Vítej, návštěvníku!

Nuxusva

Nevýhodou vciťování je, že se nedá přenášet. Znamenalo to, že si musím všechny kontakty označit sám. Smůla. Ale kdo se dá na vojnu, musí bojovat, řekl jsem si a pustil se do toho. Nebylo to tak rychlé, jak bych potřeboval, ale šlo to. Nejhorší bylo objevit doupě, kde se Zelení scházejí. Na rozdíl od Věrky jsem k tomu využil počítač. Nejprve jsem zjistil nejbližší sídlo partaje, nasměroval jsem tam zvířátka, především racky, přečetl si jejich očima návštěvní hodiny a trpělivě počkal, až se tam někdo z partajníků objeví. Pak už to šlo hladce. Označil jsem si je a pak už byla maličkost zúčastnit se inkognito jednání.

Během čekání jsem však objevil několik velkých černých havranů a dostal jsem nápad. Označil jsem si je k pozdějšímu použití, budou mi ještě užitečnější než rackové.

Očekával jsem, že návrh zákona, který by odepíral účast na výhodách zdravotního pojištění těm, kdo by se nechali léčit osobami bez lékařského diplomu, bude jen strašák na lidi. Není přece myslitelné, aby někdo navrhoval takový nesmysl a nebyl přitom v deliriu. Vždyť je to nekontrolovatelné! Jenže hned při první »pracovní poradě« jsem zjistil, že Zelení o tom zákonu docela vážně uvažují. A protože navrhovatelé nebyli až takoví pitomci, aby nevěděli, že jenom podle zdravotního stavu se nic zjistit nedá, navrhli i systém odměn pro donašeče, kteří budou své spoluobčany udávat. Blahosklonně přehlédli, že jim dají vítanou možnost pošpinit a ničit sousedy i konkurenty, že se to může zvrhnout v hon na nevinné a jak všichni víme, příležitost dělá zloděje. Zkrátka začali připravovat »hony na čarodějnice«. Přednesl jsem to Věrce při první příležitosti, kdy jsme byli oba odtržení od vciťování, takže jsme se mohli dohadovat o tom, co se kde zajímavého nebo důležitého děje.

„Takových honů už bylo...“ usmála se. „Přežila jsem až dosud všechny honce, přežijeme i tyhle.“

„Ale kolik lidí to odnese?“ namítl jsem. „Jednak ti, kdo se do toho soukolí dostanou, ale také ti, kdo zemřou, protože se budou bát jít za tebou!“

„Chceš proti tomu něco dělat?“ zeptala se mě.

„Rád bych,“ přikývl jsem. „Ale nevím jak.“

„Aspoň se něco naučíš,“ přikývla.

Podle mě bylo příhodné, že první slovo v jazyce Elhun, které jsem se naučil, byl nejjednodušší příkaz »troig«, neboli »vytvoř«. Například »krug – troig – svíčková...« mňam!

Příkaz »Nuxusva« nebyl složitý, jenže měl nepříjemné účinky. Bylo třeba dívat se na objekt, na který se má použít, a připojit název funkce, kterou má Sofur aplikovat.

„Ogmeldn je velice rychlá funkce,“ seznamovala mě s ní Věrka. „Bohužel, jakmile ji použiješ, nikdo – ani já – to nevrátí zpět. Musela bych vymyslet protifunkci, ale nevím, proč bych to dělala. Když už ji použiji, musím být na dotyčného hodně naštvaná a nedá se očekávat, že si to do dvou vteřin rozmyslím. A pak už je na rozmýšlení pozdě.“

„Co to udělá?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Vlastní provedení je poměrně složité, ovšem tím už se nemusíš zabývat. Sofur nejprve analyzuje tvora, kterému to má provést, najde v něm srdce a v některé komoře zhmotní kapku hadího jedu. Během jediné vteřiny se tam veškerá krev změní v nepohyblivý rosol a srdce je vyřazené. Postižený má zhruba vteřinu, aby si to uvědomil, projeví se to ostrou bolestí, ale ta trvá sotva pět vteřin, pak následuje ztráta vědomí a i kdyby se všichni doktoři světa snažili jak chtěli, nemají šanci.“

„Takže něco jako infarkt,“ zkusil jsem to pojmenovat.

„Tak se to projevuje,“ přikývla. „Od pravého infarktu se to ale liší tím, že místo nepatrného ucpání některé cévky ucpe sražená krev celé srdce i s přilehlými tepnami. Je to rychlejší a spolehlivěji smrtící.“

„Ale to je až pro nějaké super-grázly, ne?“ namítl jsem.

„Tohle jsem použila na šéfa dealerů Bosse,“ řekla. „Vyšel ještě z místnosti – za pohybu je analýza každého tvora pomalá – ale po chodbě už daleko nedošel. Než jsme vyšli ze soudní síně, stihli ho odnést do vedlejší místnosti a zavolat záchranku, ale myslím, že ho hned potom na místě předali pohřebákům.“

„Dobře, ale jistě máš něco i pro ty menší darebáčky, ne?“

„Jistě,“ kývla. „Trest smrti je rychlý, ale neodvolatelný. Ne každý grázl si to zasluhuje. Navíc, kdybych to použila proti těm Kyrgyzům, válely by se mi kolem chalupy hory mrtvol, to by bylo příšerné. Vhodnější je slýcip. Při tom Sofur nezaměřuje srdce, ale konečník, a projímadla tam dá víc než jednu kapku. Účinky jsou stejně rychlé, jen místo smrti se jedná o strašlivou pohanu postižených.“

„To si dovedu představit,“ zasmál jsem se. „Banda silně nadržených chlapů, chystající se přepadnout a znásilnit starou babku, kteří mají náhle plné gatě čehosi smradlavého...“

„Jo, přešla je chuť,“ zasmála se. „Nejvíc na ně působilo, že je to postihlo všechny naráz. Někteří mi zaneřádili kuchyň, jiní předsíň, pár jich stihlo vyběhnout i ven, ale všichni pelášili! Zajíci by jim tu rychlost záviděli!“

„A pak už se nevrátili?“

„Vyhýbali se mé chalupě velikým obloukem,“ řekla. „Jak říkám, pořádná sračka překazí znásilňování spolehlivěji než pás cudnosti od kováře! Víckrát to neriskovali!“

„Podle mě je to lepší než ogmeldn,“ řekl jsem. „Umožní to nápravu, zamezí to opakování lumpáren a přitom to nezabíjí. Trest smrti je příliš velké zlo.“

„Někdy to jinak nejde,“ vzdychla si. „Bosse by obyčejný průjem nenapravil, spíš by ho rozparádil. Hrozilo, že někomu vydá příslušné pokyny a budu mít činění s bandou nájemných vrahů. Tam to podle mě jinak nešlo. Slýcip je měkké varování, i když je občas také účinné...“

„Měkké? Spíš tekuté!“ ušklíbl jsem se.

„Měla bych ti dát i něco mezi tím,“ uvažovala. „Něco, co je nejen krátkodobě, ale spíš dlouhodobě nepříjemné, ale co se dá poměrně snadno napravit. Takže si zapamatuj klíčové slovo »hausychyf«. Je to také nepříjemná záležitost, ale dlouhodobá a ne jednorázová.“

„Co to dělá?“ zeptal jsem se.

„»Hausychyf« je malá pecička ve vnitřní žláze, dneska se jí říká slinivka,“ začala Věrka. „Téměř úplně rozkládá inzulin, jehož nedostatek způsobuje cukrovku k nerozeznání podobnou přírodní. Podobně se také léčí, dávkami inzulinu zvenčí. Tento příkaz má i opačný. »Hyhausychyf« obnoví původní stav těla. »Hausychyf« býval kdysi pomalu působící smrt, dnes se to léčí inzulínem a není tak nebezpečný.“

„Očekával bych ale, že nebude působit tak odstrašujícím způsobem,“ uvažoval jsem. „Za jak dlouho se to projeví?“

„Příliš pomalu to nepůsobí,“ ujistila mě. „Kdo se trochu fyzicky namáhá, pozná to do týdne. Sportovce při větší zátěži, například při tréninku nebo sportovním výkonu, to může složit už třetího dne. Lékaři pak zjistí klasickou, ovšem velice těžkou cukrovku. Někdo nad tím mávne rukou, ale sportovce to vyřadí okamžitě a i pro ostatní je to nepříjemné. Není to k závidění.“

„Pěkné zákeřnosti!“ zhodnotil jsem to.

„Léčit je složitější než trestat,“ pokrčila rameny. „Mohla bych začít léčením, ale praktické zkušenosti – a věř mi, velice dlouhodobé – hovoří o tom, že musím učedníky nejprve naučit obranu proti darebákům než léčení chudáků. Aby se mi nestalo, že mi pracně vychovanou učednici zabijí.“

„Dnes snad není barbarská doba jako dřív!“ namítl jsem.

„Právě naopak!“ nadechla se. „Dnes je doba barbarštější než kdy byla. Zabíjení pokročilo na takovou úroveň, že počty mrtvol jdou v kdejaké válce do milionů. To v dřívějších dobách nebývalo. Tróju Řekové neúspěšně obléhali dlouhých deset let, než Odyssea napadl ten podraz s koněm. Římané také Kartágo vyvraždili, ale trvalo jim to několik desetiletí a jejich závěrečné obléhání bylo delší než rok. A teď si to srovnej s Hirošimou! Pár vteřin – a mrtvo. Kam se hrabali Řekové i Římané!“

„Ano, ale to se snad týká armád, ne?“

„Pravda, to se týká armád,“ připustila. „Tak si porovnej možnosti individuálního vraha. I mečem mohl zabít pár lidí, ale musel to dělat ze zálohy. Samopalem postřílí stovku lidí i úplný houžvička. To je ten dnešní pokrok!“

„Pořád není velký rozdíl, když tě někdo zezadu probodne nebo zastřelí,“ trval jsem na svém.

„Nám by se to stávat nemělo,“ mínila. „Jednotlivec proti nám nemá šanci. Sofur nás totiž sleduje, aby dokázal kdykoliv vnímat příkazy. Když vyhodnotí nebezpečnou situaci, reaguje pocitem »hačetá«. To zabrnění nepřehlédneš, dá nám zpravidla jednu až tři vteřiny na protiakci. Někdy stačí zastavit, když je nebezpečím propast ve tmě před námi, jindy je nutné ohlédnutí, když jde o vraha s dýkou v ruce ve tmě za námi. Dá se na to reagovat i čistě intuitivně. Na straně, odkud nebezpečí hrozí, to vždycky brní víc.“

„To bych si měl vyzkoušet,“ napadlo mě.

„Předpokládám, že sis to už zkusil,“ řekla s úsměvem. „Stačí se trochu přiblížit k mé posteli pod ochranou. Ale kdyby ti to nestačilo, nejbližší kamenolom je zhruba dvacet kilometrů odtud. Možná by stál za výlet.“

Aha! Takže to brnění celého těla je vlastně hačetá, jakési paranormální varování před nebezpečím. Vlastně – jaképak paranormální, když je způsobuje Sofur?

„Nebezpečné pro nás je, když se nachomýtneme k větší skrumáži ozbrojenců, nejčastěji vojáků v akci,“ pokračovala. „Pak hrozí nebezpečí ze všech stran.“

„Něco jako byli ti Kyrgyzové?“ napadlo mě.

„Ti nebezpeční nebyli,“ mávla rukou s úsměvem. „Vůbec nebyli odhodlaní střílet, šlo jim o něco jiného. A když dostali to ponaučení, o které si koledovali, propadli tak panické hrůze, že si na zbraně ani nevzpomněli. Ale jsou i horší situace. Zatím jsem měla štěstí vyváznout ze všech, ale za těch třicet tisíc let to párkrát bylo o vlásek!“

„To muselo být hodně drsné, když říkáš, že to bylo jen o vlásek!“ zatvářil jsem se uznale.

„A to bude další příkaz, který se naučíš,“ pokračovala. „Když jsme obklopeni nepřáteli, jako já těmi Kyrgyzy, dá se příkaz rozprostřít na všechny najednou. Musíš před vlastní příkaz předřadit slovo »durip« a určit okruh. Určuje se v našich délkových jednotkách, tedy ani v metrech, ani v loktech, mílích a podobných. Jednotkou je »zhavae«, něco kolem jednadvaceti centimetrů, jinak též vlnová délka vodíku. Vodík je nejčastější prvek ve vesmíru a »zhavae« je jediná přírodní délka, platná po celé galaxii. Na Kyrgyzy jsem pak použila příkaz »Durip dvě stě nuxusva slýcip« – a bylo to.“

„A co bys dělala, kdyby ses dostala doprostřed války?“

„Proto mám chalupu daleko od všech obydlí,“ usmála se. „Ale i pak mě může ohrozit nějaký odloučený oddíl mančaftu, jako třeba u těch Kyrgyzů. Pak se mohu chránit silovým polem. Malé zahrne jen mou postel, velké pokryje celou chalupu. Za Druhé světové jsem v noci chránila chalupu proti spojeneckým bombardérům, u těch není nikdy žádná jistota.“

„Takže se dneska chráníš proti mně?“ ušklíbl jsem se.

„Jistě,“ přikývla. „Jeden učedník, jakýsi Kalmys-khan, se proti mně obrátil až po roce. Je to už hodně dávno, bylo to ještě na Sibiři, ale naučil mě opatrnosti.“

„Mě se bát nemusíš,“ ujistil jsem ji. „Víš přece, jak si tě vážím. Ale ani původní Věrka by se mě nemusela bát. Dneska se – aspoň v Čechách – chováme k ženám s úctou.“

„Tím lépe!“ opáčila. „Ale třicet tisíc let to bylo odlišné a zlob se nebo ne, jistota je jistota.“

Co na to říci? Leda mlčet.

Za předkladateli nového zákona neboli organizátory honů na čarodějnice jsem se vypravil až do Prahy. Nejprve jsem si jen zjistil, kdy plánují další schůzi a když jsem zjistil, že bude již tento večer, přichystal jsem se na ni. Našel jsem si několik místních havranů – i když jsem potřeboval jen jednoho.

Krátce po zahájení schůze nejvyššího stranického grémia vletěl otevřeným oknem do zasedačky veliký černý havran. Ke všeobecnému údivu nesl v pařátech velký dopis. Zamířil přímo k předsednickému místu a dopis tam upustil, aby dopadl přímo před předsedu strany. Potom ještě obkroužil zasedačku a ke zděšení všech přítomných začal nahlas krákat.

»Posrrraný zákon! Posrraný! Poserrte se z něj!«

Pak vylétl ven, dřív než někoho napadlo zavřít okno.

Havrani mají typickou papouščí schopnost napodobovat různé zvuky včetně lidské řeči. Musel jsem to chvíli nacvičovat v lese poblíž chalupy, než jsem se naučil s havranem zacházet, aby krákal správná slova, ale mělo to jednu výhodu – co jsem se naučil s jedním, nedělalo mi problém ani s jinými. Havran sám nic neuměl, jen se podvolil mému přikazování.

V partajní zasedačce nastal poprask. Něco takového ještě nikdo nezažil. Sledoval jsem to havraníma očima – můj havran usedl na parapet jiného okna, než kterým odletěl, ale přitiskl se k rámu, aby byl zevnitř co nejméně viditelný. Slyšel tak – a já s ním – všechno, co se uvnitř dělo.

Předseda, napjatě sledovaný spolustraníky, dopis otevřel a přelétl očima. Pak vybuchl nesouhlasem.

„Někdo si z nás dělá odpornou legraci!“ prohlásil, když dočetl. „Máme okamžitě odvolat návrh zákona o zákazu léčení neodborníky! Jinak nás všechny stihne trest!“

„To je vydírání!“ ozvalo se z pléna.

„Na to nepřistoupíme!“

„Jaký trest?“

„Tady se píše, když neustoupíme, posereme se,“ řekl trochu zaraženě předseda strany.

„To je přece nesmysl!“ prohlásila jedna členka.

„Vyděračům se zásadně neustupuje!“ prohlásil jiný člen.

„Ani se s nimi nevyjednává!“ dodal druhý.

»Durip sto nuxusva slýcip,« pomyslel si havran.

Další silácká prohlášení přerušilo podivné zaškrundání, ozývající se přítomným v břiše. Dva účastníci partajní schůze vyskočili a s omluvou se vrhli se ke dveřím. Ostatní zaváhali ještě vteřinu, někteří dvě, ale čas už nerozhodoval. Ti dva první se srazili ve dveřích a než se tlustšímu podařilo hubenějšího kolegu odstrčit, byly dveře na krátkou chvíli neprůchodné. To stačilo, aby to nestihl nikdo. Ze zasedačky se dostal jen ten nejtlustší, ale ani on daleko nedoběhl.

Zasedání skončilo – doslova – kolosálním průserem.

Errata:

11.08.2021 15:08