Durumald

Auto jsme vrátili, soused navíc letmým pohledem zjistil, že má plnou nádrž, což ani nečekal. Nu což, když půjčenou věc vrátíte v lepším stavu než jste si ji půjčili, nebude příště žádný problém s dalším půjčením.

Uvažoval jsem ale o zakoupení ojetého auta, abychom si už nemuseli nic půjčovat. Mohl bych využít nabídku bývalého kolegy z práce, ten mi přece nedávno takovou ojetinu nabízel.

Jenže Věrka byla jiného názoru.

„Auto před chalupou nechci!“ řekla rázně. „Na ojedinělé jízdy si můžeš auto půjčit, případně tě sousedé rádi svezou. Ale vlastní auto je závislé na ouřadech. Každou chvilku potřebuješ další a další razítka. Žádné nechci a nic kupovat nebudeme.“

Snažil jsem přesvědčit ji, že to není tak docela pravda, ale brzy jsem pochopil, že ji o tom někdo informoval a těžko ji přesvědčím. Pravda, auto nejezdí jen tak. Každé dva roky musí na technickou prohlídku, kde dostane razítka jen na dva roky. Při Věrčině dlouhověkosti je to »každou chvilku« a je známo, kde mohou ouřadové stavět lidem překážky, tam toho s gustem využijí. Ani samotný řidičský průkaz není úplně bez problémů. »Každou chvilku« potřebuje obnovit, vyměnit nebo – zejména u starších lidí – získat nový orazítkovaný papír o zdravotní prohlídce. To ale znamená vydat se napospas doktorům, kteří to čistě z konkurenčních důvodů změní v pořádné martyrium.

„Ale co když budeme potřebovat odvoz častěji?“ namítal jsem. „Nebude sousedům takové obtěžování vadit?“

„Nech už toho přemlouvání!“ okřikla mě Věrka. „Dobrá, naučíš se zase něco nového!“

Nadskočil jsem radostí, neboť jsem tušil, že to může stát za to. A nemýlil jsem se. Novinka se jmenovala »durumald«. Zařizoval ji – jako většinu Věrčiných vymožeností – Sofur, měla proti pozemským dopravním prostředkům nesporné výhody, ale i nevýhody, kvůli nimž se nedala používat tak běžně, jak by se mi líbilo.

»Durumald« znamená okamžitý skok na libovolné místo na světě, musí však být přesně určené. Někdo tedy musí na tom místě předem instalovat značku »durum«, podle které se Sofur řídí. Další podmínkou je, že na určeném místě musí být volno, jinak Sofur odmítne přeskok uskutečnit. A další nevýhodou je, že značky nemají příliš dlouhou platnost a nepoužívaná značka časem zmizí. Není totiž hmotná, je to jen položka v databázi, určující polohu i orientaci v nějakém souřadnicovém systému.

Nezdá se to, ale povrch Země se neustále mění. Můžeme připomenout měnící se koryta řek, podemílání břehů a naopak zanášení říčních údolí. Značka se pak může ocitnout v lepším případě pod zemským povrchem, kde není splněná podmínka volnosti, nebo naopak ve výšce, kde hrozí nebezpečný pád.

Skok na značku »durum« je sám o sobě snadný. Každá má jméno, stačí pomyslet si »krug durumald

Jméno-značky« a člověk se na ní v témže okamžiku ocitne.

„A teď k těm nevýhodám,“ končila Věrka svou přednášku o možnostech tohoto prostředku. „První a nejdůležitější je, že se nedá skočit na značku, kolem které není volno. Sofur dovolí určit značku přímo na zemi, ale když to místo cokoliv překryje, přeskok nefunguje. Značku zablokuje i silný déšť, natož když se tam objeví bahno, hlína nebo suť. Vrstva sněhu úplně vyřadí venkovní značky na celou zimu a instalovat značku na trávu je hloupost, tam nebude fungovat ani vteřinu.“

„Sníh bych pochopil,“ přikývl jsem. „Ale proč i déšť? Dešťová voda přece rychle odteče, neudrží se na místě.“

„To se ti zdá,“ pokývala hlavou. „Viděl jsi opravdu hustý déšť? I asfaltová silnice se pokryje puchýřky vodních bublin, vznikajících při dopadu velkých kapek. Se značkami venku je víc problémů než užitku. Výhodnější je umisťovat je do budov. Přeskok překonává libovolné vzdálenosti v rámci našeho světa a nevadí mu, když musí projít skrz několik zdí. Když se chceš rychle vrátit domů, tím myslím sem do sednice, vzpomeň si na příkaz »krug durumald Krčma«.“

Jakmile ale příkaz vyslovila, zmizela mi, ale když jsem se – trochu poplašeně – rozhlédl, spatřil jsem ji stát zády k rohu místnosti mezi svou postelí a stolem s lavicí a židlemi. Vlastně mi hned na místě ten skok předvedla.

„Zde ti musím připomenout jedno pravidlo,“ pokračovala klidně, jakmile si všimla, že jsem ji opět spatřil. „Na značce nezůstávej stát, nebo ji vlastním tělem zablokuješ. Orientace značek ten odchod podporuje. Na každé se objevíš v mírném náklonu, usnadňujícím první krok.“

To provázela dvěma kroky od rohu sednice ke středu.

„Tady se to jmenuje »Krčma«?“ usmál jsem se, ale nebyl to žádný div, souvislost se jménem »Krčmářka« byla jasná.

„Tento roh sednice se jmenuje »Krčma« a kdyby nebyl náhodou volný, zkus »Krčmář«, to je totiž protější roh,“ řekla s úsměvem. „Teď aspoň víš, proč v mé sednici nenajdeš žádný nábytek. V jednom rohu je pec, proti ní skříň, ale další rohy musí zůstat volné pro »Krčmu« a »Krčmáře«.“

„A máš dnes někde i jiné značky než tyhle dvě?“ zeptal jsem se jí zvědavě.

„Značky rychle stárnou,“ odvětila. „Měla jsem je na více místech, ale většina zmizela. Na značku musíš přeskočit aspoň jednou za padesát let, jinak ji Sofur jako nepoužívanou smaže. Ale to je spíš výhoda, budovy nejsou tak trvanlivé, jak by bylo třeba. Nevěřil bys, jak často se i na obývaných hradech mění podlahy. Měla jsem značky i na Hradčanech, ale všechny časem zmizely, i když jsem je občas osvěžovala.“

„Takže dnes máš jen tyhle dvě?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Mám jich zhruba dvacítku, ale už ne na tak důležitých místech, jako byly Hradčany. Když chci cestovat do Prahy, použiji raději »durumald« než abych si na to půjčovala auto, případně se trmácela autobusem. Je to rychlejší a nikoho neobtěžuji.“

„Kde se potom objevíš?“ zajímalo mě.

„Tak třeba »durum« jménem »Parlament« najdeš v bufetu našeho českého Parlamentu,“ řekla s úsměvem. „Dala jsem si ho tam, když tam řemeslníci cosi opravovali.“

„Chystala ses zasahovat v Parlamentu?“ hvízdl bych si.

„Jo,“ přikývla. „A tu značku jsem tam nadarmo nedávala. Partaj Zelených sice svůj zákon nepodala, ale nevíš, kdy s tím přijde někdo jiný.“

„Může to protlačit i Evropská Unie z Bruselu,“ upozornil jsem ji na další možnost.

„To bych nechala na Arnoštovi,“ pokrčila rameny. „Je to jeho rajón. I když má dneska práci s invazí Arabů do Evropy.“

„Kdo je ten Arnošt?“ zeptal jsem se. „A co má za práci s invazí Arabů do Evropy?“

„Arnošt je Němec,“ odvětila. „Celým jménem je Ernest Krautner, žije v chalupě v lesích poblíž Cách a byl žákem mé žačky Brunhildy Maatschkowé z parku Wilhelmshöhe, který se nachází u města Kesselu. Ernest nebyl můj vlastní učedník, ale co má, má zprostředkovaně ode mne. Žáků mám v Evropě dost a prakticky všichni v těch částech Evropy se zabývají vetřelci.“

„Co s nimi ale mohou dělat?“ vzbudila moji zvědavost.

„To se ví, nic moc,“ pokrčila rameny. „Nemohou na ně přece spustit takovou pohromu, jako je »ogmeldn«. Ale mohou je postupně neutralizovat. Například je taková funkce, jmenuje se »tuzgrůd«. Účinkuje jen na chlapy a prakticky okamžitě je sterilizuje. Navenek se to hned neprojeví, jenže bez potomků nebudou mít ti chlapi žádnou budoucnost.“

„Poslyš – a nepoužila jsi ten »tuzgrůd« i na mě?“ napadlo mě najednou těžké podezření.

„Vadilo by ti to?“ zasmála se. Tím mi ale připomněla, co všechno jsem musel – i když víceméně dobrovolně – opustit.

„Jak se to vezme,“ uvažoval jsem. „Sexu to asi nepřekáží a potomků jsem se dobrovolně zřekl, takže mi to příliš nevadí. A zjednodušovalo by to situaci, přišel bych o poslední důvod, proč to vzdát.“

„Nepoužila jsem to na tebe,“ zvážněla. „»Tuzgrůd« totiž sexu brání. Způsobí těžkou impotenci, to ti postižení pochopí při prvním pokusu o znásilňování. Ale řekla jsem ti přece, že starost o antikoncepci je na mé straně. Takže ti rozhodování ani trošku nezjednoduším...“

„Já to beztak vzdát nechci,“ ujistil jsem ji.

„To ti jen chválím,“ přikývla.

„Ale přece jen – je to trochu zákeřné,“ vzdychl jsem si.

„A není stejně zákeřné vpadnout do země, kam je nikdo nezval?“ opáčila. „Mají štěstí, že se vyhnuli Čechám! Přivítala bych je ještě ostřeji!“

„A nemohli použít něčeho jemnějšího?“ namítl jsem. „Co třeba slýcip? Kyrgyze přece zahnal okamžitě!“

„Kyrgyzové patřili k civilizovanějším lidem, to jen vojáci jsou cháska utržená ze řetězu, naše české nevyjímaje. Ale tohle jsou vojáci v civilu, ti jsou nejhorší!“

„Sterilizace je ale neodstraší!“ namítl jsem. „A nezabrání jim terorizovat místní obyvatele, spíš to zvedne jejich vztek!“

„Místní obyvatele má chránit Policie a armáda!“ odvětila trochu rozzlobeně. „Když ale místní lidé nadšeně vítají vetřelce a vlastní policisty okřikují, pak si trochu toho teroru zaslouží. Naše prostředky se ti teď zdají pomalé, ale uvidíš, jak budou v průběhu nejbližších padesáti let účinné!“

„Ale co až to vyplave na povrch?“ staral jsem se. „Nebo doufáš, že to přijmou jen tak, pokorně?“

„Samozřejmě si toho brzy všimnou,“ zasmála se trochu. „Ale vědci to svedou na přírodní vlivy. Buď na prostředí, nebo na nemoc, postihující pouze vetřelce – něco takového skutečně existuje, takže se nebudou divit – v konečném výsledku bude Evropa nejpozději do sta let od vetřelců čistá a neodváží se sem přijet ani jako turisté.“

„Ale co do té doby?“ namítal jsem.

„Do té doby to musíme vydržet,“ pokrčila rameny.

„Dobrá, uvidíme!“ přijal jsem to.

Jakmile mě Věrka naučila dávat na vhodná místa značky »durum«, poslala mě do Prahy obnovit pár zrušených, které se budou ještě hodit. Znenadání jsem se na jedné fungující značce v odlehlém rohu chodby Betlémské kaple objevil, její starobylá kamenná podlaha zřejmě už dlouho nedoznala změn. Nikdo si mě nevšiml, nenápadně jsem se tedy zamíchal do davu a vyšel do ulic. Věrka mi doporučila navštívit nádraží, kde se náhlé objevení snadněji přehlédne. Původně tam značky »durum« měla, jenže mě správně upozornila, že na veřejných místech se musí podlahy opravovat častěji než jinde.

Masaryčka měla v příjezdové hale novější dlaždice, které zřejmě překryly původní značku. Zákoutí je tam naštěstí dost. Na Hlavním nádraží nedávno proběhla důkladná rekonstrukce, která se nevyhnula ani podlahám. Značku na nádraží Těšnov bych hledal zbytečně, neboť tu nestálo ani nádraží a u mnoha dalších byl obrázek ne-li stejný, pak velice podobný.

Když ani nádraží nejsou v dnešní době ostrovem stálosti, co mohu očekávat jinde? V Praze již padla za oběť stavebním firmám i spousta novějších domů! Vlně rekonstrukcí podléhaly i opravdu starobylé budovy. Nejstabilnější se mi jevily kostely, ale připadalo mi poněkud nevhodné dávat do nich koncové body teleportů, i když jsem sám musel využít existující značky v kapli Betlémské, jejíž kamenné dlaždice pamatovaly i Sonju Krčmářku blahé paměti.

Raději jsem se zaměřil na obrubníky pomníků, u nich se dala očekávat aspoň minimální stálost. Mnohé se nehnuly od své instalace – ačkoliv i v Praze už nenávratně zmizelo nemálo pomníků. Samozřejmě nemělo smysl pokládat značky na místa neustále vystavená pohledům turistů a výhodnější byly značky na odvrácené straně pomníků, než před nimi.

Položil jsem v centru Prahy dvacet značek jako náhradu za značky zmizelé. Pak jsem se vypravil dál – také na periferii města se nám budou nějaké hodit.

Pěkně jsem se po naší matičce stověžaté prošel...

Až pozdě odpoledne jsem uznal, že značek bude dostatek a jediným skokem jsem se vrátil domů – na značku se jménem »Krčmář« v rohu Věrčiny chalupy.

Věrka už na mě čekala se svačinkou.

Errata:

11.08.2021 15:08