Šlo to dosti snadno, asi jako po žebříku.

Zrnitý, lépe řečeno zkrystalizovaný povrch se nedrolil, naopak tvořil pevnou slitinu, podivuhodně čistou, bez nejmenší stopy prachu, jejíž drsnost skýtala spolehlivý podklad pro nohy i ruce. Krystaly byly sice dosti ostré, ale tuto nepříjemnost zmírnily gumové rukavice, které si navlékli. Jedinou obtíží bylo slunce, které jim nemilosrdně pražilo do zad. Zaliti potem dopřáli si zastávky. Opatrně se obrátili zády ke stěně a usadili se na krystalovou příčel. Byli ve výši asi sto metrů.

Už odtud mohli přehlédnout celou jižní část ostrova až na pobřeží, kde se na mýtince mezi bujnou zelení křovin tulila jejich chata, dále se vinul široký oblouk mořské laguny, ohraničený pestře žíhanou hradbou korálového věnce a za ním se tyčila bílá, tajemná, neprůhledná clona par. Krátký, ale přece velmi zajímavý obzor.

„Jsem zvědav na rozhled, až budeme nahoře,“ prohodil Emil.

Žlab se nyní znatelně zužoval, a když jim zbývalo už jen asi padesát metrů k temeni, museli se šplhat jednotlivě za sebou.

„Odpočinek!“ velel Emil, který byl nejvýše.

Usadili se v půlkruhovitých výklencích jako v pohodlných křeslech. Byli tak uříceni, že dlouhou dobu bylo slyšet jen jejich rychlé, sípavé výdechy.

„Panečku, není to hračka,“ ozval se konečně zdola chraplavý Ludvíkův hlas.

„Bojím se,“ slyšeli shora Emila, „že výš na nás čeká ještě horší námaha. Koryto se úží a naopak velmi prohlubuje. U temene už to není půlkruhovitý žlab, nýbrž úzká a hluboká rýha, jejíž oba boky se v ostrém úhlu sbíhají. A také ty stupně jsou už teď řidší a mělčí a nahoře, jak vidím v dalekohledu, mizí docela. Tenhle kousek nám dá pořádnou práci.“

„Snad nebude tak zle,“ povzbuzoval Ota. „Dokud budeme moci, polezeme výš, abychom se dostali co nejblíže k temeni, a pak nám pomohou lana.“

„Jsi horolezec,“ volal Norek zdola na Emila, „vysoukáš se na temeno a hodíš nám lano.“

„To je jediná možnost. Zpočátku to ještě půjde, ale asi deset metrů k temeni je už štěrbina tak úzká, že do ní nevměstnám tělo. Jak se potom dostanu vzhůru, když povrch mimo tu brázdu je hladký jako sklo, a štěrbina je sice drsná, ale jak vidím dalekohledem, jsou krystaly mnohem drobnější a jistě budou ostré jako nože.“

„Obleč si rukavice.“

„Jen by mně překážely. Musím mít cit v rukou, protože jen na ně budu odkázán. Snad mi také trochu pomohou kolena. Vyhlíží to tím hrozivěji, čím déle koukám...“

„Tak nekoukej a lez! Přece se nevrátíme, když jsme už tak daleko.“

„To nemyslím. Ale... kdybych se zřítil, strhnu vás svou tíhou všecky dolů. Pak by z nás zbyly jen kosti.“

„Bohu poručeno. Nevidím jiného východiska. Musíme vzhůru.“

„Ovšem. Musíme vidět temeno.“

„Ano, je to nezbytné k našemu úkolu.“

„Jste tedy zajedno?“

„Vzhůru!“ vykřikli současně.

Se vzrůstající námahou se vyšplhali asi o dvacet metrů výš; ale dál už to nešlo, neboť stupně, jak hlásil Emil, zmizely nadobro.

„Usaďte se, jak nejlépe můžete!“ volal Emil dolů. „Pokusím se lézt vzhůru.“

S úzkostí hleděli, jak namáhavě a zvolna se roznožmo a rozpažmo souká vzhůru mezi skoro kolmými boky, jež se stále více zužovaly...

Teď se už opírá lokty a koleny...

Sprška drobných krystalů jim znemožnila další pozorování.

A zatímco Emil v posledních několika metrech zápasil se smrtí, která ho obletovala jako vetřelce, jenž chce hoře a živlům vyrvat tajemství, sypala tato tajemná hora Emilovým druhům přímo do klína...

„Co je to?“ smetal Norek z kalhot i hustých kučeravých vlasů do dlaně jako mák drobné, ale též větší krystaly, v nichž se sluneční paprsky lámaly v duhový třpyt.

A v tom se ozval užaslý výkřik Otův:

„Démanty! Shora se na nás sypou démanty!“

„Na mou věru, zdá se, že je to tak,“ připouštěl Ludvík.

„Zdá se? Jen se podívej.“

„Vidím. Mají krásný vnitřní lom světla.“

„No tak!“

„Milý Norku, není všecko démant, co se třpytí; také mě neuvádí v pochybnost nepravidelné a zaoblené, jakoby slité tvary, neboť tak se vyskytují vždy v surovém stavu a teprve chemickým rozborem bude možno bezpečně zjistit...“

Ludvíkovu řeč přerušil Emilův výkřik. Ulekaně zvedli hlavy: Emil stál na temeni jako socha, s pažemi široce rozepjatými.

„Co je?“ volali úzkostlivě.

Dlouhou chvíli nedostali odpovědi.

„No tak, mluv!“

Konečně socha oživla: paže se spjaly, přitiskly k hrudi a s mocným výdechem zaznělo jediné slovo:

„Krása!“ rozdělené vzlykem nejvyššího nadšení.

„Tak nestůj,“ volal Norek. „Hoď nám lano, ať můžeme nahoru.“

„Musím ho někde upevnit. Počkejte chvilku.“ Emilova postava zmizela z okraje. Po chvilce se objevil opět s kotoučem svinutého lana v ruce:

„Pozor!“ lano sjelo k nim. „Jeden po druhém!“ upozorňoval.

Nebyli schopni slova, když stanuli na temeni. Dech se jim tajil nad úchvatnou krásou, jaká se pod nimi prostírala.

V obrovském kruhovém lemu mléčných par, jako v nesmírném opálovém rámu, v jehož mohutném, duchovitě nadýchaném tělesu sluneční paprsky tvořily ladné křivky a ornamenty duhových barev, oslnivě planoucí a stále se měnící zlatá a stříbrná ohniska, z nichž vyšlehovaly a vířily pestré proudy a peřeje jako výrony roztavených kovů z pecí, třepotala se a chvěla modrozelená hladina moře, obklopujícího ostrov, jenž tu ležel se svými houštinami, úskalími a písečnými nánosy, tůněmi a jezírky i travnatými lučinami jako smaragdový a chalcedonový, akvamarínový i achátový klenot, do jehož středu vsadil Tvůrce této úžasné krásy nejúchvatnější kouzlo: horu.

Mohutný kužel s podivnými stráněmi, strmými, kolmo pravidelně paprskovitě zrýhovanými stráněmi, jak nyní viděli, duhovitě třpytnými, až zrak přechází...

A uprostřed tohoto ohromného démantového vzdutí stkví se tu ve stometrové výši koruna všeho toho kouzla – nový div:

Přesně kruhovitá rokle, jakoby nesmírným soustruhem vytočená, s černými, úžasně vyhlazenými svahy, protkanými rudými, růžovými, zlatistými a stříbřitými žílami, srázně spadajícími nálevkovitě do hloubky dobrých dvaceti metrů, kde dno tvořila zrcadlově klidná hladina vody... avšak – je to voda?

Je možné, aby tato absolutně klidná, mrtvě strnulá plocha, přestože leží hluboko na dně nálevky a je tedy chráněna před přírodním pohybem vzduchu, byla vodní hladinou?

Tato pochybnost vznikla u všech současně, podporována nadto zbarvením domnělé hladiny, jež barvami, třpytem a leskem jako by vášnivě závodila s démantovou krásou svého mohutného nálevkovitého lemu, jehož odraz se proti všem geometrickým a optickým pravidlům a zákonům těsně na okraji očividně násilně tlumil a lámal v uzoučkou obrubu. Zato však bez jakéhokoliv přechodu hýřil kruhovitý povrch svou pohádkovou, nevylíčitelně ladnou krásou, ale též hrůzou, pravou pohádkovou, jež není dokonalá bez luzných vil, něhy a krásných kouzel, ale také litých saní a démonů zla.

A když tak chvíli hleděli, začaly jejich oči teprve vnímat překvapující skutečnost, že celá tato zdánlivá hladina není vodorovná, nýbrž mísovitě se prohlubuje do středu, sice ne příliš, ale přece znatelně. Vlastně ani nebylo možno odhadnout toho prohloubení, neboť změna barev a prudký, téměř oslnivý lesk, čím upřeněji hleděli, tím šálivěji působil na zrakový vjem, takže nakonec vše působilo jako nehmotný, kouzelný přelud, pestré optické kouzlo.

Jako na povel se vzájemně chopili za ruce v nutnosti opory proti závrati, kterou náhle pocítili. Bylo jim, jako by celá ta dosud mrtvě pod nimi ležící pohádka náhle pozbyla hmotnosti a změnila se v kouzelný přelud, jakési ďábelské mámení, vířící nad pekelným bezednem...

„Je mi mdlo,“ hlesl Norek a odstoupil od příkrého, hladkého srázu. Ludvík ho zachránil, že se nezřítil pozpátku ze zevního svahu, neboť okraj nebyl ani dva metry široký.

„Je to zvláštní dojem,“ potvrdil Emil. „Posaďme se. Musíme si zvyknout a hledět střízlivě. Jsme trochu jako hypnotizováni. Teď máme aspoň pocit pevnější půdy pod sebou. Nejprve se musíme zbavit toho hypnotického opojení a jít na to střízlivě. Nejlepší cesta je vědecká, ačkoliv nevím... přiznávám se, že tenhle div... bude těžko najít vysvětlení...“ koktal bezradně.

„Je to hmota nebo plyny?“ zeptal se Norek.

„Plyny jsou také hmota,“ odsekl Ludvík. „Navrhuji, abychom se na chvilku zahleděli jinam. Pak se nám snad zbystří zrak.“

„Máš pravdu,“ přikývl Emil. „Hleďte, jak je odtud vidět naši farmičku,“ ukazoval, když se obrátili zády ke kráteru. „Dál mimo ostrov na moře nekoukejte. Příliš se třpytí.“

Po chvilce klidu řekl:

„Teď to zkusíme.“

Nyní jasně viděli, že pestrý povrch je hmota hladká jako sklo, do středu mírně prohnutá jako ohromná mísa. Naprosto však nemohli odhadnout, je-li to tekutina, nebo pevná hmota.

„Lehce to zjistíme,“ řekl Ota. „Hodíme dolů nějaký kámen.“

„Kde ho vezmeš? Celé temeno je jako z jediného kusu. Jen vrstev drobných krystalů je tu hojně. A jsou podivuhodně naneseny, stejnoměrně, jakoby posypány obrovským rozprašovačem. Ale to mne nepřekvapuje. Je to výsledek magnetických smrští.“

„Mám nápad!“ zvolal Ludvík.

„Ven s ním!“

„Sníme si konzervu a prázdnou krabici hodíme dolů. Bude se hezky kutálet po hladkém srázu.“

Návrh jim znamenitě prospěl. Plechovka sjela po svahu, narazila dole na hranu záhadné hmoty a - pak hleděli s vytřeštěnýma očima a zatajeným dechem na další děj.

Plechový váleček jel po své ploché straně jako po skle. Zpočátku přímo do středu, ale už po několika metrech ladnou křivkou odbočil a šinul se podél okraje se vzrůstající rychlostí, jakoby hnán vlastní silou, vpřed. Jeho jízdu začal provázet podivný zvuk, jemný houslový tón, který z počáteční střední výšky pozvolna stoupal, jak se zvyšovala rychlost plechovky, která opisovala kruh kolem srázu. A záhy uviděli, že kruh se mění sice nepatrně, ale přece ve spirálu. Při druhém oběhu jela krabice nejen mnohem rychleji, ale znatelně dále od okraje a nezanechávala za sebou žádnou stopu. Avšak potom nastala změna. Zvuk se zvýšil na pronikavý hvizd a váleček nyní letěl tak rychle, že mohli vnímat jen jeho dráhu jako spirálu. A tato dráha se značila fialově planoucí stopou, jen zvolna mizící od okraje, ale zato tím intenzivnější, čím více a rychleji se letící předmět přibližoval ve své spirále ke středu...

Nyní už letěl předmět tak rychle, že viděli jen jeho dráhu, která na ploše, jež nápadně ztemněla a ztmavěla, rýsovala hustou spirálu, do středu se stále více jasnící, že její fialový svit začínal oslňovat. Přitom se do dosavadního hvizdu začal mísit praskot, který rychle sílil. A současně se rozzařoval letící váleček tak, že se podobal meteoru, zanechávajícímu za sebou roj fialových a červených, modrých a žlutých jisker a s třeskem a rachotem sršících blesků...

Zbývalo už jen několik metrů do středu.

Tento zbytek dráhy trval jen několik vteřin a ukončení tohoto úžasného reje bylo takové, že naši hrdinové ještě dlouho potom seděli ohromeni, neschopni slova ani pohybu.

Několikametrový obvod uprostřed plochy či mísy vzplanul jako ohnivý kotouč, uzel a vír sršících blesků. A pojednou z jeho středu vyšlehl kolmo vzhůru fialový, tenký, ale nesmírně vysoký paprsek, na jehož hrotu plála hlavice jako hvězda, která se v ohromné výšce rozprskla.

Celý tento fenomenální zjev ukončila pak tak mohutná hromová rána, že celé temeno hory se zachvělo.

A pak – zmizelo všecko.

Kotlina pod nimi i vůkolní příroda, vše se klidně usmívalo v záplavě tropického slunce, v klidu a míru. Nikde nebylo znát nejmenší změny. Avšak přece.

Mísa pod nimi – nyní dobře viděli její tvar – byla sice bez nejmenší poskvrny, lesklá jako dříve, ale – ztratila svou luznou pestrost. Zšedlá, do středu ztemnělá téměř do černa, činila nyní chmurný dojem ohromného parabolického zrcadla, do jehož středu byl vsazen temný předmět. Avšak tato změna pozvolna mizela: z temného centra jako by vyvřel temně rudý proud, který se paprskovitě šířil k okraji, ohnisko jasnělo a rozehrálo se duhovými barvami, které vlnovitě se rozlily po celé ploše. Zakrátko rozzářila se mísa ještě nádherněji a svůdněji než dříve.

Zatím se čtveřice probrala z ohromení. Prvý se ozval do ticha Norek s otázkou na Otu:

„Jak vysvětlíš ten cirkus?“

„Myslím, že se nemýlím, soudím-li na elektromagnetickou sopku,“ odpověděl klidně Ota a díval se triedrem do středu mísy.

„Jakživ jsem neslyšel o elektrické sopce,“ bručel Norek. „Co o tom soudíš ty?“ obrátil se na Emila.

„Můj úsudek zde nemá váhy,“ krčil Emil rameny. „Jsme v kraji, kde všecka dosud známá přírodovědecká teorie i praxe ztrácí význam, neboť je to s ní jako na cizí planetě. Zde vládnou nebo aspoň převládají elektrické a magnetické vlivy. Všecko ostatní je podřadné. Proto nemohu proti Fenkovu dohadu nic namítat, ačkoliv zní neslýchaně. Musím to přijmout jako nový objev. Je-li elektřina a zemský magnetismus živel, o čemž nepochybuji, proč by jako jeho příbuzný živel nemohl mít sopku? Ostatně jsme zde už podobný úkaz zažili pokusem z našeho srubu. Teď se nám jen dostalo jistých podrobností.“

„Ale kde je ta plechovka?“ tázal se Ludvík.

„Ani stopy po ní,“ odložil Ota triedr od očí. „Mám nyní potvrzen svůj dohad, že skončila svůj šílený rej někde ve stratosféře, roztříštěna v atomy, ač-li vůbec nějaké po ní zůstaly.“

„Co by se stalo, kdyby se někdo z nás sešplhal dolů po lanu?“

„Nech si zajít chuť, Norku. Myslím, že by skončil zrovna tak, jako ta škatulka. Jenže vzhůru by vzlétla jen hromádka jeho vysušených vybílených kostí, poněvadž všecko ostatní by v tom úžasném kolotoči bylo z něho vysáto a rozmetáno jako v odstředivce,“ mínil Ludvík.

„Jen bych rád věděl, jaká je to hmota tam,“ ukazoval Ota dolů, když pojednou krátký stín jejich těl zmizel.

Vzhlédli vzhůru: dosud čistá obloha byla zkalena mléčně bílými parami, které jako těžký příkrov se zvolna snášely dolů. Viděli, že tyto páry se táhnou souměrně ze všech stran od mlžné hradby, která obklopovala obzor kolem ostrova, takže temeno této okrouhlé hradby se nyní nahoře spojilo a tvořilo nad celým ostrovem ohromný zvonovitý příklop. Bylo mrtvé ticho, vzduch znehybněl. Vše jako by strnulo v tíživém dusnu...

A než se vzpamatovali z údivu – utonuli v mlze tak husté, že bezděčně zatápali rukama kolem sebe. Prožívali nový div, tentokrát do jisté míry následkem předchozího elektrického fenoménu.

Mlžná spousta sklesla na dno kráteru, a když se dotkla mísy, připravila jim divadlo, nad kterým, přestože byli téměř v okamžiku mokří až na kůži, se jim ježily vlasy.

Za ohlušujícího praskotu a sykotu změnila se celá mísa pod nimi ve strašlivý jícen fialových a růžových, modrých i bílých blesků, nad nimiž se roztančily plamenné jazyky a vířivé ohnivé kolotoče...

Peklo! Jícen pekla!

A už také k nim začaly došlehovat horké vlny...

Uvaří se zde!

Pudově se odplížili od vnitřního okraje, ale i tady se zalykali horkem. Ludvíkovi se naštěstí podařilo v tom neprůsvitném obalu nalapat lano, zaklesnuté za skalní výstupek:

„Sem!“ křičel, „za mnou! Držím lano! Sesuneme se níže do spáry. Tam snad budeme trochu chráněni.“

Podařilo se jim to, ačkoliv i tu byli jako v horké parní lázni.

Záhy se praskot a sykot mírnil a okolí jasnělo. Bílý příklop řídl a začal jím shora prosvítat nebeský blankyt.

Praskot a sykot v kráteru náhle ustal a obzor kolem nich se zjasnil. Až na mokro, kterým se v záplavě slunce lesklo celé temeno hory jako po prudkém lijáku, bylo vše jako dříve: obloha bez mráčku a kolem ostrova ostře narýsované mlžné hradby. Zato však byl podivuhodný pohled dolů, kde jen několik metrů pod nimi jako by kypělo moře vřelého mléka, jehož pobřeží tvořil lem vysokých, strmých skal z bílého mramoru. Celý ostrov utonul v této ohromné mléčné tůni, z jejíhož středu čněl jen černý kužel jako čokoládová bábovka, vsazená do ohromné mísy sladké šlehačky.

Avšak tento příjemný zjev netrval dlouho. Záhy se ozval šelest, nyní zdola, který rychle sílil v hukot, a mléčná houšť kvapem řídla. Protkanými mezerami viděli, jak se na okolí kolem hory řítí spousty vody, klidný, ale vydatný lijavec.

Konečně i to skončilo a výhled se náhle zjasnil.

„Takovou paseku dovede spáchat plechovka od konzervy,“ chechtal se Norek.

„Podíváme se ještě, jak to vyhlíží v kráteru teď,“ navrhl Ota.

Vyšplhali se opět vzhůru.

Nikde nebylo ani stopy po parách. Vzduch byl docela čistý a z kráteru čišela na ně omamná vůně ozónu. Největší překvapení jim však způsobil pohled na dno.

To už nebyla svůdně krásná mísa. Byl to nesmírný uzel, klubko obrovských hadů, fantastických ještěrů a oblud, kteří se smršťovali a protahovali, svíjeli se a vířili, bleskurychle se plazili k okraji, odkud jako by načerpali nových sil, a obrovskými skoky vraceli se do středu.

Avšak jen několik vteřin byla jim dopřána tato podívaná:

Náhle pocítili na hlavě, obličeji a rukou svědivé trnutí, které se rychle stupňovalo až k nesnesitelnosti. A když v údivu pohleděl druh na druha, viděli místo obvyklých tváří jakési strašidelné přízraky, mrtvolně zsinalé obličeje, v nichž všecky lidské rysy se změnily ve strnulé masky jakýchsi démonů...

S děsem hleděl druh na druha. A v nejbližších vteřinách příšerný dojem vyvrcholil, když celé jejich postavy – začaly světélkovat. Přes sluneční záplavu jasně viděli husté roje fialových jisker, které vířily kolem nich, s jemným praskotem se usazovaly na celém povrchu těla, prorážely oděvem, který jakoby zmizel, stravován roji této úžasné světélkující spousty, jež jako by se probíjela z jejich těla oděvem na povrch...

S každou vteřinou nabývaly jejich postavy vzhledu fantastických příšer, lidských ježků, jejichž prodlužující se ostny kvapem tryskaly ze svých hrotů modravé a zarudlé jiskry...

A jejich obnažené ruce a tváře... kostry!

Ve smrtelné hrůze a děsu viděli své ruce, bezmasé spáry, v úděsné obraně se vztahující proti holým, strašidelným lebkám, obaleným jakousi fosforově světélkující mlhovinou, s důlky, v nichž příšerně zářily vytřeštěné oční bulvy, jediné, co zdálo se zachováno...

Skrčený chrapot a zoufalý skřek vydral se jim z hrdla.

„Klid!“ vyrazil Ota násilně. „Prosté elektrické vlivy. Nesmírné napětí v atmosféře působí jako rentgen. Jsme na okraji elektromagnetické smršti, vyvolané předchozími událostmi. Jen se vzájemně nedotknout. Došlo by k výboji, který by nás okamžitě usmrtil. Napětí je tak ohromné, že se v našem těle ani nemůže rozložit v potřebné smrtelné ampéry, a kmity působí jen na povrchu pokožky.“

Otovo technické vysvětlení uklidnilo jejich rozjitřené nervy a zájem se obrátil opět na dno kráteru, které toho věru zasluhovalo.

Duhová, měnící se a vířící pásma, podobná zmítajícím a svíjejícím se hadům, ještěrům a jiným obludám, měnila se nyní v pravidelné kruhy, zpočátku klidné, ale záhy se rozvinující v pohyb, který zřejmě směřoval do středu. A souměrně se stoupající rychlostí měnilo se zbarvení v démantový třpyt, zprvu kalný, ale kvapně nabývající na zářivosti, která rychle vrcholila v oslnivost...

Nyní se střed kráteru vzdul v oblinu, jež rychle nabývala na obvodu, temeno se zvedalo, rozpuklo se paprskovitě jako ohromné démantové poupě; a střed tohoto fantastického květu se rozhořel růžově planoucím ohniskem, točícím se a koulejícím...

Zvolna a těžce stoupala do výše ohnivá koule a vlekla za sebou oslnivě třpytný sloup...

Ale tu se dosavadní mravenčení jejich pokožky rychle stupňovalo, takže jim hrozilo tělesné strnutí a nemožnost jakéhokoliv pohybu, ochrnutí nervů.

Naštěstí vystihl Emil ještě včas toto nebezpečí: „Pryč odtud! Dolů!“ vykřikl.

Byl skutečně nejvyšší čas. S velkou námahou a vypětím veškeré své vůle se dopotáceli k lanu, po němž se chtěli sesouvat do zevní spáry. Avšak tu se projevila obtíž, ne-li osudná překážka: jejich ruce pozbyly síly, ba hmatové schopnosti. Marně se snažili sevřít lano potřebnou silou, neboť strnutí už příliš působilo.

A když i nejsilnější z nich Emil chroptivě zasténal: „Nemohu!“ klesli do jemného, dosud zvlhlého prachu těsně nad zevním srázem, odevzdáni do vůle osudu, který se rázem – smiloval.

S údivem cítili, že jako zázrakem ustalo mravenčení a vrátily se jim tělesné síly a duševní svěžest.

„Vždyť mně nic není!“ chtěl se Norek zvednout.

„Ležet! Ani se nehýbat!“ varoval Ota. „Výboje jdou těsně přes nás,“ vysvětloval. „Kdybychom se jen posadili, proletí naší hlavou a tělem jako blesk do zvlhlé půdy. V okamžiku by z nás byl škvarek. Doufám, že magnetická smršť brzy přejde a nebezpečí skončí.“

„Hleďte vzhůru!“ zvolal Ludvík.

Byl to skutečně velkolepý pohled. Do nedozírné výše se tyčil sloup, který ve slunečním jasu opalizoval, a jeho hrot duhově zářil jako meteor. Pozvolna opalizování zespod mdlelo, obrysy se rozplývaly, až konečně i zářivý hrot kdesi v závratné stratosféře pohasl a pak se rozplynul beze stop.

Tím okamžikem pocítili, jako by byl odstraněn neviditelný a nehmatatelný, ale až příliš citelný příkrov nad nimi, který je dosud tížil jako pověstná strašidelná můra. Avšak přes tuto zřejmou úlevu Ota varoval:

„Vyčkejme ještě. Dosud tomu nevěřím. Vztyčením stali bychom se svody ovzduší elektřiny. A stačí i slabé napětí, aby se stykem s vlhkou půdou rozložilo a zmnohonásobilo.“

Šířící se vůně ozónu potvrdila správnost této domněnky. Až teprve když se vzduch rozvlnil a zavanula k nim svým dechem příroda z okolí hory zdola, měli jistotu, že na temeni hory nastal opět přirozený atmosférický stav a nebezpečí magnetické smrště minulo.

Avšak ani teď se úplně nevzdali opatrnosti. Po břiše se připlazili k lanu, po němž se sesoukali do spáry.

Slunce už zapadlo, když se vrátili do své farmy.

Errata:

30.05.2021 11:01