Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

1  

Stařičký budík svévolně zařinčel ve 3.50 a pošťácký elév Filip Hošna reagoval okamžitě, přesně tak, jak byl naprogramován dvouletým drilem základní vojenské služby. Vzápětí pochopil, že se vymrštil ze své postele v rodném Městečku a ne z kavalce v dřevěné ubikaci pár stovek metrů od státní hranice a ostnatých drátů.

Jediným pohybem umlčel řinčící mechanismus, aby ještě náležitě vychutnal skoro tři hodiny civilního spánku nepřerušovaného poplachy a řevem povelů, a samozřejmě ho ani ve snu nenapadlo, že za pár měsíců si právě tuto časnou ranní hodinu zvolí k prvnímu kroku svého nezvratného životního rozhodnutí. Teď se mohl pohodlně převalit na bok a nechat si zdát o čemkoli, nejraději o Marii, o té zdrženlivé dívce k nakousnutí, připomínající nádherně modelovaný perníček, bohužel příliš tvrdý, jak se už několikrát přesvědčil. Jenže do snů se mu nejspíš zapletou pochmurná rána v lesních průsecích pod Čechovem, kam slunce přicházelo se skličujícím zpožděním, a když se ukrylo za mraky, býval výhled z pohraničních strážních věží pohlednicí, která by se dala poslat snad jen nepříteli, nejspíš ze zlomyslnosti.

Filip Hošna žádné nepřátele neměl, a přesto musel svěřený úsek hranice střežit před nepřítelem bděle a ostražitě jak přísahal, každý šelest a pohyb okamžitě hlásit a prověřovat. Naštěstí to většinou bývaly jen poryvy větru a pohyby divoké zvěře. Kdo by se také drápal do kopců Českého lesa, když k překročení státní hranice v poslední době stačil platný cestovní pas a zájezd s Čedokem do slunné Jugoslávie. Samozřejmě na základě příznivého kádrového profilu, který si během budování socialismu v tomto státě dovedl vylepšit ledaskdo.

Jen jednou musel střelit po člověku, a bohudík mířil bezpečně vedle, jinak by zbytek života strávil výčitkami a trápením. Za onu neúspěšnou střelbu na narušitele hranice obdržela celá hlídka třicet dní nepovolených vycházek a velitelskou důtku. Stejně tu nebylo kam vycházet. V nejbližší vesnici, vzdálené jedenáct kilometrů, se nacházela tři nevzhledná děvčata a žádná hospoda. O to víc službu u pohraniční stáže nenáviděl a dodnes nepochopil, proč k ní vybrali právě jeho, ocejchovaného potomka bývalého živnostníka a člena lidové strany, kdysi ve své knoflíkářské dílně zaměstnávajícího dokonce dva dělníky! Matka dodnes provokuje stranické funkcionáře Městečka nejen svou neskrývanou náboženskou zaníceností, ale neděli co neděli i svým pronikavým sopránem na kůru kostela.

Když stál nahý před porotou v přijímací místnosti, prsatá rotmistryně v roli zapisovatelky se začala smát. Zakryl si oběma rukama své nepříliš zdatné přirození, v domnění, že se jedná o něj, ale ona se smála košilatému vtipu, který ji šeptal do ucha kníratý oficír a smála se dokud Hošnu neposlali z přijímací místnosti k lazebníkům a pak omylem připsala nováčkovi místo motostřeleckého pluku v Popradu pod Tatrami domažlická kasárna pohraniční stáže, určená pro následně přijímaného dobře prokádrovaného svazáckého funkcionáře. Dodnes na tuto osudovou chybu nikdo nepřišel a Filipa Hošnu hned po přijímači odvezli k Baarovu pomníku na Výhledech, nasadili mu na hlavu zelenou brigadýrku se psí hlavou a on pak musel po dva roky vést psí život se psy v tom podhorském psím podnebí.

Útěchou mu byla jen kytara a později fotokomora majora Skřivánka, který si z oněch třiceti bažantů vyvolil právě jeho, jediného absolventa jedenáctileté střední školy s maturitou a se svým puncem zupáka mu kupodivu vlídně objasnil rozdíl mezi vývojkou a ustalovačem. V hodinách samostudia i osobního volna pak vojína Hošnu zavíral do temné komory, a tak mohl své manželce konečně předvést stále naléhavěji požadované fotografie z prožitých rodinných událostí starých už několik let. Později v té komoře bez oken, zato však příjemně vytopené, Hošna dobrovolně trávil všechen svůj volný čas, netrpělivě odstříhával čísla z pomalovaného metru a těšil se na návrat do rodného Městečka, čítajícího něco přes dvaapůltisíce duší.

Svůj návrat oslavil s kamarády v jediném místním hotelu, honosně nazvaném Perla a zároveň si s nimi připil na založení bigbeatové skupiny, kterou povede rovněž přítomný kytarový fenomén a mág, samouk Albín Hron.

Každému z kamarádů zaplatil dvě třeboňské dvanáctky, na víc momentálně neměl a spolustolovník Jan Šůna, přezdívaný Johny, čerstvě vyučený truhlář, bouchl pěstí do stolu a objednal velké rumy. První rundu na návrat Hošny, druhou na založení kapely, třetí na její úspěchy, další už nespecifikovali a z hotelu je po zavírací hodině vystrkali s námahou. V parku na náměstí, dle Albínova námětu, začali prozpěvovat písně Beatles a když v pokusu o trojhlas řvali She loves you yeah, yeah, yeah, otevřelo se okno, kdosi zvolal – zavřete huby, sic volám policajty! a cosi tekutého po nich chrstl. Hošna dodnes neví, jak se dostal domů, ráno si ošetřoval odřené dlaně a naražené koleno a hlavu pevně ovázal namočeným ručníkem.

O tom, co dělat po vojně, nemusel dlouho uvažovat. Jediný místní podnik, n.p. Buton, monopolní výrobce knoflíků v republice, zaměstnává většinu lidí z Městečka a okolí. Denně před šestou pospíchají pracující k vrátnici Butonu a tlačí se u jediných píchaček, aby se včas nadýchali pachů polyesterových pryskyřic, syndetických lepidel či prachu z přírodní perleti, spolehlivě ničících plíce i průdušky všem, bez rozdílu. Komu se nezamlouvá smrt ještě před penzí, může si hledat práci jinde, nejblíže však v okresním městě Římově vzdáleném třicet kilometrů, kam autobus dojede po klikaté špatně udržované asfaltce za tři čtvrtě hodiny. V zimě, pokud při vyhýbání nezapadne do škarpy, trvá cesta o patnáct minut déle. Okresní úředníci tak jezdí léta bez reptání.

Ani Hošnova představa o vlastní budoucnosti nedospěla dál než k vrátnici Butonu. Pouze doufal, že se tam pro něho, vlastníka maturitního vysvědčení, najde nějaké místečko v kanceláři. Jenže ho čirou náhodou vzali k poště. Zatím sice roznáší psaní, balíky, noviny a důchody, ale má slíbenu, pokud se osvědčí, rozvrzanou a propšoukanou židli přesluhujícího poštmistra Půlpána, na níž se časem stane váženou osobností Městečka a okolí.

Takové terno! žasne jeho matka. Ani si to, pacholek, nezaslouží, v palici má jen samou muziku, a navíc tu děvku Rovenských, co se nosí jak primabalerína. A na práci nemyslí. Takhle ho poštmistrem nikdy neustanoví!

Matka pamatuje časy, kdy pan katecheta, pan doktor, pan lékárník i pan poštmistr tvořili čtyřlístek občanů, které každý už z dálky uctivě zdravil.

S povzdechem vzpomíná, jak si o nedělích a svátcích nasazovala klobouk se širokou krempou, který tolik obdivoval právě pan lékárník. Byly to krásné časy a mohly trvat i po válce, kdyby komunisté v osmačtyřicátém všechno nezničili.

Živnostníci, domácí soustružníci perleťových knoflíků, zvaní čamrdáři, i výrobci uměleckých předmětů z krásných mořských lastur, museli postupně zavřít ústa i veřtaty. Zůstaly všehovšudy dvě možnosti: buď vstoupit do nově založeného národního podniku Buton, který vznikl znárodněním Budarovy továrny a kam jako dělnického ředitele dosadili vyučeného vrtače perletě komunistu Skálu, nebo se odstěhovat za prací jinam. Na emigraci tu tenkrát téměř nikdo nepomyslel.

Hošnovi se stěhovat nemínili. Měli tady svůj dům, a navíc pevně věřili, že komunistický režim nepřežije a vrátí se ty pěkné časy, kdy se lidé na ulicích slušně zdravili, nemuseli v zimě v létě vstávat příliš časně, hnát se k vrátnici Butonu a píchnout na osobní kartu příchod za minutu šest.

Filip Hošna vstává v půl sedmé. Dnes ovšem trochu zaspí. Umlčený budík svou bubnovou palbu nezopakuje a jemu se konečně bude zdát o Marii. A protože ranní spánek bývá nejsladší, teď mu v něm ta skoupá dívka kupodivu sama nabízí ústa k políbení a Filip se na onu slast obřadně chystá, jenže místo omamné chutě jahodových rtů ucítí na těch svých prudké zabrnění, ne nepodobné elektrickému výboji. Moucha neschopná respektovat barevné sny, ho svým dotykem rázem probudí.

A protože Filip Hošna se stále ještě nezbavil reflexů pohraničníka, zakleje a rázně vyskočí z postele.

Dnes opět zmešká poštovní autobus, který právě vjíždí do Městečka tonoucího v ranním slunci časného léta. Veze balíky, noviny a dopisy s dobrými i špatnými zprávami. Hošnovým každodenním údělem je vše roztřídit a roznést správným adresátům.

2  

„Já bych ty pytle kuchnul,“ slizce žadoní pošťák Jágr a přešlapuje u hromady, kterou před chvílí vyvrhl poštovní autobus.

Poštmistrova lysá lebka, barometr jeho duše, brunátní a mokvá vztekem.

Opět přičiněním nezodpovědného eléva Hošny. Už třikrát ten zelenáč přišel do zaměstnání pozdě, a to tu pracuje teprve pár týdnů. Jaká nezodpovědnost, jaké ignorantství, jaká neúcta k úřadu! Za starých předválečných časů, které poštmistr Půlpán pamatuje a ctí, by si státní zaměstnanec nedovolil zaspat i kdyby měl duši vypustit. Jenže teď stát zaměstnává všechny: Lenochy, povaleče, opilce i hlupáky. Zaměstnává, ale nenutí pracovat. Tenhle frajírek, dle Jágrových nejčerstvějších hlášení, každý večer vysedává na terase plovárenské restaurace, navíc s partou pochybných mladíků a na svou pověst nedbajících dívek, a už pouhou přítomností v takové společnosti snižuje vážnost úřadu a znesvěcuje funkci přednosty, jímž se má zanedlouho stát. Cožpak neví, že pan poštmistr, pan důchodní, pan lékárník, či pan nadlesní vždycky bývali v Městečku váženými osobami a do hotelu chodívali jen v neděli dopoledne, na kulečník a na čtvrtku bílého, pro lepší chuť k jídlu před svátečním obědem?

Takového flinka má doporučit za svého nástupce? V křečích by musel prožívat zasloužený odpočinek a bezmocně přihlížet, jak jeho bývalý úřad, o jehož zdárný chod a dobré jméno celý život usiloval, jediný spojovací článek Městečka se světem, vinou nezodpovědného nástupce očividně chátrá. Už to tak vypadá, že i příští rok budou houby z Půlpánových úrodných houštinek vysbírávat lufťáci, neboť on se svého úřadu za těchto okolností vzdát nemůže.

Líto mu ovšem bylo jenom těch hub. Jinak ho vyhlídka na zasloužený odpočinek spíše děsila. Jedenáct let už žije osaměle, od smrti své ženy, a je to mnišská řehole, někdy k uzoufání. Dávno už zanechal opatrných návrhů adresovaných stejně postižené paní Růže, dvojnásobné vdově, která denně usedá za peněžní přepážku jeho pošty. S úsměvem a nepomíjivým humorem tu zvládá všechny finanční operace i stále řidší Půllánový citové záchvěvy.

Poštmistr lítostivě a se zalíbením pohlédne na výkladní skříň jejích ňader, která paní Růža pokládá na desku pracovního stolu, aby ji při práci netížila, potom pán v letech přerývavě vzdychne a konečně dovolí slizkému Jágrovi otevřít pytle s právě došlou poštou.

Elév Hošna zatím pobíhá po rodném domě, mazácky kleje a hledá bledě modré tričko froté, neboť se zařekl, že jakoukoli uniformu, byť by to byla jen pošťácká košile, na sebe do smrti nenavlékne. Pět pokojů v patře, čtyři místnosti v přízemí, dodnes není veřejnosti jasné, jak tento dům unikl znárodnění, nebo přinejlepším vnuceným nájemníkům. Všude vzorný pořádek a nic k nalezení. Matka je až úzkostlivě pečlivá, dbá aby nikdo její řád nenarušil, a proto každou místnost jejich měšťanského domu raději zamyká. Filip znovu běží zpět do svého pokojíku, který mu velkoryse přidělili v poschodí, spíš proto, aby nad ním měli kontrolu, hlavně při nočních příchodech. Naschvál jej před matkou nazývá kutlochem, což její cítění pobuřuje, vždyť to není žádný kumbál, nýbrž vzdušný a světlý mládenecký pokoj, co by za takové bydlení dali v dnešní době mnozí, kteří na slušný byt čekají zoufale dlouhé roky. Na vojně spával nevděčník v dřevěné ubikaci, kam foukalo škvírami, při dešti mu kapalo přímo na slamník, často si prý musel v noci stavět kýbl přímo doprostřed postele, což jim napsal v jednom z řídkých dopisů, a teď se takhle odměňuje za pohodlí, které mu skýtá rodný dům!?

Zpod kytary Filip vytahuje pomačkanou košili, kterou by mu pečlivá matka nikdy nedovolila znovu obléci, aniž si všiml úhledně složeného froté trička, připraveného na stole v předsíni.

Od procitnutí dnes Filipa provázejí nenadálé komplikace. Klid nemá ani ve chvíli, kdy odevzdaně sedí na klozetové míse a uvažuje o věrohodné výmluvě pro svůj pozdní příchod do práce. Za zamčenými dveřmi na dvůr se ozve úpěnlivé kočičí mňoukání.

Kocour Sam! Tulák a pán, samolibý individualista a Filipův přítel, se vrací z pravidelné noční výpravy.

„Počkej, teď nemůžu,“ vysvětluje mu Filip přes dvoje dveře, a kocour povzbuzen známým hlasem, mňouká tím úpěnlivěji a naléhavěji. Konečně ho Filip vpustí dovnitř. Sam se vrhne k prázdné misce a vyčítavě na něho pohlédne.

Filip, plný nervozity z narůstající absence v zaměstnání, mu ještě přinese mléko, určené k jeho vlastní snídani. Starostlivá matka je připravila na vařič v prádelně, v té ponuré kobce, kterou paní domu v létě povyšuje na kuchyni, aby místnosti v domě netrpěly párou z hrnců při vaření.

Chléb mu matka namaže odpudivě silnou vrstvou másla, protože pamatuje roky bídy a okupace, kdy byl k dostání jen margarin a nahořklý předražený »putr«, dodávaný tajně selkami z okolních vsí. Filip s odporem stiskne krajíc mezi zuby a oběma rukama si zastrkuje košili. Kocoura nechá blaženě mlaskat u misky, nevyžene ho na dvůr a nezamkne za ním dveře, jak přikázáno, čímž později způsobí spoušť, která v matce vyvolá spravedlivý hněv a vystupňuje nenávist vůči jedinému synovi – tomu vyvrheli.

Filip se rozběhne nejkratší cestou k poště, vůbec si nestačí všímat rozkvétajících hlohů v parku, sytě modré oblohy, ani stříbřitých záblesků holubích křídel, kroužících nad náměstím a kostelní věží. Stejně tak si neuvědomuje, že dnes je pro všechny školáky výjimečný den, po celý rok toužebně očekávaný, poslední den návštěvy té většinou nenáviděné budovy, poslední den povinností, strachu, výtek a trestů, poslední den všech špatných známek. Zítra začínají prázdniny!

Poštmistr zachmuřeně pohlédne na pošťáka Jágra, ten jakoby soucitně zakývá hlavou, i když se vskrytu raduje, a oba se pak ujmou povinnosti, která náleží Filipu Hošnovi. Začnou třídit došlou dnešní poštu.

3  

„Chci prázdniny!“ zařve truhlářský dělník Jan Šůna, přezdívaný Johny.

Sedí za jednou z dřevěných hal okresního dřevopodniku na předměstí Římova a dlouhou tyčí švihne do hromady vyschlých pilin.

„Za pár bídnejch šupů se v těchhle hnusnejch nevětranejch veřtatech celý léto pařit nehodlám!“

„Co blbneš, vole!“ zakňourá zrzavý kluk, opalující se vedle hromady, vyskočí a z vlasů, které připomínají měděné drátky, vytřepává piliny.

„Prázdniny už mít nikdy nebudeme!“

Od nedávného vyučení jsou oba řádně zaměstnáni. Vstávají v půl páté ráno, jezdí autobusem, napěchovaným jako krabička sardinek, v šest se hlásí u mistra Hroudy, a když není do čeho píchnout, zevlují po dílnách nebo se ztratí z mistrova zorného pole, jako teď. K pořádné, lépe honorované práci je Hrouda nepustí, na tu má své vyvolené. Oni jen přiřezávají trámky a hoblují prkna nebo zadlabávají panty. Když konečně zahouká siréna, vydají se do ulic okresního města. Projdou Solnou branou, bloumají po náměstí, kde není nic zajímavého k vidění, pokřikují na holky z gymplu a ekonomky, vystojí frontu na zmrzlinu, pak chvátají na nástupiště autobusu, kde přešlapují desítky párů nohou, snaží se zaujmout co nejvýhodnější pozici a když je autobus přistaven, rvou se do otevřených dveří. Řidič Fábera občas vyletí, všechnu mládež z autobusu vykáže a nastupuje se znovu, podle hodnosti a stáří, nejdříve soudruzi pracující v sekretariátu strany a na ONV, až po nich babky ze vsí a ostatní. To pak Johny stojí většinu cesty na jedné noze, kapacita autobusu takovému množství cestujících dávno nestačí, a jak říká šofér Fábera, nafouknout se ta mrcha nedá, proto by měli cestující míň žrát, aby nebyli tak bachratí.

Domů přijede Johny po páté. V létě to ještě jde, zas ale musí denně šlapat na kole na hřbitov, zalévat otcův hrob.

„Já si prázdniny letos udělám!“ prohlásí a znovu udeří tyčí do pilin.

„Jak?“ zeptá se zrzek pochybovačně.

„To ti tu troubit nebudu, ale můžeš si bejt jistej, že v týhle zasraný manufaktuře mě přes léto nikdo neuvidí!“

Jan Šůna, zvaný Johny, dovede svým způsobem držet slovo. Slíbil matce, že se vyučí truhlářem a taky se jím vyučil, i když snil o řezbařině. Vyřezávat ze dřeva ho baví už od klukovských let. Jenže na řezbařinu ho nevzali. O takovou profesi není v kraji zájem. Pouze památkáři v Táboře nárokovali dva řezbářské učně, ale on neměl šanci ani protekci. Jeho matce řekli, to máte jedno, soudružko, řezbář, nebo truhlář, oba si zadřou třísku do dlaně. A tak nyní přiřezává trámky, hobluje prkna a zadlabává panty v Okresním dřevopodniku.

Doma v podkroví si vyřezává stále méně, není čas. Kytaru pro Albína Hrona ale dodělá, a to co nejdřív, protože ji ten bigbíťák nutně potřebuje. Podle vlastního nákresu vyřezal z fošny tělo, zaoblil a vyhladil, tvarem připomíná světovou značku Fender. Albín řičel nadšením a rval jeho výtvor ze svěráků, ještě než důkladně zaschl přiklížený krk. Nastříkaná na červeno a posázená perletí, určitě svým vzhledem zastíní exportní Tornádo, které stejně není v obchodech k mání.

Jen aby Komár řádně zabudoval elektrické snímače a neodflákl to, jako všechno, na co sáhne.

Vyrábět kytary by Johnyho bavilo. Kdyby to šlo, hned by si doma zařídil soukromou dílnu. Penízky by jen pršely. Ale to soudruzi nedovolují, protože to nedovoluje společenský řád. Aby se někdo neobohatil a nebyl na tom líp jak ostatní. Albín, švorcový študák, mu stejně nedá ani niklák. Od kamarádů se ostatně prachy neberou.

Johny si v každém případě musí sehnat nějaký výnosný melouch. Těch pár šupů, které vydělá v dřevopodniku, je zbytečné počítat. Na dvousedadlového pionýra se pořád může jen dívat z povzdálí. A Tonda nádražák, teď právě takový stroj nabízí. Jenže on těch mizerných patnáct stovek nemá! Ale pincka mít musí, aby na něm mohl vozit holky na plovárnu, konev na hřbitov a sebe do roboty.

Vstával by skoro o hodinu později!

„Tak se jde makat, vejrostkové!“ Zahřměl jim nad hlavami hlas mistra Hroudy a zrzek vyskočil.

„Už sou panty, mistře?“ zeptal se Johny ironicky.

„Jsou, hoši, jsou,“ odpověděl mistr téměř radostně.

„Zase zadlabávací?“

„Přece víte, že jiný se teď neseženou. Jestli chcete, nabrousím vám dláta...“

„Dláto si dovedu nabrousit sám,“ řekne Johny vzpurně. Při tom ho napadne ďábelská myšlenka: tím dlátem by si mohl snadno dopomoci k prázdninám. Jen aby to příliš nebolelo.

Mistr zašlápne dva nedopalky cigaret, čoudící nebezpečně blízko hromady vyschlých pilin, s heknutím se sehne a donese je do protipožární bedny s pískem.

4  

V tajné kuřárně v přízemí školní budovy, na záchodě prvňáčků, Albín Hron připaluje Fredovi cigaretu. Někdo prudce vrazí do dveří kabinky, udeří Albína do zad, ten zavrávorá, padne na Freda a rakouský zapalovač, slavný koksák, mu vyklouzne z ruky. Fred se ve snaze udržet rovnováhu chytí řetízku splachovadla, řetízek praskne a oba se ocitnou na zemi, hlavami vedle záchodové mísy, do níž s hukotem proudí voda. Mezi dveřmi stojí maličký vetřelec se zoufale zkřivenou tváří a vypoulenýma očima.

„Zmiz!“ zařve Fred a vstává s řetízkem v ruce.

„Cigáro je v hajzlu, a to doslova,“ konstatuje Albín. „Ještě, že mi tam nespad zapalovač!“

Odvedle zaslechnou steny následované přímo burácivými zvuky.

„Za chvíli to tu bude pěkně smrdět,“ usoudil Fred a konečně si oba zapálí.

„Za chvíli to bude smrdět v mý aktovce, to abych ani nešel domů,“ prohlásí Albín ponuře a vyfoukne kouř.

„Myslíš, že tě Plešan nechá rupnout?“

„U něj tři štíry a dvě koule znamenají pět. A že sem to já, bude ta sardel jistá. Víš, jak mi pořád dává na holiče? – Jděte k lazebníkovi, Hrone, vlasy přes uši bráni v přístupu informací!“

„Přece ho znáš, jen si z tebe utahuje.“

„To by sám nesměl mít pleš jako zrcadlo! Slyšels, jak mi na výletě zakázal zpívat? »Přestaňte, člověče! To neumíte žádnou českou písničku?!« Jako by dneska anglicky nezpíval každej zpěvák!“

„To Plešan neví, a tak tě nemůže ocenit. Ale Donaldi jo! Už podruhý ti vzkazujou, že u nich můžeš nastoupit. Jako sóláka tě z fleku berou. Na celý léto mají angažmá. Každou sobotu hrajou v restauraci V sadech. Za prachy, člověče!“ rozplývá se spolužák Kolman, zvaný Fred.

„K Donaldům ani po smrti! Kopírovat Neckáře a Bobka!? Já chci hrát Beatles. Pravej bigbít!“

„Kde, prosím tě, a s kým?“

„S klukama u nás doma.“

„V tý vaší vsi?“

Albín nasál vzduch a zkřivil obličej. Nejen kvůli tomu hroznému zápachu.

„Městečko není žádná ves, Kolmane, u nás se dá hrát i bigbít. A lidi po něm budou šílet, to si piš! Co nevidět začneme zkoušet!“

„A máte aparaturu? Donaldi by ti samozřejmě půjčili Tornádo!“

„Kytaru budu mít perfektní. A v závodním klubu je všechno. Zesilovače, mikrofony, reprobedny. No řekni, na co sou takový věci dechovce? Tý stačí stojánky na noty. Jenže kapelník Špaček na všem sedí jak na vejcích, zamyká ty věci na dvanáct západů, skrček zasranej!“

Albín vztekle zabuší na stěnu kabinky a bezmocně zvolá: „Spláchni, smrade!“

Školáček poslušně spláchl. Páni studenti z horního patra stavební průmyslovky se tu těšili značnému respektu. Byli to habáni, na které si nikdo netroufl.

Zato doma, v Městečku si na Albína troufne každý. Zejména správce Jednotného závodního klubu Sikula. Ode dveří klubu ho odhání jak prašivého psa: »Koukej vypadnout, táhni otravovat jinam!« Ale kam, když právě za těmi dveřmi je vše, co Albín tak zoufale potřebuje. Jejich kapela vlastní jen radioamatérem Komárem vyrobený zesilovač, z něhož se každou chvíli kouří, místo reprobeden mají ampliony vybrakované ze starých radií, na zpěv používají mikrofony od magneťáků. S takovým vybavením se přece big beat hrát nedá! Jenže Albín si umínil, že v Městečku bigbít hrát musí. I když má pro svou kapelu zatím jen název. Ten je ovšem nepřehlédnutelný: The Magnificent zazáří jak meteor. Všechny Donaldy a podobná šumařská tělesa spláchne jak vedle školáček svou sračku.

Samozřejmě neví, co hned po vítězném Únoru řekl Vojtěch Špaček, když se otřepal z kolaborantských nařčení a vstoupil podlézavě do KSČ. Vyhrál tak souboj s jeho tátou o to, kdo se stane kapelníkem dechové hudby v Městečku. A pak prohlásil: „Co živ budu, Hron si už tady nevrzne ani na zouvák!“

A do té klatby zahrnul i Hronovy potomky.

Starší syn Jaroslav byl mimo nebezpečí, nenaučil se ani pískat na prsty. Zato Albínovy geny byly samá nota, i když se noty dodnes nenaučil. Marně před ním otec zamykal vše, na co se dalo hrát, aby si ten všetečný kluk nezpackal muzikou život. Jako on sám. Na co Albín sáhl, to se proměnilo v hudební nástroj, od hrnců a kastrolů, do kterých třískal, ještě než stál na nohou, po následné sklenice a příbory. Teď si vyrábí vlastní elektrickou kytaru a zakládá kapelu v Městečku. Proti otcově vůli a navzdory Špačkově klatbě. Jenže Špaček má ve městě značnou politickou moc. Vypracoval se na kádrováka v Butonu. Rozhoduje nejen o lidech, ale i o mnohých akcích a prakticky mu nic neujde.

Kdyby byl Albín prozíravější, nastoupil by u Donaldů. Zakrátko by jistě dosáhl hvězdné okresní popularity, neboť dovede na kytaru vyluzovat tóny, které chlapce zbavují nesmělosti a dívkám otvírají srdce přímo na parketu. Není proto divu, že rodiče nechtějí své ratolesti pouštět k zábavám, kde kytary mámivě kvílí, bubny duní, a zpěvy vábí mládež do objetí a zároveň na scestí. Všichni se nakonec opíjejí a později rvou, provádějí se orgie, jak tvrdí paní Ostrá, a i jiní, kteří na podobné zábavě nikdy nebyli. Všechno už se dá poznat z toho randálu, který z příslušného místa vychází, takže nejde ani v noci spát. A proto, jak navrhuje sám kapelník Špaček, jehož tu spousta lidí nesnáší, ale v tomhle mu dává za pravdu – by se měla taková hudba zakázat a její původci řádně ztrestat.

Nad Albínovou kapelou drží ochrannou ruku jenom nebe. A z toho občas prší a v zimě padá sníh. Albín by pro svou kapelu potřeboval střechu nad hlavou. A pár pořádných nástrojů a pár pořádných muzikantů.

Zatím má jen Bačkorku, který do smrti nepochopí, co je to těžká a lehká doba, Komára, jemuž pro hudební nahluchlost zbyla jen basa a Hošnu. Ten alespoň zná noty, umí nějaký ten akord a s jistotou udrží i druhý hlas. Dohromady připomínají spíš klauny než muzikanty, a když konečně spustí, vychází z jejich kutilské aparatury jen jakýsi zrytmizovaný rámus.

Albín Hron trvale žije s klapkami na očích. Nezajímá ho politika, nezajímá ho, co bylo mezi jeho tátou a kapelníkem Špačkem, nezajímá ho atraktivní nabídka od Donaldů. Chce mít svou kapelu, big beat v Městečku! A propadne-li z technologie, a bude-li vyloučen z průmyslovky, svět se točit nepřestane. Dá se k zedníkům a vydělá tolik prachů jako Tomáš Berka, který má jen základku. Aspoň si bude moci koupit pořádnou kytaru.

„Už v tom smradu nevydržím,“ řekl Fred znechuceně a zahodil nedokouřenou cigaretu. „Co mám teda těm Donaldům vyřídit?“

„Řekni jim, že se určitě sejdeme. Třeba tady v Římově na bigbeatovým festivalu, a že jim naše kapela předvede, co to bigbít je!“

5  

Marie Rovenská sedí na dlouhém masivním pultu, který pamatuje firmu Hugo Taub a synové – velký výběr střižního zboží, a znuděně zívá. Taub a synové se za války proměnili v kouř osvětimských komínů, dubový pult přežil. Jen z něho občas vylézají hřebíky. Zato zboží se na něm dnes prodává víc, než tenkrát. Starý Taub by si mnul ruce. Marii prodávání nevadí. Lidi obsluhuje docela ráda. Zato se hrozí inventur. Ta včerejší proběhla, až na nevyjasněnou cenu pánských kapesníků, docela hladce, a především nic nechybělo. Paní vedoucí si proto mohla bez obav vyjet za panem Šustrem, což před Marii trvale maskuje výběrem zboží v jeho hlavním skladu. V tomhle parnu stejně do krámu nikdo nezabloudí. Naštěstí je tu příjemný chládek, i když na plovárně bude o polední pauze určitě líp!

Marie si přehodí nohu přes mohu, s elegancí, které si zatím není vědoma, a skleněnými dveřmi zasněně hledí na náměstí. Její osudová čára se rýsuje dlouze a rovně. V podstatě má štěstí. Uchází se o ni hoch s nadějnou budoucností poštovního úředníka, a pan poštmistr, pan správce velkostatku a pan nadlesní, její děda, byli v Městečku vždycky váženými osobami. Alespoň to tvrdí babička a před moly chrání své tylové svatební šaty pro nevěstu Marii, což je nesmysl. Dneska se dívky vdávají zásadně v krajce. Marie však s vdáváním nepospíchá. Schůzky s Filipem Hošnou ji zatím k ničem nezavazují.

Jeho divokost se časem jistě zmírní, citové výlevy usměrní, škemrání o intimnosti poleví. Bude to zcela normální známost.

Tohle léto si Marie určila na zkoušku. Ve svých devatenácti má ještě čas.

A kdyby se snad něco stalo, jakože k intimnostem už došlo, k Hošnovým se rozhodně nenastěhuje. Nehodlá mít trvale za zády zběsilou tchyni, která ji zřejmě veřejně nenávidí a trvale na veřejnosti pomlouvá. U Rovenských je volných pokojů dost a perské koberce se v nich nepřekrývají jutovými pytli a sedací souprava se neobaluje starými dekami, jak to dělá milostpaní Hošnová. Vaří se v kuchyni a ne v prádelně a návštěvy se přijímají v loveckém salonku, tak jako v oněch dobách, kdy dědeček byl nadlesním a otec měl firmu, dodávající veškeré perleťové zboží, módní a ozdobné knoflíky, bižuterii a umělecké předměty z perleti, jak stojí v inzerátech starých novin, Byla to nejsolidnější firma v Městečku, tvrdí babička a jistě má pravdu.

Před obchodem náhle zastaví černý automobil Tatra 603. Ze dveří se vysouká vytáhlý mladík v elegantním obleku, v takovém vkusném oblečení tu v Městečku nechodí ani ředitel podniku Buton, kterému šijí na míru šaty v OP Prostějov, to Marie dovede rozpoznat a samozřejmě ocenit.

Moderně oblečený muž je tu exotický exemplář a Marii v tu chvíli napadne, že by to mohl být revizor z krajského skladu látek. Kde jinde by si dnes mohl pořídit tak perfektní šaty? Mladík s diplomatickou aktovkou v ruce překonal třemi kroky chodník a jak se snažil co nejrychleji vstoupit do prodejny, čelem narazil do skla uzamčeného křídla dveří. Tabulku VCHOD VEDLE v tom spěchu přehlédl.

Marie chvatně seskočila z pultu a hřebík vyčnívající z lišty zachytil lem její sukně. Naráz odhalil místa, vídaná tu jen u nenaaranžovaných figurín.

Mladík mezitím nalezl správný vchod, popotáhl nosem, místo pozdravu řekl moment a pak se zcela samozřejmě natáhl přes pult a vysmekl lem její sukně z vyčnívajícího hřebíku. Marie instinktivně ucouvla a zčervenala, ale stačila se profesionálně zeptat: „Čím posloužím?“

„Kapesník, prosím!“ požádal mladík v šedém obleku s vínově červenou kravatou a honem se otočil, aby nebylo vidět, jak si hřbetem ruky utírá nos.

Marie se stále ještě docela nevzpamatovala. Automaticky sáhla pod pult pro soupravu pánských kapesníků, které paní vedoucí výslovně zakázala prodávat, dokud se nevyjasní jejich cena, a v tu chvíli zazvonil telefon.

„Okamžik,“ řekla a s úlevou odběhla do místnosti za krámem.

Mladík nedočkavě roztrhl krabičku, vytáhl jeden z kapesníků a dlouze a šťastně se vysmrkal. Opět je sám sebou, obchodním expertem na výletě, neboť služební cesta do n.p. Buton výletem bezesporu je, obzvlášť za tak krásného letního dne a jde-li tu jen o potvrzení nevelké zakázky pro bratry Rumuny.

V jejich moři se koupe docela rád, přinejmenším ho tam nezaskočí rýma, jak se mu to právě stalo po včerejší koupeli v podolském bazénu.

Marie odpovídá Filipu Hošnovi jednoslabičně a čím dál nervózněji. Jeho věčné citové výlevy ji spíš dráždí než rozradostňují. Nemůže si je nechat aspoň na večer? Co na ně nyní říkat? Navíc má v krámě podezřelého zákazníka.

Mladíkovo suverénní jednání a černá diplomatka cosi věští. Nejspíš je to ten nový kontrolor o jehož mužném vzhledu paní vedoucí neustále bájí. Šel přece najisto, po nepřeceněných kapesnících a předstíral, že mu teče z nosu.

Ing. Jaromír Materna, odbytový referent podniku zahraničního obchodu Pragoexport, si sedl na pult a čeká. Tmavý krám mu nepřipadá zvlášť útulný, nicméně skvost, který tu pod klenutým stropem objevil, rozhodně stojí za bližší zkoumání. A on má k takovému zkoumání všechny předpoklady, jak si už mnohokrát ověřil. Většinou ani nemusí před dívkami vyrukovat se svým nejvyšší trumfem: švagrem na ministerstvu zahraničního obchodu. Jeho renaultkou 5 se vozí do chaty na Slapech. I tu si od švagra, který je většinu roku v zahraničí, bez problému půjčuje. O vlastní garsonce v Novodvorské ulici nemluví raději vůbec.

Univerzální dopisy s ministerským razítkem a švagrovou muří nohou doposud vždycky obměkčily i nejzatvrzelejší ředitele podobných manufaktur, jakou je Buton, a tak si Ing. Materna v PZO Pragoexport vede úspěšně. Služební cesty do Bukurešti či do Sofie ho ale v poslední době příliš nelákají, zvlášť když slýchá starší kolegy vyprávět o Vídni, Hamburku nebo Paříži. Neustále se s tupými dodavateli handrkovat o knoflíky, umělé květiny, opasky, zdrhovadla či propisovací tužky, ho v podstatě nudí. On pošilhává po jiné šanci.

A šance se objevují! Zejména v poslední době, kdy se všechno vesele rozhýbalo a ideologie už nevládne s takovou mocí. Praha se pomalu opět stává městem mezinárodního obchodu. Do jejich podniku stále častěji přijíždějí zástupci věhlasných zahraničních firem. On ale netouží po vyšším postavení v obchodních kruzích. Jemu by se líbilo v diplomatických službách, kam švagrovy dlouhé prsty také dosahují. Jenže to má háček. Jako diplomat by musel být ženatý.

Marie položila sluchátko a zhluboka se nadechla. Konečně se vzpamatovala. Jenže pak klopýtla o práh a málem se zamotala do závěsu nahrazujícího dveře, když viděla, jak bezstarostně ten muž sedí na pultu. Jaká troufalost! Možná si to, coby revizor, může dovolit. Dělá, že si ničeho nevšímá, ale Marie postřehla, jak zadržuje smích. Její rozpaky vystřídal vztek.

„Kapesníky vám prodat nemohu,“ pravila spisovně.

Mladík elegantně sklouzl z pultu a zeptal se, co jí v tom brání.

„Nemají stanovenou cenu!“

Mladím mínil, že to snad nevadí.

„Vadí,“ prohlásila Marie důrazně a vůbec netušila, že přistupuje na dialog, v což Ing. Materna ještě před chvílí ani nedoufal.

„V tom případě můžeme smlouvat,“ řekl s úsměvem, jehož podmanivost už přivedla nejednu dívku k povolnosti.

„Nemůžeme. Kapesníky vám neprodám!“

„Ale já už jeden použil!“

Teprve teď si Marie všimla roztržené krabičky a pochopila, že se tomu revizorovi musí začít bránit!

„Na to jste neměl právo!“ zvolala rozhořčeně, přesvědčena, že ji revizor zkouší, jinak by se přece tak svůdně neusmívat. Byla rozhodnuta v té zkoušce obstát a zvýšila hlas!

„Když člověku teče z nosu, nemyslí na právo,“ namítl Ing. Materna a také on poněkud zvýšil hlas.

Na zvyšování hlasu byla Marie citlivá.

„Kapesník jste prostě ukradl!“ vmetla do té pohledné, příjemně mužné tváře a sáhla po otevřené krabičce na pultě.

Mladík položil dlaň na její ruku a lehce ji sevřel.

„Ale já chci zaplatit!“

Marie si uvědomila, že ji kontrolor drží za ruku, a okamžitě ucukla. On uchopil krabičku s kapesníky, ona pro změnu jeho ruku a bezděčně mu zaťala nehty do kůže.

„Vy dračice!“ sykl bolestně, přiblížil obličej k její tváři a v dívčiných očích uviděl blýskavé ohýnky. Pocítil vzrušení, jež se zmocňuje mužů, když znenadání objeví poklad. Nemohl odolat. Rty Marie těm jeho nestačily uhnout, tělem jí projelo cosi neznámého, něco, co polekalo zatím nedotčené panenství, ale vzápětí uskočila a ještě stačila potrestat tu nehoráznou troufalost.

Políček působil jako nečekaný blesk a oněmělý krám už jen čekal, kdy se ozve hrom.

V tom tichu Marie zavzlykala. „Vy si myslíte, že můžete všechno, když jste kontrolor?!“

Ing. Materna na ni vytřeštil oči. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval a pochopil, že tu jde o fatální nedorozumění. To musí okamžitě vysvětlit. Sáhl do náprsní kapsy pro vizitku, naklonil se přes pult a podával ji Marii. Jenže Marie se lekla, předpokládala, že jí chce políček vrátit, prudce instinktivně zvedla ruce k obranému gestu, až svá prsa báječně představila, což Materna nemohl sledovat dlouho, neboť se sám lekl další její možné reakce, prudce ustoupil a hřebík vyčnívající z lišty pultu, tentokrát na jeho straně, zachytil kapsu kalhot a místo zadunění hromu bylo slyšet, jak se párá šev.

„Jjá – já nejsem kontrolor!“ zakoktal, což se mu stávalo zcela výjimečně, jen při mimořádném rozrušení.

Marie se otočila, domnívala se, že má rozmazané líčidlo a nepříliš důstojný výraz ve tváři, a najednou jí bylo všechno k smíchu, když viděla, jak si ten elegán prohlíží rozpáranou kapsu kalhot a tone v rozpacích, na něž očividně není zvyklý.

„Trochu bych vám to mohla sešít,“ navrhla smířlivě.

A hřebík, pamatující zlaté časy Hugo Tauba, se také usmíval, když viděl, jak Marie vede zkrotlého elegána do místnosti za krámem.

6  

Bedřich Plechý, výrobní náměstek n.p. Buton, si zapálil cigaretu značky Marlboro, z balíčku od samotného ředitele podniku a znovu, tentokrát daleko soustředěněji, si prohlíží všech dvaatřicet nahatých karet, které mu šéf přivezl jako dárek z nedávné služební cesty do Holandska. K jedné kartě se vrátí a pokývá předčasně šedivou hlavou. Právě takovou pózu v jeho kanceláři onehdy předvedla holka z dírkovárny, po slavnostním předávání standarty VHJ, jež byla podniku udělena, a hned v pondělí přiběhla v potrhané zástěře a se síťkou na hlavě žádat o vyšší platovou třídu, kterou jí té noci neprozřetelně slíbil.

Náměstek Plechý je ve svém zaměstnání spokojen, pokud ho nikdo neotravuje a provozy běží bez závad, svým navyklým neuspěchaným tempem.

Samozřejmě, občas je třeba někoho zpražit, přílišnou aktivitu v zárodku přibrzdit, připomínky a protesty umlčet a veškeré zlepšovací návrhy odsunout do budoucnosti, neboť jakýkoli zásah do běhu výroby působí komplikace. A těch je třeba se už dopředu vyvarovat.

Čas od času sice něco zaskřípe, tu a tam se objeví trhlinka a ta se zacelí náplastí, eventuelně metodou velkého flastru. Stížnosti jsou řešeny sliby, na které se časem zapomene. Hromadné protesty nehrozí na to jsou lidé příliš bojácní, kdo by hned myslel na vzpoury. Podniku v podstatě nic nehrozí a dokud tu bude ředitelem jeho kamarád ze školních let Sláva Skála, má Plechý postavení výrobního náměstka i bez požadovaného vzdělání bezpečně zajištěno.

Sláva ho nepodrazí, nenakopne. Nakopl ho pouze jednou a to přesně mezi obě půlky.

Fotbal spolu hráli už za dorost. Sláva na beku, on na forvardu, v brance Oskar, zvaný Parádička. Oskarovy vlaštovičky létaly až do šibenice a úspěšně čelily zcela jistým gólům. Jenže pak hop, Oskar ve vzduchu a šourák v brance.

Plachého při vzpomínkách na ony mistrovské zápasy píchne v kostrči.

V poslední době ho tam píchá stále častěji.

Onehdy se soupeř nedostavil a z hecu se kopaly desítky na Oskara. Plachý stál u značky pokutového kopu, když se Sláva Skála rozbíhal ke střele. Oskar už plachtil k levé tyči a v té chvíli Plachý z legrace, smotanými stulpnami, které držel v ruce, jemně trefil postavený míč v okamžiku kdy jej chtěl Sláva napálit.

Skálova noha vylétla k obloze, zařval bolestí, chvíli poskakoval po jedné, pak se kulhavě rozběhl. Plachý měl zatím náskok, ale na trávě mu to v keckách klouzalo, Skála ho v kopačkách se špunty dohonil po pár metrech a tvrdou špičkou, kterou dovedl kopat proslavená bodla, ho vší silou trefil doprostřed zadku.

Tahle vzpomínka příjemná není. Domů pak lezl téměř po čtyřech. Dodnes se nakopnutá kostrč ozývá a bolest se nezmenšuje. Měl by s tím už konečně zajít za doktory.

Nyní je kostrč naštěstí klidná a přišlo by vhod kafíčko. Telefonem o ně požádá sekretářku Janičku, nebude přece vstávat z pohodlného křesla a riskovat další zlověstné píchnutí. Ale dřív než zvedne sluchátko, vlétne do kanceláře Špaček, kádrový a bezpečnostní referent v jedné osobě, všeobecně přezdívaný Malý Napoleón. A je po klidu i po kafíčku.

„Soudruhu náměstku,“ skřehotá a mává papíry. „Je to neodkladný, je to naléhavý, je to absolutně nutný! Víš, co by se mohlo stát? Takhle to přece nechat nemůžeš!“

Plechý pro jistotu schová nahaté karty do zásuvky psacího stolu. Špačkův trpasličí vzrůst i bezděčně komická gesta by v cirkusu vyvolávaly salvy smíchu, jako je vyvolává v prvomájových průvodech, když před dechovkou mává kapelnickou holí jak síťkou na motýly. Tady v podniku však působí často hrozivě. Kam vlétne Špaček, tam zavládne zmatek a zděšení.

Přesto je Plechý klidný. Napoleónka si příliš blízko k tělu nepouští. Proto si s ním teď ani kafe nedá, i když sám na ně má děsnou chuť. Podlézat Špačkovi by byla chyba, už tak má větší moc, než je zdrávo, čert ví, jak k ní přišel. Býval to pánský krejčí, ale kloudně nespíchnul ani kalhoty a teď si troufá i na stopětaosmdesáticentimetrového ředitele Skálu, přestože před ním musí zaklánět hlavu až na záda.

„O co jde?“ zeptá se Plechý a dostává se mu dlouhé, naprosto nesrozumitelné odpovědi, neboť Špaček dovede vše dokonale zamotat, zamlžit, zkomplikovat a znesnadnit, aby si pak mohl přisvojit zásluhy na vyřešení problému. Oč jde, Plechý naštěstí už dávno ví.

„Považ, co by se mohlo stát, soudruhu náměstku! Já bych to odnes, ty bys to odnes, a těch problémů, ó jé! Vždyť s výtahem manipuluje i uklízečka Hášová, na jedno oko slepá!“

Plechý v tuhle chvíli nemá tušení, komu by mohl do popisu práce vnutit navíc obsluhu nákladního výtahu. Dosud jej spouštěl, kdo potřeboval. Stisknou tlačítko dokáže Jednoočka Hášová i slabomyslný Slíva. Ale na všechno existují předpisy, za všechno musí někdo zodpovídat, to Plechý chápe, jinak by tu byl ještě větší binec, než jaký beztak je.

Ze všeho se dá ale něco vytěžit: ekonomický náměstek obratem požádá kádrováka o jednu pracovní sílu. Mohl by se přibrat zámečník do údržby, nejlépe mladý, nadějný fotbalista, kterého jedenáctka místního Slavoje nutně potřebuje. Živoří v I.A třídě v pásmu sestupu. Jenže s dobrými fotbalisty jsou potíže, chtějí byty, úlevy v práci, vysoké platy a nábor nových pracovníků odbor pracovních sil stejně nepovolí. Volné pracovní síly v republice prostě není kde sehnat, což Špaček vysvětlí několikaminutovým monologem. V tomhle státě musí být každý někde zaměstnán.

„Nějak to zařídím, jasný?“ použije náměstek svého oblíbeného rčení a doufá, že Špaček odletí a on si konečně to vytoužené kafe dá. Jenomže kádrovák usedá, což jindy nedělá, vše obvykle vyřizuje vstoje, aby dodal své trpasličí postavě alespoň trochu viditelnosti.

„Jen jsem tě přišel, soudruhu, upozornit, čeká se teď bezpečnostní kontrola z VHJ. Víš, jak to chodí, šťourají, aby za každou cenu něco našli, chápeš, aby vykázali nějaký výsledky.“

Plechý nemá tušení, co může Napoleónek ještě chtít. Zeptá se tedy přímo a samozřejmě dostává obšírnou, avšak zcela nejasnou odpověď. Proto náměstek zpozorní, horečně přemítá, kdy a kde se naposledy opil a něco vyváděl. Dopustil se něčeho, o čem dosud neví? Občas se mu to stává. Kdo by taky vydržel věčný celibát, který na něho uvalila jeho ctnostná manželka. Dobrovolně mu podrží sotva dvakrát do roka, jinak má pořád nohy křížem, světice ukňouraná! A co je ještě horší, přes všechny Plechého námitky a rozčilování chodí každou neděli do kostela na mši. Dcera Lenka z toho může mít škraloup v posudku a komplikace u přijímaček na vysokou školu. Tak daleko jeho vliv zase nesahá.

„Klidně to vyklop Vojtíšku,“ znovu vyzve kádrováka a naschvál ho osloví zdrobnělinou křestního jména, kterou Špaček nesnáší.

„Víš, ona ta tvoje Lenka je hodná holka, ale jako předsedkyni svazu mládeže jí to moc nejde. Ne, že by na funkci kašlala, to ne, schůze svolává pravidelně, jenže se jí do toho pletou jiní!“

Náměstek si odechne. Konečně poznal, kam Špaček míří. To on sám má problémy, on se bojí! Bojí se nedorostlých kluků, kteří si v Městečku začali hrát na muzikanty.

„Znáš přece ty chuligány!“ pokračuje kádrovák. „Vlasy mají přes uši a nosí odřený modrý americký kalhoty. Dyť je to skandál, ostuda ČSM! Budeš s tím muset něco udělat!“

„Já?“ zeptá se Plechý s úsměvem, téměř pobaveně.

„Máš přece v Městečku patronát nad mládeží!“ připomene mu kádrovák stranický úkol, který nedávno dostal od Slávy Skály, a ve Špačkově podání zní najednou velmi tvrdě, skoro výhrůžně.

„Tak to řekni rovnou, Vojtěchu. Kdo v tý klukovský kapele hraje?!“

A Špaček tentokrát kupodivu bez vytáček a zamlžování, jasně a přímo jmenuje Hošnu, Patočku, Homolu a Hrona.

Takže mladý Hron! To je k popukání! Karta se obrací. Se starým se Špaček po válce tahal o kapelnickou taktovku v Městečku až z něho létalo peří.

Nakonec Hrona nařkl z kolaborantství! Zrovna on, který až do poslední chvíle podlézal Němcům a vybíral příspěvky na Národní souručenství. Hned po převratu se dal hbitě zapsat do komunistické strany.

Na rozdíl od Špačka měl Hron stranický průkaz už od třicátých let. Pravda, aktivitou nikdy nepřekypoval. Spíš hrál. Na komunistických prvomájových oslavách, na stranických bálech. Když se ale za protektorátu začalo v Městečku s odbojem, s výrobou a kolportováním letáků, tvrdil že při takové skautské konspiraci je gestapo pochytá za čtrnáct dnů. Trvalo to sice měsíc, ale sebrali je všechny. Až na Hrona. Ten se stačil včas vypařit. Celou válku pak projezdil po Velkoněmecké říši a připojených zemích jako muzikant v cirkusu.

To cirkusácké muzicírování v Říši na něho vytáhl Špaček hned po Únoru.

Hron opět vycítil nebezpečí, vykašlal se na kapelnictví, čímž byly rázem vyřešeny i spory o ně, a zmizel znovu, tentokrát do kladenských hutí, kde si solidně vydělal. Za tak příkladný budovatelský čin mu pak soudruzi potřásali rukama, ale kapelnickou taktovku už natrvalo třímal v ruce Špaček. Jenže se nikdy nenaučil správně s ní taktovat a byl neprozíravý v záležitostech muzikantského dorostu. Pokaždé, když se měla v Městečku zřídit hudební škola, uplatnil své kapelnické i kádrovácké právo veta a takový nápad rychle pohřbil, aby nepřišel o kluky, kteří k němu chodili do houslí a na klarinet. Moc je sice nenaučil, ale za hodiny bral víc než regentschori Vrzal, protože rodiče žáků, vesměs zaměstnaných v Butonu si se Špačkem netroufali smlouvat, natož aby své ratolesti převedli k Vrzalovi. Jenže kluci se nechytali, vesměs odcházeli z Městečka hned po absolvování základní školy a kapela stárne, už v ní zbývají jen dědkové. Nadarmo se jí tu teď neříká »Špačkovo dechové sanatorium«.

„Slyšels ty kluky, soudruhu náměstku? To přece není muzika, jen kvílení a kravál! Žádnej z nich nezná noty. Jak můžou vůbec hrát? Třískají do kytar a při tom řvou! A lidi si stěžujou! To se příčí všem zvyklostem a socialistické morálce, soudruhu!“

„Promluvím s Lenkou, Vojtěchu, jasný?“řekl Plechý stroze. Nehodlal rozhovor se Špačkem zbytečně prodlužovat. Proto také vstal, ale velmi opatrně, aby ho nepíchlo v kostrči.

Až když se po odchodu Špačka pohodlně usadil a čekal na kávu, kterou mu přinesla hezoučká sekretářka Janička, usoudil, že věc bude vážnější, než předpokládal. Už proto, že podnikového kádrováka si nesmí za žádnou cenu znepřátelit. Ten skrček o něm jistě ledacos ví.

7  

Janička Přástková trpí od rána pocitem, jakoby se zapomněla obléct. Už cestou do práce se prohlížela ve výkladní skříni řeznictví, kde vystavují jen usychající asparágus, a uvědomila si, že s délkou minisukně to přepískla. Když nesla náměstkovi kávu, vytřeštil oči, polkl naprázdno, nadzvedl se a vypadalo to, že se na ni vrhne a přímo na koberci ji znásilní. Řeči, které se o něm v podniku šíří jistě nejsou plané. Naštěstí jen hekl, klesl zpátky do křesla a mlčky zíral. Přesto kávu strachem trochu vybryndala.

„Znáte Homolu?“ zeptal se znenadání a tak přísně, že Janička o dva kroky couvla. Chtěla si honem stáhnout sukni, ale nebylo co. Alespoň tedy zkřížila nohy. Žádný Homola se jí v tu chvíli nevybavil.

„Je pomocníkem v suterénním skladu,“ připomněl jí Plechý.

Póza se zkříženýma nohama v něm vyvolávala smíšené pocity, z nichž nejsilnější byla touha alespoň tu heboučkou kůži pohladit. Začal míchat kávu, ale neměl v ní cukr.

„Vy myslíte Bačkorku?“ vzpomněla si Janička, a zároveň se vyděsila.

Snad ji proboha v téhle sukýnce a v lodičkách, na které ze svého platu škudlila tři měsíce, nepožene zasviněným provozem! Hned ve vrtárně by se na ni vrhli vlčáci od ponků a rukama bílýma od perleťového prachu by jí ohmatávali zadek i prsa. A Bačkorka bývá v suterénním skladu obyčejně sám. Vypadá sice dobrácky, až přitrouble, ale kdo ví, co by s ním v podzemním přítmí vyvedla její minisukně. Proč jen si ji ušila tak krátkou? Jenže ze staré sukně toho vlastně víc nezbylo.

Náměstek natáhne ruku po zvonícím telefonu, svraští mohutné bílé obočí a Janička tiše vycouvá, ani se nepokouší zavřít dveře, takže po chvíli uslyší přesně totéž sprosté slovo, kterého užívá sám ředitel Skála, když něco kategoricky zamítá. Janička zaskakovala za ředitelovu sekretářku celé dva měsíce, a pořád za stejný plat.

„Cože?“ zvolal Plechý do telefonu. „Zakázku v pěti velikostech a dvanácti barvách? Do konce srpna? A pro Rumuny? Nasrat!“

Praští sluchátkem, vyskočí z křesla a na okamžik strne, neboť ho znovu ošklivě píchlo v kostrči. Pak si chvatně oblékne sako, jako by se dnes už nechtěl vrátit, což u něho nebývá zvykem, a vydá rozkaz, který Janičku uzemní. „Nevíte, kam jsem šel. Nevíte, kdy přijdu a nebudete mě hledat! Jasný!? Posílají sem někoho z Pragoexportu. Kdyby se odsud nechtěl hnout, tak mu pomozte, nějak ho vystrnaďte, odtáhněte ho třeba na plovárnu, ale hlavně ať zmizí. Jste pěkná holka a dneska obzvlášť výrazně vyzbrojená, tak se snažte. Jestli se vám to podaří, napíšu vám odměnu, jasný?“

Janičce se leknutím udělal mdlo. Může to být pupkatý seladon s falešným chrupem, páchnoucí nikotinem a koňakem, jako před časem kontrolní pracovník z výrobní hospodářské jednotky, kterému musela být celý den k dispozici a nechat si sahat pod stolem na koleno. Kdoví, jak by ta kontrola dopadla, kdyby začala křičet. Pro všechny případy otevřela kabelku, pohlédla do zrcátka, přetřela rtěnkou rty, pročísla kartáčkem řasy a lehce se navoněla za ušima a v podpaží. Chvíli nervózně čekala, pak vytáhla ze zásuvky potrhanou knihu v červených deskách s názvem LÁSKA KLEPE NA DVEŘE a začala v ní listovat.

Ano, na straně šest se dveře otevřely, do předpokoje generálního ředitele firmy Brown vstoupil ramenatý mladík v elegantním obleku a sekretářce Margot se představil jako inženýr Robert John. Na straně dvanáct ji pozval na oběd a přes třicátou druhou stránku spolu veslovali na lodičce. Uprostřed třicáté osmé ji pod převislými větvemi letité vrby poprvé políbil. Na padesáté se s ní bohužel loučí, donucen surovým strýcem odejet do Kanady, aby se s krásnou Margot nezapletl. Jejich loučení zabírá ještě stránku další. Slibují si věrnost a vyměňují polibky. Načež je Margot z firmy Brown nemilosrdně vyhozena, rovnou na dlažbu.

Je to smutný, ale krásný příběh, škoda, že tak vzdálený realitě života Janičky Přástové. Stránky jejího čekání na vysněného inženýra jsou nehezké, nechutné, ponižující. Hlučné noční příchody opilého otce, prošpikované hrubými nadávkami probuzené matky. Ranní vstávání provází vztek a nevraživost a věčné hledání věcí rozházených po celé kuchyni. V jednom jejím koutě musí Janička spát. Otcova alkoholická období jsou stále častější a není před nimi kam utéct. Jejich byt má pouze dvě místnosti. Jí by stačila jedna jediná, docela maličká. Někde pryč, daleko odtud, kde by nikoho neznala a mohla si žít jen sama pro sebe. Do oken by pověsila záclony, na stůl by prostřela ubrus a postavila vázu s květinami. Zakoupila by velké zrcadlo, dvě křesílka a kobereček. Nic víc.

Janička opouští knihu svého osudu a v potrhaném románku nachází kapitolu opět prozářenou sluncem, takovým jaké svítí právě dnes. Robert se vrací z Kanady a přes strýcův výslovný zákaz se s Margot sejde, i když tím riskuje ztrátu nároku na strýcovo dědictví, které představuje obrovský majetek.

Jak všechno dopadne Janička zatím neví, a nyní se na četbu nedokáže soustředit.

Znovu otvírá kabelku, hledá tužku na obočí, a nemůže ji najít, rozčileně vysype obsah kabelky na stůl, a zrovna obočenka, potvůrka jedna, sklouzne po skleněné desce na zem. Janička pro ni musí daleko pod stůl. V tu chvíli někdo klepe na dveře a ona to neslyší.

Ing. Jaromír Materna spatří roztomile vyšpulenou prdýlku s růžovými kalhotkami jíž krátká sukýnka nedokáže zakrýt a rázem se ozve jeho mužství, které se snaží rukou v kapse usměrnit a v důsledku včerejšího koupání v podolském bazénu hlasitě kýchne. Kapesník na štěstí v kapse už má.

Janička zrudlá námahou a studem, s vlasy rozcuchanými jak divoženka, stojí proti mladému muži, který přesně odpovídá jejímu idolu z rozečteného románu. Ing. Materna, poučen příhodou s kapesníky, se pro jistotu představí.

8  

Zedník Zoula dožvýkal umělým chrupem poslední sousto uzeného, náležitě je zapil pivem a odplivl si do písku. Ještě si vykouří cigaretu nebo dvě a poklábosí s důchodcem Drápalem. Času je dost. Tahle stavba není ostře sledována státem, dokonce ani okresem, neboť o ní nikdo neví. Předseda JZD může být rád a mnout si hnátičky, že na tu černotu sehnal dva cejchovaný machry a jednoho chtivého mlíčňáka, kterej tu místo svačiny pravidelně chrápe.

Haluzna bude do podzimu pod střechou vyštrejchnutá jak koncertní síň. Jenže místo filharmoniků do ní přijdou telata. Jestli se na tu černou stavbu přijde, těch pár tisícovek pokuty družstvo snadno zacáluje. Do roka se mu to na telecím požehnaně vrátí. Konečně jeden předseda JZD, který si dovolí v socialismu podnikat a nebojí se, že ho za to zavřou.

Zoula se dívá na betonové překlady, kde jako obvykle spí Tomáš Berka, podavač, nádeník a poskok. K zedníkům šel hned ze základní školy. Vyhnul se tak třem rokům učení a buzeraci na internátě. Slušně vydělává, může beztrestně nosit dlouhé vlasy a ve volném čase pracovat na své sportovní kariéře. Tomáš Berka, kamarády nazývaný Tom, už dva roky soustavně trápí tělo vzpíráním. V posledních měsících dokonce dle pokynů trenéra ČKD Bohemians Praha. Ten mu onehdy poskytl tréninkový rozpis na jednotlivé dny, a také pilulky, jimiž lze zvětšovat svalovou hmotu. Na posledním dorosteneckém turnaji obsadil Tom v dvojboji čtvrté místo a jen o pouhých pět kilogramů se jeho jméno neocitlo v krajských novinách.

Trenér Střída má čich na nové talenty, ale Toma zatím není schopen zlanařit, i když mu pražská Bohemka nabízí místo ve vzpěračském družstvu, dobré zaměstnání a garsonku hotelového typu na okraji Prahy. Tomáši Berkovi se nechce odejít z Městečka. Sám si za jevištěm sokolovny zřídil posilovnu.

Z Římova přivlekl zrezivělou činku a denně ji zvedal, jak jen to šlo. A šlo to. Po čase zvítězil v okresním přeboru a postoupil do kraje, kde si ho všimli. Dělá tak čest místnímu Slavoji. Ten ho ovšem vůbec nebere na vědomí, natož aby mu proplácel alespoň cestovné. TJ Slavoj, jehož předsedou je ředitel n.p. Buton Jaroslav Skála, se zajímá pouze o fotbal. O Tomášově rostoucí slávě ví zatím jen pár kamarádů.

„Asi zas včera flámoval, slyšíš, jak chrápe?!“ usoudil důchodce Drápal.

„Já bych mu dal flám! Vostříhal bych ho a držel zkrátka. Takový mladý klucí se musej držet u huby, než je na vojně naučejí. Jinak z nich nic kloudnýho nebude. Já sem takle vychoval tří! A ve světě se neztratili. Jeden má dokonce průmyslovku!“ s hrdostí v hlase pravil Zoula.

„Ale makat von umí!“

„Co je to platný Drápale, když má vlasy jak holka. Copak to někdy bylo? My chodili dohola každý léto. Ještě v měšťance mi dal táta vyholit kebuli. A to už sem si myslel na Jarušku Hajnou. Jak já se tenkrát před ní styděl.“

„Berka sice má vlasy jako holka, ale to ostatní mu může závidět každej chlap. Viděl jsem ho ve sprše. Vo toho se musej ženský prát!“

„Dyž je chlap, tak ať jako chlap vypadá! Jednou ho vostříhám, na to vem jed. Přinesu z domova nůžky a šmik, šmik! Moje klucí sem taky stříhal sám. Škoda korun za holiče.“

„Ten se ti nenechá, Zoulo, vidíš, jaký má bicepsy?“

„Bicepsy mu budou prd platný. Vostříhám ho, až zas bude takhle spát.

Dyť chrápe každou svačinu:“

Zoula vstal, došel k panelům, za dlouhé zvlněné vlasy zvedl Tomovu hlavu, a pak ji pustil zpět na betonovou desku. Jen to cvaklo.

„De se makat, máňo!“

I přes loupavou bolest v hlavě a zvonění v uších Tom okamžitě vyskočil, a než se důchodci vyšplhali na lešení, stačil jim dovézt plné kolečko malty. Pak míchal písek, cement a vodu, po úzkém prkně vozil kolečka betonu, a v hlavě mu nepřestávaly bít zvony, jako při nějaké katastrofě. Ale ta byla ještě příliš vzdálená a Tom o ní zatím neměl nejmenší tušení.

9  

Filip Hošna roznáší denní poštu. Někde jen položí noviny do otevřeného okna, jinde je zastrčí za kliku dveří, těm pečlivějším vhodí zásilku do plechové schránky, těm nejpokrokovějším ji zasune do módní novodurové roury. Občas musí stisknout tlačítko zvonku. Sem tam ho přivítá zběsilý štěkot psa. Ti, kdo mají dostat důchod, ho už netrpělivě vyhlížejí.

Prochází dlouhou ulicí Městečka, která měla už několik názvů. Nová pojmenování dostává vždy, kdy se změní režimy a přijdou jiní vládcové. Lidé ji raději stále říkají Dlouhá.

S důchodem pro Anežku Bártovou, o níž se říká, že je bláznivá, zahne Hošna do slepé uličky, aniž se napřed přesvědčí, zda mu nikdo neodřízne cestu k ústupu, jako tenkrát při hře na vojáky, na což nezapomenutelně doplatil.

Dnes má spíš ve vědomí podivné chování svého kolegy Jágra. Dřív než stiskne kliku zčernalých domovních dveří, znovu si vzpomene, jak se Jágr ráno nabízel, že bláznivé Anežce doručí důchod sám, že ona nikomu jinému neotevře, že s touhle praštěnou ženskou si dovede poradit jen on. Kde se v Jágrovi vzala ta náhlá ochota a ohleduplnost? Jindy eléva Hošnu jen povýšeně ignoruje.

Dveře kupodivu nejsou zamčeny a Filip bez problémů vstoupí do studené a temné předsíně. Další dveře však nepovolí. Zvedne hlavu ke skleněnému okénku a v úleku strne. Za záclonkou se rýsuje silueta hlavy v tmavém šátku, proti jeho obličeji vypadá zvrásnělá tvář přímo hororově. Jen vycenit tesáky.

Filip o krok ustoupí a mává připravenými penězi. Jenže silueta za sklem nereaguje. Jen oči v přítmí jakoby znenadání zasvítily. Tuhle bláznivou bábu z její ulity nedostane. Jágr ho před poštmistrem opět zesměšní.

Hošna nakonec vysází na dřevěnou almárku v předsíni devět stokorun, tak aby je bláznivá Anežka na dálku mohla zároveň s ním počítat, jestli vůbec počítat umí, a najednou ho napadne hříšná myšlenka, která se musela zrodit i v hlavě pošťáka Jágra. Chodil sem celá léta každý měsíc! Co když těch stokorun nevysázel na dřevo všech devět a něco si ulil pro sebe?!

Pumpa před domem, ke které ho tenkrát znepřátelení kluci přivázali, stále funguje. Přesvědčil se o tom i dnes, když si po tom možném a snadném okradení Anežky Bártové umýval naštěstí neznečistěné ruce. Ale komu by si asi tahle ženský šla stěžovat. Najednou si uvědomil, že od ní nemá podpis na poukázce.

Jak to asi ten Jágr praktikoval?

Rozmrzele a s nechutí roznáší další poštu, takže si ani nevšimne nákladního automobilu zastavujícího na protější straně ulice. Z kabiny opatrně vylézá Johny Šůna s obvázanou rukou, kterou má na pásce.

„Hej, ptáku pošťáku, budu mít prázdniny!“

Filipa upoutá bělostný obvaz na ruce. „Cos dělal ty janku?!“

„Šmiklo se dláto. Osm stehů a šest neděl marodění. Dobrý, co ?! Nezbyl ti nějakej důchod pro momentálního invalidu? Jsem totálně švorcovej!“

Filip v duchu zajásal. Teď má konečně šanci přitlačit Johnyho ke zdi.

„Prodej mi ten foťák po svým tátovi!“

„Už po stý ti vysvětluju, že máma to nedovolí. Všechny věci po fotrovi opatruje jako svatý relikvie. V tom foťáku je ještě film, kterej tam sám nandal. V září to bude pět let. Ten foťák není na prodej. Leda bys dal pět stovek.“

„Minule jsi říkal čtyři!“

„Minule jsem nebyl zraněnej!“

„Pojišťovna ti snad nějaké bolestné zaplatí.“

„Cože?! Voni mi dají prachy? Za to, že jsem si čísnul hnátu, mi ještě zaplatěj?!“

„Pokud ses zranil při práci a pokud to nebylo úmyslně...“

„Kdo říká, že jsem se poranil úmyslně, vole?! Prostě se šmiklo dláto, to se může stát každýmu, ne? Kolik myslíš, že za to můžou vysolit? Stačilo by to na dvousedadlového pionýra?“

„S těmi prachy za foťák docela určitě!“

„Takže bys ho za pět bral?“

Své úspory spočítá Hošna snadno. Ví, že mu dvě stovky chybí. Vzpomene si na úplně nové bankovky, které dnes lidem roznášel, zejména na Anežku Bártovou. Snad už si peníze z almárky vzala a přepočítala. Pokud vůbec dovede počítat. V nejhorším případě zůstane Johnymu dvě stokoruny dlužen.

10  

„Bačkorko, pošli dva kýble magasu!“ ozve se z výtahové šachty jak ze záhrobí a Václav Homola se lekne.

Seděl na složených pytlích a snil. Vždycky, když má čas, a ten tady ve skladu přírodní perleti mívá často, sedá na hromadě prázdných jutových pytlů, ruku strčí do tepláků a nechává si zdát o ženských. V poslední době většinou o jedné, o Ireně Barchové.

„Přestaň si honit ptáka a nalož pořádnej magas, žádnej prožranej šunt, nebo ti ty kýble vysypu na palici!“

„No jo,“ zahučí Bačkorka, vysunuje ruku z pod trenýrek a pomalu zvedá své neohrabané tělo. Pak hlasitě pšoukne, otevře dvířka výtahu vezme zprohýbané kbelíky a postaví je k bedně perleťových lastur, které sem doputovaly až z Celebesu. Podle přístavu, ze kterého se expedují, dostaly název Macassar, ale tady v Čechách si je knoflíkáři pojmenovali zkráceně Magas.

Vznosněji se plochým perleťovým lasturám, velkým jako dvě dlaně, říká kdoví proč škát.

Z perleti se v Městečku vyrábějí knoflíky déle než sto let, jenže v poslední době stále méně. Perleť je čím dál vzácnější a dražší, v současnosti už má cenu polodrahokamů, jak v novoročním projevu k pracujícím uvedl sám podnikový ředitel Jaroslav Skála, „a proto je nutný každým kouskem matriálu šetřit a nevyhazovat jen napůl odvrtaný šálky. Kam bysme to, soudruzi, došli?!“

Skladník Coufalík ten směr šeptem upřesnil, ale slyšel ho naštěstí jen pomocník Bačkorka, který byl na jeho slovník zvyklý, avšak, když mu vedoucí skladu později vyložil, jak staří čamrdáři vyvrtávali šálky až na knódn – a z toho zprohýbaného kousku perleti, který už se na knoflíky nehodil, vytvářeli nádherné ozdobné šperky, bylo mu nezužitkovaného materiálu také líto.

„Kdyby takhle plejtvali perletí starý řemesníci, Homolo, čamrdářství v Městečku už dávno chcíplo. Jenže vrtači dneska pracujou v úkolu a perleť jim může bejt ukradená. Já ti říkám, tendle režim jednou zajde na úbytě. Každýmu je tu všechno jedno. Dřív bylo Městečko známý po celý Evropě i v Americe a Perleťářský družstvo obchodovalo s půlkou světa! A nevymejšlela se žádná smradlavá umělá perleť, kterou vod nás berou jenom Rusáci. Až voni řeknou dost, jsme namydlený. A jednou se to stane, to mi věř, Homolo, takle flákat se to věčně nedá!!“ meditoval Coufalík, který měl před Únorem vlastní čamrdářskou dílnu a dobrá odbytiště.

Bačkorka naskládal krásné lastury do zprohýbaných plechových kbelíků, odnesl je k výtahu, zavřel dvířka a křikl jeď, aniž věděl, komu ty kbelíky posílá.

Výtah zaskřípal, odsud ze skladu se ovládat nedal, při jeho instalaci tu zapomněli na tlačítka.

Zas bude pár minut klid, možná půl hodiny, než někomu dojde trokas, goldfiška či černá tahita. Z těchto materiálů, se tu knoflíky vyrábějí. Ale burghosu, těch velkých perleťových šneků, jež se brousí a ohlazují, až září krásnými duhovými barvami, má skladník Coufalík už jen pár kousků. Vydává je ze zamčené skříňky pouze na písemný příkaz ředitele a jeho náměstka.

V poslední době se některé druhy perleti už nedovážejí vůbec. Tam kde je loví už několik let zuří válka.

Bačkorka znovu usedá na pytle. Až přijde domů, bude muset nakrmit králíky, kachny, husy i ty pitomé slepice. Kdyby zapomněl, táta ho večer zpohlavkuje. Proč chovají tolik havěti, když jim všechna pole sebrali? Bačkorka si stejně nedovede představit, že by oral s koněm a každé ráno vstával ke kravám. Ještě že jsou ta pole pryč. Ale táta po nich pořád teskní.

Jemu klima suterénního skladu vyhovuje. Trvalé teplo působí na jeho fantazii. Opět si začíná modelovat tělo Ireny Barchové. Prsa jako bochánky, které peče maminka na velikonoce. S hlaďoučkou kůrkou. Těm jenom chybí výstupky uprostřed, které prý při správných dotecích ztvrdnou a vztyčí se a rozezvučí všechny ženské touhy. Bačkorka ženu ještě nikdy neměl, ale ve svých představách s nimi prožil už mnohá vzrušení i slasti. Stačí jen strčit ruku pod trenýrky. Ale pořád si nedovede konkrétně představit ono místo mezi ženskýma nohama, pořád mu je nějak překrývá břicho, připomínající buben.

Buben je Bačkorkův životní problém. Nezkrotný nástroj, vydávající rytmicky neuspořádané rány, kdykoli k němu zasedne. Bubnování je pro Bačkorku jízda na neosedlaném jankovitém koni. A Albín křičí, nezrychluj, nezrychluj! jenže charlestony haraší stále zběsileji, na přechodu se paličky spletou, a už je malér. Jsi vedle, zuří Albín a tříská do kytary, aby mu předvedl správný rytmus. Ať si virtuóz Hron bubnuje sám, když tak všechno umí!

Jenže Václav Homola, přezdívaný Bačkorka, za bicí nikomu usednout nedovolí. Na vlastní odpovědnost má buben půjčený od místních požárníků, jejichž sboru je členem. Nerad by totiž přišel o slávu jako Pete Best u Beatles, až Albínova skupina zazáří. Jen co poprvé vystoupí na veřejnosti! Pak holky přilezou samy. Možná sama Irena. A co kdyby nečekal a pozval ji na zkoušku bigbítu? Bačkorka v duchu navozuje rytmus pomalého rocku, který mu jde nejlépe, a představuje si Ireniny buclaté nohy od kolen výš, přes masitá stehna, která se setkávají v té tajemné bráně, od které stále nemá klíč, a do níž by tak rád vstoupil. Až si z té představy musí sáhnout pod kalhoty.

Otevře oči a leknutím mu ruka strne. U výtahu stojí náměstek Plechý.

„Kdo ten výtah vlastně obsluhuje?“ zeptá se.

Bačkora vyskočí a náhlý pohyb vypudí z jeho těla hlasitý pšouk. „Já nevím,“ přiznává provinile, jako by byl přistižen při něčem nezákonném.

„Tak si pamatujte, Homola, ode dneška ho budete obsluhovat vy, jasný? Jen vy a žádnej jinej! Napíšeme to do náplně vaší práce a přidáme vám za to stovku měsíčně.“

Bačkorka někdy chápe pomaleji, zejména pokud jde o rytmy, jenže tady byla řeč o stovce. Jak ale odsud ze suterénního skladu obsluhovat výtah, když ho tu není čím spustit?

„To máte sakra pravdu, Homola. Je vůbec možný, že tady zapomněli na tlačítka?“ nahlas uvažuje Plechý a uvědomuje si nesmyslnost svého nařízení.

Jenže jak zná chlapy z údržby, kvůli instalaci nového rozvodu by se výtah musel na několik dní vyřadit z provozu. A to by znamenalo výrobní komplikace, neklid v dílnách a bůh ví co by se ještě mohlo přidat. „Pro vás přece nebude problém naložit materiál, vyběhnou pár schodů, zmáčknout tlačítko a vrátit se zpátky. Jste mladej a svědomitej. A ty stovky dostanete dvě. Jasný?“

„Jo,“ odpoví Bačkorka odevzdaně a má pocit, že je to pěkná konina, kvůli každému spuštění výtahu běhat nahoru do provozu, když tlačítko tam může zmáčknout kdokoli. Dělá to i uklízečka Hášová, přezdívaná Jednooká Angelika.

Už kolikrát se ale přesvědčil, že praxe bývá jiná, než vydaná nařízení a tak přikývne. Kdo by nechtěl dvě stovky navíc? Stejně by nemohl říci ne, a náměstek ho poplácá o masitých zádech.

Plechý odchází spokojen. Za všechny případné maléry u výtahu teď ponese odpovědnost konkrétní osoba, tlouštík Homola. A ještě může být rád. Dvě stovky měsíčně jsou za tak nepatrné riziko královská odměna. A skrček Špaček přestane otravovat.

Plechý se ale zapomněl zeptat, na jaký že nástroj Homola v kapele hraje.

Nejspíš na basu. Za ničím jiným by svou špekovitou postavu neschoval. Jestli jsou v té Hronově skupině všichni takoví ňoumové, proč z nich má Špaček strach? A proč si na ně nevyšlápne sám, má snad malou moc? Proč chce využít jeho? Čím je mu výrobní náměstek povinován? Pan kapelník si zřejmě nehodlá přidělávat práci. Nasadí do akce mouřenína Plechého. A pro jistotu mu připomene, že má v Městečku patronát nad mládeží. Proč tímhle stranickým úkolem pověřil Skála právě jeho? Nejsou se Špačkem náhodou domluveni?

Nevytváří se tu nějaké seskupení, o kterém on neví? Nechce náhodou někdo na jeho místo? Nepůjdou po něm, když se ukáže, že své úkoly neplní? Mezi mládeží by vlasatá kapela mohla být rázem populární a opravdu leccos napáchat. Špaček by pak proti němu měl tvrdé argumenty. Není záhodno si předem řezat větev na které sedíme. Raději tu muzikantskou partu včas rozprášit, než nastanou komplikace. Jejich muzika může být nakažlivá. I Lenka věčně ladí na radiu řvavé písničky, z nichž mu třeští hlava a pořád škemrá o magnetofon, který stojí dva a půl tisíce!

Bačkorka sledoval náměstka, dokud nezmizel na schodišti, a pak začal uvažovat o svém novém údělu. Přidají mu dvě stovky, měl by být spokojen, jenže pořád běhat nahoru a dolů, to už mu radostné nepřipadá. Takhle ho práce, do níž se většinou těšil, brzy otráví. Bude to jako doma, kde ho táta pořád jen honí.

„Zase tam chrápeš?“ ozve se z výtahové šachty.

Bačkorka vezme z výtahu tři prázdné kbelíky, vidlemi do nich nahází trokarové homolky, odnese je zpět a volá: „Počkej! Výtah musím pustit já, ode dneška to mám v náplni práce.“

„Co meleš, Bačkoro, kdo má čekat, až se sem vyhrabeš? Zavři dvířka i hubu!“

„No jo,“ rezignovaně zahučí, zatáhne dvířka, výtah se rozjede a Bačkorka usedne na hromadu pytlů s vědomím, že se vlastně nic neděje, a proto si teď s radostí nechá zdát o Ireně, tentokrát o jejím buclatém zadku.

11  

Autobus se vleče po vytlučené asfaltce do táhlého Mácovského kopce. Za chvíli vyšplhá na vrchol, v prudkém zlomu se zhoupne, dívky na zadních sedadlech zalapají po dechu, neznámá síla je vymrští do výše, ony zaječí a pak s výskotem dopadnou zpátky na sedadla. Šofér Fábera si na tu podívanou už nastavuje zpětné zrcátko. Dnes to bude obzvlášť vydařené. Polední autobus je zatížen jen vysvědčeními školáků, dvěma taškami mlčenlivých babiček a tady vpředu koženými kufry zrzavě světélkující mondény, jejíž průsvitná, vyzývavě rozhalená blůza a bílé džínsy, jistě z Tuzexu, výmluvně naznačují, jak nóbl je to kočička. Spíš ale pěkná mrcha, usoudil řidič a sešlápl plyn až k podlaze.

Babičky se nestačily pokřižovat, dívky zaječely. Lenka Plechá na zadním sedadle vylétla s pocitem, jako by se pod ní otevřela propast. Autobus narazil zadkem o silnici.

Přehnal jsem to, uznal řidič a díval se do zrcátka. Prázdnou uličkou sledoval holku, která na zadním sedadle zoufale mávala roztaženýma čapíma nohama, až jí bílé kalhotky svítily, a usmál se na mondénu.

Lence se podařilo vstát, stáhnout si sukni, vyhrnutou málem až do pasu a najít odvahu přisednout k Albínovi, kterého šoférův šprým, jak se zdálo, konečně probudil.

Albín náhodou nespal, ani nemeditoval nad neutěšeným vysvědčením. Se zavřenýma očima si zpívat ší lavz jů, jé, jé, jé, a už slyšel, jak tu píseň válí jeho skupina The Magnificent. Znělo to přesně jako od Beatles. Proto nechtěl být nikým vyrušován.

To ovšem Lenka neví a ostýchavě k němu přisedne.

„Přijdeš na schůzi do klubu, Albíne?“

„Na jakou schůzi?“ zeptal se nechápavě.

„Na výborovku ČSM. Napsala jsem tě jako místopředsedu! Přijede novej tajemník z okresu.“

Albín se zdráhal do Svazu mládeže vůbec vstoupit, natož aby stál o nějakou funkci. Co si to ta pitomá Lenka vymyslela? Proč ho v té stupidní organizaci vede? Žádnou přihlášku nikdy nevyplnil, na příspěvcích nezaplatil korunu, v životě se nezúčastnil jediné schůze. A kdo ho tím místopředsedou vlastně zvolil?

„Ale to je jen formalita, místopředseda nemusí dělat vůbec nic, rozumíš, Albíne?“

„A co když se předseda nedostaví nebo onemocní? To bych pak dostal klíče od klubu já?“ zauvažoval bleskově Albín nahlas. Jenže správce Sikula, by ho, funkce nefunkce, do klubu stejně nepustil. V klubu je neomezeným pánem on. Respektuje pouze kapelníka Špačka, ředitele Skálu a náměstka Plechého. Nikdo jiný nemá u Sikuly šanci. Co je to za klub pracujících, když se tam mimo akce žádný nedostane? Požádat Sikulu o klíče od klubu si netroufají ani činovníci místních spolků. Jediný společenský sál ve městě a celý týden je zavřený a prázdný.

Pouze v pátek večer se klub otevírá. Špačkova dechovka zasedne ke zkoušce a Sikula zpřístupní výčep za sálem. Ve vlastní režii prodává pivo muzikantům i těm, kteří si je chtějí poslechnout, a po zavření hospod si je chce poslechnout spousta lidí z Městečka. To už Sikula nalévá nejen pivo, ale i víno a kořalku. V koutě se hraje ferbl a někdy gotýsek, plátýnko má Sikula složené ve skříni. V tomto improvizovaném kasinu jde leckdy o celé výplaty. Správce Jednotného klubu pracujících má v pátek z pečovatelské služby o Špačkovo dechové sanatorium docela slušný vedlejší příjem, samozřejmě nezdaněný. Kdo by také v socialistické společnosti platil daně ze soukromého podnikání, když není povolené. Zpočátku si pár rozhněvaných manželek, jejichž muži přivrávorali v pátek večer domů opilí a mnozí bez peněz, stěžovalo u ředitele Butonu. Jenže Sikula je jeho příbuzný a na Rampu Skálu je v Městečku i předseda MNV krátký.

Lenka sleduje Albínův obličej, jemuž z profilu dominuje mohutný orlí nos, a svou zamilovanost těžko tají. Proto chce jemu i jeho kapele pomoci. Musí přimět taťku, aby to s klubem a Sikulou zařídil a oni tam mohli přes prázdniny zkoušet s bigbeatem.

„Seženu ty klíče, Albíne!“

„A sežeň taky klíče od skříní s aparaturou,“ stupňuje Albín požadavky.

Lenka trochu posmutní. Klíče od skříní se jí sotva podaří opatřit, o ty by musel taťka požádat kapelníka Špačka. A k tomu vyzvat otce si ona netroufá. Leda, že by to mohla chtít za vysvědčení, které ponese taťkovi ukázat.

Albín jí už opět nevnímá. Sleduje teď panoráma Městečka, které se dole vynořilo jako malebná kulisa loutkového divadla. V kteroukoli roční dobu ho tento pohled uchvacuje a někdy až dojímá. Nevyměnil by jej za mrakodrapy Manhattanu ani za Eiffelovku věž. Při pohledu na rodné městečko si pokaždé umiňuje, že pro ně udělá něco velikého, a vlastně už ví co. Proslaví je svou bigbeatovou kapelou!

I Saša, světélkující zrzka, v oné chvíli přeruší lehce dráždivý dialog, který s ní vyzývavě zapředl řidič Fábera. Není žádná romantička, neuchvacuje jí příroda, vůně květů ani barvy podvečerní oblohy, ale pohled na Městečko vmáčknuté do mírné úžlabiny ji zaujme. Už z dálky vystrkuje zoubky nabílených štítů, ostrý špičák kostelní věže a rozložitou stoličku středověkého hradu, jakoby se chtělo zakousnout do šmolkově modré oblohy Vysočiny. Jistě tu zbylo něco nedegerovaného, šťavnatě živého, vábivého, a ona se těší na pár týdnů z dosahu záře papínkových generálských hvězd a matčiných přepjatostí.

Obojí už ji silně otravuje. A hvězdy na uniformě se poslední dobou třpytí stále zářivěji, až ze své oslnivosti začíná papínek tloustnout. Nebo že by to bylo nervozitou z toho, co ho může v takové funkci potkat? Kašle mu na Sopoty i na Varnu s tajným doprovodem. Když kvůli jeho velevýznamnému postavení nesmí navštívit Paříž, podívat se do Říma, projet se v gondole po Benátkách ani si smočit palec ve vlnách Cóte ď Azur, rozhodla se letos pro plovárnu v Městečku, bez dozoru osobního strážce. Má na ni matné vzpomínky z dětství.

Třeba právě tady se bude konečně cítit volná. Snad i zde se najdou hoši plní síly a vytrvalosti, jakou ještě nepoznala. V chalupě po babičce a po dědovi si bude moci denně vyspávat, jak se jí zlíbí, bez obav, že před domem narazí na některého z papínkových zbrojnošů, kteří ji v Praze hlídají na každém kroku.

Proč vlastně? Na univerzitu se dostane pěšky přes tři bloky domů. Do Podolí na plovárnu dojede tramvají. O papínkových aktivitách raději nic neví, tak kdo by ji mohl zneužít. Nebo unést!? Jo, kdyby byl pěknej!!

„Nemusíte vystupovat, zavezu vás až před dům a pomůžu s kufry,“ nabídl se řidič Fábera. Saša hleděla na jeho býčí zátylek, a nevěděla, zda to má považovat za ochotu, nebo za dotěrnost, kterou je třeba zpražit. Zatím mlčela a svou pozornost obrátila k ulicím Městečka. Zblízka se už nezdály tak čisté a upravené, omítky domů byly mnohde oprýskané a nesvítily bělostí jako při pohledu z onoho kopce.

Albín vyrazil z autobusu první. Na náměstí zahlédl pošťáckou brašnu a bez rozpaků dvakrát dlouze hvízdl. Dědci stojící na rohu se pohoršeně ohlédli a vzápětí posoudili délku jeho vlasů, která se stala dalším jejich dopoledním tématem. Začali meditovat i o tom, kam spěje ta dnešní mládež.

„Hej. Filipe, prolez jsem! Nemám padáka! Všechno je v rámu! Konečně si nechám narůst pořádný háro! Dneska v pět začíná zkouška bigbítu. Plechá nám opatří klíče od klubu. Pojď si dát aspoň čouda do parku!“

Usedli na lavičku a Albín dychtivě nasál kouř. Až touhle cigaretou se sebe svrhl břemeno školního roku, v němž si tak lehkomyslně koledoval o propadnutí. Rozepjal ruce a s nimi i křídla své fantazie. Samozřejmě začal bájit o muzice.

Kolem parku se kradl pošťák Jágr pečlivě schováván za přerostlými keři.

12  

Náměstek Plechý sedí v suterénním skladu, ve výklenku, kde je skryt pohledům dělnických mistrů, kteří sem pořád pro něco běhají, zatímco by měli hlídat ženské, aby u práce netlachaly. Z výroby tak vychází stále více zmetků, už jsou jich celé hromady. Nejlepší by bylo všechno to najednou spálit, jenže lidi z Městečka, jakmile uvidí kouř nad lesy u Popelínka, reptají už nahlas, píšou anonymy na ONV a někteří dokonce vedoucímu tajemníkovi okresního výboru strany.

Plechý upijí z velkého otlučeného hrnku kávu, dnes už třetí, kterou mu uvařil skladník Coufalík, a kouří cigaretu značky Start, protože ameriky se sem nehodí. Hledí na regály se spoustou krámů, o nichž ani neví, k čemu by mohly sloužit. Na mnohých předmětech je historická vrstva prachu. Ve skladu nářadí a pomocného materiálu jsou utopeny milióny. Co je tu jen brusných kotoučů. A co kolem nich už bylo kraválu! Dámy z bižutérky si každý kotouč hned tak neoblíbí, a když požadovaný typ brusu zrovna není na skladě, spustí povyk a hrozí zastavením výroby a nesplněním plánu. Vyděšení zásobovači honem skáčou do aut, ženou se do Prahy a do Benátek nad Jizerou, naloží haldy brusných kotoučů – a soudružky si z nich stejně nevyberou i když jsou to právě ony typy, které požadovaly. Všechno se pak navěky uloží do skladu. Dodnes tu brusným kotoučům nikdo nerozumí.

Ve skladu by se měl konečně zavést pořádek, vytvořit nějaký systém.

Jenže Coufalík, liška prohnaná, moc dobře ví, proč se do něčeho takového nežene, proč se jakémukoli kontrolnímu systému vyhýbá jako čert svěcené vodě.

Ztratil by neomezenou vládu nad svým přebohatým královstvím. Náměstek ho o ni rozhodně nepřipraví i když jde o zarytého odpůrce režimu, nadávajícího na socialistické zřízení veřejně dnem i nocí. Coufalík mu slíbil do konce srpna dodat trubky, ventily, fitinky a hlavně tělesa k ústřednímu topení. Nic z toho se v obchodech sehnat nedá a Plechý musí mít už letos v zimě teplo po celém domě, jak si už dva roky přeje jeho žena. Topení mu nainstalují chlapi z údržby, samozřejmě v pracovní době, tak se ušetří spousta času a peněz.

Podnikoví údržbáři za včasnou práci a nemluvnost dostanou mimořádné odměny k platu a s Coufalíkem to vykompenzuje zvláštními prémiemi. Socialismus je náhodou dobrý systém, když se s ním dovede zacházet.

Ticho a klid suterénního skladu přeruší zapráskání v amplionu a poté šišlavý hlas paní Votápkové: „Šoudruh náměštek Plechý, ať še hned doštaví do výroby umělé perleti! Rožbila še ražnice, opakuji, rožbila še ražnice!“

„Sakra,“ zakleje šéf výroby, „musejí mě volat ke každý prkotině?“

Dobře však ví, že musejí. Mistři se v takových případech k odpovědnosti příliš nehrnou, mimo jiné proto, že jejich SOS na pány z údržby neplatí. A rozbitá raznice není žádná prkotina, nýbrž průser jak vrata. Může vyřadit z provozu polovinu fabriky.

Na ražení rondelek se už dávno měly nakoupit nové mašiny z Itálie, a ne flikovat monstra, vyrobená v místní údržbě, dle námětů okoukaných kdesi na veletrzích, dobrá v dnešní době už jen pro muzeum. Ředitelův švagr Markvart by tak ovšem přišel o tučné odměny za jejich návrhy a realizaci i když ty obludy jsou neustále porouchané.

Plechý pomalu vstane a mírně ho píchne v kostrči.

Lenka zaslechla hlášení podnikového rozhlasu a okamžitě se vydala k hale, kde se umělá perleť vyrábí. U vchodu na taťku počká, tady ho nemůže minout. Byla už v jeho kanceláři, ale tam našla jen sekretářku s nějakým hezounem v šedivém obleku s vínově červenou kravatou. Je to jistě tentýž elegán, o kterém jí před chvílí vykládala Marie historku o roztržené kapse jeho kalhot, když si za ní zaskočila do prodejny textilu vybrat nějakou látku na minisukni. Přece musí od taťky dostat penízky za vysvědčení. Ještě něčeho si v kanceláři náměstka všimla. Ta jeho ubohoučká sekretářka už minisukni má!

Copak holka Přástková, snaživka chudá, musí být v Městečku zase první?

Posledně to bylo před časem s gondolkami!

Hned si za penízky od taťky půjde látku na minisukni k Marii koupit. Teď si ale není jista, jestli za dvě trojky – z matiky a fysiky – jí taťka spíš nevynadá.

Pro medicinu, na kterou ji chce otec dostat, jsou tyhle předměty stejně zbytečné. Hlavně, že má jedničku z biologie.

U skladu materiálu se otevřela vrátka.

„Taťko!“ zvolá Lenka, mává vysvědčením a běží mu naproti.

Náměstek mžourá do slunce a obezřetně se rozhlíží. Dvorem chtěl projít nepozorovaně. Tohle setkání s Lenkou okamžitě registrují radary třídírny a našívány v horních oknech fabriky. Je sem vidět dokonce i z jeho kanceláře.

Nadarmo dal před časem do všech oken nainstalovat závěsy, aby se ženské nemohly vymlouvat při vyřazování zmetků na sluneční reflexy. Stejně je nezatahují, nechtějí přijít o nic, co se na dvoře šustne. Zmetky putují do expedice v enormním množství dál a reklamací přibývá.

„Taťko, něco bych od tebe potřebovala,“ zaškemrá Lenka a myslí klíče od skříní v závodním klubu, které má získat pro Albína.

Plechý ji rychle zatáhne za dveře haly, aby to zpravodajská služba u oken neměla tak snadné, a chvatně sáhne do peněženky pro stokorunu, aniž se na Lenčino vysvědčení vůbec podívá.

„Ale já -“ začne Lenka znovu a on vytáhne další stovku. Pak rychle otáčí dceru směrem k vrátnici.

„Až doma, Leničko, až doma. Potřebuju si s tebou stejně promluvit.“

„O čem taťko?“ chce vědět Lenka a natahuje ruku pro peníze. Za dvě stovky bude látky až až.

„O kapele Albína Hrona!“

„Vážně tati? No to je báječný!“ zajásá Lenka. Už je si jista, že budou klíče i od skříní v klubu. Její taťka vždycky všechno zařídí.

13  

Ve vodě plovárenského rybníka se Marie pohybuje se samozřejmou ladností mořské panny. Nohatí kluci běhají po dřevěném ochozu, dunícím pod bosýma nohama, honí se, překřikují, zápasí a padají do vody. Někteří stačí vystřihnout bravurní šipku, jiní se rozplácnou na hladině jak odhozený kufr. To vše pro radost z nadcházejících prázdnin. Marie doplave k žebříčku, důstojně se po něm vyšplhá na ochoz, stáhne z hlavy koupací čepici rozhodí vlasy a sebevědomě vstoupí do klukovského reje, který ji nebere na vědomí. Projde bez úhony až k betonovým schodům plovárny. Po nich vystoupí na travnatou planinu, pozdraví plavčíka pana Švarce, usedne na lavičku a záda opře o teplá prkna dřevěných kabin. Je nadšena z pracovní přestávky v prodejně textilu, která ji dovolí ještě půl hodiny opalovat se a koncentrovat myšlenky.

V poledním vedru plovárna zatím ještě dřímá. Od hustého trávníku a sytě zelených keřů v pozadí se odráží jediné lidské tělo. Neznámá dívka rozkládá prostěradlo na stráňku, kam v tu chvíli dopadají sluneční paprsky téměř kolmo.

Plavčík Švarc překvapeně hvízdne. Jeho údiv nevyvolaly ani tak dokonalé proporce dívčina těla jako zjištění, že je to dcera generála Jánského.

JUDr. Jakub Švarc vzpomíná nerad. Má pro to mnoho důvodů. I teď si jen s nechutí vybavuje čas strávený v plzeňské věznici na Borech. Začalo to tou úřední obálkou, kterou ani nemusel rozlepovat. Už předem věděl, co obsahuje.

Jen ještě netušil, kdo má na jeho odchodu z okresní prokuratury tak náhlý eminentní zájem. I když po únoru 1948 nemohl jako státní úředník spjatý s Benešem a jeho lidmi, nic jiného očekávat. Navíc coby právník rodiny Jánských měl poslední vůli starého pána, Maxmiliána Jánského, uloženou v sejfu kanceláře, ale nepočítal, že po jeho sebevraždě se všechno zběhne tak rychle. JUDr. Švarc se k té listině už dostat neměl. Vtrhli k němu do kanceláře, bedlivě kontrolovali, co si bere z psacího stolu a sejf mu nedovolili otevřít. Byly to tenkrát pohnuté týdny a ještě horší následující roky. Dělníci najednou měli zbraně a nikdo nevěděl odkud. A nikdo nevěděl, k čemu je použijí. Lidové milice hlídaly nejen fabriky, hlídali všechno, co jim přikázali, tedy i jeho, bývalého úředníka londýnské exilové vlády. Když se doslechl, že okresním velitelem StB se stal syn jeho klienta, velkoobchodníka a perleťářského magnáta Maxmiliána Jánského, tušil, že to nedopadne dobře. Dobře to nedopadlo především pro starého Maxmiliána. Nakonec si přes trám hodil smyčku. Zjistil, že synáček mu sebral všechny účetní knihy a spolu s nimi i knihu dlužníků. To, jak Švarc předpokládal, v Městečku později odneslo hodně lidí, včetně jeho. Po primitivním odsouzení bez solidní obhajoby putoval jako pracovník exilové vlády rovnou za mříže. Naštěstí ne do uranových dolů. Po propuštění mu dovolili rekvalifikovat se na krumpáč. Kopal strouhy a pokládal meliorační trubky, v zimě v létě, za každého počasí. Díky galejničině na čerstvém vzduchu se dožil důchodu v jakés takés svěžestí, jen ho občas trápí revma v kotnících.

Konec dobrý, všechno dobré. Finis coronat opus.

Dcera generála Jánského, dnes jednoho z nejvýznamnějších činitelů na ministerstvu vnitra, se natřela opalovacím krémem z Tuzexu a požitkářsky ulehla na prostěradlo. Už se nemohla dočkat, až jí začnou bezostyšné objímat sluneční paprsky na co největší ploše těla.

Plavčík ještě chvíli pozoroval její nádherné linie, než si uvědomil, že dnešní pronikavý žár nevěstí nic dobrého a rozhlédl se po obloze. Byla čistá, ale jakoby zakřiknutá. Ručička jeho vnitřního barometru najednou povážlivě zakolísala. Signalizovala příchod nenadálé prudké bouřky, která může zaskočit všechny nepřipravené. Švarc už pár takových bouřek v životě zažil. Vždy po nich zůstaly viditelné stopy.

Marie seděla na lavičce, opřena mokrými zády o vyhřátou stěnu dřevěné kabiny, a měla zavřené oči. Znovu si do všech detailů přehrávala scénu s domnělým kontrolorem. Vizitku, kterou jí na vysvětlenou daroval, zastrčila okamžitě do škvíry pultu, ale ihned po jeho odchodu ji vytáhla. Na vizitce je titul, jméno, adresa podniku, telefonní číslo do práce i do bytu. Proč by mu vlastně, až zase někdy pojede do Prahy, nemohla zavolat? Strýc Ferdinand ji přece pořád zve. A ona Prahu miluje. V takovém městě by chtěla žít. Dokonce k tomu málem došlo. Chodila tenkrát do sedmé třídy, měla samé jedničky, ale už předem bylo jasné, že odtud z Městečka se na žádnou střední školu nedostane. Otec si odpykával čtyři roky kriminálu za čtyři bedny perleti a pár pytlů hotových knoflíků, které mu našli zakopané na parcele u rybníka.

Marie si dodnes pamatuje, jak byl jejich dům náhle plný cizích pánů. Stála vedle babičky, která klidně seděla v křesle a opakovala: „Tady nemáte co pohledávat, tenhle dům patří mě!“ Muži si ji ale nevšímali, dům prohlédli od půdy po sklep, vytrhali i prkennou podlahu v kolně. Když nic nenašli, odjeli na otcovu parcelu u rybníka, kde chtěl po válce stavět velikou dílnu, a tam objevili, co hledali.

V Městečku bylo takových případů víc. Čamrdářům se nechtělo nově zřízenému národnímu podniku Buton odevzdat zadarmo perleť, kterou si dříve nakoupili, ani knoflíky, které sami ve svých veřtatech ještě jako soukromníci vyrobili. Věděli, že v zemi se perleť nezkazí. A tak ji v bednách zakopávali, aby měli s čím začít, až tahle prašivá doba skončí. Dřív se však dočkali vlny domovních prohlídek. Bezpečnost chodila většinou najisto. Zejména k těm, kteří nakupovali u Maxmiliána Jánského. Lidé v Městečku ani nestačili podezírat z udavačství někoho mezi sebou. Tak rychle to probíhalo. Přijelo osobní auto, vystoupili tři čtyři muži v pláštích, většinou nenosili klobouky, jako za války gestapo, chodili prostovlasí, nebo v tmavomodrých rádiovkách označujících dělnický původ. Chovali se o něco mírněji než gestapáci, ale podezřelé odváděli stejně a nikdo nevěděl kam. Nitky táhnoucí se od postižených jednotlivců po Městečku, utkávané a zpevňované šeptandou z podezření, dohadů a souvislostí, se nakonec začaly táhnout k synovi Maxmiliána Jánského, kterého před nedávnem z trestu převeleli z postu okresního náčelníma StB na ministerstvo vnitra do Prahy.

Igor, Rus po matce, kterou si z první světové války Maxmilián dovezl jako zákonnou manželku, svého jména a původu začal po válce využívat. Matka, která si v Čechách dlouho nemohla zvyknout, ho naučila dobře rusky a on, jakmile se objevili v Městečku první sovětští vojáci, s nimi okamžitě navazoval kontakty a s mnohými se přátelil. Často dělal tlumočníka, pil s nimi a vyváděl, některým velitelům sháněl místní děvčata. Samozřejmě, že si získal u Rusů dobrou pověst, která ho po Únoru vynesla až na post okresního velitele StB, což byla v té době funkce a moc veliká. Ale takový post si musel nějak zasloužit, protože o něj usilovali i jiní. Posloužil otcův sešit se záznamy, kde lehce vyčetl, kdo z čamrdářů v Městečku od Jánského perleť odebral a kolik jí včetně výrobků povinně odevzdal. Zbytek dotyčný někde uschoval. Skupina jeho specialistů, kterým se v Městečku přezdívalo Vlčáci, přijížděla vesměs najisto.

Většina razií dopadala úspěšně a on získával stále více ocenění. Jenže pak se popral se svým rivalem na veřejné partyzánské oslavě a byl takticky převelen na ministerstvo vnitra. Teprve pak vlna domovních prohlídek v Městečku opadla. I v dalších letech, k nim samozřejmě docházelo, ale už nebyly ani tak časté, ani tak úspěšné.

Kvůli čtyřem bednám perleti a několika pytlům knoflíků Marie nesměla celé čtyři roky otce vidět. Po celou tu dobu musely s babičkou úzkostlivě šetřit a uskrovňovat se. Ve škole s ní učitelé začali jednat jinak, než s ostatními. Přímo do očí jí sice nic neříkali, vlastně s ní nemluvili téměř vůbec, aby si snad sami nějak neublížili. Začala pociťovat, že je i od spolužáků jakoby oddělována.

Soudružka učitelka Hamáčková ji při hodinách kreslení určila místo v poslední lavici, vedle Jolanky Farkašové, která byla z dvanácti cikánských dětí. O ní se ve škole šuškalo, že má vši. Jolanka naštěstí vši neměla, ale kamarádky se od Marie začaly stejně odvracet. Nakonec i ta nejvěrnější Jana Přásková. To Marii opravdu bolelo. Ještě že ji babička čas od času vzala do Prahy. V krabici, kterou pečlivě hlídaly, byly zabaleny myslivecké trofeje po dědečkovi a v dětské kabelce, tu přece zloději krást nebudou, něco ze zlata a stříbra, což se vše dalo v Praze zpeněžit. Nějak tu nejhorší dobu po otcově zatčení přečkat musely. Strýc ji tehdy vodil po městě i po kamenném mostě, na kterém byla spousta soch a z něhož krásně viděla Hradčany a vyprávěl jí pověsti o mnohých domech, které míjeli. A když vystoupili nahoru k hradu, nemohla se nasytit pohledu na Prahu a snažila se spočítat všechny věže toho krásného města, ale nikdy se jí to nepovedlo.

Konečně otce z Mírova propustili a kupodivu bez nesnází dostal místo v Butonu. Nejprve jako pomocná síla ve skladu, ale za pár týdnů už expedoval důležité zakázky. Vědělo se o něm, že perleti rozumí a navíc dovede obchodovat a jednat s lidmi. Vyžádal si ho sám obchodní náměstek JUDr. Hrabina, podle něhož ani roky kriminálu nemají v obchodních zájmech podniku hrát podstatnou roli. Rampa Skála jeho rozhodnutí přes protesty některých skalních soudruhů kupodivu požehnal. Nakonec Rovenského dobře znal, jako že tady v Městečku se znali všichni a všichni o vlastnostech těch druhých téměř všechno věděli.

Bylo po strádání, ale i po občasných cestách do Prahy. Rodinných cenností ani moc neubylo. Babička stále vlastní dům, uvnitř připomínající lovecký zámeček, oprašuje trofeje po svém otci, panském myslivci, i po manželovi, který byl v Městečku nadlesním. Všude na stěnách visí parohy srnců, jelenů i daňků, vycpané sovy, tetřevi a bažanti, i hlava kamzíka, kterého dědeček skolil v tyrolských Alpách.

Babiččin dům je tak trochu muzeem, ve kterém se bydlí. Lovecký salonek i pokoj pro hosty jsou vždy uchystány přijmout návštěvu, jako za dob, kdy otec obchodoval s perleťovými výrobky a cesťáci si tu podávali dveře. Nyní už se návštěvy téměř neobjevují. Babička tvrdí, že ani tak jim nic nechybí, ale pravdu nemá. Chybí jim matka. Alespoň otci a Marii. A vždycky, když spolu jdou na hřbitov upravit její hrob s velkým bílým andělem, otec si posteskne, že dnešní medicíně by se už nemělo stát, aby jim matka při porodu zemřela.

Z oválné fotografie na pomníku se na ně usmívá krásná ženská tvář.

14  

Naolejovaná záda Saši Jánské nemilosrdně bičují sluneční paprsky, a ona vnímá jen příjemný pocit uvolnění, který se dostavuje po každém podařeném milování. To poslední sice nebylo příliš divoké, zato překvapivé.

Poděkovala řidiči autobusu za to, že ji dovezl až před dům a odnesl kufry dovnitř, ale sotva stáhla přiléhavé džíny a rozepnula propocenou halenku, už tam byl znovu. Z míry ji rozhodně nevyvedlo, že ji zastihl polonahou a řekl přímo, že má sotva hodinu času. Odjezd autobusu ale tentokrát o pět minut přetáhl a cestou si ještě zastrkoval košili do kalhot. Kdyby ho nepřinutil jízdní řád, možná by byli v posteli ještě teď. Ale Saša si nestěžuje. Tihle chlapíci z venkova zřejmě žádnými komplexy netrpí a svou sebejistotu nedávají najevo tak okázale a nemaskují tím mindráky jako pražští frajeři – vyholení, navonění, nebo naopak úmyslně zanedbaní, zarostlí a s páchnoucíma nohama. Tohle byl normální chlap a jako chlap se zachoval. Na rozloučenou řekl jenom – tak zase někdy, a kvapně odešel, jak mu nakazoval jízdní řád, který o pět minut přetáhl.

Náhlé a prudké nesentimentální milování v Saše vždy vzbuzuje opravdovou radost. Jiné radosti vlastně nemá. Všechny dřívější se kamsi vytratily. Radost z nových věcí, kterými ji odmalička zahrnovali, už dávno nepůsobí, radost z peněz, které jí otec štědře poskytuje, radostí nikdy nebyla, radost z úspěšně složených zápočtů a zkoušek mizí za vchodem fakulty.

Dokonce se jí zdá, že jí profesoři nějak nadržují, což nesnáší. Ale pociťuje to i jinde. Je dcerou čtyřhvězdičkového generála a to se po Praze, která je jenom velkou vesnicí, samozřejmě ví. Od dětství měla vše, na co jen pomyslela, vždy dosáhla čeho chtěla, nikdy nebyla v nesnázích, a když přece, zablýskaly tatíčkovy hvězdy a všechno opět plynulo hladce, normálně, až zoufale normálně.

Ve velkém bytě na Vinohradech odjakživa panuje strohá, upjatá atmosféra, jež vyhovuje tatíčkově uzavřenosti i matčině chorobné posedlosti čistotou a pořádkem. Snad proto se doma zakřiknutá Saša začala ve škole prát s kluky.

Učitelé ji za to netrestali, naopak trestali chlapce, poškrabané a pokousané dračicí Jánskou.

Už tehdy to začalo, už v dětství ji kluci zajímali. Tím spíš, že si jí nevšímali, a možná se jí i báli. První skutečné vzrušení pocítila tenkrát v zimě, při tom přepadení. Borek jí vytrhl baletní střevíce a ostatní začali Sašu tlouct, pak jí povalili do hromady sněhu u chodníku, cpali sníh za krk a někdo ji rukou začal hmatat v rozkroku. To v ní vyvolalo zvláštní vzrušení, takže ani žádný jiný vjem neregistrovala. S lidmi, kteří ji vysvobodili se vůbec nebavila. Sebrala baletní střevíce, beze slova šla domů, plivala sníh a vědomí, že se jí tam dole někdo dotýkal, trvalo dál. Ani doma nic neřekla. I když se tatíček výjimečně rozčílil a vyhrožoval, že to dá vyšetřit, že jeho lidé vyšetří všechno, lhala a tvrdila, že upadla.

Dodnes se jí ta krutá příhoda jeví jako nejpoutavější dětský zážitek, jako světýlko v pustině navlas se opakujících dnů: Vstávání, okázale bohatá snídaně v rodinném kruhu, cesta do školy, teď už na univerzitu, často s papínkovým osobním řidičem, jenž má zřejmě rozkaz mlčet. Nudné přednášky z hudební vědy, nudné klábosení s dívkami stejné kategorie, cesta domů, sem tam odpolední kavárna, kde se nic neděje. Pak nezáživné studium, nezáživná televize, ulehnutí a spánek beze snů. Na mejdany, jako dcera generála Jánského chodit sama nesmí. Jednou ji tatíček přidělil bodygárda. Chtěla ho cestou domů svést, ale nedal se. Asi byl příliš mazaný, nebo ho ještě někdo hlídal.

Saša nechce ztrácet nejlepší léta svého života, ale cítí, že je tím neúprosným stereotypem beznadějně marní. Poctivě chodí na přednášky, místo aby si pořídila sporťák zahraniční značky a vyrazila do světa, o němž jí občas vypráví Ali Abú. Nesmí navštívit Paříž, ani Benátky, nesmí si zajet do Vídně, kam Alí, pracovník egyptské ambasády, každých čtrnáct dní jezdí na nákupy a rozhodně by ji vzal s sebou. Ona kvůli tatíčkovým hvězdám nesmí nikam. I když na to má. Prý z bezpečnostních důvodů. Saša dodnes neví, jde-li o bezpečnost její, nebo tatíčkovu, nebo jeho ministerstva. Nač ji nutili učit se francouzsky, proč se biflovala angličtinu? Aby si mohla číst Hemingwaye v originále? Stejně jí těmi dokonalými, před očima přímo ožívajícími pasážemi o víně, o rybách či o býcích, jenom dráždí. I ona by chtěla prožít milostný románek za fiesty v Pamploně, alespoň chvíli být Brett Aschleyovou z novely The Sun Also Rises.

Někdo jí položil ruku na rameno. Je to těžká ruka a pálí víc než slunce.

„Bon jour mademoiselle, excusez de vous déranger!“ řekne plavčík Švarc a dívá se na to nádherné tělo s hlaďoučkou kůží, která už lehce červená.

Takové oslovení Sašu ohromí. V tomhle zapadlém koutě jí někdo připomíná její lásku! Je to galantnost nebo výsměch? Prudce se zvedne a horní díl plavek zůstane na dece. Plavčík Švarc se na pevná a skvostně vyvinutá ňadra přes brejličky usmívá.

„Proč jste mluvil francouzsky?“ zeptá se Saša a bez ostychu pohlédne starému pánovi do očí.

„Připomněla jste mi jednu dávnou dívku od Seiny.“

„Vy jste byl v Paříži?“

„Studoval jsem tam. V pětadvacátém byla Paříž Mekkou světa.“

„Já věřím, že je i dnes!“ povzdechne Saša a hledí na starého pána s výraznou pleší a ještě výraznějším opálením, které zahanbuje bělost jejích ňader, jež si teprve teď zakrývá, a okamžitě k němu pocítí sympatie.

„Doporučil bych vám, slečno Jánská, sezónní vstupenku. Předpokládám, že se tu nějaký čas zdržíte.“

„Vy mě znáte!?“

„Znám vašeho otce,“odpoví Švarc.

„Toho zná hodně lidí,“ prohlásí Saša neutrálně, a má dojem, že v plavčíkových slovech zaslechla jakýsi spodní tón opovržení. Raději by ho slyšela mluvit mazlivou francouzštinou.

JUDr. Jakub Švarc je dost starý a zkušený, než aby se nechal zčistajasna okouzlit mladou ženou, ale stěží se může při pohledu na toto krásné dívčí tělo ubránit vzpomínkám na vlastní mládí. Ještě teď v pětašedesáti se cítí obstojně a na vše se dívá očima, které nestárnou. Proč by se mu tedy nemohla líbit tahle dvacetiletá dívka? Co na tom, že je dcerou lumpa, jenž mu způsobil tolik příkoří.

Nebo by to mohl být nenadálý objekt jeho dosud nikdy neplánované a tudíž nepřipravované pomsty?

Plavčík Švarc se Saše lehce ukloní, což u něho ani v plavkách nevypadá směšně, a jde k otevřenému přístřešku improvizované plovárenské pokladny prodat vstupenky maminkám s kočárky, a chichotaným dívkám, přicházejícím po udržované písčité cestě směrem od města, lemované vzrostlými duby. Jedině ty tlumí průchod slunečních paprsků, které si jinak podmaňují celou plovárnu.

Teprve později si všimne nezvyklého úkazu nad protějším lesem. Jemné potrhané mráčky mají při troše představivosti tvar obrovské rybí kostry. A protože on se plavil po mořích a oceánech a ani při práci na melioracích nehleděl odevzdaně do země, pochopil, že tenhle úkaz není náhodný a v nejbližších hodinách přivodí prudkou změnu počasí, o níž revmatičtí dědkové stávající každé dopoledne na náměstí, blábolí už tři dny. Určitě to bude pořádná bouřka s krupobitím, ne-li průtrž mračen.

15  

Odjel. Janička ho viděla z vrátnice. Nasedl do černé šestsettrojky a byl pryč. Ani se neotočil, nezamával. Asi nemohl. Při služebních cestách se nemává, to ona chápe. Zato ale slíbil poslat pohlednici. Snad z Bukurešti, možná ze Sofie. Když ho pozvala na oběd do závodky a sami dva u stolu jedli uzené s bramborovou kaší a okurkou, za 4,20 Kč podnikové ceny, což náměstek Plechý bude muset zaplatit, vyprávěl jí o místech, která už navštívil. Byl v Moskvě, Varšavě, krásné Budapešti, zná celé rumunské a bulharské pobřeží, kde jsou u pláží moderní hotely a kiosky s občerstvením, někde i noční bary s intimně osvětlenými parkety. Avšak pár kilometrů od pobřeží a od hlavních center – středověk.

Jeho představa dovolené však Janičku zmátla.

Nemohla pochopit, že by chtěl v cikánském voze putovat napříč Rumunskem, neholený, zaprášený, možná i hladový, s nějakou zavšivenou cikánkou. To ji zdrtilo. A ještě něčeho si všimla: provizorně zalátané kapsy u kalhot, To jeho eleganci poněkud degradovalo. Takové nedostatky hrdinové jejích románů nikdy nevykazovali. Přesto jim všem navždy vtiskl svou podobu. Janička věděla, že ode dneška si bude každého z nich představovat jako jeho, Ing. Jaromíra Maternu z Pragoexportu.

Do konce pracovní doby zbývala poslední, nejprotivnější hodina. Janička otevřela knihu s červenými deskami, ale zazvonil telefon. Vychytralý Motyčka, předseda podnikové organizace svazu mládeže, jí chtěl zase využít.

„V pět je v klubu výborovka, přijede novej tajemník ČSM z okresu, já mám tou dobou důležitej trénink. Vem to za mě. Je to prej děsnej sekáč, takže tam zaskoč, čau!“

Motyčka jí vždycky dovede opít rohlíkem, i když jednou ji opil i jinak.

Posílá ji na nudné, nedůležité schůze, zatímco smetánku zajímavých exkurzí, a hlavně zájezdů, slízne sám. Janička se rozhodla, že na žádnou svazáckou výborovou schůzi nepůjde. Na čtení se ale stejně nemohla soustředit, i když došla ke vzrušující pasáži, ve které se hrdina knihy vrací. Představila si, že by ho měla přivítat ona sama, a najednou dostala z jeho návratu strach. Kam by ho tady v Městečku mohla pozvat? Co zajímavého mu ukázat? A kde vlastně by spal? U nich doma, v kamenném baráčku v podhradí, kde se musí celý rok topit, kde žijí ve dvou místnostech bez koupelny a vodovodu, se záchodem na dvorku?

A s příchody opilého otce, který matku probudí a vzápětí rozčílí, až oba křičí na celou ulici?! A někdy padají i facky. Ne, domů by ho přivést nemohla. Nikdy nikoho nemůže přivést domů. Kdysi k nim chtěla přijít Marie. To spolu ještě kamarádily a moc dobře si rozuměly. Už proto Janička nesměla dopustit, aby Marie viděla, jak to u nich doma vypadá. Nedovolila jí přijít ani před barák, záměrně se s ní po cestě pohádala, tak prudce a znenadání, až se Marie otočila, a bylo po kamarádství. Zdánlivě šlo o maličkost, ale pouze Janička věděla, že stud za to, jak bídně žijí, žádná maličkost není.

Už mockrát chtěla z chalupy odejít. Někam pryč, jinam, získat garsonku ve větším městě, bydlit v čisté místnosti s čistým ubrusem a čistými záclonami, chodit do kina a občas pozvat známé na šálek kávy nebo na skleničku vína. Ale podnájmy ve větších městech se shánějí těžko, na přidělení bytu čekají i rodiny dlouhá léta a na družstevní garsonku si ze svého platu nikdy neušetří, i kdyby škudlila sebevíc.

Svou budoucnost Janička vidí šedivě. Raději na ni nemyslí, protože se jí vlastně bojí. Kdo by si ji mohl vůbec vzít? Nějaký obyčejný kluk, kterému bude jedno, že její otec pije? Nebo i ona narazí na pijana, před nímž bude muset schovávat peníze, jak to dělá její matka? Co když takhle dopadne sama? Ještě má v živé paměti oslavu letošního MDŽ. Mužští z provozu ji nalévali griotkou, vaječným koňakem, vodkou i rumem, dodnes neví, jak se dostala domů a ráno měla hlavu na prasknutí. Matka jí dávala na čelo studené obklady, a pak dlouho seděla u stolu s hlavou v dlaních, než propukla v pláč. Nakonec přišlo to nejhorší: začala ji vyčítat, že je po otci, a nejspíš měla pravdu.

Ale ona za to nemůže. Vždycky ji někdo přinutí se napít, a potom už jde všechno rychle, ztratí kontrolu a vzápětí už neví, co dělá. Raději se nikdy nevdá. Z té bídné chalupy však odejít musí. A musí to dokázat sama, nemůže čekat na nějakého prince, který by ji vysvobodil. Nedočkala by se. Žádný takový princ nikdy nepřijde.

Život je mnohem tvrdší, než jak se o něm píše v románech s červenými deskami.

Opět otvírá knihu a těší se, že aspoň tady vše dopadne dobře.

16  

Jako galejník tlačí propocený Hošna těžké služební kolo značky Ukrajina do Mácovského kopce a umiňuje si: jakmile se stane vedoucím pošty, začne na nadřízených vymáhat služební automobil. Copak se budou pošťáci se zásilkami věčně trmácet do vsí jako v dobách c.k. pošty? Pokrok je nutno prosazovat i v odlehlých koutech Vysočiny, třebaže lidé tu o něj příliš nestojí. To Hošnu často dráždí a někdy přivádí až k zuřivosti pro vlastní bezmocnost. Má spoustu nápadů, věděl by, jak rodné Městečko povznést a zvelebit, ale není tu nikdo, kdo by jeho nápady sdílel a byl schopen a ochoten je uskutečňovat. Zdá se mu, že tu funguje jen jakási setrvačnost a anonymita moci, která všechno řídí, aniž se ukazuje. Život je tu bezbarvý, nudný, nespolečenský, jakoby něčím ušlápnutý, a Hošna v podstatě ví, čím to je, ale nemůže to nahlas nikde říkat. S takovými názory by ho k postu poštmistra nikdy nepustili. O to víc nenávidí tenhle režim, který ho nutí neustále se přetvařovat. A zřejmě není sám.

Lidé jsou většinou uzavřeni do soukromí, s nikým se už nechtějí stýkat, natož přátelit. Dřívější sdružení a spolky zanikly nebo byly přímo zrušeny. Společenský život zmizel v nenávratnu. Živoří jen místní dechovka, které se pro stáří muzikantů přezdívá »dechové sanatorium«.

Naštěstí začíná léto a je tu parta mladých lidí, kteří se na plovárně zase začnou scházet. Objeví se i ti, co přijedou na prázdniny a možná i pár mladých lidí z Prahy i odjinud. Jenomže prázdniny po dvou měsících skončí a všichni zase někam zmizí. Opět nastanou nekonečné uplakané podzimní dny a zimní večery k ukousání.

Městečko jakoby stále víc ztrácelo svou někdejší čamrdářskou slávu a stále hlouběji se propadalo mezi kopečky Vysočiny. A bývaly doby, kdy tohle ojedinělé místo výroby perleťových knoflíků znali v Evropě i Severní Americe.

Starý čamrdářský mistr Říha dodnes ukazuje v hospodě pohlednici z Chicaga, pietně zabalenou v celofánu. Adresa zní: Mr. Jiri Riha, Mestecko, EUROPE.

Došla správně, necelé tři týdny po odeslání. Rozhodně by měla být vystavena v městském muzeu, místo těch kašírovaných panelů o dělnickém hnutí a hladových pochodech, o nichž jim ve škole vykládali kovaní komunisté.

Do vrcholu kopce zbývají dvě telegrafní tyče a sedm patníků u silnice a Filip stále mnohé nechápe. Doma ho matka často za komunistu označuje.

Nedávno navrhl, aby do jejich velkého a téměř prázdného domu vzali do podnájmu mladého inženýra chemie, jemuž Buton nemohl poskytnout jiné ubytování než cimru na dřevěné svobodárně, kde bydlí děvčata, a také plno myší. Matka vzplála jako pochodeň. To tak, brát si cizí lidi do baráku, který si zvelebili krvavými mozoly a jen zázrakem uchránili před znárodněním! Jenom komunista by jim sem chtěl nasadit nějakou veš a zničit jejich soukromí!

Podle oficiální doktríny je komunista člověk, který bojuje za pokrok, za lepší, spravedlivější řád, za blahobyt pro všechny. Ať se Filip rozhlíží sebedůkladněji, žádného takového komunistu v Městečku nevidí. Vidí jen prospěcháře. Nějaký pokrok je vůbec nezajímá. Blahobyt, to ano, ale pouze jejich vlastní. O druhého zájem nikdo nejeví. Komunistický odznak už pro ně dávno ztratil půvab. Začínají se spíš za něj stydět. Málokdo ho už nosí veřejně na klopě. Ty tam jsou doby, kdy bez něj neudělali ani krok, kdy jím hrdě a hrozivě demonstrovali svou příslušnost k vládnoucímu klanu. Do klopy si jej zapíchnou jen o prvním máji a místních konferencích strany.

Ještě pár kroků a pošťák Hošna dosupí na vrchol kopce. Znaveně postrčí kolo do škarpy a sám padne do stínu rozložité třešně na mezi u silnice.

Jako na dlani má před sebou Vysočinu, pohlednici krajiny zarputile zprohýbané, ošlehané větry všech směrů. Kam oko dohlédne, vlní se vršky a kopečky, vzdálené hřbety lesů na obzoru modravě obkličují bachratá pole, promísená úžlabinami zelených luk a pastvin, v nichž se blýskají zrcátka malých i větších rybníků. Lány polí rozdělují švy stromořadí podél cest. Meze s korálky keřů připomínají potrhaný růženec. Na temné zeleni lesů prosvěcují košilky panenských bříz. Místy se rdí střechy vesnických chalup a nabílené věže kostelíků ukazují k vysoké obloze. Barvy té pohlednice určuje roční koloběh.

Dnes ale pocit volnosti, který tu Filip obyčejně vdechuje s kouřem cigarety, jakoby cosi dusilo. Lesy vyhlížejí šedivě, louky náhle ztratily šťavnatou svěžest, obilí strnulo v tetelícím se vzduchu. Ustalo bzučení včel a cvrkání koníků v trávě. Není vidět ptáčka ani motýla. Krajinu obestírá zlověstné ticho. Nad lesy se zvedají temné mraky s fialově žlutým nádechem, připomínající dobře uzrálou modřinu. Filip konečně pochopí a vstane.

Ještě jednou přehlédne krajinu a uvažuje: Za sedm minut, aniž šlápne do pedálů, dojede na okraj Městečka. Za dalších pět minut dosedne na svou židli v rozdělovně pošty a bude vyčkávat sběrný autobus. Pak se může nebe třeba zbláznit. On bude sledovat letní bouřku z bezpečného úkrytu poštovního úřadu.

Hošna zvedl těžký služební bicykl z příkopu, na rameni urovnal řemen pošťácké brašny a nasedl.

Neujel ani deset metrů, když ucítil, jak kolo tvrdě dosedá na ráfek.

Pochopil, že zadní pneumatika je beznadějně prázdná.

17  

Prásk! Bouchly dveře dřevěné plovárenské kabiny. Zvedl se prach a jeho chuchvalce zavířily cestičkami plovárny. Přivázané loďky o sebe narazily.

Odložené svršky koupajících se kluků roznáší vítr po trávníku.

„Všichni z vody! Okamžitě z vody!“ křičí plavčík Švarc. On jediný ví, co bude následovat. Stojí na ochoze s prutem v ruce a vypadá jak krotitel šelem v plavkách.

Vítr rve listí korunám stromů, ohýbá keře, cuchá vlasy, vhání prach do očí. Klukům bere kuráž, nemluvňata dohání k pláči a jejich matky k hysterii.

Rázem zmizela letní pohoda a pocit bezpečí.

Saša se pokouší složit velké prostěradlo, které sebou hází jak utržená vratiplachta, chvatně cpe věci do kabely a uvažuje, kam utéct. Nejraději by se schovala do plavčíkovy kabiny.

Vítr náhle utichne a první těžké kapky dopadnou na vysoušenou zem.

Plavčík před sebou žene po betonových schodech hlouček kluků a bezděčně švihá prutem do vzduchu. V tom okamžiku se rozsvítí nebe. Z něho praskavě sjede blesk a malá, bíle žhnoucí kulička, několikrát poskočí po kovovém zábradlí skokanské věže a pak zasyčí na hladině rybníka. Následuje ohlušující rána, při které všichni strnou.

Jenom na okamžik ozáří nebeské světlo Sašu uprostřed plovárny, a plavčík Švarc si znenadání vybaví znovu onen jas, který ho kdysi oslnil v Palazzo degli Uffizi, když na stěně jednoho ze sálků spatřil Botticelliho obraz Zrození Venuše.

Teď viděl jinou Venuši, na jiném místě, zato dokonale živou. A mířila k němu do kabiny.

Plavčík, harcovník a vysloužilec, má v paměti všechny prožitky, radosti a strasti, které kdy se ženami zakusil. I teď si přeje, ještě jednou, naposledy, než život definitivně zhasne, pocítit onu úchvatnou závrať v náručí krásné ženy, právě té, kterou tu vidí před sebou. Ale odmítá brát svou vidinu jako odplatu za zlé skutky jejího otce. Jenže je natolik moudrý, aby si svou pošetilou představou milování spojoval právě s dcerou generála Jánského.

O to galantněji ji zve do své dřevěné ubikace. Přece ji nenechá venku v lijáku i když její táta ho na dvacet let vyhnal do všech sibérií tohoto drsného kraje, nazývaného Vysočina.

18  

Plechý pozoruje z okna kanceláře podnikový dvůr. Kroupy odskakují od vybetonované plochy jak drobné pingpongové míčky, v téměř souvislé vrstvě pokrývají zemi a jen pozvolna tají. Svou milovanou zahrádku asi sotva pozná a na polích bude vymláceno.

K zaburácení hromu se připojí podniková siréna, a on sebou jako vždy škubne. Kvílivý zvuk sirény a detonace hromu v něm opět vyvolaly vzpomínky na válku.

Ve vratech hal se tísní lidé, ale nikdo se neodvažuje vrhnout do krupobití, které zvolna přechází v těžký hustý liják. Až teď se někdo rozběhl. Baba Hošnová! Kdyby do té udeřil blesk, náměstek přispěje radostně na věnec. Mezi ženskými v našívárně vyvolává jen rozepře a hádky. Pořád se cítí nadřazená.

Myslí si, že do smrti bude milostpaní. Přitom její táta patřil k čamrdářům, kteří si doma z nouze drželi kozu. Ještě jako velká holka ji chodila pást na tržiště, kde kluci hrávali fotbal. Na to si náměstek přece pamatuje. Teď se rozběhla, déšť nedéšť, asi chránit svůj velký dům. Čert ví, jak se jim tu barabiznu v Horní ulici podařilo zvelebit. Za války se přece stavět nesmělo. Když se Plechý vrátil z rajchu, Hošnových barák byl najednou o patro vyšší a zářil novotou. Hošna nejspíš někoho podmazal. Perleťové šperky se cení v každé době, a on s perletí umí, ale jen když chce. Je nejšikovnějším čamrdářem v Městečku. Však mu Plachý také nabídl výjimečné místo ve vzorkovně. Tam si mohl s perletí hrát jak chtěl. Ale on odmítl! V Butonu za ta léta nic kloudného nevytvořil. Jen vrtá knoflíky, jako jiní, ale to tady dovede skoro každý. Dříve se mu pod rukama rozvíjely nádherné perleťové květy, z trokasového odpadu vybrušoval umné špendlíky v podobě prohnutých listů, hned po válce vyřezával jemné brože se siluetou Hradčan. Ale po Únoru, kdy zvítězili komunisté s tím naráz přestal.

K podobným uměleckým předmětům ho v Butonu ještě nikdo nepřinutil. Na nátlak ředitele sice zhotovil perleťový pohár, o který se tu každý rok hraje fotbalový turnaj, ale to je všechno. Při každé příležitosti dává najevo, jak tenhle režim nemá rád. Copak se lidi nikdy nepřizpůsobí?

Z vrat vyrazí i ostatní. Ženou se přes dvůr k vrátnici, jako by jim šlo o život!

Tohle plachý zná. O život! Takové okamžiky zažil. V rajchu se ke konci války bombardovalo a utíkalo do krytů každý den. Dodnes si vybavuje svištění padajících bomb a děsivé hlasité exploze. Jednou to nad jejich krytem v Essenu zasvištělo obzvlášť silně. A to svištění jako by mířilo přímo na něho. Po detonaci se probral až v troskách. Jen zázrakem nad ním ještě držel betonový sloup. Vyhrabávali ho za dva dny. Pořád slyšel ve tmě sténání a zdálo se mu, jakoby se opodál někdo modlil. Ve třiadvaceti z něho byl rázem šedivý kluk. Po válce, na stavbě mládeže mu začali přezdívat Sivák. Mohl se tajně čílit, ale nic s tím nenadělal. Natož, aby se kvůli tomu pral. Na stavbě se museli tvářit všichni optimisticky, aby nekazili vysokou pracovní morálku. I s těmi šedivými vlasy se nakonec oženil. I když si zrovna nevzal takovou, jakou by si přál.

Dvůr je prázdný. K zahlceným kanálům se valí proudy vody a vytváří velké kaluže. A přece ještě někdo utíká. Holka s povytaženými sukněmi s buclatýma nohama plácá svými vietnamkami do louží, až voda stříká. Irena!

Přes občasnou bolest v kostrči se Plechý pořád cítí jako chlap. Nemůže odevzdaně snášet celibát, do kterého je uvržen vlastní ženou. Irena Barchová je kus! Když otevřel dveře razírny, seděla na stole v kratičkém plášti, který odkrýval i její hýždě.

Rozlomení raznice se dalo považovat za havárii. Proto bylo nutné, v zájmu plnění plánu, učinit okamžitě nezbytná opatření.

„Od zítřka nastoupíte noční, Barchová!“

„To asi nepůjde,“ řekne holka klidně a sedí dál.

„Proč by to nešlo?“

„Já totiž noční dělat nemusím!“

„O tom se teď s tebou bavit nebudu! Nastoupíš zítra v deset večer a hotovo. Máme tu malér!“

Irena Archová netečně sedí, zatímco vedlejší raznice běží naprázdno.

Druhou obsluhu poslal Plechý do míchárny zastavit lití desek. Vzniklá hmota za hodinu ztvrdne a je k nepotřebě. Ty nezrecyklovatelné zmetky se pak musí spálit někde na hromadách, nejlépe mezi lesy, aby na ten oheň nebylo moc vidět. Už na ty černé mastné kouře lidi poukazují.

„Prostě se mnou nepočítejte!“ prohlásí Irena klidně a Plechého ta její laxnost rozzuří!

„Tak ty odmítáš pracovat? Buď ráda, že tu vůbec můžeš dělat, že jsme tě vzali z děcáku a dali vyučit! Buď ráda že bydlíš na svobodárně za kterou skoro nic neplatíš! Kde bys asi dneska byla? Možná že v nějaký polepšovně!“

„Že jste mě vytáhli z děcáku a dali vyučit, za to vám děkuju. Že jste mě šoupli na tu nejhorší práci, za to vám snad ruce líbat nemusím. Plíce mám jenom jedny, a ty si tímhle smradem rozežrat nenechám. Jakmile mi vyprší smlouva, tak tu se vším praštím a pudu. Na takovouhle robotu a na dřevěnej barák, se kterým hejbou myši, vám seru!“

Náměstek otevřel ústa, buď aby nasál víc vzduchu, nebo překvapením. Přistoupil k Ireně, a ještě nevěděl, co udělá.

Irena se svezla se stolu a najednou držela v ruce nůž. Dlouhý široký nůž, kterým se tu odlepují a rozřezávají polyesterové desky. S nožem v ruce a pohledem holky bez domova, která nemá co ztratit, prošla kolem Plechého tak těsně, až se o jeho tělo otřela svým zaprášeným ultrakrátkým pláštěm, který byl navíc na zadku vyhrnutý a ukazoval polovinu jejích vyzývavých hýždí.

Plechý se neovládl, zapomněl na nůž i na nedýchatelný vzduch a do té téměř odkryté prdelky si s rozkoší plácl.

Nůž vylétl do výše, Irenino tělo se napjalo a oči uviděly rudě.

Plechý naštěstí jednal rychle. Jednou rukou popadl holku v pase a přitiskl ji k sobě, druhou uchopil zápěstí s napřaženým nožem. Ucítil, jak se mu její velká prsa přimáčkla k tělu a to vyvolalo v rozkroku podnět, který byl v mžiku znatelný.

Irena ucítila pot z jeho dederonové košile a nebyl jí nijak nepříjemný. Ale téměř vykřikla, když se jí cosi vmáčklo do podbříšku. Pak pochopila, co to může být a začala se znenadání smát. A najednou se smáli oba a oba myslili na totéž.

19  

Antonie Hošnová doběhne před dům na kost promočená, a jen otevře, vykřikne rozlíceně: „Ten lotr!“

Dveře na dvůr jsou dokořán.

Přes hlavu stáhne šaty, ve spodničce a bosa shání kbelík, hadr a koště.

Kocour Sam sedí na stole verandy a s královskou povýšeností sleduje lítý spěch paní domu. Ta zběsile vymetá vichřicí orvané listí a zurážené hruštičky z ucpané mříže kanálu. Velikou louži na verandě stírá za neutuchajícího nadávání každému, kdo jí přijde na zjitřenou mysl. Když se narovná a pohlédne na stůl, Sam nezaváhá. Před mokrým hadrem včas uskočí, přehoupne se přes zbytek louže, vyběhne na dvůr a usedne na bezpečné a suché místo pod střechou veřtatu. Odtud pozoruje počínání osoby, která si přehodila přes hlavu zástěru, na bosé nohy nazula dřeváky a snaží se znovu uvolnit kanálovou mříž.

Zloba Antonie Hošnové se mění v nejčernější obavy, když spěchá po schodech na půdu svého domu. Během okupace se jim podařilo téměř zázrakem přistavět patro. Ale už se nedala sehnat dehtová lepenka na střechu. Pod eternitové tašky teď zatéká, kdykoli se s deštěm objeví i vítr, který na půdu zahání dešťové kapky, pokaždé z jiného směru. Pořád je jí vlastně záhadou, jak získali potřebná stavební povolení. Za protektorátu se přece stavět nesmělo. Ale její muž to dokázal. Když si ho před válkou brala, měl jeden oblek, jednu sváteční košili a bednu s čamrdářským nářadím. To byl veškerý majetek, který přinesl do chalupy a k jejímu loži.

Antonie pobíhá po půdě s plechovkami k onomu rituálu připravenými, pozoruje místa, odkud kape, a kape pokaždé odjinud, jak vítr zahání déšť pod eternitovou krytinu.

Dodnes nechápe, proč si vlastně Hošnu vzala. Pravda, v jejích letech a s jejím věnem se nedalo příliš vybírat, ani čekat. Byl nejvyšší čas. Pak najednou přišlo dítě i peníze.

Onehdy večer, už za války, někdo zaklepal na dveře. Hošna se zprvu bál Židu Taubovi otevřít, ale nakonec ho přece pustil. Už nosili žluté hvězdy a nikdo si s nimi netroufal na ulici promluvit. Hugo Taub nesl malý kufřík. Pak s ním Hošna dlouho hovořil v čamrdářském veřtatu, jenom při světle petrolejky, a nakonec i něco sepsali. Ji k té dohodě nepřizvali. Tři dny na to všechny Židy z Městečka odvezli.

Za nějaký čas Hošna rozšířil dílnu, koupil nové stroje, perleť od starého Jánského a stavební materiál. Brzo byla chalupa o patro vyšší. Jen dehtový papír pod eternitovou krytinu nebyl k mání. Antonie nepochybovala, že na to vše si bral Hošna peníze z Taubova kufříku a na podmazání protektorátních úředníků určitě i nějaké šperky, když se marce přestávalo věřit.

Do rajchu na práce naštěstí živnostníky nenutili a Hošna měl po celou válku z čeho vyrábět, i když o knoflíky nebyl valný zájem. Proto se přeorientoval na umělecké předměty z perletě, které vozil do Prahy. Ty skupovávali v jednom obchodě Na Příkopech němečtí důstojníci pro své doma čekající ženy a po okupaci Američané pro své milenky. V prvních poválečných letech už považovali lidé v Městečku Hošnu za milionáře. Šlo jen o to, zda se někdo z židovské rodiny Taubů vrátí z Osvětimi zpátky.

Antonie Hošnová rozmístí plechovky do míst, kde trvale kape, rukou si rozmázne sazi na čele, zástěrou setře s trámu prach a unaveně usedne. Liják bušící do střechy beethovenovským fortissimem, přejde pozvolna do konejšivého ševelení a spolu se šerem a teplem půdy uklidňuje její mysl. Opře bradu do dlaní a uvažuje. Z Taubovy rodiny se sice nevrátil nikdo, ale nakonec jim ty peníze stejně požehnané nebyly. Všechny je komunistické měnové reformy znehodnotily na pouhé nic. Ještě, že jim zbyl barák, který na štěstí od znárodnění zatím uchránila.

20  

Krupobití bohudík ustalo. Déšť neutichá. Proudy vody se nepřetržitě valí kolem chodníků a nedovolí kanálům ani nepatrné nadechnutí.

Předseda Národního výboru rázuje po kanceláři s rukama za zády a s hrdlem sevřeným, hotov okamžitě přiskočit k telefonu, neboť kanalizace, ta stařičká aorta Městečka je už dlouho nemocná, stejně jako jeho tepna srdečnice.

Když nastupoval do funkce, byl rozhodnut zřídit kanalizaci novou, s větším průměrem, kterou už se nebude zahlcovat každá jarní sprška, ale na tak nákladnou investici se peníze nenašly.

Co tě nepálí, nehas, řekli mu soudruzi na okrese. Pouštět prachy kanálama si nemůžeme dovolit. Dáme ti něco na úpravu chodníků. Zvedneš obrubníky, voda se do baráků nedostane, město bude vypadat líp a ještě tě občani pochválí!

Tak se teď každou chvíli musejí strkat dráty a ježci do potrubí, hlavně od provozovny masného průmyslu k potoku za městem, kam směřují všechny splašky. Na svět vychází páchnoucí svinstvo ze zanesených, dávno nepostačujících rour.

Ve volebním programu byly také nové byty, obchodní dům, kino, a dostavba stadiónu. Dodnes se nic z toho neuskutečnilo, i když se snažil, sháněl, hádal se, žadonil i zuřil. Za dvě volební období dosáhl jen srdečního kolapsu.

Někdy v Městečku dochází k situaci opravdu na mrtvici. Na ONV už roky škemrá o uvolnění parcel na výstavbu dvojdomků. Teď mu sdělili, že to nepůjde, dokud se ve městě nevyřeší otázka veřejné kanalizace. Takové kocourkovské tanečky už předsedu MNV zmáhají.

Má tři roky do důchodu. Tato vidina ráje by ho mohla jakž takž uklidnit, a také svádět k nečinnosti, mávnout nad vším rukou a raději se každý den vydal na dvouhodinovou procházku, jak doporučují lékaři. Ale to by sportovní stadión nedostavěli ani do konce století!

Předseda co chvíli vyhlédne z okna a pozoruje dešťové kapky v kalužích. Zdá se mu jakoby řídly. Snad tentokrát nedojde k nejhoršímu a nebude muset volat hasiče. Ti musí být u všeho. Většinou nadělají víc škody jak užitku.

Zazvonil telefon, a je to tady. Ucpaný kanál v Dolní ulici. Lidem už teče voda do sklepů!

21  

Poštmistr Půlpán sedí u psacího stolu, za oknem padá déšť a jemu víčka.

Dřív byla jednotlivá oddělení přepažena a přednosta pošty měl svou vlastní kancelář. Jakmile ale přišli rudí mocižrouti, všechno zrovnoprávnili, zlidověli, znesvětili. I jeho chtěli z úřadu vyhodit, když se k nim nepřihlásí. Nakonec za něho neměli náhradu. Žádný soudruh neviděl v jeho úřadu dost velké a tučné koryto. Zato dali celou poštu zmodernizovat. Teď vypadá jako ratejna. Lidi tu rázem vyšmejdí pohledy všechny kouty. Když se poštmistr otočí, hledí paní Růže přímo do výstřihu. I když musí dělat, jako by neviděl nic.

Paní Růža, dvojnásobná vdova, už potřetí ovdovět nehodlá. Nechce mít vetchého šéfa na svědomí. Ona by potřebovala mužského, ne třasořitku. Na muže ale v životě štěstí neměla. Většinou se na ní pouze vrhali. Buď jen očima, nebo i vším ostatním. Její prsa je přitahovala jak magnety. Obyčejně skončili dřív, než ona začala. Mnohdy si ta svá těžká ňadra přála odložit. Prsatá byla už od třinácti.

Paní Růža je v létech, kdy se takové věci již odsuzují. Její peněžní přepážka se za ta léta stala téměř zpovědnicí. Obzvlášť ženy přidávají k přijímaným či odesílaným penězům i pár slov. Někdy jsou to i celé příběhy nebo dokonce vyznání. O každé nové události v Městečku se paní Růža záhy a bezpečně dozví, někdy i v několika verzích. Je-li to příběh košilatý, promítá si ho večer v posteli, aby z toho měla hezké sny. Už jenom hezké sny, i když se ještě tak stará necítí.

Poštmistr Půlpán nahlas zívne a přinutí se vstát. Za jiných časů by mohl mít ve své kanceláři i kanape. Touhle hodinou obvykle nikdo nepřichází, a dnes je tu obzvlášť mrtvo, kdo by taky chodil, když venku leje jak v tropech. Za chvíli se přikodrcá poštovní autobus, a ten nespolehlivý Hošna se z rozvážky po vsích ještě nevrátil. Aby tak musel s Jágrem tahat balíky do vozu sám poštmistr!

Lehce zamhleným oknem hledí do liduprázdného náměstí a zívá dvojnásob. Nikde nikdo, jen do kopce u hasičské zbrojnice nějaký blázen tlačí v lijáku kolo. Poštmistr otře sklo a zaostří zrak. Konečně toho promočeného šílence poznává. Elév Hošna, jeho budoucí nástupce. A brašnu bude mít zas celou promočenou! Vedoucí pošty musí dohlédnout, aby ji ten lajdák nepohodil jen tak do kouta, ale dal přes noc řádně vysušit.

22  

Vytrvalý déšť Marii Rovenskou skličuje. Sedí na pultu ztemnělého krámu, a jako správná prodavačka čeká na zákazníka, i když ví, že v tomhle lijavci nikdo nepřijde. Marii čekání nevadí. Jen by chtěla čekat jinde, v jiné prodejně, nejraději v docela malém butiku na rušné třídě velkoměsta, v němž by prodávala samé hezké věci a spokojené zákazníky vyprovázela úsměvem. Za deště by sklem výkladu pozorovala automobily, barevnou hru neónů v kalužích chodníků a mohla stále doufat – až zavře svůj roztomilý krámek a půjde ulicí, přidruží se k ní vysoký pohledný muž v módním plášti s vyhrnutým límcem a v elegantním klobouku. Zdvořile nad ní rozevře deštník a po krátkém seznamovacím obřadu ji pozve do kavárny. A ona to pozvání přijme. Seznamovat se s mladými sympatickými muži přece není žádný přestupek.

V Městečku se to ale bere jinak. Už ji tu vedou jako budoucí paní poštmistrovou, třebaže Filip Hošna zatím roznáší jen balíky a noviny. Závistivě sčítají majetky obou někdejších milionářských rodin. Ona a Filip si přece dosud nic neslíbili! Ani neví, zda by ji milostivá paní Hošnová byla ochotna za snachu vůbec přijmout. A Marie by ani nechtěla mít nějakou zběsilou tchyni neustále za zády. Nejrozumnější bude prozatím vyčkat, neukvapovat se v rozhodnutích, ani v náhlých, neuvážených gestech. Tak ji to přece učí moudrá babička.

Marie opatrně sklouzne s pulltu, aby její sukni opět nezachytil proradný hřebíček, vezme pravítko a začne šátrat ve škvíře mezi dubovými deskami stařičkého pultu, kam ukryla vizitku Ing. Jaromíra Materny, toho elegána z Pragexportu, kterému teklo z nosu a ona si ho spletla s kontrolorem. Náhle se pravítko o něco zarazí. Po chvíli se Marii podaří ze škvíry spolu s vizitkou vyšťourat i podlouhlou nahnědlou obálku. Není na ni žádná adresa, ani jméno.

Rozpačitě ji obrací v rukou, a pak ji otevře. Čte roztřesené kostrbaté písmo a nevěří svým očím. Dohoda z 8. listopadu 1941. Hugo Taub bezúročně půjčuje Františku Hošnovi jeden milión korun. Písmena psaná inkoustem jsou v přítmí krámu místy špatně čitelná. Přesto Marie Rovenská nerozsvítí.

23  

Albínu Hronovi déšť nevadí. Vlastně jej ani nevnímá. Sedí na posteli, drží kytaru a skládá píseň. Melodii si občas přezpívá vysokým hlasem, který se škrtí v hrdle, ale tak to má být, tak se dnes zpívá beat. Chraplavým hlasem na doraz. Píseň, kterou tvoří nazval Letní křídla, ale melodie je mu pořád stále nějak povědomá, nápadně připomíná Dům u vycházejícího slunce, bude ji muset od základu překopat.

Vymyslit světový hit dá makačku. Je nezbytné, aby melodie vycházela z nitra, ze srdce, jako u Boba Dylana, a byla nápaditá, jako u Beatles, to on chápe a cítí. Tak čím to, hrome, že ho nic kloudného nenapadá? Všechny melodie, které si vymyslí, jako by už někde slyšel.

Albín tuší, že je to důsledek soustavného poslouchání hitů z radia Luxemburg a ze Svobodky. Na Svobodné Evropě lze teď chytit odpolední hudební tříhodinovky s Rozinou, kupodivu bez rušení. Rozina podrobně informuje česky o světových kapelách, odpovídá na dotazy a mnohým dokonce hraje na přání. Albín by si hned dal zahrát Penny Lane, jen kdyby věděl, jak dopis bez rizika dostat za hranice. Hošna tvrdí, že některé adresy jsou ostře sledované a dopisy pak rozlepované, nebo vůbec nedojdou. Z našich rozhlasových stanic se o světových kapelách nedozví nikdo nic.

Znovu otráveně udeří do strun. Krásný znělý akord ho vzruší a nadchne, až téměř zajásá. Už to má, to je ono! Konečně se chytil! Teď to přišlo! Ó, leť, na křídlech svých...

Za chvíli znechuceně odhodí kytaru na postel.

Zase sám sobě naletěl. Vždyť to není nic jiného než Hey, Jude, don´t make it bad...

V té chvíli své milované Beatles přímo nenáviděl.

24  

I Johny tvoří. Po dlouhé době zašel do bývalého dědova veřtatu a objevil tam hlaďoučké lipové prkýnko. Jen tak z rozmaru na ně načrtl dívčí tvář. A pak se ho zmocnila posedlost. Prkýnko upevnil na ponku a dlátky, podobnými tomu velkému, jímž si ráno v práci úmyslně zranil ruku, začal zlehounka oddlabávat nažloutlé dřevo. Z prkýnka pozvolna vystupoval reliéf. Na pět stehů pod obvazem myslel jen v okamžicích, kdy ho v ráně prudce zabolelo. Jinak pociťoval zvláštní napětí a nepřetržitou radost.

25  

Na plechových střechách kabin déšť už jen ševelí. V té nejkrajnější, jež plavčíku Švarcovi slouží za kancelář i letní obydlí, sedí na pryčně Saša Jánská, kouří, ze skleničky od hořčice upijí rum a cítí se uvolněná, spokojená, bezmála šťastná.

„K něčemu se vám přiznám,“ řekne plavčík Švarc, a ona strne. Copak to musí být vždycky stejné? Po náhodném pomilování partnerovy city náhle vzplanou. Vzápětí přijdou návrhy a nabídky k zopakování – zítra, pozítří, za týden. Když odmítne, dostaví se neodbytné škemrání, lítostivé výčitky nebo výhružné vnucování, dokonce i pronásledování. Podle nátury. Což ji zatvrdí ještě víc. Všichni muži, se kterými kdy něco měla, ji chtějí znovu. Ani tenhle pán nebude zřejmě výjimkou. Že si s ním vůbec začala. Tady v Městečku chce být absolutně volná!

„Když jste stála sama uprostřed plovárny a zablýsklo se, připomněla jste mi Botticelliho Venuši. Na některé obrazy nelze nikdy zapomenout, ale člověk by je asi neměl vidět oživlé, zvláště, když se jeho čas nachýlil.

Váš otec má tady v Městečku mnoho nepřátel a z mé strany mohlo jít docela promyšleně i o akt pomsty. Něco, co je krásné, ale nemůže být pomstou!

Jenže nemohu zaručit, že vás tu ochráním před lidmi, kteří si svou pomstu trvale hýčkají a vytáhnou ji v pravý čas. Takových tu v Městečku pár zůstalo. Proto, radím, nezdržujte se tu dlouho, msta se může přelít i na nevinné. To už jsem několikrát v životě zažil.“

Saša hledí na starého pána téměř ohromeně. Zase tak starý jí zrovna nepřipadá, ale bude určitě moudrý a upřímný. Spíš v něm najednou vidí rytíře.

Proto se k němu nakloní, políbí ho na čelo a řekne mazlivě: „Merci beaucoup, mon chevalier!“ A je ráda, že tu v Městečku našla někoho, komu může důvěřovat.

26  

Filip pobíhá po schodišti pošty téměř závodním tempem. Balíky a pytle hází ode dveří do otevřeného autobusu, kterému všichni, přes protesty vedoucího pošty říkají dostavník. Na nahém těle má pracovní plášť paní Růži. A pršet nepřestává.

Když zamkl píchlé kolo ve sklepě a stáhl promočenou košili a do půl těla obnažený vešel do úřadovny pošty, paní Růža potěšeně zvedla oči od štůsku bankovek.

„Půjčte mu něco na sebe, ať tu nechodí jak hambář!“ zahučel poštmistr.

Paní Růža vstala od přepážky, vzala ručník a v rozdělovně se vrhla na Filipova mokrá záda, hruď i vlasy. On držel, a trochu se styděl. Už dlouho se jeho tělem nikdo tak laskavě nezabýval.

Teď sleduje odjíždějící dostavník. Červená koncová světla rozmazaně září clonou deště a mizí v zatáčce Dolní ulice.

Náměstí je opět vyprázdněné jako po moru.

Do konce století se tu sotvaco změní. Poslední šanci, kterou Městečko mělo, zdejší hlavouni odmítli. Ředitel Butonu Jaroslav Skála nemohl připustit, aby si tu nějaká Tesla zřídila ze zrušené mlékárny detašované pracoviště a později třeba i samostatný závod, jak se snažila. To by pak polovina nespokojených pracujících mohla z Butonu odejít! Každý si hlídá svůj píseček a Skála si hlídá Buton i Městečko. Přece si sem dobrovolně nenasadí konkurenci.

To mu nemůže mít nikdo za zlé, a zřejmě nemá, protože v Městečku k onomu aktu všichni mlčí. Nic jiného jim taky nezbývá.

Errata:

30.05.2021 15:37