Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ota snil, že je na koncertu pražské filharmonie. Jenže to byl podivný koncert:

Množství hudebníků, seskupených kolem ohromných varhan, třímalo v rukou nástroje, o jakých četl v dobrodružných románech s dějem u Ňam-Ňamů, Mašukulumbů, Makaraků, Ababúů a jak se všecky ty kmeny lidojedských obyvatel nejtemnější Afriky jmenují. Ba mnohé z těchto „hudebních“ nástrojů budily přímo děs a hrůzu: místo trub a fléten, helikónu a klarinetů, foukali tito hudebníci do dutých kostí a hnátů a dokonce do lidských lebek.

A ti hudebníci! Nestvůry! Lidé se zvířecími hlavami! Paroháči, chobotnatci, vepři, psi a kočky, lvi a tygři...

Strašný koncert! Řev a bučení, kvikot a rochání, štěkot a mňoukání...

A u dirigentského pultu rozhazuje rukama i nohama... je to Norek? Ano, je to Norek, zsinalý, s rozcuchanými vlasy... oči vyboulené, vyceněné zuby... a chechtá se jako blázen. Vždyť je skutečně šílený!

„To je psina!“ hučí to v obecenstvu. „Jen ty splešťule aby se sem nenahrnuly... hady nevidět... to je papoušek... roje much... cikády... divoká ovce a tam běží...“

„Bééé!“ šílený Norek mu zabečel do tváře a vyplázl jazyk.

„Uličníku! Ty budeš...“ rozeřval se Ota, „naučím tě způsobům!“ A vší silou ho praštil do brady, tvrdé jako kámen a zavyl bolestí: „Búúú.“

Vytřeštil oči na Norka, sklánějícího se nad ním: „Co... co to děláš? Co bučíš jako vůl, blázne?“

„Já jsem blázen? Ty blázníš! Řveš jako tur a mlátíš do pelesti. Koukej, jak sis odřel kotníky!“

„Mé! Kvik! Roch-roch!“

„Co to... k čertu...“

„Zvířátka, chlapečku! Celý zvěřinec tu máme. Jen se pojď podívat,“ zval ho Emil k oknu.

„Pěkné nadělení,“ mnul si Ota rozespalé oči. „Proto se mi zdálo... a co vlastně... jak se sem...“

„Tvoje vina. Vyděsils je svým nočním pokusem. A není divu. Kolem homole to muselo pěkně řádit. Teď nemůžeme z chaty. Jsou hrozně rozdivočelí. Prozatím to nevadí, máme trochu vody v zásobě, ale k večeru...“

„Večer tu bude zase pusto,“ mávl Ota rukou. „Měsíc začne účinkovat a zvěř se vrátí, odkud sem přišla. Celkem je to zajímavé. Jsme teď skutečně jako v ráji. Také motýli jsou zde, krásní a pestří. A vážky a šídla.“

„Ale též roje much a komárů. Jen aby se nám sem nenahrnuly ty splešťule a škorpióni,“ staral se Ludvík. „Utiší-li se do odpoledne ta zvěř, mohli bychom si chytit některou z těch divokých koz,“ vyslovil nápad.

„K čemu?“

„V kuchyni nám chybí mléko.“

„Správný kuchař,“ pochválil ho Emil. „Jsou tu také lamy a ovce. A tamhle to zvíře by se nám hodilo za tahouna. Snad by se dalo také osedlat. Což abychom si zde zřídili malou farmu?“

„Výborně,“ schválili návrh. „Ale jak je chytíme? Neumíme vrhat laso. Třeba se uklidní a pak budou krotká.“

Tato naděje se splnila již během dopoledne. Zvěř se klidně pásla na bujné trávě a porostu kolem chaty a některá dokonce zvědavě nakukovala do oken. Lidský pach ji zřejmě nijak nedráždil. A její důvěřivost také neporušilo, když vyšli ze srubu.

„Šťastný dobrýtro!“ vysekl Norek poklonu statné rudošedé koze s dlouhou bradou a ohromnými vztyčenými a nazad zahnutými rohy, která před ním stála jako socha.

„Bek!“ vyhekla krátce.

„Bek? Snad halfbek?“ vztáhl Norek ruku po kozím podbradku.

„Dej mu pokoj,“ vykřikl varovně Emil. „Vždyť je to...“

Ale kozel se už Norkovi představil sám: „Bek-bek!“ vyštěkl zlostně, zadupal, sklonil hlavu a v příštím okamžiku přeletěl Norek přes kozlí hřbet a rozplácl se v trávě jako žába.

A tu se přihnala kozlova manželka se dvěma roztomilými kůzlaty. Její vzhled byl mnohem mírumilovnější: byla o poznání menší a rohy měla sice u kořene silné, ale mnohem kratší.

Kozel se obrátil opět k Norkovi:

„Bek!“ pobízel klidně k pokračování zápasu.

„Dej pokoj,“ ustoupil Norek moudře z nerovného boje.

„Kluci, do práce!“ zvolal Ota. „Norku, přines tu velkou cívku drátu. Zajmeme si potřebná zvířata.“

„Jak prosím tě... snad je nechceš chytat do ok?“

„Nemudruj. Ohradíme si ranč.“

Práce jim šla rychle od ruky, neboť kolem srubu bylo hojně silných kmenů. Během odpoledne byl prostor asi padesát kroků v poloměru kolem chaty obehnán drátem, což prozatím stačilo. Zvěř je krotká a není obavy, že by tuto ohradu přeskočila, zvláště když tu měla nadbytek vydatné pastvy a také hustého křoví, které jí skýtalo dobrý a klidný útulek. Do ohrady zabrali dostatečnou část pramene, takže měli postaráno o napajedlo. Později, bude-li třeba, nahradí drát tyčkovým plotem. O dříví neměli nouzi.

Když pak přehlíželi výsledek, byli plně spokojeni. Kromě Beka, jemuž jméno už zůstalo, a jeho rodiny uvázl v ohradě párek srnců či snad gazel, několik kusů drobné zvěře podobné medvídkům, dvě psovité šelmy, cosi mezi kojotem a australským divokým psem dingem, houfek ovcí, nad jejichž kmenovou příslušností si Emil marně lámal hlavu, a nejcennější: jednokopytnaný hřebeček, tři klisničky a hříbátko. Rozhodně to nebyli osli, spíše jakýsi druh poníků nebo malých mezků.

„Tak bychom byli hotovi,“ oddechl si Ludvík.

„A kudy odtud polezeme?“

Tu máš! Zapomněli na branku. Ta dá dosti práce a dnes už jim nezbývá času, neboť slunce se už utápí v mlžném okruhu, a také zvěř by se snad plašila boucháním, bez něhož se sbíjení tyček neobejde.

„Dnes už beztak nikam nepůjdeme, uděláme branku zítra,“ rozhodl Ota. „Ale napadá mě jiná věc. Zvěř za ohradou se stále ještě zdržuje kolem. To se mi nelíbí. Jednak je to lákadlo pro naše zajatce, ale povážlivější je, až začne zase působit Měsíc. Dnes bude účinek silnější, než byl včera, poněvadž Měsíc přibývá. Mohl bych sice vlivy opět odsát, ale to by byla velká chyba, protože by se pak všecka zvěř kolem nás usadila trvale. A ještě horší je to s hmyzem. Už teď jsou zde roje much a moskytů, které se přirozeně táhnou za zvěří. Pak by se sem slétla i havěť, o které dosud nevíme.“

„Je to pěkná brynda. Nezamezíš-li tomu strašnému mravenčení, zjančí se v širokém okolí všecko živé, ať v ohradě nebo mimo. A my to také nevydržíme. Co tedy dělat?“

Ota chvíli přemýšlel. Konečně zvolal:

„Už to mám! Napneme od rozsochy anténní lanka hvězdicovitě k drátům ohrady.“

„Co tím chceš docílit?“

„Doufám, že tak celé ohraničené prostranství izolujeme při odsávání. Budeme zde jako pod příklopem. Ale je nejvyšší čas dát se do práce,“ Ota spěchal k otevřeným dveřím srubu.

Nedospěl ještě ani k prahu, když k němu z nitra chaty dolehla rána a třesk nádobí. Skokem byl uvnitř.

„Hrom do tebe! Jedeš ven!“ slyšeli Otův křik.

Vřítili se za ním.

„Hleďte, co provedl ten drzý čokl,“ ukazoval Ota na střepy porculánové mísy a zbytek gulášové omáčky na podlaze, který rychle zmizel, smýván a drhnut jazykem psa, jenž se nijak nedal rušit ve svém hodování.

„Ty zrzoune!“ rozlítil se Ludvík. „Marš ven!“

Psisko labužnicky chlemtalo dále.

„Neposlechneš?“

„Bodejť by poslechl,“ smál se Emil. „Copak rozumí česky?“

„Porozumí tomuhle,“ uchopil Ludvík koště.

„Nedráždi ho,“ varoval Emil, „je to divoch, vrhne se na tebe.“

Avšak hafan klidně přičichl ke koštěti, které mu zřejmě nelahodilo, pohrdavě odfrkl, vyčítavě vzhlédl na Ludvíka, vycenil bílé zuby, snad zlostí nebo smíchem, a pak jeho červený jazyk pokračoval v drhnutí potřísněné podlahy.

Když byl konečně hotov, zavrtěl vděčně oháňkou a olizuje se prohlížel si zvědavě nevídané zařízení doupěte těchto podivných dvounohých tvorů.

„Zdá se být vnímavý. Myslím, že si z něho vychováme dobrého hlídače,“ doufal Emil.

„Tak ven, hoši!“ vyrušilo je Otovo volání. „Budu už hotov s montáží. Zatím spojujte lanka s dráty ohrady. Dbejte, aby vzdálenost byla co možná stejnoměrná. Celkem bude lanek od rozsochy dvacet. Podle toho síť rozdělte. Za chvilku sejdu a pomohu vám. Jen si pospěšte. Nejdéle za hodinu musíme být hotovi.“

Skončili práci právě včas. Západní lem mlhové hradby zrůžověl a pokožka na rukou a obličeji začínala sice jemně, ale přece jen citelně svědit. Také zvířata v ohradě jevila už nepokoj a uklidnila se, jakmile Ota uvedl statický přístroj v činnost.

Stáli před chatou a pozorovali účinek na zvěř mimo ohradu. Záhy se dostavil.

Nejprve zmizely roje much a moskytů a pak se rozutekla zvěř. V okolí chaty se pozvolna rozhostilo spokojené ticho. Zvěř v ohradě se klidně pásla a na malém paloučku se ukládala ke spánku kozí rodinka.

Bylo příjemné večeřet před chatou, kam si vynesli stůl a křesílka.

Musí postavit stáj pro ty poníky, aby se snadněji ochočili a zdomácněli. Stejně je nutný chlívek pro kozí rodinku s oddělením pro kozla, který by jistě nestrpěl dojení své družky. Ostatní zvěř může volně pobíhat v ohradě.

Ale i to už je práce na několik dnů. Nic naplat, nelze ji odkládat. Prohlídku homole musí odložit. Neuteče jim.

A něco postrádají: drůbež.

Je podivné, že tu nejsou ptáci, jak se aspoň zdá. Dosud ovšem dokonale neprohlédli bažiny kolem homole, snad tam přece budou nějaké divoké kachny a husy.

„Kdepak je náš Dingo?“ vzpomněl si Ludvík na psa. „Jak to, že ho neláká vůně naší pečeně?“

„Dopoledne tu byli dva. Jeden asi pak odběhl, ale druhý rozhodně zůstal v ohradě. Pochybuji, že by utekl. Asi někde slídí,“ mínil Emil.

A v tom se pes přihlásil, totiž jeho přítomnost ohlásil kozel výstražným „bek!“, po němž se vyřítil proti křovisku, u něhož si hověla koza s přitulenými kůzlaty. V příštím okamžiku se do kozlova zuřivého bekání mísil štěkot a bolestné zavytí psa, který vyrazil z křoví s úzkostlivým kničením a hnal se přímo k nim, pronásledován rozzuřeným obráncem svých dětí. Přiběhl tak prudce, že málem porazil Otu i s křeslem. V pravém smyslu slova se mu schoulil do náruče.

„Napráskal ti, viď? Dobře ti tak. Zde si budeš muset nechat zajít chuť na kozlečí. A vůbec se musíš vzdát svých dravčích choutek, šelmo psovitá. Tu máš kostičky, je na nich ještě dosti masa. Musíš se zcivilizovat, divochu.“

Příští tři dny uplynuly v pilné práci stavbou stáje a chlívku.

S přibývajícím Měsícem se citelně zvyšovalo elektrické napětí v ovzduší, jež se postupně stále více projevovalo i v denní době, takže odsávání museli udržovat v nepřetržité činnosti.

Za těchto okolností nebylo ovšem ani pomyšlení na vycházku z ohrady. Chtěj nechtěj museli odložit prohlídku homole, až se toto napětí zmírní, tedy po úplňku, ne-li ještě později. V ohradě bylo dosti zvěře, a neměli nouzi o čerstvé maso. Mimo to bylo v blízkém okolí hojně jedlých plodů, divokých banánů, datlí, kokosových ořechů a také dva chleboně, jejichž nasládlé bochníky jim dobře nahradily moučník. Tyto dary štědré tropické přírody byly jim snadno přístupné, když Ota náležitě zesílil odsávání, takže ve dne působilo i do žádoucího okruhu mimo ohradu.

Zvěř, která dosud neznala člověka, a proto byla už od počátku krotká, zdůvěřivěla ještě více a Dingo se rychle měnil z divocha v přítulného, učenlivého psa.

Svého „domácího vězení“ využili k náležitému uspořádání farmy, takže těch dalších čtrnáct dní, kdy minula poslední čtvrť, jim uběhlo bez nudy a s výsledkem, nad nímž měli pochopitelnou a zaslouženou radost.

Farmu obehnali tyčkovým plotem s brankou; koníci měli svou stáj, koza s kůzlaty svůj chlívek s přepážkou pro kozla a Dingo měl svou boudu, ve které se mu zřejmě zalíbilo; jednu část prostranství u pramene vymýtili, srovnali a zryli, a nyní čekala na osivo, které si přivezli a které ještě chtěli získat ve vnitrozemí. Tato pole, jak hrdě nazvali záhony, důmyslně zavodní stružkami, odvedenými z tůňky vyhloubené v korytu bystřiny, jež jim bude také koupelnou. S pýchou přehlíželi výsledek své práce.

Prožitou měsíční fází potvrdila se také Otova teorie o tom, že působení elektromagnetických vln je v tomto kraji nejen spojeno s vlivem Měsíce, ale i to, že účinky se nejsilněji jeví na vnějším okraji silokřivek, který právě místem jejich farmy v nejvyšším bodě oblouku probíhá. Zároveň Ota pokusy se stroji zjistil, že při měsíčním úplňku tryskají z temene homole do vesmíru nepřetržité magnetické smrště s takovou silou, že mu dá mnoho bádání, jak ten měsíční živel ovládnout.

S úbytkem Měsíce se tyto výboje postupně mírnily a napětí v okolí farmy sláblo, až s novým Měsícem zaniklo docela.

Nyní se konečně mohli vydat na prohlídku tajemného vrchu.

Vypravili se časně ráno, vybaveni lany a fyzikálními přístroji.

Obešli bažinu a po zvýšeném přírodním valu, který činil podivný dojem umělého, do ladného oblouku k úpatí homole stavěného mola, kráčeli ke kopci.

Už když se blížili, byli příjemně překvapeni četnými hloučky vodního ptactva, většinou brodivého, na prvý pohled podobného volavkám, avšak pro svá zakrnělá křídla spíše velkým kivi. Bylo tu však i několik zcela odlišných ptáků, jež by se svým zavalitým tělem a vzpřímenou postavou mohli spíše přirovnat k africkému marabu, jenže jejich vzhled byl ještě obludnější a hrozivější: z veliké, široké hlavy čněl zoban tvaru svršku veliké boty, uprostřed po délce rozdělené švem. Obludný pták, větší než pelikán, zaklapal čelistmi, že znělo jako známá velikonoční klapačka.

„Balaeniceps rex,“ našel v paměti Emil jeho vědecké jméno, „Němci mu říkají Schuhschnabel, tedy česky botozobec. Ale podle přírodopisu žije tato nestvůra v bažinách středoafrických, jenže je poněkud jinak zbarven. Bude to tedy nějaká ornitologům dosud neznámá odrůda. Vůbec jsou všichni tito bahňáci i ostatní vodní ptactvo odlišní od známých druhů. Jsou podobni ibisům, kivi, husám a kachnám, ale jen zhruba, a všichni mají zakrnělá křidla, neschopná letu. Tím se ovšem vysvětluje, proč se odtud nerozprchli při tom živelném řádění za našeho pokusu. Ale jak tu mohli vydržet?“

„Museli,“ pokrčil Ota rameny. „A pak si myslím, že zde, v těsné blízkosti spodní části homole, výboje ani neúčinkovaly, poněvadž všecka ta síla byla svedena a soustředěna na proud z rozsochy nad naší chatou na vrchol kopce.“

To znělo pravděpodobně. Ať jakkoliv, budou moci aspoň některé druhy vzít na svou farmu. Snadno je chytí. Ptáci jsou úplně krotcí.

Ale tu již plně zaujala jejich pozornost homole. Bujná tráva tvořila kolem příkrého svahu ostře vyznačený lem, z něhož se vzhůru tyčil černý masív, zrnitý a lesklý, jehož celistvost byla rozbrázděna pravidelnými rýhami, dole skoro dva metry širokými, k temeni se sbíhajícími, pokud to nebyl perspektivní klam. Tyto mohutné brázdy byly asi metr hluboké se zaoblenými okraji.

„Vyhlíží to jako ohromná forma na bábovku,“ řekl Ludvík.

„Rozhodně je to magnetovec,“ tvrdil Emil, „a úžasně čistý, bez nejmenších příměsků jiných zemin, ovšem kromě uhlíku. Nikde na svahu není ani známky po rostlinách.“

„Ale tudy se nahoru nevyšplháme,“ řekl Norek. „Stráň je příliš srázná a povrch je sice drsný, jsou to hrubé krystaly, ale ne tak veliké, aby se bylo oč rukama nebo nohama zachytit. Vzhůru je svah skoro kolmý. Zřítit se po tomto struhadle, sedře nás na kost. Tam já nepolezu.“

Uznali, že má pravdu.

„Obejděme tu homoli. Snad najdeme jinde vhodné místo,“ navrhl Ludvík.

„Počkejte,“ zastavil je Ota. „Nesmíme ztrácet čas obcházením, které se mi zdá zbytečné. Mám totiž nápad. Ty pravidelné rýhy nejsou náhodné. Jsou vytvořeny magnetickými proudy, které od věků tryskají ze země od úpatí k temeni. Celá tato hora je vlastně magnetickou vyvřelinou, něco podobného vyvřelině sopečné. Zdroj je někde hluboko v zemské kůře. A musí to být rozsáhlá oblast, z jejíhož středu se vyřinula tato homole. Očividně působí magnetický živel na celém povrchu v pravidelném okruhu stejnou silou. Ale na dvou místech musí přece být rozdíl, nemyslíte?“

Pokrčili bezradně rameny.

„Vždyť je to tak logické,“ usmál se Ota. „Jsme tu právě uprostřed, kde se v nejkratší přímce stýká vliv a moc magnetických proudů severního a jižního pólu. Tento styk dvou protivných mocí způsobuje zde neustálý magnetický vír, který za přispění Měsíce v době jeho změny, kdy spěje k úplňku, sílí v magnetické smrště tak mocné, že na povrch homole působí skutečnou fyzickou silou, což nejlépe dosvědčuje nejen sám vznik tohoto homolovitého útvaru, ale i ty kolmé brázdy. Je vám to jasné?“

„Přijatelná teorie,“ souhlasil Emil, „ale nevysvětluje...“

„Ta dvě místa,“ doplnil Ota. „Zapomínáte,“ zvýšil hlas, „že právě v tomto bodu musí kromě toho víru a kolmých smrští působit nemenší silou vodorovně proudy obou magnetických pólů.“

„Teď jsem doma!“ vykřikl Emil. „Chceš říct, že stráň přesně na sever a jih musí jevit hlubší vryp.“

„Ano,“ přikývl Ota, „jenže...“

„Vždyť my stojíme teď přesně na jihu,“ vpadl mu do řeči Ludvík.

„To je právě chyba,“ usmál se klidně Ota.

„Pročpak?“

„Poněvadž zemské póly nejsou přesně na jihu a severu. Jen si vzpomeňte na přímku, jak jsem ji vedl na glóbu. Odchylka v tomto místě vykazuje přes deset stupňů na větrné růžici, a poněvadž jsme na jižní polokouli, tedy směrem na západ. Proto musíme jít kousek vlevo.“

Záhy se ukázalo, že Otovy předpoklady byly správné. Zdánlivě stejnoměrná hloubka brázd se postupně zvětšovala, až konečně stanuli před korytem, jehož obě strany se v hloubce několika metrů sbíhaly v ostrém úhlu, a mimo to byly ostře rýhovány do hloubky několika decimetrů vodorovným směrem, asi jako podklad ozubené dráhy.

Zde měli bezpečný výstup na temeno, zejména v ostrém úhlu, kde budou moci usednout a odpočinout si, jestliže se ovšem výše tento útvar nezmění. Avšak tato obava se rozplynula Otovým vysvětlením, že vodorovné rozčlenění mohlo povstat jen účinkem mocných vrstev horinzotálních magnetických proudů, které zajisté působí po celém boku homole, v nejhorším případě vzhůru poněkud mírněji.

„Dáme se do toho,“ pobídl Norek.

Errata:

30.05.2021 11:01