Strach a hrůza

Ačkoliv žabolidé vypadali jeden jako druhý, poznal jsem v jedné postavě Nee – Věrku. Stačilo mi srovnat si ji s podobou ve Zlatém Koni, kde se snažila učit neandertálce. Svou lidskou podobu od té doby změnila nesčetněkrát, ale žabolidé podobu neměnili a tady nebylo pochyb.

„Kdo z těch lidí – a promiň mi, že je tak nazývám – tady tenkrát zůstal?“ zeptal jsem se také tak tiše, jako bych se bál, že ruším jejich památku.

„Všichni, co tu vidíš,“ odvětila také šeptem. „Sebe jsem tady namalovala s odvrácenou tváří – vidíš? To jsem byla já...“

„Ale tady jich vidím sedm,“ upozornil jsem ji na drobný rozpor. „Věrka mi říkala, že vás tu zůstalo jen šest, ne?“

„Říkáme, že šest,“ přikývla tiše Dara. „A že jeden z nás, Chammi, zahynul v Atlantidě, kde ho zrádně ve spánku zabili vlastní chráněnci. Poslyš, chceš vidět naše největší tajemství? Neříkáme to kdekomu, ale ty... ty jsi oběť, vědět bys to měl...“

Tvářila se tajemně a zdálo se mi, že mi to říká s jakýmsi vnitřním potěšením.

„Jo, jsem oběť!“ přikývl jsem. „Mám tělo svého vraha!“

„Dobrá, pak zkus za mnou skočit na »Brívasarét«!“ řekla a vzápětí zmizela, celý příkaz si zřejmě jen pomyslela.

»Bríva« je tedy hvězdná loď žabolidí a »Brívasarét« bude značka durum, která s tím nějak souvisí.

Zkusím to – uvidím!

»Krug durumald Brívasarét!« řekl jsem v telepatii.

V té chvíli mi podlaha zmizela pod nohama, vyletěl jsem do vzduchu – a zůstal viset ve slabě osvětlené kabině z Dařiny malby. Tatáž masívní křesla i obrazovky, podobné oknům ve Zlatém Koni... na nich černá tma se hvězdami... Nebylo pochyb, nacházím se uvnitř vesmírné lodi žabolidí! A podle beztížného stavu nejsem ani na Zemi!

Mars zblízka - až se tajil dech...

Pohled na obrazovky mě ohromil. Na jedné byla planeta Mars – a pěkně zblízka! A pomalu se otáčela! Tak blízko bylo u Marsu víc pozemských sond, ale tyto obrazovky poskytovaly podrobnější pohled než fotografie, uvolněné ke zveřejnění organizací NASA.

Rychle jsem se rozhlédl. Dara tady plula jako kdyby sem odjakživa patřila, ani tradiční oděv čínských žen jí nepřekážel. Zato já jsem se tu cítil jako na horské dráze, žaludek až v krku, nutkání zvracet a podivný skličující pocit z neznáma.

„Daro!“ zavolal jsem na ni tiše. „Jsme ve vaší hvězdné lodi, viď? Kde ji máte schovanou?“

„Schovanou?“ usmála se. „Máte ji na očích! Obíhá kolem planety Mars a ze Země je vidět v každém lepším hvězdářském dalekohledu!“

„Kolem Marsu?“ nechtěl jsem věřit svým uším. „Počkej, kolem Marsu přece obíhají dva jeho měsíce, ale nic jiného tady naše vesmírné sondy nezjistily!“

„Vždyť říkám, máte ji na očích!“ usmála se Dara. „Jsme uvnitř měsíce s ošklivým jménem Fobos, což znamená Strach. My raději pořád používáme naše staré jméno Bríva.“

Phobos

Deimos

„Takže je přece pravda, že aspoň jeden z těch měsíců je umělý!“ rozzářil jsem se.

„Oba jsou umělé,“ usmála se Dara. „Vzdálenější a menší Deimos neboli Hrůza taky. Říkáme mu postaru Zuvoes, máme v něm náš archiv a muzeum.“

„Ale vždyť... na snímcích ze sond jsou to šišaté kamenné kusy, ani pořádný tvar nemají!“ namítl jsem.

„Vlastní loď je hluboko uvnitř,“ zvážněla. „Je obalená vrstvou kamene, pohlcujícího srážky s vesmírnými tělesy. To je při vysokých rychlostech na denním pořádku a každá srážka za sebou zanechá kráter. Dokonce i tady přibývají.“

„Proto loď vypadá jako přírodní měsíc nebo asteroid?“

„Proto,“ přikývla.

„A co kdyby na povrchu přistála sonda ze Země?“

„No – tak by přistála! Odebrala by pár vzorků, ale víc by nesvedla. Zvenku se to nezdá, ale kamenný štít je houževnatý a tvrdý, tvrdostí má blízko k diamantu. Sonda nabere poměrně snadno prach usazený na povrchu, je ho tam dost, i tak malý »měsíček« má svou gravitaci, ale pokus o hloubkové vrtání by se daleko nedostal. I diamantové vrtáky by se rychle ztupily.“

„Takže jsme v měsíčku Fobos, jinak ale ve hvězdné lodi Bríva, koukáme na Mars... ale kde je Země?“

„Měla by to být tahle hvězdička,“ ukázala mi Dara.

Hvězdička na jiné obrazovce byla příliš malá a na tuhle dálku se její souputník měsíček nedal vůbec rozeznat.

„Věrka mi to předtím vysvětlovala tak, že zbytek posádky odletěl a zanechal vás šest na Zemi,“ řekl jsem.

„Odletěl jen Thass,“ pokrčila rameny. „Durumald odsud dosáhne až na Zem, takže se sem můžeme občas vracet. Má to jen jednu nevýhodu, není odsud znát, co se na Zemi právě děje. Obrazovky pozemských skrýší Čchian-Chouč, Zlatý Medvěd i Zlatý Kůň lépe ukazují, co se děje na povrchu. Nic moc, ale něco na nich přece jen vidět je. Občas nás tu žilo víc, pár století jsem tu žila s Nee, jednu dobu i s Chammim.“

„A je tady dost místa?“ zajímalo mě.

„Moc ne, ale dvacet lidí by se sem vešlo,“ řekla.

„Tak tohle je vaše největší tajemství!“ rozzářil jsem se.

„Ne, tohle ještě ne,“ zavrtěla hlavou a nenadále zvážněla. „Ale ty máš nárok i na to největší. Přidrž se nejbližšího křesla a otoč se nohama »dolů« k podlaze, zapnu umělou gravitaci.“

Počkala a sama se také obrátila nohama k »podlaze«. Pak se k nám najednou podlaha pohnula. Dopadl jsem na ni, zhoupl se v kolenou, jenže tíže se zvyšovala, dokud nedosáhla výše, umožňující normální chůzi – i když asi ne tolik jako na Zemi.

„Tak – a pojď za mnou!“ zamířila ke dveřím, otvírajícím se stranou. Všechno se tu zřejmě ovládalo vůlí – tedy telepatií. Neznal jsem ale povely, neposlechly by mě ani dveře.

Za dveřmi byla dlouhá, také jen slabě osvětlená chodba.

„Co tam bude?“ zeptal jsem se.

„Uvidíš!“ řekla.

Fobos má při pohledu z dálky tvar nakřápnutého vajíčka. Delší osa má osmnáct kilometrů, kratší deset kilometrů. Bríva, hvězdná loď z Chibipedy, má rozměry podstatně menší, sotva půl kilometru na kilometr. Kamenný plášť je už hodně ostřílený a největší kráter na jeho »tlustém konci vajíčka« má úctyhodný průměr deseti kilometrů, i když zdaleka nedosahuje k vlastní lodi. Kamenná ochrana přečkala dlouhý let vesmírem i zásahy vesmírných granátů v pásu asteroidů.

Loď Bríva nikdy neměla samostatně přistávat. Nejenže by přečnívala nad stratosféru, ale navíc by ji žádná pevninská kra neunesla. Prolomila by ji jako příliš tenký led na potoce. Což se jednou dokonce stalo – brzy jsem se to měl dozvědět...

Po svém příletu do Sluneční soustavy Bríva zaparkovala na oběžné dráze kolem Země. Přistávat na povrchu měla flotila výsadkových letadélek s průzkumníky. To se stalo a po prvním průzkumu se posádka rozhodla: dál nepoletíme, věnujeme se tomuto světu. Inteligentní obyvatele nemá, ale to co na něm žije, by se časem mohlo vyvinout a získat inteligenci, která zde zatím chybí. Vyplatí se počkat si na to, nemusíme už letět dál.

Průzkumníci se rozhodli usadit se na planetě. Zbudovali pro své potřeby Sofur a hvězdnou loď odvezli dál, aby nebyla tak na ráně. Ne daleko, jen k nejbližší planetě – k Marsu.

A tady už čeká pětatřicet tisíc let. Průzkumníci se dávno na Zemi zabydlili, dokonce si i »vypůjčili« těla a s nimi vzhled domorodců, ale hvězdná loď Bríva čeká dál.

„Pořád je schopná letu mezi hvězdami,“ ujistila mě Dara.

Chodby uvnitř nejsou příliš dlouhé, běžně dosahují délky jen dvou set metrů. I to může být na pohled hodně. Následoval jsem Daru na konec chodby do přechodové komory, která měla nejspíš zabránit dehermetizaci sousedních úseků, kdyby došlo k vážnému poškození lodi. Další chodba pokračovala kolmo na tu první, ale na její konec jsme už nedošli.

Další odbočující chodbička byla krátká a vedla do veliké kruhové místnosti. Kolem byly ve stěnách průhledné kokony, napuštěné vodou – či podobným roztokem. Uvnitř se vznášela mrtvá zelená těla žabolidí. Ano, byli jsme – v hrobce.

„Tohle jsem byla já,“ ukázala mi Dara. „Tohle Nee, tady jsou Jeeg, Rimmi, Chammi a Thass. Uchováváme svá původní mrtvá těla, aby nám pořád připomínala naši podstatu, stejně jako moje malby.“

Hovořila telepatií, ale vnímal jsem ji jen slabě. Jako by se bála, že ji uslyší i někdo jiný než já.

„A tohle?“ ukázal jsem na sedmé tělo žabočlověka, úplně na konci řady kokonů. Také jsem přitlumil svou telepatii, abych nerušil klid zdejšího prostředí. V hrobce se obvykle nekřičí.

„Tohle je naše největší tajemství,“ řekla Dara vážně. „Byl to Johav, sedmý člen naší posádky. Dostal na starost Afriku, ale tam nás na celé čáře zklamal.“

„O tom mi Věrka nikdy nic neřekla!“ postěžoval jsem si.

„I pro nás je to zakázané téma,“ přikývla Dara.

„Proč mi to tedy říkáš?“ obrátil jsem se na ni.

„Protože tenhle netvor tě vlastně zabil,“ řekla.

Z toho jsem měl ale v hlavě ještě větší zmatek. Zabil mě přece Šimon Štern, jeho zmrzačené tělo mám jako náhradu! Co s tím má společné tenhle žabočlověk?

„Nerozumím ti,“ přiznal jsem se.

„Když jsme si vybírali oblasti působení, získal sedmý člen naší posádky Johav Afriku s nejrozvinutější civilizací v té době,“ řekla Dara. „Severní oblasti Evropy i Ameriky zoufale zápasily s ledem, neandertálci spolu bojovali o jeskyně, kdežto Afričané už tenkrát stavěli města. Cihly dělali z nepálené hlíny. Byla to velice snadná technologie a účel splnila, i když nebyla nejtrvanlivější. Je to ekologičtější než beton. Tenkrát platilo, že obydlená města vzkvétala, kdežto opuštěné domy brzy spláchly deště – tenkrát ještě v Africe občas pršelo. Později jsem učila používat hliněné cihly i v Číně, ale za to mě ostatní zukíjá zkritizovali, i když to vymysleli lidé dávno předtím v Africe.“

„Proto Věrka tvrdila, že byla kdysi civilizace v Africe na vysoké úrovni!“ vzpomněl jsem si.

„Ano, ale... Johav byl jejich vládcem a jeho vláda byla velice... dnes bychom řekli – sadisticky krutá,“ zarazila se, než našla vhodný výraz.

„Také jsem byl králem,“ podotkl jsem tiše.

„Vím,“ přikývla. „Ale kolik lidí jsi dal zabít, rozsekat na kusy, upálit, utopit, roztrhat lvy a rozšlapat slony? Jako králi se ti podařilo přimrazit v sebeobraně jednoho grázla. »Německou nemoc« jsi nespustil ty. Johav si v teroru liboval. Byl, jak by se dnes řeklo, nelítostný sadista. Afričané měli předtím vládce, kteří se starali o blaho ostatních a lidé je uznávali. Johav jim přinesl tyranii nejhoršího druhu. Prohlásil se za boha a kdo ho pokorně neuctíval, tomu vynalézavě připravil co nebolestivější a nejzdlouhavější smrt.“

„Říkala jsi přece, že i tebe, Chammiho a Nee lidé v Číně uctívali jako božstva!“ připomněl jsem jí.

„Nevymlouvaly jsme jim to,“ opáčila Dara. „Když lidem předvedeš něco, co nejsou schopni okamžitě pochopit, přijmou to jako něco nadpřirozeného. To je pochopitelné a když jim to nevyvracíš, mohou tě i uctívat. Dodnes se v dokumentech z té doby zachovala jména božstev. Mě jako vládkyně nebes Fu-si, Chammiho jako vládce země Chuang-ti a Nee jako vládkyně lidí Šen-nung. Později nám připisovali zavádění všech úspěchů – já jsem prý dala lidem lov zvěře a ryb, Chammi znalosti kovů a stavbu domů a Nee zemědělství, ale to se už jen nabalovalo. Je to už dávno, třiadvacet tisíc let.“

„Když ostatním vadilo, že jste dali lidem v Číně hliněné cihly, jak to, že jim nevadila Johavova hrůzovláda?“

„Johav nám své působení v Africe vždy líčil jako mírné,“ řekla. „Uvědom si, bylo nás celkem sedm. Nestihli jsme pokrýt ani všechny obydlené pevniny. Austrálie byla tehdy úplně bez lidí, ta nás nezajímala vůbec, Amerika měla také řídké osídlení, takže se nás sedm toulalo po Asii, Evropě a v Africe. A protože jsme začínali v trojúhelníku Indie – Atlantida – Egypt, nestačili jsme se orientovat v celém světě a Johavovi to procházelo.“

„V Atlantidě pak Chammi dal lidem i to co neměl, ti ho zabili a v následné válce Atlantida zmizela, je to tak?“

„Přibližně tak,“ řekla Dara. „Chammi se od nás oddělil a spojil se s Johavem. Zřejmě se mu také zalíbilo vydávat se za boha, jenže lidi kolem sebe netyranizoval a snažil se vycházet s nimi co nejlépe. Přehnal to ale na druhou stranu, tehdejší lidé si naši důvěru nezasloužili. Chammiho zákeřně zabili a začali zneužívat naše prostředky. Rimmi se tam šel podívat a byl rád, že vyvázl se zdravou kůží! Když jsme zjistili, že Chammi je skutečně po smrti a jeho chráněnci své okolí terorizují, použili jsme proti nim všechny naše prostředky...“

„Věrka říkala, že jste se proti Atlantům spojili všichni,“ nadhodil jsem.

„Skoro všichni,“ poopravila to Dara. „Atlantové napadli i Indii, jejich létající vimaany způsobily lidem strašné masakry. Naše vimaany je sestřelovaly, jenže jich bylo víc a Chammi jim toho dal příliš mnoho. Musela zasáhnout Bríva, nakrátko sem přiletěla od Marsu. Přibylo jí přitom pár kráterů, ale zamáčkla Atlantidu do zemské kůry... pak to zalilo moře... Od té doby považují lidé Mars za hvězdu zasvěcenou válce...“

„Nee – vlastně Věrka – říkala, že to bylo přetlačování silových polí frége, co Atlantidu zničilo,“ podotkl jsem.

„Dohodli jsme se, že to bude oficiální vysvětlení pro naše učedníky,“ přiznala Dara. „Bríva měla zůstat tajemstvím. Její prolomení zemské kůry vyvolalo příšerné kataklyzma. Nárazy ker zemské kůry, vlny zemětřesení, obnovení sopečné činnosti po celém světě, gigantické tsunami, ani my jsme tak děsivé účinky neočekávali.“

„A Atlantida zmizela úplně z mapy světa,“ dodal jsem.

„Kdyby jen to!“ vzdychla si Dara.

„Bylo ještě něco horšího?“ vyzvídal jsem.

„Atlantická válka vyhnala z Indie miliony uprchlíků,“ pokračovala Dara. „Jenže prchali nejhoršími možnými cestami, většinou na sever do Sibiře, která tenkrát naštěstí procházela mírnější dobou. Lidé by se tam snad uživili, ale rozhodně ne v tak velkém počtu. Thass, Rimmi, Jeeg a Nee se k nim přidali a pomáhali jim, ale lidé i tak cestou umírali po tisících. Já jsem zůstala v Číně, kam se vevalila část uprchlíků z Indie, Johav tvrdil, že se stará o uprchlíky v Africe. Později se ukázalo, že lhal o sto šest, ale tenkrát jsme to neprohlédli.“

„To bylo to mýtické stěhování národů?“

„Tím jen začalo,“ vzdychla si Dara. „Nastala populační exploze, pak už následovalo jen opadávání vln.“

„A kdy jste přišli na to, co dělá Johav?“ zajímalo mě.

„Když se později ukázalo, že v Africe uprchlíci nejsou,“ řekla Dara. „Ne že by tam žádní neutíkali, ale Johavovy hordy je vyhubily. Co se tam dělo, to se nikdy nikdo nedozví. Johav převzal centrální Afriku vzkvétající, ale nechal za sebou – a to doslova – poušť. Sahara by nejspíš vznikla tak jako tak, zkáza Atlantidy nabourala přírodní proudění celého světa, ale Johav ji zbavil lidí a urychlil to.“

„A vy jste se zatím starali o Čínu a Sibiř,“ přikývl jsem.

„Thass, Rimmi, Jeeg a Nee putovali s lidmi a snažili se napravit, co napravit šlo,“ pokračovala Dara. „Já jsem tenkrát zvládla Čínu.“

„Ale proč dnes nemluvíte o Johavovi?“ zajímalo mě.

„Vykládám to příliš složitě, že?“ pousmála se na mě Dara omluvně. „Já to už zkrátím. Jen jsem chtěla, aby sis představil složitost tehdejšího světa. Zatímco jsme se starali o zmírnění poválečné bídy, Johav se z centrální Afriky přesunul na sever, do Egypta a na Arabský poloostrov, kde ho všude museli lidé uctívat jako boha. V Egyptě vystupoval jako Horus, jenže kněží ho tam jen zařadili mezi své idoly. To se mu nelíbilo, chtěl být jediným bohem.“

„Začínám to chápat,“ přikývl jsem vážně.

„Tenkrát jsme pod dojmem katastrofy Atlantů používání Sofura dobrovolně omezili,“ pokračovala Dara. „Zničili jsme vimaany a uložili jsme si i další zákazy. Sofur měl trvalý příkaz ohlásit nám »původním« každý požadavek na vimaan nebo jiné zbraně. Museli jsme počítat s tím, že Chammi dal mnoha svým chráněncům telepatii a s ní právo řídit Sofura. Některým lidem zůstaly její zbytky dodnes... Atlantida byla na dně oceánu, ale Chammiho zukíjá se potulovali i po sousedních zemích a byli nebezpeční lidem i nám. Museli jsme je postupně zneškodnit a pověřili jsme tím Johava. Nee to pak popsala jako »kozla udělat zahradníkem«.“

„Johav je nezneškodňoval?“

„Zneškodňoval,“ odvětila Dara. „Konkurenci zlikvidoval ochotně a rád. Umožnilo mu to uplatnit svůj sadismus více než kdy předtím. Současně si ale vybral jeden arabský kmen, který začal geneticky vylepšovat, ačkoliv jsme se zpočátku shodli, že do genetiky lidí zasahovat nebudeme. Johav si ale vychovával národ, kterému slíbil vládu nad celým světem.“

„Na takové sliby lidé rádi věří,“ podotkl jsem.

„To se rozumí,“ přikývla. „A nejhorší je, když to nějaký psychopat sepíše do knihy. Ti, kdo jeho učení uvěří, ji prohlásí za jedinou pravdu a ohánějí se jí při kdejaké příležitosti. Horší je, že omlouvají násilí na ostatních lidech pod záminkou jejich méněcennosti. Indickou Guruárjvédu a japonskou Takamuróka jsme vymýtili, jinou takovou knihu jsme poslední dobou lidem znechutili, ale dvě se tak rozšířily, že jejich vymýcení by bylo nadlidské i pro nás.“

Dva díly Bible - včetně Satanské

„Smím hádat?“ usmál jsem se trochu. „Nebude poslední z těch knih Korán?“

„Ne,“ vrtěla hlavou. „Korán je jedna z nich, ale poslední byla Mein Kampf, tu jsme lidem naštěstí znechutili. Takových knih je ve světě víc a nejhorší jsou ty, co omlouvají a dokonce přímo vyžadují násilí páchané na všech lidech mimo »jediných pravověrných«. Říkáme tomu nemoc, »syndrom vyvolenosti«.“

„O té jsem slyšel, bývá prý zákeřná a chronická,“ podotkl jsem. „Onemocní jednotlivci i celé národy a bývá nemožné jim vymluvit, co je to za pitomost, i když tyhle »svaté knihy« jsou plné nesmyslů a vzájemně se vyvracejících tvrzení.“

„Dobře řečeno,“ přikývla Dara. „Johav podobnou knihu sepsal a podařilo se mu naočkovat ji svým vyvoleným. Všichni ji teď prohlašují za jedinou správnou a všechny, kdo nevěří, za méněcenné a předurčené k vyhlazení, nebo aspoň k otroctví.“

„Neřekl bych,“ namítal jsem. „Křesťané už snad z toho vyrostli, dnes už nikoho neupalují ani nezotročují.“

„Křesťané jsou – snad díky Novému Zákonu – mírnější,“ připustila. „Ale židé se z toho jako celek nedostali. Nevšiml sis, jak rafinovaně využívají finančního otroctví? Nesklonil ses před nimi a nezachránilo tě, že jsi byl králem nezávislé země, zabili tě. Tak je tomu dodnes!“

Měla pravdu. Nejvíc grázlů je mezi vyvolenými, ať svou vyvolenost chápou jakkoliv. Náboženství je horší než rasismus. Když se tím omlouvají zločiny, je to všechno stejné darebáctví.

„Ale kdy jste to na Johava zjistili – a jak?“ zajímalo mě.

„Když učil Kartágince používat děla a výbušniny,“ řekla Dara. „Děla na lodích se nedala přehlédnout, přišli jsme na to. Naštěstí to ještě nestačil rozšířit. Děla jsme zničili i s těmi, kdo je dokázali vyrobit. Bez toho zásahu by Kartágo zničilo nejprve Řím a po něm Řecko. Zakázali jsme Johavovi přístup na západ od Kréty, aby přestal Kartágo podporovat. Jenže bez té podpory bylo Kartágo slabší a válka pokračovala, až je Římané dobyli a úplně zničili. Dlouho jsme pak o tom diskutovali. Johav nás obvinil z úmyslné zkázy vyspělé civilizace, i když Římanům prokazatelně nikdo nepomáhal.“

„To bych snad ještě pochopil,“ řekl jsem. „Ale muselo se stát něco víc, proč jste se rozhodli o Johavovi už ani nemluvit. Jako kdyby byl černá ovce, či co!“

„Johav se proti nám postavil otevřeně a chtěl nás zabít,“ řekla Dara. „Rozhodl se, že bude jediným bohem, ale aby zbyl na světě sám, musel by se zbavit nás. Sofur nikomu nedovolí použít škodící příkazy proti jiným zukíjá a navíc každý takový pokus nám »původním« ohlásí, nemohl nás proto zabít přímo. Vymyslel to tedy jinak a musím přiznat, málem mu to vyšlo.“

„Co vymyslel?“ zeptal jsem se netrpělivě.

„Mini-vimaany,“ řekla. „Pětikilové létající talíře, hračky, schopné samostatného letu vesmírem. K oklamání nás i Sofura je v lexikonu uvedl jako »malé pozorovací vesmírné objekty«.“

„Ty by vám snad neuškodily,“ namítl jsem.

„Skutečně vypadaly tak neškodně, že oklamaly i Sofura,“ přikývla Dara. „Měly na kosmické poměry příliš malé motory, nepatrnou hmotu i neškodnou inteligenci, takže nevzbuzovaly obavy. Jenže Johav jim nařídil spojit ve vesmíru intelekt i sílu. Když ji vynásobily časem, kterého měly nadbytek, mohly si jí nastřádat do zásoby. Pak stačilo vyhlédnout si vhodný asteroid, který by do rovnic vložil potřebnou hmotu, a společně změnit jeho dráhu, aby se srazil se Zemí. Tak mohly i poměrně malou silou zasadit Zemi obludný úder. Vyžadovalo to hodně výpočtů, ale ty Sofur neprohlédl a proto mu je neodmítl.“

„Takže chtěl nechat narazit do Země asteroid?“ zarazilo mě to. „To by ale byla děsná zkáza!“

„Ne jeden, ale hned tři,“ přikývla Dara. „Jeden měl zničit Čechy, především úkryt Zlatý Kůň, druhý měl zadupat do země Čchian-Chouč, pochopitelně se mnou, a třetí největší měl smést celou Sibiř včetně Zlatého Medvěda. Johav to plánoval dobře, sám chtěl v kritické chvíli skočit na Brívu, kde by zablokoval značky durum, abychom je nemohli použít a zachránit se tam.“

„Naštěstí mu to nevyšlo, že?“ uklidnil jsem se.

Mělo se to odehrát už před dávnými tisíciletími a zřejmě se to nestalo, i když to byl plán opravdu ďábelský.

„Nevyšlo,“ přikývla vážně. „Prozradila ho hvězda Sirius – a také jeho nedočkavost. Mini-vimaany byly opravdu příliš malé a aby se jejich účinek mohl v brzkém čase projevit, musel jich vyrobit a odeslat do vesmíru několik desítek tisíc. Kdyby je trpělivě odesílal po jednom, jak to měl původně v plánu, nic by nás nevarovalo. Jenže Johav dychtil uskutečnit svůj plán co nejdříve a vypustil mini-vimaany během několika dní. Letěly pak v houfu a zaclonily při pohledu ze Země hvězdu Sírius.“

„A toho jste si všimli?“ řekl jsem nedočkavě.

„My ne, Sofur,“ uvedla to na pravou míru. „Naštěstí mu to hejno splynulo v jeden objekt a Sofur nesprávně vyhodnotil i jeho velikost a hmotu. Zkrátka nás varoval, že se v blízkosti Země objevilo veliké a tím nebezpečné vesmírné těleso. Johav ho okamžitě ujistil, že to není jeden obrovský objekt, ale jeho »malé pozorovací vesmírné objekty«. Sofur se tím spokojil, jenže to už jsme se o to začali zajímat i my. Nespokojili jsme se Sofurovým ujištěním, že z toho mraku pršet nemůže. Napadlo nás včas, že je přece nesmysl podnikat tak obrovskou akci jen kvůli pozorování vesmírného okolí Země. Svolali jsme proto do Zlatého Medvěda setkání »původních« a když se tam Johav nedostavil, potvrdil naše podezření, že je v tom namočený.“

„A co jste s ním udělali?“ zajímal jsem se.

„Johav si neuvědomil, že tentokrát bude Sofur pracovat proti němu,“ pokračovala Dara. „Chtěl se před námi schovat na Brívě, ale Sofur nám nejen označil jeho polohu, ale i umožnil nám pronásledovat ho. Johav nestihl zablokovat durumy, které tam jsou, takže jsme ho nakonec chytili.“

„Ale teď jsi mi sama řekla, že Sofur nedovolí použít proti »zukíjá« jakékoliv škodící příkazy!“ namítl jsem.

„Nedovolí,“ souhlasila. „Jenže příkaz »sriztajog« – mluv pravdu – nepovažuje za škodící. Johava jsme chytili, nařídili jsme mu mluvit pravdu a vyzpovídali jsme ho. Musím přiznat, hodně to námi otřáslo. To, že se občas mezi sebou neshodneme, je víceméně normální. Jednoho nesouhlasícího přehlasujeme. Ale aby se jeden z nás pokusil ostatní zabít – a navíc s miliony dalších »vedlejších obětí«, to bylo přece jen hodně drsné!“

„Doufám, že jste to nenechali bez trestu,“ řekl jsem. „Ale jak, když vám Sofur odmítá škodit?“

„Škodit se dá i bez Sofura,“ řekla. „Rimmi na to přinesl ze Země primitivní zbraně. Johava jsme odsoudili a všichni současně jsme ho pěti dýkami probodli.“

„Takže jste ho společně – zabili?“ trochu jsem se podivil. „Cožpak to nešlo jinak?“

„A jak?“ zeptala se mě. „Kdo má telepatii a může dávat příkazy Sofurovi, toho nezavřeš do vězení. Pomocí durumaldu zmizí odevšad. Dokud jsme ho drželi rukama nejméně tři, aby se nemohl vyškubnout, odletět nemohl. Ale co s ním? Nemohli jsme ho přece držet jen tak rukama věčně!“

„Nešlo by vzít mu jen právo ovládat Sofura? Třeba ho dát na nějakou černou listinu...“ navrhoval jsem.

„Potíž je v tom, že ani reinkarnace se nedá uskutečnit bez telepatie,“ vzdychla si. „Nevratná smrt je pak jediným možným prostředkem, jak takového jedince spolehlivě zneškodnit. Chtěl nás zabít, abychom nerušili jeho plány. A když se někdo pevně rozhodne zabít tě a ty nemáš možnost se od něho trvale oddělit, zbývá ti jediné řešení – zabít ho dříve než on tebe.“

„A nebyl třeba nemocný?“ napadlo mě. „Některé nemoci se projevují i na psychice!“

„Probrali jsme s ním celé několikatisícileté období jeho africké vlády,“ řekla. „Při výslechu nebyl ve stavu, aby dokázal lhát. Dozvěděli jsme se, jak vládl v Africe, kolik milionů lidí bezdůvodně zahubil... Během té doby si několikrát změnil tělo. A nespokojoval se s odpadem, jako my, ale vybíral si vždy ta nejsilnější, jaká viděl. Choval se zkrátka proti všem našim zásadám. Nemoc jednoho těla jsme museli vyloučit.“

„A nebylo vám ho... líto?“

„Bylo,“ přikývla. „Bylo to skličující. Nikdy předtím by nás ani v nejhorším snu nenapadlo, že by se člen naší původní posádky odhodlal k něčemu tak zlému, ale když už se to stalo, nesměli jsme mu podlehnout. Věř mi, nešlo to jinak.“

„A pak jste ho vyškrtli i ze své historie...“ podotkl jsem.

„Když zničit, tak dokonale,“ řekla. „Neumožnili jsme mu reinkarnaci a navíc jsme se dohodli, že ho vymažeme i z našich vzpomínek. Proto o něm od té doby nemluvíme. Dodržujeme to, i když – úplně na to zapomenout nemůžeme. Johav si na Zemi zařídil nesmazatelnou památku, která ho připomíná.“

„Jakou?“ chtěl jsem vědět.

„Přece svou knihu!“ podívala se na mě jako na hlupáka. „Dodneška je jí na Zemi ze všech knih nejvíce a pořád ji lidé nejvíc tisknou.“

„Myslíš – Bibli?“ řekl jsem to naplno.

„Jistě,“ přikývla. „Přesněji Starý Zákon, nejrozšířenější náboženskou knihu světa. Nový Zákon uznávají jen křesťané, těch je znatelně méně a Korán je úplně odlišná kniha, napsaná mnohem později. I když i ta má dost čtenářů a přívrženců.“

„Takže má nesmrtelnou památku,“ také jsem si vzdychl. „I když ho tam, pokud vím, nikdo takhle nejmenuje.“

„To bylo tím, že hebrejština nezachovává vokály,“ řekla. „A navíc, Johav chtěl, aby jeho jméno nevyslovovali jinak než o svátečních příležitostech. Tak to pro jistotu nevyslovovali, až jeho pravou podobu zapomněli. Dnes už ji známe jen my.“

„Pak by mě zajímalo, kdo k tomu přidal Nový Zákon...“ vzdychl jsem si.

„To nevíme,“ pokrčila rameny Dara. „V době, kdy jsme ponechali Johavovu oblast bez dozoru, se tam semlelo ledacos. Korán napsal Mohamed, násilník, loupežník a vrah, libující si v popravách, skoro jako kdyby to byl Johavův učeň. Johav už v tom prsty neměl, Mohamed telepatii neovládal, ale pokud jde o násilí, je Korán horší než Bible. Obě jsou to příšerné knihy! Popisují boha jako bytost spravedlivou, slitovnou a čestnou, ale pokrytectví z nich jen kape. Obě jeho jménem nařizují páchat neskutečné zlo, vraždit a nedodržovat smlouvy s nevěřícími.“

„V tom směru je snad Nový Zákon lepší,“ mínil jsem.

„Byl by, kdyby platil samostatně,“ podmínila to Dara. „Jenže on platí spolu se Starým Zákonem a kdo chce, vybere si podle chuti i to horší. První křesťané prosluli neodporováním síle, ti pozdější šířili víru ohněm a mečem.“

„Násilím se víra šíří snadněji,“ pokrčil jsem rameny.

„Nejhorší na tom je, kolik lidí to zlo přijalo za své!“ řekla Dara. „Všechny víry si libovaly a libují v násilí. Nejen na těch, kdo jejich knihám nevěří, ale i na těch, kdo jsou ve víře vlažní. Mnozí se jako věřící jen tváří, ale – i tak je to mor!“

„Věrka říkala, že Rimmi vytvořil buddhismus, což je ale jen další v řadě náboženství!“ řekl jsem.

„Ano, mělo to být nejmírnější náboženství,“ souhlasila. „Ale nepovedlo se. Zmocnili se ho darebáci, kteří vyžadovali mírnost od druhých, ale sami se cítili nad zákony povzneseni. Stalo se z toho jen další peklo. Tibetští lámové se příliš nelišili od dozorců v německých koncentračních táborech. Lidé pro ně neměli cenu. Rimmi to nakonec uznal a proto nenamítal, když tam vtrhla čínská armáda a tu hrůzu přece jen zlidštila. Tehdejší vůdce Mao-ce-tung byl surový diktátor jako všichni před ním i po něm, ale proti lámům to byl hotový anděl!“

Přemýšlel jsem na plné obrátky. Nedivil bych se, kdyby mi v té chvíli stoupal z hlavy proužek páry nebo dýmu. Kde jinde bych se něco takového dozvěděl, než na tomto místě?

„Mám ještě jednu otázku,“ řekl jsem po chvilce. „Jsem přece docela běžný Věrčin učedník, ničím zajímavý. Proč sis mě vybrala, abys mi tohle všechno řekla?“

„Nejsi až tak úplně nezajímavý učedník,“ zavrtěla hlavou s úsměvem. „Jsi přece otcem globálního léčebného programu, ten považuji za největší vynález od využití ohně. Sofur je starší a nemá původ v tomto světě, takže ho nepočítám. Jsi též otcem »Německé nemoci«, sestavil jsi příkaz, který Evropu zbavil džihádistů i nejhorších představitelů Johavova národa.“

„Ale to byl přece omyl,“ pokusil jsem se to zlehčovat.

„Jistě, byl,“ přikývla. „To tě také zachránilo před trestem, který by následoval, kdyby to bylo úmyslně. Pak jsi vymyslel také tak převratné globální léčení.“

„Ale rozvíjení se chopilo více »zukíjá«!“ namítal jsem.

„Tady se počítá hlavně první nápad, ne učesávání dalších camfourků pro jednotlivé nemoci,“ řekla. „Dnes už se na tom podílí kdekdo, ale základní myšlenka má jen jednoho otce.“

„No budiž,“ rozhodl jsem se nerozmazávat to. „Raději se vrátím k původní otázce. Proč sis vybrala právě mě a proč mi to teď všechno říkáš? Musí to mít nějaký smysl, i kdyby sis mě vybrala jako vrbu krále Lávry!“

Hned mě napadlo, že tohle Dara nepochopí, protože král Lávra našeho Karla Havlíčka Borovského je v Číně exotická, neznámá báseň, ale kupodivu jsem se zmýlil. Dara ji znala!

„Nechci tě jenom tak,“ řekla. „Ale jako učedník Nee máš hodně znalostí o Sofurově logice a možnostech. Nedávno jsi mi nabízel pomoc ohledně omezení populační exploze. Je nejvyšší čas s tím začít. Troufl by sis na to?“

Aha, to je jiná, pomyslel jsem si. A bude to složitější než globální léčení. I když by se to dalo udělat i jako další léčení...

„Troufl bych si na to,“ slíbil jsem jí.

„Ale mám ještě jednu podmínku,“ řekla. „Bude možné omezit to na určitou oblast, že?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Chceš to přece pro Čínu, tam to je v současné době nejpotřebnější.“

„Ba ne,“ zavrtěla Dara hlavou vážně. „Na Čínu to bude omezené oficiálně, ve skutečnosti se to bude týkat celého světa. Nebude to zabíjet, jen tlumit populaci. V Číně u všech... a ve zbytku světa s podobným výběrem, jako »Německá nemoc«.“

„S podobným výběrem?“ opakoval jsem po ní.

„Tak nějak,“ řekla. „Musí lidi lépe rozlišovat. Oficiálně už můj návrh prošel pro Čínu, ale já si myslím, že není možné omezovat porodnost v Číně a nechat po světě rozmáhat se jinou »vyvolenost«. Když už, tak omezit všechno nebezpečné.“

„Takže to má platit i pro »vyvolené«?“

„Především pro ně,“ upřesnila to. „Jistě ti to nebude proti mysli, zejména když si uvědomíš, že tě nedávno jeden z těch »vyvolených« zabil.“

„Ten už je potrestaný – vždyť mám jeho tělo!“ řekl jsem.

„Ani ti pořádně nenahradil to tvé,“ řekla Dara. „A navíc ses nezajímal o grázly, kteří si tvoji vraždu u něho objednali. Ti by snad také neměli vyváznout bez trestu!“

„Pak bych se měl starat, aby trest dopadl především na ty, kdo v tom opravdu měli prsty, ne?“

„Tím bys možná vyřešil svůj problém, ale jen svůj. Těch problémů je celá řada. Největší vinu má systém, který využívá a všemožně podporuje »vyvolenost«. Ten nelidský systém musí zmizet, jinak bude škodit trvale!“

„Máš asi pravdu,“ přikývl jsem. „Ale bude v tom nějaký háček. Kdyby nebyl, udělala bys to sama, viď?“

„I ty máš pravdu,“ přiznala. „Jenže tebe neomezuje žádná dávná dohoda. Navrhovala jsem její zrušení, ale přehlasovali mě. Po úspěchu »Německé nemoci« mě napadlo, že se dohoda vlastně nevztahuje na naše učedníky. Nejvhodnější z nich jsi ty. Vyznáš se v příkazech a máš s těmi darebáky nevyřízené účty. Vím, mohl bys jim také odpustit. Ale jen za sebe! Nemůžeš jim odpustit za mrtvé, které zabili a ještě budou zabíjet.“

„Jenže takový zásah se neutají,“ pochyboval jsem.

„Vím,“ přikývla. „Ale v tom případě můžeš tvrdit, že to byla tvá chyba, jako u »Německé nemoci«.“

„Nechci lhát,“ namítl jsem.

„Bude to tedy má chyba,“ pozměnila to. „Kdyby někdo z nás původních protestoval, vezmu chybu na sebe a přiznám, že jsem ti to špatně zadala. Uvědom si ale, že nebudeš zabíjet! Úmyslně ani omylem! Každé ženě povolíš jen jedno dítě, jak jsi to navrhoval. Jen to neomezíš na Čínu, ale zahrneš do toho i darebáky. Tím se budou jejich počty časem snižovat. To by snad nemuselo být ani proti tvému svědomí.“

„Nebude,“ vzdychl jsem si.

„Dobrá, pusť se do toho!“ pobídla mě. „Je nejvyšší čas napravit, co Johav zpackal.“

„Vymyslím to,“ slíbil jsem.

Errata:

11.08.2021 15:08