kam jdeme, pane Špačku?“

„Chlape, neptej se kam jdeme, ale odkud jdeme. Vždyť tys jim už do toho jejich zepelínu málem vylezl! Kam jsi chtěl? Ty už nechceš domů? Nikdy?“ No palice se mi motá excelentně a nechám se vést Špačkem pryč. Pryč, to znamená dolů z Hnízda. No jistě, párkrát jsem se pořádně uhodil, škaredě uklouznul, taky jsem se odřel. Skaliska a alkohol dohromady nepatří. A duffo radši vynechte, hlavně modré. A neposlouchejte žádnou jezinčí muziku, nebo dopadnete jako děti z Hammelnu, nebo jako Ludvík.

Nechci se stát galejníkem na vzducholodi. Chci domů. Za Ulrikou, za maminkou, za svěžím vzduchem, za jasným nebem a vůbec. Jestli se do země za králičí dírou někdy zase podívám, tak jen na chvilku, nikam daleko za tu místní Kejvalku. Nechci dopadnout jako Dolfi, co se potuluje po tom hnusném mokrém, dusném a vůbec mlhavém a zapařeném světě, po světě, kde není vidět jediná hvězda, kde není vidět ani Slunce. No ano, lituju těch našich divokých jezinek, těch co se bojí právem hopperů. Těch milých stvoření, které mě krmily a které se mě i trochu bály. V jejich očích jsem – nerad – někdy vypadal jako běsnící buldozer. Ale nejsou to lidi. Těm modrovlasým je lépe se vyhnout, to má Vajgl pravdu. A zdá se, že je docela srozuměn s tím, že odsud zmizím. Prý už to půjde, prý mne Kejvalka pustí. No, jak to tak může vědět? Ale co… když pryč, tak pryč. Co pryč! Domů!

Do věžičky jsme to vzali rychle. A nezdá se ani, že by nás jezinky honily… a taky jak by nás mohly zastavit, že… zkrátka, šup do Kejvalky. A nachystat „vláček“, tedy „sestavu“, jak říká Špaček. „Pane Špačku, a co vy, jak si poradíte s modrovlasými? Co budete dělat?“ „Ludvo, nestarej se! Nějak to uhraju! A běž už! Padej!“

A tak jdu. Jde to bezvadně. Plung! Švung! A jsem doma! A za mnou se valí jeden vak za druhým, měl toho Špaček nasysleno až-až… No jo, když on mne chtěl vlastně poslat zpátky obratem. A pak ještě přece sbíral a sbíral. Město bude mít zásoby jak hrom. Schodiště je zavalené málem až po strop. Nějak rovnám ty žoky, aby aspoň šly otevřít dveře, aby aspoň trochu místa zůstalo. Krucipísek, ten Vajgl se musel zbláznit! Chce mě tím nadělením rozmačkat? No konečně! Plung! A poslední kousek je tady. Tak honem do musea, než se ta hrůza na mě sesune! Ještě připravenou kombinézu, ať nejsem nahatý…

Proboha! Vítací delegace! No jistě: kompletní matriarchální velení města a doktor Schubert, hmm a Ulrika ovšem… jejda! Jejda!… Tam stojí taky – moje maminka!

„Mami, moje mami, co ty tady děláš?“

„Přišla jsem tě uvítat z těch vykopávek. Víš, že mamince se lhát nemá?“ „Ale mami, já jsem nechtěl, ale musel jsem…“ „Já už všechno vím ty můj Ludvíčku… ty můj hrdino… to jsem ráda, že jsi zase doma!“

„A kdo to prozradil? Ulrika, že?“

„No, ano, děvčata už jsou taková, nic si z toho nedělej…“

A zatímco se objímám s maminkou a trochu i s Uli, tahají ostatní ty vaky do musea. Když vtáhli do musea i ten poslední vak, čeká nás všechny šok. Veliký šok. Jak jsem už řekl, rozdíl tlaku vzduchu tady a tam, za králičí dírou způsobuje, že se prošmuglené vaky tak nějak nadmou. Konec konců nadýmají se i moje vnitřnosti. A všechen ten přetlak jde samo sebou ven. No a jeden z vaků dosti hlasitě rupnul … a vylezl z něho Špaček!

„To koukáte? Co?“ Pravda je, že jsme všichni opravdu museli vypadat dost šokovaně. Z pytle vyleze z ničeho nic veliký nahatý chlap. A zatímco jsme my ostatní hleděli v tom překvapení dosti strnule, jásá Špaček nečekaně vysokým hláskem. No jo, zvykl jsem si tam, že ten člověk mluví „basovým basem“… a ten starý šedivý a zarostlý chlap tady povykuje radostí! „Jsem doma! Jsem doma! Dostal jsem se domů! Ludvo, kamaráde, díky tobě jsem doma, ty jsi mne protáhnul… Napadlo mě hned, jak jsi prošel třikrát za sebou… díky doktorovi, že?“ A nastalo nakukování do žoků, kde co je, i když Špaček měl přehled, to se musí nechat. On chudák tím zásobováním žil. No dalo by se říci: rozený skladník! A mezitím mi maminka přinesla lepší šaty, a ovšem něco i pro Špačka. A tak jsem unikl té krysařce, unikl jsem domů. A to by bylo asi tak všecko. Akorát mě trápí pár otázek, tedy jako studovaného historika, s mungovským heslem „běž se podívat“: Jak asi tak vypadají dějiny toho světa za králičí dírou? Jak přišli ti jejich kluci, ti „jezinci“ k té zakrslosti? Jak je to vlastně s tou částí jejich světa, která, zdá se, unikla zdivočení? K čemu mají ta dvoubarevná semínka na té desce, na obyčejnou hru pro zábavu mi to nevypadá… A co ty slavné housenky? Vystaví můj luk v nějakém jejich jezinčím museu? Vlastně by se s nimi dalo i domluvit. Teda pomocí toho divadélka, pomocí loutek. Snad by pochopily i něco jako komiks… hmmm, škoda. Ale zůstat bych tam opravdu nechtěl, tahle druhá cesta byla dost nebezpečná… Ty modrovlasé to docela pokazily…

Teď jsem zpátky, a je to tak dobře.

Errata:

25.10.2021 23:06