Financka

Věrka za léčení žádné peníze nepožadovala, ale když jí je někdo donesl, neupejpala se. Černý šuplík měla plný bankovek a i když jsem jí pomohl zbavit se neplatných, pořád měla peněz dost. Bylo to pochopitelné. Neměla za co utrácet a peníze se jí proto hromadily. Chalupu měla ve všech zdrojích soběstačnou. Díky Sofuru nepotřebovala elektřinu, nenakupovala potraviny, měla vlastní vodu, neplatila za odpady. Jen dani z nemovitosti se nevyhnula, ale jednou za rok to nebylo tak těžké. Pošťačka jí pokaždé donesla složenku a pak ji za ni ochotně sama na poště podala. Jinak se s penězi nesetkávala.

Po převzetí štafety Věrkou nastalo krátké období stagnace. Až když lidé zjistili, že nová léčitelka není o nic horší než stará Krčmářka, začali zase chodit a rychle si na ni zvykli. A černý šuplík se opět útěšně plnil. Věrka, tak jako Krčmářka, nemluvila o penězích, neurčovala, kolik kdo zaplatí. Starala se především o pacienty, ale lidé ji uznávali nejen slovy, ale i finančně. Od některých dostala za záchranu života stovku, jindy tisícikoruny. Nikdo se neodvážil nezaplatit. Tak jako za Krčmářky se mezi nimi udržovala pověra, že kdo nezaplatí, brzy opět onemocní. Byla to ale, jak jinak, jen pověra. Věrka se o peníze nestarala.

Proto ji jaksepatří překvapilo předvolání na finanční úřad k uhrazení daní z příjmu, které jí pošťačka nečekaně přinesla.

„Co je to popadlo?“ vrtěla nad tím hlavou.

Nabídl jsem se, že na ouřad dojdu a vyřídím to, ale Věrku to zajímalo natolik, že jsme se měli do města vypravit spolu.

Cesta do města byla u staré Krčmářky neobvyklá, ve vsi se ukázala jednou za pět let a pro vesničany to byla vždycky událost. Teď tu byla místo staré babky mladá holka, jenže když ji místní mládež zkusila pozvat na nějakou zábavu, Věrka sice zdvořile, ale vždycky rozhodně odmítla. Pozvání ovšem rychle řídla, až ustala úplně.

Když někdo ze sousedů měl tu čest svézt Krčmářku nebo teď Věrku autem, neopomněl se tím ve vsi patřičně pochlubit. Obvykle pak zapracovala i fantazie ohledně cíle její cesty.

Mě u ní poslední dobou vidělo dost lidí, ale ani já jsem je co do informací příliš neuspokojil. Nikomu jsem nerozmlouval vyřčená i nevyřčená podezření, že jsem Věrčin amant, ale nic víc ze mě obvykle nedostali. Hovor jsem vždycky stočil na nemoc, se kterou přišli a která byla pro ně v té chvíli nejdůležitější ze všeho na světě. Že jsem při tom rozhovoru stihl požádat Sofura o potřebné analýzy, toho si nikdo ani nevšiml. A protože jsem získané poznatky předával Věrce skrytě telepaticky, vypadalo to opravdu jako nezávazný rozhovor o nemocech.

Angličané tak obvykle nezávazně hovoří o počasí.

Když jsme se objevili ve vsi oba, bylo to tak nezvyklé, že se vesničané zastavovali, aby si nás mohli prohlédnout. Nikoho kupodivu nepřekvapovalo, že jsme šli spolu, víc je udivilo, že jsme šli každý zvlášť a nebyli jsme do sebe zavěšení, jak každý očekával. Dnes má na vsi auto každá rodina a samozřejmě by nás rádi do města odvezli, ale trochu nezvykle působilo, když jsem projevil přání auto si jen vypůjčit. Zdůvodňoval jsem to tím, že mám řidičák a nechci ochotného souseda zdržovat víc než je únosné. Krčmářka ani Věrka řidičák neměly, takže jim nezbývalo než využít i služeb ochotných řidičů.

„Kam vlastně jedete?“ ptal se mě soused, který na prosbu o zapůjčení auta ochotně reagoval jako první.

„Na finanční úřad,“ odpověděl jsem mu po pravdě.

„Ale copak?“ zajímal se soused.

„Financům se zdá, že máme chybu v daních,“ objasnil jsem mu nezvyklý účel cesty.

„Tak tedy – upřímnou soustrast!“ projevil účast vesničan. „Každé setkání s finančním úřadem smrdí průšvihem.“

Taky jsem si to myslel. Já jsem se vlastně s finančním úřadem dosud nesetkal. V zaměstnání se mi o to starala účtárna a u Věrky jsem byl jen jako »nepřihlášený nezaměstnaný«. Tušil jsem však, že se mě to bude brzy týkat také. Při odchodu mi účtařka vnutila zápočtový list, jenže daně mě začnou zajímat až nastane čas daňových přiznání. Pak budu muset podat přiznání sám a zohlednit v něm zápočet i odstupné, ale neviděl jsem to katastroficky. Po odečtení odčitatelných položek bych měl být zhruba na nule, ale i kdybych měl něco platit, zvládnu to i bez Věrky, na odstupné jsem ještě nesáhl.

Zajímavé by bylo jen Věrčino daňové přiznání. Předtím se potloukala všelijak, snad byla i vedená na pracovním úřadě, ale když ji »převzala« Krčmářka, všude se odhlásila a odstěhovala se do chalupy, jediného zděděného majetku. Zajímalo by mě, co jí chtějí napočítat, když dědickou daň zaplatila a žádný jiný oficiální příjem neměla.

Úřednice na finančáku však byla jiného názoru.

„Slečna Věra Bělíková se odhlásila z pracovního úřadu. Má tedy zaměstnání, ale protože neplatí zálohy na sociální ani zdravotní pojištění, musí je ihned zpětně doplatit,“ vyjela na ni.

„Nemám žádné zaměstnání,“ hájila se Věrka. „Nedávno jsem zdědila chalupu, nejsem tedy bezdomovec, ale zaměstnání nemám. A nezaměstnaní přece daně ani pojištění neplatí!“

„Nejste nezaměstnaná,“ prohlásila úřednice. „Řádně jste se odhlásila, takže buď máte zaměstnání, nebo podnikáte jako ó-es-vé-čé, jiná možnost není!“

„Ale je,“ nenechala se Věrka vyvést z míry. „Kdybych byla zaměstnaná, museli byste mě mít mezi zaměstnanými, tam ale nejsem. A na podnikání bych musela mít živnostenský list. Jenže ani ten nemám. V Čechách je přece spousta bezdomovců, které nemáte v evidenci!“

„Ti ale nemají dům!“ namítla úřednice.

„Nemají, tak nemají!“ připustila Věrka. „Proto jsou přece bezdomovci. Myslíte si, že se vlastnictví staré chalupy vylučuje s nezaměstnaností?“

„Když ale máte dům, nemáte nárok na dávky! Když dům prodáte, budete mít dost prostředků k životu!“

„Proto jsem se přece odhlásila, když jsem dům zdědila,“ pokrčila Věrka rameny. „Nevidím ale rozumný důvod prodávat dům, abych byla zase bezdomovec, tak wocogou?“

„Dům bez údržby dlouho nevydrží, to přece stojí spoustu peněz,“ dedukovala úřednice. „Když máte peníze na údržbu domu, musíte mít přece nějaké příjmy. A ty musíte řádně zdanit a zaplatit sociální a zdravotní!“

„Můj zděděný dům údržbu nepotřebuje,“ namítla Věrka. „Ještě jsem do toho nedala ani korunu, je bez údržby už pět set let a jistě ještě aspoň stejně dlouho vydrží!“

Úřednice ale neustále mlela svou mantru o nutnosti platit alespoň minimální zálohy, jinak vzniká nesplatitelný dluh, před kterým chce Věrku zachránit. Kdyby bylo na zabedněnosti něco obdivuhodného, měla by opravdu obdivuhodnou výdrž.

Věrka se jí naopak snažila vysvětlit, že když nepodniká, ani nemá zaměstnání, tak je prostě nezaměstnaná.

„Zdědila jsem dům a dědickou daň jsem řádně zaplatila. Protože mám dům, nemám nárok na dávky. To vím, takže mě dávky nezajímají a proto jsem se odhlásila z evidence. Nejsem ale zaměstnaná, takže daně ani pojištění neplatím,“ trpělivě Věrka úřednici objasňovala, ale bylo už znát, že ji její sveřepost začíná unavovat.

„Z něčeho přece musíte žít, ne?“ trvala na svém financka. „A každý příjem musíte zdanit, to je přece princip!“

„Nemám žádné zaměstnání,“ opakovala Věrka už trochu znechuceně. „A nezaměstnaní daně ani pojištění neplatí! To je přece součást vašeho principu, koukejte to už konečně vzít na vědomí! Pan farář taky dvakrát nekáže!“

„Ale z čeho tedy žijete?“ opět opakovala úřednice.

„Z milosrdenství,“ odvětila Věrka.

„Ale i dary se musí zdanit!“ trvala na svém financka.

„Vy byste přivedla i žebráka na mizinu!“ vzdala to Věrka. „Snad nechcete i žebrákům vnutit evidenční pokladny?“

„Na žebračku jste trochu mladá!“ mračila se úřednice.

„Jednak se mýlíte, navíc to není vaše starost,“ odsekla jí Věrka, tentokrát už zjevně rozzlobeně. „Místo abyste byli rádi, že mám kde bydlet a nevyžaduji od vás žádné almužny, děláte zbytečné dusno. Žádám vás, abyste mě laskavě vyškrtla ze své evidence. Nemám zaměstnavatele ani živnostenský list, takže jsem nezaměstnaná. Podle zákona platí stát za nezaměstnané zdravotní i sociální pojištění, i když nepobírají podporu. Sice jen minimální, ale platí. Vaše počínání je protizákonná svévole. Koukejte se vrátit zpátky za hranu zákona a držet se tam, jinak si koledujete o oplétačky za úřední šikanu!“

„Vy mi chcete ještě vyhrožovat?“ zvýšila hlas i úřednice. „Zavolám na vás policii!“

„Poslužte si!“ pobídla ji Věrka. „Klidně mě dejte k soudu, ale prohrajete to. Na policii se smíte obracet až při porušování zákona a ten zatím porušujete jen vy!“

„Takže nezaplatíte?“ zeptala se opět úřednice.

„Za nezaměstnané platí podle zákona zdravotní i sociální pojištění stát!“ odvětila Věrka stejně pevným tónem.

„Jak chcete! Já se z vás neposeru!“ odsekla úřednice.

V té chvíli ale vyskočila a beze slova omluvy vyrazila ke dveřím na chodbu...

„Na vašem místě bych to netvrdila,“ odvětila Věrka klidem, který přecházel do mraziva.

Obrátila se a postrčila mě na znamení, že odcházíme.

Tady už to nemělo smysl.

„Může nás dát k soudu,“ upozornil jsem Věrku, když jsme opět nasedali do půjčeného auta.

„Ať!“ odvětila. „Už jsem přestála více takových soudů a vždycky dopadly opačně než to chtěla žaloba.“

„Ale bude s tím spojená těžká buzerace,“ podotkl jsem, i když bez velkých obav.

„To přežijeme,“ ujišťovala mě. „Oni taky, ale hůř.“

„Všiml jsem si,“ přikývl jsem. „Slýcip, že?“

„Tak na dvě hodiny strávené v oné nevelké místnůstce,“ přikývla. „Aby si pamatovala, co to znamená rozzlobit si mě.“

„Dobře jí tak,“ souhlasil jsem. „Ale co dál?“

„Dál?“ podívala se na mě lišácky. „Pojedeme domů, ne? Co chceš ještě jiného dělat?“

„Vlastně se víc dělat nedá,“ ustoupil jsem. „Jak se říká, míč je teď na její půlce hřiště. Buď zkusí smeč, nebo ne.“

„Smeč bych jí neradila,“ podotkla klidně. „Nejsem nána, za kterou mě považuje.“

„To víš ty,“ opáčil jsem. „Ale ví to i ona?“

Cestou domů jsem zastavil u benzínové pumpy a doplnil nádrž po okraj. Bylo to nutné, už problikávalo světélko varující před nedostatkem paliva. Naštěstí jsem měl u sebe peněženku, ve které se ještě našlo pár tisícovek a jedné jsme utrhli drápky.

„Benzín je zase dražší než minule,“ řekl jsem rozmrzele.

„Mohli bychom koupit konev s benzínem a vložit ji do pamětí Sofuru,“ navrhla. „Pokud už tam něco takového není.“

Pak se chvíli zamyslela, zatímco já jsem sledoval silnici.

„Mám to!“ řekla po chvilce. „Dokonce dva druhy. Jeden je kovový, nazývá se »wehrmachtkanister« a obsahuje benzín nevalné kvality obarvený anilínem na modro, druhý, novější, se jmenuje »jerrican«, je menší, lehčí, plastový a obsahuje novější benzín lepší kvality.“

„To vědět, ušetřil bych peníze, ale teď už je to jedno, za chvíli auto odevzdáme sousedovi.“

„Opravdu jsme tolik projezdili?“ zajímala se.

„Nejspíš ne,“ připustil jsem. „Ale vždycky, když jsem si půjčoval auto, vracel jsem je s plnou nádrží. Soused na tom asi vydělal, ale já jsem získal punc poctivce, který vrací půjčenou věc v lepším stavu než jsem si ji půjčoval.“

„Dobrá, to bych ti uznala,“ schválila mi to.

„Možná budeme auto potřebovat častěji,“ řekl jsem.

„Proč myslíš?“ usmála se.

„Jestli nás ta ouřada dá k soudu...“

„Ona si to rozmyslí,“ řekla Věrka optimisticky.

Málokdy se mýlila, ale tenhle omyl stál za to...

Errata:

11.08.2021 15:08