„Začneme hezky od A,“ ujal se Arne slova. „Prvá otázka zní: Jak se dostat odtud? Odpověď je snadná: ASTROU. Na druhou otázku: Kam? je už třeba úvahy, neboť odpověď tvoří prvou etapu naší cesty k cíli.“

„Myslím, že je to víc než etapa,“ namítl Ludvík, „neboť přes všecky naše dosavadní úvahy nevidím nad ASTRU vhodnější prostředek,“ doložil za souhlasu svých ostatních tří druhů.

V tichu, které nastalo, seděl Arne pohodlně rozložen v křesle a s potutelným úsměvem na rtech.

Pojednou ho Pavel plácl dlaní do týla:

„Tak už mluv. Vím, co máš za lubem.“

Arne zvážněl:

„Vykonáme prvou etapu: ASTROU, do středu Indického oceánu.“

„Ale proč tam?“

„Co tam budeme dělat?“

Na tyto otázky bývalé posádky LEONA odpověděl Arne ještě záhadněji:

„Poradíme se s dědečkem.“

A všecky další dotazy a naléhání čtveřice odbyl jediným slovem:

„Uvidíte.“

Téže noci ASTRA s celou společností ve svých útrobách odstartovala. Vzlétla jako blesk a ve vysoké stratosféře zamířila přímo k východu.

V té chvíli seděli všichni ve společné místnosti u večeře až na Arna, který nepozorovaně odešel do řídicí kabiny, kde si vyměnil s Nemem zprávu o příletu, a vrátil se ke svým druhům.

„Teď se mohu klidně najíst a všichni se spokojeně a bezstarostně vyspíme,“ řekl usedaje ke stolu.

„Někdo přece musí řídit ASTRU?“ pohlédl na něj Otakar s výtkou.

„Je řízena bezpečněji, než bychom to dovedli my sami.“

„Kýmpak?“

„Dědečkem.“

„Nedělej nemístné vtipy,“ vzplanul Ota.

„Nerozčiluj se zbytečně,“ uklidňoval ho Pavel. „Mluvils s ním?“ obrátil se na Arna, který s plnými ústy jen němě přikývl. „Pak je vše v pořádku. Jsme v naprostém bezpečí.“

„Aspoň nám povězte...“

„Nechte se překvapit, kamarádi. Musíte k nám mít důvěru. Vždyť jsme všichni na téže lodi. Na zdraví a šťastné splnění našeho úkolu,“ zvedl Pavel číši s vínem. „Až na dno!“ nutil rozdováděně.

Po chvilce zívl Ota a po něm Ludvík s rozpačitou omluvou:

„Zívání je nakažlivé.“

A skutečně, nákaza zachvátila také Norka a po něm i Emila.

„Spát!“ Pavel nemusel opakovat výzvu: jen ulehli, usnuli Leonťané jako miminka.

„Nakapal jsem jim do vína jinak zcela neškodné uspávadlo, aby prospali cestu až k našemu přistání před Nemovým palácem.“

„Je to sice nekamarádské, ale uznávám, že nutné. Neznáme je dosud do té míry, abychom jim mohli objevit vstup do světa, jehož tajemství Nemo přísně střeží,“ souhlasil Arne. „My se též uložíme. Já budu spát v řídicí kabině, abych byl připraven, jakmile nám Nemo vyšle signál. Včas vás oba vzbudím.“

Po chvíli zavládl v ASTŘE blahý klid; jen pravidelný dech spáčů šuměl nad loži.

„ASTRA! ASTRA!“ slyšel Arne volání jakoby z nesmírné dálky.

Pracně se prodíral zmatkem divokých vidin...

„Arne!“ zaznělo mu nyní přímo do ucha.

„Co... co je?“ vytřeštil oči na tvář kmeta, usmívajícího se naň z televizní obrazovky.

Rázem se vzpamatoval a čile vyskočil z lehátka.

„Už, dědečku?“

„Ano. Jste přímo nad kráterem. Musíš mi pomoci řídit sestup. Bude třeba opatrnosti, aby ASTRA někde v kráteru nezavadila. Ale neměj obav. Jen je třeba, abys soustředil její elektromagnetismus přesně na její osu. Je výhodné, že znám její zařízení. V ústí kráteru přepoj všecka vedlejší vedení na střední temenní tyč. To je vše. Ostatní provedu sám. Jen dbej, aby nenastala ve spojení porucha. Pavla pošli do spodní rotundy, Jiřího nahoru. Ty zůstaň, kde jsi. Co dělají naši hosté?“

„Spí. Nevzbudím je, dokud nepřistaneme.“

„Dobře. Ihned vše zařiď. Půjde to rychle dolů!“ tvář z obrazovky zmizela.

Arne splnil přesně Nemův příkaz.

ASTRA se z vysoké stratosféry řítila dolů jako balvan, prolétla oblačným mořem a klesala v oparu ranní mlhy.

Záhy hlásil Pavel v dohledu temný kruh známého návrší, obklopeného zvlněným mořem. A hned nato oznámil Jiří, že temeno ASTRY se zvolněnou rychlostí vnořilo do tmy kráteru.

„Podivné,“ slyšel Arne jeho udivený hlas, „jak se kolem ústřední tyče na temeni tvoří vodorovné kruhy, duhově pestré, a pravidelně se šíří až ke stěně kráteru, kde jako by se odrážely ze silného jiskření. Ale klesáme rychle. Lze to posoudit právě podle toho jiskření, které zanechává za sebou chvíli trvající stopu. Podivný dojem, jako bychom letěli světélkujícím válcem.“

Konečně ohlásil Pavel, že letoun se blíží ke dnu propasti.

A po chvíli vyklouzla ASTRA z těsného objetí kráteru do širé, nedohledné dutiny, ozářené známým Nemovým umělým sluncem a v dálce nespočetnými světly...

Letoun odbočil a pod balvanovitou klenbou, která v ostrém ozáření budila tísnivý dojem těžkých, hrůzně nakupených mraků, zamířil nad mohutnou budovou, kterou přelétl a stanul ve výši asi sto metrů nad temnou plochou, hladkou a matně lesklou.

„Jsme nad letiště,“ hlásil Pavel.

Arneho prsty chvíli manipulovaly s páčkami a vypínači a ASTRA šťastně přistála nad letištěm.

„Hotovo,“ oddychl si Arne. „Vzbuď Leonťany, Pavle. Pak všichni pod sprchu, ať se před Nemem objevíme čilí a svěží.“

Jistě je zbytečné, abychom líčili údiv čtveřice nad prostředím, v němž se všichni octli, a úžas, jaký jim způsobil pohled na Nemův palác, jehož nádhera se mísila s bizarním dojmem, který Emil vhodně vystihl slovy:

„Vypadá jako sídlo Háda, vládce řeckého mytologického podsvětí.“

„Hleďte nahoře!“ stanul Ludvík v úžasu. „Jsou to mraky?“

„Klenba!“

„Klenba? A ta světla v dálce... to je nesmírná jeskyně. Ale vždyť tu svítí slunce. Ne, tohle je sen. Nespím? Co tedy... kde to jsme?“ Norkovy oči vytřeštěně těkaly.

„Jste skutečně v podsvětí,“ řekl Arne vážně.

„Cože? Zaživa...“ vzlykl Norek.

„Nejsme v říši mrtvých. Jsme v Nemově světě. U dědečka.“

„U dě... děde...?“

„Nu, pojďme. Vše se vám vysvětlí.“

Z paláce jim vyšel vstříc statný muž, který trojici z ASTRY, zejména Arna uvítal zřejmě jako své známé a též ostatním čtyřem sice přátelsky, ale přece jaksi zdrženlivě stiskl ruku, načež celou společnost uvedl do paláce.

A tu hosté opět kráčeli z divu do divu. V nádherném vestibulu, na chodbách i v komnatě, kam je uvedl, vyzařovalo ze stěn i stropu příjemné světlo, takže žádný předmět nevrhal stín. Komnatou vanula příjemná, osvěžující vůně. Byla to veliká místnost, skutečný prostorný a vzdušný sál, jehož čtyři okna skýtala pohled do nádherného parku se subtropickou květenou, zalitou slunečním jasem. V pozadí parku třpytila se hladina jezírka a za ním se tajemně tmělo lesní houští.

„Pohádka!“

„Kdepak,“ řekl Arne klidně, „je to prostá skutečnost. Jsme několik set kilometrů pod povrchem země, v nesmírných dutinách, jejichž utajenou živou moc a sílu si dovedl Nemův technický génius podrobit tak, že z těchto divokých, bezhraničných pustin vytvořil pravý technický ráj. Je to skutečný svět, rozsáhlejší nežli povrch zemské souše, neboť se v několika horizontech nad sebou rozkládá do skutečného nekonečna. Je tu zastoupeno každé odvětví průmyslu i zemědělství. Ale jsou zde také rozsáhlá jezera, řeky i moře se všemi svými živočichy a tvorstvem všech druhů, dokonce i těch, jací žili na zemském povrchu, souši i vodách před milióny lety.

A všecek ten život ovládá, udržuje a řídí s hrstkou spolupracovníků jediný muž, Nemo, jenž přes svůj stoletý věk hýří duševní svěžestí a technickou genialitou.

Lidských spolupracovníků je tu málo, ale zato nespočet pracovních strojů a robotů, které lidskou sílu nejen nahradí, ale daleko předstihnou. Stejně zdatně pracují na souši jako pod vodou i ve vzduchu. A jediný člověk pouhým stisknutím knoflíku na přístroji udílí jim rozkazy a řídí práci mnohatisícových rojů do neomezené dálky.

Hlavním činitelem je ovšem elektřina, jejíž zdroj je nevyčerpatelný, dokud Země žije.“

Vtom vstoupil správce paláce:

„Pánové, velitel vás očekává.“

Byli uvedeni do prostě zařízené pracovny, v níž za dlouhým stolem, skloněn nad rozloženými rysy, seděl v křesle kmet, jehož bledá, jakoby z mramoru vytesaná tvář, sněhobílá hříva vlasů a dlouhý, hluboko na prsa splývající vous působily na nové hosty směsí velebnosti a bázně, zejména když stařec zvedl hlavu a upřel na ně pohled svých ocelově šedých očí, které jako ostré šípy pronikaly až do nejtajnějších skrýší jejich duše...

Věčností bylo jim těch několik okamžiků, než konečně trýznivé ticho pominulo Nemovými slovy:

„Vítám vás!“ a tvrdé rysy změkly vlídným úsměvem. „Přistupte blíže. Pojď, Arne,“ sevřel svého adoptovaného vnuka v náručí a vtiskl polibek na jeho skloněné čelo. Ostatním podal svou štíhlou, bílou ruku.

„Dědečku, představuji ti...“

„Netřeba, hochu. Jsou tvými přáteli. To mi stačí. Také vím, proč jste přišli. Sledoval jsem činnost těch dvou tvorů, kteří se zahnízdili v tibetské pláni. Vím vše, co vám je známo. Ba víc. Nebezpečí, jež hrozí světu, celé Zemi, je vážnější, než myslíte. Není to jenom dvojice, ta je jen předvojem, který má připravit půdu k hromadnému vpádu. Dosud se mi nepodařilo vypátrat jejich původ. Ale to není alespoň prozatím ani tak důležité. Mnohem závažnější jsou jejich podivuhodné fyzické vlastnosti.“

„Pozorovali jsme,“ osmělil se Arne přerušit Nema.

„Vím. Též jsem viděl ten elektrický výprask mladého tvora. Ale viděl jsem ještě jiné, závažnější a pro tuto planetu hrozivější, osudné děje, o kterých jistě nevíte.“ Nemo se odmlčel a vida Arnův tázavý pohled, ohromil návštěvníky slovy: „Ten starší tvor zmizel.“

„Kam?“ vyrazil Arne po chvíli ticha.

„Nevím. Jen je jisté, že odlétl v podivném pouzdře eliptického tvaru kamsi do vesmíru.

Nějakou dobu po elektrickém výprasku mladého byl v chýši klid. Starý se tvářil spokojeně nad svými přístroji a často si vyměňoval zprávy se svým záhadným protějškem, s velitelstvím svého světa. Ale zatím mladý strojil úklady. Nevím, co kutil, ale často pracoval na přístrojích a vedení v tunelech kolem chýše. Samozřejmě, že má televize nestačila, abych mohl zjistit podrobnosti. Ale jednoho dne zachvátilo starého zděšení, které vyvrcholilo v zoufalství. Pochopil jsem příčinu, když jsem spatřil, že vaše ASTRA, která se dosud jasně zračila na jeho dokonalé televizní obrazovce, náhle zmizela. Bylo mi ho až líto, s jakým děsem a zoufalstvím se snažil opět vás zachytit. Začal jsem pozorovat mladíka a viděl jsem jeho škodolibě rozšklebenou tvář. Ten mladý ďábel přerušil sledování vašeho zvedného doprovodu a tím způsobil starcovu zkázu.

Těžko, velmi těžko se odhodlával starý k tomu, aby oznámil situaci veliteli, ale třetího dne již nic odkládat nemohl. Neznám obsah rozmluvy, nerozuměl jsem řeči, znám jen výsledek:

Chvíli poté vyšel starý z chaty s nádobou, podobnou známým příručním hasicím přístrojům, kterou prudce postavil na zemi. V příštím okamžiku se začala kolem něho tvořit šedivá mlha, která rychle houstla a temněla. Zanedlouho zmizelo jeho tělo v temném eliptickém obalu. Vypadalo to jako veliká kukla, motýlí zámotek, který se pozvolna zvedl od země, utkvěl asi metr nad zemí, dokud se nescelil také spodek, a pak jako střela vzlétl vzhůru, právě když se na prahu chaty objevila vítězně rozšklebená tvář mladého.

Sledoval jsem odlet daleko za hranici zemské gravitační moci, ale pak mi zmizelo těleso z dohledu.

Nemyslím, že by starý byl mrtev. Domnívám se, že oba ti tvorové nepotřebují lidskou stravu, nikdy jsem je neviděl jíst ani pít. Snad ani nedýchají lidským způsobem, nepotřebují vzduch. Jsem přesvědčen, že starý tvor byl zavolán do svého domovského světa, aby odpykal svou domnělou chybu, je obětí úkladů mladého.

Jenže se ukázalo, že mladý svými zkušenostmi a znalostmi nestačí, aby věc napravil, neboť jinak by vás byl opět našel. Naštěstí pro vás se tak nestalo.

Mladý démon provádí dále své záhadné kejkle, jejichž účelu nemohu přijít na kloub. A jeho práce je v posledních dnech zcela odlišná. Starý, a po něm jeho mladý nástupce se zabývali výhradně pokusy s elektrickými přístroji, což nyní ustalo. Vnitřek chaty i ta kovová klec zůstaly sice nezměněny, ale byly doplněny zařízením chemické laboratoře, v němž se nemohu vyznat.“

„Nemůžete ho zneškodnit?“ tázal se Pavel.

„Milý hochu,“ vzhlédl k němu Nemo, „nic by pro mě nebylo snadnější. Stačilo by malé tělísko mého umělého slunce, aby v okamžiku spálilo celé to hnízdo se vším všudy na prach a popel. Ale nemohu se odhodlat k takovému zákroku, poněvadž nemám důkazy, že jeho činnost směřuje skutečně ke škodě, dokonce vážné pohromě našeho světa. Může být naopak ku prospěchu. Události s vámi, kdy ten mladík chtěl zničit vaši ASTRU, za což byl citelně potrestán, jeho poměr k starému a vše až k nynějšímu stavu nedává jasné důkazy o zlém úmyslu. Vše lze dosud omluvit řevnivostí a mladistvou vášnivostí. I ta krutost a bezcitnost může být zdánlivá. Nepopírám hrozný dojem, ale ten nestačí, abych se odhodal k vraždě. A byla by to vražda, i když jde o záhadného tvora, který snad nemá nic společného s pozemským člověkem.

Pojmenoval jsem ho mladým ďáblem, démonem. Pod dojmem mého lidského nazírání. Avšak soudím správně? Nemýlím se? Věda jde vždy bezohledně a nemilosrdně k vytčenému cíli, je-li přesvědčena o jeho ryzosti. Jde přes mrtvoly, byť jich byly kupy. Účel světí prostředky. Proto je nezbytné, abychom měli nevzratné důkazy, že jde skutečně o zločinnou činnost.

Toto zjištění je vaším úkolem. Nyní vám ukáži tohoto mladíka při práci.“

Na Nemův pokyn se seskupili před velkou televizní obrazovku, na které se záhy objevil známý vnitřek chaty.

S utajeným dechem hleděli chemikové Ludvík a Arne na nevídané tvary křivulí, retort, baněk, pařáků a destilačních přístrojů, odstředivek a kotlíků, vzájemně spojených křivolakými, místy v koule, jinde opět v krychle nebo kužely, nálevky a jiné podivné i složité tvary rozšířenými a nadmutými rourami a hadicemi. Tu zase stály jakési čire průhledné kotlíky a pece, v nichž rudě žhnulo nebo fialově a žlutě se zmítalo klubko fosforečně svítících hadů...

A mezi tímto zařízením mrštně pobíhal, nebo opět strnule v napjatém očekávání stál Gor v černé říze s křečovitě sevřenými rty a horečně planoucíma očima, podobný středověkému alchymistovi.

„Odporný netvor!“ otřásl se Norek.

„Vtělení zla,“ řekli ostatní sborem.

„Mám týž dojem,“ přiznal Nemo, „ale... důkazy. Musíme mít důkazy. Pak zakročím.“

„Co je to tam?“ upozornil Ludvík na matně průsvitnou, jakoby zarosenou nádrž. Zdálo se, že v ní se pohybuje kupa asi dvaceti tělísek, podobných husím či spíše hadím vejcím.

„Ano, hemží se. Je v nich život,“ potvrdil Pavel udiveně. „Nějaké zárodky?“ pokračoval v samomluvě se zájmem lékaře a přírodovědce.

„Omnia ex ovo, vše pochází z vejce,“ přidal se Emil.

„A hleďte!“ vykřikl Jiří. Průsvitnou rourkou šinulo se elipticky protáhlé tělísko, kleslo na kupu, změnilo se ve vejcovitý útvar a čile se vrtíc, zahnízdilo se mezi ostatní.

„Tohle je výroba nějakých zárodků,“ řekl Pavel přesvědčeně. „Ale jakých? Jací tvorové povstanou z této hlíně?“

Přestože odpověď zůstala nevyslovena, vyčetli si ji vzájemně z očí:

Titíž jako Gor! Jako samozřejmý logický důsledek se vyrojil příval nových otázek:

Je tohle množství, těchto dvacet kusů, vše? Nebylo jich vytvořeno už dříve mnohem více? Na sta, snad tisíce? Nedospěly tyto zárodky zatím v samostatné bytosti, schopné života i činů? Kde jsou? Kam se poděly? Nebyly už vyslány do kraje, do širého světa? Pak by jejich zákrok přišel nyní už – pozdě.

„Nesmíme ztrácet ani okamžik,“ ozval se do ticha Nemův hlas. „Odletíte ihned.“

Do telefonu pak rozkázal: „Elektromagnetickou vzducholoď, třetí typ s úplnou výbavou a vyzbrojí k mému letišti. Připravit soustředěný výboj druhého pólu pro tunguzskou oblast, ústí Jeniseje.“

Odložil mikrofon.

„K půlnoci budete na místě,“ hovořil klidně, „dopravím vás do bezprostřední blízkosti chaty. Po přistání nevystoupíte z letounu, dokud neuslyšíte mou radiofonickou výzvu. Budu vás neustále sledovat, celou vaši cestu i všecek další děj. Vše bude mým úkolem. Vy jen pak naložíte Gora, který bude bezmocný jako nemluvně, a vrátíte se s ním sem. Zde už učiním opatření, aby byl úplně zneškodněn. Chatu a celé to hnízdo se vším příslušenstvím pak zničím. I s atomy.“

Na stojanu vedle Nemova pracovního stolu se na okamžik rozzážila červená žárovka a pak zakmitla druhá bíle.

„Letoun přistál. Na shledanou, hoši.“ podal jim Nemo ruku.

Errata:

30.05.2021 11:01