Bitva o Hrad

Musel jsem ocenit, co všechno stihli v Čechách připravit nadšenci pod vedením pouhých čtyř zukíjá. O naší odlišnosti přitom vědělo jen užší vedení partaje, ale ani oni neměli přesné představy o naší skutečné podstatě.

Viditelné bylo, že si praví »zukíjá« mohou »vyčarovat«, co potřebují. O nás to v Čechách vědělo jen málo lidí, ale Irina Žuková se tím netajila a fáma se o tom rozlétla po celé Evropě, přiživovaná a pozměňovaná fantazií těch, kdo ji šířili. Všude se jako houby po dešti rojili »čarodějové« a »čarodějnice«, i když měli jednu nevýhodu – »čarovat« ve skutečnosti neuměli, jen si na to hráli. Tím větší vážnost i obdiv měli, kdo skutečně Sofura ovládali. Naše parta kolem Věrky věděla nepatrně víc. Tak jako Kátino služebnictvo věděli o naší schopnosti telepatie a hlavně, že právě ta charakterizuje i »čarování«.

V okamžiku, kdy jsem si před nimi poručil PC-křeslo a to se skutečně objevilo, jsem nemusel už nic dodávat.

Po prvním kole voleb jsme měli v Parlamentu pohodlnou ústavní většinu, ale snažili jsme se vycházet v dobrém se všemi poslanci až na výhrady ke Křesťanským demokratům, o jejichž tradiční nespolehlivosti už beztak všichni věděli. Teď se ovšem hlásili k nám do koalice! Jakoby nás minule nepodrazili! Jenže z nich, jako vždycky, přímo čišela touha po korytech. Tentokrát jsme je sice zdvořile, ale rázně odmítli.

„Myslela jsem, že většina podrazáků patřila k vyhubené menšině,“ referovala mi Věrka. „Jenže se ukázalo, že to nestačí, lumpové byli dřív všude. Na to jim už neskočíme.“

Naše pohodlná většina nám umožnila obsadit celou vládu jen našimi silami. Některé posty ale nová Ústava ponechala na králi. Měl sám jmenovat armádní špičky i kontrolní úřady, ale to bylo zatím stále ve hvězdách. Až teprve když začaly volební pohovory v televizi jsem pochopil, proč si byla Věrka tak jistá.

Redaktoři, moderující diskuse, byli výtečně informovaní o prohřešcích všech kandidátů a neváhali tyto znalosti použít. Výsledkem bylo, že po televizních rozhovorech šest kandidátů stáhlo svou kandidaturu, dva z nich složili poslanecký mandát, neboť neunesli aféry, vytažené na světlo před celým národem. Dva se dokonce ocitli za mřížemi. Neuvědomili si, že je v nové ústavě poslanecká imunita omezená pouze na řeči, ale už ne na trestné činy. Podle nových pravidel doplnili řady poslanců dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů, kteří předtím zůstali těsně pod hranicí volitelnosti, ovšem bez ohledu na členství v partaji, takže ještě posílili náš »partajní blok«.

Bylo výhodou být poměrně neznámý. Nikdo na mě nic nevěděl. Našlo se pochopitelně několik mých spolužáků, ale ti mohli svědčit jen o tom, jak jsem se choval ve škole a později na fakultě. Z toho ale žádný skandál nehrozil.

Do třetího kola měli postoupit už jen dva nejúspěšnější, ale k všeobecnému překvapení den před druhým kolem voleb stáhla Věrka svou kandidaturu a zanechala mě samotného proti zbývajícím sedmi matadorům. Věděla co dělá. Pět z těch sedmi mělo pověst nahlodanou drobnějšími aférami, které sice ještě nebyly trestné, ale to, že navzdory tomu zůstali ve hře, svědčilo jen o jejich typicky české hroší kůži. Jenže voliči to už na ně věděli a nezdálo se, že bych se jich měl obávat.

Zbývali vlastně už jen dva silnější soupeři. Jejich chybou bylo, že mě vzhledem k mému věku podcenili a soustředili se na podrážení jeden druhého. Jenže co by stačilo jindy, kdy jim média zahlazovala kdejaký šrám na pověsti, tentokrát nestačilo.

Do finále jsem šel se slušným náskokem proti zkušenému a staršímu podnikateli, který si předtím v televizních debatách stěžoval, že ústava nedovoluje propagandu pomocí billboardů, neboť by si zaplatil všechny plochy v Čechách a volby by pak byly jen formalitou. Trochu je přeceňoval. Mě napadal vlastně jen v jednom – pořád špičkoval, že jsem při svém mládí nic nedokázal, zatímco on hladce odstavil všechny své konkurenty. Holedbal se, že mě odstaví levou rukou, neboť jsem proti němu nula a nepřestal s tím ani před kamerami jedné z dalších debat.

„Za mě mluví moje podnikatelské impérium!“ prohlásil sebevědomě. „To je vizitka mé práce a snažení! A co dokázal pan protikandidát? Zatím nic – abych byl ještě slušný!“

„Maličko se mýlíte,“ odvětil jsem. „Máte pravdu, ale jen v tom, že nevedu »podnikatelské impérium«. Mimochodem, vaši zaměstnanci mají průměrnou mzdu těsně nad minimální, což znamená, že je vlastně dřete z kůže. Nechlubte se, kolika lidem dáváte práci, chlubte se těmi, komu za práci slušně platíte, těch je mnohem méně. A že jsem nic neudělal? Asi to bude tím, že jsem se nezaměřil na podnikání, ale třeba na to, jak z Čech vypakovat cizí lancknechty. A to se mi podařilo.“

„To, že jste byl při jejich odjezdu, ještě neznamená, že by si vás při tom vůbec všimli!“ řekl s nadhledem.

„Jsem rád, že si mě nevšímali,“ řekl jsem s úsměvem. „Dobře že si neuvědomovali, kdo je z Čech vyhnal. Jsem rád, že to prošlo tak hladce. Odtáhli potichu, bez slavobrán.“

„Jenže vy na tom nemáte žádnou zásluhu!“ odsekl.

„Větší, než si myslíte,“ odvětil jsem.

„Nikdy se mi o vás ani slovem nezmínili!“ vybuchl.

„Nezmínili, protože nic nevěděli,“ řekl jsem. „To bylo dobře. Zato vy jste byl s nimi jedna ruka, že? Dodával jste jim do poslední chvíle. Vaši zaměstnanci třou bídu s nouzí, abyste mohl zásobovat vetřelce nejlevněji, levněji než konkurenti. Tím se ale nechlubte, to je přece kolaborace jako vyšitá!“

„Chcete snad říci, že jsem – kolaborant?“ vyskočil.

„Kolaborant – přímo z definice tohoto slova – je ten, kdo spolupracuje. Spolupracoval jste? Jste tedy kolaborant! Můžete být na to pyšný! Nebyl jste při odjezdu poslední jednotky, ale s americkými vlajkami tam byli váš syn Viktor i dcera Viktorie. Nepochlubili se, jaký příšerný průjem je tam postihl?“

„Jak o tom víte?“ nadskočil. „Že jste jim tam nakonec dali něco do jídla!“

„Kdepak,“ usmíval jsem se. „Bylo to i v televizi, ale byl jsem tam osobně a mám to tedy z první ruky. Svačinu i láhve si všichni přinesli z domova, nikdo tam nic nerozdával. Jenže na té základně předtím řádila »Německá epidemie« a nikdo neví, jestli se tam nezachovaly nějaké zbytky. Poslal jste tam své děti a neuvědomil si, že Američané ve svých vozech odváželi rakve s mrtvými z té epidemie. Vaše děti tam nic necítily?“

„Vás se to ovšem nedotklo, že?“ nakohoutil se.

„Nedotklo,“ přikývl jsem. „Vím, jak na to. Ale používám své znalosti jen proti vetřelcům. Při odjezdu Američanů se ten průjem nedotkl těch, kdo je vyprovázeli pískotem. Kolaboranti si svou odměnu, i když poměrně neškodnou, vybrali na místě. Škoda, že jste tam poslal jen své děti a nepřišel jste osobně! To byly Boží mlýny! I v televizi to byl pohled pro bohy!“

„Vy jste tam přinesl něco, co vaše příznivce imunizovalo, ale ostatní, zejména opačného názoru, jste vystavil nebezpečí?“ kombinoval proti mně přímo před kamerami další obvinění.

„Mezi příznivci a odpůrci Američanů byly dva rozdíly,“ usmál jsem se. „Odpůrci pískali, kolaboranti mávali vlajkami vetřelců. V tom ještě nic nebylo. Jenže odpůrci stáli proti větru a kolaboranti po větru, podle vlajek to bylo vidět i v televizním záznamu. Každý jsme si zkrátka zvolili »správnou stranu«.“

Bylo to sice jinak, ale vypadalo to pravděpodobně. Můj protivník jen zoufale lapal po dechu a neměl, co by na mě ještě vytáhl. Kdyby věděl, jak blízko jsem měl přímo k podstatě »Německé epidemie« a i ten průjem byl mé dílo! Naštěstí vítr čirou náhodou vanul tak, jak jsem řekl.

Podle mého odhadu to stačilo. Místo aureoly dobrodince, který nezištně dává lidem práci, získal nálepku vydřiducha. Ani titul kolaboranta nemá v Čechách dobrý zvuk. Víc jsem proti němu vytáhnout nemohl, ale snad už to ani nebylo nutné.

Doufal jsem, že to postačí.

Na bezpečnost a regulérnost voleb dohlíželo Ministerstvo vnitra, ale navíc se tím zabývaly i stovky počítačových expertů a fanoušků. Kopie dat byly podle nového zákona, prosazeného stranou Pravdy, volně k dispozici na internetu. Bylo to vlastně poprvé, kdy byla ve světě umožněna kontrola voleb všem, nejen zkorumpovatelným volebním komisím. Křížová kontrola místních středisek s celostátními výsledky ale časem ukázala několik nesrovnalostí, což vedlo k tomu, že Státní zastupitelství obdrželo podnět k trestnímu stíhání »neznámého pachatele« ve věci pokusu o falšování voleb.

Po bleskovém zásahu expertů a za podpory počítačových fanoušků se podařilo lokalizovat chybu i její zdroj.

Stopy vedly až k Hlavní volební komisi na Ministerstvu vnitra. Experti tam odhalili viníka, jednoho z úředníků. Zkusil do systému propašovat falešná data z neexistujícího volebního střediska. Neodvážil se otevřeně podporovat jednoho jediného kandidáta, nicméně propašovaný mix falešných hlasů zcela prokazatelně jednoho kandidáta zvýhodňoval.

Byl jím můj finální protivník, neboť podvodně jednající úředník byl jeho bratranec. Rodinná spolupráce jako vyšitá.

Podvodníka odvedla v klepetech Policie a Hlavní volební komise začala vyčíslovat dopad podvodu. Znalcům vyšlo, že se vlastně nic nestalo. Po odečtení všech falešných hlasů se pořadí kandidátů nezměnilo, jen by se třetí kandidát přiblížil druhému. Hlavní volební komise stáhla obvinění úředníka z volebního podvodu a zdálo se, že aféra vyšumí do ztracena – jako vždy.

Případu se však ujala Česká televize, především její nové jádro, doplněné nadšenci po kolapsu při »Německé epidemii«. Na dálku se toho z Moskvy účastnila i Irina v roli poradce.

Že se »vlastně nic nestalo«, označili reportéři za »skandál první velikosti« a podali trestní oznámení i na Hlavní volební komisi jako spoluviníka pokusu o volební podvod. Vrchnímu státnímu zástupci nezbylo než oznámení přijmout.

To to ale vzalo obrat!

Ministr musel jmenovat náhradní Hlavní volební komisi, nad kterou se ale vznášel Damoklův meč zvýšené kontroly.

Aféra nakonec ublížila tomu, komu měla nejvíc prospět. Podnikatel se před kamerami v následující debatě jen zoufale obhajoval, že s podvodem nemá nic společného a nic takového si u svého bratrance neobjednal. Příbuzenský vztah k němu ale popřít nemohl a v očích lidí mu to jen přitížilo.

Mediální i právní útok však vedla Česká televize, já jsem vystupoval značně zdrženlivě. Dokonce, když mi v jedné chvíli položili moderátoři debaty otázku, co na to říkám, odvětil jsem stručně, že souvislost zde opravdu prokázaná nebyla.

„Jak se říká, není většího nebezpečí než iniciativní blb,“ pokrčil jsem rameny. „Myslím, že se iniciátorovi toho podvodu podařil přesně opačný efekt, než zamýšlel.“

A bylo tomu tak. Při finálním sčítání hlasů, provedeném pro jistotu dvěma nezávislými komisemi a kontrolovaném více než tisícovkou amatérských kontrolorů na internetu, nezbylo než vyhlásit výsledek.

Po několika staletích má Českomoravské království opět regulérně lidově zvoleného českého krále.

Mě.

Král je jen jedna funkce, rozhodující je Ústava.

To, že jsem se stal – já nevoják – vrchním velitelem naší kašpárkovské armády, byla jen třešnička na dortu. Hlavní úloha pořád připadala Hlavnímu štábu, zdecimovanému »Německou epidemií«, což jen trochu napravilo poměr generálů k ostatním hodnostem. Naštěstí jsme se nechystali do žádné války, neboť hlavního tvůrce válek teď pacifikovala parta Rimmiho a Thass nedokázal Indy poštvat ani do války se sousedním Pákistánem.

Je také možné, že si to Thass netroufal. Taková změna by u dosud mírné Indie byla příliš nápadná a ukazovala by celkem jednoznačně na původce. Thassovi nezbylo než se stáhnout do ústraní a raději moc nezasahovat. Bylo by to jen k horšímu.

V Čechách mezitím začala tahanice. Jejím tématem byla inaugurace neboli slavnostní uvedení do úřadu a korunovace starodávnými korunovačními klenoty. »Podle tradic« se k tomu hlásila katolická církev, která by tak získala lacinou propagaci.

Ústava však o obřadech nic neříkala. Nejspíš to nikoho ani nenapadlo, důležitější bylo protlačit proti republikánskému zřízení monarchii, proto se detaily nikdo nezdržoval. Umožnilo mi to odmítnout korunovaci církevními hodnostáři, slavnostní mši a podobné ceremoniály a tahanice o monstrózní okázalosti tak zarazit hned v počátku.

Nezvolili mě stavové ani poslanci, ale národ a korunu mi nepropůjčuje církev. Českomoravské království bude sekulární neboli světské, náboženství má být čistě soukromou záležitostí. Všechno se proto odbude stručně a krátce, i když slavnostně.

Předseda Hlavní volební komise mi v sídle Parlamentu, který se tím stal funkčním, za jásotu shromážděných poslanců blahopřál ke zvolení králem.

Opatrně jsem převzal od ceremoniáře svatováclavskou korunu a vsadil si ji na pár vteřin na hlavu. Snímaly to televizní kamery a z baterie děl na Letné zaduněly tři slavnostní salvy. Tím byl obřad naplněn.

Panuje pověra, když si českou královskou korunu vsadí na hlavu někdo, kdo k tomu není povolaný, do roka bez milosti zemře. Vykládá se, že posledním, kdo si to sám vyzkoušel, byl Říšský protektor Reinhard Heydrich, který se skutečně stal obětí atentátu. Jenže výcvik parašutistů v Anglii pro tento úkol začal dávno předtím, přímá souvislost tu zjevně nebyla. Já jsem byl řádně zvolený, podobně jako český král Jiří Poděbradský, takže bych se ani této pověry obávat neměl.

Nicméně svatováclavská koruna je příliš vzácná památka, než aby se s ní dalo zbytečně manipulovat. Po korunovaci se jí ihned zmocnili správci klenotů, zamkli ji opatrně do transportní truhly a odvezli do klenotnice Svatovítské katedrály.

Kaščej Nesmrtelný mi ještě v Rusku navrhl, abych lidem bez obav ukázal, že si mě zvolili dobře. To se ještě jednalo jen o funkci prezidenta, ale pro krále se to hodilo také. Když bylo zřejmé, že to vyjde, diskutoval jsem o tom i s Věrkou. A protože i její družina věděla o její výjimečnosti, nebyla proti.

Česká televize dostala výjimečnou příležitost. Spojila do jednoho obrazu obraz ze dvou kamer. Jedna byla ve Sněmovně, druhá na Hradčanech ve vchodu pro prezidentovy hosty. Měl jsem tam značku durum a v jediném okamžiku jsem zmizel ze sálu Parlamentu a současně se objevil před kamerou na Hradě.

Většina národa to však pochopila jako běžný trik, jakých se ve filmech dělají tucty. Jen ti, kdo byli na místě, si zcela jistě uvědomili, že to žádný trik nebyl.

Šel jsem si převzít svůj »obývák«...

Král je, podobně jako prezident, z větší části figurka pro slavnostní příležitosti. Okamžiky, kdy je opravdu důležitý, se dají počítat na prstech. V nové Ústavě jsem měl mít pravomoci větší než prezidenti, ale nebylo jich tolik, aby mě vytěžovaly.

Jedním z prvních královských dekretů bylo vyhlášení, že Českomoravské království nepřevezme závazky bývalé České republiky, které znovu slavnostně nepotvrdí. Přidělal jsem tím sobě i vládě spoustu práce s novou ratifikací užitečných smluv, na druhé straně jsem se elegantně zbavil škodlivých. Okamžitě jsem odvolal ze všech zemí české vyslance, jenže většinu jsem opakovaně pověřil pokračovat ve funkci. Vyslance v Evropě jsem ale musel jmenovat nové, na místa zemřelých.

Jednou z největších odlišností bylo, že jsem nenocoval na Hradě. Krátce jsem obhlédl prezidentské apartmány, s hradním ceremoniářem jsem probral plán chystaných akcí, načež jsem – pro všechny dost nečekaně – zmizel.

S Věrkou jsme se sešli doma, v její chalupě. Ani ona se na své pražské adrese nemínila zdržovat – byla tam na návštěvě u své dávné žačky Magdy. Rozdíl byl ten, že v případě potřeby by Magda Věrku zavolala telepatií, kdežto já jsem se spoléhal na plán akcí a na předběžné dohody.

„Budeme spolu zase bydlet tady?“ zeptal jsem se jí.

„Jistě!“ odvětila. „Jako král budeš národu užitečný, ale to neznamená, že jsme skončili s učením.“

Pochopitelně byla informovaná o mém pobytu v Moskvě a věděla i o Ninočce.

„Mám pro tebe návrh,“ řekla. „Kdyby se ti nezamlouval, odmítni. Ale když ho přijmeš... uvaž sám...“

„Povídej!“ vybídl jsem ji.

„Jekatěrina tě v Moskvě, pokud vím, sexuálně proháněla, však to také skončilo jejím těhotenstvím, ale to je její problém. Za tu dobu tě naučila obraně proti intrikám, v tom se já tak jistě nepohybuji, buďme jí za to vděční. U mě bys měl pokračovat v učení, to je přednější. V Praze na Hradě se budeš zdržovat jen abys dostál svým povinnostem, většinu času věnujeme spolu učení. Jenže já se necítím na přehnanou sexuální aktivitu jako Jekatěrina. Takže – když nebudeš proti – domluvím se s Jagou a s Ninou, Nina má u Jagy vlastní komůrku, budeš prostě jednu noc u ní a jednu u mě. Nina se také ještě musí učit, ale s Jagou se znám už třicet tisíc let a sjednám vám to. Jsi pro?“

Ach jo, další nelehké rozhodování. I když to tak nelehké není, protože by to rázem vyřešilo mnohé.

Mrzelo mě, že jsem z Moskvy zmizel bez loučení. Pak jsem měl starosti s kampaní, že jsem každý večer končil značně pozdě. Ninočka se sama neozvala a i když mě párkrát napadlo kontaktovat ji telepaticky, pokaždé jsem si to včas rozmyslel. V Moskvě je ještě o dvě hodiny víc a po půlnoci jsem ji budit nechtěl. Kromě toho jsem v tak pozdní hodině ani sám nestíhal víc než zalehnout a spát.

A když se Věrka sama nabízela, že to sjedná, dlouho jsem se nerozmýšlel a přikývl. A protože ještě nebylo tak pozdě, na »Krčmě« se za okamžik zachvěl vzduch a z ničeho se vyloupla Ninočka. Nevydržela a přeskočila k nám. Kupodivu se nejprve přitočila k Věrce, aby ji po rusky objala, ale vybrala si ji jako první jen protože hodlala zůstat u mě v náruči déle. Kdyby obě nebyly zukíjá, jako soupeřky by se těžko tak upřímně objímaly, ale u nich jsem se tomu ani příliš nedivil.

„Takže jsem to dohodla takto,“ oznámila nám Věrka, když jsme se po chvilce všichni usadili u tří číší šampaňského, které Věrka pohotově objednala.

„Nina se bude dál učit u Jagy, Vojta u mě. Vojta nás bude střídat, vždycky bude jednu noc tady se mnou a následující noc u Niny. Ve dne bude tady u mě, pokud nebude mít na programu nějakou královskou akci – povinné návštěvy a tak. Rozvrh akcí bude dopředu připravovat s ceremoniářem, takže ho bude mít vyvěšený i tady u mě. Nějak už to spolu zvládneme.“

„Přes den u nás nebude?“ zeptala se pro jistotu Nina.

„Přes den se budeš učit u Jagy!“ řekla Věrka. „Vojta za tebou přiletí každý druhý večer, ale ráno musí odletět. Buď na Hrad, pokud ne někam na státní návštěvu, nebo ke mně. Taky se musí učit.“

„Babuška je naštěstí pro!“ těšila se Nina. „Měla bych jí Vojtu co nejdřív představit.“

„Nejsem proti,“ řekla Věrka. „Můžeme začít tím, že dnes se poletíte představit a Vojta tam může zůstat i přes noc. Ráno ať je ale tady, neomluvené hodiny nestrpím!“

„Jsi zlatá, Věruško!“ vyskočila Nina a objala Věrku.

„Pojď na durum »Ninka«!“ obrátila se pak ke mně.

Zmizela – a já jsem ještě mrkl po Věrce, jak se na to tváří. Naštěstí to Věrka sama tak vymyslela, takže na mě spiklenecky mrkla a ukázala mi, že nám drží palce. Přece jen bylo znát, že je z nás nejstarší. Měla pro nás pochopení, jaké by v našem věku možná neměla, i když s Ninou vypadaly jako dvě sestry.

„Ráno jsem tu jako na koni!“ slíbil jsem jí.

Pak jsem přeskočil za Ninou...

Ráno tedy pokračovalo učení u Věrky, ale kolem poledne to sama zabalila.

„Volá mě Magda,“ oznámila mi. „V Praze mě shánějí, jdu se tam podívat. Nechceš jít se mnou? Jsi sice král, ale neměl bys hned zapomenout, kdo tě tam navrhl a prosadil. Naše parta tě mezi námi vždycky ráda přivítá.“

Nebyl to špatný nápad. Měl bych nadšencům poděkovat za jejich snahu i za to, jak všichni stáhli kandidatury a hlasy svých příznivců soustředili na mě. I když to nebyla tak velká oběť, ale promyšlená dohoda. Bez soustředění hlasů by se mohl na trůn dostat někdo jiný a když si představím na svém místě svého nejsilnějšího soupeře... dalo se to i zazdít!

Jenže jsem brzy zjistil, že jsem jim platný jako mrtvému zimník. Dokud jsem byl ještě jeden z nich, tak to šlo. Ale jako král jsem nemohl málem ani zašoupnout po sobě židli pod stůl. Král přece nemůže uklízet! Král přece nebude něco nosit! Král nemůže něco zařizovat!

Ne že bych toho litoval, však já si najdu nějaké užitečné uplatnění, ale ty ohledy mě brzy začaly dopalovat. Navíc jsem to nesměl dát najevo, ještě by se starali, co udělali špatně.

„Kam pojedete, Veličenstvo, na první státní návštěvu?“ zeptala se mě současná šéfka České televize Lenka.

„Ještě nevím,“ usmál jsem se. „To se teprve ukáže, kam by to mělo být.“

„Národ to ale zajímá!“ odvětila. „První cesty prezidentů vedly dřív povinně do Moskvy, po převratu do Spojených států, na Slovensko nebo do Izraele. Kam si to namíříte vy?“

„Hele, Lenko, netykáme si už?“ napomenul jsem ji. „Mám tisíc chutí uspořádat první návštěvu k lidožroutům na nějaký vzdálený ostrov, třeba Tonga-Tabu, jestli něco takového ještě ve světě existuje. Pak mě snad nikdo nepomluví, že bych naši zemi táhl na Východ nebo na Západ.“

„To bys jim dodal munici!“ zasmál se kdosi. „Král táhne naši nešťastnou zemičku k lidožroutům!“

„Takže mi zbývá jen sever a jih,“ zasmál jsem se. „Ale to si nepomůžeme. Co myslíte, je lepší Rakousko nebo Polsko?“

„Nemusí to být zrovna ti nejbližší!“ namítl kdosi.

„Čím dál, tím hůř!“ ohodnotil jsem to. „Úplně na severu jsou Norové, co kradou lidem děti, dole je Itálie s Mafií, nebo myslíte rovnou Libyi? Afriku bych raději vynechal, tam jsou na Evropany nabroušení.“

Shodli jsme se raději na tom, že bude nejlépe necestovat tak často, jako cestují prezidenti. Král může i tak stihnout těch cest s přibývajícím časem víc.

Ještě není všem dnům konec.

Zmínkou o Africe jsem trochu připomněl letošní události v Německu a ve Francii. Islám byl v Evropě vyhlášen za »hnutí směřující k potlačování lidských práv a svobod«. Byl v tom znát rukopis Iriny Žukové, ale po džihádu jiná možnost nebyla. Některé chyby jdou napravit, ale bylo by lépe, kdyby se raději nikdy nestaly, tím spíš, když napravit nejdou. Zůstat v Evropě nebylo pro vyznavače islámu bezpečné, tím spíš, že zůstaly jen vyznavačky. Násilnostem proto mohl zabránit prakticky jedině odsun, i když to vyvolalo v muslimském světě protesty a bouře.

Vlády se rozhodly dát ovdovělým muslimkám na výběr. Jejich muži způsobili v Evropě krveprolití a kdo by je litoval, riskoval by veřejné opovržení. Buď se tedy veřejně vzdají víry, nebo opustí Evropu do některé Arabské země – Libye, Tunisu, Alžíru nebo do Turecka – kterou si vyberou.

Zřeknutí se islámu však volil jen zanedbatelný počet žen. Uvažovaly tak spíš modernější mladší dívky, jenže těch bylo jen pár set. Ženy s dětmi se obávaly pomsty za prohřešky proti víře a raději volily odchod, zejména když měly syny, sice příliš mladé, zato již vychované ke krutosti. Byl to pro ně nepříjemný skok do neznáma. Vracet se většinou neměly kam. Jejich muži za sebou spálili mosty a všechno prodali, jen aby se dostali do Evropy, kde tak záhadně zahynuli při ozbrojené vzpouře.

Lodě s muslimkami odplouvaly z přístavů na jihu Francie a Itálie. Evropa se k nim zachovala ještě vstřícně, každá dostala do začátků na sebe i na děti odstupné, ale nikdo jim nezáviděl. Nikdo neuměl odhadnout, zda jejich souvěrci jejich stálost ve víře ocení, nebo je budou považovat za snadnou kořist.

Obojí bylo možné a obojí se skutečně dělo.

Zvolily si ale samy. Muslimové to považovali za těžkou urážku víry a přísahali Evropě pomstu. Bylo ale jen dobře, že to zatím nezkoušeli.

Především pro ně samotné.

Errata:

11.08.2021 15:08