Víra a cenzura

Jedna z prvních návštěv ale nepatřila pacientce. Přišla nás navštívit Věrčina dávná učednice Růža. Přišla – to není správné slovo. Znenadání se zjevila na značce »Krčma«, o které zřejmě věděla z dřívějška.

Nedá se říci, že přišla úplně nevhod, ale trochu nevhod se objevila. Věrka měla právě v sednici pacientku, které tajemně se zhmotňující stařena přivodila šok.

„Promiň, Věrko!“ zadrmolila Růža, když si všimla, jak na ni druhá návštěva vyjeveně civí. „Nevěděla jsem, že už léčíš!“

Věrka jí to samozřejmě prominula, ale pacientčin šok tím nenapravila. Věrka to nechtěla zbytečně rozmazávat a snažila se dělat, jako by o nic nešlo, ale úplně se to zachránit nedalo.

Mělo to však později opačné účinky, než jsem se obával.

Když se pacientka vzpamatovala ze šoku, také se snažila dělat jako že nic, ale později ve vsi o tom ostatním ochotným uším referovala po svém. Podle její verze měla být Věrka mladá čarodějnice, kterou občas navštěvuje její učitelka, stará baba. Bylo to sice naopak, Věrka učila kdysi dávno Růženu, ale opačná verze byla lidem přijatelnější. Důležité bylo, že se rozplynula počáteční nedůvěra vesničanů k Věrčiným schopnostem.

Mladá nebo stará, hlavně že může pomoci! Místo aby to pacienty odradilo, naopak je to přitahovalo. Po Růženině návštěvě Věrce lidí ještě přibylo.

A neodcházeli zklamaní.

Růža se ale rozhovořila až když odešli poslední pacienti.

„Poslyš, Věrko, sleduješ situaci v Čechách?“ zeptala se jí.

„Tak všeobecně...“ odvětila Věrka.

„Tak všeobecně...“ opakovala po ní Růža. „To znamená, jestli se nepletu, téměř vůbec?“

„Ani se moc nepleteš,“ připustila Věrka.

„Já tě chápu, nové bydlo, zařizujete se, k tomu učedník, máš zřejmě co dělat. Ale občas bys to sledovat měla!“

„Děje se něco?“ zeptala se přímo Věrka.

„V Německu a vůbec v západní části Evropy postupuje nezadržitelně invaze z Afriky, ale to už jsem ti říkala,“ začala Růža. „Čech se to zdánlivě netýká, a když, tak v budoucnu, ale nemine nás to, protože naši vrcholoví zastupitelé, myslím tím vládu, přijali za zády národa závazky vzít do Čech velké bandy přistěhovalců, před kterými si nebude nikdo jistý. To je ovšem jen jeden podraz. Druhý říká, že si v Čechách postaví velkou vojenskou základnu pro pár desítek tisíc vojáků Spojené státy. Dohody jsou podepsané, vbrzku se začne v Brdech intenzivně stavět. Má to být největší základna v Evropě.“

„V Brdech?“ zamračila se Věrka. „Tam je přece chráněná oblast a ten nesmyslný radar padl, nebo ne?“

„Nepadl,“ odvětila Růža. „Jen to k uchlácholení Čechů odložili, ale dohody zůstaly. Amíci »jako« vyhlásili, že o radar nemají zájem, ale teď otočili, chtějí u nás desetitisíce vojáků a ti i ten radar nakonec postaví. Nebude tam chráněná oblast, ale domorodcům naprosto nepřístupná vojenská oblast.“

„Budu muset proplesknout Thasse, tedy Thomase,“ řekla Věrka nahněvaně. „Neměl mi slibovat, že se Čechám základny vyhnou! Sotva jsme se jedněch lancknechtů zbavili, cpou nám sem z opačné strany další! Jekatěrina to uznala a Rusy stáhla, načež nám sem pošle jiné Thomas! Já ho fakt přetrhnu!“

„Thass za to ani nemůže,“ omlouvala ho Růža. „Chyba je v Českém parlamentu, dělá jednu botu za druhou a Amíkům podepíše i použitý toiletní papír.“

Přebytky z tiskárny

„Už jsem se na ně chystala, ale rozmyslela jsem si to,“ řekla Věrka. „Asi to budu muset přehodnotit.“

„Hodně bych se za to přimlouvala,“ přidala se Růža. „Ty nás pořád jen zadržuješ, ať neděláme tohle, ať neděláme tamto, ale uniká ti, že se chystá katastrofa větší než bylo Kartágo!“

„Neviděla bych to tak katastroficky,“ odmítla to Věrka.

„Já ano,“ řekla Růža. „Víš přece, jak se Američané všude ve světě chovají k domorodcům! A podřadní domorodci jsou pro ně všichni kromě nich. A o těch ostatních banditech už také víme své! Pro ně jsou zase všichni, kdo nejsou jejich víry, dobří jen jako otroci nebo lovná zvěř.“

„Ukázala jsem vám přece, co s nimi,“ mračila se Věrka.

„Jo, ukázala,“ potřásla hlavou Růža. „Označit si milion grázlů není otázka hodiny, zejména když už jsou rozlezlí jako slimáci v zelí. Říkala jsi, ať se nezdržujeme ženami a dětmi, jenže těch je mezi nimi po čertech málo. Vlastně jim sloužily jen jako kamufláž, aby se nedalo tvrdit, že to jsou samí mladí, zdraví chlapi ve vojenském věku, zkrátka bojovníci. A než jich milion označíme, přitáhne do Evropy druhý milion a můžeme začínat znovu.“

„Když naletíte nějakým ptákem nad větší shromáždění, stačí určit okruh a označíte je všechny!“ připomněla jí Věrka.

„Jo – ale i s policisty a vítacími delegacemi, které jsou mezi nimi promíchané,“ doplnila ji Růža. „Kolaboranti nejspíš k vetřelcům patří, ale policajtů je mi líto, ti za nic nemohou.“

„V Čechách zatím nejsou, nebo ano?“ zeptala se Věrka.

„Naštěstí je jich jen pár,“ řekla Růža. „Takový předvoj na průzkumu, obhlížejí situaci. Je jich málo, ale nepodceňovala bych je. V Německu jich jsou spousty a začínají ukazovat zuby. Jejich hlavouni je sice krotí, aby se neodhalili předčasně, ale až začnou starousedlíky vyvražďovat, bude to masakr.“

„Starousedlíků je mnohonásobně víc!“ namítla Věrka.

„Ale nejsou ozbrojení,“ přihodila Růža. „Až se vetřelci zmocní vojenských skladů zbraní – a už si je vyhlížejí – budou sice pořád v početní nevýhodě, ale automatické útočné pušky jim početní převahu víc než nahradí.“

„Němci mají silnou armádu!“ namítla Věrka. „Obrněné vozy, tanky, děla, letadla!“

„Tanky a obrněné vozy jim budou na nic ve městech, kde se to bude odehrávat. Tihle hoši umí zacházet s pancrfausty, to je Američani naučili, a letadla? Po obsazení letišť budou letadla Bundeswehru platná asi jako mrtvému zimník. Proti pěšákům jsou letci stateční jen ze vzduchu, na zemi jsou bezbranní jako jehňata. A věř mi, taky tak budou podřezáni, až to vypukne!“

„Vždyť jsou tam i americké vojenské základny!“ vyložila Věrka poslední trumf jako záchranu.

„Jo – ale Američané nejspíš dodají vetřelcům i ty zbraně, které jim budou chybět. Jako to dělají jinde! Jak ti říkám, všude jsou pro ně domorodci podlidé, nejen v Japonsku a v Koreji, ale i v Itálii a Němci nebudou výjimkou! Američané obvykle dodávají zbraně oběma stranám, to už je dávno prověřené!“

„To mě opravdu začíná přitahovat,“ řekla Věrka. „Jenže jak chceš k tomu přispět? I kdyby ses jim nakrásně nabídla, že pár tisíc vandalů označíš, musela bys je zneškodňovat sama, označení se nedá sdílet... Jo, je to pravda, na celou Evropu je nás málo. V Čechách je nás jen šest »zukíjá« a to už počítám i tady Vojtu, i když je to teprve malý pulec...“

„Co kdybys ho Němcům zapůjčila?“ navrhla Růža. „Je to možná jen pulec, ale je »zukíjá« a nemusí jen označovat. Když mu vysvětlíš pár útočných příkazů, dokáže i zneškodnit! Pár tisíc darebáků, poslaných ve vhodnou chvíli k zemi, by tam opravdu hodně bodlo!“

„V tom případě bych ho radši měla v Čechách,“ zavrtěla hlavou Věrka. „Tady bude platnější! Proč tam nejdeš pomáhat třeba ty sama?“

„Tak za prvé, taky léčím,“ opáčila Růža. „Je nás na celé Čechy jen pět, na rozdíl od tebe tvého učedníka nepočítám. To by musel umět léčit samostatně a to snad nechceš tvrdit. Můžeš ho tam poslat jakoby na praxi, na handl, nebo jak chceš, dej mu k procvičování vciťování, označování a třeba i zneškodňování jako samostatný úkol, ještě ho tou důvěrou potěšíš!“

„Radši na něho budu mít vliv sama!“ vrtěla hlavou Věrka. „Kromě toho Vojta neumí německy!“

„Radši přiznej, že ho potřebuješ na sex!“ řekla šelmovsky Růža. „To se přece nevylučuje! Jednak může zvířata vciťovat přímo odsud, stačí, když si v Německu označí pár racků nebo vlaštovek, za druhé i kdyby ho chtěli osobně uvést do situace, určitě mu tam zařídí nějakou skrytou značku a znáš to – minutu po skoku na »Krčmáře« ho můžeš mít v posteli! A jestli neumí německy? No ať! U telepatie to přece nevadí!“

„Já německy umím!“ nedalo mi to, musel jsem pípnout.

„U telepatie to je jedno,“ pokrčila rameny Růža. „Kdyby tě chtěli, jsou to »zukíjá«, řeči nebudeš potřebovat.“

„Jde o to, jestli je to opravdu nutné!“ nesouhlasila Věrka.

„Je nebo není, nepodceňovala bych to,“ řekla Růža. „Já se zatím nenechávám vyrušovat od léčení, ale upřímně řečeno, klientů mám nějak málo. V sousední nemocnici už zase vedou proti nám »osvětové« tažení a lidí mi ubylo. Jejich smůla, že se dají oblbnout zdejší zaostalou vědou! Za nás přece hovoří čísla, ne? Máme skoro sto per cent vyléčených, který doktor se tím může pochlubit? A přece se lidi táhnou za nimi jako můry na svíčku a když se spálí, jakože je to často, brečí jako želvy nad zlým osudem!“

„Aspoň máš čas věnovat se politice!“ rýpla si Věrka.

„Poslyš, Nee, uznávám tvou převahu, ale tohle zkus ještě promyslet, než se definitivně rozhodneš!“ zvážněla ještě víc Růža. „Katastrofy Atlantidy i Kartága jste také tak zlehčovali! Můžeš tvrdit, že se na ně nepamatuji, ale pamětníků žije dost a já si je ze zvědavosti oblétala, mám tedy o tom své – a věřím, že správné – představy!“

Zajímavé bylo, že Růžena Věrku oslovila jejím původním jménem »Nee«. Určitě to mělo nějaký význam. Připadalo mi, že tím dává najevo úctu k jejímu mimozemskému původu.

Nebo jí jemně naznačuje, že jako bývalá mimozemšťanka naše pozemské problémy nechápe? To bych si fakt netroufal. Nějaký význam to mělo, ale ten jsem mohl jen hádat a stejně mi nejspíš zůstane skrytý. Ale koho jsem se měl zeptat? Věrky nebo raději Růženy? To by u toho ta druhá nesměla být, před oběma bych si ani na takovou otázku netroufl.

„Nevidím to ještě tak katastroficky,“ opakovala ale Věrka a mračila se přitom. „Stěhování národů jsme zažili víc a skoro vždy se přitom lidé vraždili. Není to nic překvapivého. Je skoro pravidlo, že při tom kočovníci převálcují starousedlíky. Všimni si, starousedlíci se dnes vůbec nebrání! Kartágo se bránilo zuby nehty, těm jsme možná měli pomoci, ale Římané se v závěru nebránili a právem jsme je v tom nechali.“

„Neúčastnila ses náhodou zkázy Atlantidy?“ rýpla si do ní trochu Růža.

„Účastnila,“ přikývla klidně Věrka. „Jenže Atlanťané se s našimi nepřiměřenými prostředky vrhli na své sousedy, kteří by neměli nejmenší šanci! Těm jsme museli pomoci a napravit chybu s poskytnutím neúměrně silných prostředků jedné straně, i když to znamenalo její vyhlazení! Ale dívej se na současný problém nezaujatě! Slabší strana napadá technicky podstatně silnějšího protivníka, neboť ví, že se nechce a nebude bránit. Nediv se, že toho využívají!“

„Tak to není!“ ohradila se prudce Růža. „Problém je jiný! Obě přece víme, že oběma stranám vládnou titíž vládci! Evropě přímo, tady mají obsazené všechny vlády, těm druhým nepřímo prostřednictvím koupených vůdců. Pak se ti musí všecko jevit jinak! Vládcové se rozhodli vyměnit národy, kterým vládnou! Těm z Afriky se vládne podstatně lépe, jsou pitomější a mají jednodušší víru, skrz kterou je lépe manipulují.“

„To je asi pravda, ale do víry jsme se nikdy nemíchali,“ řekla Věrka. „Ať si věří každý čemu chce!“

„Jenže tato víra trvá na vyvraždění všech lidí jiné víry!“

„To už tu také bylo – a mockrát,“ opáčila Věrka. „Každá víra přináší nesnášenlivost k nositelům jiné víry. U některých to ani není maskované, jinde je to skryté, ale jakmile se začne pohrdat lidmi jiné víry – a to je vždycky, pamatuj si to – nikdy to nevede k dobrým koncům! I kdyby to zprvu vypadalo jako ráj, křesťanství i komunismus, vždycky to končí peklem!“

„A co třeba budhismus, nejsnášenlivější víra, co znám?“ nadhodila Růža. „Rimmi ho vymyslel, aby nenávist mezi lidmi otupil a udělal je snášenlivější!“

„Moc se mu to nezdařilo,“ odpálila ji Věrka. „V Tibetu to byla přímo katastrofa! I buddhisté zabíjeli nemluvňata, sekali lidem ruce i nohy a vypichovali oči! Prý to dělali bez nenávisti, ale není to lidské, natož snášenlivé! V Indii Rimmi nestačí hasit bitky s muslimy, i tam se vraždí jako o závod!“

„V Evropě to bude katastrofa!“ opakovala Růža.

„Já to pořád ještě nevidím katastroficky,“ trvala na svém Věrka. „Přines mi důkazy, že je to nebezpečné, a kdyby to bylo, jdu s tebou. Přemohli jsme i Atlanty! Bez důkazů ale nebudu odkládat a protahovat Vojtovo učení.“

„Víš, že tě uznávám, Nee, ale tady nemáš pravdu!“ řekla Růža nešťastně. „Dobrá, necháme promluvit historii, ale to si piš, nebudeš mít důvod být na sebe pyšná!“

Vstala na znamení, že řekla všechno. Pak prostě zmizela, jen se trochu zachvěl vzduch. Já s Věrkou jsme pak ještě chvilku zaraženě seděli. Na mě toho bylo trochu moc.

„Asi to je vážně průšvih,“ řekla zamyšleně Věrka.

„Jestli to správně chápu...“ začal jsem, ale přerušila mě.

„Kdo na světě to chápe správně?“ okřikla mě. „Udělali jsme plno chyb. Kdo je nedělá? Některé naše zásahy byly jistě správné, jiné diskutabilní a některé špatné – kdo nikdy neudělal žádnou chybu, aby mohl zvedat varovně prst?“

„Kartágo, Řím, Atlantis, Tibet...“ vypočítal jsem názvy, které tu padly v předchozí diskusi.

„Co ty o tom víš?“ zeptala se mě mrazivě.

„Možná nic,“ pokrčil jsem rameny. „Ale zajímalo by mě, jak to bylo ve skutečnosti. Ono se to pozná, jak to říkala Růžena, až když »necháme promluvit historii«, že?“

„Dobře jsi to postřehl.“ vzdychla si. „Ale musíš o tom vědět víc. Například to, že historie je nejprolhanější ze všech vědeckých oborů. Každý despota si ji upraví – nebo spíš dá si ji upravit – podle své vůle. Málokdy se historie zachová v paměti lidstva tak jak byla. Divil by ses, jaké byly některé historické události doopravdy!“

„Divil bych se, ale zajímaly by mě!“ nedal jsem se. „Co jsi třeba říkala o katastrofě s buddhismem v Tibetu?“

„Taky občas máváš vlajkou Tibetu?“ zeptala se mě.

„To sice ne, ale jak to tam bylo doopravdy?“

„Mávat vlajkou Tibetu je jako mávat vlajkou s hákovým křížem a volat »Svobodu Sudetským Němcům!«“ řekla. „Tyto dvě vlajky by měly raději navěky zmizet.“

„To snad ne!“ zarazil jsem se.

„No, není to přesné,“ vydechla trochu mírněji. „Ještě bys musel volat »Vivat Osvětim!« Zločiny buddhistických mnichů v Tibetu snesou srovnání s největšími zločiny v Evropě. Víš, že tam do poloviny dvacátého století kvetlo otrokářství? Ostatně, otrokářství kvetlo v nejdemokratičtější zemi světa ještě v půlce předchozího století, kdy i v Rusku skončilo nevolnictví.“

„U muslimů kvete dodnes!“ pokrčil jsem rameny. „Horší bude, až nám to přinesou do Čech! To se neudržíme smíchy!“

„Slované nikdy otrokářství nepěstovali,“ opáčila Věrka. „Těm to snad nikdo nevnutí. I když...“

„Učili nás ve škole, že v Praze byly kdysi trhy s otroky. Svatý Václav některé vykupoval na svobodu...“ řekl jsem.

„Ano, s otroky se v Praze obchodovalo,“ připustila Věrka. „Ale měl bys vědět, že na trh s otroky měli monopol Arabové a Židé. Slované otroctví nepěstovali.“

„To mi nějak uniklo,“ přiznal jsem.

„Nejspíš to bude tím, že to podléhá cenzuře,“ dodala. „Ve školách se v různých dobách učilo ledacos, ale víc se toho za všech režimů zamlčovalo a zamlčuje.“

„Ach jo!“ vzdychl jsem si.

„Dobrá, vraťme se k vetřelcům v Německu,“ rozhodla po další chvilce přemýšlení. „Nemá smysl, abys tam pomáhal tak mechanickou činností. Na to je náš čas drahý. Začneš se učit formulovat příkazy pro Sofura. Bude to tisíckrát užitečnější a můžeš přitom proti vetřelcům zasáhnout účinněji než lítat nad nimi a označovat je. A začneme hned!“

Jen jsem mlčky přikývl...

Errata:

11.08.2021 15:08