Mistrovské dílo

Zlatý Kůň poskytoval v těžkých dobách úkryt desítkám zukíjá. Bylo tu kromě jednoho hlavního a dvou menších sálů osmnáct jednopokojových bytečků. Zařídil jsem si jeden jako za studentských dob na koleji, postel, stůl a židle, víc jsem ani nepotřeboval. Většinu času jsem beztak trávil vleže. Sofur to umožňoval, vleže jsem mohl vymýšlet i komplikované příkazy. Měl bych aspoň trochu trénovat... Ale co? Protézu? Nač?

Naštěstí mě Dara povzbudila víc než to sama zamýšlela. Dala mi nejen chuť něco užitečného dělat, ale i elán, abych se zajímal i o to, co se děje v Čechách.

Moje smrt zastihla »partaj Pravdy« nepřipravenou. Podle nové Ústavy musela volba nového krále proběhnout v časovém limitu jednoho měsíce. Jenže ani Věrka nedokázala v tak krátké době najít kandidáta, přijatelného pro národ. V kampani proto od začátku vedl předchozí finalista, který mezitím pochopil své slabiny, kupodivu sám uznal, že s nálepkou kolaboranta nemá šance, takže peníze vložil do prezidentské kampaně – svého syna Viktora.

Viktor měl teď všechny výhody svého otce – peníze i vliv mezi podnikateli, jenže už bez jeho nevýhod. Nemohl přece za otřesné pracovní podmínky otcových zaměstnanců, neměl ani pečeť kolaboranta, která jeho otci nejvíc škodila. Byl mladý, dravý, přitom už měl titul doktora práv – ideální podnikatel.

Věrka jiného kandidáta nesehnala a musela se spolehnout na to, že toho Viktor jako král moc nezkazí. Naštěstí měla partaj Pravda většinu v Parlamentu a mohla by ledacos napravit.

Království už se mě netýkalo.

Čím méně jsem sledoval politiku, tím víc jsem promýšlel a zkoušel různé varianty označování. Uvědomoval jsem si, jak zodpovědný úkol jsem si vzal na sebe.

Správně rozčlenit lidskou civilizaci rozhodně není lehké. Původní brutální dělení v »Německé nemoci« bylo jednoduché. Odstranilo nejhorší problém Evropy – islám a jeho fanatiky, ale bohužel nebylo bez »vedlejších obětí« – jak tomu vzletně říkali Američané. A i když mezi obětmi bylo dost těch, kdo byli pro lidskou civilizaci spíš přítěží než přínosem, odneslo to i mnoho těch, kdo si »kolektivní smrt« rozhodně nezasloužili. To se už nesmí nikdy opakovat!

Vlastní lékařské zákroky nebudou příliš složité. Blokáda vaječníků se neliší od přírodní neprůchodnosti, jenže zde bude způsobená uměle. Nebude vypadat jako vnější zásah, ale jako »vis major« čili »vyšší moc«.

Ovlivňování pohlaví dětí tak snadné nebude. Pohlaví se dá zjistit již v embryonálním stadiu, vyžaduje to však množství testů. Aby to neskončilo konstatováním, že to Sofur nestihne!

Uklidnila mě ale vylučovací metoda. Počet obyvatel Číny je sice extrémně velký, ale odkrajováním nezajímavých skupin se výsledné množství rychle zmenší. Nemusíme testovat muže – to je rovnou polovina. Nemusíme testovat děti – odpadá další díl populace. Vynecháme starší ženy. Otestujeme přiřazení žen k jejich dětem a pokud již děti mají, dostanou blokádu aniž by si jí všimly a od té chvíle přestanou být pro Sofur zajímavé. Zbude skupina mladších, dosud bezdětných žen, ale těch už asi nebude tolik, aby se testy nedaly stihnout. Vždyť není nutné testovat nepřetržitě, jen občas upravit poměr chlapců a dívek. Není problém simulovat antikoncepční pilulky »ráno poté...«, zrušit těhotenství, kdy se mají narodit chlapečkové a poměr se brzy sám překlopí podle potřeby.

Chce to ale důkladně prověřit a vyloučit chyby, které by měly nedozírné následky. Naštěstí zpoždění nehrozí masakrem, nebude to zásah na poslední chvíli. Číňané nikoho neohrožují, jsou jen přemnožení. Nebude to trest za vinu, jen náprava jejich nezodpovědnosti. Systém jednoho dítěte lidé jistě s nadšením nepřijmou, ale tak je to i u jiných náprav něčí nezodpovědnosti. Podobné to bude i u jiných etnik, především u muslimů. Dokud je jich málo, chovají se mírumilovně. Až jejich počty snížíme, přestanou dělat problémy. V Evropě i jinde ve světě.

Zcela jistě ovšem nastane situace, kdy se postižení obrátí na lékaře, aby jim pomohli k dalšímu dítěti. Jenže lékaři tohle nevyřeší. Proti Sofurovi nemají šanci. Až opadne přelidnění Číny, vrátí se to do původního stavu – jen na menších počtech. Ale rozhodně nepřipustí vraždění novorozených holčiček, jako v případě systému jednoho dítěte, zaváděného státní mocí Číny. Mezi lidmi se rychle rozkřikne, že to nic neřeší. Ženy zkrátka mohou mít jen jedno dítě. I Číňané si pak začnou dětí vážit.

I když to nebudou synové.

Předal jsem hotové příkazy Daře. Převzala je dychtivě, jen mi letmo poděkovala a zřejmě se na ně ihned vrhla, buď je zkusila zkontrolovat, nebo je možná sama spustila. Jenže tyhle příkazy se projeví až za nějakou dobu.

Až se zjistí, že nemohou mít další dítě ženy, které již dítě mají, vypukne poplach.

Ještě větší poprask nastane, až si lidé všimnou, že se něco děje s genofondem, neboť se rodí třikrát víc dcer než synů. Tím spíš, že se to projevuje místně a většina světa se v tomto směru nemění.

Jestli do toho Dara kromě Číny zahrnula Afriku a pásmo Středního Východu až k Indii, bude poplach ještě větší.

Jak na to zareagují muslimové?

Smíří se s tím jako s Alláhovou vůlí, nebo spustí pokřik o Satanových úkladech zbožným muslimům? Kdybych všem muslimkám znemožnil mít dítě, vyhynuli by v jediné generaci po meči i po přeslici a byl by pokoj, jenže to by se asi nazývalo genocida. Druhá možnost by byla znemožnit jim jen potomstvo mužského pohlaví, pak by vyhynuli jen po meči, ale muslimky by zůstaly a nakonec by jim nezbylo nic jiného než přizpůsobit se okolním národům, ale ani to by nebylo dobré.

Ba ne, potřebujeme jen snížit jejich počty. Až problémy přestanou, může se všechno vrátit do původního stavu.

Jak dlouho to ale bude trvat? Nám »zukíjá« na čase tolik nezáleží. Století sem, století tam, my máme času dost.

Mohu být spokojený?

Zmrzačením se nikdo nechlubí a mrzáci se nepředvádějí. Vyhovovalo mi, že jsem byl ve Zlatém Koni sám. I když jsem si neuměl představit, že bych vydržel tak dlouho, kolik mi má tohle zmrzačené tělo vydržet.

Uvítal jsem proto každou návštěvu, která za mnou přišla, nebo mě někam pozvala, jako Dara na ten výlet k Marsu.

Tentokrát ale za mnou přišla Věrka. Šla najisto. Přilétla do hlavního sálu, ale brzy zaťukala na dveře mého pokojíku.

„Čau vespolek!“ pozdravila, když vešla.

„Jestli mě vidíš dvojmo, měla bys okamžitě přestat pít,“ usmál jsem se na ni. „Alkohol je metla lidstva.“

Objednal jsem u Sofura židli, aby si měla kam sednout.

„Koukám, humor tě ještě nepřešel!“ opáčila s úsměvem a posadila se. „Tím lépe, pavouky nesnáším. Nejprve ti musím předat uznání od Dary, odvedl jsi prý dobrou práci. Nenašla ve tvých příkazech žádnou chybu a rozjíždí to. Jestli to správně chápu, jde o omezování populace v Číně, jak jsi jí to nabízel. K hodnocení se dostaneme, až bude mít Dara výsledky. Ale za druhé – mám pro tebe návrh, který tě může potěšit i pohoršit.“

„Oboje najednou?“ podivil jsem se.

„Podle toho, jak to vezmeš,“ pokrčila rameny. „Možné je oboje a dokonce i současně.“

„Povídej!“ vybídl jsem ji.

„Jak víš, prohráli jsme volby krále,“ začala, ačkoliv jsem to věděl už před řádkou pátků, hned po vyhlášení výsledků.

„Doufali jsme, že nového krále usměrníme, ale Viktor se opravdu chová jako fracek,“ pokračovala. „Jedná, jako by mu Českomoravské království patřilo a přisvojuje si i pravomoci, které nemá. Víš, co je jeho poslední šílenost?“

Pochopitelně jsem to nevěděl. Ve Zlatém Koni není rádio ani televize a i kdyby byla, nesledoval bych ji. Ostatně jsem na to donedávna neměl ani čas, natož chuť. Ještě tak internet... ale i ten jsem poslední dobou zanedbával... nerozptyloval jsem se, abych nedělal zbytečné chyby.

„Začal rozprodávat Prahu,“ řekla.

„To jako že prodal koně svatého Václava?“ zkusil jsem to trochu zlehčit.

„Prodal izraelskému státu dvě budovy na Hradě, aby si tam zřídili velvyslanectví,“ uzemnila mě.

„To přece nemůže!“ vyskočil jsem.

„Jistěže nemůže,“ opáčila Věrka. „Jenže Izrael už poslal na Hrad stavební firmu a chce zakoupené budovy adaptovat.“

„Takovou smlouvu přece ani král nemůže uzavřít! Vždyť mu na Hradě nepatří ani klika u dveří!“

„To tvrdíme také, ale právníci z Izraele už podali žalobu na Českomoravské království, že jim brání v jejich právech. Na Hrad je totiž nepustila dvacetitisícová demonstrace proti tomu prodeji, to už byla příliš velká facka národu. Nejhorší na tom je, že Viktor se postavil za Izrael a všude káže o tom, že obchod je obchod a kdo je proti, je komunista a ruský bolševik.“

„Uhnízdit se na Hradě chtěl i americký velvyslanec,“ řekl jsem. „Sebral jsem mu všechny naděje, i když mi vyhrožoval a kdoví, zda neměl nakonec prsty i v mé smrti! Američané jsou dnes úplně bezvýznamní, jenže se stejným nápadem přišli jiní. Ale podpořit takovou lumpárnu, to chce fakt darebáka.“

„Takového máme krále,“ vzdychla si Věrka.

„Bude asi nutné vydat zákon, že král není oprávněný nakládat s majetkem Českomoravského království, pokud mu nepatřil už před volbou,“ vzdychl jsem si. „Mělo by to být ale samozřejmé i bez zákona, to je přece elementární slušnost!“

„To jsme si mysleli také,“ řekla Věrka. „Jenže král Viktor není ani elementárně slušný. Trpět mu to ale nebudeme.“

„Co proti tomu chcete dělat?“ zeptal jsem se zvědavě.

„To bude záležet na tobě,“ řekla. „Dlouho jsem se radila se všemi českými zukíjá, přizvala jsem i německé a na druhou stranu i Jekatěrinu a ruské vědmy. Všichni se shodují, že Viktor překračováním svých pravomocí království škodí. Rusky byly nejradikálnější. Navrhly, ať už na nic nečekám a zbavím se ho, jenže Jekatěrinu napadlo, že by se to dalo vyřešit ještě lépe.“

„Myslíš... použít na něho »alisy« a vnutit mu rozumnější chování podprahově?“ hádal jsem.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jekatěrina prohlásila, že škůdce národa je vlastně lidský odpad. A navrhla použít jeho tělo pro některého »zukíjá« a připomněla mi přitom tebe. Už jednou jsi byl králem, lepším než Viktor. Ty jistě nebudeš Čechám škodit, když budeš žít v jeho těle. A nebudeš se muset schovávat jako dnes, zkrátka jsou to dvě mouchy jednou ranou – umravnění krále a řešení tvého problému s lidským odpadem. Jekatěrina tvrdí, že je zbytečné čekat na přirozené opotřebení tvého těla, když je tu tahle možnost..“

„Počkej, ty myslíš...“ došlo mi to konečně...

„Potřebuji jen tvůj souhlas a Růža ho sem přinese,“ řekla tónem, který příliš nepočítal s mým odporem. „Na Hrad už ho vrátíš sám... v jeho těle...“

Zatočila se mi z toho hlava. To se rozumí, že bych nebyl proti! Ne proto, abych se stal králem – tím už jsem byl a mělo to i své nevýhody. Ale zastavil bych šílence, který škodí lidem. Samozřejmě mě napadlo, že to nebude tak snadné, jako když Věrka vstoupila do těla neznámé feťačky bez rodiny a známých. Král není neznámý bezdomovec, musel bych ho hrát opravdu přesvědčivě, aby jeho přátelé a známí nic nepoznali... v Rusku to tak ale už několikrát udělala Jeeg – vlastně Káťa. A ta to teď sama Věrce navrhla. I kdyby to nebylo nejlepší řešení, určitě je proveditelné. A shodlo se na něm více lidí – nebo aspoň zukíjá, protože to musí být tajemství pro většinu lidí...

Mohl bych ještě couvnout? Mohl, ale nebylo by to příliš inteligentní.

„Máš můj souhlas,“ řekl jsem.

Errata:

11.08.2021 15:08