Gor vítězí
|
|
S pochopitelným údivem i nedůvěrou hleděla posádka bývalé planety LEON na letadlo, které je mělo rychle a bezpečně dopravit do Tibetu. Vždyť tento letoun, mrtvě ležící na hladké, černé ploše letiště, se spíše podobal obrovskému torpédu, z jehož celistvého povrchu bez nejmenších výběžků na hladce zaobleném, dopředu i vzad ostře zahroceném těle, vybíhala vidlice, podobná mohutným, hrozivě rozevřeným kusadlům...
Avšak tu se otevřela na boku této dopravní nestvůry dvířka...
„Nasedat,“ zval klidně Arne.
Vsunuli se dovnitř a usadili se do pohodlných křesel. Dvířka za nimi zapadla.
Vnitřek vzplanul příjemným namodralým světlem, jež dokonale ozářilo podrobnosti.
Ano, jsou v kabině letadla. Křesla lze rozložit v lůžka. Před každé křeslo z boční stěny lze sklopit malý stoleček. Je to důmyslné: klubovna, jídelna i ložnice. Za nimi špižírna, jak vidět dobře zásobená, a před nimi...
Jaký to pavoukovitý netvor tápe tam svými tenkými, kloubovitými nohami na okrouhlé desce, plné kliček, knoflíků a páček?
„Co je to?“ zajektal Norek.
„Pilot. Automat.“
„Co to dělá?“
„Řídí.“
„Copak už letíme?“
„Ovšem.“
„Báječný start! Bez nejmenšího otřesu. A jak se tu vyznáme? Nejsou tu okna. Jsme jako v kryptě. A co vzduch?“
„Zbytečné starosti. Darmo bychom se vyčerpávali pozorováním okolí. A také bychom nic neviděli, leda hvězdnou oblohu nad námi, poněvadž letíme vysoko ve stratosféře. O vše je postaráno, i o výměnu vzduchu. Jen pohodlí a klid, odpočinek. Musíme být čilí. Spusťte stolky. Najíme se a pak si zdřímneme.“
Probudil je Nemův signál, který jim hlásil, že přelétli přes Himaláje. Současně se před nimi přesvítila televizní obrazovka, po které se šinuly příznačné tibetské kraje, zkrabatělé pláně, rozryté křivolakými kaňony, lesy a jezera...
„Do půlnoci chybí dvacet minut,“ Otakar pohleděl na hodinky, „venku je tedy tma. Jak je možné, že televize kreslí tak jasné krajiny?“
„Takový je Nemův důmysl. Na jeho televizi neplatí ani absolutní temno. Prozáří všecko. Jakýsi druh rentgenu.“
„Padáme!“ upozornil Norek na rychle se blížící obraz rovinaté stepi se skupinami křovin.
„Co je to tamhle, ten čtvereček? Není to... ano, chata! Klesáme nedaleko, do středu skupiny křovin.“
„Doufám,“ ozval se z přijímače Nemův hlas, „že jsem vám vyhlédl vhodné místo, kde bude letoun dobře ukryt. Jakmile přistanete, ozbrojte se elektrickými pistolemi, které najdete ve skřínce nad svými sedadly. Ale použijte je jen v nejnutnějším případě obrany, neboť jejich výboj okamžitě usmrcuje. Arne, ty ostatně znáš tuto zbraň, která vysílá smrtící paprsky. Pak ihned vystupte a hleďte se nepozorovaně připlížit k chatě. Stále vás budu sledovat a včas vám pomohu. Snažte se zajmout Gora zdravého a dopravit ho ke mně. Zde si s ním pak promluvíme. Též tu líheň vezměte s sebou. Vše ostatní sežehnu a zničím. Jste nyní ve výši tisíc metrů. Zvolním pokles. Jen se neukvapujte a opatrně, abyste se předčasně neprozradili. Noc je temná, ale...“ přijímač rázem ztichl.
Z věžičky chaty vyšlehl úzký, ale ostře planoucí paprsek, zatápal kolem, až utkvěl na letounu, který náhle prudce zakolísal.
Výdech děsu zašuměl v letounu jako peruť Smrti!
Avšak v příštím okamžiku paprsek zhasl!
„Přece vás vyčíhal,“ slyšeli Nema. „Zničil jsem mu protivýbojem vedení. Ale teď rychle dolů.“
Letadlo padalo jako kámen, ale včas zabržděno, dosedlo téměř bez nárazu.
„Ven! Rozptýlit se a plazit se k chatě! Pistole připraveny!“
Vysoká tráva je dobře kryla.
V chatě i kolem bylo mrtvé ticho a hrobový klid. Avšak přece se ozval jakýsi zvuk, jemný sykot, který sílil, čím blíže se plazili.
A potom vzplanulo vysoko nad srubem světlo, žlutý kotouč, podobný měsíčnímu úplňku.
„Nemo nám svítí,“ hlesl Arne.
Avšak... co se to děje?
Před chatou stojí Gor, dobře poznává jeho štíhlou postavu, v náručí s jakýmsi krychlovým tělesem... několik kroků před ním tryská jakoby ze země šedivý proud, jenž jako mlžný fábor spirálovitě odzdola vzhůru ovíjí Gora...
„Na něj! Chce uniknout! Odletět jako Dag!“ vykřikl Arne.
S pistolí v ruce se hnali vpřed.
Avšak zábal za prudkého sykotu nyní rychle pokračoval. Když přiběhli, bylo vidět už jen nejasný obrys Gorova těla s jakýmsi předmětem v náručí a poněkud zřetelnější tvář, sešklebenou vztekem, ale též triumfem vítězství.
„Neujdeš nám!“ vrhl se na něj silák Pavel a svým zápalem vznítil také Emila.
Oba zuřivě rvali vzdorný a tuhý obal... Marná snaha! Přidali se i ostatní, ale bez vážnějšího úspěchu. Naopak: s hrůzou pozorovali, že též oni jsou zahalováni do jemných vláken jako mouchy uvázlé v síti pavouka a stále více obalované pavučinou...
 |
|
„Pistole!“ zařval Arne v nejvyšším děsu. „Protrhejte – počkat! Já sám! Mohli bychom se vzájemně zabít.“
Podařilo se mu to. A jakmile osvobozen odstoupil mimo dosah strašného proudu, sežehl pouta ostatních.
„Snad bychom mohli uvolnit i Gora,“ sípal Pavel udýchaně.
Avšak – pozdě! Celý zjev Gorův téměř zmizel v obalu, jenž se pozvolna pozvedl a pak náhle jako střela zmizel ve výši.
Chvíli hleděli za ním zklamáni.
„Je pryč! Jako Dag.“
„Do chaty! Vezmeme aspoň tu líheň!“
Avšak ta – zmizela.
„Vzal ji s sebou.“
Prohledali chatu. Arne měl sto chutí na přístroje, Ludvík na chemickou výbavu i zásobu látek, ale vzpomněli si na Nemův příkaz: Jen Gora a líheň, vše ostatní nechat nedotknuto. A Nema je nutné ve všem přesně uposlechnout.
Když vyšli před chatu, klopýtl Norek přes nádobu, podobnou hasicímu přístroji:
„Je prázdná. Nezůstala ani kapka,“ odkopl ji. „Tak pojďme,“ řekl znechuceně.
„Vezmu ji s sebou,“ zvedl Ludvík nádobu za držadlo. „Snad v ní zbyly nějaké atomy...“
„Hrom do mne!“ cedil Arne zaťatými zuby. „Rvali jsme se s obalem docela zbytečně. Proč mne to nenapadlo... inu, ztratili jsme všichni hlavu. Gor mohl být náš a už s námi na cestě k Nemovi spoután jako nemluvně, kdybychom místo hloupé rvačky byli pistolemi zničili včas tuhle nádobu.“
Chvíli hleděli na Arna s otevřenými ústy, neboť měl pravdu.
„Možná,“ utěšoval všechny Ludvík. „Ale kdoví, co by se bylo stalo. Co kdyby látka vybuchla? Nádoba je kovová a dosti těžká. Střepiny by se rozlétly jako granát...“
„Není to vyloučeno,“ přiznával ochotně a vděčně Arne.
„Ať jakkoliv, teď už je zbytečné o tom uvažovat,“ skončil Emil věcnými slovy.
Když docházeli k letounu, sjelo světlo z výše jako kulový blesk přímo do chaty, která v okamžiku vzplanula s temným výbuchem.
„Nasednout!“ pobídl Arne. „Je tu ještě podzemní okruh, který Nemo také sežehne. Kdo ví, nejsme-li v jeho obvodu.“
Dvířka zapadla a letoun se vznesl.
„Nepodařilo se nám to, což?“ ozval se Nemův hlas z přijímače.
„Dědečku, odpusť, že jsme...“
„Neomlouvej se. Chybil jsem snad víc než vy. Všecku pozornost jsem upjal na vás, místo abych se také chvílemi podíval na Gora. Ale všecko šlo tak rychle. Jen když je pryč. Sotva se znovu pokusí. Ani atom nezůstane po tom hnízdě. Vše, i kovy budou spáleny na prach, který též zmizí bez nejmenší stopy.“
„Přesto je nám líto, že jsme nerozluštili tajemství.“
„Prozatím ne, hoši. Rozluštění je však jen oddáleno. Ostatně vám může být útěchou: Je mnoho věcí pod sluncem.“
Televizní obrazovka nad nimi náhle ztemněla a také přijímač oněměl.
„Copak je to? Přerušené spojení?“
„Letíme?“
Pohyby pavoucích končetin automatického pilota a jeho manipulace s kličkami a páčkami tomu nasvědčovaly. Ale proč to zmrtvení televize i přijímače? Co to má znamenat?
Pouze Arnova bezmezná důvěra v Nema uklidňovala jejich pochopitelné rozechvění...
Zatím jim Nemo chystal překvapení...
Mrtvé ticho je probudilo ze spánku. A v tom se rozzářila televizní obrazovka a z ní na ně zírala Nemova usměvavá tvář:
„Jste na místě, hoši. Na shledanou!“ Bylo vše, co slyšeli. Nemův zjev se rozplynul.
Vystoupili. Sotvaže dvířka zapadla, letoun se vznesl.
Kde to jsou? Mraky a hustá mlha halí okolí.
Není tma, jen šedivé šero soumraku či svítání? Co to hvízdá? Lokomotiva kdesi nepříliš daleko.
Stojí na nějaké louce nebo trávníku.
„Kde nás to Nemo vyklopil?“
„Hněte sebou. Někam přece musíme přijít.“
„V Nemově světě nejsme, to je jisté.“
„Ale kde?“
„Protivná mlha. Nevidět skoro ani na krok. Tu se zvedá jakýsi val. A nahoře – patníky. Silnice. Jdeme,“ vykřikl Norek.
Vyběhli nahoru. Kampak to vede? Nikde ani hlásku. Ale přece:
„Túúú – túú!“
Přijíždí auto. Zvolna se plazí s naplno rozsvícenými světly...
„Stop!“ křičeli sborem.
Vůz zastavil.
„Copak je?“ nesla se k nim z mlhy otázka – česky.
„Kam jedete?“
„Co je vám po tom?“
„Nic, ale rádi bychom věděli, kde jsme.“
„To je dobré. Spadli jste z nebe?“
„Skoro.“
„Nemám kdy na plácaniny nějakých flamendrů. Z cesty!“
„Počkejte, příteli!“ přiběhl Pavel k šoférovi prázdného nákladního auta.
„Jedete do Prahy?“
Když uslyšel věcnou otázku a uviděl mladíky, kteří se zatím už také přiblížili na dohled, šofér zvlídněl:
„Ano,“ přikývl.
„Jdeme pěšky z výletu a v té mlze jsme asi zbloudili. Mohl byste nás svézt?“
„Nesmím, mladý pane. Mám přísný zákaz...“
„Vím, ale máte prázdné auto. Skrčíme se, že nás nikdo neuvidí.“
„To byste vypadali. Vezl jsem v něm chlorové vápno. Kde jste vlastně byli?“
„Kde? – nu... Na Karlštejně.“
„Cože? Lháři! Jak jste se dostali před Berounku a Vltavu do Vraného?“
Na tohle ovšem bylo těžké odpovědět.
„Dejte mi pokoj!“ rozzuřil se šofér. „Z cesty! Jedu!“
Ustoupili ochotně. Teď už vědí, že jsou u Vraného, a směr ku Praze jim ukázalo auto.
„Za ním!“
Tři hodiny chůze, co je to proti pouti, kterou vykonali?
Na shledanou, kamarádi!
|
Konec |
 |
|
Konec
© 2019 Jan Matzal Troska
Skupina
Vynálezy 02) Pistole míru
03) Nemova říše
04) Rozkazy z éteru
06) Planeta Leon
07) Peklo v ráji Titul: Planeta Leon
Autor: Jan Matzal Troska © 2019 Jan Matzal Troska
Skupina: Vynálezy
6
Nakladatel: Autobus
Žánr: Science fiction
Téma: Planeta-Leon
Ilustrace: Teodor Rotrekl Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Planeta Leon četli
6 (1=normal)
Noji=2303
host=0821
Q-22020418=1849
Q-UKARVPP=2203
akvirk1969=2248
Q-22040807=0718
Včera 13 návštěvníků, Planeta Leon četli 0
"Planeta Leon" (komentáře)
Téma=Planeta-leon
Errata:
30.05.2021 11:01
Domů
Statistiky