Doma

Sednice Věrčiny chalupy byla prázdná, ale ani jsem se tu nestačil rozhlédnout, ozvala se mi Věrka.

„Ahoj, čauky!“ pozdravila mě – tenhle pozdrav musela převzít teprve nedávno, původní Věrka ho nepoužívala a jako baba Krčmářka teprve ne.

„Jekatěrina mi právě řekla, že jsi už doma, ale mě tam teď nenajdeš. Přeskoč za mnou na »Kavky-jedna«, máme tu partajní schůzi a čekáme už jen na tebe.“

„Co to máte za partaj?“ dělal jsem udiveného, ačkoliv jsem od Káti věděl, že všechny strany v Evropě, zřizované a vedené »zukíjá«, mají stejné jméno – Strana Pravdy, odlišné jen jazykovou variantou. Nějak se jmenovat musely a tohle byl dobrý název, i když jsme se chystali partaje časem zrušit.

Přeskočit na udaný durum byla otázka okamžiku. Ocitl jsem se ve velké pracovně, za hlavním pracovním stolem seděla Věrka, kolem ní byl věnec otočných křesel, obsazených mladými lidmi, které jsem neznal.

„Tak tě tady máme!“ usmála se na mě Věrka. Rázem se ke mně otočili všichni. „Objednej si »PC-křeslo« a popojeď s ním ke mně! Bez obav, tady to všichni znají!“

Poslechl jsem ji. PC-křesla mají výhodu koleček, dá se s nimi po podlaze pojíždět, kam je třeba. Zakormidloval jsem s ním k Věrce a všichni mi ochotně uvolňovali cestu.

„Jen stručně zopáknu, co Vojta neslyšel,“ začala Věrka. „Neprošla změna ústavy a zejména ne snížení věkové hranice pro prezidenta. Do ústavní většiny nám chyběly dva hlasy. Měli jsme je přislíbené, ale pár starších matadorů z Křesťanských demokratů, kteří přežili »Německou epidemii«, nás už tradičně podrazilo. Je jich málo, ale přitom až moc. Zato máme šanci na něco ještě revolučnějšího. Dva hlasy, které nám chybí, můžeme získat od monarchistů, když přijmeme jejich volební program.“

„Ale monarchie je přežitá a všude už odbytá záležitost!“ ozval se ojedinělý protest.

„Monarchie má proti republice výhodu stability,“ opáčila Věrka. „V Čechách se dá navázat na tradici volby králů, Jiřího z Poděbrad jsem znala osobně. Jenže král je volený na doživotí jako papež a pak už se o něm nediskutuje. Jen kdyby se choval extra zákeřně, dá se v nouzi svrhnout, ale shodnout se na tom musí hodně velká většina. Podáme-li návrh na změnu zřízení z republiky na monarchii, bylo by to ve výsledku totéž jako náš odmítnutý návrh změny věkové hranice. Ta se u králů nikdy nedávala. Podpoří nás tři monarchisté a to by stačilo.“

„Carové v Rusku věkovou hranici měli,“ ozval se kdosi. „Ruský car musel být ke všemu ženatý s pravoslavnou. Když si chtěl vzít nějakou šlechtičnu ze Západu, což se často stávalo, musela aspoň formálně přestoupit na pravoslaví.“

„Rusko kopírovat nemusíme,“ opáčila Věrka. „Když už tradici, budeme navazovat na tu českou. Místo českých stavů bude volit celý národ, ale to už je detail. Ale bude to těžší než se nám to dosud jevilo. Budeme muset nejen nepatrně opravit ústavu, ale celou ji překopat. Na druhou stranu je to příležitost vypořádat se na dlouhou dobu s paskvilem, který tomu vládne dneska. Počínaje partajním volebním systémem.“

„Mám lepší návrh!“ přihlásil se jeden diskutující. „Návrh nové Ústavy vypracujeme my, ale v Parlamentu bych ho nechal podat monarchisty. Od nich to bude vypadat tak směšně, že nemusíme očekávat žádné diskuse a nesmyslné obstrukce. Až se při ostrém hlasování k monarchistům přidáme, zbylé partaje to nebudou čekat. Myslím, že to i monarchisté přijmou.“

„Dobrý nápad!“ zpozorněla Věrka. „Musíme ovšem návrh připravit, aby ho monarchisté přijali za svůj, ale aby to nedělalo v budoucnu problémy nám. Jinak je to velice dobrý nápad!“

„Tak jdeme na to!“ ozvalo se z hloučku.

„Jsem pro,“ souhlasila Věrka.

„Máme i našeho kandidáta, jsme tedy kompletní,“ dodala jedna z přívrženkyň a začala si mě zblízka prohlížet.

Okukovali mě všichni jako pověstného medvěda, ale nic neříkali. Ale až teď mi začínalo docházet, co se na mě chystá. Měl jsem být jejich kandidát na prezidenta, což ale kvůli věku padlo, protože se jim nepodařilo změnit věkovou hranici. Ta se ale pro krále nikdy neuplatňovala – jenomže to by znamenalo, že mám místo na prezidenta kandidovat – na voleného krále?

Věrka ale začala rozdávat úkoly jednotlivým členům naší bandy. Měla je už rozepsané, každý dostal svůj dílek, na kterém měl pracovat. Přebírali od ní útlé složky se zadáním a pomalu se rozcházeli.

„Mám úkol i pro tebe,“ obrátila se na mě Věrka, když už zbývalo posledních pět nadšenců. „Půjdeš vyprovodit poslední vojáky americké armády. Už jsou sbalení a odjíždějí z Čech!“

„Amíky moc nemusím,“ namítl jsem.

„Právě proto je půjdeš vyprovodit,“ řekla. „Doufejme, že je to natrvalo, Rimmi mění celý systém Spojených států, kde už nebude místo na vojenské základy ve světě... ale z Čech je slavnostně vyprovodíme a ty budeš u toho, aby si tě při takové příležitosti národ hezky všiml.“

„Vždyť na tom nemám žádnou zásluhu!“ namítl jsem.

„Nemáš,“ souhlasila. „Ale budeš se u toho pohybovat. Je to totéž, jako když odcházeli okupanti Rusové a jeden politik si na tom postavil celoživotní kariéru.“

„Nechci být jako on!“ zamračil jsem se.

„Nebudeš,“ ujistila mě. „Potřebujeme tě udělat v očích národa známějšího a tohle bude ta »úlitba bohům«. Skutečné zásluhy můžeš získat později. Největší rozdíl mezi tebou a tím vyžírkou se projeví v tom, jak se postavíš za zájmy většiny lidí, místo abys vytvářel a živil se falešnými pseudoproblémy.“

„Koukám, promyšlené to máte,“ vzdychl jsem si.

„Máme,“ souhlasila. „Problémy řešíme za pochodu. Teď nás podrazili Křesťanští demokraté, dobrá, smeteme je a bude to ještě výhodnější.“

„Nemají ale ti... monarchisté... vlastního zájemce o titul krále?“ napadlo mě.

„Jistěže mají,“ ujistila mě Věrka. „Jenže my víme, koho si zvolili a pochopitelně jsme si dali práci zjistit, co je to zač. Byl by to jejich člověk, jenže... máme na něho dva případy, kdy se dal podplatit, každý z nich postačí na jeho diskvalifikaci. Teď jako přistoupíme na monarchistický program, ale místo jejich kandidáta postavíme svého – tebe. Naštěstí v Čechách nenajdeš politika, který se v životě nezapletl v nějaké finanční aféře. Po penězích tu šli zatím všichni, ty budeš bílá vrána.“

„Nemělo by to samo o sobě stačit?“ napadlo mě.

„Nemohlo, neboť v Čechách nikdo neuvěří, že tady může existovat politik, který nejde po penězích. To spíš každý uvěří na celá hejna bílých vran.“

„Takže skutečná přednost je v Čechách tak neuvěřitelná, že se nedá ani použít?“ zašklebil jsem se.

„Jo, lidé jsou někdy divní,“ souhlasila Věrka. „Mám tedy úkol pro tebe. Skoč hned teď na značku »Sadařka«, seznámíš se tam se zukíjá Verunou a ta tě uvede do děje.“

„Jak myslíš,“ podvolil jsem se.

Vyprovázení amerických vojáků bylo dvojího druhu.

Část lidí, dnes už otevřeně nazývaných »kolaboranty«, je vyprovázela s vlajícími americkými vlajkami a div ne se slzami v očích. Americká armáda se do Čech nahrnula, na rozdíl od Rusů, potají a plíživě. Nejprve zde projelo jen pár vozidel, pak se nastěhovali do kasáren po české armádě a začali tu montovat své radary. Příslušné dohody o jejich umístění sjednali politici za našimi zády. Bylo to méně okaté než přímý vpád Rusů, ale jinak to byla stejná okupace. Američané se v Čechách chovali zdánlivě stejně »přátelsky« jako nedávno před nimi Rusové, jenže jejich vojáci měli povoleno střílet, kdykoliv by byli nebo se jen cítili ohroženi, nesměli být stíháni a vždy měli přednost.

Stejně jako kolem Rusů se i kolem nich pohybovala tlupa fanoušků. Stejně jako ti proruští se oháněli skutečností, že nás Čechy kdysi Američané osvobozovali od Němců. Měli pravdu, ačkoliv Rusové měli v tom směru zásluhy větší. Jenže až na pár zvrhlíků nemá cizácké vojáky nikdo rád a nerozhoduje barva hvězd na jejich práporech.

Při »Německé epidemii« přišly všude v Evropě americké jednotky o menší část mužstva a o většinu důstojníků. Vojska bez velení se na základnách okamžitě opevnila. Kolem se sice nic podezřelého nedělo, ale nervozita neustále stoupala. Vrchní velení amerických vojsk v Evropě bylo prakticky vyřízené, jen depeše zpoza Atlantiku držely bojovou morálku na výši, i když nervozitu potlačit nedokázaly.

Prakticky nikdo si nevěděl rady.

Americká vojska nebyla na takovou situaci připravena. Na základnách nebylo dost rakví ani amerických vlajek, aby je bylo čím zahalit. Podobně to vypadalo v celé Evropě. Rakve se krátkodobě staly nedostatkovým zbožím, ačkoliv truhláři měli napilno. Jenže – navzdory přednosti Američanů – uspokojovali nejprve domácí poptávku. V každém městě probíhaly pohřby. V Čechách bylo naštěstí obětí »epidemie« znatelně méně než průměr v Evropě, kde bylo více muslimských přistěhovalců.

Nakonec přišel z hlavního štábu Spojených států rozkaz jejich prezidenta opustit základny a odcestovat i se zbraněmi po vlastní ose do nejbližších přístavů. Zřejmě se tam mezitím Rimmi zorientoval a začal jednat.

Tato novinka se samozřejmě v Čechách šířila bleskově. Kolaboranti vyprovázeli odcházející vojáky s vlajícími prapory z hvězd a pruhů a div ne se slzami v očích, ale už bylo i hodně odpůrců, kteří je vyprovázeli bez vlajek, zato s různými ručně malovanými transparenty, pískotem a bučením. Klid a pořádek zajišťovali hoši z České policie, zejména dohlíželi, aby nikdo odjíždějící vojáky neprovokoval, aby neměli důvod střílet.

Konečně vyjela z vrat poslední kolona vozidel.

„Sbohem – a šáteček!“ vyprovodil jsem je v čele odpůrců cizích základen. „Dobře dojeďte a už se nikdy nevracejte!“

Příznivci Američanů odpověděli zpěvem písně opěvující prapor Spojených států namísto kosmonauta Gagarina, zpěv ale postupně umlkal a všichni si běželi hledat vhodné skryté místo. Většina to nestihla, slýcip je velice rychlý průjem a zejména fanynky měly problém. Vše navíc natáčela Česká televize, dnes na rozdíl od dřívějška jediná objektivní televizní stanice.

Věrka bude jistě spokojená.

Změna ústavy přišla jako blesk z čistého nebe.

Strana Monarchisté přišla s návrhem úplně nové ústavy, jejímž nejzákladnějším momentem byla změna státního zřízení z republiky na konstituční monarchii v čele s lidovým voleným králem. Ostatní partaje doprovázely návrh posměšky a některé, zejména kterým se říkalo »zbytkové«, dokonce podaly návrh na zkrácení poslanecké debaty, protože návrh podle nich nemá nejmenší šanci projít a diskuse je proto jen ztráta času. To sice neprošlo, rozprava se normálně rozběhla, aby se učinilo zadost protokolům, ale »zbytkové« strany ji ignorovaly, diskusních příspěvků bylo jen pět a dohromady trvaly sotva půl hodiny.

Pak již bylo vyhlášeno hlasování. Jenže k bezvýznamné straně Monarchistů se zcela nečekaně přidala jako jeden muž nejsilnější partaj Pravdy a než se staří pánové vzpamatovali, novou ústavu jsme ústavní většinou schválili. A protože Senát nebyl dosud usnášeníschopný, nemohl hlasování zvrátit, načež byl novou ústavou zrušen.

Monarchistická strana nezaváhala a navrhla kandidáta na krále, protože podle ústavy musí všelidové volby proběhnout do jednoho měsíce od okamžiku, kdy se země ocitne bez krále. Nemělo rozhodovat, zda k tomu došlo úmrtím, abdikací nebo odvolávacím procesem. Čechy se bez krále ocitly okamžikem změny zřízení a tato změna smetla všechno, Parlament, Senát i prezidenta. Prezident není král a v monarchii už nemá funkci.

Ostatní partaje proti této změně podaly okamžitě stížnost k Ústavnímu soudu, jenže ten byl v nové ústavě zrušený, takže neměl kde zasedat. Taková situace by za jiných okolností vedla k zásahu Evropské unie, ta však byla v naprostém rozkladu.

Nová Ústava umožňuje kterémukoliv občanu s volebním právem navrhnout kohokoliv za kandidáta na krále. Podmínkou je, že navržený bude se svou kandidaturou souhlasit – ale ani jednou se nestalo, že by to navržený odmítl.

Monarchistická strana registrovala svého kandidáta jako první. Následovaly ji ostatní partaje a počet kandidátů zakrátko přestoupil tisíc. Každý spolek zahrádkářů navrhl za krále svého předsedu a několik desítek občanů navrhlo za kandidáty sami sebe, aniž by o nich vůbec někdo věděl. Tito kandidáti měli jen jednu výhodu – neočekávalo se, že by kandidaturu odmítli.

Volba krále však měla proběhnout tříkolovým systémem. První kolo bylo společné pro volbu krále i Parlamentu. Volební komise vytiskla seznamy všech dvanácti tisíc kandidátů v tom pořadí, v jakém byli navrženi. Každý občan měl hlasovat deseti čísly kandidátů, kterým dává svůj hlas. Do druhého kola mělo postoupit pouze dvě stě prvních kandidátů s tím, že z těch dvou set může být jeden zvolen králem a ostatní se stávají poslanci nového Parlamentu. Ten měl mít sto devadesát devět členů, aby byla vyloučena možnost nerozhodné volby.

Až teď se partaje vzpamatovaly a začaly své příznivce přesvědčovat, komu mají dávat hlasy. Jenže strana Pravdy měla své kandidáty v jednom intervalu čísel a lidé jim už důvěřovali. Byl jsem někde v první třetině, takže jsem se na této vlně jen fakticky »svezl«. Kdyby nic jiného, budu aspoň poslancem.

Teprve u druhého kola mělo dojít k diskusím a seznámení občanů s jednotlivými kandidáty. Ústava předpokládala, že se do druhého kola dostanou jen osobnosti známé a nebude nutné je propagovat. Navíc mohli nově zvolení poslanci ještě v tomto kole z volby krále odstoupit a navrhnout příznivcům, aby dali své hlasy těm, kdo mají větší šanci na zvolení.

Do dalšího kola proto postoupilo jen osmnáct kandidátů. Za stranu Pravdy jen dva – já a Věrka, ostatní odstoupili, i když třetina jich měla více hlasů než já.

„Je to dobré,“ pochvalovala si Věrka. „Uvědom si, já tu jsem jen jako náhradnice, ty jsi náš černý kůň, jasné?“

„Víš dobře, že ať udělám co udělám, mám na to jen malý vliv. Lidi mě neznají.“

„To nech na mě,“ odvětila.

Errata:

11.08.2021 15:08