Lexikon kouzel

Jak se zadávají příkazy Sofurovi? Většinou jde o předem připravené činnosti, zadávané s nutným upřesněním. Přímo se vnucuje srovnání s programy a podprogramy. Sofur má ostatně mnoho společných rysů s počítači i s roboty. Mimo jiné i to, že se mnoho činností v různých příkazech opakuje.

Ohledně jejich používání jsou zhruba dvě cesty. Buď se »knihu kouzel« naučit nazpaměť, nebo jí porozumět. Druhý přístup dovoluje vymyslet si vlastní příkazy i tam, kde dosud žádné vhodné nejsou.

Vyučování tomuto umění se však liší od přednášek, jaké jsem zažil na fakultě. Věrka rozhodla, že něco proti vetřelcům v Evropě vymyslí a já se jí budu – obrazně řečeno – dívat přes rameno, jak to ona dělá. S tím, že se pokaždé zeptám, kdybych něčemu nerozuměl.

Další podobnou záležitostí mezi programováním počítačů a tvorbou Sofurových příkazů je cosi jako programovací jazyk. Ty obecně bývají jednoduché, obsahují jen několik základních funkcí, přičemž bohatství každého programovacího jazyka je vždy v knihovně již vyřešených funkcí. Jazyk řídící příkazy pro Sofura nebyl v tomto směru žádnou výjimkou.

„Co potřebujeme, abychom zastavili vetřelce přicházející do Evropy?“ začala Věrka řečnickou otázkou, na kterou si sama hned dala odpověď. „Odlišit je od místních lidí, rozpoznat, kdy začnou být nebezpeční a toto nebezpečí vhodně, ale efektivně vyloučit. Začneme jejich rozeznáváním. Čím se liší současní vetřelci od pravých Evropanů?“

Ani teď na moji odpověď nečekala. Otázky stavěla tak, abych si i já uvědomil, co vlastně po Sofurovi chce a co by měl udělat, aby splnil její zadání.

Úkol rozpoznávání osob už byl řešený mnohokrát, ale pokaždé s jinými rozlišovacími podmínkami. Také vyhledávání osob bylo za třicet tisíciletí zadáváno už v dobách, kdy pravěké lovce navštěvovaly velké zelené žaboidní bytosti – původní mimozemšťané, mezi nimi i Nee.

Tehdejší rozpoznávací podmínky se ovšem značně lišily od současných a o ně právě šlo. Ale čím se vetřelci od místních lidí odlišují dnes? Doklady? Někteří je už získali, jiní je vbrzku získají. Islámem? Ti nejnebezpečnější z nich jsou nejspíš ve víře vlažní a víc než o islám jim jde o krev. Dala by se využít jejich záliba ve zbraních? Zatím žádné nemají, ale to se může rázem změnit, až se jim podaří nějaké získat. V té chvíli by už mělo dojít k nějaké protiakci, není možné čekat, až krev poteče proudem.

Věrka své podmínky neustále upřesňovala a já jen zíral.

„Vynecháme ženy a dívky, ale pozor, jen když nemají na těle připevněnou výbušninu. Vynecháme děti, ale opět jen když nedrží v rukou zbraně. Islám vychovává své bojovníky dřív než je začne učit číst.“

„Příkaz: krug nuxusva označ-teroristy spočti-označené!“

„Půl miliardy? Nějak moc, musíme to upřesnit, takhle by to asi nešlo.“

„Krug nuxusva označ-násilníky spočti-označené!“

„Deset milionů, dvacet, sto, dvě stě... a pořád to roste, jak se přidávají další, kdo ve světě někoho uhodili. Těch je ještě víc, nevadí, zítra udělám »vušte«, tedy průnik obou množin, to by tak hrálo, aby se to nějak nesnížilo!“

Napadlo mě, jakým příznakem bych se mohl do Věrčiných monologů zapojit.

„Přidal bych tam naopak ty, kdo se modlí uprostřed živé ulice,“ navrhl jsem jí.

„Prosím tě, proč?“ podívala se na mě nesouhlasně. „To přece nemůže být příznak! Modlení snad nikomu neškodí!“

„Doma jistě ne,“ souhlasím. „Ale kdo se začne modlit uprostřed ulice a blokuje tím provoz aut i chodců, dává najevo, že jeho modlení je důležitější než pravidla provozu na silnicích. Vždyť je to naprostá neúcta k pravidlům soužití.“

Věrka se zamyslela.

„Možná i to je příznak,“ připustila.

Nadmout se pýchou, že jsem i já něco objevil, bych se asi nemohl. Ve srovnání s tím, kolik logiky do výběrových znaků vložila Věrka, to byla kapka. Uvidíme, jestli to může pomoci!

Jenže už na konci druhého dne to Věrka považovala za tak výstižné, že mohla použít výběru ke globálnímu příkazu, který – zatím jen dočasně – změní označené muže v kastráty.

Možná to potrápí i některé nevinné, ale to se ukáže. Tento příkaz se dá naštěstí odvolat, pak se vše vrátí do normálu.

Teď jen počkat, jak a kde všude se to projeví... Musíme teď pozorněji sledovat zprávy...

Pokud to v nich najdeme...

„Pořád ještě nedokážeme ověřit správnost výběru,“ řekla Věrka večer po dlouhém dnu vyplněném zkoušením. „Musíme se podívat po nějakém vhodném testovacím příkazu.“

„To snad děláme skoro pořád,“ namítl jsem.

„Asi se podíváme do příručky...“ vzdychla si.

„Jo, tomu se u počítačů říká RTFM!“ zasmál jsem se.

„A to je co?“ zeptala se.

„Anglická zkratka: Read This Fucking Manual – přečti si už konečně ten zasraný manuál!“ poučil jsem ji.

„Aha!“ řekla. „Tak to bývá – když na něco nemůžeš přijít, je to určitě vysvětlené v návodu, že?“

„Jo, tak nějak,“ přikývl jsem.

„Máš pravdu,“ přikývla. „Máme nejvyšší čas podívat se do manuálu. Aspoň se naučíš používat »Lexikon«. Má jednu vadu, je napsaný v jazyce Elhun, ale něco z toho jazyka už znáš a na všechno, co ti bude chybět, se zeptáš mě. Snad jsem rodný jazyk nezapomněla a ty by ses ho měl začít učit intenzívněji!“

Z nedávno minulých dob mi hlavou probleskla představa velice tlusté knihy nazývané »Lexikon kouzel« z filmu o mladé čarodějnici Saxaně, která nakonec zůstane ve světě lidí. Když se to tak vezme, nebylo to významově příliš daleko. Také tady platilo známé heslo »Co nenajdeš v hlavě, najdeš v lexikonu.« Až na to, že »Lexikon příkazů a parametrů« vůbec nevypadal jako kniha, mnohem blíž měl k elektronické encyklopedii. Věrka tvrdila, že se v něm dá snadno hledat, ale ještě snadnější je v něm zabloudit. Dala mi o něm stručné školení, ale pak se sebrala a odletěla navštívit Ernesta Krautnera, aby ho pořádně vyzpovídala.

„Šlo by to i telepaticky, ale osobní kontakt je přece jen osobní kontakt,“ zdůvodňovala to přede mnou. Zanechala mě v chalupě samotného s úkolem vyhledat v »Lexikonu« něco, co by nám mohlo pomoci. Popřál jsem jí na oplátku úspěch při jednání s Ernestem a naději, že se do večera vrátí.

„Bez obav!“ zasmála se – a zmizela.

»Lexikon« se dal prohlížet mnoha různými způsoby.

Když v něm hledala Věrka, používala promítání textu na obílenou stěnu sednice, abych mohl spolu s ní sledovat, kudy se právě prokousává. Ale nebyla to jediná možnost. Promítat se dalo i na stůl, pro tento účel pokrytý bílou podložkou, takže se asi nejvíc podobal rozevřené knize, až na to, že úplně chyběla tloušťka typická pro knihy.

Zvolil jsem si však metodu »vcítění«, kdy se mi text při zavřených očích promítal přímo v hlavě. Mělo to výhodu, mohl jsem při tom i uvolněně ležet v posteli, kde mě při této činnosti nic nevyrušovalo a navíc, tohle promítání nemělo okraje, takže jsem měl pocit vznášení nad nekonečnou rovinou, popsanou miliony odstavců. Každý odstavec představoval jedno heslo, umístěné v rámečku, následované komentáři proloženými čas od času odkazy na jiná hesla. Kdykoliv jsem se soustředil na některý odkaz, rovina pode mnou poskočila, až se odkazované heslo ocitlo přímo před mýma očima. Kromě toho byla hesla s podobnými náměty uspořádána na dohled, dala se porovnávat a případně přeskočit z jednoho na druhý, aniž by člověk musel znát přesný termín.

A bylo to opravdu zajímavé.

Na okamžik mě zaujala skupina hesel »Midlysy«, neboli »Potraviny«, jenže místo prvního hesla někdo vložil varování, že potraviny v této skupině pocházejí výhradně z Chibipedy. Zdejší bytosti mají jiné, uložené ve skupině »Pišča«.

Přepadla mě okamžitě zvědavost, co vlastně jedl původní živočišný druh mimozemšťanů, až jsem neodolal a jedno z těch jídel jsem si objednal.

No to jsem si dal! Na stole přede mnou se zhmotnila mísa z jakési neurčité hmoty, plná palčivě kysele vonících sarančat v podezřelém jedovatě žlutozeleném nálevu. Nevybírám si, ale hmyz opravdu nemusím. Uklidil jsem raději mísu i s obsahem do Věrčiny anihilační skříně a podíval se na další položku. Jenže ani mísa marinovaných červů mě nenadchla. Uvědomil jsem si, že původní mimozemšťané byli žabolidé a jejich strava tomu odpovídala. Udělám lépe, když se v tom přestanu šťourat.

Objevil jsem – kupodivu sám! – funkci »náhled« a hned jsem se zvědavě podíval, jak se zobrazí kančí kýta hudžáhóku na brusinkách. Opravdu tam byla, byla k poznání a navíc jsem ucítil její nezaměnitelnou vůni. Náhled se tedy neomezoval jen na obrázek, ale byl trochu komplexnější.

Seznam pozemských jídel jsem prolétl jen zběžně. Byly tam tisíce položek, některé mě zaujaly, jiné méně, ale v každém případě jsem se rozhodl některé z nich co nejdřív vyzkoušet. Věrka mi však neuložila vybírat dnešní večeři, ale prohlížet, co by se dalo použít při rozpoznávání vetřelců od starousedlíků. A to spěchalo, měli bychom to vyřešit dříve než podle Růži dojde ke katastrofě jako v Kartágu.

Jenže v té chvíli mě napadlo jiné hledisko.

Čím se fyzicky liší vyznavači islámu od nás Evropanů? Důležitým hlediskem může být i obřezání. Tím se vyznačuje více náboženství, ale v Evropě jsou fakticky jen dvě – islám a židé. Což to použít jako jedno z hledisek? Ovšemže se to nesmělo omezit jen na tohle, ale dali by se tím naopak vyloučit lidé, kteří do souboru vetřelců nepatří.

Chvíli mi trvalo, než jsem zformuloval kritérium do tvaru použitelného Sofurem, zkombinoval s předchozími, tak jak je zkoušela Věrka a spustil vyhledávání osob omezené na Evropu.

„Krug nuxusva označ-teroristy spočti-označené!“

Dvanáct milionů? Ale to už by mohlo odpovídat! Vytáhl jsem notebook a porovnal s oficiálními statistikami. Sedělo to. Statistiky jsou z dřívější doby, mezitím přibyl milionek...

Co ještě dalšího?

Napadlo mě zaměřit se na návštěvnost některých budov. Na křesťanských kostelích bývá na střeše kříž, tam muslimy neobjevíš ani s lucernou za bílého dne. Muslimové se naopak shromažďují v mešitách. Jak se ale označují mešity? V Evropě to bude problém, tady vznikla spousta mešit adaptací z jiných staveb, takže nemají nic charakteristického. Kdyby na nich byl aspoň půlměsíc... jenže není. Jsou příliš nenápadné! Jedině – a to by mohlo být to důležité hledisko – do mešity nesmí věřící ani nevěřící vstoupit obutý. Takže vytvořím další parametr pro výběr – budovy, kde lidé chodí naboso – samozřejmě z toho ještě odfiltrovat kryté bazény. Důležité je, že se do mešit schází lidé k modlitbám. A teď pozor – tyto prostory je třeba pečlivě prohlédnout na výskyt zbraní. Jakmile se zde najdou, je to hledisko důležitější než jiné.

Tak znovu – vyhledávání pouze pro oblast Evropy, předchozí kritéria plus ta nová... kolik že lidí tomu odpovídá?

„Krug nuxusva označ-teroristy spočti-označené!“

Dvě stě tisíc? Ale to by mohlo být právě to »tvrdé jádro«, určené k vůdčí roli, bojovníci, schopní zahájit masakr. Ostatní se pak buď přidají, nebo to budou souhlasně komentovat, jak je tomu při podobných příležitostech.

Budu to muset nechat schválit Věrce.

Věrka se ale nevracela, pokračoval jsem tedy v průzkumu »Lexikonu«. Tam bylo co objevovat! Bylo to docela pohodlné, ležet se zavřenýma očima a přitom procházet miliony položek. Občas jsem musel změnit polohu, když jsem se cítil otlačený, ale rovina »Lexikonu« se mi vždy správně otočila. Pak mě ale napadlo dát si pauzu – a navíc jsem zjistil, že mám hlad. Dám si tedy svačinku. Jenže když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že je večer a venku je skoro tma.

A Věrka nikde!

Zkusil jsem ji »oťuknout« telepatií. Mělo by to účinkovat kolem celého světa a skutečně jsem ihned dosáhl odezvy, jenže spíš záporné.

„No jo, je už večer!“ připustila Věrka. „Poslyš, máme tu zrovna hodně bouřlivou debatu, dneska asi domů nepřijdu. Dej si sám něco k večeři, výjimečně máš volný výběr!“

„Kdy přijdeš?“ staral jsem se.

„To teď vážně nevím,“ odvětila. „Poslyš, je tu opravdu rušno, fakt nemám čas. Kromě Arnošta... teda Ernesta... jsou tu i Brunhilda Maatschkowa, osm »zukíjá« z Německa, Růža, ale přiletěla k nám na poradu i Jeeg – tedy Jekatěrina z Moskvy. Z téhle diskuse se jen tak neuvolním, vedu zde umírněné křídlo proti příliš radikálním stoupencům Jekatěriny. Nějak to vydrž! Máš tam snad co dělat, ne?“

„Mám,“ připustil jsem. „Smím si zatím něco zkusit?“

„Jo, klidně,“ svolila ve spěchu.

Jemně mi luplo v hlavě – Věrka se odpojila. Zůstal jsem v šeru chalupy sám. Nějak to musím vydržet – to snad svedu!

Jenže v té chvíli mě něco napadlo. Pravda, Věrka mi dala úkol dlouhodobý, nedal se stihnout za den, možná ani za týden. Ale její svolení »něco si zkusit« se nemuselo vztahovat jen na čítač nalezených osob, mohl jsem zkusit i něco jiného! Něco po všech stránkách výkonnějšího!

Pečlivě jsem formuloval souhrn rozlišovacích hledisek a připojil výkonný příkaz.

»Krug nuxusva označ-teroristy isdyšadá slýcip!« – pošli na označené teroristy průjem.

No těpic, to bude mela!

Podle mého mínění jsem vyslal islámistům hodně silný, nepřehlédnutelný signál. Jenže do rána mi otrnulo. Věrka se mi neohlásila, nevynadala mi, co jsem si to dovolil, nejspíš si toho ani nevšimla. Zřejmě to vůbec neproniklo na veřejnost. Dvě stě tisíc postižených je dost, ale asi jsem si zvolil špatný okamžik, kdy to ještě šlo ututlat. Nebylo čemu se divit, takové průšvihy se jako skvělá vítězství nerozhlašují.

V Německu dál rokovali stařešinové »zukíjá«, přizvali si k tomu z Ruska i Jekatěrinu. Jistě šlo o hodně, když se na to vrhla tak početná parta. Mých snah si nikdo nevšiml. Nevadí, půjdu na to jinak.

Modlitební nehoda po příkazu slýcip...

Obrátil jsem se k internetu, abych se o islámu dozvěděl víc než dnes. Můj soukromý úkol tedy zněl – poučit se o jejich zvycích a poohlédnout se, jak toho využít.

A nebyl to špatný nápad. Vyšlo mi, že zrovna dnes bude velká páteční modlitba, to budou nejvíce shromáždění. Kdy že to má být? Naštěstí v »Lexikonu« nejsou jen materiální hesla, ale i jiné položky. Například časovač. Příkaz se dá vyjádřit tak, aby se vykonal za předem zadaných podmínek a jedna z nich je dosažený čas.

»Krug gikety třicet kanyho nuxusva označ-teroristy isdyšadá slýcip!« – za třicet setin dne označ teroristy a pošli na označené průjem. Jestli jsem to nezvrzal, spustí se to ve chvíli, kdy budou všichni v mešitě na velké páteční modlitbě. To už se snad zatlouct nedá! A byl by v tom rohatý, aby se něco z toho na veřejnost nedostalo! Uvidíme, co na to řeknou imámové!

Zejména když v tom budou lítat spolu s ostatními.

Odezvu jsem nemohl sledovat jinde než na internetu, měl jsem jen notebook. Věrka nesledovala rádio ani televizi, ani je neměla, na noviny jsem neměl trpělivost ani chuť. Beztak se říká »televize lže jako když noviny tisknou«. Jenže na internetu se zprávy objevují s nepříjemným zpožděním. Nejprve zprávy tiskových agentur a teprve po značné době se objeví uvedení na pravou míru lidmi, kteří jsou pravdě blíž. Nicméně jsem se z nouze obrátil na české – aspoň podle jména – servery.

Jenže ani tam se do večera nic neobjevilo. Nepochyboval jsem o Sofurových možnostech a účincích příkazu. Znamenalo to, že událost nastala, ale podařilo se ji ututlat. Hrome, dvě stě tisíc potrefených – a ani kviknutí?

Uložil jsem příkaz výběru pod mírně odlišným jménem »označuj-teroristy« a zrušil poslední přidaná hlediska. Takhle by to v Evropě postihlo dvanáct milionů, což by měli být úplně všichni muslimové. Spustil jsem rozšířený příkaz s časovačem nastaveným na zítřejší poledne a vrátil jsem se k prohrabávání »Lexikonem«. Bylo to také zajímavé.

K večeru mi to ale nedalo a když se Věrka neobjevila ani za tmy, opět jsem na ni lehce ťukl telepatií.

„No jo,“ ozvala se, ale cítil jsem, jak je unavená. „Ještě to budeš muset vydržet. Pořád jsme se nedohodli.“

„Dnes je přece pátek!“ opovážil jsem se jí připomenout.

„Máš pravdu!“ uznala. „Nevadí, jedna nepravidelnost nás nezabije. Vynahradíme si to, až se vrátím.“

„Doufám, že mi pak řekneš, o čem jste se tam tak dlouho hádali!“ řekl jsem.

„Hádali... to není to pravé slovo,“ odvětila.

„No dobře, tak mi pak řekneš, o čem jste tam tak dlouho jednali!“ přeformuloval jsem to méně útočně.

„To se rozumí,“ ujistila mě. „Tak to zkrátka vydrž, už se zdá, že se začínáme shodovat!“

„Já počkám,“ přikývl jsem – a Věrka se odpojila.

Dobrá, uvidíme zítra!

Errata:

11.08.2021 15:08