Vítej, návštěvníku!

Jak dlouho spali? Kdo by to počítal! Jen dravý hlad, který je vyrval ze spánku, byl jim měřítkem...

S jásotem přijali Astřané pozvání svých přátel na pečeni, o kterou na LEONU nebyla nouze.

Bylo vidět, že odpočinek všem prospěl. Nasyceni i napojeni zahájili rozhovor o svých příštích úkolech.

Po důkladném projednání svých funkcí a rozdělení práce došlo k nejdůležitější otázce: Kde přistát?

Věru, těžká odpověď.

Návrhy na rozlehlé pláně Sibiře, pusté kraje střední Austrálie, oblasti severní a jižní točny, nesmírné pralesy střední Afriky či oblasti Amazonky neuspěly. Přistání kdekoliv na zemské souši je naprosto nemožné, poněvadž i kdyby se podařilo elektromagnetickou i gravitační mocí LEON udržet v jisté výši nad zemským povrchem, nesnesl by jeho útvar nadlouho úžasné vybíjení svých životních sil. Zakrátko by muselo dojít ke katastrofě, osudné LEONU a snad i Zemi. S takovými živelnými silami si nelze zahrávat.

Což moře? Vsadit LEON někam do mělkého oceánu jako nový ostrov? Ano, to je snad jediná možnost.

„Avšak v tom případě by snad bylo pro nás i Zemi nejlépe, kdybychom vrátili LEON na jeho původní místo.“

Po tomto Ludvíkově návrhu zavládlo užaslé ticho. Jak prosté a zároveň geniální.

„Druhé Kolumbovo vejce!“

„Hurá!“

„Počkejte! Půjde to?“ ochladil Norek nadšení střízlivou otázkou.

„Proč ne? Kde se kdo zrodí, tam se i hodí, praví staré přísloví,“ deklamoval Pavel.

„Nu, já jen pochybuji,“ odůvodňoval Norek svou námitku, „že by nesmírná vodní vrstva – vždyť v tom místě nyní zeje mnohakilometrová mořská hlubina, snad několikanásobně větší než největší hloubka pod Filipínami – dovolila potřebný elektromagnetický kontakt LEONA se zemskou pevninou.“

„Milý Norku,“ usmál se Ota, „tvá pochybnost je správná, a já ji dokonce podpořím přesvědčením, že takový kontakt je nemožný. Jenže my ho nepotřebujeme.“

„Tomu nerozumím,“ pokrčil Norek rameny. „Jak tedy chcete docílit, aby LEON opět zapadl na původní místo?“

„Dokud se LEON nedotkne svým spodním povrchem mořské hladiny, bude řízen vlivy obou zemských magnetických proudů. Tak se na něm uplatní tytéž magnetické síly jako dříve. Jakmile přijde ve styk s vodou, začne působit vzájemná statická elektřina, která spolehlivě vykoná své dílo.“

„Nemo bude mít radost,“ řekl Jiří.

„Proč?“

„Poněvadž návrat normálních povětrnostních poměrů na Zemi je dosud umělý, způsoben a udržován jeho kondenzátorem. Řekl mi to, když jsem se s ním loučil. Návratem LEONA vrátíme Zemi dřívější přírodní elektromagnetický stav a Nemo bude zbaven svého úkolu, který přece jen oslabuje elektrickou potenci v jeho světě.“

Po vydatném spánku vydal Arne rozkaz k zahájení cesty. Posádky se opět rozdělily, neboť Arne správně předvídal, že ASTRA se bude muset opět ujmout úkolu lodivoda.

Přesto však se projevily značné obtíže už zpočátku: všecko úsilí odchýlit LEON z ekliptické dráhy – selhávalo.

Avšak Arne si věděl pomoci:

„Haló!“ volal do mikrofonu. „Změníme dráhu LEONA násilím. ASTRA odstartuje blíže k Zemi. V potřebné vzdálenosti se zastaví. Jakmile dám povel, vyšlete k nám silný výboj kladné elektřiny, který se střetne s naším současným výbojem záporným. Nelekejte se, když v tom okamžiku se bude ASTRA řítit na vás. Včas odbočím a prolétneme kolem vás jako blesk. Ve vhodné chvíli zastavíme a vrátíme se. Tímto vzájemným výbojem totiž bude LEON vyrván z pravidelné ekliptiky a síla jeho kladné elektřiny v dotyku se zápornou zemskou ho požene k Zemi. Jen pozor na mé rozkazy. Musíte je přesně a okamžitě splnit. Startujeme!“

ASTRA se zvolna vznesla vzhůru až nad okraj LEONOVY atmosféry, načež změnila směr: v oblouku proletěla kolem LEONA a zapadla za jeho mlhovou hradbou.

Po chvíli se ozval v Otakarově přijímači Arnův povel a Ota zapojil příslušnou páku. Téměř ve stejném okamžiku proletěla ASTRA kolem LEONA jako kulový blesk, na vteřinu zmizela, ale opět se objevila ve výši jako zářivý bod, který rychle rostl...

Než se nadáli, přistála ASTRA opět na svém místě na LEONU.

„Zdařilo se,“ hlásil Arne radostně. „Měřící přístroje označují rychlý sestup k Zemi. Teď pozor, Oto! Přepoj všecku elektrickou i magnetickou sílu na nás. Naše stroje to snesou. Máme zde lepší možnost sledovat dráhu než vy, poněvadž LEON klesá a přistane svou spodní částí, která je vám neviditelná. Přepoj ihned na nás!“

„Hotovo,“ hlásil Ota.

Ale vtom se stalo, čeho se nenadáli:

ASTRA se zachvěla a nakloněna na bok, vznesla se – nad temeno hory. Na několik vteřin Arne strnul úlekem. Co se to děje?

„Pavle! Do spodní rotundy!“ vykřikl rozkaz. „Co je pod námi?“

„Hrůzná krása!“

„Mluv věcně, k čertu!“

„Jsme několik set metrů nad temenem hory. Kruhovitý kráter...“

„Soptí?“

„Nevím, jak to vylíčit. Svíjí se tam oslnivá duhová spirála. Ale ne do výšky, nýbrž vodorovně. Točí se to jako úžasný vír.“

„Oto!“ křičel Arne do mikrofonu. „Byli jsme násilně vymrštěni nad horu. Teď stojíme několik set metrů nad temenem a...“

„Jen klid. Nemohlo tomu být jinak. Měl jsem tě na to připravit, ale nedals mi k tomu čas. V té hoře je soustředěna všecka LEONOVA elektrická i magnetická síla. Když jsem zapojil na vás, museli jste se dostat do jejího přímého proudu. Ten jas, to jsou elektromagnetické víry. Proud vás udržuje v určité vzdálenosti, asi jako bezovou kuličku nad dmychavkou. Žádné nebezpečí nehrozí. Naopak, vaše stroje jsou teď stále doplňovány. Jen opatrně s výboji. Nepřepínat. Stačí slabá manipulace s reostatem.“

„Pak je vše v pořádku,“ oddychl si Arne.

Delší doba minula v klidu, lze-li to říci o napjaté bdělosti Pavla v rotundě, jemuž se zemská koule očividně nadouvala jako mýdlová bublina, Jiřího u měřících přístrojů, mezi nimiž výškoměr značil, že se blíží k cíli, a Arna za řídicím pultem.

„Okraj atmosféry!“ zaznělo důležité hlášení Jiřího, který včas zpozoroval počáteční účinky na tlakoměru.

„Brzdit!“ vydal Arne rozkaz.

Jiří vyměnil dosavadní proud kladné elektřiny za záporný a Arne současně snížil reostatem účinek na nejmenší míru.

Výsledek se projevil na rychlosti, jež se znatelně zmírnila. Po další Arnově manipulaci s reostatem se pád LEONA ustálil na tisíc metrů za vteřinu.

Avšak i tato rychlost byla postupně snižována dalším bržděním, střídavou výměnou kladných a záporných výbojů a jejich zeslabováním i zesilováním. Přitom hlásil Pavel z rotundy zajímavé změny v kráteru, jehož oslnivě planoucí duhovost se střídala s mdlou, olovnatou šedí a naopak s nesmírným rejem fialových vírů, z nichž pak tryskaly k ASTŘE svazky a sloupy blesků.

Také hlásil obraz Země, který byl nyní už dobře viditelný: „Kolmý směr poklesu směřuje však do středu Atlantického oceánu, mezi Jižní Ameriku a Afriku,“ upozorňoval.

Tato zpráva Arna znepokojila, neboť v této výši, kdy již byli poutáni značnou gravitační mocí, by se nepodařilo LEONA posunout nad druhou polokouli, nad Veliký oceán. LEON je nyní příliš pod vlivem zemské rotace, kterou přes všecku svou elektrickou sílu nepřekoná.

Vrátit se nad hranici zemské přitažlivosti a vyčkat, až by měli pod sebou potřebný cíl?

„Zpátky nikdy!“ zabručel Arne.

Co tedy dělat?

Ve víru myšlenek a nápadů snažil se Arne marně zachytit tu pravou...

Zastavil pokles.

„Jak jsme vysoko?“ tázal se Jiřího.

„Tři sta dvacet kilometrů. Proč stojíme?“

„Přemýšlím. Také chci zkusit, jak bude pod námi pokračovat zemská rotace. Pavle! Nařiď velký teleskop na Zemi. Přesně hodinu sleduj rotaci a hlas, pokročíme-li k Jižní Americe.“

S napětím čekali výsledek. A právě když Pavel hlásil, jak ostatně očekávali: Nezměněno, dospělo Arnovo usilovné přemýšlení k úlevnému výsledku.

Dokud byl LEON součástí Země, byla v něm soustředěna a zhuštěna statická elektřina. Byl to tedy už tehdy obrovský kondenzátor. Mimo to již v té době prokazoval mocnou magnetickou sílu. Všecky tyto vlastnosti si dosud v nezmenšené míře podržel. Proto lze logicky předpokládat, že zemský elektromagnetismus ve spojení s gravitační mocí a vůbec vše, co v sobě shrnuje pojem „příroda“, si pomůže samo, zavede LEONA do příslušných sfér a zasadí ho opět přesně do původního ložiska. Jestliže se dosud tato moc neprojevila, je to asi proto, že LEON je ještě příliš vzdálen. Je nutno se přiblížit tak, aby zemské vlivy zesílily. Není v tom žádné nebezpečí, neboť LEON ve spojení s ASTROU zajisté bude mít dosti moci, aby se, bude-li třeba, i v mnohem větší blízkosti odpoutal, a nezbude-li jiná možnost, vrátil se a pokusil se o přistání, až bude Země v příznivější poloze.

Po těchto úvahách přikročil Arne k operaci.

„Pavle!“ volal do mikrofonu. „Spustíme se níže. Ihned hlas, jakmile zpozoruješ posun glóbu. Jirko, pozor na výškoměr a tlakoměr.“

LEON klesal rychlostí pět set metrů za vteřinu. Když Jiří ohlásil vzdálenost dvou set kilometrů, zmírnil Arne pád na polovinu.

Po chvíli hlásil Jiří výšku sto kilometrů a současně oznámil Pavel znatelný posun k Střední Americe.

„Výborně!“ zajásal Arne a zabrzdil spád na mírný pokles.

„Nyní letíme dosti rychle na západ,“ hlásil Pavel.

„Správně. Už jsme v proudu,“ liboval si Arne a zabrzdil tak, že LEON se snášel k zemi jen velmi pozvolným poklesem.

„Závratný pohled,“ slyšeli Pavla, „jak rychle letíme nad oblastí Amazonky. Co nevidět budeme nad západním pobřežím Jižní Ameriky. Stále rychleji... Arne, to se mi zdá trochu... a LEON... Proboha!“

„Co je s LEONEM?“

„Vichřice! Stromy se zmítají! Laguna se dme! Příboj se valí od východu na pobřeží. Ale je to jen úzký pruh od východu k západu. Na jihu, kde je chata, je klid.“

Arne zastavil sestup.

„Co teď?“ tázal se Pavla.

„Zdá se mi, že příval se trochu zmírnil. Ale rychlost letu je táž. Míjíme západní pobřeží Ameriky a kvapem se blížíme k ostrůvkům Galapágským...“

„Nic naplat,“ bručel Arne, „musíme trochu výš, do mírnějšího proudu,“ a posunul páku reostatu.

Zákrok se osvědčil, rozbouření živlů na LEONU ustalo. Také let k západu se poněkud zmírnil.

Konečně ohlásil Pavel v dohledu ostrovy Markézy. A tu Arne měl moudrý nápad: vzlétl s LEONEM ještě výše, do sféry, kde LEON se blížil k cíli rychlostí letadla. A také tuto rychlost ještě zmírnil dalším vzestupem, když se pak přiblížil k cíli, LEON – stanul.

Ano: podle popisu utkvěli nyní severoseverovýchodně nad Markézami.

Zbývá poslední úkol, poslední, ale nejpovážlivější: přistát. Vykoná ho i tu příroda za ně?

Ať jakkoliv, Bohu poručeno: musí dolů!

„Pavle, věnuj všecku pozornost jen LEONU. Sebemenší změny ihned hlas.“

„Už teď mohu hlásit nápadné ztemnění v kráteru hory. Nyní je vidět, že je to pravidelná kotlina. Činí dojem ohromného parabolického zrcadla, které se leskne jako hlazený eben.“

„Jirko, spusť přistávací generátor, spojený s pavoukem,“ velel Arne a pohnul pákou reostatu.

LEON s ASTROU se nyní zvolna začali snášet k Zemi. Chvíli se nic neudálo. Až pojednou se ozval Pavel:

„Ze středu kráteru se zvedá jakási fialová výduť. Protahuje se do výšky. Nyní už je to ostrý hrot... dlouhý paprsek... nahoře se štěpí ve dví... protahuje se přesně na západ a východ a teď oba konce vyšlehly jako blesk do úpatí skalní hradby, tam, kde se stýká skála s hladinou laguny. A... v tom místě se zřítily do laguny balvany. Jasně vidím, jak tam voda divě zabouřila, a ohromné vlny, zvedla se celá vodní smršť a zuřivě naráží na skalní suť. Teď všecko ustalo, výboj z kráteru i laguna se utišuje. Vzpomínám si, jak nám líčili, že tam byly dva tunely, jimiž voda proudila na spodní polokouh LEONA. Nyní jsou zasuty. Příroda si pomohla sama, odtok laguny ustal. To je známka návratu do stavu, jaký byl před odpoutáním LEONA od Země.“

„Šťastný osud nám přeje. Myslím, že přistání bude snazší, než jsme doufali,“ řekl Jiří.

Avšak jeho naději nesdíleli Arne s Pavlem.

Přestože se LEON snášel velmi zvolna k Zemi, či snad právě proto, měli obavu, jak se projeví styk jeho atmosféry se zemskou, čili její vyrovnání v pásmu plynů a řídkém vzduchu v zemské stratosféře.

Kdyby posádku LEONA mohli vzít do ASTRY, byli by bez starosti o jejich bezpečí, ba život. Ale to nebylo možné.

Což odsaje-li Země ve vysoké stratosféře LEONU ovzduší? Pak by se na něm udusilo všechno živé.

Pro každý případ je nutné učinit opatření: Arne nařídil vysílačkou, aby si posádka nasadila kyslíkové masky. Kromě toho se pokusí zrychlit pád v kritickém pásmu, ačkoliv takový pokus bude nebezpečný, neboť není jisté, udrží-li pak LEON na uzdě, podaří-li se ho opět zabrzdit ve vzdušné zemské sféře tak, aby bez vážnějšího otřesu dosedl do ložiska, neboť prudký dopad by způsobil pohromu, ne-li zkázu. Zatím se snášeli metr po metru...

Ve výši padesáti kilometrů hlásil Pavel, že hladina oceánu v širokém okruhu pod LEONEM se dme:

„Není to obvyklé vlnobití,“ dodával, „ale podivná výduť, ohromná boule vodní spousty, která jako by ztuhla. Nemohu sice nyní už pozorovat přímo hladinu pod LEONEM, poněvadž mně vadí jeho objem, ale dobře vidím zrcadlový obraz v periskopu. Střed boule se zvolna, ale vytrvale zvedá a okraje jsou přesně vyznačeny, ne však vlnobitím, nýbrž ztuhle klidnou hranou.“

„A LEON?“

„Dosud nepozoruji změnu. Jen zvěř a ptáci jeví neklid. Nyní vzlétla hejna vodních ptáků, ale hned se opět snášejí... ne! Padají! Mdle padají do močálů i na souš. Co se to děje? Ta boule oceánu vzrostla ve vysokou homoli!“

Arnova obava se splnila: LEON je bez ovzduší a zemský magnetický živel si nad ložiskem proráží mořskou hlubinou svou nesmírnou sílu.

„Padáme!“

„Řítíme se dolů!“

Výkřiky Pavla a Jiřího splynuly.

„Přepojit na zápornou elektřinu.“

Arnův rozkaz Jiřímu měl však jen slabý účinek. Vzájemný odpor elektřiny Země a LEONA způsobil v této chvíli jen částečné zabrždění pádu.

A další Pavlovy výkřiky zvyšovaly smrtelnou hrůzu:

„Mlžný obal kolem nás stoupá vzhůru. Vodní homole se mění v ohromný válec, jehož hořejšek se řítí dolů. Nyní už je to strašná dutina s nedohledným, černým jícnem, do něhož se řítíme!“

„Výška?“ vyrazil Arne na Jiřího otázku.

„Patnáct kilometrů, ale každým okamžikem...“

Vtom pocítili zespod účinek mocného zabrždění a hned poté Pavel hlásil radostně:

„Spodní tlak mlžné hradby povolil. Vodní válec pod námi klesá. Děsná propast v hlubině se změlčuje a mění se v trychtýř, v nálevkovitou prohlubeň.“

A Jiří:

„Spád se rychle mírní. Teď už se opět jen snášíme...“

„Přepoj zase na přistávací generátor!“ velel Arne. „Hlas, Pavle!“

„Trychtýř pod námi se vyrovnává. Také scelení mlžné hradby je už přerušeno a obal má opět obvyklý vzhled.“

„A co na LEONU?“

„Silná vichřice.“

„Návrat atmosféry,“ vydechl Arne ulehčeně. „Výška?“

„Sedm tisíc metrů,“ odpověděl Jiří.

„Pokles?“

„Deset metrů za vteřinu.“

„Mnoho, ale zatím to nevadí. Dovedeme si už pomoci.“

V poloviční výši přidal Arne na brždění.

A když Pavel hlásil, že spodek LEONA je už téměř bezprostředně nad podivně zklidnělým okruhem mořské hladiny, snášelo se obrovské těleso pod nejvyšším účinkem brzdy klidně dolů.

Vichr na LEONU ustal. Ptáci sice dosud poplašeně kroužili, zvěř pobíhala, ale vlnobití v laguně se klidnilo a v celé přírodě zavládl obvyklý mír.

Žádnou poruchou se neprojevil styk LEONA s mořskou hladinou. Klidně a nerušeně nořil se obr svou pustou spodní polokoulí v hlubiny oceánu... A bez nejmenšího nárazu i otřesu se uložil do svého původního odvěkého lože.

LEON přestal být planetou. Stal se opět součástí Země.

Ale návratem nebyl skončen úkol sedmi hrdinů. Naopak, byl to nástup k velmi důležité povinnosti: k záchraně jejich rodného světa před nebezpečím, jež mu hrozilo od dvojice záhadných bytostí, ukrytých kdesi v tibetských pláních.

Musí zneškodnit ty démony.

Jak to provedou? Je pro ně výhodou, že znají už alespoň jejich podivné fyzické vlastnosti a částečně též polohu a vzhled jejich úkrytu. Tibet je sice rozsáhlá oblast, ale jim nebude příliš obtížné vypátrat místo. ASTROU? Ovšem, byla by nejvhodnější svou výbavou i výzbrojí. Ale je to příliš veliké těleso. Těžko se s ním mohli nenápadně přiblížit a bylo nemožné ho utajit. ASTRA by musela utkvět nad zemí a tak velikou kouli nelze ukrýt na dlouho ani ve středu pralesa, ani mezi skalami, aniž by byla brzy prozrazena. Nebezpečí přepadu by jí nehrozilo, je dobře zabezpečena a také její průsvitný, zdánlivě křehký obal odolá všem střelám. Ale je tu zejména nebezpečí výzvědných opatření oné dvojice, která je zajisté v neustálém střehu.

Proto je nutné, aby zvolili co nejméně nápadný dopravní prostředek. Přece však takový, který by je dopravil co nejblíže a nejrychleji k cíli a stejně tak jim umožnil návrat. Kromě toho musí jim dopravní prostředek poskytnou útulek, bezpečný proti účinkům Dagových technických opatření, o jejichž důmyslnosti a moci se již částečně přesvědčili. Musí mít dostatečnou zásobu výživy a takovou výzbroj, aby nejen čelila Dagovým útokům, ale umožňovala a zaručovala útočnou schopnost, bude-li jí třeba.

Jak tedy dál?

Společnost zasedla k poradě.

Errata:

30.05.2021 11:01