Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Odpověď přišla rázem. Do ASTRY proudila elektřina ze zdrojů LEONA.

Po chvíli mohl Arne televizí ohlásit dostatečné napojení a poděkovat.

„Myslím, že je spíše na nás, abychom vám byli vděční za pomoc.“ Ota se styděl za svou dřívější nedůvěru. „Teprve nyní nám naše přístroje jasně prokazují, že jste nás vysvobodili.“

„Nech toho, kamaráde,“ přerušil ho Arne, „že jsme vyvázli, je zásluhou našich společných sil. Byli jsme ve stejném nebezpečí a můžeme si tedy navzájem blahopřát. A musím přiznat, že větší zásluhu má LEON, který svou gravitační mocí a nesmírnou elektrickou i magnetickou silou docílil, že se naše vysvobození zdařilo. Domníval jsem se, že táhneme LEON do bezpečné vzdálenosti, ale od okamžiku, kdy jsem zjistil, že náš letoun je elektricky vyčerpán, je tomu naopak.“

„Správně,“ usmál se Ota. „Lokomotivou jsme my. Ale jde to ztěžka. Jak víte, je rychlost letu dosud poměrně malá, neboť musíme přemáhat značný odpor. Ale to je už jen okrajová fáze, z které se brzy vymaníme. Důležitější se mi zdá otázka: Kam teď? Zneklidňuje mne obava, abychom v těchto hlubinách vesmíru nezbloudili a nedostali se opět do moci některé silnější planety, s níž by byl zápas snad ještě horší.“

„Je elektrická potence LEONA zeslabena?“

„Ne. Alespoň naše přístroje nevykazují žádný úbytek síly. Ani teoreticky nelze zeslabení předpokládat, poněvadž elektrická energie se nevybíjela do vesmíru, nýbrž byla jen vyměňována mezi LEONEM a ASTROU.“

„Správně. Nuže pusť všecky obavy už z hlavy. Hlavní věc: důvěřuješ nám už?“

„Úplně.“

„Pak tedy dovolíte, abychom přistáli na LEONU?“

„Milerádi. Potřebujete k tomu naši pomoc?“

„Ne. Teď už nám stačí vlastní síla. Jen o místo nám běží. Nejvhodnější se mi zdá temeno té hory, pokud to není činná sopka.“

„Není, aspoň ne v chápání pozemských sopek. Ale přesto je tam přistání pro vás naprosto nemožné. Ta hora obsahuje tajemství LEONA. Kráter, který jste viděli – jak jinak byste nabyli přesvědčení, že jde o vulkán – tvoří otevřený zdroj veškeré elektrické i magnetické moci naší planety. Nepustí vás k sobě blíž než na několik kilometrů, kam dosahuje obal naší atmosféry. Hlubší proniknutí by vás rozmetalo okamžitě tak, že by i vaše atomy byly rozbity. Nic naplat, musíme vaše přistání řídit. Vykážeme vám místo, vlastně se ukáže samo spojením proudu z naší chaty s horou. Asi to bude někde uprostřed, spíše však o něco blíže k chatě. V každém případě zeslabte výboj svého proudu na nejmenší míru a sestupujte zvolna a velmi opatrně. Musíme ovšem přerušit televizi. Vy ji však zapojte na povrch LEONA a přesně dbejte našich signálů: dlouhý znamená dolů, krátký stát. Tu vždy ihned přerušte proud a teprve po dlouhém signálu opět zapojte. Není snadné se k nám dostat,“ končil Ota se sebevědomým úsměvem. „Těšíme se na shledanou.“

Arne přepojil televizi. Na obrazovce se objevil luzný obraz ostrova v rámci blankytně modré laguny. Temeno hory bylo odkloněno.

„Jirko, k přístrojům!“ Arne sesunul páku reostatu na nejnižší bod. „Dej pozor, ať se nespleteš,“ upozorňoval a usedl opět k televizi.

Z přijímače se ozval dlouhý tón.

„Plus!“

Povrch LEONA se pozvolna blížil. Obrys ostrova se rozšířil po celé televizní obrazovce, modrý lem laguny přeplýval přes okraj.

Po chvíli bylo vidět už jen část ostrova, krajinu mezi horou a pobřežím, bujně zelené nivy se stříbřitě lesklou hladinou jezírek či močálů a na pobřeží laguny mezi pravidelnými obdélníky a čtverci obdělané půdy sroubenou chatu, z jejíž vížky kmitavě sršel vzhůru tenký, ale ostře fialově planoucí paprsek.

Krátký, ostrý zvuk z přijímače vyrušil Arna z pozorování.

„Nula!“

S cvaknutím vylétla páčka ze svorky.

Obraz krajiny na okamžik klidně stanul, ale pak se začal pohybovat. Jakoby pomalu, ale stejnoměrně kroužil...

„Točí s námi. Hledají vhodné místo,“ usoudil Arne.

Pohyb ustal.

Ale za chvíli zazněl znovu rozkaz k zastavení.

„Plus!“

„Zde ovšem nelze přistát. Pod námi je močál nebo dokonce hluboké jezero. Jakpak si poradí?“

Temeno hory již zmizelo za hranou televizní obrazovky, takže Arne nyní viděl jen její černou, zrýhovanou stráň. Od hory se tedy vzdalovali. Ale zároveň se nyní chata šinula kamsi vlevo... Zato kolmo pod ASTROU se nyní zvýšila půda a nad čiře průhlednou hladinou jezírka se vzdul zaoblený kopeček porostlý bujnou trávou a úzkou šíjí spojený s hustým lesíkem, nad jehož křovinatým porostem se tyčily koruny palem a dva mohutné kmeny stromů s obrovskými korunami.

„ASTRA!“ volala vysílačka v morseových značkách.

„Slyším.“

„Zapojte nyní vlastní přistávací řízení!“

„Hotovo!“ ohlásil Arne po chvíli.

„Přerušujeme naše vedení. Sestupujte kolmo dolů, přímo na střed pahorku. Hlaste průběh.“

Šlo to nad očekávání hladce: ASTRA se zvolna snášela dolů.

„Pavle!“ volal Arne do mikrofonu.

„Ano?“ ozval se Pavel z rotundy.

„Hlas, jakmile budeme čtyři metry nad zemí.“

„Dobrá. Je dost času. Jsme dosud asi padesát metrů vysoko a klesáme zvolna.“

„Co říká výškoměr?“ pokynul Arne Jiřímu.

„Čtyřicet pět... čtyřicet... pět metrů ve vteřině.“

„Trochu mnoho. Zabrzdím,“ Arne sesunul páku reostatu o bod. „Co teď?“ tázal se Jiřího.

„Zpomalili jsme na tři metry.“

Přistání se zdařilo. ASTRA stanula ve výši dvou metrů nad zemí. Když zabezpečili řídicí přístroje a vyměnili si příslušné zprávy a pokyny s posádkou LEONU, stanuli konečně naši tři vesmírní letci na půdě planety a očekávali, jak bylo ujednáno, až přijdou jejich noví přátelé a spojenci. Ti se po chvíli vynořili z lesíka.

„Není třeba, abychom plýtvali vzájemným obdivem,“ přerušil Arne Norkovo nadšení po prohlídce ASTRY. „Jsme rovnocenní ve svém technickém úspěchu. A nesmíme mařit čas, neboť máme před sebou těžký úkol. Jak jsem vám již vyprávěl, naše společné nebezpečí tkví nejen v oné moci záhadného světa, z které jsme šťastně vyvázli, ale stejnou měrou, ba snad ještě větší, v působnosti oněch dvou bytostí, které se usídlily kdesi v Tibetu. Mám dojem, že se nám podařilo uniknout těmto dvěma slídilům, ale nedoufám, že natrvalo. Určitě najdou opět naši stopu, jakmile se více přiblížíme k Zemi. A toto přiblížení je nyní naším nejpřednějším úkolem.“

„Proč takový spěch?“ zabručel Ota.

„Milí přátelé,“ Arnovy oči zakroužily po tvářích LEONOVY posádky, „doufám, že vaše technické úspěchy nezničily vaše srdce, cit dětí k matce, ke své rodné planetě, která je ve vážném, ne-li smrtelném nebezpečí.“

„Chceš říci...“

„Ano. Jsem si jist, že oba ti zloduchové strojí Zemi i všemu jejímu lidstvu vážné úklady. Musíme na pomoc. A co nejrychleji.“

„Jak můžeme pomoci?“

„Líčili jsme vám, jaké přírodní katastrofy a povětrnostní změny způsobil odlet LEONA, násilné vyrvání střediska elektrické i magnetické moci ze zemského těla, jež se sice opět vzpamatovalo, ale dosud je ve stavu zdlouhavé rekonvalescence. Síla Země stačí na udržení života v klidu, ale nelze říci, že by Země zdatně přežila nové těžké elektromagnetické otřesy a bouře, které lze nevyhnutelně očekávat. Musíme předejít těmto úkladům, všemi silami se zasadit o záchranu svého rodného světa. Za každou cenu, i za cenu vlastních životů, tím spíše, jde-li v podstatě jen o sebezapření, dočasné obětování, vlastně jen odklad sklizně technické práce a důmyslu!“ skončil Arne, zbledlý vzrušením.

Na chvíli je zavalilo ticho.

S kypícím hněvem hleděl Arne na tváře LEONOVY posádky, jejíž sklopené zraky si vyložil jako zarytou ješitnost... Je možná, aby tito hoši utopili svá srdce, všecek lidský cit ve slavomamu? Tu pak – pryč se všemi ohledy! Bude-li donucen, použije násilí. Jsou sice v menšině, ale atletický Pavel vydá za tři. Vrhnou se na tyto čtyři bláznivé zatvrzelce a...

Arne zaťal pěsti a pohlédl významně na své dva druhy. Ti očividně pochopili, jak svědčilo jejich němé přikývnutí, zbledlé tváře, stisknuté čelisti a bojový svit v očích... Zvolna se vztyčil:

„Nesouhlasíte-li...“ zasyčel hrozivě.

Tu k němu vzhlédl Emil:

„Souhlasíme, kamaráde,“ řekl jaksi rozpačitě.

„Proč tedy...“

„Stydíme se. Hanbíme se až na dno své duše, že bylo třeba tolika tvých slov... Odpusť... poruč, LEON je ti úplně k službám.“

V místnosti srubu zašuměl úlevný výdech a všichni si pevně stiskli ruce.

„Pojď, Oto, dáme se do práce.“

Arne s Otakarem usedli k přístrojům.

Neměli snadný úkol. LEON letěl dosud v pásmu mezi Marsem a Jupiterem, daleko od vlivu Země.

Jak zjistili kontrolou měřících přístrojů v ASTŘE, směřoval jejich let k ekliptické dráze Marsu, ale to nedávalo podstatně mnoho naděje k brzkému navázání styku se Zemí, spíše se mohli nadít jakéhosi spojení s Marsem, čehož se Ota jako nebezpečného zdržení právem obával. Proto mu nebyla pochopitelná Arnova podivná útěcha:

„Nebude to na škodu.“

Ota ovšem nevěděl o Arnově návštěvě na Marsu s Pavlem a Petrem před několika lety a o jejich přátelství s Agirem, vládcem Marsu. A ovšem, že též nemohl tušit, že Arne, bude-li třeba, využije pomoci této planety k usměrnění jejich přímého a urychleného letu k Zemi.

Potom bude jejich pouť snadná. Avšak tato výhoda byla dosud, jak se aspoň ukazovalo, daleko, neboť Arnovy snahy o navázání styku zůstávaly bez úspěchu.

Zatím se LEON hnal zdánlivě bez cíle kamsi do neznáma. Ve skutečnosti nastoupil pravidelnou ekliptickou dráhu jako všecka jiná nebeská tělesa řízená Sluncem, všemocným pánem a vládcem své soustavy.

Tento poznatek jim byl útěchou, neboť nebyli ztraceni v tom nekonečném bezednu; ale zároveň budil hrůzu a děs při pomyšlení, že LEON bude snad věčně takto kroužit jako jedno z nesčíslných těles v područí nesmírné a nezdolné sluneční moci, nebude-li vysvobozen gravitační silou některé planety. Vliv neznámého tělesa, dokonce snad většího světa, by vzhledem k tomu, že LEON je v podstatě obrovský kondenzátor elektrického a magnetického živlu, musel způsobit přiblížením náhlé vzájemné vyrovnání těchto sil, které pro takový případ nelze spoutat žádnou hrází. Byla by to katastrofa. Okamžitý bezuzdný výboj. Asi totéž, jako vzájemné bleskové vyrovnání nahromaděné elektřiny, ať úderem blesku z mraku do země nebo vybití mezi mračny. Byl by to výbuch, jenž by v okamžiku obě tělesa živelně zeslabil. Tímto úbytkem elektrické i magnetické moci a tím také ochablé gravitační síly by LEON neodvratně pozbyl svou atmosféru. To by ovšem znamenalo smrt. Ale mohlo by se také stát, že by se obě tělesa roztříštila v roje meteorů.

V této lavině černých myšlenek zářilo jediné světýlko naděje: Mars. Ale po tom nebylo dosud ani stopy.

Jedné noci nařídil Arne střídání stálé služby u vysílačky, poněvadž přístroje jevily příznaky ač slabých, přece však znatelných vlivů o blížícím se nebeském tělese.

Norek, který měl právě službu, vpadl do ložnice se zprávou, jež rázem vyburcovala všecky jeho druhy z klidného spánku.

„Jakési podivné signály!“ volal rozechvěně. „Cosi či kdosi odpovídá na mé volání, ale nemohu se v tom vyznat.“

„Doufejme, že je to Mars,“ zabručel Arne rozespale a zavěsil si tlumočicí přístroj na šíji.

S oprávněným údivem prohlížela si posádka LEONA podivný eliptický předmět, jehož sklovitým obalem prosvítal neklidný, měnivý vnitřek neurčitého tvaru, z něhož různými směry vybíhaly jakési stužky, zakončené kuličkou.

„Vypadá to jako kukla nějakého obrovského brouka či spíše jako veliké tropické splešťule, nepa belostoma,“ vyslovil svůj dojem Emil.

„Pojďte k vysílačce,“ vyzval je Arne.

Sotvaže si nasadil sluchátka, poznal Arne známé signály. „Přepoj na televizi, Oto, a zapoj zesilovač k ampliónu. Nejsilnější stupeň proudu. Správně, už se obraz objevuje.“

Avšak přes všechnu námahu zůstal obraz na televizní obrazovce zamlžen, takže jen Arne a Pavel, kteří už znali z dřívějšího spojení marťanské zjevy, mohli poznat matné obrysy bytosti, v níž se dal tušit vládce Marsu, Agir.

„Drahý příteli, Agire!“ volal Arne rozechvěle. „Vidíš nás? Slyšíš můj hlas?“

Tlumočící přístroj vydal jen vrnivý, nesrozumitelný zvuk.

„Více už zesílit nemůžeš?“

„Ne,“ odpověděl Ota.

„Jsme přece jen příliš daleko a vaše televize je slabá. S vysílačkou nic nepořídím, poněvadž Agir se nevyzná v Morseových značkách.“

„Kdo je ten Agir?“

„Vládce Marsu.“

„Jak ti může rozumět? Což umí česky?“

„Neumí, ale tento přístroj nám pomůže. Je to meziplanetární tlumočník. Agirův dárek.“

„Vy jste byli na Marsu?“

„Už před lety. Hm... co udělat, abychom...“

„Pojďme všichni do ASTRY,“ přišel s návrhem Jiří. „Naše televize je jistě silnější, a zapojíme-li pavouka do elektrické moci LEONA...“

„Dobrý nápad!“ pochválil ho Arne. „Obléknout skafandry! Pospěšme si!“

Výsledek byl skvělý.

Teprve k ránu vrátila se celá společnost do srubu, uklidněna a plně uspokojena rozmluvou s Agirem. Dověděli se, že také Mars byl ohrožen. V bývalé oblasti Démona se vyskytly bytosti připomínající Gora a Daga. Avšak bdělé stráže záhy objevily nevítanou návštěvu a učinily rázná opatření. Jen rychlý odlet zachránil vetřelce od smrti. A ten odlet byl podivný: celý roj koulí podobných obrovským, šedě zkaleným bublinám se vznesl a záhy zmizel v nedohlednu. Stalo se to před rokem. Od té doby je celý Mars kolem okraje své atmosféry obalen neproniknutelnou elektrickou hradbou, která ho dokonale chrání.

Agir milerád vzal na sebe úkol doprovázet LEON a ihned zařídil, aby elektrická sílal Marsu pomohla LEONU k bezpečné cestě až k okraji gravitačního vlivu Země. Další pak bude už ovšem jen jejich úkolem, neboť u této hranice končí vliv Marsu.

Posádka LEONA byla pochopitelně ohromena takovým zákrokem a Arne s Pavlem museli podrobně líčit svou dřívější pouť vesmírem a návštěvu planet, jež jsou jinak dosud všem ostatním pozemšťanům známy jen z vědecké teorie a hvězdářských dalekohledů.

LEON s ASTROU letěli nyní ku své domovské planetě. Vlivem Marsu zahájily měřící přístroje spolehlivě svou činnost, takže posádka mohla kdykoliv bezpečně zjistit svou polohu.

Blahodárná pomoc Marsu se několikrát osvědčila, a to když jim hrozil styk s bludnými meteory značných rozměrů a příšernými shluky plynových útvarů, divoce vířících, smršťujících se a naopak strašidelně se protahujících a tříštících se v cáry.

Vždy včas dovedla úžasná elektrická síla Agirovy planety zasáhnout a odvrátit hrozící zkázu. V těch hrozných chvílích si ani neuvědomovali, že stejnou, ne-li větší měrou jim pomáhala vlastní elektrická potence, zejména mohutné výboje z kráteru hory, dovedně řízené Otou. Stejně vydatná byla pomoc Arna, který s Pavlem a Jiřím nyní neustále dlel v ASTŘE, odkud Jiří, dbaje bedlivě Arnových rozkazů, čile a úspěšně bombardoval tělesa, řítící se na LEONA.

Celou tu řadu nepočítaných dní bylo tedy družstvo opět rozděleno. Byla to skutečně neustálá bitva, tuhý boj, vyžadující nejvyšší vypětí všech duševních sil. Málo si mohli dopřát odpočinku, v němž se nadto nepravidelně museli střídat.

Vzájemný styk byl omezen jen na televizi a radiofonii. Bylo tedy pochopitelné, že se začala hlásit únava, která se stupňovala v hrozivou tělesnou i duševní skleslost.

„Jen vydržet!“ napomínal Arne. „Nepoddávat se! Země se už ukazuje na okraji mlhoviny. Je sice ještě daleko, ale v přiblížení je již znatelný i Měsíc. Za nějaký den skončí naše útrapy.“

Hrdinsky se tvářil také Pavel, který se snažil všechny povzbudit žerty a vtipy, ale ve skutečnosti měl jako lékař těžké starosti, neboť se právem obával zejména u slabšího Jiřího i Otakara nervového zhroucení.

Proto lze pochopit úlevu a jásot, když přístroje prokázaly, že pomocná sílal Marsu se konečně změnila v gravitační vliv Země. A jak se už pravidelně děje při zlomu nejtěžší chvíle, rázem zmizel pocit smrtelné únavy; všem bylo, jako by se vyhrabali z lavinového závalu, z dusivé hrobky, z úděsné tmy na svěží vzduch, do slunného dne.

Jejich práce však neskončila. Naopak, teď bylo třeba snad ještě většího soustředění ducha, vypětí bdělosti a důmyslu, měl-li takový kolos hladce přistát. Vždyť sebemenší opomenutí v technické manipulaci, ba vteřinové opoždění svěřeného úkolu by mohlo způsobit zkázu LEONA i ASTRY, smrt všeho živého a samozřejmě novou těžkou, ne-li osudnou katastrofu na Zemi, která by sotva bez těžkých následků snesla náhlý dopad, ba srážku s tak obrovským tělesem.

Takovou katastrofu nelze přirovnat k dopadu sebevětšího meteoru, mrtvé hmoty bez vlastních živlů. Vždyť LEON je nyní vlastním, samostatným světem s vodou i ovzduším a nadto nesmírným kondenzátorem vlastní elektřiny, magnetismu i obrovské gravitační síly.

Vrchního velení se ujal zkušený Arne, jehož všichni uznali za jedině schopného splnit tento těžký úkol.

Obě posádky byly dosud rozděleny a každý měl svůj úkol. Hlavní úkoly připadly poměrně malé ASTŘE, jejíž dokonalejší a mocnější přístroje musely plnit úlohu lodivoda, který dovedně se proplétaje nebezpečnými úskalími a divým příbojem, bezpečně vleče neohrabaný veliký koráb do přístavu.

Arne se rozhodl jednat podle pravidla: spěchej pomalu. A proto dal z ASTRY posádce LEONA příkaz: Přerušit elektromagnetický vliv se Zemí. Otakar ihned úkol splnil.

Potom Arne upravil v ASTŘE zařízení tak, že LEON nastoupil okružní ekliptickou dráhu družice, asi jako Měsíc kolem Země.

Když se pak Arne ujistil, že tento oběh nastal a není nebezpečí, že by mohl být nějakým jiným vlivem změněn, zavelel do mikrofonu:

„Pohov!“

„Dobrá, ale snad nám aspoň vysvětlíš, co to má znamenat?“ slyšel Otovu otázku.

„Drazí přátelé, jsme příliš vyčerpáni, ba u konce svých sil. Nesmíme se ještě více přepínat. Všecka naše dosavadní námaha byla hračkou proti tomu, co nás čeká. Musíme si dopřát vydatného odpočinku, jemuž se můžeme všichni klidně oddat, neboť jsme dobrovolným satelitem Země.“

„A což Měsíc?“ namítl Emil.

„Jsme mnohem dále od Země a naše dráha vede docela jiným směrem. Také meteory nám v této poloze nehrozí. Pásmo je čisté jako křišťál. Posilněte se řádně a - spát! Pak se sejdeme a pohovoříme si. Prozatím – dobrou noc!“

Errata:

30.05.2021 11:01