Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Proč?

Proč utíkám? Protože mě Mrkt navedla? Protože to Mrkt vymyslela? Protože to Mrkt chce? No jo, Mrkt. Ale proč utíká Ludvík? Proč jsem to Oberónovi udělal? A nejenom jemu, ale i ostatním skřetům? Copak mohou za to, že jsou tak hrozně zkomolení? Hnusní? Zmrzačení, chronicky nemocní, hrozným puchem obalení a až do nepodoby zoškliveni? Mohou za to? Přísně řečeno, jsou to ubozí tvorové, kteří se prostě snaží přežít jak to jen jde. Možností moc nemají. A už vůbec nemají nějakou možnost čestnou, hezky vypadající, prostě řečeno tak nějak ušlechtilou. Ovládaní svými chorobnými zvyky, svým zvráceným nutkáním…Jsou ale sami ušlechtilí, když se vlastně z donucení okolnostmi chovají neušlechtile? Příživnicky? Žít se chce všem. I zrůdám se chce žít. A navíc zrůdám vlastně docela moudrým, zrůdám, které chtějí nést znalosti padlé civilizace…Zrůdám, které cítí svůj úkol, své poslání… Zrůdám, které za svou zrůdnost dozajista nemohou… Proč jim Ludvík nechce pomoci? Protože má na to slabý žaludek? Možná někdy pochopím, proč jsem utekl, možná se někdy srovnám se svou zbabělostí… No ale co. Nejsem skřet. Nejsem jezinka. Tady v tomto světě jsem cizincem. Jsem opravdu zbabělcem, když se poddám svojí slabosti? Vlastně mi nic do tohohle světa není, nejsem povinen ho zachraňovat… Přišel jsem jako vetřelec, to ano, ale chtěl jsem pomoci svému světu, vlastně svému městu, a ovšem pořád chci neubližovat světu Rrssff… nechci ubližovat nikomu, ani Rrssff, ani Mrkt, ani Ludvíkovi… Takové úkoly, jako zachraňovat cizí světy nenáleží Ludvíkovi. Takové úkoly náleží hrdinům. Ludvík není hrdina světového formátu. Viděl jsem tam pod Horou vzhůru kopcem tak hrozné věci. Setkal jsem se tam s úžasnými tvory a dozvěděl jsem se úžasné věci. Ale co je moc, to je příliš. Jsem až nezdravě zvědavý člověk, to ano. Ale když to všechno je spojeno s ošklivostí, zápachem, nechutnostmi… Fuj!

Nechce se mi to o tom ani mluvit, ani na to vzpomínat. Ne a ne! Možná někdy později, až ty vzpomínky trochu vyvanou, až vyblednou … Ne. Teď ne.

Teď prcháme.

Nečekejte, že budu vyprávět, jak jsme oklamali stráže, jak jsme se plížili pod zátarasy, jak nás strážkyně honily a tak. Nic takového. Ony vlastně nic takového jako stráže a zátarasy ani nemají. Jenom ty dveře a ty nejsou ani zamknuté. Jenom jsme si zašli do bubliny, kde mají obyvatelky Hory vzhůru kopcem uloženy zbraně. No, a tak jsem si vzal pořádnou sudlici, nebo chcete-li naginatu, aby to znělo líp. Stejně ji ty jezinky z převrácené hory nemají k ničemu. Zbraň, která je velká i pro mě. K čemu by byla jezince? Ta by ji možná unesla na svém ramínku, a nesla by ji tak, jako nosíme kládu. Ohánět se s ní pro žádnou jezinku nepřipadá do úvahy. Na co je jim taková věc? Tož jsem si ji zabral pro sebe. A ještě jsem si dřevec o kus zkrátil. Ne, ne. Ludvík vzal věc jezinkám nepotřebnou. Nu, pro mne a pro moje průvodkyně, věc dokonale potřebnou. A co navíc. Mají toho zbrojního harampádí plný sklad, plnou bublinu. Mohl jsem si vybrat. Sice všechno kousky technicky dosti nemoderní, ale o co zaostalejší, o to větší. Sekery, sudlice, nějaký příšerný meč zkřížený s pilou, atlatl, dokonce bumerang, všechno velikosti XXXL málem jako pro obra Hromburáce. Bohužel něco, co by aspoň připomínalo nějakou moderní věc se nevyskytuje ani náznakem. No nebudu si stěžovat: »Když je hlad a žízeň, postačí i kaviár se šampaňským!«

Ostří ovšem má moje sudlice jedovatě ostré. Nemusím říkat, že všechny uskladněné zbraně, včetně oné privatizované sudlice, mají ostří kamenná. Kovu na nich ani kousek. Ludvíčku, to se ti zdá. To je sen. Prostě Mrkt natáhne ručičku dozadu, ty jdeš jednoduše za ní, ona tě zavede do bubli-zbrojnice a pak se prostě jen tak propasírujete bláznivým bludištěm až ke dveřím ven. A to není všechno, cestou se k vám přidá pár místních, těch oblečených jezinek i se svými ranečky a košíky a vůbec. To není jen tak samosebou. Jasně, ti »Berouni« nejsou žádní zlouni, ti Ludvíčkovi, v cestě za štěstím stát nebudou. Ale Mrkt to musela s nima nějak domluvit. Teda asi se domluvila s Oberonem a ten to nějak vyřešil s ostatníma. Jinak to není možné. Takhle uvažuju, a přitom pochodujeme pěkně zástupem za Mrkt. Kam nás vede? Pár těch světlušek lítá nad náma, no hlavně vepředu, před Mrkt. Ty jezinky vzadu šlapou docela potmě, pod nohy si nevidí. Chuděrky. Jsem hrozně rád, že už jsme venku. Ten puch uvnitř, ten byl strašný. Někdy si člověk na zápach tak nějak zvykne, ale na tu hrůzu v Hoře kopcem vzhůru, to prostě nejde. No, už je to za mnou, vlastně za náma, abych Mrkt neopomenul. Nechápu, co musí být za požitek, že místní jezinky tu partu Berounů obsluhují. A vůbec to jejich jméno, ty »Berouny« jsem dozajista zkomolil. Možná bych měl o nich uvažovat jako o »Baronech«? No znělo to tak nějak… Prostě o nich uvažuju jako o »Berounech«… nebo Oberon, Vyberon, Zaberon, Poberon?… Takhle si neříkají, to dá rozum, ale tak nějak to znělo… A vlastně smrdělo… Hlavně smrdělo… Cítím ten puch, jen si na ně vzpomenu… Ubohá stvoření… Ještě i teď musím být tím smradem, tou rychnou šílenou prosmrazený skrz-naskrz, zkrátka durchum durch… a to jsem se už dneska dvakrát drhnul. To se ví, že ne vodou, kde by se tu vzala, ale jemným pískem. Prý to tak dělají beduíni na poušti. A asi se ten písek na čištění používal dřív i u nás. Jo, znám to. Přece ta pohádka o pískaři, jak chodil pořád pozdě… A taky maminka říkala, že když byla malá, tož pískaře viděla, pamatuje si ho… Hmmm, asi museli prodávat nějaký ostrohranný a tvrdý písek a přitom jemně zrnitý… Hned jak jsme ztratili z očí ten vstup, za prvním kopečkem už jsem se drhnul. No jezinky jsou na tom líp, že… ta jejich kůže je taková jakási hustější, nebo co… nemají ty potní žlázy, na omak jsou takové suché… To se do nich ani ten zápach tak nevstřebává, nezažere…

Tak uvažuju, přemítám, ale hlavně šlapu. Ale teď bude zase přestávka, jezinky se krmí, taky si vezmu. I když se mi zdá, že i jídlo je nasáklé puchem Hory, toho Berouního, nebo Baroního? hnízda…Fuj! Fuj! Fuj! A ještě třikrát velikánské FUJ!

„Cože? Co s tím? Jo, tak fouknout do toho mám? No jak chcete…“

Tak to je Titanik! Tahle asi nějak řvávali brontosauři, nebo tyranosaurus rex! Beztak jste tu troubu jerišskou ukradly těm Berounům! Na co by ji měli, že… Vuvuzela říkají takovému nesmyslu černoši v Africe… Hrát se na to nedá, ale řev z toho jde náramný… Mlhová siréna na majáku, to by tak mohlo být ono… A na co ale je nám?

„Hele Mrkt, tamhleta jezinka se z toho řevu zhroutila… A padají z ní dokonce bobky! Chuděrka…“

„Mrkt, muselo to být? K čemu je to dobré, takový kravál?“

Jo! Muselo! Muselo to být! Už to vidím taky! HURÁ!

Ohňostroj, tam je vidět ohňostroj! Vyletují tam kdesi daleko jiskřičky, ohýnky k obloze… a dokonce balónek se světýlkem… balónek štěstí… Jo, už vím co to je, už vím kdo to odpovídá na ten nelidský zvukový signál, na ten kravál neopísaný! HURÁ!! Jasně, neraduju se sám, radujeme se všichni! „Pche, pch, pche!“… A hned se nám šlape líp, i ty světlušky, zdá se, svítí veseleji a víc… Ještě dvakrát se spustil ohňostroj, ještě dvakrát jsem troubil na ten pekelný nástroj, takový řev ani ze suzafonu nevydolujete… to abychom třeba ještě nešťastnou náhodou nezabloudili. Ale nezabloudili jsme už jsme tady! Hip,hip, hurá… No neříkejte, že nevíte, kdo nás světlem, balónky a ohňostrojem přivolal, kdo nám cestu ukázal! Jistě, moje pokrevnice! A nastalo veliké vítání, přidřepávání a když jsem od samé radosti Mrkt pusu vlepil, tož jsem jich i od svých pokrevnic pár schytal. Učí se holky příkladem a učí se rychle. Ve škole jsme se správně učili: „exempla trahunt“. A je to pravda, která platí i tady na Rssffr, teda v Zakejvalčí… příklady táhnou.

Teda musela to být i odvaha od mých zlatých zpokrevených jezinek, že neodletěly vzducholodí, že se tu utábořily. Čím se celou dobu živily je mi jasné, to se stačí trochu rozhlédnout. Těch šlupek! Ale kde braly vodu? No ony ty jezinky moc nepijí, to je pravda, ale přesto… A to jejich ležení ten tábor jezinčí! Hrůza! Chánov hadra. Tomu se nedá říct nepořádek, to je něco jako smetiště ožralých Cikánů… jak v tom můžou žít? No, můžou. Jurtu mají v pořádku, tam se chodí ohřívat, i ten malý ohníček v ní mají, a hele, tady stojí dokonce i ty lokální kroje, ty oblečky. Když vidím to oblečení stát, tož mi to připomíná ten návod na výrobu plechových ponožek:

No, a tyhle oblečky, které lze vytápět, tady prázdné smutně a opuštěně stojí, jako ty plechové ponožky. Hmm, kde k nim tady pokrevnice, „na-mě-čekatelky“, vlastně přišly? Ale těch krámů všude kolem dokola! Toho smetí! Sběratelky! I když… Podívej se, Ludvíčku, kolik je tady kovových věcí. Ono to haraburdí vypadá v mých očích na první pohled jako bezcenné smetí. Vzpomeň si ale, co ses dozvěděl od Oberona, jak to tady chodí… Pro jezinky je to přece poklad jak z Alibabovy jeskyně! No jo! Ale co s ním tady v pustině budeme dělat? K čemu nám je to bohatství? To jsme se učili ve škole: „peníze získávají svou hodnotu až v okamžiku směny“… tak to musí být pravda i tady: „harampádí se mění na alibabův poklad až ho někomu dáš“… Peníze tu nemají, tož aspoň mají harampádí, které získá svou hodnotu… Ech, Ludvíčku, už zase blbneš… jaké budeme dělat!? K čemu by nám mělo být bohatsví… Jaké budeme, jaké nám!! Copak jsi jezinka? Copak ses na sbírání smetí nesmírné hodnoty podílel? Styď se, pane učiteli!, styď se!

Ach jo, stydím se. Stydím.

Podle všeho to vypadá, že se někam budeme stěhovat. Jezinky se přehrabují v kolekci odpadků, vybírají nejlepší kousky, skládají z toho vybraného hromadu. Vyhrabaly jámu a do té schovávají zbytek. To se ví, nepomáhám. Jen tak odpočívám, drhnu se pískem, užívám si. Jezinky mi podstrojují… sem tam primissima duffo, kaktustenisáků podle chuti… Měl bych se jak Pánbůh ve Frankrajchu, kdy bylo víc vody… Prostě odpočívám, nechávám se obsluhovat jak ten Oberón. Doufám jen, že nezačnu tak děsně smrdět. Jo a ještě jedna změna, vlastně dvě. Všichni jsme teď úplně blond. Zářivě žlutozlaté vlasy a v mém případě i vousy. No vousy, na bradě chlupů pár a pod nosem takový jakýsi nesmělý knírek. Ozdobné ochlupení horního rtu dalo by se třeba lichotnicky říci. No, bradu jsem si oholil, i když jezinky docela kvílely, ale ten knírek, ten zachránily… No, co, chtějí mě mít neoholeného, tož za tu péči o mě si to zaslouží. A druhá změna? Mrkt udělaly tu „velkou hlavu“. Prameny vlasů provlekly skrze kroužky, hlavu načesaly. Mrkt vypadá docela jinak, když je teď jezi-velitelkou, jezi-náčelnicí… A je legrační, jak se trochu stydí a na druhé straně je na povýšení pyšná. To se ví, že jsem důkladně přidřepl, když jsem ji s tou novou úpravou účesu uviděl poprvé. Přeju jí povýšení, zasloužila si ho. I když mi to přineslo trochu nepohodlí. Zvykly si totiž jezinky lehat si na spaní až ke mně. Ručičky položit na toho velikého teplého tvora, no a Mrkt si navíc vydržela právo položit si na mě i hlavu. A ty kroužky mě teď docela tlačí…

Errata:

25.10.2021 23:06