Vítej, návštěvníku!

Káťa

Konference po tomto extempore už nepokračovala. Thass se nad tou »nespravedlností« rozčílil a i se svou družinou hned po změně značek zmizel. Vrátit se ale nemohl, nezbylo mu než vypravit se na své nové působiště do Indie. Uvidíme, co svede!

Rimmi pověřil tři spolupracovníky, aby skočili na značku »Oval« a zabezpečili Ameriku položením dalších značek. Také se měli co nejdřív spojit se zbylými »zukíjá« v Americe. Měli od něho pověření dát jim na výběr následovat Thasse, kdyby se změnou politické orientace Spojených států nesouhlasili, nebo zůstat, ale pod vlivem Rimmiho. S většinou delegace se potom rozhodl pro dovolenou v Moskvě. Bylo tu co prohlížet.

Káťa ho odkázala i na své experty z ruské rozvědky, kteří mu mohli poskytnout velice důležité a zasvěcené informace ze Spojených států, aby nemusel zbytečně objevovat už objevené skutečnosti a tajemství. Jako ve vtipu, kolujícím po událostech jedenáctého září, kdy Číňané americkému prezidentu projevují soustrast s obětmi a nabízejí: »Velice litujeme, co se stalo. Mrzí nás ty škody i zmařené životy. Ty se samozřejmě nahradit nedají, ale kdyby vám v Pentagonu chyběla nějaká tajná data, můžeme vám kdykoliv poskytnout jejich kopie...«

Dohodli se dát mu rok na seznámení s novým prostředím, pak to vyhodnotí a rozhodnou, co dál.

Věrka s Darou zmizely z konference aniž bych s nimi prohodil jediné slovo. Všiml jsem si, že Věrka na mě na chvíli pohlédla, ale nic neřekla, ač by mohla. Nevím, co si myslela.

Konference skončila a já jsem s Káťou odešel do její pracovny. Káťa prohlásila, že tak příšernou vzpouru ještě nikdy nezažila a vyřešení problému posledních dvou století musíme pořádně oslavit. A objednala láhev pravého šampaňského.

A tak jsme tedy oslavovali...

Zeptal jsem se jí, co říká na Věrčin návrh, aby se Thass při příští reinkarnaci stal ženou?

„Myslel jsem, že si od začátku držíte každý své pohlaví, proč by si je měl Thass měnit?“

Káťa se na mě podívala udiveně.

„Poslyš, Vojto, to tě Věrka neseznámila s naší historií?“ vykulila na mě své modré oči.

„No, něco jsem se dozvěděl,“ ujišťoval jsem ji. „Vás šest někdy před pětatřiceti tisíci lety zůstalo na Zemi, když jste tady zřídili Sofura a měli jste ho hlídat, aby se nepostavil proti nám lidem. Ty jsi k tomu dodala, jakou úlohu v reinkarnacích hrála Věrka ještě jako Nee. Původně jste byli žabolidé, ne? Přesněji – bytosti z vesmíru, podobné žábám. Pak se vám podařilo převzít lidskou podobu a od té doby žijete mezi námi jako my sami. Je to tak, nebo jsem na něco zapomněl?“

„Nezapomněl jsi asi na nic, jen to ještě nevíš,“ pokývala hlavou. „To bys nemohl tvrdit, že si od začátku držíme pohlaví podle našeho původního. Věrka ti to asi neřekla, ale my jsme byli hermafroditi. Takže jsme měli jenom jedno pohlaví, i když jsme k rozmnožování museli být vždy dva.“

„Aha!“ pochopil jsem a překvapením jsem až naprázdno polkl. „A na Zemi jste si každý zvolili, co se vám víc hodilo...“

„Ba ne,“ řekla Káťa. „Nikdo si nic nevolil, Nee prostě pro každého z nás použila první vhodné tělo. A když jsme si na ně zvykli – a můžeš mi věřit, nebylo to bez problémů – už jsme se toho drželi.“

„Takže ti, na koho tenkrát zrovna vyšlo mužské tělo, žijí od té doby jako muži, ostatní jako ženy?“

„Kdybych řekla ano, nebyla by to pravda. Ale výjimka je mezi námi jen jedna. Dara žila skoro deset tisíc let jako chlap, pak si našla tělo ženy a od té doby žije jako žena. Samozřejmě potřebovala na Sibiři drsnější tělo než v Číně.“

„Takže ty a Věrka jste od začátku ženami?“

„My dvě ano,“ přikývla Káťa. „Jinak se ale od sebe dost lišíme, dokonce i v názorech, kde by byla shoda lepší.“

„Ale proti Thassovi jste se shodli všichni, i s Rimmim?“

„Thass šel podle mého mínění ve stopách Chammiho. To už tady bylo. Chammiho chráněnci zvlčili a nakonec ho zabili. Mám nepříjemné tušení, že si o to koledoval i Thass.“

„Doufám, že se výměna neprojeví nějakou katastrofou,“ věřil jsem. „Aby Thass nepropadl touze škodit.“

„To si nedovolí,“ usmála se Káťa. „A teď se budeme zase věnovat politickému školení, ano?“

„Jdeme na to!“ souhlasil jsem.

Pozvolna jsem pronikal do vysoké politiky. Hemžilo se to tam podrazy, křiváctvím všeho druhu, nesplněnými dohodami ani netajeným klamem. Při »Německé epidemii« zahynula část politiků i v Rusku. Většina obětí byla z opozice, některé partaje to vygumovalo, ale jinak to šlo »napříč politickým spektrem«. Káťa ale zamýšlela zvednout politickou kulturu na podstatně vyšší úroveň dříve než se vytvoří nová politická garnitura.

Jednoho dne mi znenadání oznámila, že musí odletět do Pitěrburku a mám si sám udělat prohlídku Moskvy. Až se vrátí, poví mi, co v »Pitěru« zařizovala i jak to dopadlo. A nedá se to vyřídit telepaticky, musí tam letět osobně.

Měl jsem tedy nejméně den na prohlídku města Moskvy, ale musel jsem se rozhodnout, čemu dám přednost. Tak krátký čas je na opravdu zevrubnou prohlídku příliš málo, takže si dám jen monotématickou podmnožinu. Napadlo mě podívat se, jestli je Moskva opravdu všude tak moderní, jak se mi zdálo při pohledu z oken Kátiny rezidence. Kolem parku Sokolniki se nacházely moderní čtvrti se spoustou výškových budov, aut a ruchu. Mě však zajímala stará Moskva. A nejen staré paláce, ale obyčejnější lidské příbytky.

Rozhodl jsem se rychle. Svezu se metrem někam na okraj města, pak naberu směr mezi jednotlivé větve metra a půjdu rovně za nosem, kam mě oči povedou. Až toho budu mít dost, přeskočím rovnou do Kátiny pracovny.

Rozhodnuto – uděláno! Optal jsem se prvního sloužícího na zdejší poměry, opatřil si jízdenky a vyrazil. Metro v Moskvě se od metra v Praze moc neliší, koncepce obou je přece shodná, takže jsem jel poměrně pohodlně do zvolené stanice. Tam jsem vystoupil na povrch, neboli po pražsku »vykrtkoval«, zběžně jsem se orientoval a zamířil na sever.

Nejprve jsem sledoval tramvajové koleje, ale ty se asi po dvou kilometrech odklonily a pokračoval jsem rovně. Obytné bloky vystřídala tovární čtvrť, která jakoby neměla konce, až jsem začal uvažovat, že pokus ukončím. Trpělivost však přináší růže, továrny skončily a opět tu byly obytné čtvrti.

Tady však byl úplně jiný obraz než u parku Sokolniki. Zdejší obytná čtvrť byla očividně podstatně chudší. Na kraji, hned za továrními halami, stálo několik starých paneláků, jako vejce vejci podobných našim českým »králikárnám« – až na to, že u nás z nich bytoví spekulanti udělali obratem ruky »luxusní rezidenční byty«, aby mohli zvýšit nájemné do výše pro mnoho lidí nedostupné. Tyhle byly podobné, jen ještě zanedbanější. Ale za nimi pokračovala ještě chudší oblast.

Poznalo se to podle toho, že tam skončily asfaltové cesty i chodníky. Hned mi došlo, že v době dešťů se ta cesta změní v blátivou past, tankodrom. Ono to možná nebude vadit, neboť jsem tu nikde neviděl osobní automobily, ale přece jen jsem byl rád, že je sucho, i když to znamenalo, že se občas při závanu větru zdvihne sloup prachu.

Domy tu byly převážně dřevěné jako za Napoleona. Jen ulice byly široké, to je v Moskvě pravidlo, tady se místem šetřit nemuselo, ale domy... byly maximálně patrové, kdysi natřené, nejčastěji tyrkysově zelenou barvou, ale teď už dávno zašlou a oprýskanou, střechy buď z dřevěných tašek či šindelů, ale většinou kryté rezivým vlnitým plechem. Kolem každého domku byla oplocená zahrádka, kde si obyvatelé pro vlastní potřebu něco pěstovali, nejčastěji brambory, zeleninu a zelí. Proč asi? Že by tolik šetřili? Nebo na víc prostě neměli?

Bylo mi jasné, že se tahle čtvrť turistům ani návštěvám neukazuje. Není čím se chlubit. Neznamená to, že by v Rusku bylo hůř než jinde, ostatně po internetu kolují i série fotek ze stanového městečka bezdomovců v americkém New Jersey, pověstné jsou také slumy v Detroitu a ghetta Západní Evropy, ale není toho ušetřená ani Moskva.

A také, na rozdíl od jiných čtvrtí, tady chyběli chodci. Ani auta, ani chodci, jak lidé chodí do práce? Ačkoliv jsem tu byl právě v době, kdy dělníci jistě usilovně pracovali v některé blízké továrně a nikdo jiný neměl důvod poflakovat se po těch neutěšených ulicích.

Rozdíl proti Napoleonově době je v tom, že za něho byla taková celá Moskva, dnes jsou to už jen poslední ostrůvky staré Moskvy, obklopené modernou.

Chtělo by to projít to tu pořádně s fotoaparátem.

Od nápadu k realizaci nebylo u mě daleko. Požádal jsem Sofur o digitální fotoaparát Canon, věděl jsem, že je v seznamu užitkových věcí, a začal jsem fotit.

Kdoví, jak dlouho to staré zákoutí vydrží!

Káťa se vrátila ještě večer v zadumané náladě.

„Nevím, co jim přelétlo přes nos,“ postěžovala si.

Z jejích dalších slov vyplynulo, že dva ze »zukíjá«, jeden přímo v Pětěrburku, druhý jeho kamarád z Kaliningradu, si již prvního dne všimli, že se něco děje s Amerikou.

„Jenže když jsem jim vysvětlila, že Thass a jeho skvadra se nuceně přemístili do Indie a to bude nejspíš příčina, proč na ně nemají čas a neodpovídají ani na telepatické volání, začali se rozčilovat, že porušujeme demokratické principy,“ stěžovala si. „Jako kdyby mezi námi zukíjá vládla demokracie! Máme jiná pravidla a demokracie rozhodně není lepší.“

„A dohodli jste se nějak?“ zajímalo mě.

„Tak napůl,“ přiznala. „Vzali si čas na rozmyšlenou. Pak buď tento stav přijmou tak jak je, nebo požádají Thasse, aby je přibral mezi své věrné. Já je zkrátka nechápu. Thass nám vadil už delší dobu, kazil nám co mohl, samozřejmě ne on osobně, ale Američané pod jeho dohledem-nedohledem. Skoro všichni ruští »zukíjá« si dlouho stěžovali na vměšování, ale teď, když jim přestává škodit, ho budou litovat?“

„A co když to byli jeho tajní spojenci už dřív?“ napadlo mě. „Tvářili se jako když táhnou s Ruskem, ale ve skutečnosti už pracovali pro Thasse.“

„Tak by to mohlo být,“ přikývla. „Vlastně je to logické, oba jsou bývalí Švédi. Na tom území bylo kdysi Švédsko, než můj tehdejší manžel Petr První Veliký Švédy porazil a dal tam postavit město Pětěrburk. Od té doby tam Švédové nemají co dělat. Švédští »zukíjá« měli na vybranou – přizpůsobit se, nebo odejít se Švédy. Vybrali si ale zůstat.“

„Což neznamená, že se s tím smířili,“ podotkl jsem.

„Dobrá, dostali možnost přihlásit se k Thassovi a jít za ním a za tou jeho povedenou demokracií do Indie.“

„Já bych radši, aby odešli,“ řekl jsem. „Nebo tam budou jako pátá kolona.“

„Koukám, učíš se rychle,“ podívala se na mě.

„Co mi jiného zbývá?“ vzdychl jsem si.

Přece jen i Káťa uznávala, že prezident Ruska je něco jiného než prezident v Čechách. Ale tvrdila, že intriky budou v Čechách stejné. Musel jsem několikrát rozeznat, když návrhy prezidentových poradců obsahovaly past. Politik, kterému jeho protivníci prokáží korupci, je zkrátka odepsaný. Zpočátku jsem některé přehlédl a tam mi Káťa vždycky vysvětlila, v čem jsou nebezpečné a jak proti nim postupovat.

„Politici jsou všude na světě divá zvěř, u vás v Čechách to není jiné!“ ujišťovala mě. „Nenech se zmást, že nejhorší jsou dnes po smrti. Zbylo dost těch, co to od nich dobře odkoukali. V Moskvě jako v Praze!“

Řekl bych, že Kátino učení nebylo zbytečné. Do Moskvy jsem přišel jako úplný zelenáč, ale pomalu se mi začínalo dařit. Vyznal jsem se ve svodkách tajných služeb, už mě v nich jen tak něco nepřekvapilo. Občas jsem si dupl na žurnalisty a reportéry, i když zatím jen přes skutečného prezidenta. Běžné intriky, které jsem zpočátku ani za intriky nepovažoval, mi teď byly na první pohled jasné. Jako zukíjá mě nezajímaly peníze, nezkorumpovaly by mě ani zpočátku, ale teď jsem prohlédl i rafinovanější pasti a chytáky.

Napadlo mě v jedné oddychové chvilce, kdy Káťa kamsi odběhla a byl jsem v její pracovně sám, telepatií zavolat Věrce a zeptat se jí, jak se jí vede. Nejspíš jsem zapomněl na časový posun mezi Moskvou a Prahou, zkrátka mě Věrka odmítla, že má zrovna jednání. Až se vrátím, všechno mi řekne. Sdělila mi jen to, že média začala vést prezidentskou kampaň pro jakéhosi Čechoameričana, ale ne jako dřív, kdy to myslela vážně.

„Prezidentská volební kampaň se dá brát i nevážně?“

„Ona opravdu vážně vypadá,“ řekla mi jen na půl úst. „Až se vrátíš, Čechoameričana »jako« chytíme při korupci, tím pádem vypadne a tebe předvedeme národu jako protiklad ke korupčníkovi. Tím získáš před ostatními i bonus.“

„Chudák Čechoameričan!“ poznamenal jsem.

„Žádný chudák, náš člověk, dokonce zukíjá!“ ujistila mě. „Je to ale pravý Čechoameričan. Jen místo aby šel za Thassem do Indie, požádal o návrat do Čech. Tvrdil, že by si s Rimmim nerozuměl a Thasse podporovat nechce. Poslyš, mám právě teď jednání, povíme si všechno, až se vrátíš, ano?“

A přerušila telepatii dřív, než jsem jí stačil sdělit, že už se na návrat těším. Později na to bude podle ní víc času...

Nevadí. Popojedem, bratře Žižko, koule nedoletěla!

Konečně zavolala Věrka. Ne mně, ale Kátě. Že je nejvyšší čas, abych se vrátil, abych se ještě stihl osobně zapojit.

Káťa jí – aspoň podle svých slov – odpověděla, že beztak končím. Co mohla, to mě už naučila. Další podrobnosti z jejich hovoru jsem se nedozvěděl,

Místo dlouhého loučení se mnou probrala mezinárodní situaci, abych byl v obraze, až se vrhnu po hlavě do politiky.

Dá se říci, že se svět ještě nevzpamatoval. Mnohde vládl chaos a někde vypuklo divoké rabování. V Evropě byly Policie i politické síly bezradné a ochromené. Irině Žukové se za jejího pobytu podařil husarský kousek. V Čechách, v Německu a ve Francii vytvořila skutečně objektivní televizní redakce a ve Francii a v Německu zmobilizovala místní zukíjá do partají, ve kterých měli od začátku převahu a s pomocí Irininých médií vyhráli předčasné parlamentní volby.

Čechy to teprve čekalo, ale ani Věrka tam nezahálela. Měl jsem se nač těšit.

„To může být docela zajímavé,“ přikývl jsem.

„Jistě,“ usmála se Káťa. „Ale čekají na tebe. V Čechách naši nemají jiného kandidáta. Vrátíš se k Věrce?“

„Slíbil jsem to přece,“ usmál jsem se. „Nejsem tu, abych házel flintu do žita. Mám jít hned?“

Rozhlédl jsem se naposledy po její pracovně. Kdoví, kdy se sem opět dostanu.

„Jdi už, Věrka na tebe čeká!“ pobídla mě.

„Tak se měj!“ řekl jsem jenom.

Drnc! A stál jsem v sednici Věrčiny chalupy.

A Moskva je přes tisíc kilometrů daleko.

Jsem doma!

Errata:

11.08.2021 15:08