Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Válka paragrafů

Očekával jsem, že to vedení strany vzdá, ale zmýlil jsem se. Partajníci měli hroší kůži a navzdory posměškům politiků z jiných partají pokračovali v přípravě zákona. Varování jim asi nestačilo. Řekl jsem to Věrce a zeptal se jí, co na to ona.

„Já bych se do toho nemíchala,“ pokrčila rameny. „Když ten zákon opravdu chtějí prosadit, ať si ho prosadí!“

„Já bych jim ho naopak rád znechutil!“ odvětil jsem.

„Má to smysl?“ usmála se. „I když jim to znechutíš, čeho dosáhneš? Na ogmeldn to není, to by bylo nepřiměřené, to snad sám uznáš. Nech to být!“

„Jenže – kolik lidí to odnese?“ namítal jsem. „Vždyť je to do jisté míry srovnatelné s vraždou! Rozhodně to nedělají v zájmu pacientů, ale za prachy a na podporu farmaceutického průmyslu! Jako kdyby ty nemocné vlastnoručně uškrtili!“

„Ani v dobách mé největší léčebné slávy jsem nepokryla víc než nejbližší okolí,“ ubezpečila mě. „Lidé ze vzdálenějších měst na tom byli stejně, ani je nemusel ničit nesmyslný zákon, prostě se ke mně nedostali. A když zákon vyjde, co se stane? Pár nemocných to možná odnese. Pak si někdo, komu doktoři nebudou schopní pomoci, v zoufalství vzpomene na mě, já mu pomohu a přehrada se protrhne, zákon nezákon.“

„Kéž by!“ vzdychl jsem si. „Nicméně se to dá posuzovat i jako hromadná vražda na objednávku cizáckých lobbistů. A to mě nenechává spát.“

„Jak chceš,“ dala mi volnou ruku. „Dělej jak umíš, třeba budeš mít úspěch. Ale snaž se, abys na nás nepřitáhl pozornost současných mocných tohoto světa. Nechci se s nimi pouštět do křížku. Obvykle nedovedou ustoupit, na sílu odpoví větší silou. Nerada bych vyvraždila vládu, ministerstva, policii a třeba i vojsko. Mrtvol by bylo víc než takhle.“

„České vojsko je naštěstí tak slabé, že by nekladlo velký odpor,“ mínil jsem. „Policie by byla tužší oříšek. Naší vlády by škoda nebyla, beztak to vedou od desíti k pěti...“

„Jak myslíš!“ pokrčila rameny.

Ale pro jistotu mě naučila pár dalších klíčových slov, čímž, obrazně řečeno, ještě zvýšila moji »palebnou sílu«.

Dobrá, mám tedy volnou ruku!

Pitomci, těšte se!

Ve večerním horku byla všechna okna zasedací místnosti dokořán. Slunce už zapadalo, vedro začínalo ustupovat, ale ještě nikoho nenapadlo okna zavřít. Nikdo z účastníků partajní schůze si nevšímal krásného barevného kocoura, tiše ležícího na okenním parapetu, kam přeskočil z blízkých větví vysokého javoru. Kocour se slastně natáhl na vyhřátý plech a dopřával si pozdních večerních paprsků zapadajícího slunce.

Projednávaly se připomínky k chystanému zákonu, jenže to už byla jen pustá formalita. Legislativci tvrdili, že zákon je plně schopný prohlasování v Parlamentu a nemá žádné chyby. Dopis, donesený mluvícím havranem, jako kdyby neexistoval, nikdo už se ani neodvažoval připomenout, že havrani jsou sice schopní papouškovat naučené zvuky, ale učení jim trvá dlouho a nikdo je nenaučí srozumitelný pokřik tak rychle. Nikdo se ani nepodivoval, že žádné připomínky nepřišly a předseda strany se na pódiu chystal zahájit rozhodující hlasování.

Na poslední chvíli se však spěšně omluvil a vyběhl ze zasedací místnosti. Nikdo ho naštěstí nenásledoval, nikoho ani nenapadlo, že kocour na okenním parapetu zpozorněl, nadzvedl hlavu a pozorně si prohlíží přítomné v sále. Neočekávaného přerušení schůze všichni využili k tlumené debatě v hloučcích, i když disciplinovaně zůstávali na svých místech. Konečně se předseda vrátil, ještě jednou se omluvil a přehlédl je očima.

„Doufám, že nás nebude obtěžovat sporným proroctvím žádný havran!“ zažertoval. „Připomínky jsme probrali, budeme hlasovat, ať už to máme za sebou. Dámy a pánové, kdo je pro navrhovanou variantu našeho zákona, ať zvedne ruku!“

Sekretářka partaje, pověřená sčítáním hlasů, obhlížela sál z pódia, odkud měla přehled o hlasujících. Chvíli jí trvalo, než spočítala zvednuté paže, zapsala si počty do bločku a pokynula předsedovi, aby pokračoval, že má zapsáno.

„Je někdo proti?“ zeptal se předseda.

Proti nebyl nikdo, sčítání bylo proto velice krátké.

„Zdržel se snad někdo...“ začal předseda, ale nedořekl a zděšeně vytřeštil oči do sálu.

„Proboha! Co je s vámi?“ vykřikl. Rychle přelétl očima předsednický stůl. Všichni za ním seděli zpříma, ale vytřeštěně sledovali ostatní členy strany. Pár řadových členů leželo přes stolky, ostatní se pomalu svezli ze židlí na parketovou podlahu, kde zůstali nehybně ležet v různých křečovitých pozicích.

„Záchranku!“ vykřikl předseda. Sekretářka vytáhla hbitě z kabelky mobil a roztřesenými prsty vyťukala tři číslice. Pak se chvíli zděšeně dohadovala s dispečinkem záchranné služby, kde jí službu konající dispečer ani nechtěl věřit, co se stalo.

Následující minuty byly přeplněné nervovým napětím. Členové předsednictva opustili svá místa a spolu s předsedou a sekretářkou se pokoušeli alespoň pleskáním přes tváře přivést omdlelé členy partaje zpátky k vědomí. V řadách předsednictva byl naštěstí i doktor Mráček, který se ihned ujal role poradce, jenže při oživování partajních kolegů nebyl o nic úspěšnější.

Konečně se zvenčí, odkudsi z ulice ozvaly sirény sanitek. Předseda partaje vyslal sekretářku záchranářům naproti, aby po budově zbytečně nebloudili. Jenže dříve než do sálu poklusem vběhli první oranžoví záchranáři s nosítky, začali se nehybně ležící členové partaje hýbat. První posádka záchranářů objevila všechny ještě ležící na parketách, ale další, kteří přišli po nich, už viděli jiný obrázek. Omdlelí se pokoušeli posadit, lapali po dechu a všichni najednou začali svorně hromadně kašlat.

„Panebože, co se tady dělo?“ zaúpěl doktor z první party, než se sklonil nad krajními ležícími. „Vypadá to tu skoro jako po bitvě, nebo po plynovém útoku japonských teroristů!“

„Všem se znenadání udělalo mdlo,“ snažil se mu situaci vysvětlit kolega Mráček z podivnými mdlobami nedotčeného předsednictva. „Jako kdyby je někdo skosil. Ale nás za stolem se to nedotklo a žádného viditelného vlivu jsme si nevšimli.“

„To je snad divné, nemyslíte, pane kolego?“ řekl lékař.

„Taky si to neumíme vysvětlit,“ přikývl partajní doktor Mráček. „Právě jsme hlasovali o... ježkovy zraky, při minulém jednání o tom zákonu nám ten záhadný mluvící havran přinesl nesouhlasný dopis... pak jsme se všichni stali obětí nenadálého průjmu! Aby tak...“

„Taky mě to před hlasováním popadlo,“ přiznal předseda důvod svého nedávného nenadálého opuštění místnosti. „Ale jen mě, takže jsem to považoval za... přirozené...“

„Proč jen vás?“ obrátil se na něho stranický kolega.

„Nevím, ale co je se všemi?“ staral se předseda.

Nikdo nic nevěděl. Sanitky postupně odvezly všechny do městské nemocnice. Většina postižených chtěla vstát a cítila se opět normálně, ale lékaři jim to nedovolili.

„Jestli to bylo od srdce, raději neriskujte!“ varovali je. „Zůstaňte raději v klidu ležet, až co zjistíme!“

Sanitky se míhaly oběma směry, bylo jich málo než aby odvozily všechny najednou. Zasedací místnost se vyprázdnila, až tu zůstali jen členové předsednictva. Až sami mezi sebou se odvážili vrátit se k té divné mdlobě ostatních. Bohužel, doktor Mráček z předsednictva cítil povinnost připojit se k záchraně svých spolu-straníků jako lékař, doprovázel poslední várku do nemocnice a nezůstal tu nikdo, kdo by to dokázal objasnit.

„Kdybych věřil na čáry, přičetl bych to čarodějnici, které se ten zákon nemile dotkne,“ řekl předseda. Netušil, že jeho běh na krátkou trať mi dovolil připravit si složitější příkaz.

„Ale kolego!“ nesouhlasil místopředseda. „Nebudeme přece věřit na čáry!“

„Snad o tom Mráček něco zjistí!“ vzdychl si předseda.

„Co ale budeme dělat my?“ zeptal se ho nerozhodně jiný člen předsednictva.

„Hlasování jsme ještě nedokončili,“ konstatoval předseda partaje. „I když si myslím, že byli všichni pro...“

„Byli,“ potvrdila sekretářka. „Dotaz »kdo se zdržel« byl už nadbytečný. Podle prezenčky byli všichni pro!“

„Můžeme to tak zapsat, ne?“ navrhl předseda. „Řádně tím ukončíme schůzi.“

„Nebudou ostatní členové protestovat?“ ozval se jiný. „Formálně to přece řádně uzavřené není.“

„Ti to odsouhlasí dodatečně,“ připojil se místopředseda. „Nebuďte puntičkář! Jsem pro zápis a konec.“

„Tak to tedy dokončíme,“ vzdychl si předseda.

V té chvíli se ale chytil za srdce a sesunul se na zem.

»Krug – nuxusva ogmeldn,« mňoukl kocour předtím, než přeskočil na větev stromu a rychle sešplhal dolů.

Nikdo si ho nevšiml.

Věrka si mě k mému údivu podala jako ještě nikdy.

„Nedala jsem ti prostředky obrany, abys lidi terorizoval!“ prohlásila rozzlobeně. „U mírnějších příkazů jsem nebyla proti, ale neříkala jsem ti, že to na ogmeldn není? Že snad sám uznáš, jak by to bylo nepřiměřené?“

Bránil jsem se, že přece ten zákon připraví o život tolik lidí, že to ani nevidím jako nepřiměřené, ale neuspěl jsem.

„Léčit lidi a vracet je k životu, to je správné. Můžeš se bránit hrozícímu násilí, ale sám násilí nevyvolávej! K tomu jsi to přece nedostal!“

„Nač jsem to tedy dostal, když to nesmím použít?“ řekl jsem vyčítavě.

„Dostal jsi to pouze pro případ opravdové nouze,“ řekla. „Opravdové, rozumíš? Ale ty jsi v nouzi nebyl!“

„Já aspoň doufám, že to ten zákon poslalo k ledu,“ řekl jsem pomstychtivě. „Bylo by smutné, kdyby to nemělo smysl.“

„Uvidíme!“ řekla. „Prostředky obrany máš, nejvyšší čas vrhnout se na léčení.“

Řekla to takovým tónem, že mi to bylo jasné. Je konec volnosti ve vciťování, nastane tvrdé studium. Ne že bych se ho bál, ostatně na svá dosavadní studia jsem ještě nezapomněl, ale mohl jsem očekávat, že to u Věrky bude tvrdší.

A taky že bylo!

Jednu chvíli jsem si říkal, že jsem měl raději vystudovat medicínu. Měl bych k současnému studiu jistě blíž a měl bych léčení časem podložené klasickým diplomem. Na druhé straně by se mi dosavadní, staré znalosti pletly s novými a měl bych z nich v hlavě galimatyáš. Užitečnější mi byla znalost počítačů. Příkazy Sofuru byly blíž příkazům pro překladače, ale tolik se mi nepletly.

Samozřejmě jsem si to původně představoval jednodušší. Něco ve smyslu – zadrmolíš formulku, člověk se uzdraví. Ano, bylo tomu tak, jenže šlo opravdu hodně o to, jaký příkaz Sofur přijme a následně provede. Sofur byl k léčení nezbytný. Nejen tím, že plnil příkazy, ale pomáhal i při zjišťování stavu. V tom směru zastoupil všechny možné lékařské přístroje a laboratoře. Proto to zdánlivě vypadalo, že léčitelka jako Věrka léčí, aniž by k tomu potřebovala laboratoř. Ona ji měla, jen pohotovější, než laboratoře ostatních lékařů. Jenže diagnóza i léčení záleželo jen na ní a na jejích znalostech.

Výhodou byly její tisícileté zkušenosti. Vlastně měla už od počátku obrovský náskok před lidmi, mezi nimiž musela žít. Zdědila biologické znalosti mimozemšťanů, vynásobené jejich vlastními výzkumy tehdejších lidí, přidala k tomu také vlastní tisíciletou zkušenost a výsledkem bylo, že se v léčení málokdy zmýlila a i každý omyl dokázala rychle napravit. Ale ani Sofur by jí bez znalostí nebyl nic platný. Právem mě varovala, že na vstřebání všech těch vědomostí a k získání vlastních zkušeností spotřebuji celý život. Utěšovat mě mohlo, že mi pak může další – nebo i víc – životů přidat.

Dnešní lékaři by ani nedokázali vstřebat vědomosti všech lékařských oborů a proto se specializují. Lékař pediatr může tápat u rakoviny a zubař se málokdy vyzná v gynekologii. Ale Věrka se za ta tisíciletí setkala se všemi nemocemi, jaké se kdy v jejím okolí vyskytly, znala je a věděla, co proti nim použít, aby je uzdravila. A navíc měla proti pozemským lékařům další nesrovnatelné výhody. Lékaři potřebují k léčení různé nástroje a přístroje a drahé léky. Věrce je nahradil Sofur.

Biologie mimozemšťanů byla před pětatřiceti tisíci lety na kvalitativně vyšší úrovni nejen ve srovnání s tehdejšími lidmi, ale i s dnešními. Mimozemšťané už tenkrát znali veškeré rozdíly ve stavbě svých těl proti lidským. Nezanášeli je přitom, jako lidé v pozdější době, do nemotorných knih, ale vytvářeli z nich sofistikované klíčové postupy. Věrce stačil letmý pohled, aby určila, kterým směrem zkoumat podstatu nemoci a Sofur jí napovídal další souvislosti, přičemž i sám prováděl potřebná zjišťování, aniž by si jich Věrčin pacient všiml. Věrka zahrnovala všechno, od všeobecného lékaře po vrcholné specialisty. Navíc byla vybavená dokonalými léky. Žádné chemikálie, spíchnuté horkou jehlou a orientované hlavně na kšeft, ale léky vyladěné na konkrétního nemocného člověka. A u nemocí způsobených bakteriemi, viry nebo parazity měla protilátky, které cizopasný život velice rychle zabíjely. Proto se nebála infekčních nemocí ani nejzákeřnějších viróz.

Ano, ale tyhle vědomosti jsem já neměl. A bylo mi jasné, že k jejich získání nepostačí pár let lékařské fakulty. Právem Věrka tvrdila, že učedník i učednice na to spotřebují celý život.

Dal jsem se ale na vojnu, musím bojovat, říkal jsem si po každé lekci, i když zpočátku šlo o teoretické znalosti. Věrka si dokonce pochvalovala, že za ní právě teď nechodí obvyklá procesí pacientů, takže máme více času na teorii. Pravé nemoci teprve přijdou a prověří mé znalosti.

Jenže to už budu připravený.

Pochopitelně jsem při takovém kolotoči neměl na další vciťování čas a chystaný zákon jsem musel hodit za hlavu.

Věrka ho však za hlavu nehodila a pokračovala v tom, co jsem celkem úspěšně začal. Frontální útok zahájila nejprve na partajní legislativce. Nebyl pro ni problém vyčíhnout si je, když večer kráčeli venku pěšky a při této procházce je přepadla mluvícím havranem, který jim jednomu po druhém vyčinil, že mimo podpory cizáckých farmaceutických lobby chystají žně i pro naše české udavače. Když to skutečně prosadí, lidé se jim začnou vyhýbat jako »prrrašivým smrrraďochům«. Anonymita je »rrrozhodně nezachrrrání«, havrani je totiž v Čechách pěkně po česku »s rrradostí rrrozkecají«, takže nedopadnou sametově, jako udavačky domovní důvěrnice od komunistů.

Po předčasné smrti předsedy strany Zelených nastal mezi zbylými spolustraníky obvyklý boj o koryto v podobě křesla předsedy a zákon se tím pádem odsunul na pozdější, klidnější čas. Mezitím se ale odehrálo i několik večerních rozmluv mezi funkcionáři strany a mluvícími havrany, které značně změnily jejich smýšlení. Výsledkem bylo, že se zákon nenápadně hodil do koše. Chybělo sdělit to zbývajícím členům partaje, kteří už byli připraveni zákon prosadit na veřejnosti a případně se stát placenými donašeči, jejichž existenci zákon navrhoval. Naštěstí členové strany své předsednictvo disciplinovaně poslechli.

„I staří mazáci se mohou od bažantů ledacos přiučit!“ řekl jsem, když mi Věrka referovala, jak její mluvící havrani lámali přesvědčení skalních partajníků.

„Myslíš použití mluvících havranů?“ ušklíbla se. „Vážně si myslíš, že je to tvůj vynález? Nedošlo ti, že se to do lidových vyprávěnek dostalo už v dávných dobách, kdy jsme to použili prakticky po celém světě? Proč myslíš, že skazky o mluvících ptácích mají i Japonci a Číňané, vzpomeň si na Qetzalcoatla ze střední Ameriky! Je tomu přesně naopak. Napadlo tě to podle těch starých bájí – ale napadlo tě to dobře.“

Aspoň zrnko pochvaly v tom bylo. Jenže rozvíjet už jsem to nemohl, neměl jsem na to čas. Stranu Zelených rozprášila až Věrka, která si na to kupodivu čas mezi přednáškami našla.

Zejména v době, kdy jsem byl zaujatý opakováním látky, kdy měla přece jen víc volna.

Já už jsem volno neměl...

Errata:

11.08.2021 15:08