Vítej, návštěvníku!

Amundsen, Nobile, Ludvík a ostatní vzduchoplavci.

S celou parádou, s doprovodem těch mých »pokrevních jezinek«, za účasti naondulovaných papalášek a vůbec velkého krdélu, nás odvedly ne přes hory, přes doly jako v té pohádce, ale přes mostky a můstky, lávky a lavičky na úplně jiný vrchol. MUDr Herbert Birtek bohužel muset zůstat… Nové místo se ani zvlášť neliší od „Birtkovy hory“, ale má velmi zajímavé okolí. Tak, aby nevyčníval její hřbet nad vrchol skalní věže mého nového pobytu, je v údolí mezi špicemi zakotvená vzducholoď.

Panenkomarioquadelupská! Takové monstrum by ani sám hrabě Zeppelin nevymyslel. Ta věc je prostě ohromná! Vlastně jsou to tři vzducholodě spojené vedle sebe, a ta prostřední je největší. Tož tohle se tak hned nevidí! Gigamegahupersuper létadlo… Proboha proč takové monstrum? A co s tím má do činění moje maličkost? Jezinky jsou lehoučké, a vzduch je tu hustý až-až… jako bych se ponořil hodně hluboko do hodně teplé a hodně husté polévky… Pravda je, že u Špačkárny to bylo ještě horší… nebo jsem si zvyknul? K čemu, proboha svatého, takový velikánský nesmysl? No, co. Ludvíček na to přijde, to je jisté. A pak řekne něco jako: »jak prosté, milý doktore Birteku«… Ovšem můj jezi-doprovod, jezi-kamarádky, jsou úplně u vytržení. To je brebentění, to je všelijakého ukazování…

Zatímco už dva dny prohlížím tu obludu, mezitím se máme všichni jak pánbůh ve Frankrajchu. Zase si baštíme a dobrot užíváme jako kdysi na té daleké Špačkárně, zase mě mažou a natírají… prostě – libuju si. Tak by to mělo být pořád! Ludvíčka je třeba opatrovat, ofukovat a tak… Samozřejmě sleduju i cvrkot u té potvory zakotvené. Pořád se tam něco děje, pořád se tam jezinky jen hemží. Jenže bohužel přes ta vztlaková tělesa skoro nic nevidím a dolů mě pustit nechtějí. No jistě, nechtějí mě pustit bez parády! I ty modrovlasé tehdy dělaly oslavu. I tehdy hrála muzika. A tady je to stejné. Muzika i hostina. Jen kulturní vložka s mým »lukem mocného úderu« se nekoná… Ale už je konečně po všem. Už jsem usazen na té Gigavzducholodi. Uspořádána je stejně jako předchozí létací stroj, akorát že je všechno nesmyslně větší. Možná je to tím, že neseme mnohem víc nákladu. Hlavně to jsou taková vědra, nebo koše? Je to spletené nahusto z dlouhých listů… a vaky a košíky a vůbec… prostě jezinčí výbava.

Poznám akorát měchy s tím krmným blátem… fuj!.. Snad mě tím nechtějí krmit? No, a jsem trochu nesvůj i z toho, že na palubě je i ta zákeřná Foukalka, a pár nakadeřených náčelnic, a dva hoppeři a celé hejno světlušek. Jo, a ovšem jsem si nalodil i svou zlatou kamennou bulavu. Bez té ani ránu! A když už nějakou ránu po ránu, tož bulavou!

„Mrkt, prosím tě, ať tu ta Foukalka přijde, nebo je se mnou konec. Ludvíček docela zmrzne. To není normální… běž už!“

Takhle zoufale naříkám, kůži mám takovou, že by na ní šlo kobzole škrabat. Barvu mám takovou, že by si mohl hrát na taťku Šmoulu… Takovou zimu jsem ještě v životě nezažil. Na jednu stranu je mi těch ztuhlých holek líto, ale nic se nemá přehánět. Proboha, tam jsou dvě další! Ne, dost!

A přitom to začínalo tak pěkně. Ludvíček měl své krásné místečko na zádi letadla, výhled, mohl jsem, ale nemusel, podle chuti veslovat, masáže a „mazáže“, strava jak v Hiltonu, duffo dle libosti… A hlavně! Jak jsme cestovali, každým dnem se lepšil vzduch. Každé ráno, když jsem se probral, zjistil jsem, že je zase lepší vzduch. Už jsem se necítil jako kdysi u Špačkova hnízda, jako bych byl na dně hlubokého horkého rybníka…Zaprvé, určitě méně vlhkosti, za druhé, chladnější vzduch, za třetí, docela jistě lepší složení vzduchu, zkrátka víc kyslíku. Podle všeho krajina pod námi zvolna, ale pořád stoupá. Neletíme výše nad krajinou, ale určitě jsme celkově výše, teda ve vyšší nadmořské výšce… No jo, ale když tu žádné moře není, tak jak můžeme být v nějaké »nadmořské« výšce? A pořád dobře… pořád líp, každý den.

Teprve potom začalo jít do tuhého. Napřed zvolna. Jezinky začaly vysypávat některé své koše. Aha! To byla přítěž! Ony dobře věděly, kam se poletí, ony věděly, že je tady trošku řidší vzduch! Věděly, že se změnou objemu pomocí těch šněrovaček nevystačí…

No, a pak mi začalo být občas chladno, zejména když jsem zpozoroval, že se nemění jen krajina pod námi, ale i rostlinstvo, poznal jsem, oč jde. Cestujeme do polárních krajin! Do polárních krajin Rrssff… Proboha, ale proč? Co tu jezinky hledají? Nějakou novou zemi? Mají místa všude habakuk, nejenom kolem jejich města. Jídlem jejich domov taky oplývá, tak co je sem žene? Průzkum? Vědecký zájem? Asi…

Ááá, to bude Bert koukat, kde jsem byl. Taková výprava! Skoro jako Nobile a Amundsen. No a Ludvík! Polárník Ludvík…

Tehdy to bylo ještě pořád dobře. Dokonce mi jezinky postavily něco jako stan. Prostě takovou jakousi malinkou kulatou jurtu na horní palubě. Když jsem si do ní zalezl, velice rychle jsem si ji vyhřál. Neseděl jsem v ní celý den, to se ví, to bych se dozajista zase nechutně zpotil, a hlavně bych nic neviděl. Jezinkám zima není, ony si, zdá se, docela vystačí se svou teplo přečerpávací tělní soupravou… Krajina pod námi je tady skoro plochá, sem tam jakýsi keřík, ale jinak kamení a štěrk. Kopeček sem tam, spíš jakoby skála, která smutně trčí z nudné roviny. Voda nikde. Ale něco se děje s denním světlem. Ta placka na nebi, co si hraje na místní slunce, se odtud jeví, po většinu dne, jako po horizontu se táhnoucí zelenomodrá zářící čára. A v noci jsou v nadhlavníku vidět i hvězdy. No dobře, jenom čtyři hvězdy a navíc řádně rozmazané…Ale hvězdy.

Ještě pár dní letu a přistáli jsme. A pak mi to teprv začalo… Nesmím být ovšem škarohlíd, který vidí jen to špatné, jen to FUJ. I když toho FUJ, FUJ si Ludvíček užívá požehnaně. Dobrá věc naprosto jednoznačně je vzduch. Docela lehký vzdoušek, co se krásně dýchá. A taky vítr! Opravdový větřík! Žádné horké, parné dusno, kdy chudáček pozemský človíček se cítí, jakoby dýchal hodně teplý vazký olej. Ten vzduch tady, to je čistá radost. A to je tak z radostí asi tak všechno. Sedíme i s celou tou velikánskou vzducholodí v jakési prohlubni, v jakémsi údolí, brázdě. A vzducholoď je přivázaná tolika provazy, tolika šňůrami, že vypadá, jako ohromná, neforemná tlustá moucha chycená v síti zrůdného velepavouka. A samozřejmě, pokud zrovna nefouká, tak je tu dole docela chladno. Co tu jezinky propánajána pohledávají? Ono to ovšem vypadá docela legračně. Vypadá to legračně, když sedíte ve vyhřáté jurtě pěkně najedený, v puse duffo a pozorujete, co se děje venku. Jezinky se rozběhly po okolí a evidentně něco hledají. No, co, to žádné překvapení není. A je jasné, že jim je docela zima. Malé nahaté holky v chladnu a ve větru. Hmmm. Jo, to znám ze školy, to jsme se učili. Poměr mezi povrchem a objemem závisí na tvaru posuzovaného tělesa a jeho velikosti. Oblíbené téma našeho profesora Duruse. No chuděrky jezinky, ty mají i se svými „corporum birteci“ problém. Pozemští tvorové, když je jim zima, tak se nějak schoulí, skrčí. Zkrátka zaujmou tvar co nejbližší kouli, aby zmenšili povrch vystavený chladu a zlepšili tak poměr mezi objemem a ochlazovaným povrchem. A jezinky? Ty to ovšem musí dělat naopak. Postaví se, rozkročí se, roztáhnou paže a vystaví se větru tak, aby jejich povrch byl co největší, aby aspoň nějaké teplo do sebe mohly napumpovat, nasát. No, jde jim to jakž-takž. Někdy. Někdy jim to nevychází, přeženou to a pak končí s úplně prochlazeným povrchem těla, s kůží, která se orosí sraženou vlhkostí. No, pak se přestávají pohybovat, a pískají o pomoc. Někdy jim kůže tak ztuhne, že pokožka při pohybu popraská… A některé jezinky všeho nechají, takovou nešťastnou jezinky popadnou a nesou ji k vzducholodi. Buď ji zanesou do přední jurty, kde je, zdá se nějaké ohřívací zařízení, nebo – a to častěji – do té mojí, zadní jurty.

„Mrkt, prosím tě, ať tu ta Foukalka přijde, nebo je se mnou konec. Ludvíček docela zmrzne. Tohle není normální… běž už!“

Takhle zoufale naříkám, kůži mám takovou, že by na ní šlo kobzole škrabat. Barvu mám takovou, že bych si mohl hrát na taťku Šmoulu… Takovou zimu jsem ještě v životě nezažil. Na jednu stranu je mi těch ztuhlých holek líto, ale nic se nemá přehánět. Proboha, tam jsou dvě další! Ne, dost!

Zkrátka uhodli jste. Pan učitel, průzkumník cizích světů, historik a polární vzduchoplavec, Ludvík, tady funguje jako Thermofor. Jako ohřívací láhev, co mi moje maminka dávala pod peřinu, když bylo zima, nebo když jsem byl nemocný. Tolikrát jsem si v tomto nedůstojném postavení vzpomenul na pohádku: »Jenom dva prstečky si ohřejeme, hned zase půjdeme«… Je mi to jasné, k čemu měl Smolíček Pacholíček jezinkám posloužit… no zkrátka, není šprochu, aby nebylo na něm pravdy trochu. Lidi jezinky znali už dávno, toto si jen tak někdo nevymyslí… prostě lidovým vyprávěním zkreslená historie, pravé zážitky převedené to pohádkového vyprávění… „oral history“ se to jmenuje… to jsme se učili ve škole… Kde by staří pohádkáři přišli na tepelná čerpadélka a corpus birteci…

Víte, jaké to je, když vám do malého stanu strčí dvě dobře vychlazené jezinky, které už ani nepískají a jenom tak divně slabě syčí? Jak se to vyhřátí jurty rychle vytratí? A sotva se trošku zahřejete, tak šup! A máte tu další durchumdurch prochladlou osůbku. Jo, prý horký svět, tohle Zakejvalčí, Rrssff… Horký… jak kde, jak kdy a jak pro koho… pro Ludvíka určitě ne. Ten je trvale zmrzlý jak štolverk… Tak kde je Mrkt! Ať už tu je s tím nafoukaným foukacím strašidlem! … No konečně!

„Tak se podívej, ty nafoukaná jezule, jak vypadám. Už jsem jak modré struhadlo, u nosu cencúl a to mám zahřívat ještě ty dvě? Dělej, dělej, nebo se na to vykašlu a to teprve budou Mrazírny Opava! Umrznete tu všechny i s těmi naondulovanými krasavicemi, co nikam nechodí! Dělej! A Mrkt nechej na pokoji. Ani se na ni nedívej! Ta zůstane tady, tu tady potřebuju!… Áááá, to je ono. Jóóó… A víš co, nechej mi to rovnou tady, umím si to vzít sám, až mi bude zase zima… Jo tak, ty víc nemáš??!! Krucifix alejujá!!!“

Malinko mi ta nafoukaná šamanka foukací mázla pod nosem tím svým čarodějným práškem. Podle čichu bych řekl, že je to tentýž zázrak jezinčí chemie, co mne málem zabil. Ale tady a teď je dávka mírná, takže efekt není tak třeskutý. Zkrátka se zase rychle zahřeju. Jakoby pod kotlem přiložil. Tak, jako zahřeje horká a kořeněná polívka, když jste celí mokří a prochladlí z lyží… No jistě, je to droga… snad se nestanu narkomanem… ale je prima, když je člověku zase teplo. Jasně Mrkt, vlezeš se tu dovnitř. Pojď se taky ohřát…

Takhle to ovšem dál nepůjde. Takhle ne. Jednak tady mrznu čím dál tím víc. To víte, že když se v té mojí jurtečce vystřídá pár dobře vychlazených tělíček, že se vysráží dovnitř příbytku málem konev vody. No dobře, konev třeba ne, ale skoro… zima tu je a mokro. Jednak je moje postavení naprosto nedůstojné! Mladý muž s červeným vysokoškolským diplomem, učitel, průzkumník, historik a skoro vědec a má sloužit strašidlům jako thermofór? Toho bohdá nebude!

Ale hlavní věcí je, přiznávám, že mě přemohla má nejhorší slabost – zvědavost. Munga ve mně nebylo třeba povzbuzovat. Zkrátka, heslo »Běž se podívat!« zase slavně zvítězilo. Co ty jezinky vlastně hledají, co tahají do těch všech košíků? »Ludvíku, běž se mrknout!« Odchodem ovšem vzbuzuji velké vzrušení, pobíhání, brebentění a pískot! A ovšem pokus mě zastavit. Cha cha! Zastavit? Mě? Když jdu na průzkum? Na cestu si beru kus té své jurty, tedy díl střechy. Přehodím si ji přes ramena jako nějakou pelerínu, a jde se. Jde se mi lehce, toho kyslíku je tady na horách až až. A zima mi není. Ještě působí ta teplonosná droga! No vlastně bych měl říct teplo-nosná, když mi ji Foukalka namazala pod nosem… hmm a nálada IA. Jak vidíte, ani čerstvé duffo jsem nezapomenul… he, he.

Tak co tady ty jezinky vlastně hledají?

„Hele holka, co to vlečeš? Ukaž!“

Málem jsem padl na zadek! Panenkomarioquadelupská! Ta holka jezinčí nese kus železa! Prostě normální ozubené kolečko na šroubovici a ještě s něčím jiným. Těžké to je až až, rezaté příšerně, hloubková koroze se to jmenuje… Ale kde se to tu vzalo? Dobrá, a co má zase třeba tahle jezinka? Zase hroudu rzi, ale na ní je chumáč tenkých zelených vlásků… že by to bylo vinutí cívky? Co to tu je? Jak je možné, že to zdejší rostliny nespotřebovaly? Aha! Rostliny. A jaké rostliny, když tu dohromady nic neroste? Tady asi kovy vydrží. A kde se tu vzalo tolik šrotu? Běž to prozkoumat, Ludvíčku, běž. Tady vyhrabávají jezinky jakési kovonosné ložisko. Vlastně je to vykopávka! Jistě! Vykopávka… A co nám to vykopaly? Hmm, to vypadá na kus jakési složité vrtule. K čemu to může sloužit?

Co to, proboha, je?

Teda k čemu to kdysi sloužit mohlo? A co je toto? Vypadá to na zuhelnatělou větev? Nebo je to jenom válcovitý kousek řídkého dřevěného uhlí? K čemu to mohlo být dobré? Hmm… radiokarbonovou metodou by se dalo zjistit jak je to staré… no jo, ale na Zemi, tam víme, jak se isotopy rozpadají… ale tady? Tady jsem jenom nahatý opičák.

„Počkejte, holky. Dejte ty krámy sem na tu plachtu, ten kousek ke vzducholodi tu lehce vydržím i bez peleríny, taková hrozná zima mi tu není…odnesu vám to železářství najednou. No vidíte, už jsme tady. Přeberte si to, naskládejte, kam potřebujete, Ludvík si prohlídne tu vrtuli, či to co vlastně je.“

Krucipísek, tož to je věc. Tak tady na horách je prostě šrotiště. A jezinky tu lítají pro železo a vůbec pro kovy. Ta vrtule, ten disk rozhodně ale není ze železa. Na to je tuze lehký. Co to je? Když do toho trochu škrábnu tím zubatým kusem, tak by se mělo pod lakem, nebo co to nahoře je, jakési maso, ten materiál, z kterého je to vyrobeno ukázat… Panenkomarioquadelupská! TÝBRĎO! To teda bylo. Jiskra jak hrom. Takže to je jasné. Ta věc je asi z nějaké hořčíkové slitiny. Ale ta jiskra, ta teda byla. Á vida! Jiskra i v Zakejvalčí! A jaká! V Rrssff! Ha, Ludvík Prométheus! Ohněstrůjce! Panebože bacha! Ty si tu jiskříš zrovna pod vzducholodí! Co když je v ní hořlavý plyn? A tady je kyslíku habakuk! Udělá to jedno veliké bum, a jaký budeš Ludvíku? A co jezinky? Jaké budou? Ne, ne, ne… běž ty pokusníku a štěstí pokušiteli o kus dál.

„Dále od vzducholodi dále, ať vás nepotká neštěstí nenadálé!“

To mám taky z nějaké pohádky… nebo to byl hrad, co se mělo jít dále? No jo. Je to jasné. Ty ses Ludvíku proběhnul v té kyslíkové atmosféře, rozdýchal ses a navíc to duffo… no a teď jsi celý rozjařený, přiznej si to, trochu zfetovaný… hrad a pohádky, písničky… na to tě užije…

„Mrkt, pojď sem, prosím tě. Zaprvé mi dones něco dobrého, musíme to oslavit. Zadruhé potřebuju něco jako to tohle, jo, tohle černé, nebo zkrátka něco co hoří… hmm no jo, ty nevíš, co hoří… a co takhle kus nějaké šňůry, nebo tak něco…“

Ať mi nikdo nevykládá, že jezinky lidské řeči nerozumí. To se ví, že rozumí. Mrkt určitě. A kdyby ty holky tak třeskutě nedrmolily, asi bych jim časem taky aspoň něco porozuměl… A když si pomůžeme rukama a vůbec…

„Jo, tak je to dobře! Tady dáme kousek toho uhlí, tady rozcupujeme to lano… a teď… dívej Mrkt!… Ludvík zapálí první oheň na tom vašem Rrssff! Škrt! Jupíí! Už to hoří! Už to plápolá! Červená se line záře, ohéééň, ohééň… Cha chá! A toho světla! A toho tepla, co?“

Jsem tady ovšem nejlepším osvětářem. Oheň, že. Nebo jsem OsvětLářem? Jako že osvětluju? Ono už jsem si to místní příšeří zvyknul a teď takové světlo! No, co na to holky říkáte?

Jezinky se k ohni seběhly, to si dovedete představit. Jenomže se taky bojí. Řekl bych, že je ta záře ohně i oslňuje. Jsou prostě s těma svýma velikýma očima stavěny na šero. A co je moc, to je příliš. Rozestavěly se do velikého kruhu a většinou tak nějak bokem, nebo docela zády, do plamenů se nedívají… a sakra. Na to jsem nepomyslel. No tak ten oheň zacloním svou pelerínou. Jednak mi uschne, a jednak můžete jít trochu blíž. Jo. A teď mi oheň zhasnul. Bodejď by nezhasnul, když došlo palivo. Hmm, to je zajímavé. Zůstalo ze všeho jen trošku lehkého popela. A jak hezky to hořelo. Takovým jasným čistým plamenem, bez kouře. Asi to bude tím, že je tady na horách víc kyslíku. Hmm, u nás je na vysokých horách kyslíku míň… no jo, náš vzduch je jiný. V noci jsem měl divný sen. Napřed jsme šli s maminkou na nějakou slavnost, na jakýsi průvod. Bylo tam plno dětí, už byl večer a bylo to krásné, protože některé děti měly lampióny. Jo, krásné barevné lampióny, ty kulaté. A uvnitř byla svíčka a zlí kluci měli stříkačky s benzinem, a když na lampion nenápadně stříkli, tak lampion shořel a děcko se rozbrečelo. A pak jsme šli s maminkou do cukrárny, protože mi taky shořel můj krásný lampión a maminka mi koupila rakvičku a čaj. A míchal jsem a míchal a čaj mi vystříknul z šálku… divný sen. Probral jsem už nad ránem. No, ránem, víte, jak to tu chodí… modravé šero, akorát u obzoru ten žlutozelený světlý pruh. Ale jezinky už jsou vzhůru, už něco kutí. Ty jejich létající živé lampičky sice trochu svítí, ale jenom trošku. Houfek jezinek se někam nese, nad nimi poletuje světluška. A kruci, tohleto je zajímavé. Včera, no včera, než jsem šel spát, tak ten pruh světla byl tamhle. A teď je tam. Hmmm asi jsme opravdu kdesi blízko místní točny. A Jezikoule asi nemá tuze vychýlenou osu, jako naše milá Země… A proč je tu méně toho těžkého plynu? No přece proto, že se Jezikoule točí jako čamrda! No, to ti to Ludvíčku trvalo, než jsi na to přišel. Tak jak ten čaj v hrnku, co se ti o něm zdálo!… Ach jo. Takže nejsme na horách, jsme blízko točny. Proto ta zima… A ten těžký místní vzduch se tlačí k rovníku, protože se točí společně s celou planetou. Tak jako u nás doma se vody oceánů navršují kolem rovníku. Fysika, Ludvíku, fysika! Někdy sen může přinést vědci, vynálezci a Ludvíkovi nový poznatek, může ho přivést ku geniálnímu objevu. Třeba Kekuleho cyklické uhlovodíky, nebo ta jehla do šicího stroje… Docela jsem se zaradoval. Teď chci být užitečný. Podívám se, co tu máme, co se tu dělo a co se sbíralo, když jsem zavřený v jurtě „termofóřil“. Tak se holky pochlubte, co jste nasbíraly. Jasně, šrot. A co to máme tady v tom vaku? Vodu? No jo, voda tu nikde není, je tu docela sucho, kolem dokola… a tady? Co máte tady? Zase šrot.

He, he, he… to mi připomíná historku, co mi maminka kdysi vyprávěla: „Čím se krmí třeba králíci v zimě, Lukášku?“ „Prosím, paňčitelko, v zimě se králíci krmí senem, řepou a starým železem.“ ?????? „No, dědeček říkal, že jim dává seno, řepu a šrot.“

Když už jsi tady, Ludvíčku, hybaj na průzkum. Kdy se tu zase dostaneš. A koukej nějak využít ten tvůj nový vynález, oheň. Tak ale ještě se podívej tady… kruci to je ono, taková šikovná tenká blána. Asi to mají holky do rezervy, kdyby se jim do vzducholodi udělala díra… nebo kdo ví. Tak tenhle kousek privatizuji! Zkrátka beru si to. A co je toto? To se mi bude taky hodit. „Hele Mrkt, potřeboval bych, abys mi pomohla. Jo, tohle…“ Takže co z toho všeho bude? No přece lampion! Jistě. Problém vyřešen. Uvnitř bude oheň, ta blána bude okolo a bude to ostré světlo, co vadí jezinčím očkům, rozptylovat. A na té tyči si to ponesu, abych pořádně viděl na moji cestu průzkumníka, průkopníka, prospektora a polárního badatele. Jo a ještě nějak vyřešit ohřev promrzlých jezinek, když už je nechceš zahřívat vlastním tělem. Ono to fakt nebylo nic příjemného, nechat na sebe lepit namrzlá strašidla. Tady založím oheň. Ano, Mrkt, ještě trochu dřeva, nebo co to vlastně je… hoří to, takže je to dobré. A říkejme tomu třeba dřevo…No, a ty kameny necháme u ohně, ať se pořádně nahřejí. Výborně! A jurtu přenesu ze vzducholodi sem, blíž k ohni. Tak a máme to. Kameny cloní oheň, a zároveň se rozehřívají. Až budou horké, skulíme je do jurty a jezinky se můžou ohřívat dle libosti. Tak. Lízalka bude přikládat a vytápět jurtu, Oštěpářka nosit palivo a my dva, milá Mrkt, půjdeme na obhlídku. A hele! Tahle nakadeřená jezule chce dělat u naší ohřívárny šéfovou! Tož kazit jí tu funkci nebudeme. Ještě by mohla chtít zpátky tu blánu, nebo by chtěla odnést dokonce tu zázračnou vrtuli. A ty jiskry z toho kusu vrtule ještě budeme potřebovat.

Errata:

25.10.2021 23:06