Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na Tři krále o krok dále!

S tou dodávkou zpoza Kejvalky jsme dorazili právě před Vánocemi. To už jsem říkal. A radost byla ve městě veliká. Nikdo – ovšem kromě Družiníků – nic neříkal, ale bylo vidět a tak nějak cítit, že lidi vědí, kdo za to může, kdo to »spáchal«, čí je to zásluha. Lidičky kolem nás chodili, někteří okázale »duffnili« a zdravili nás dva, pozvedávali svá duffo na pozdrav. Období radosti, hojnosti, mlsání, zkrátka Vánoce.

Je mi jasné, že Špaček chce zpátky za Kejvalku. Ale mně se kdovíjak nechce. Těším se ze zájmu lidí kolem mne, projevované úcty a náklonnosti. Prostě – užívám si to. Ludvík je momentálně nejžádanějším chlapcem ve městě. Ulrika se pochlubila tím, co jsem jí přinesl. A myslím, že je všem jejím kamarádkám jasné, odkud to Ludvík má, kde to vzal. Takže se milá Uli do krve pohádala nejen s Hedvikou, ale i nějakými jinými děvčaty, celá běsná mi zakázala nejen se s některou bavit, ale vůbec se na ni podívat. Ohromná žárlivá scénka. Maminka chodí kolem zaražená, občas se i slzička objeví. „Tož mami, co tě trápí? Vidím to na tobě, jenom mi to řekni, víš, že udělám pro tebe všecko.“ „Ludvíčku můj! Šak já vím! A nechcu, abys zas lezl kamsi do té ďůry pazgřivé!“ To už maminka pláče. „Mě se tady u tebe doma velice líbí, ľudé jsou tu upřímní, veselí. Aj ta práca ve škole je pro mě jak dělaná. Nemám teho moc, na moje staré roky už bych toho moc nezvládla, a tak to možu robit pořádně, co nejlépe, tak jak jsem to dycky chtěla dělat, ale ani sem dycky nemohla, bo bylo všelijakých věcí tak jaksi navrch… ale tady je to jiné. Děcek moc není, ani těch hodin moc nemám, tož si to dělám jak to ide nejlépe. A ty kantorky, to sú jak moje cérky, tak ich mám ráda, a šak aj ony mě! A děcka tu sú hodné, a mají mě rády, to vidím!“

Oj, joj. Maminka v rozčilení a v slzičkách přestala mluvit spisovně! A jak si tom vždycky zakládala. Tož to je zlé, na to nejsem zvyklý. „Tož co mám dělat, mami? Nechci, abys plakala!“

„No, víš, kdybys tu zůstal napořád, tož by tě tady ti lidi přestali mít rádi. Oni vědí, že jenom ty jim můžeš pomáhat. Špaček mi řekl, že chce tam, za Kejvalku, že se tam odstěhuje napořád. Ale bojí se tam jen tak tam přelézt. Bojí se, že ho ten průlez polkne a spoléhá na tebe, Ludvíčku, že ho tam přetáhneš zase v tom vikslajvantovém měchu… Víš, jestli je to pro tebe tak lehké, jaks říkal, tak bys to mohl zkusit. Aspoň ho tam dostaneš, když tak moc tam chce… no a zpátky přitáhneš, co tam je nachystáno a pak zase budeme spolu. Ano? Ale jenom, jestli si troufáš, to musíš vědět ty sám. Ale jestli nechceš, tak třeba můžeme utéct a nechat je tu, ať si poradí sami… můžeme si říct, co je nám po nich… a takových děvčat, jako je ta tvoje Ulrika, pche! Takových je třináct do tuctu! …Ale zase ta hrozná díra! Ludvíčku můj, já nevím…“

Takže maminka se trochu uklidnila, už zase mluví jako kantorka. No, fakt je ten, že jsem asi nejlepší pendler, který se tu kdy objevil. Všimněte si, že jsem skromný, říkám totiž jenom nejlepší pendler, místo správného daleko nejlepší pendler! Za půl roku, co tu jsem, jsem prolezl za Kejvalku víckrát, než jiný pendler za celý život. A natahal jsem toho taky až-až. Toho průchodu se už nebojím ani trošku. Není ti vlastně nic těžkého pro takového junáka, jako je bohatýr, rek přeudatný, totiž Ludvík! V tom není problém. Ono by to mohlo vlastně být tak: Šup tam a šup zpátky. A Špaček tam zůstane a bude obchodovat. A až nasyslí, tož si zacinká a Ludvík zase – šup tam, šup zpátky. Budu si tady užívat slávy a takové to šupšup zvládnu za dva dny. A jinak zase samá positiva a sociální jistoty! Jo! Tak to udělám. A maminka zase pláče.

„Ludvíčku můj, co já ti dám na Vánoce pod stromeček? Tady všecko máš, a tam za Kejvalkou vlastně nic nepotřebuješ. Dokonce tam běháš docela nahatý.“

„He, he, he… Mami no a co! Vzpomínáš si, jak jsme jeli na rekreaci kdysi do Jugoslávie? Do Černé Hory? Tam jsme přece taky chodili nahatí. A bylo to fajn, Vzpomínáš?“

No to se maminka už začala usmívat. Taková naše rodinná historka. Zkrátka dostali jsme se kdysi na pobyt v rekreačním středisku, tam u moře. Tehdy jsem ještě chodil do školy, po prázdninách jsem měl jít teprve do sedmé třídy. A to víte, ta dlouhatánská cesta autobusem je pro takového kluka hodně protivná. Překvapení nastalo, když jsme až na místě zjistili, že ta písmenka za názvem resortu „Ada“, ta písmenka FKK znamenají, že tam musíme chodit docela nahatí. No, bylo to pro nás nejenom nečekané, ale i dosti nepříjemné. Ale maminka řekla něco jako: „Jak je kroj, tak se stroj!“ a „nikdo nás tu nezná, tak co…“ Horší bylo, když jsme poprvé a tedy dosti nesví vyšli směrem k pláži, první koho jsme potkali, byli naši sousedi z ulice i s oběma dcerkami, mými spolužačkami.

Je z�bavn� potkat zde sousedy...

My jsme nebyli zaražení, my jsme nebyli v té chvíli ztuhlí, my jsme tam ztuhli jak Lotova žena. Nebo vlastně jak celá skupinka, celý sbor Lotových žen. Až jejich taťka, ten soused, ten se hrozně rozchechtal. No a pak jsme se smáli všichni, všech šest se nás chechtalo a smíchy jsme až brečeli

„He, he, he, mami ať mi ježíšek naježí třeba kočičí jazýčky! Anebo pralinky!“ No a tak se to nějak tak semlelo… a je po Vánocích, je po Silvestru, je po Novém roce. S Ulrikou jsem se stihl ještě jednou pořádně pohádat, další velkolepá a hodně hlasitá žárlivá scénka… není mi to třeba. A na Tři krále jsme se, zase pořádně vybavení, vypravili na další cestu. Špaček v tom žoku, který nazval »můj pulman«, čili spací vagón. Ludvík jako strojvůdce vláčku, Špačkovi se to pojmenování „vláček“ místo „sestava“ zalíbilo. A Špaček dělal ještě na schodišťátku legrácky: prý šš, šš, šš, a že je brzdař Joe a tak. No vyrazili jsme zvesela. Ovšem konec našeho přechodu, naší cesty za Kejvalku, nedopadl úplně podle našich představ.

Errata:

25.10.2021 23:06