Návrat zašlé slávy

Věrka začala obecnou biologií, potom připojila klasickou anatomii člověka. Tempo nenasadila nijak závratné, častěji se mnou opakovala. Až jsem se divil, jak snadno mi do hlavy tolik faktů nalila, ale trochu mě zklamala vysvětlením, že mi během prvních úprav vylepšila paměť, bez ní by to podle ní nemělo ani smysl. Pokud se budu muset naučit všechno, nebo alespoň většinu toho, co ona, budu potřebovat jasnou hlavu.

Samozřejmě to znamenalo začít dodržovat životosprávu, abych měl jasnou hlavu fakticky pořád. Tedy – žádné zbytečné rozčilování, žádné ponocování, pravidelný životní rytmus, jídlo podle přesného rozvrhu – směl jsem si jednou měsíčně zvolit jedno jídlo, na jaké bych měl sám chuť a nebylo na sestaveném jídelníčku, povolovala mi sice pivo, až jsem se sám divil, jenže jsem velice brzy zjistil, že je bez alkoholu. Častěji jsme měli na stole červené víno, ale i to bylo ochuzené o alkohol. Nebyla to řehole, ale pravidelnost sama.

Sama to kupodivu dodržovala také. Pro mě to znamenalo i konec brouzdání po internetu, což mi zpočátku vadilo, ale jak se říká, člověk si časem zvykne i na tu šibenici – i když to tvrdí jen ti, kdo na ní nikdy neviseli. Chodili jsme tedy spát, jak se na vsi říká, se slepicemi, ale mělo to i své klady. Člověk zvyklý na pravidelný život je klidnější a vyrovnanější. Nerozčilovalo mě ani to, co by mě dříve bezpečně vytočilo.

Jednoho večera se ale Věrka zamyslela. Brala se mnou ten den anatomii a u večeře se na mě obrátila s nezvyklou otázkou.

„Poslyš, nechybí ti u mě sex? Měl jsi vůbec před Věrkou nějakou ženskou?“

„Neměl,“ přiznal jsem. „Neměl jsem ani Věrku, jen mi jí bylo líto. Ale to už je pryč. Vždyť víš, nemělo to smysl.“

„Věrku jsi neměl, to vím bezpečně,“ potvrdila. „Mám její vzpomínky a ty v nich vystupuješ jen jako ňouma. Ale jinak?“

„Říká se, život studentský – život veselý,“ vzdychl jsem si. „Ale to se spíš jen říká. Kdo studuje na fakultě, kde nemá žádnou protekci, musí koukat vystudovat a na holky nemá čas. Snad až na konci, když to má člověk skoro v kapse. A další věc je, že na to student i čerstvý absolvent obvykle nemá. Jak říkala moje babička »dříve nežli zajíček, musí býti trávníček«. Věrka byla první holka, o kterou jsem se zajímal, ale jak říkám, spíš mi jí bylo jen líto.“

„To by nebyl solidní základ trvalého vztahu,“ řekla. „Jen by tě využívala, ale jinak...“

„Já už vím,“ vzdychl jsem si. „Byl jsem ňouma. Ale teď to beztak padlo, když jsem přistoupil na tvoje podmínky.“

„Podmínky jsou, že nebudeš mít rodinu,“ řekla. „Jenže já také dobře vím, že my ženské sex tak naléhavě nepotřebujeme, ale chlapi ano. Nechybí ti to?“

„Když jsem se dal na vojnu, musím bojovat,“ řekl jsem odevzdaně. „Přece kvůli tomu všechno nezahodím!“

„Dobře,“ přikývla. „V učení tě podporuji, ale bez rodiny neznamená bez sexu. Já sice, jak říkám, sex nepotřebuji, ale nic proti němu nemám. Nechceš to zkusit se mnou? Měl bys u mě další výhodu. Jiné ženské začnou toužit po dětech a do rodiny by tě nakonec dotlačily. Já ne. Měl bys pak vlastně svoji Věrku, jen v jiné osobě.“

No nazdar! To to vzalo obrat! Sex s ženskou starou třicet tisíc let... i když je v těle podstatně mladším. Podíval jsem se na ni najednou úplně jinak. Pravda, žije tak dlouho, až se mi z toho motá hlava, ale tělo má mladší než já, tady bych s ní asi vůbec neprodělal. Nedávno jsem v její posteli ležel, jenže to bylo při učení vciťování a sex v tom nebyl ani náhodou. Může mi to připomínat sex s vlastní babičkou, ale na druhé straně... bylo by to s ní možná lepší než s »emo« Věrkou. Vlastně je to tak vstřícná nabídka, že jsem o ní vůbec neuvažoval! A odmítnout ji by byla nejspíš hloupost.

„A ty bys chtěla?“ zeptal jsem se trochu nedůvěřivě.

„Nepotřebuji to, ale nic proti tomu nemám,“ opakovala.

„Taky nejsem proti,“ řekl jsem opatrně.

„Dobře, dohodneme se tedy,“ pokračovala klidně. „Měla by to být součást pravidelného života, takže to navrhuji dvakrát týdně, v úterý a v pátek. Jsi pro?“

„Nejsem proti,“ přikývl jsem.

„Úterý je dneska,“ dodala jakoby nic.

„Aha,“ došlo mi. „Takže začneme už dneska?“

„Jistě,“ přikývla. „Nejlépe hned teď.“

Hned teď jsem se ale nezvedl. Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Měla jsi sex se všemi svými učedníky?“ zeptal jsem se jí, možná až trochu nerozvážně.

„Ne,“ řekla bez známek, že by jí otázka vadila. „Nejspíš to byla chyba. Jak se říká, chybami se člověk učí a já jsem už dávno člověk. Měla bych se z minulých chyb poučit.“

„Ale nějakého chlapa jsi snad měla, ne?“ nevěřil bych, že by to bez sexu vydržela třicet tisíc let.

„Jo, vyzkoušela jsem si to hned zkraje, když jsem získala první lidské tělo,“ přiznala bez váhání i bez uzardění. „Ale to bylo dávno a Višne měla tenkrát tělo zdevastované houbami, takže mi to spíš znechutila.“

„A od té doby – nic?“ divil jsem se.

„Jak říkám, my ženy to tak nutně nepotřebujeme,“ řekla s klidem. „Navrhuji to vlastně kvůli tobě.“

„Poprvé po třiceti tisíciletích?“ ujišťoval jsem se.

„Samozřejmě když pominu zkušenost mých těl předtím,“ doplnila. „Ani teď nejsem panna, jestli ti o to jde. Věra přišla o panenství v patnácti na diskotéce a první sex měla tak opilá, že jí v paměti nezůstalo vůbec nic. Měla pak okno, takže sama nevěděla, s kým to bylo, a přišla na to až dodatečně. Pak měla postupně tři kluky, jenže sex měla pokaždé tak zdrogovaná, že si to po ní pamatuji jen mlhavě.“

„Napadlo mě, že to budeš umět a zaučíš mě,“ usmál jsem se. „Ale koukám, že se to budeme v podstatě učit oba.“

„Skoro to tak bude,“ oplatila mi úsměv. „Tak chceš?“

„To se ví!“ odvětil jsem.

Nezbylo mi než vstát od stolu, přistoupit k ní a obejmout ji. Musím přiznat, nebyla to pro mě žádná oběť, naopak. Vždyť v ní vlastně poprvé obejmu svoji »emo« Věrušku! I když už to dávno není žádná »emo«, feťačka a tak trochu prostitutečka. Teď je to holka jako lusk, jenže s tisíciletými zkušenostmi. Ani oblečená nebyla jako »emo«. Měla na sobě klasické venkovské ženské šaty, stálé už pár století. Nechala mě, abych ji odstrojil a zato ze mě stáhla košili. Jenže pod barevnou sukní se starodávnými nabíranými spodničkami měla černé krajkové kalhotky, pod bílou plátěnou košilí moderní krajkovou černou podprsenku – nějaká památka na »emo« jí zřejmě zůstala. Ale – slušelo jí to.

Pak už to vypadalo jako praktické cvičení z gynekologie. Věrka měla velké teoretické znalosti, ale prakticky tak zkušená nebyla. Měla krásné mladé tělo, které se v objetí rozpalovalo. Nebyla už panna a neumožnila mi prokázat jistou ohleduplnost, tím víc ale projevila vášně, která se samozřejmě přelila i na mě a hodnou chvíli jsme se milovali jako kdybychom to dělali léta.

Pak jsem ale cítil přicházející vyvrcholení a pokusil jsem se ji upozornit, že bude brzy konec. Na tohle varování mě však ještě více přitiskla k sobě a objala mě rukama i nohama.

„A máš to tam!“ vyhrkl jsem vyčítavě. Přece jen jsem se cítil provinile, ačkoliv by na hrozící nehodě měla větší podíl.

„Jestli se bojíš, že otěhotním, hoď to za hlavu a nech to laskavě na mě!“ poradila mi. „Dříve za mnou chodily děvuchy s těmi obavami častěji než dnes a ještě jsem nic nezapomněla!“

„Když myslíš...“ oddychl jsem si a milovali jsme se tedy dál, i když jsme oba měli vrchol již za sebou.

Pak jsme ještě chvíli unaveně leželi vedle sebe.

„Musím to přehodnotit,“ řekla po chvilce. „Jekatěrina má pravdu, stojí to za to. Ale tím lépe.“

„Jekatěrina – ta Ruska?“ zeptal jsem se.

„Moskvička,“ potvrdila mi to. „Na rozdíl ode mne si už tisíce let nezměnila jméno. Pořád je Jekatěrina. V Rusku to jde, u nás je to horší. V Čechách jsem si musela změnit jméno při každém převtělení. Habsburkové nám tady zavedli pořádek. Jekatěrina se na rozdíl ode mne nejraději pohybuje ve vysoké společnosti. Třikrát byla carevnou, tituly kněžny ani nepočítá. Místo léčení lidí se plete do politiky. Už mě do Ruska lákala mockrát, prý tam jsou chlapi jako medvědi. Zatím jsem to ale odmítala, nelákalo mě to. Ale jak se tak koukám, s chlapem to vůbec není špatné!“

Asi jsem zrudl. „I když je to začátečník?“

„Kdyby se to mělo ještě zlepšit, uvítala bych to,“ řekla. „Hlavně by ses měl přestat bát mého otěhotnění...“

„Když si tu starost vezmeš na sebe...“

„Jak říkám, to bude moje starost, nech to na mně,“ řekla. „Ale teď konec řečí, šup na pec, ráno pokračujeme v teorii!“

„Nenecháš mě u sebe?“ zkusil jsem žadonit.

„Nenechám!“ odvětila. „Sex máme jen aby ti nechyběl. Jinak jsem pořád tvoje učitelka, jasné?“

„Učitelka?“ zasmál jsem se, ale bez dalšího reptání jsem se vyhrabal z její postele a vylezl na pec. Uvidíme, jak dlouho to tak zůstane... Vzalo to ale mezi námi obrat! Musím přiznat, mám se teď na co těšit. A že i teď budeme spát každý zvlášť?

Nejde všechno najednou.

Naše pohoda v chalupě beze všech návštěv a vyrušování se konečně začala přerušovat. Po dlouhé době přišli nemocní. Jak to Věrka říkala – kdo si už opravdu nevěděl rady, pro toho byla léčitelka záchranou.

Nejvíc mě hřálo, že za Věrkou jako první přišli příbuzní beznadějných případů v nemocnici z oddělení doktora Černého a jeho primáře. Ivan je sem poslal hned když si Věrka za temné noci popovídala s jeho šéfem pomocí mluvícího havrana. Starší doktor tomu nejprve nechtěl věřit, pořád hledal, kde je nablízku ukrytý nějaký reproduktor, jehož pomocí si z něho, váženého primáře, dělají nějací uličníci trestuhodně legraci, jenže havran mu předvedl, že je sám tím reproduktorem, navíc mu zacvičil část spartakiádního vystoupení v prostných a když ani to k jeho přesvědčení nepomohlo, pohrozil mu náletem na oči.

Bylo to asi poprvé, co jsem shledal, že Hitchcockův film »Ptáci« zabral i ve skutečném životě. Ani nebylo třeba předvést horror v praxi, primář prostě změkl a přestal svému asistentovi bránit v odesílání beznadějných případů za šarlatánkou Věrkou. Jen si alibisticky nechával podepsat reverz, že si pacienta berou do vlastní péče, aby ho nemohli žalovat, jak se dnes občas děje.

Postupně začali přicházet lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí. Věhlas Krčmářky přečkal její smrt. Rozkřiklo se, že je tu místo staré baby nová, stejně dobrá. První pacienti to potvrdili a pak už to všichni brali jako fakt. Parkoviště u naší chalupy přestalo zarůstat trávou, polní cesta od vesnice k nám byla ještě vyježděnější. Jen Zelení ještě víc zelenali vzteky a neziskovka, sledující pro zahraniční farmaceutické společnosti využívání předražených léků v nemocnicích, se marně snažila postihovat viníky klesající spotřeby. Nepomáhaly ani dobře zorganizované rozhovory v masmédiích s různými váženými odborníky, kteří propagandě propůjčili svá jména. Zákon původně protlačovaný Zelenými skončil po neočekávané smrti jejich předsedy v koši a na zbytek rozhádané partaje nebylo spolehnutí. Nepomáhaly zákulisní podrazy, výměny manažerů nemocnic, ani propagační akce za přítomnosti vzácných návštěv z cizích velvyslanectví, vítaných placenými vítači s fangličkami. Návštěvnost těch akcí byla malá, jen málo lidí je podporovalo.

Zkrátka – fiasko.

Věrka mě pasovala za svého asistenta. Ne že bych jí byl něco platný, jen jsem byl u jejího léčení. Pacientů se pokaždé zdvořile ptala, jestli jim bude přítomnost asistenta vadit a když někdo přikývl, odešel jsem do komory, kde jsem měl počítač s internetem, takže mi to ani nevadilo, byla to spíš příležitost trochu si zasurfovat. Nejčastěji mou přítomnost odmítaly ženy a dívky, neboť si chtěly s Věrkou pohovořit mezi čtyřma očima. Učednice i asistentka by jim jistě vadila méně, což jsem chápal. Pacientům mužům naopak moje přítomnost nevadila a Věrka mi na nich ukazovala diagnostické postupy.

„Základem účinného léčení je správná diagnóza,“ říkala. „Když nemoc nerozpoznáš, nemůžeš ji léčit.“

K rozpoznání nemoci ale měla více než dost prostředků. Začínala pohovorem s pacientem, jenže než ten ze sebe dostal, co ho trápí, měla v ruce analýzy jeho tělních tekutin, objednané u Sofura. Na první pohled se zdálo, že diagnózu prostě uhodla, ale nebylo to tak. Sofur pro ni vzorky odebíral tak nenápadně, že si toho pacient ani nevšiml a analyzoval je podle dávných postupů, takže jí hlásil jen odchylky od normálního stavu. Rozbory ale vedl natolik podrobné, že by ji Věrce záviděl nejen každý praktický lékař, ale i specialisté.

A nejen to, Sofur občas sám od sebe navrhoval i léčebné postupy. Jejich uplatnění však plně leželo na Věrce, jen ona se musela rozhodnout. A musel jsem uznat, rozhodovala se rychle a ve všech případech, které jsem viděl, naprosto přesně.

Samostatnou kapitolou pak bylo vlastní léčení. Sofur umí dodat do léčeného organizmu prakticky cokoliv. To, že Věrka dává, stejně jako předtím Krčmářka, pacientům pít jakýsi slabý čaj, je opravdu jen placebo, neboť současně dostává pacient od ní prostřednictvím Sofura účinné léky přímo do krve. A nejen to. Když Věrka rozhodne použít dlouhodobější léčení, Sofur za ni pacienta sleduje a hladinu léku v jeho organizmu doplňuje. Jaký rozdíl proti klasickým lékařům, odkázaným na disciplinu svých pacientů! Žádný div, že měla úspěchy. Ať jako stará Krčmářka, tak i jako Věrka Bělíková.

Lidé ji opět začali uznávat.

Errata:

11.08.2021 15:08