Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

I mistr tesař...

Věrka se nevrátila ani dalšího večera a už se mi to zdálo dlouhé. Hernajs, o čem tak dlouho jednají? Věrka mi sice tvrdila, že to není hádání, ale slušná diskuse, ale přece jen, dvoudenní non stop konference nevypadala zrovna krátká. Že by to opravdu bylo tak vážné?

Pravda je, že mi už chyběla. Taky bych s ní chtěl diskutovat o posledních pokrocích v označování. Chtěl bych si své nastavení nějak ověřit.

Ačkoliv – to přece mohu i bez ní!

Naštěstí v Čechách není muslimů tolik, abych je potkával na každém kroku. Opět si musím vzít na pomoc notebook, na internetu o tom jistě něco bude...

A snad mám poblíž i nějaké zvíře...

Nejbližším rackem jsem doletěl až k jejich Pražskému ústředí. Znal jsem je jen z mapy, ale nezabloudil jsem. Přesedl jsem na kočku, která se tam ke své smůle ochomýtala, a zamířil k objektu. Počítal jsem, že se kočka dostane dovnitř, ale nebylo to tak snadné, jak jsem si představoval, nakonec jsem to vzdal. Ta budova byla pro zvířata hermeticky zavřená a brzy mi došla trpělivost. Když jsem kočičíma očima spatřil štěbetající vrabce, jednoho jsem »označil«, »přesedlal« na něho a využil jsem ho k průletu otevřeným oknem dovnitř. Mlsně se olizující kočku jsem zanechal venku na ulici, však ona se už o sebe postará! To už není moje starost.

Vrabci se ovšem oknem do místnosti nechtělo. Příliš mu to připomínalo past, ale nesmlouvavě jsem ho k tomu přinutil a když jsme byli uvnitř, zakázal jsem mu i poplašené štěbetání, aby na nás zbytečně neupozorňovalo. Krocení zvířat dá zkrátka fušku a malý vrabec může být tvrdší oříšek než obrovská doga, zvyklá na poslušnost.

Uvnitř budovy panoval čilý ruch. Pohybovalo se tam pár desítek chlapů – pochopitelně bych tu čekal i nějaké muslimky, jenže ty zřejmě nechali doma. Všichni se zabývali »generálním úklidem« na chodbě u záchodů, které jim v kritické chvíli jistě nestačily! Nejvíc péče nevyžadovala podlaha chodby, ale stěny u dveří. Jedni je myli vodou, jiní je za nimi nově bílili.

Tady to včera muselo vypadat!

Věrka také nedávno vzpomínala, jak musela po nájezdu Kyrgyzů chalupu vygruntovat, ale stálo jí to za to, pohled na prchající vojáky byl pro bohy! Já jsem pohled na zdejší spoušť neviděl, zato jsem nic neuklízel, to zařizovali zdejší postižení – a zařizovali to rychle, pořádně a bez řečí. Jistě se postarají, aby nikdo nepoznal, co tu nedávno probíhalo! Vysvětlovalo to také skutečnost, že tu nebyly žádné muslimky. Bojovníci je nechali doma, přece nemohou před světem (a zejména před ženami!) přiznat, že je sklátilo něco tak ponižujícího!

Uvědomil jsem si však, že co se děje tady, děje se v celé Evropě. Proto se ven z mešit nic nedostalo! I tak se mi vlastně potvrdilo, že to účinek mělo a dalo by se to v případě nutnosti zopakovat, třeba i s účinnějším příkazem.

Mohl jsem být spokojený.

Už už jsem se chtěl i s vrabcem nenápadně vzdálit, když se ozvalo svolávání k modlitbě. Bylo znát, že mají disciplinu lepší než v pověstném pruském vojsku! Všichni přestali uklízet a hrnuli se do modlitebny.

Že bych si je poslechl?

Byli by určitě proti, nejsem přece muslim, ale kdo by se zabýval vrabcem, krčícím se za ozdobami na stěně!

Před začátkem této výpravy jsem si přečetl, že modlitbu v mešitě může vést imám. Ten totiž rozhoduje, o čem se mají modlit a jeho kázání by mě obzvláště zajímalo. Jenže dlouho se nic nedělo, modlitby mají nejspíš pevně určené, odříkávali je jako na kolovrátku. Ale právě když mě to začínalo nudit a začal jsem se vrabčíma očima ohlížet po pootevřeném okně, postavil se imám před své ovečky a začal kázat. Naštěstí pro mě česky, arabsky bych nerozuměl ani slovo. Zaměřil se na nehodu, která je nedávno postihla, při níž došlo i ke znečištění mešity včetně koberečků pro modlitby, které mají být čistější než co jiného. Nejvíc mě ovšem zajímalo, co z toho vyvodí.

„Což je-li to znamení?“ tázal se, ale neočekával od svých souvěrců odpověď a pokračoval. „Co by to ale mělo znamenat? Což je možné, aby nám Alláh slitovný a milosrdný dával něco najevo tak potupnou, odpudivou cestou? Jistě by si zvolil jiný způsob, jak nám něco sdělit! Vždyť došlo i ke zneuctění našich nejdražších míst, kde ho uctíváme a klaníme se mu!“

Nadechl se a pokračoval.

„Nenechme se zmást tím, že k naší pohaně došlo přímo v mešitě! Ani mešita není zárukou čistoty, proto i v ní musíme používat k modlení čisté koberce. Což nemusí odradit Satana, aby nám škodil!“

V modlitební místnosti bylo ticho, nikdo ani nemukl.

„A právě to vysvětluje událost mnohem lépe, než kdyby šlo o vnuknutí Alláhovo! Je to zřejmě konání Satana, nepřítele naší víry! Ale my se tím nesmíme nechat svést od pravé cesty! Ano, i Satan nám může dát znamení, jenže přesně opačná, než jaká by dával Alláh! Satan si podle všeho nepřeje, abychom v započaté cestě pokračovali, snaží se nás od ní odradit i tímto pokořujícím způsobem! Ale nás nesmí zmást! Naopak musíme vytrvat! Vzpomeňme si na svaté verše Koránu...“

Úkol udržet vrabce, aby neposkakoval, byl příliš těžký. Vrabec není schopný dlouhé nehnuté meditace. Několikrát mi poposkočil a nebylo to bez povšimnutí, neboť jsem spatřil, jak se po něm pár věřících ohlédlo. Kdyby někoho napadlo zavřít okna, ocitl by se rázem v pasti. Pochopil jsem, je nejvyšší čas mešitu opustit! Řeknete si – je to jen vrabčák – ale tenhle byl jednak označený a také se mi příčilo nechat ho ve štychu, když mi tak posloužil. Nechal jsem ho zamávat křidélky a zamířit k oknu, kudy sem vletěl, dřív než ho někdo zavře. Snad bych se už o něho nemusel starat, ale raději jsem ho dovedl až k oknu a odpojil se od něho až když byl v bezpečí.

Ostatně, co jsem chtěl vědět, to už jsem věděl. Imám to zkrátka vymyslel! Nemohl jsem vytvořit znamení od Alláha, to by nebylo tak pokořující, takže šlo určitě o znamení Satanovo, které nesmí pravé věřící zmást. Všechno se dá vyložit různým způsobem, jak se právě imámovi hodí!

Za vlády komunistů koloval mezi lidmi vtip o dialektice:

Neplatí to jen o mazaném ruském politrukovi. Umění této »dialektiky« ovládají všude na světě ti, kdo lidi vedou pěkně za ručičky, jak se jim to zrovna hodí. Všichni ti politici, mluvčí i komentátoři, lhostejno ve kterých médiích jsou zaměstnaní, stejně tak i kazatelé, lhostejno jakou víru právě hlásají.

A lid obecný jim tu »dialektiku« baští i s navijákem...

Jak se říká – je to marný, je to marný, je to marný...

Ve světě se povídá krásná pohádka, jak mávnutí jemných motýlích křídel může na jiném, často i hodně vzdáleném místě ve světě vyvolat ničivý hurikán.

Neřekl bych ale, že můj poslední pokus byl jen mávnutím jemných motýlích křídel. Tuny výkalů v mešitách celé Evropy určitě jemné nebyly.

»Dialektika« imámů však dokáže všechno otočit, jak se jim zrovna hodí. Nic z toho jsem ovšem netušil, když mě Věrka znenadání brzy po ránu telepaticky zavolala. Zvonění velkých zvonů mě dokonce probudilo, abych hned telepatii uvolnil.

»Skoč hned na »durum« »Áach«!« poručila mi Věrka.

„Kde to je?“ zeptal jsem se.

„Neptej se a skoč! Čekáme tu na tebe!“

Vyskočil jsem z postele, naházel na sebe oblečení a než bys řekl »švec«, stál jsem v rohu jakési haly plné lidí, sedících kolem dlouhého, nejméně pětimetrového stolu.

„To je můj nový učedník Vojtěch!“ vstala ze svého místa v čele stolu Věrka a představila mě ostatním. Pak mě pozvala na prázdnou židli na rohu stolu vedle sebe a protože jsem byl po příletu na značku nakloněný, po vykročení ze značky jsem se nezastavil a zamířil jsem k ní.

Teprve pak mi v rychlosti představila všechny přítomné. Vesměs šlo o staré baby. Poznal jsem Růžu, slyšel jsem už také o Brunhildě Maatschkowé a šedovlasém Ernestu Krautnerovi, ale ostatní jména mi nic neříkala. Až na – podle mého, ovšem chybného odhadu – mladou, kyprou až plnoštíhlou blondýnku, při jejímž jméně jsem úplně nadskočil: Jeeg neboli Jekatěrina Pavlovna Lisica, současná poradkyně ruského prezidenta!

Tohle je tedy bývalá carevna Jekatěrina První i Druhá, v mezidobí velkokněžna Lisicová, Dolgoruková či Zapjatinová. Inu – vznešenost na ní byla znát, měla ji jistě dobře zažitou, vždyť se pohybovala v nejvyšších ruských kruzích a na tom nic nezměnili ani Voloďa Uljanov a Koba Džugašvili, známí pod svými přezdívkami Lenin a Stalin, když vládli Rusku tvrdou pěstí. Cara i s rodinou povraždili, na Jekatěrinu zřejmě neměli. Vždycky jim vyklouzla.

„Řekni mi, k jakému číslu označených ses dostal?“ ptala se mě Věrka přede všemi.

„Dvě stě tisíc,“ odvětil jsem. „Dvě stě tisíc by mohlo být »tvrdé jádro«, bojovníci, schopní zahájit masakr. Ostatní se pak buď přidají, nebo to budou schvalovat.“

„To tvrdé jádro dnes v noci přepadlo německé vojenské sklady,“ sdělila mi čerstvé události. „Za tmy podřezali stráže, zmocnili se zatím nezjištěného množství zbraní a až do rána je vojenskými nákladními auty rozváželi do všemožných úkrytů po celém Německu. Nikdo není schopen kvalifikovaně zjistit, kolik zbraní teď mají a jaké. Ale protože celou dobu čekali jen na zbraně, nebudou otálet, když je teď mají. Nepochybujeme, že využijí výhody překvapení, nedovolí Němcům vzpamatovat se a začnou naplno svůj džihád. Na mnoha místech už to začalo a bojovníci přepadli policejní stanice. Teče tam krev a rozhodli jsme se zastavit je všemi prostředky.“

„Naštěstí jste se tím s Věrkou zabývali!“ dodala Jekatěrina.

„Nechtěla jsem to dopustit, ale nemohu jinak,“ pronesla slavnostně Věrka. „Krug nuxusva označ-teroristy isdyšadá ogmeldn! – pošli na označené teroristy infarkt!“

„Ne!“ vykřikl jsem v té chvíli. „Proboha, ne!“

„Proč ne?“ podívala se na mě Věrka přísně a ostatní jí tak nějak přizvukovali.

„Označení těch dvou set tisíc jsem uschoval stranou jako »označ-teroristu«, ale pak jsem ještě dělal nějaké další pokusy! Můj poslední pokus s »označ-teroristy« se podle čítače týkal dvanácti milionů! Poslal jsem na ně slýcip, aby se to nedalo přehlédnout!“

„To nebylo těch dvě stě tisíc?“ zarazila se Věrka.

„Ogmeldn vrátit nedokážeš?“ zeptal jsem se, i když jsem si pamatoval, co o tom na začátku říkala. A jak mě peskovala, když jsem to použil na jednoho darebáka!

„Dvanáct milionů?“ hvízdla si Jekatěrina. „No potěš, vy se snad chcete vyrovnat Stalinovi!“

„Proč jsi mi to neřekl?“ vyjela na mě Věrka zle.

„Copak jsem měl k tomu čas?“ opáčil jsem nešťastně. „Nenapadlo mě, že to použiješ jinak než se slýcipem, jako já!“

„Takže jsi je vyvraždila,“ vzdychl si Ernest spokojeně. „Včetně žen a dětí! Tomu se dá říkat genocida!“

„Moment, Erneste!“ postavila se nečekaně proti němu Jekatěrina. „Nepleťme si pojmy! Genocida by to byla, kdyby to Věrka vůbec neomezila, ale to by odnesla miliarda a půl! Tolik je jich po celém světě!“

„Dvanáct milionů je ti málo?“ ušklíbl se Ernest. „Vždyť lidé říkají genocida i když jdou počty pod deset tisíc a na stavu populace se to nijak neprojeví!“

„To je otázka dvojího metru,“ opáčila Jekatěrina. „Soud v Haagu neustále vytrubuje do světa o genocidě ve Srebrenici, ačkoliv tam šlo spíš o tvrdší bitvu, zatímco vyvraždění čtyřiceti tisíc obyvatel Fallúdže v Iráku Američany se neodváží zmínit! Srebrenici se dá říkat masakr, ale genocidu si schovej na těžší lumpárny! Zaslechla jsem, že tam měla Nee pojistku, aby se to nedotklo žen a dětí. Nebo jsem se přeslechla?“

„No jo!“ vybuchla Věrka a obrátila se na mě. „Odstranil jsi z toho výjimku pro ženy a děti?“

„Ne, ta je tam ještě od tebe!“ bránil jsem se.

„Muslimů je v Evropě dvanáct milionů teprve se všemi ženami a dětmi,“ pokýval hlavou Ernest.

„Tu výjimku jsem ale nerušil!“ ujišťoval jsem všechny.

„Pak to vyvraždilo kromě muslimů i jiné,“ řekl Ernest.

„Ale koho?“ zaúpěl jsem.

„To se dozvíme ze zpráv,“ pokrčil rameny Ernest. „Tohle jistě nikdo nepřehlédne!“

„To tedy ne!“ řekla kysele Věrka.

Nepočítali jsme s jedním. Že žádné zprávy nepřijdou.

Nebude od koho.

Errata:

11.08.2021 15:08