V záhadné moci
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Slunce se klonilo k obzoru, když bachratý, těžkopádný nákladní parník přistával v Taiosan, hlavním městě Nuku Hiva, největšího z ostrůvků markézských.
Když pak byla konečně tato neohrabaná námořní bedna připoutána k přístavní hrázi, nastalo vyloďování nákladu. Jenže tentokrát byl houf řvoucích a halasících domorodých pomocníků na hrázi překvapen zcela rozdílným vzhledem a tvarem vykládaného zboží, než jaké sem tento starý parník už po dlouhá léta pravidelně dopravoval z ostrovů Samoa, Tovaryšských a Paumotu.
Udiveně kroutili kučeravými hlavami a cenili bílé zuby, když místo obvyklých beden a žoků zvedal lodní jeřáb z paluby železnými obručemi spjaté svazky hrubě přitesaných klád a stromových kmenů, prken a rámů, v nichž nebylo těžké poznat součásti rozloženého srubu. Ale jejich údiv rostl ještě více, když jeřáb skládal na přístavní hrázi ohromné bedny s podivnými značkami, jimž podobné, jen velmi zřídka, snad jednou za několik let se zde objevovaly, přijímány ponejvíce zdejší vojenskou posádkou, k nimž se nikdy nesměli ani přiblížit. Avšak dnes tu nebyl vojenský dozor a bodří Polynésané zvědavě okukovali a ohmatávali důkladné obaly, pobité železnými pásy a kováním, jež neproniknutelně skrývaly tajemný obsah.
A údiv vyvrcholil, když po spuštěném můstku vystoupili na hráz čtyři mladí běloši v oděvu z nažloutlého surového hedvábí, s tropickými helmami na hlavách, s koženým opaskem, na němž byla zavěšena dvě pouzdra s těžkými revolvery, a pokročili vstříc podobně oděnému bělochu, jejž domorodci dobře znali jako velitele zdejší vojenské posádky.
Z dalšího pozorování byli však vyrušeni kapitánovou výzvou na palubu, neboť nyní konečně došlo k vylodění obvyklého nákladu.
Čtenář se už zajisté dovtípil, že ona čtveřice jsou naši přátelé, kteří vykonali dlouhou cestu na druhou polokouli Země. A byla to plavba velmi daleká:
Z Hamburku na západ do Panamy, kde se museli se svým nákladem přeložit na jiný parník, který plul na sever, do San Franciska; odtud opět jinou lodí přes Honolulu do Samoy, kde byli přijati na palubu nákladního parníku, který je po zastávce na ostrovech Tovaryšských a Paumotu dopravil konečně na Markézy. Takto vykonali jen z Panamy skutečnou okružní cestu přes 15 000 kilometrů, kdežto přímá linka z Panamy na Markézy nečiní ani polovičku. Ale nebylo možno jinak, neboť tato oblast je na tisíce kilometrů vzdálena od světové lodní plavby a jen od ostrovů Samoa čili Plaveckých je pravidelné spojení s Markézami.
„Cestovatelé?“ oslovil je důstojník otázkou.
„Ano.“
„Dostal jsem vaši rádiovou depeši z Tahiti. Samozřejmě jsem ochoten vám pomoci. Našel jsem pro vás plachetnici, jakou žádáte. Je to sice stará bedna, ale důkladně stavěná. Plavbu pět set mil, jak žádáte, spolehlivě vydrží. A dostanete ji skoro zadarmo. Byla totiž zabavena naší torpédovkou při námořní čistce mezi ostrovy Čočkovými a Tubuai. Podloudníci a trochu také piráti, víte? Mohl jsem ji už několikrát prodat mnohem dráže, ale nechci, aby se opět dostala do podezřelých rukou.“
„Máme tedy štěstí, veliteli.“
„Ano, šťastná náhoda. Domorodci by vás okradli. Jsou prohnaní.“
„Je to některá z těchto?“ ukázal Emil na několik člunů s rohožovými plachtami.
„Kdepak. To jsou rybářské lodice Polynésanů. Pojďte, dovedu vás k ní. Kotví v zátoce za tím chobotem, dobře hlídána z naší tvrze.“
Za chvilku spatřili dvoustěžník, nad kterým jim srdce poskočilo radostí. Sice to nebyla žádná závodní loď, neboť na svou délku byla až příliš široká, ale už na prvý pohled bylo vidět, že je důkladně stavěná a odolná proti vlnobití. Avšak jejich radost byla ihned zkalena obavou z ceny. Velitel sice řekl, že ji prodá lacino, ale toto slovo má velice široký význam...
„Co stojí?“ Emil se nemohl zdržet otázky.
„Až si ji prohlédnete,“ odpověděl důstojník, pokynul jim, aby vstoupili do člunu, jehož zámek na silném řetězu zatím odemkl.
Prohlídka zvýšila jejich nadšení, ale také obavu.
Kromě společné kabiny pro mužstvo byly tu tři kajuty účelně a dosti pohodlně zařízené. Rozsáhlé prostory v lodním trupu umožňovaly uskladnění mnohem více zboží, než potřebovali. V kormidelníkově budce nechyběl lodní kompas a v kapitánově byla zásoba námořních map a různé fyzikální přístroje. Jinak byly všecky prostory prázdné, vymetené a vyčištěné.
„Co říkáte?“
„Což o to, hodila by se nám,“ smál se Emil, „jen se bojím ceny.“
„Myslím, že zbytečně, neboť cena byla pevně stanovena jen jako náhrada vojenských výloh naší torpédovky, dopravného a za hlídkování do dneška.“
„Kolik?“ vyhrkl Emil ze sebe nedočkavou otázku.
Důstojník vyňal z kapsy zápisník:
„Přesně devatenáct tisíc šest set osmnáct franků.“
Hoši vytřeštili oči. Je to možné? Vždyť za takový pakatel by v Praze stěží dostali slušnou jolu.
„Nu, je vám to mnoho?“
„Naopak, veliteli, žasneme.“
„Ano, šťastná náhoda. Půjdeme do tvrze. Vystavím vám příslušné listiny a potvrzenku.“
 |
|
„Ale jak dostaneme na loď svůj náklad z přístavu?“
„I v tom vám pomohu. Ve vojenském přístavu právě kotví dva hlídkové parní čluny, které po částech dopraví váš náklad z hráze na loď, která, jak vidíte, má také jeřáb. Zaplatíte jen příslušný poplatek a dáte nějaké spropitné vojákům.“
Toho večera byli hosty velitele a na prostých vojenských kavalcích spali jako dudci po více než dvouměsíčním kolébání na moři. Osvěženi a posíleni vyslechli ráno zprávu, že jejich loď je připravena k odplutí. Snad, že šetřil tajemství domnělých cestovatelů nebo z nezájmu, velitel nijak nevyzvídal směr ani cíl a účel jejich plavby. Jen projevil obavu, vyznají-li se v řízení plachetnice sami, bez odborné posádky. Ale jeho pochybnost se rozplynula, když viděl, jak zručně spouštějí plachty, upevňují lanoví a zvedají kotvu...
Plachty se vzduly v čirém vzdušném proudu vanoucím od pobřeží a loď s Norkem u kormidelnického kola vyplula klidně ze zátoky na širé moře a namířila k západu.
„Ale už jsme dost daleko. Zahnu k severu.“
„Až ti dám rozkaz.“
„Cože? Rozkaz?“
„Emil má pravdu!“ okřikl Ota Norka. „Zaplatil loď, je tedy jeho a on je tu kapitánem.“
„Nejde mi o to, hoši,“ snažil se Emil zabránit rozkolu. „Myslím, že by nebylo na místě...“
„Kázeň na lodi musí být,“ přerušil ho vážně Ludvík.
„Snad se neporveme. Chci jen proto plout dále na západ, až nás nebudou moci z ostrova pozorovat, aby nevěděli, kam vlastně plujeme. Podle námořní mapy je na severu jen ten ostrůvek, jinak na tisíce mil jenom širé moře. A nemůžeme vědět, nemá-li tam zdejší vojenská posádka nějaký zájem.“
„Ano,“ souhlasil Ota, „to je závažná domněnka a chytrý nápad. Někdo také musí být velitelem na lodi. Ty se k tomu hodíš nejlépe, Emile.“
„Dobrá,“ svolil Emil. „Rozdělíme si činnost. S oklikou, kterou děláme, máme před sebou při rychlosti této plachetnice asi tři dny plavby. Norek s Otou se budou střídat u kormidla a Luďa se mnou u plachet. Souhlasíte?“
„Rozkaz, kapitáne!“ zvolali sborem.
„Střídání vždy po šesti hodinách.“
„Správně!“
„Já se současně ujmu hlídky ve stožárovém koši a Luďa bude kuchařit.“
„Proti tvé hlídce v tom čapím hnízdě nic nemám, Emile, ale proti Luďovu kuchaření rázně protestuji!“ křičel Norek.
„Pročpak?“
„Že se ptáš, člověče! Vždyť je to šílenství a hotová naše sebevražda, udělat chemika kuchařem! To bychom jedli pěkné blebtaniny a pili krásné kapaliny!“ vychrlil ze sebe Norek důvody.
„Kormidelníku, pozor!“ velel Emil. „Kurs přímo na sever!“
„Rozkaz, kapitáne!“
Jenže rozkaz byl vyplněn až příliš ochotně. Norek otočil kolem tak náhle, že loď se téměř položila na levý bok a jen mříže dřevěného zábradlí zachránily všecky tři členy lodní posádky před sklouznutím do vody. Vyděšen touto přílišnou poklonou, otočil Norek rychle kolem zpátky, čímž však způsobil nejen narovnání trupu, ale náhlý přemet na pravý bok.
„Hrom do tebe!“ ječel Ludvík. „Co to děláš? Copak jsme na americké houpačce?“
„Ta stará rachotina je jankovitá.“
„Nesmysl! Má citlivé řízení, což je právě výhoda, není-li kormidelník zbrklý,“ plísnil ho Ota. „Otoč jen o jednu loukoť vlevo. Nejsme na Vltavě a tohle není jola.“
„Bůh a všichni svatí s námi, kdybychom se dostali do bouře,“ zamumlal Ludvík starostlivě.
„Byl by to tanec,“ přikývl Emil. „Dostávám z toho strach. Jsme přece jen úplní laikové a s mořem nejsou žerty. Neměli bychom se vrátit a přijmout nějakého zkušeného lodivoda?“
„Ne!“ odmítl rázně Ota. „Co s ním potom, až přistaneme? Nemůžeme přece zasvětit cizího člověka do svých prací.“
„Pravda, jenže tu jde o život.“
„Musíme se toho odvážit. Máme štěstí, že jsme dostali tuto loď. Nejsme hloupí. Každý z nás má jakési znalosti, aspoň teoretické. Zejména ty, Norku, jako strojař. Vyzná-li se v řízení takové plachetnice mnohý prostý, nevzdělaný námořník...“
„Milý Fenku,“ usmál se trpce Ludvík, „vzdělání je velmi široký a potměšilý pojem, přimíchá-li se k němu praxe. Například skutečný námořník nemůže být nevzdělaný, má-li jen nějaké námořnické zkušenosti, které jsou pravidelně cennější než škola, která může dát jen teoretické základy. Ale rozhodně jsem pro to, abychom pluli dál. Nemůžeme připustit cizince do našeho úkolu.“
„A co ty?“ obrátil se Emil na Norka.
„Jedeme dál!“
„Ahoj!“
Ostrov Niku Hiva se nyní jevil na východě už jen jako hřbet nějakého obrovského netvora spícího na hladině a od něho k severu se zračily obrysy několika menších.
Loď plula dosti rychle, nakloněna na levý bok, jak se vítr opíral do vydutých plachet a mezi nimi pak s jednotvárným, svištivým šumotem proudil od zádi k přídi.
„Změříme si rychlost plavby,“ řekl Emil.
„Čímpak?“
„Tímhle,“ rozvinoval Emil provaz, stočený kolem železného sloupku na okraji paluby.
„Hleďte,“ vysvětloval, „jsou na něm uzly v přesné vzdálenosti 15,4 metrů. Na konec lana přivážeme ochranný pás a hodíme na hladinu. Pás zůstane na hladině a loď popluje dále. Lano se bude popouštět. Uvidíme, kolik uzlů ujedeme za 15 vteřin. Tak se totiž měří plavba námořnicky. Máš stopky, Fenku. Dej pozor! Když řeknu teď, spustíš stopky a přesně po patnácti vteřinách zavoláš.“
Spustil konec lana na hladinu.
„Teď!“ vykřikl. A pak na Otův pokyn vytáhl provaz na palubu. „Deset uzlů. Slušná rychlost. Tři sta osm metrů za minutu.“
„Za hodinu osmnáct a půl kilometrů,“ počítal Ota, „za čtyřiadvacet hodin přes čtyři sta kilometrů.“
„To můžeme být u cíle asi zítra večer.“
„Mohli bychom, počítáme-li, že náš ostrov je odtud vzdálen asi pět set kilometrů. Ale to nelze předpokládat.“
„Proč? Přece podle mapy...“
„Totiž o vzdálenosti ostrova nepochybuji, nýbrž o tom, že se tato rychlost stále udrží. Jen si vzpomeňte na mrtvé bezvětří za plavby ze Samoy až skoro na Markézy vždy od poledne až do soumraku. Mohlo by sice být také naopak, ale to si není co přát.“
„Ba věru. Zažili jsme už několik bouří, a ačkoliv jsme byli na zaoceánském obru, byl to divoký tanec.“
„Co dělá tlakoměr?“ volal Emil na Norka.
„Žádné strachy,“ slyšeli odpověď.
Slunce stoupalo do výše a žhnulo jako výheň, avšak jeho žár byl značně zmírněn průvanem mezi plachtami, které mimoto skýtaly příjemný stín.
Moře bylo podivuhodně klidné, jen nepatrně zrýhované pravidelnými řadami výdutí, místy rušenými zčeřenými, rychle se měnícími plochami, v nichž odraz slunečního světla tvořil oslnivé obrazce, z kterých občas se vznesl roj létajících ryb, označující svou dráhu duhovou sprškou. V rozryté, do dálky se klínovitě šířící brázdě za kormidlem se vynořovaly černé, košaté ploutve dvou žraloků, kteří hladově následovali loď.
Avšak všecky tyto a podobné výjevy jim už zevšedněly, znali je dobře ze své dlouhé plavby.
„Teď si vzpomínám,“ zvolal Emil, „musíme vybalit některé potřebné věci. Zejména zásoby pro kuchyni. Je už skoro deset hodin a čas, aby se Luďa ujal své kuchařské činnosti.“
„Jen abych to uměl.“
„Ale ano. Není přece žádné umění uvařit uzené maso, ohřát nějakou zeleninovou konzervu, opéct kousek slaniny, ukvedlat nějaký ten moučník...“
Vybalování bylo ve chvilce skončeno, neboť vyňali z bedny jen nejnutnější příbory a ze zásob jen tolik, co bylo třeba na dva dny.
Všichni společně v kormidelnické budce číškou vína pak připili zdaru své pouti, svého úkolu...
„Skandál, kluci!“ odtrhl Norek číšku od rtů.
„Copak se ti stalo?“ lekl se Ota.
„Vždyť jsme zapomněli na hlavní věc! Hanba! Takový nevděk! Smrtelná urážka! Kulturní skandál!“
„Neblázni! Co ti zase vlezlo na mozek? Tak mluv, člověče!“
„A to jsi ty vinen!“ sápal se Norek na Emila. „Inu, ukázals nejlepší způsobilost budoucího profesora: zapomětlivost.“
„Ticho!“ zahřměl Emil. „Co si to dovoluješ, kormidelníku? Urážet kapitána!“
„Pěkný kapitán, který ani nezná jméno své lodi.“
„Cože? Ach...“ Emil se pojednou rozesmál. „Proto tedy tvá komédie. Ale tentokrát, chlapečku, ses pořádně zmýlil. Loď byla pokřtěna už včera večer.“
„Bez nás?“
„Bez kmotra?“
„Inu, ovšem, ta jankovitá obluda je tvoje. Pak si ji ale také sám ovládej!“ Norek pustil kormidlo, ale hned ho zase chňapl, neboť loď se povážlivě zakymácela.
„Jaks ji pokřtil?“
„Že se ptáš,“ ušklíbl se Norek na Luďu, „zajisté podle sebe: Emilka.“
„Noel!“
„Noel?“ rozchechtal se Norek. „Přiléhavé jméno pro tu starou Noemovu archu.“
„A vidíš, mně nic takového ani nenapadlo.“
„A co tedy?“
„Začáteční písmena našich křestních jmen.“
„Na mou duši!“ zvolal Norek překvapeně. „A já jsem první.“
„Tak vidíš, povstalče,“ usmál se Emil, „a za to bys byl málem vyvolal revoluci.“
Loď plula po celý den za příznivého větru k severovýchodu. V noci se vítr sice zmírnil, ale přece vanul dostatečně, takže pluli rychlostí šesti uzlů.
Zato ráno se pravidelný van změnil v přerývané, nárazové dutí, které se pak náhle ustálilo v dosti prudký vítr opačného směru.
Tento náhlý obrat jim dal co proto, neboť museli rychle přemístit plachty, zejména kosatku.
Rychlost lodi se pak zvýšila na dvanáct uzlů a vydržela nerušeně až do setmění, kdy vzduch znehybněl a moře jako by zolejnatělo.
„Nelíbí se mi to,“ vraštil Emil starostlivě čelo.
„Ano, zdržíme se.“
„Zdržení mi nedělá starosti, nikdo nás nehoní. Ale ten obrat větru a nyní to zmrtvení... slunce sice pěkně zapadlo, ale je dusno. Nedivil bych se, kdyby nás zastihla bouře.“
„Jak jsme daleko od našeho ostrova?“
„Soudím, že asi sto kilometrů.“
„Kdybychom se aspoň trošku hýbali,“ zatoužil Ota, „ale ležíme na vodě jako mrtvá velryba.“
Není divu, že obavy z bouře jim zaplašily spánek, a tak je svítání zastihlo na palubě. A s rozbřeskem dne probudil se také vítr, který čile nadmul mrtvě visící plachty.
„Aby do toho!“ rozlítil se Norek, „mohli jsme se krásně vyspat. Teď musím převzít kormidlo od Fenka, který půjde spokojeně na kutě. Zase tvoje zásluha,“ loupl zarudlýma očima po Emilovi, „slavný proroku povětrnosti.“
„Nu,“ usmál se Emil provinile, „o jednu noc snad nebude tak zle. Vyspíš se teď.“
„Vždyť musím vystřídat Fenka.“
„Zastoupím tě, abys nevyčítal.“
Ale vtom Emil zmlkl nad podivným přírodním úkazem, který se objevil na východě.
Místo obvyklého rudého slunce vyhoupl se nad vodní obzor opalizující, duhovými barvami hrající kotouč, z něhož do bezmračného blankytu vějířovitě sršely dlouhé ohnivé šípy, které končily oslnivě planoucími hlavicemi. Jako očarováni hleděli na zčeřené moře, které stejně jako nebeská báně tonulo v pohádkovém zbarvení. Avšak zjev trval jen chvilku; koulovité konce šípů se náhle rozstříkly a světelný vějíř zšedl; několik vteřin tkvěl na obloze jako nesmírná ruka s příšernými, hrozivě rozšířenými spáry, které se rychle přes zenit dloužily k západu, kde se hadovitě zasvíjely a zmizely v bílém oparu, jenž pojednou jako záplava kypícího mléka se vzdul nad obzor. V příštím okamžiku celý zjev zmizel a slunce zalilo širý kraj ostrým jasem.
A vtom vítr náhle ustal. Vzduch jako by ztuhl a moře znehybnělo.
„Teď jsme v kaši,“ zabručel Norek.
„Jen aby ta kaše příliš nevzkypěla,“ Emil se tvářil starostlivě.
„Už zase chceš prorokovat?“
„Tentokrát se bojím, že správně. Vlastně by to bylo jen zdržení mé předpovědi. Hleďte,“ ukazoval Emil k západu, kde se nyní bílý opar změnil v hradbu, jejíž lem se ostře lišil od oblohy, která nápadně zešmolkovatěla. „Na spánek nemůžeme nyní ani pomyslit,“ řekl zbytečně, neboť všecka únava se rázem rozplynula.
Z dlouhé plavby Tichým oceánem měli už dosti zkušeností. Nebylo poprvé, co viděli podobné, na pohled nevinné mraky, z nichž pravidelně zakrátko povstala silná bouře. Ale dosud nikdy nepředcházela taková hra slunečního světla, která, jak zejména Emil věděl z teorie, je obvyklou předehrou například k samumu na Sahaře. Ale zde, uprostřed velikého oceánu je rozhodně něco neznámého. Že by snad magnetické vlivy? Blíží se k magnetickému rovníku a k ostrovu, jenž jim má potvrdit, co dosud nikdo neodhalil?
„Haló!“ vyrušil ho z úvah Otův výkřik, „pojďte se podívat, co provádí kompas.“
Vběhli do kormidelnické budky. S údivem viděli, jak dosud vždy citlivá a neklidná magnetická střelka tkví nyní strnule, jakoby vykloubena z ložisek. A stejně podivně se chovala magnetka inklinační, která zde, v bezprostřední blízkosti magnetického rovníku měla být skoro ve vodorovné poloze, čněla svým jižním pólem šikmo do výše, jen o málo méně, než jak se jeví inklinační úhel ve střední Evropě, což bylo podivné, neboť zde se měl spíše poněkud nad vodorovnou rovinu vychylovat pól severní. Ale ještě podivuhodnější byla strnulost této inklinační magnetky, jež jako by byla udržována v této poloze mocnou magnetickou silou.
A nemenší úžas vzbudilo, když zjistili, že kompasová střelka je nesporně odchýlena od správného normálního směru, neboť její hrot ukazoval o několik čárek více na západ.
Zaujati těmito záhadnými jevy nezpozorovali další div, na který je pojednou upozornil Ludvík výkřikem:
„Vždyť plujeme!“
Skutečně: loď čile brázdila téměř nehybnou hladinu a zanechávala za sebou dalekou, klínovitě se šířící stopu.
Jak je to možné? Vždyť se ani vánek nehne, plachty i vlajka na hlavním stožáru splihle visí...
„Co nás to žene?“ zamumlal Norek.
„Nežene, ale táhne nás,“ opravil ho Ota. „A hleďte, jedeme přímým směrem, kam ukazuje hrot magnetky. Je tedy tažná síla někde před námi.“
„Fantastický nápad,“ usmál se Ludvík.
„Naopak, prostá skutečnost,“ řekl Ota pevně. „A také už vím, kde je ta síla.“
„Kdepak?“
„Náš ostrov. Vzpomeňte si na předpokládanou magnetickou smršť. Všecky tyto úkazy a jevy nasvědčují, že jsme se octli v oblasti, která je dosud zcela neznámá přírodovědcům a snad lidstvu vůbec. Zapadlé zákoutí, kam možná dosud nikdy se nedostalo žádné plavidlo a možná že ani lidská bytost.
„Hleďte na obzor!“ vykřikl Ludvík. „Ta hráz bílých mračen na západě se teď rozšířila na jih a rychle postupuje dále k východu.“
„A před námi na severu už také vystupuje nad obzor bílý opar,“ ukazoval Norek.
„Ano,“ přikývl Emil, „je to podivné. Jako by se obzor kolem nás uzavíral hradbou bílých par.“
„A my jsme vlečeni do středu,“ dodal Norek.
„Ale jak je možné, že dřevěný koráb podléhá magnetismu?“
„Je na něm dost železa. A také kovový náklad strojů.“
„A což zemská přitažlivost?“ ozval se Ota. „Té přece podléhá všecko, co je lehčí vzduchu. Ba i ten vzduch, dokonce i nejlehčí plyny, neboť jinak by se zemská atmosféra rozplynula do vesmíru.“
„Máš pravdu,“ souhlasil Emil. „Působí-li zde takovou silou zemský magnetismus, je možné, že je tu také jakýsi nevídaný vliv zemské přitažlivosti. Avšak hleďte, budí se vítr od severu. Musíme vhodně seřídit plachty.“
„Myslím, že se mýliš,“ namítl Ota. „To není vítr, ale průvan, vzbuzený rychlostí lodi. Pohleďte jen, jak se za námi vodní brázda čeří.“
„Norku, změřit rychlost,“ velel Emil. „Luďo, upravíš se mnou plachty.“
„Bude lépe, svinete-li je,“ radil Ota, „aspoň se přesvědčíme o té tažné síle.“
Lano ukázalo osm uzlů, tedy tolik, kolik dosáhli při dosti ostrém větru. A nic neubylo, když byly všecky plachty svinuty. Bylo jisté, že Noel je tajemnou silou tažena vpřed.
Delší chvíli zachovala si loď stejný směr, jak šlo soudit podle stopy. Bylo cosi tísnivého v této tajemné, neviditelné síle.
„Pokus se vybočit!“ volal Emil na Otu, který ochotně pohnul kormidlem.
Ale účinek překvapil.
Noel se naklonila na bok, ale přímá stopa se nezměnila v oblouk, jak očekávali, nýbrž přímka se udržela. Rozdíl byl jen, že se brázda rozšířila na celou délku lodi, před níž přehrazená vodní spousta způsobila takové vlnobití, že Ota byl přinucen výchylku ihned napravit.
„Nedá se nic dělat!“ volal. „Jsme ve vleku, z něhož není vyváznutí.“
Chvilku později zpozorovali, že brázda za lodí šumí mocněji, a provaz potvrdil zvýšenou rychlost na jedenáct uzlů.
„Hurá!“ zajásal Norek.
Ale Emil se tvářil starostlivě:
„Nelíbí se mi to! Neobávám se, že bychom najeli na mělčinu, neboť zde je jistě všude hloubka, ale ta vzrůstající rychlost je nebezpečná. A bude-li se ještě dále zvyšovat? Nemůžeme být už daleko od našeho cíle, který je podle mapy obrouben pásmy korálových útesů. Narazíme-li na ně, rozbijeme se se vším všudy na třísky.“
„Podivné je, jak plujeme,“ dodával Ludvík, „bez kymácení, klidně jako parník na řece. Mám takový tísnivý pocit... strašidelný dojem...“
„Dvanáct uzlů!“ hlásil Norek.
„Snad největší rychlost, jakou kdy dosáhla tato kocábka.“
Avšak po chvíli byla tato rychlost předstižena Norkovým křikem:
„Patnáct uzlů!“
A zanedlouho poté hlásil Norek ještě o čtyři více.
Šumivá brázda za lodí se změnila v dlouhatánský, vířící klín, po obou stranách lemovaný bíle vzpěněnou do výše stříkající hrází divokých vln, hučících a rachotících...
„Země přímo před přídí!“ rozlehl se Otův výkřik.
Skutečně.
Na klidné, zrcadlovitě lesklé čáře severního obzoru zračil se oválovitý temný obrys, jako by tam daleko na hladině spala velryba.
Avšak jejich radost, že se konečně blíží k cíli své dlouhé cesty, byla zkalena, ba změnila se v úděs novým úkazem: záď lodi klesala k hladině a příď naopak vystupovala do výše.
Loď se hnala rychlostí závodního motorového člunu. Její trup se chvěl, dunivě sténal a praskal...
„Copak se nemůžeme vymknout z tohoto hrozného vleku?“
„Jsem docela bezmocný,“ odpovídal Ota od kormidla.
„Bojím se, že se ta rachotina rozsype!“
Norkova obava byla oprávněná a sdíleli ji všichni, když se Noel hnala jako splašený kůň.
Emil odběhl na příď, kde s dalekohledem na očích pozoroval temnou ostrovní oblinu, která jako by jim rychle plula vstříc.
Po chvíli už ani nepotřeboval dalekohled; pouhým okem bylo stále jasněji vidět korálová pásma, jež jako pestré, bílé a fialové, černě i krvavě rudě žíhané hradby zdánlivě v nepřerušeném kruhu ovíjela ostrov. Ještě hrozivější byla skaliska, hadovitě čnící nad hladinu jako obrovské, vyhlodané zuby. Věru, dojem byl tak příšerný, že hrůzou nebyli schopni slova.
A jejich děs nijak nemírnila, naopak zvyšovala zrcadlovitě klidná hladina, bez nejmenší stopy obvyklého příboje kolem těchto tvrdých hradeb a divoce rozeklaných hrotů a hřebenů. Tento podivný, mrtvý klid přírody i živlů působil jako nesmírný přízrak zakletého kraje, v němž od věků vládne – smrt!
Tělesně i duševně ztuhlí, zmraženi hrůzou třeštili oči na pitvorné útesy, z nichž prvé už se přehnaly kolem nich vzad, podobné zvětralým, vodou vylouhovaným a sluncem vyběleným kostrám jakýchsi obrovských netvorů, zalitým nesmytelnými, slunečním žárem vysušenými proudy krve...
A už se jim řítila celá ta pekelná hrůza vstříc.
Jako šílenec hnala se Noel mezi zpřerývanými hadovitými skalisky, jakoby chapadly nesmírného polypa, jež se v divokém přívalu rozvířeného, ohlušivě hučícího, rachotícího a řvoucího vodního klínu za lodí svíjela jako oživlá, potápěla se pod třaskající a stříkající pěnu a vynořovala se v zuřivém zápasu.
Jako by se řítili do jícnu ze spánku vyrušené, rozvzteklené nesmírné krakatice...
„Hradba!“ vyrazil kdosi z nich ze sebe chroptivě.
Ano, loď se řítila přímo k hradbě, čnící kolmo do výše dobrých desíti metrů; příšerný útvar, bílý, černě, fialově a žlutě žíhaný, se zubatým, rozsochatým lemem nahoře, zalitým karmínovými pruhy... strašidelná dolní čelist s vyceněnými, čerstvou krví zbrocenými zuby...
Není spásy! Roztříští se na padrť!
Ale tu, sotva sto metrů před touto obrovskou, příšerně vyceněnou dásní smrti, loď v plné rychlosti zahnula vpravo, a hnala se podél hradby. Podle rozvířené stopy za sebou plula nyní v ladném oblouku, který však, jak po chvíli seznali, se od hradby vzdaloval. Avšak tím nebylo nebezpečí o nic zmenšeno, neboť zato byli vlečeni mezi rozsetými hroty úskalí, z nichž mnohé byly skryty jen na stopu pod hladinou. Těžko říci, byl-li to šťastný osud nebo řízení tajemného živlu, jež vedlo šílený běh lodi tak, že se dosud hladce převlékala mezi touto zjevnou i skrytou zkázou.
Příšerná dáseň se rychle vzdalovala, takže zadoufali, že přitažlivá vlečná síla se změnila na odpudivou hnací. Aniž by to vyslovili, jednomyslně se vzdali přistání u tohoto hrůzného ostrova. Rádi obětují zmar svého cíle, jen když vyváznou ze spárů smrti, jež se jim ukázala nevyhnutelná.
Avšak – proč se let lodi nemírní? Proč pluje Noel stále v ladném oblouku, bez nejmenších výchylek, bez kličkování v bludišti těchto hrozivých skalisk? A což ta stále zdvižená příď?
Ne, nejsou hnáni! Jsou vlečeni jako dříve!
Ale kam?
Záhy se jim dostalo odpovědi: Oblouk lodní dráhy zahnul opět – k ostrovu. Jenže nyní se k němu blížili od východu. A přitom...
„Střelka kompasu směřuje strnule k západu místo k severu!“ volal Ota.
„Tedy k ostrovu?“
„Ano. Stále se k němu točí.“
„Jak si to vysvětlit?“ žasl Norek.
„Celý ostrov je snad veliký magnetovec,“ pokrčil Emil rameny. „Soubor magnetitu. Magnetická hora.“
„Nemyslím, že by tento důvod byl správný,“ odpovídal Ota. „Jak bys pak vysvětlil naši podivnou plavbu? Magnetit může mít vliv na kompas, ale ne na takové vlečení lodi.“
„Zase letíme k podobné hradbě!“ děsil se Ludvík.
„Bohu poručeno!“
Ano, nemohli jinak, než se odevzdat do Jeho vůle...
Hrůza skončila jako poprvé: Noel se v bezprostřední blízkosti kamenné stěny ostře odchýlila a opět se vzdalovala, tentokrát k severu, opsala parabolu a vracela se zase, nyní k východní části ostrova.
„Což budeme takto věčně kroužit jako Měsíc kolem Země?“ hrozil se Ludvík.
„Není vyloučeno,“ přikývl vážně Ota. „Mně se totiž už vysvětluje: jsme vlečeni ve směru magnetických silokřivek, jejichž přitažlivá síla je k našemu štěstí vždy v bezpečné vzdálenosti od překážky jakýmsi záhadným vlivem změněna na odpudlivou. Nebude-li něčím tato jednotvárnost přerušena, stala se Noel skutečně až do svého zániku jakýmsi satelitem tohoto strašného ostrova. Avšak hleďte, nemýlím-li se, je před námi v hradbě mezera.“
„Ano, je tam průsmyk,“ potvrdil Emil, hledě triedrem. „A míříme přímo do něho. Ale je to úzká průrva s kolmými stěnami, hladkými jako zeď. Obávám se, že uvázneme...“
„Měření je můj obor,“ vytrhl Norek dalekohled Emilovi z rukou. ,,Proklouzneme-li, bude to zázrak!“
„Spusťme gumový člun!“ vykřikl Ludvík.
„Pozdě!! Je v bedně. Než ho vybalíme...“
„Skočme do vody!“ Norek přiběhl k zábradlí, ale tu zachroptěl hrůzou, vytřeštil oči na několik velikých žraloků, jasně se rýsujících v průzračné vodě.
A Noel se hnala divoce přímo do skuliny...
30.05.2021 11:01