Vítej, návštěvníku!

Brzy ani nepotřebovali dalekohled, aby viděli, že jen zázrakem by mohli proklouznout. Průrva byla sice v ústí o něco širší než Noel, avšak nemohli doufat, že proplují přesně středem, a sebemenší odchylka musí způsobit styk boku se skalní stěnou, ostré tření, které při rychlém běhu lodi bude nevyhnutelnou katastrofou. Mimo to se zdálo, ač-li nebylo perspektivním klamem, že se na druhém konci štěrbina úží. Pak by ovšem byla loď rozdrcena a všecko by kleslo do mořské hlubiny, která zde, jako u všech korálových útesů, je jistě značná. Jejich těla pak slupnou žraloci...

Avšak pojednou... není to přelud rozdivočelých nervů?... šílený let se mírní. Ano, není to klam: příď lodi sklesla. Hukot a jekot vody za lodí tichne...

Projíždějí hrůzným špalírem balvanů a drti, houstnoucí k ústí průsmyku (snad zbytek zřícené stěny, kterou jako by nesmírný obr svou ohromnou sekyrou rozťal) – sténavý vzlyk se jim vydral ze sevřených plic, když Noel vplula do průrvy... Jen asi metr vedle boků se rychle šinuly vzad kolmé skalní stěny s trhlinami, z nichž některé se rozšiřovaly v temné, tajemné jícny jeskyň... Podivné: pluli přesným středem, jakoby řízeni zázračným lodivodem.

„Ke kormidlu, Oto!“ probral se Emil z ustrnutí. „Teď už to snad půjde.“

Ota vběhl do budky a sevřel loukotě. Avšak zatím loď už projela průrvou do rozsáhlé laguny...

„Pohádka!“ zazněl nadšený výkřik ze čtverých úst.

Oči cestovatelů uviděly hladinu jako nesmírný křišťál, čiře průhledný do závratné hloubky. A k tomu prozáření tohoto nesmírného křišťálu shora sluncem, planoucím z lazuritového kruhu oblohy, vroubeného bělostným opalizujícím lemem tajemných par...

Celá ta ohromná křišťálová plocha se zrcadlovitě klidným povrchem ležela tu jako nesmírný démant, vsazený do báječného věnce z krvavě rudého karneolu, zlatožlutého topasu, zeleného chrysoprasu, bílého a šedého chalcedonu, fialového ametystu... směle tak možno označit celistvý, kolmý a hladký lem skalisk kolem.

A uprostřed této laguny, jejíž průměr byl jistě několik kilometrů, stkvěl se ve smaragdově zelené nádheře ostrůvek, lemovaný zlatožlutými písčinami, a v jeho středu se nad bujným houštím do výše snad dvou set metrů tyčil homolovitý kopec, hladká lesklá skála jako mohutná mohyla z černého mramoru, nahoře uťatá.

Odleskem písčin se moře kolem ostrůvku třpytilo jako roztavené zlato, zeleně se zrcadlily houštiny a hrozivě černě se do hlubiny vbodával vrch...

Hrobové ticho zde vládlo. Kromě podivného hemžení a víření pestrého mořského dna nebylo tu ani stopy po životu ani ve vodě, ani ve vzduchu.

Když se konečně vymanili z prvého obluzení, všimli si, že loď – stojí. Těch asi padesát metrů, tak byli nyní daleko od skalní štěrbiny, popojela setrvačností, ale teď byla hladina kolem nich klidná a nehybná jako zrcadlo.

„Copak je?“ znepokojil se Emil. „Což jsme uvázli na mělčině?“

„Kdepak!“ mávl rukou Norek, hledě přes roubení paluby. „Pod námi je hloubka nejméně patnáct metrů; tahle bedna nemá ani poloviční ponor. A dno je rovné jako stůl.“

„Napneme plachty!“

„Zbytečná práce, Emile. Vzduch se ani nehne.“

„A voda též. Ani známky po nějakém mořském proudu. Jsme jako ve stojaté louži. Ano, holoubkové, jsme opravdu v louži.“

„Hleďte, jak se ta pestrá krása na dně hemží!“ volal Ludvík nadšeně.

„K čertu s tou krásou!“ vybuchl Norek. „Té se nenajíme. Člověk jí žaludkem, a ne očima.“

„Hladem neumřeme.“

„Ty skrovné zásoby strávíme brzo. A ty krásné korály na dně nejsou žádnou stravou, i kdybychom je mohli vylovit. Na ostrůvku snad něco bude, ale jak se tam dostat?“

„Máme přece člun,“ namítl Emil.

„Budiž. Ale to zde budeme věčně?“

„Odtáhneme člunem loď k ostrůvku.“

„Výborně, Emile, to mě nenapadlo!“ vzpružil se Norek.

Ale jejich radost zchladil Ludvík:

„Jak se ale jednou dostaneme odtud?“

Tato otázka zůstala bez odpovědi...

Konečně se ozval Ota, který mezitím k nim přistoupil:

„Nemá smyslu, abychom loď táhli člunem k ostrůvku. Jak vidět, jsou tam všude písčiny. Rozhodně bychom uvázli někde daleko od pobřeží. A my potřebujeme nezbytně přistát těsně k vysokému břehu, kam bychom mohli vyložit naše těžké stroje, které náš malý člunek neunese.“

„Už to mám!“ vykřikl Ludvík.

Vzhlédli k němu s nadějí.

„Uděláme si vor z klád a prken našeho rozloženého srubu a jeřábem naň naložíme stroje.“

„Totiž vždy jen jednu bednu, nejvýš dvě,“ vpadl Norek. „Víc jich vor také neunese. Příliš zdlouhavé.“

„A předčasné,“ dodal Ota, „neboť dříve musíme ve člunu obhlédnout pobřeží ostrůvku.“

„Správně,“ přikývl Emil. „Spustíme tu lodičku. Ale nejdřív zakotvíme Noel, aby se nám snad přece nezatoulala.“

Vykonáno, a po chvilce plula loďka k vábnému ostrůvku.

Emil na přídi mohl dobře pozorovat mořské dno, rovné jako stůl. Když se však přiblížili k ostrůvku asi na půl kilometru, Emil náhle vykřikl:

„Zastavte!“

Vesla rázem strnula.

„Zaberte dvěma tempy zpátky!“ A když se hladina kolem nich uklidnila:

„Hleďte!“ ukazoval dolů, kde květnatý koberec dna končil ostrou hranou, oddělující temně zelenou, nedohlednou hlubinu.

„Tohle nechápu,“ bručel Norek. „Spíše bych byl čekal mělčinu u pobřeží.“

„Pak se nevyznáš v korálových útvarech,“ usmál se Emil. „Korálové útesy jsou pravidelně obklíčeny velkou hlubinou.“

„Útesy ano, ale tento bujný ostrůvek není přece útesem.“

„Je otázka, čím je a jak povstal. Nesporně jsou útesy kolem, ta kruhovitá skalnatá hradba, kolem níž staví živí koráli pod vodou nové pásmo. Proto ta rovná plošina. Zde stavba končí, a je tedy kolem ostrůvku normální mořská hloubka. Sice to nemohu tvrdit, ale mám dojem, že ostrůvek je o mnoho starší než tyto okolní korálové hradby. Doufám, že nabudeme jistoty, až si ho řádně prohlédneme. Teď dál!“

Přiblížili se už asi na sto metrů, ale moře se nejevilo mělčejší. Teprve těsně u břehu zpozorovali srázný, téměř kolmý výstup dna.

A zároveň zjistili nový podiv: okrově žlutá vrstva pozvolně se svažující k moři nebyla písečnatá, nýbrž celistvá, tvrdá skála.

Výstup v tomto místě byl nemožný, poněvadž nebylo nablízku ničeho, k čemu by člun připoutali. Nezbylo než hledat vhodnější místo k přistání. Konečně našli krátký, ale přece dostatečný výklenek, kam mohli vniknout aspoň přídí.

Emil vyskočil na břeh s lanem v ruce a přidržel loďku, z níž šťastně vyskákali i ostatní.

První, co zaujalo Emila, byla žlutá skála, na které stáli:

„Řekl bych, že je to jakýsi druh žuly podle zrnitosti, ačkoliv zbarvení svádí na okr. Rozhodně je to velmi tvrdý kámen. Je podivné, že nijak nezvětrává, slunce naň nepůsobí. Ani špetky prášku nikde vidět.“

„Možná, že ho pravidelně spláchne mořský příliv,“ mínil Ludvík.

„Může být, ačkoliv zde je příliv jistě velmi klidný. Uvidíme večer.“

„Myslím, že do večera není daleko,“ ozval se Norek.

Teprve teď si všimli, že slunce se sklání a noří se pod okraj par, jež nezměněně a nehybně stály do výše jako obrovský dutý sněhobílý válec.

„Vrátíme se,“ rozhodl rázně Emil. „Myslím, že toto místo je vhodné k přistání lodi a vyložení nákladů. Noel se bude moci bokem přiblížit až těsně ke břehu, který zde srázně spadá do hloubky.“

„Jen abychom nenarazili,“ staral se Norek. „Skála je tvrdá a ta dřevěná rachotina by náraz sotva snesla. Povlečeme ji loďkou. Bude to perná práce, ale až se ten neohrabanec dostane do pohybu, půjde to už lehko. Budeme veslovat všichni čtyři. Až se přiblížíme k ostrovu, vrátí se Fenek na loď a ujme se kormidla, poněvadž Noel se pak bude šinout jen setrvačností, a bude záležet jen na tobě, Fenku, abys tu těžkou, starou loď správně bokem dostal ke břehu, kde ji pak připoutáme lany a zakotvíme.“

„Snadno se to říká,“ kýval Ota hlavou, „ale hůř dělá.“

„Proč?“

„Hloupá otázka od tebe, strojaře, který má vědět, že přirazit dřevěný bok tak těžké lodi k tvrdé skále není žádná hračka.“

„Vždyť se bude plížit jako hlemýžď,“ namítl Ludvík.

„I to stačí, aby se bok poškodil, ne-li prolomil. Nezapomeňte, že Noel nebude vlastně nijak ovládána. Bude to těžký, bezmocný kolos. Kormidlo málo pomůže, neboť čím volněji loď pluje, tím slabší je účinek kormidla. Kdybychom aspoň mohli použít nárazových tlumičů, jako když loď přiráží k molu. Ale ty nám nejsou nic platné, protože bok přijde zde do styku se skálou pod hladinou, tedy pod čarou ponoru, což je tím povážlivější. Je chyba, že nemáme patřičné zkušenosti. Měli bychom uvažovat...“

„Zbytečně,“ přerušil ho Emil netrpělivě, „nikam by to nevedlo. A podívejte se na slunce. Za nějakou hodinu bude tma a pak bude náš úkol ještě těžší.“

„Mohli bychom vše odložit na ráno?“ navrhl Ota.

„Chytráku,“ vyprskl Norek. „Ráno bude příliv, moře se v nejlepším případě zvedne a pak budeme zase muset několik hodin čekat.“

„Do člunu!“ velel Emil. „Provedeme to!“

„Dobře,“ bručel Ota, „jsi kapitánem. Je to tvá odpovědnost.“

Kotva s řinkotem vzlétla. Nasedli do člunu a zabrali vesly.

Chvíli trvalo, než se Noel dala znatelně do pohybu. Ale pak to šlo lépe, takže si Norek pochvaloval radostným – hip – hip!

Asi sto metrů před pobřežím se Ota vyšplhal po lanu na loď a chopil se kormidla. Noel sice velmi zvolna, ale přece jen si dala říci a změnila přímý směr na boční, ale pak stanula.

Trojice ve člunu opět zabrala vesly a koráb plul se vzrůstající rychlostí asi dvacet metrů podél břehu k vyhlédnutému místu.

„Stop!“ volal Ota na veslaře.

„Ještě jsme daleko,“ namítal Emil.

„Bodejť, jsme rádi, že to jede,“ vztekal se Norek, „není to žádná slast rozjíždět takovou těžkou obludu.“

„Přestaňte!“ křičel Ota. „Já zde musím vědět, jsme už blízko!“

„Tak dej pozor!“ Norek odpoutal lano od člunu. „Vytáhni ho na palubu!“ volal. „Tak, a teď ukaž, co umíš!“

Člun, zbaven vlečné přítěže, plul rychle k břehu a Noel se zvolna blížila k vyhlédnutému místu, kam už také po břehu běžela trojice.

Zdálo se, že přistání se hladce podaří. Noel se klidně blížila bokem... deset metrů... šest... tři... teď už se Otovi břeh sklonil pod roubení paluby... ale břeh se ještě šinul vzad... už chtěl Ota mávnout kormidlem, aby couvl a zmírnil tření, když se udál náraz. Ne však bokem, neboť trojice na břehu viděla, že lodní bok je skoro metr od skály; koráb musel najet na dno kýlem, buďto na mělčinu, nebo spíše na ostrý skalní hrot, který čněl pod hladinou.

Náraz byl prudký, a podle toho, že loď po dotyku, který působil jako náhlá a mocná brzda, se ještě asi o metr pošinula vpřed, než pak stanula jako pevně zakotvena, a ještě více podle praskotu a rupnutí, které se dunivě ozvalo až ze spodní části trupu, muselo dřevěné obití kdesi dole u kýlu – povolit.

Na chvíli všecky zavalilo děsivé ticho, ale pak bylo přerušeno jakýmsi ostrým sykotem v lodním trupu, který se rychle vzmáhal a měnil v šumivý hukot. Noel se třásla jako v zimnici...

„Proboha!“ vzlykl kdosi z nich.

A k dovršení hrůzy – trup trhavě poklesl.

„Potopí se! Vyskoč na břeh!“ křičeli na Otu.

Ale ten stál u kormidla jako socha, sice zbledlý, ale klidný.

„Dost času,“ procedil stisknutými zuby. „Jsme nabodnuti. Tak rychle se loď nepotopí. Spíše musíme hledět, abychom zachránili, co se z nákladu zachránit dá. Jinak jsme nadobro ztraceni. Všichni na palubu!“ velel.

„Co tam?“

„Zbabělci!“ Ota seběhl z budky a zmizel v podpalubí.

„Fenku! Neblázni! Co chceš...“

„Neskuhrej!“ okřikl Emil Norka. „Všichni za ním! Rychle!“

Vyšplhali se na palubu, která se nyní poněkud naklonila na bok k moři, a běželi ke schůdkám do podpalubí. Ale právě když se Emil chystal k sestupu, srazil se na schůdkách s Otou, jenž se vracel.

„Co je?“

„Díra! Těsně vedle kýlu. Ale je už dost ucpána skalním hrotem. Voda se sice dere dovnitř, ale doufám, že loď vydrží, dokud nevyložíme aspoň nejnutnější. Luďo, k čerpadlu! Vy dva mně pomozte zvednout poklop! Tak. A teď: Norku, dolů, do skladiště! Budeš zavěšovat hák od jeřábu na řetězy beden. Nejdříve stroje. Neboj se, tam ještě voda není. Já budu pracovat s jeřábem. Emile, na břeh! Vezmeš si tenhle hák a budeš bedny skládat na břehu, co možno nejdál.“

„A což když je zaplaví příliv?“

„Strojům neuškodí. A ty bedny s lučebninami nejsou tak těžké, odvlečeš je výše. Jsi přece silák. Už ať jsi tam!“

A do jednotvárného zvuku čerpadla, s nímž zoufale zápolil Ludvík, zněly Otovy další rozkazy:

„Norku! Nejdříve ty malé bedny a soudky s lučebninami. Jsou na štěstí svázány provazy vždy po několika kusech. Zahákni vždy aspoň dva svazky. Hotovo?“

„Ano.“

Ota rychle natáčel rumpál a prvý náklad se vynořil, přenesl se přes palubu a klesl k Emilovi.

„Rozřež provaz a odnes ty bedničky výše!“ zvolal na Emila.

Jako všude v tropech změnil se den v noc, jako když sfoukneš lampu. Štěstí, že měli nejchoulostivější náklad v bezpečí.

Také stroje v důkladných bednách, podle předpisu o zámořské dopravě neprodyšně a vodotěsně uvnitř vyplechovaných, byly už vyloděny a zbývaly už jen svazky rozloženého srubu, když jejich vlídný osud, lze-li tak říci o jejich povážlivém stavu, jako by si řekl – dost!

„Luďo,“ volal Ota, „nech už toho čerpání a vyskoč na břeh. Norku, zavěs se na jeřáb, vytáhnu tě vzhůru. Tak! Zatáhni prvý svazek těch srubových klad a pomůžeš mi s jeřábem. Bude to těž...“ dunivá rána a praskot mu přeťaly řeč.

Vrak sebou škubl a nakloněný bok sklesl k moři tak náhle, že jen rumpál, jehož se oba drželi, je zachránil před sjetím z paluby.

„Seskočit na břeh, rychle!“ vykřikl Ota.

A sotvaže se sesuli po nakloněném boku jako po skluzavce, rozlehl se nový, ještě silnější rachot, po němž se vrak v pravém smyslu roztrhl na kusy, z nichž většina klesla ke dnu, a dřevěný zbytek v beztvaré tříšti se houpal na rozvlněné hladině.

„Requiescat in pace!“

„Nech si tu latinu!“ osopil se Norek na Emila. „Srub je v pekle!“

„Není,“ těšil ho Ota. „Je to přece dřevo, nepotopí se. Ale teď ho lovit nebudeme. Je tma jako v pytli. Ráno ho přivlečeme loďkou. A možná, že nám ho vyplaví příliv. Do práce, hoši!“

„Co chceš ještě? Vždyť jsem už jako zmlácený,“ stěžoval si Norek.

„Nefňukej,“ vyjel naň Emil. „Ota má pravdu. Nemůžeme zde nechat ty bedny jen tak. Přiliv by je roznesl. Jsou tam sice železné stroje, ale také hodně vzduchu. Lehčí odvalíme výš a tyto dvě velké přivážeme lanem ke stromům, jen asi dvacet kroků výše, kam jsem složil chemikálie, zbraně a střelivo, šaty a potraviny... a vůbec – dělej! Já tě naučím!“

Teprve k půlnoci byli hotovi. Nanosili suchého klestí a mořské trávy, zažehli oheň a po chvíli si pochutnávali na ohřátých konzervách. Ani o vodu nebyla nouze; vydatný pramen zurčel vlídně opodál.

Teprve nyní, po nasycení a napojení, pocítili únavu, ba naprosté tělesné i duševní vyčerpání, jež se projevilo tak mocně a náhle, že ani nevystihli svůj vstup do říše snů...

„Vstávat!“

„Co... co je? Co tě čerti berou?“ vyjevil se Norek.

„Žádní čerti! Slunce. Koukejte!“ ukazoval Emil na východní oblohu.

A věru bylo se nač dívat:

Jako včera stála kolem nad kruhem korálové hradby strnulá clona sněhobílých par, ve výši lemujících blankytné nekonečno. A touto sta metrů vysokou clonou prosvítal na východě veliký duhový kruh a v něm opalizovala do trojúhelníku tři slunce.

„Copak to? Jsme snad na jiné planetě?“

„Nevzdělanče,“ řekl opovržlivě Emil k Norkovi. „Tento vzácný, ale snadno vysvětlitelný úkaz je podmíněn právě tou clonou mlhy.“

„Tak proč řveš jako...“

„Nemáš smyslu pro krásu,“ odpověděl Emil kousavě. „Co by mnozí za to dali, kdyby jim bylo dopřáno vidět tak nádherný lom slunečních paprsků, úkaz mnohem vzácnější než fatamorgána, svisle krajkovitá severní záře a všecky ty jiné úžasné a tajemné přírodní jevy.“

„Nu, je to krásné, ale vraťme se raději k našemu stavu, a ten je setsakr...“

„Podívej!“ přerušil Norkovu kletbu Ludvík, „moře hodně stouplo. Bedny plavou. Dobře, že jsme je přivázali.“

„Ale už zase opadává,“ ukazoval Norek na dosud mokrý pruh skalního svahu. „A tamhle plavou skrovné pozůstatky naší ubohé Noely. A tam... na mou věru, to jsou svazky našeho srubu. Pěkně děkuju! Skoro půl kilometru daleko. Fenku, notně ses zmýlil v naději, že nám je příliv vyplaví. Budeme mít pernou práci, než je lodičkou dotáhneme k břehu.“

„Co je to tam?“ ukazoval Ludvík na podivný výjev na hladině, kde se zvedaly, převalovaly a zpět klesaly dřevěné trosky rozpadlé Noel.

„Chobotnice,“ odpověděl Emil, hledě triedrem. „Obrovský netvor. Hraje si s těžkými trámy, jako by to byla polínka. Proto zde nejsou ryby. Zdaleka se takovému polypu vyhnou. Měli bychom ji zneškodnit.“

„Však na ni dojde,“ zamumlal Ota.

„Celé tělo mě bolí od toho pumpování,“ postěžoval si Ludvík.

„Nic naplat, přátelé,“ vyskočil Ota. „Jak vidět, dmutí moře je v této laguně podivuhodně klidné. Musíme se okamžitě dát do práce a dopravit srub k břehu, dřív než hladina klesne na normální stav odlivu.“

„Aspoň posnídat...“

„Nacpal ses před chvílí,“ šťouchl Emil Norka do žeber. „Dělej! Plav!“ hnal ho do člunu.

Doprava se jim podařila včas, alespoň tak, že když odliv skončil, zůstaly svazky ležet na břehu, odkud pak hoši celý rozložený srub po částkách odnesli výše do bezpečí.

Pak si dopřáli snídaně a kratičkého odpočinku.

„Dřeme se jako voli,“ bručel Norek a vytahoval si třísku z dlaně, „a všecko je to pro kočku.“

„Jakou kočku?“

„Ani pro kočku by nebyl život, jaký nás zde čeká, poněvadž zde jistě není ani myší. Jsme kdesi, kde už ani lišky nedávají dobrou noc. V pasti, ze které se už nikdy nedostaneme.“

„Ale ano, dostaneme,“ řekl Ota klidně.

„Jakpak? V téhle lodičce? Chtěl by ses vydat v takové skořápce na oceán? Kdybychom aspoň měli Noel.“

„Také by nám nepomohla. Magnetické proudy by nás nepustily z moci.“

„Magnetické proudy. Abys věděl, nevěřím tomu. Kdoví, co nás to tahalo. Spíše okruhy nějakých mořských vírů.“

„To se ještě ukáže,“ neztrácel Ota klid. „Noely nemusíme příliš litovat. Ledaže by nám poskytla na nějaký čas útulek. Ale podnebí je zde jak vidět i v noci teplé, a bude-li třeba, přespíme opět venku, než si postavíme srub.“

„A pak?“

„Splníme úkol.“

„Chiméry! Vidiny! Přeludy!“

„Jak to mluvíš? Měls zůstat doma, když máš takové názory,“ rozčilil se Ludvík.

Emil vyskočil ze země:

„Vstávat!“ velel. „Vybalit pilky, sekyry, kladiva a porazit tenhle stromek. Je hezky rovný a kulatý. Nařezat z něho tři válce. Na těch ty dvě těžké bedny hezky pojedou. Už ať řežeš, nebo já nařežu tobě. Já ti dám světobol!“

Norek poslechl. Věděl, že s Emilem nejsou žerty.

Konečně byly stroje také v bezpečí.

O něco výše našli planinku porostlou hustým, mechovitým drnem, do něhož se nohy bořily jako do kyprého koberce. Místo bylo jako stvořené pro srub, bylo chráněné hustým křovím, dosti vysokým, aby chata nebyla viditelná z okolí. Konečně o to ani nešlo, neboť ostrůvek zajisté nebyl obydlen. Aspoň dosud nenašli ani stopy po lidském tvoru, ba zdálo se, že zde není ani zvěř. Rozhodně tu nebyli ptáci. Tento poznatek je sice znepokojil, neboť by byl vážným nebezpečím pro možnost lovu, tím více, že jak se zdálo, ani laguna nehostila nic jedlého; ale na tyto starosti nebylo nyní kdy.

Do večera srub stál kromě střechy, kterou doplní ráno.

Noc uplynula opět nerušeně a příští den jim zabrala pilná práce s dokončením stavby chaty a umístěním strojů.

Chata byla přízemní, rozdělená na dvě části, z nichž jedna sloužila jako společná ložnice, kuchyně i obývací pokoj, v druhé byly stroje i Ludvíkova chemická laboratoř. Z této místnosti bylo možno po žebříku vystoupit do čtyřhranné vížky, která byla rozhlednou a současně mohla posloužit k obraně proti nevítaným vetřelcům.

Jinak bylo zařízení velmi prosté: V pravém smyslu slova „rozkládací“ stůl, skládací židle a lehátka, která také plně nahrazovala postele, nějaká ta polička na stěně a skoby. Umyvadlo nepotřebovali, jako koupelnu měli přírodní, stále tekoucí vodu v nedalekém pramenu, kde si časem vyhloubí tůňku. Zato jako zdánlivý přepych byl tu elektrický vařič a osvětlení. Otův přístroj dokázal z bezedného pramene ovzdušní elektřiny vytvořit stálý zdroj proudu.

Malá okna byla zasklena jasně průhlednou hmotou a nadto opatřena hustou sítí proti moskytům, jež se však ukazovala zbytečná, protože jak se zdálo, nebylo tu vůbec žádného hmyzu.

Srub měl tedy zařízení prosté, ale účelné a důmyslné a poskytoval také jisté pohodlí.

V tomto ohledu mohli být spokojeni.

Avšak již příštího jitra, když se osvěženi vydatným spánkem probudili s pocitem zdravého hladu, ukázalo se, že nejen samými konzervami živ je člověk...

Jednak se jejich nebohaté zásoby povážlivě scvrkly, ale horší byla jednotná nechuť k této jednotvárné stravě. Proto všichni radostně uvítali Emilův návrh, aby se vydali na obhlídku svého nevelikého panství. Hlavní bod programu: lov.

S karabinami přes rameno a zásobeni střelivem kráčeli do nitra ostrova.

Čím dále tím více nabývali pevnější přesvědčení, že na ostrově nejsou žádní lidé. Všude byla panenská, člověkem nedotknutá příroda, až příliš bujná spleť tropického křoví a stromů s hojnými girlandami lián. Přibývalo květů, v nichž převládaly různé druhy orchidejí, a ohromných rostlin cibulovitých, vydechujících do nehybného vzduchu těžkou, omamnou vůni.

Všude byl naprostý, tíživý klid a mrtvé ticho.

„Ráj!“ vydechl Emil.

„Dej pokoj!“ utrhl se naň Norek. „V ráji přece byla všecka možná zvířata, i lvi a tygři, a k tomu ještě byli krotcí a kultivovaní, civilizovanější než nynější mnozí Evropané. Zde nejsou ani mušky...“

Prásk! fiú – kulka hvízdla Norkovi kolem nosu.

Zůstal stát jako sloup. V pravém uchu mu zvonilo výstřelem vypáleným z bezprostřední blízkosti...

Přemáhaje strnulost, otočil hlavu a vytřeštěně hleděl na Emila, z jehož karabiny se plazil tenký sloupek šedého kouře.

„Je-ještě sto-stojím,“ vykoktal, třepaje malíkem v zalehlém uchu, „ale položím se,“ plácl sebou do trávy, „když ukládáš o můj život,“ dodal plačtivě.

„Nech toho, komediante!“ zubil se Emil. „Tobě to neplatilo. To víš, na tebe budu plýtvat střelivem.“

Emil už běžel do houštiny a ostatní samozřejmě za ním.

Asi po dvaceti krocích uviděli zvíře v posledním tažení.

„Srnec!“ zvolal radostně Ota.

„Srnec to právě není,“ poučoval Emil, „ale nějaký paroháč jistě.“

„Sajka.“

„Nevzdělanče,“ ušklíbl se Emil na Norka. „Sajky jsou z čeledi antilop, tedy dutorohých, kdežto tohle má parůžky. Ale jak to, že je má lopatkovité a rozvětvené jako u losa?“

„Snad je to mladý los,“ mínil Norek.

„Prosím tě, mlč, když chceš mluvit. Losi žijí v severní Evropě a vůbec na severu, a ne v tropech. Také to není mládě, ale dospělý kus podle zubů.“

„Ať je to cokoliv, jen když bude k jídlu,“ rozhodl Ludvík a svázal úlovku nohy do kozelce. „Je dost těžký. Navlékneme ho na pušku a vrátíme se.“

„Nepodíváme se dál?“

„Jsem pro to, abychom další prohlídku odložili. Budeme mít co dělat, abychom zvíře stáhli a připravili k obědu,“ odůvodnil Ludvík svůj návrh.

„Dobrá,“ připojili se ostatní dva, „ostrov nám neuteče.“

„Nezdá se vám podivné, že jsme přišli na zvěř hlouběji v nitru ostrova, zatímco na pobřeží není živého tvora?“ napadlo Emila cestou ke srubu.

„Máš pravdu,“ souhlasili, „je to skutečné záhadné.“

Čekaly na ně ještě větší záhady, které se jim pak náhle vysvětlily...

Errata:

30.05.2021 11:01