Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

1  

Vít Homola, přezdívaný Bačkorka, sedí na schodech Jednotného klubu pracujících a čeká na kamarády z bigbeatové skupiny, které sám ze své iniciativy dal název The Buffalo. Bufalo se vyslovuje rozhodně snáz, než The Magnificent, kterýžto název tvrdošíjně prosazuje lídr Albín Hron. Dát kapele takové jméno, které skřípe mezi zuby a svolat zkoušku na pátou odpoledne, navíc v takovém vedru, je od Albína holá pitomost. Stejně je do klubu správce Sikula nepustí!

V okně protějšího domu se objeví tučné tělo paní Vostré, která si s každým ráda popovídá, a vtěsnává ho mezi oba rámy. Minulé dny byly přece tak bohaté na události. Z průtrže mračen a krupobití, které potlouklo stromy, domy, zahrady i pole, se Městečko ještě nevzpamatovalo. O zdejší pohromě psali dokonce v okresních novinách.

„Tys tam byl taky, Homolo? Povídej, jaký to bylo!“

Tu noc se rozhoukala siréna na Butonu. Všichni mysleli, že hoří, Bačkorka honem sháněl požárnickou výzbroj a helmu, kterou nakonec našel pod postelí, a ona zatím přišla povodeň. Nejhořejší z kaskádových rybníčků nad městem, zvaný Čoleček, se protrhl a voda vzápětí zdemolovala další hráze.

Bývalé panské louky byly rázem pod vodou. V domcích u potoka k ránu vynášeli nábytek. Cikánské rodině voda odnesla psa i s boudou a utopila prase v chlívku. Ke ztrátám na životech jinak bohudík nedošlo.

Na hrázi nejspodnějšího Mlýnského rybníka se shromáždila polovina Městečka. Všichni pozorovali neúprosně se zvedající hladinu. Rybáři s bidly a sochory hodlali rybník odpustit, požárníci jim radili a chtěli pomáhat, ale tyhle dva spolky se neměly v lásce, došlo k výměně názorů, k hádkám a nakonec urážkám hasičského sboru. Musel zasahovat sám předseda MNV, aby se ti kohouti mezi sebou nepoprali, ale stavidly stejně nikdo při tom náporu vody nepohnul.

Požárníci pak začali přečerpávat vodu do odpadní strouhy dokud se jim neporouchal motor. Pak už bylo slyšet jen cikánku Gališu. Jakmile zmlklo požárnické auto, začala znovu kvílet a občasnými pohlavky povzbuzovat šest svých dětí, aby naříkaly s ní, a někdo útlocitný konečně navrhl uspořádat sbírku na tu ubohou rodinu, a předseda MNV velkodušně souhlasil. Cikán Fero teď nosí proužkovanou kravatu, kterou mu daroval holič pan Ferda.

„Voda vám padala přes stavidla s takovým rachotem,“ vypráví paní Vostré Bačkorka, „že mi z toho ještě dva dni potom hučelo v palici!“

Paní Vostrá souhlasně přikyvuje.

„Mě hučí v hlavě každou chvíli, Homolo, a nemusí bejt ani povodeň. Stačí, když je tady v klubu tancovačka, nebo když zkouší Špačkova dechovka.

Hlavně ten jeho falešnej klarinet se mi zavrtává do uší. Ale to není nic proti tomu, když tu ty bláznivý klucí začnou tlouct do kytar. To sou příšerný zvuky.

Někdy si až myslím, že z toho zcvoknu. Tady je těžkej život, Homolo!“

„Což dát si takhle špunty do uší?!“

„To už jsem zkoušela! I vatu i špunty a všechno možný! Ty kluci s kytarami nemají slitování. Kvílejí, řvou a třískají do bubnů a taky tam na něco drnčej, až se mi chvějou tabulky v oknech!“

„To bude asi bustr,“ upřesňuje Bačkorka.

„Mě se pak zdá, že mám hlavu plnou čmeláků. Někdy bych z toho vyskočila z kůže!“

Bačkorka si najednou představí paní Vostrou ve zrychleném filmu. Jak se v náhlé panice vysvléká z kůže, jako z tepláků, a utíká pryč a z té široké, bílým špekem obalené zadnice odpadávají kusy sádla a štěkající psi za ní běží a vzápětí se o ty odpadlé špeky poperou.

„Poslechni, Homolo, nepatříš náhodou taky k těm divochům?“

Úsměv na Bačkorově tváři zdřevění, honem přemítá co odpovědět, aby nezradil své kamarády jako Jidáš Krista, navíc paní Vostré, která je vyhlášenou drbnou Městečka a zachrání ho v poslední chvíli Irena Barchová, která se znenadání objevila na rohu ulice.

Irena má na sobě silonovou halenku a sukni nad kolena, z níž vystupují pevné buclaté nohy a ledabyle komíhá poloprázdnou taškou. Bačkorka fascinován jejím vyvinutým poprsím vstává, jakoby ho zvedala nějaká neviditelná síla. Jeho úsměv je nadále ztuhlý, zejména v okamžiku, když kolem něho proplouvají Irenina ňadra. Stačilo by jen natáhnout ruku a dotknout se toho, o čem si Bačkorka zatím nechává jen zdát.

„Ahoj Ireno!“ vyhrkne v opožděné reakci a jakoby byl hypnotizován dívku následuje.

Irena se prudce otočí.

„Co po mě chceš?!“ vyjede na něho a on čte v očích holky bez domova odhodlání klidně ho tou rozkomíhanou taškou praštit.

S výrazem hladového dítěte, jemuž odepřeli nedělní oběd, na který se smí jen dívat, zůstane stát.

Irena má dnes rozvernou náladu. Vrací se z plovárny vykoupaná a svěží, dokonce vyspalá. Ve stínu pod stromy si pěkně zdřímla. Noční šichta je v letních vedrech přijatelnější než ta odpolední otročina. Navíc dvojnásob placená.

S váženým soudruhem náměstkem se nakonec dohodli. Ten sviňák má zřejmě chuť i na ni. Snad by se toho dalo šikovně využít. Některé holky to s ním koulí jedna radost. Dvě už přeřadil na lepší pracoviště. Ani ona v té smradlavé razírně nechce setrvat navěky.

„Já – já tě chci pozvat na zkoušku našeho bigbítu!“ zvolá Bačkorka a rozběhne se za ní. Vůbec netuší, coby bubeník, jak přesně udeřil do správného činelu a jaké to bude mít následky.

Paní Vostrá na ně závistivě hledí a vzpomene na léto, kdy chodila se svým Tondou úvozovou cestou k Hájku. Za hubičku dostávala kopretiny ze stráně a pak ji, bůh ví jak, nalákal do březového remízku a bez dlouhého otálení svalil do trávy. To byly panečku časy!

Ke klubu přijíždí s plně naloženou károu Albín Hron. Zbytek techniky nese Komár Patočka v náručí. Marně však lomcují klikou masivních dveří. Paní Vostrá přestává myslit na břízky, modré nebe a modré Tondovy oči a nevraživě sleduje oba chuligány.

„Tudíž mě sem vláčíš zbytečně,“ suše, avšak vyčítavě prohlásí Komár a odloží na zem svůj doma zhotovený zesilovač. Albín ho vyštval od piva, z terasy plovárenské restaurace, kde bilancoval dosud neukončený druhý semestr elektrotechnické fakulty ČVUT. Na štěstí, jak usoudil, ještě není vše ztraceno.

Zkoušku z marxáku, kterou si odložil, udělá levou zadní a na opravný termín z matiky je čas do poloviny září.

„Ta pitomá Lenka slíbila přinést klíče přesně v pět!“ vzteká se Albín.

„Na ženské spoléhám pouze z nouze, když mi není poblíž žádný člověk. Teď musíš na Sikulu citově zapůsobit sám! Co kdybys mu vysvětlil, že v této etapě socialistického vývoje už patří všechno všem!“

Komár usedl na schod a opřel lhostejně hlavu o zamčené dveře klubu, zatímco Albín chvátal vstříc svému neúspěchu. Paní Vostrá ještě chvíli otálela, a doufala, že se ti bigbítoví chuligáni do klubu tentokrát nedostanou.

2  

„K večeři!“ zvolá Antonie Hošnová pronikavě, že je to slyšet bezpečně v celém domě. Filip se právě pokouší ve svém pokojíku doladit starou oprýskanou kytaru.

„Ohřívat to znova nebudu!“ zvýší matka hlas o tercii. V zásadě má ještě kvintu, což značí poslední varování. Pak matčin hlas sklouzne do hlubších poloh, setrvačně bublá a syčí, zatímco Filip už dávno sedí u stolu. Spolu s jídlem hltá sportovní zprávy, ale jinou než sportovní stránku v novinách nepřečte. Proč taky. Všechno je tam stále stejné: stejná politika, stejné agitace, stejné osočování kapitalistického západu, stejně stupidní boj za mír. Otec přelouská každé noviny od úvodníku po tiráž. Copak v nich pořád hledá? Že by nějaké změny, které by mohly konečně nastat v tom jeho zpackaném životě? Někdy se Filip na čtení soustředí příliš, jídlo stydne a matčino hučení zesílí. Sebemenší zbytek na talíři pak způsobí sopečný výbuch.

„Když mu tady nejede, ať táhne jinam!“ zní její oblíbený slogan. „U nás už jedli jinší páni, a jak jim chutnalo!“ vychvaluje si své kuchařské umění, protože v tomto domě ji nikdo za nic nepochválí. Jinšími pány myslí šachového velmistra Šajtara, který kdysi sehrál v Městečku se členy šachového klubu simultánní partii. Filipův otec tenkrát s mistrem jediný remizoval a pozval ho v návalu radosti domů na oběd.

Velmistr Šajtar vepřové s knedlíkem a zelím, s dostatečným množstvím zoftu samozřejmě patřičně vychválil, nepochybně mu chutnalo lépe než v běžné restauraci, na které byl většinou odkázán, a jako důkaz uznání a vděku slovy světáka vyjádřil obdiv paní domu. Od té doby se ona cítí královnou všech kuchařek.

Dnes se Filip snaží matčinu výbuchu předejít. Pro diplomatické jednání s otcem potřebuje klidnou atmosféru, avšak porce naložená na talíř se ani při nejlepší vůli v tomto letním vedru zvládnout nedá. Proto mu tajně pomáhá kocour Sam, trávící podvečer s otcem na kanapi. Samovi se několikrát podaří uchopit sousto přímo z vidličky ale to další přece jen spadne na zem. Sam povýšeně hledí na kousek šťavnatého masa ležícím na tepichu kuchyně, neochoten k němu seskočit. Jeho lenost je někdy udivující. Naštěstí ví, před kým ji může beztrestně projevit.

„Seber to,“ vybídne Filipa otec. „Ať zase není kravál,“ dodá polohlasně, neboť předpokládá, co může následovat a otočí stránku novin. Filip poslechne.

Otcova smířlivá nálada ho povzbudí. Teď je vhodná příležitost vznést onu ožehavou prosbu.

Otec se zahloubal do článku o vlivu kapitalistických zemí na naši ekonomiku, napsaný jistým Radovanem Seluckým a nadšeně čte, neboť se mu zdá, že konečně zachytil stopu, kterou denně v novinách vyhledává.

Hošna senior moc radosti v životě nepoznal, a možná už ani nepozná, neboť je vážně nemocen. Ale jediné radosti by se dožít chtěl: aby tenhle nenáviděný režim padl. A teď tiskem prolétla alespoň vlaštovička, která naznačuje, jak na tom tenhle oslavovaný socialismus skutečně je. Nějaký Selucký si troufá kritizovat nejen neefektivní a zastaralé metody socialistického průmyslu, ale nepřímo i jeho představitele. Kdopak mu to povolil, kdo za ním stojí, když v tomhle státě vládne přísná a neomezená cenzura?

„Nepůjčil bys mi dvě stovky?“ zeptá se konečně Filip.

Otec neodpoví. Soustředěně hledí do novin a v duchu konečně přiznává, že tenkrát se vzdal komunistickému režimu zcela dobrovolně, předčasně a zbaběle. Tiše, bez protestů, jako většina ostatních. Bez odporu. Všichni jenom čekali, až jim komunisté vezmou majetky a svobodu. Odevzdal svůj čamrdářský veřtat dobrovolně a vstoupil jako řadový vrtač knoflíků do nově založeného socialistického podniku.

Františku Hošnovi nevadí, že jako bývalý milionář přišel měnovou reformou o všechny peníze. K čemu peníze, když není do čeho je investovat.

Jemu vadí, že mu vzali svobodu v podnikání. Denně musí splnit svou normu navrtaných knoflíků v n.p. Buton, nic víc. A to ho neuspokojuje. Dříve si mohl s perletí vyhrát, zhotovovat z ní umělecké předměty, ale pro komunistický režim nehne ani prstem, to si tajně odpřísahal. Teď ho zajímají pouze noviny a takové zprávy, jakou četl dnes. Pevně věří, že se ještě něco v tomhle zatuchlém neměnném systému musí stát, a že se toho dožije.

„Řekni si mámě!“ zavrčí otráveně, protože si uvědomí, že vlastně žádné peníze ani nevlastní.

K tomu se Filip neodhodlá, přestože dvě stovky nutně potřebuje. Johny Šůna už fotoaparát nabízí sám. Příslušníci SNB mu zabavili kolo a on je může vykoupit jen pokutou. Včera večer tu událost popisoval na terase plovárenské restaurace:

„Jedu vám takle k večeru ze hřbitova. Tátovi jsem pokropil fialky, hodím konev na kolo a bez problému si to šlapu až k zámeckýmu kopci. Tomu jsem se holt musel poklonit a z kola slízt, přece si v tom vedru nebudu žhavit játra horskou cyklistikou. Jo, mít pionýra, na kopec bych vyfrčel bez zadejchání. U zámecký brány jsem na toho zrezavělýho mustanga znovu naskočil a trochu mu šláp do pedálů, až na tom dláždění začala konev protestovat a dělat kravál, jak stádo zdivočelejch bubeníků. S rachotem projíždím zámeckou uličkou k tý krvavý značce stop, u vjezdu do náměstí. Řek sem si, že trochu uberu. Jenže v brzdě něco křachlo a už to jelo samo, stopka nestopka. Moh jsem přefrčet hlavní štreku a vlítnout do Masný uličky, zvaný Myší díra. Jednosměrka mi mohla akorát zasalutovat. Jenže náměstím se zrovna hrabal dlouhatánskej kamion a tu Myší díru hodlal zablokovat. Snažil jsem se řidiče slušně upozornit, že jako já plyn ubrat nemůžu a určitě to musel slyšet, protože jsem řval na celej rynk. To sem ještě nevěděl, že za tím tyrákem jedou poliši s modrým majáčkem na kapotě. Už jsem se viděl vedle táty pod fialkama, když najednou kamion začal kvílet a syčet, možná se i trochu škvařily gumy, jak vehementně mi dával přednost. V ten moment Poliši tyrákovu zadní poznávací značku málem políbili.

A to je asi popudilo. Kamionu otřu z vděčnosti košilí prach z předního nárazníku a jen tak tak se vpasuju do tý Myší díry, nejužší škvírkou, která ještě zbejvala.

Poliši asi na to konto spustili houkačku.

Pak to pokračovalo, jako v americkým akčním filmu. Žlutý autíčko policajtů vjelo za mnou do zakázaný jednosměrky a já uviděl v Masný uličce, stát napříč další náklaďák, tentokrát s červenobíle pruhovanou masňáckou plachtou. Zrovna do něj cpali vepřový konzervy, co se odtud lifrujou do Ruska a spřátelenejch zemí. Za jinejch okolností by mi ty červenobílý pruhy radostně připomínaly mou milovanou Slávii, kdyby za mnou policajtská houkačka tak hlasitě nekvílela. Ještě tu zbyla maličká štěrbina na chodníku, která, jak jsem předpokládal, poliše nepropustí, jenže jí nechtěla pustit ani mě, protože jí zrovinka procházela paní Jouzovám s dvěma lískama krásnejch červenejch třešní. Držela je pod křídly jako kvočna, a taky začala zuřivě kvokat, když se jí ty červený kuřátka rozběhly po asfaltu do všech světovejch stran. Možná je tam doteďka sbírá. Byly to fakt výtečný chrupky, pár jich napadalo do konve, kterou jsem o jednu lístku zavadil.

Zdálo se, že tím moje artistický číslo končí, přede mnou už byla jen prázdná ulice a dokonce pedály tý jankovitý mrchy začaly znovu zabírat, a zvuk estébácký houkačky se znatelně ztrácel.. Pak ho ale bylo slyšet ze sousední ulice. Kliftoni mi chtěli nadjet a zatknout mě u sokolovny. Takovou radost jsem jim udělat nemoh. Nasadil jsem spurt dolů k mlíkárně, než mi odříznou poslední ústupovej směr. To všechno na plnej plyn a zase z kopce. Poslední nadějí pak byla zkratka vejmolem, nahoru přes skládku odpadů, kterej sem vysypává polovička Městečka. Seskočím ještě v prudký jízdě, hodím kolo na hřbet, ve snaze probrodit se popelem, shnilejma bramborama a všelikejma sračkama, co tam lidi vyvážejí, i když nahoře je cedule – Skládka zakázána! Jsem v půli cesty k vítězství, když dole zastaví žlutej žigulík a nadstrážmistr Votáhlo vyvalí svý panděro z auta s pokřikem: Jménem zákona stůjte!

Zbejvaly tři možnosti: Buď obětovat sebe, nebo kolo, nebo obojí.

Obětoval jsem svý krásný zánovní kolečo.

Na Votáhlovy další výzvy, abych vylez z těch kopřiv, že vo mě stejně vědí, jsem neodpovídal, aby mi náhodou nepřišili paragraf za hanobení veřejného činitele a vyčkal jsem, až si to kolo Votáhlo z toho marastu vodtáhne.“

Johnův velocipéd stojí teď v průjezdu místního oddělení Veřejné bezpečnosti, i s konví na řídítkách, a on neví, čím bude zalévat otcův hrob a jak se na hřbitov dostane. Pěšky trvá cesta tam a zpátky skoro hodinu. Takže shání peníze na vyplacení kola z rukou zákona a je ochoten prodat cokoli, i otcův fotoaparát, který je rodinnou památkou, a to i se slevou.

Od matky si Filip půjčovat nehodlá. Především by chtěla vědět, na co ty peníze potřebuje, a hned by zase spustila: Další krám do chalupy! Nestačí, že tu dělá kravál s kytarou! Kdyby si raději hleděl domu! Mohl by naštípat dříví nebo natřít okapy, posekat trávu na dvoře a udělat si pořádek v pokojíčku! To ho ještě nikdy nenapadlo. Teď by tu začal bláznil s fotoaparátem! Ať si raději hledí zaměstnání!

Filip znechuceně odstrčí talíř s nedojedenou večeří, i když ví, jaké výtky budou následovat.

„Už zase potáhne za tou frajlí! za tím puchejřem nafoukaným, co neví, jak se na ulici kroutit a má-li člověka vůbec pozdravit!“

Antonie Hošnová nemůže zapomenout na dobu, kdy firma Rovernský vévodila obchodním kruhům Městečka a František Hošna i s Taubovými penězi a vlastním veřtatem se za ní jenom šoural. Ani teď, když je komunistický režim nahnal do jedné fabriky a každý den se před šestou setkávají na vrátnici u píchaček, k nějakému sbližování nedochází. Už jenom proto, že si tenkrát na Rovenského tajně myslela a on si vzal jinou. Tahle zhrzenost a následná nenávist kupodivu stále převládá nad možností fůze rodinných majetků, z nichž bezpochyby ještě něco zbylo, i když ona přece ví, že majetek je to nejpodstatnější.

Filip bere ze svého pokojíku otlučenou kytaru, z Remarquovy knihy Tři kamarádi tři ukryté stokoruny a chvátá na zkoušku bigbeatu. Na zbývající dvě stovky si bude muset Johny počkat do Filipovy příští výplaty, a počká-li, neprodělá. Filipa právě napadla geniální operace, která Johnymu dopomůže získat kolo zpět, a bez pokuty.

3  

Irena Barchová kousla do rajčete, pokapala si bílé tričko a hlasitě zaklela.

Skvrnu se jí podařilo kapesníkem jen rozmazat, tak tričko stáhla, namočila do umyvadla s vodou a své vydatné poprsí si začala prohlížet v malém zrcátku zavěšeném na zdi. Moc z něho neviděla, přesto byla spokojena. Mužští na její prsa vejrají jak na zjevení, tím si byla jista. Tak proč to nezkusit na podiu?

Hned jak ji šoupli do děcáku, byla přece vybrána do pěveckého sboru.

Později zpívala i sóla. Že by dědictví po neznámém otci? Dokonce získala diplom: Za procítěnou a nevšední interpretaci.

Spolkla poslední sousto sýru, kůrku chleba podržela v zubech, vlezla pod postel a vytáhla odřený kufřík. Kromě ještě nepoužité noční košilky tam byla malá panenka, kterou kdysi na ulici vyrvala jedné holce, a notýsek, ten dostala v děcáku k Vánocům. Tenkrát nevěděla, co s ním, později si do něho začala zapisovat písničky.

„Třeba bys mohla s námi zpívat,“ vyhrkl tlusťoch Bačkorka, když se zeptala, proč ji zve na zkoušku bigbítu Té Butalo, nebo jak si říkají. Nikdy ji přece zpívat neslyšel! Je to blbost, usoudila, asi mě chce ten balík dostat, a neví jak! Ulehla na postel a notýsek si položila na prsa. Mají dost svých holek, nebudou zvědavi na nějakou přivandrovalkyni z děcáku. Tady se o ni, kromě montéra Václava, nikdo nezajímá. A Městečko je jí cizí. Jakmile vyprší smlouva, se vším tady praští a půjde. Kdo by se chtěl zahrabat v téhle díře?

Jenže svobodárny jsou asi všude stejné a montér Václav ji má zřejmě jen na to jediný, co spolu dělají. Měla by se přesvědčit, zda by si ji chtěl někdy vzít!

Ale bernardýn Bačkorka má barák jako hrad a je jedináček. Irena už viděla ten jejich statek za městem v údolíčku, kousek od plovárny. Z jedné strany selské stavení, z druhé sýpka a stáje, vzadu stodola, v průčelí veliká vrata.

Už kolikrát jí vrtalo hlavou, jak to asi vypadá uvnitř. Možná by tam mohla i nakouknout. Stačí vzít tlusťocha Bačkorku maličko na vědomí. Jak se zdá, je do ní zblblý až po nápravy. Byl by to jen druhý Vašek v pořadí. Až na to, že ten první žádnej barák nemá. Má jen světélkující pleš a zhrublý ruce. Zato se vyzná a je to chlap.

Proč by si i ona nemohla vybírat? Copak je horší než ostatní? Proč se neustále bojí a za sebe stydí! Má přece pořádný prsa a docela slušnou postavu!

Už by si měla konečně troufnout a vyrazit mezi lidi. Jenže montér Václav ji nikam nevezme! Jenom si sem za ní přijde sám sebe uspokojit.

Na tu zkoušku bigbeatu půjde, když ji pozvali a jestli ji vyzvou, zazpívá! Nemůže se donekonečna užírat mindrákem z nemanželského původu a neznámého fotra. Jednou jsme na světě, a to platí. Není třeba hloubat, za jakých okolností k tomu došlo.

Někdo klepe na dveře. Že by už montér Václav?

4  

Tomáš Berka, přezdívaný Tom, stojí proti velkému zrcadlu, které na stěnu bývalé kulisárny pověsil on sám. Prostor za jevištěm sokolovny léta slouží jako skladiště všeho možného a hlavně nepotřebného. Před nedávnem se sem vtěsnal Tom se svou činkou. Jen to harampádí trochu přeházel. Ocelová tyč s osmdesátikilogramovou zátěží spočívá na doma vyrobených stojanech a on ji ještě osmkrát musí dnes zvednout nad hlavu. Později s ní udělá deset dřepů.

Nakonec bude posilovat břišní svalstvo. Vše podle harmonogramu, který poctivě dodržuje. Podrobný popis individuálního tréninku mu vypracoval sám trenér vzpěračského oddílu TJ Bohemians Praha.

Zrcadlo zobrazuje jeho atletickou postavu. Modrá čelenka přidržuje dlouhé vlnité vlasy, už trochu zvlhlé potem, z modrého tílka se dere mocná hruď. Kolem klíčních kostí a na předprsní se bělá mastkový prášek. Ramena jsou zatím skleslá, paže uvolněně visí podél těla. Svalnaté nohy mírně napjaté.

Deset dlouhých a hlubokých nadechnutí a činka jde opět vzhůru jak opona v divadle.

Ve fiktivní hloubce zrcadla jsou vidět zelené kulisy lesa, na praktikáblech se majestátně tyčí královský trůn, nad ním visí smyčka šibenice, rekvizita z inscenace Strakonického dudáka. Rozlámané mlýnské kolo a kmen lípy vypovídají o oblíbenosti Jiráskovy Lucerny a repertoáru zdejších ochotníků.

Nechybí ani nápis PEKLO a pár kašírovaných halaparten natřených stříbřenkou, jako důkaz neustálých vnitřních bojů v místním divadelním spolku. Ten se loni, už po šestnácté, pro neshody o hlavní role, rozpadl.

Tom bez meškání využil situace a zabral kulisárnu pro vzpěračský oddíl, ve kterém je zatím jen on sám. Jiné hochy pro takovou dřinu ještě nezískal.

Činku si přivezl z Římova, stojany mu v kovárně svařil Bačkorkův táta zdarma, zrcadlo zaplatil z vlastní děravé kapsy. Vzpírá za TJ Slavoj Městečko, i když místní tělovýchovná jednota ho v podstatě nebere na vědomí.

Při posledních závodech přišel za Tomem jistý pán.

„Zdáš se dobrej a mohl bys být ještě lepší, ale chtělo by to dvě věci: poslouchat a makat. Pojď k nám do Prahy, udělám z tebe třídu. Tady seš jen přidavač u zedníků. Seženeme ti byt i lepší místo.“

Tom nakonec přijal pouze tréninkový rozpis známého trenéra z Bohemians. Praha ho neláká a vzpírání bere stále tak trochu jako rozmar.

Začal s tím vlastně kvůli fotrovi. Ten se před ním pořád kasal svou dřevorubeckou prackou, která v páce porazila kdekoho. Pak Tom poznal, že sílu mají rády i holky. Teď může své svaly předvádět i na soutěži kulturistů. Když ohne paže, vyskočí mu bicepsy jako kopce nad Městečkem. Na Tomově široké hrudi lze vyučovat anatomii a o jeho štíhlém pase může kdejaká žena jen snít.

Však také mnohé šílejí, když se svleče. Ohmatávají ho a okouzleně hladí po zádech a v posteli pak do nich zatínají nehty, jako by se jich už nikdy nechtěly pustit. Tom považuje ženy za příjemná stvoření, ale nechce se jimi nechat pobláznit a vyvést z kondice, zvláště teď, kdy se připravuje na okresní přebory.

Opatrný je i na prášky, které mu trenér Střída dal. Něco si přečetl, něco se doslechl, cosi tuší. Může být rekordmanem, jak ho Střída přesvědčuje, ale také může být ve třiceti vyřízen. A přehnaná fyzická zátěž prý tlumí potenci. Tomovi se už několikrát stalo, že na holky neměl chuť. Po tvrdém tréninku je nejlepší horká a studená sprcha, padnout do postele a spát až do zařinčení budíku.

Teď v létě se ovšem musí každý večer alespoň ukázat na terase plovárenské restaurace, kde je holek jako žab v rybníce. Přichází vysprchován, s upravenými vlasy, v modré džínové košili značky Miller, která má na náramenících a na kapsách vyšité velké V. Sehnal mu ji za bony v tuzexu trenér Střída. Holky mu nakukují pod knoflíky, jako on jim do výstřihů. Kdoví, jaké by to bylo v Praze. Není třeba se tlačit mezi nejlepší, vhodnější je zaútočit zvenčí, odkud to nikdo nečeká. Tady v okresních podmínkách se Tomáš Berka cítí jako vzpěračský král.

5  

Podvečerní slunce vysílá všetečné paprsky až doprostřed sálu Jednotného klubu pracujících, kde má proběhnout schůze místní organizace Svazu mládeže.

V tílku a krátké sukénce tam sedí Marie Rovenská, krásná jak vévodkyně z Alby. Její krásu dovede Hošna ocenit. Ladí na podiu kytaru a má nutkání rozběhnout se k té nádherné bytosti, jejíž obnažené nohy laskané sluncem by nejraději zvěčnil fotografickým záběrem právě ze svého nadhledu, který ho vzrušuje a zároveň fascinuje, když už je nemůže přímo obejmout. Zatím se Johny s fotoaparátem neukázal i když vyinkasoval od Filipa tři stovky jako zálohu.

Bačkorka klečí, s nosem u podlahy a řeší trvalý problém. Bubny mu po podlaze pořád utíkají. Vystrkuje na dosud řídké publikum svůj nevábně přetloustlý zadek. Stačil by jediný hřebík do podlahy, ale to by ho asi správce Sikula přerazil.

Komár prohlíží zesilovač, který sám zkonstruoval a nevadí mu trčící dráty kabely a svorky, neboť kryt na toto často pauzující monstrum ještě nezhotovil. V současnosti je zcela zbytečný. Pořád by se musel jen sundávat. Šroubovákem šátrá mezi součástkami a dráty a stále se nechce ozvat žádaný zvuk.

Albín sedí u maličkého magnetofonu, ucho na reproduktoru a snaží se rozpoznat basové figury oné skladby, kterou chtějí nacvičovat.

Komárovo prozkoumávání zesilovače zpovzdálí, avšak velmi pozorně, sleduje čamrdářský učeň Jiří Kaláb, přezdívaný UFO, který ještě není členem ČSM, ale rád by byl, kdyby mu to doma dovolili. Vstupovat na pódium mu Albín zakázal. A on by tak rád viděl, co tam Komár zrovna pájí, a ještě raději by se dotkl některé z kytary ležících na podlaze, ale ze všeho nejvíc ho láká mikrofon. Chtěl by hrát a zpívat jako Albín Hron, kterého bezmezně obdivuje a respektuje. Doma, v bývalém holubníku, který mu taťka vyklidil a mamka s babičkou vysmýčily a vydrhly, má vlastní nahrávací studio. Rozhlasový přijímač a magnetofon Sonet duo, který mu koupili k patnáctým narozeninám.

Denně poslouchá a nahrává skladby z Radia Luxemburg. Při tom se postaví před velké zrcadlo ze zlikvidované babiččiny ložnice a napodobuje postoje a pohyby kytaristů, z filmových záběrů nebo z obrázků, jimiž má vylepeny stěny holubníku. Nejraději ale napodobuje zpěváky. Místo mikrofonu drží v ruce uříznutou vysoustruhovanou nohu někdejší babiččiny postele, otvírá ústa jako protagonisté při playbacku a myslí si, že je populární hvězdou.

Prostor náhle vyplní drkotavý zvuk paliček, údery velkého bubnu připomínají výstřely z děl a charlestonky řinčí jak děravé hrnce. Albín si zacpe levé ucho prstem a Marie svraští své hlaďoučké čelo.

Tyto zvuky vzápětí zastíní pronikavý pískot, při kterém by paní Vostrá zcela jistě vyskočila z kůže a podobný pocit má i Marie. Na takovou zkoušku bigbítu už ji Filip nikdy nedostane.

„Zvedněte někdo mikrofon!“ křičí Komár a nejblíže k tomu nástroji má Jiřík Kaláb, jenže, co by tomu řekl Albín?!

„Zvedni to Ufo!!“ řeve Komár hlasitěji a Jiřík si konečně dodá odvahy.

Sál obestře uklidňující ticho, které respektuje i Bačkorka za bubny.

„Počítej!“ vyzývá Komár Jiříka, který drží poprvé v ruce skutečný mikrofon a teď do něho má i mluvit, ale jak tu všichni vědí, život Jiřího Kalába znepříjemňuje nepřekonatelná koktavost. Někdy ze sebe nemůže vypravit slovo, kdyby se utloukl. Bere na to růžové pilulky. Navíc mu lékař předepsal pilulky bílé, ty zas pro chuť k jídlu, a před spaním musí polykat ještě fialové, kterým říká kozí bobky. Jirka, Jiříček Kaláb žije v zajetí pilulek a úzkostlivé rodinné péče. Tu mu vnutila babička, krátce poté, co se jeho starší bratr probořil na ledě rybníka a zemřel na prudký zápal plic. Jiříček tak zůstal jediným potomkem rodu. Matčina, a především babiččina přehnaná starostlivost ho pronásledují na každém kroku. A protože do římovské dvanáctiletky by jejich stín nedosáhl, nesměl jít Jiřík ani studovat, i když ve škole vynikal v matematice, fyzice a chemii a doma prováděl pokusy s fosfáty a plasty. Z protekce byl přijat do odborného učiliště n.p. Buton, jako jediný zástupce mužského pohlaví mezi šestadvacet děvčat a učí se oboru »knoflíkářka«. Zůstal pod rodinným dohledem a díky babiččině důslednosti, prášky užívá pravidelně.

„Tak počítej, nebo zpívej!“ volá netrpělivě Komár a Ufovi se sevře hrdlo ještě víc. Ať dělá, co dělá, jedinou slabiku ze sebe nevypraví i když se tluče pěstí do stehna sebevíc, což mu ve výjimečných okamžicích pomáhá.

Až teď. Jakoby z něho náhle vylétla duše! S mocným hukotem a nečekanou intenzitou proletí sálem souvislé zvolání které všechny poleká!

„R-r-r-ejdiou Laxnberk! J-j-our stejšn of the stárs!“ vrací se ozvěnou od stěn a stropu a Jiřík sám nevěří svému výkonu, jak ten hlas v mikrofonu bezchybně a perfektně zvládl! Možná ho Albín přijme jako ohlašovatele skladeb skupiny The Magnificent!

„Vypadni Ufo!“ zařve Albín od magneťáku a Jiřík bojácně a zarmouceně ustoupí, položí mikrofon opět na zem a ohlušující pískot se ozve znovu, dokud jej v zesilovači Komár neztlumí. Ve dveřích klubu stojí babička, kývá na Jiříka prstem a utéct není kam.

Mikrofon je konečně připevněn drátem a izolepou ke stojánku a postaví se před něj Filip s kytarou. Slunce pořád ještě zlatavě objímá tělo té neodolatelné a nedobytné bytosti, kterou on pokládá za svou dívku a proto je rozhodnut zazpívat jenom pro ni. Nasadí měkce, skoro mazlivě: Jedno jediné jméno znám...

Marie strne. Ten blázen ji zase vyznává lásku přede všemi!

Z podomácku vyrobených reprobeden se ozývá neznámý chrčivý hlas.

Marně Komár kroutí všemi knoflíky zesilovače, aby dodal zvuku větší věrohodnost. Na tohle šidítko od magnetofonu se zpívat prostě nedá. A v zamčené skříni v přísálí jsou dva prvotřídní kondenzátorové mikrofony značky Neumann.

„Chtěl bych navěky zpívat Maria!“ dokončí Filip chrčivé vyznání. Marie rudá sluncem i rozpaky, se zdá ještě krásnější než dřív – jen se jí dotknout, jen ji obejmout, ale právě tohle se Filipovi stále nedaří.

„A jest to v pytli!“ prohlásí Komár rezignovaně. „Na tomto chrastítku se zpívat nedá!“ Uchopí šroubovák a jde zkoušet zamčenou skříň v přísálí a nikdo mu v jeho úmyslu nezabrání.

Lenka, která na popud Albína tuhle schůzi svolala a získala od Sikuly klíče klubu, se ještě nedostavila, nepřijel ani avizovaný soudruh z okresního výboru ČSM, kterého tu stejně nikdo nezná.

Aparatura se ještě jednou rozhouká. Pronikavé až nesnesitelné pískání zahltí sál a šíří se i do okolí klubu jako nenadálá zvuková smršť. Marie si přikrývá dlaněmi uši a utíká ke dveřím. Ufo, kterého táhne za ruku babička k domovu se ještě jednou snaží z jejího sevření vycuknout a vrátit tam, kde se dnes na pódiu tak zářně uvedl. Albín vyskočí od magnetofonu a vytrhne zásuvku zesilovače ze zdi, zatímco Komár se úspěšně dobývá do zamčené skříně.

Bačkorka po vynucené pauze začne konečně mlátit do bubnů ze všech sil.

Paní Vostrá se zděšeně zasouvá z oka, bleskově jej zavírá, pronásledována tím ohlušujícím pískotem se vrhá do postele a přikrývá si uši polštářem. Hned zítra si půjde stěžovat na MNV.

A to ještě netuší, že zkouška Albínovy skupiny The Magnificent, nebo The Summer Wings, kterýžto název prosazuje Filip, a možná i The Bufalo, což se zas líbí Bačkorkovi, teprve začíná.

6  

„Panebože, Lenko, copak se ani trochu nestydíš v tak krátké sukénce vyjít mezi lidi?“

„Proč bych se měla stydět, mami?“ odpoví Lenka sebevědomě, a ví, že stydět se bude, obzvlášť před staršími pány, ti na ni vždycky tak podivně zírají.

Pro kluky už jsou minisukně naštěstí normálka.

„Co tomu řekne taťka?“

Z toho má Lenka obavy. Taťka na zahrádce vytrhává krupobitím potlučené mečíky, a netváří se moc příjemně a ona bude muset projít kolem něho. Ale zdržovat ji nesmí. Už teď má zpoždění. Předala Albínovi klíče od klubu, které jí neochotně pan Sikula půjčil. Nebýt jejího taťky, který je Sikulovým nadřízeným, dělal by jistě velké drahoty. Dnes se na schůzi ČSM konečně dostaví nový okresní tajemník. Jestli bude jako ten předešlý vyžadovat všechna hlášení trojmo na modrém průklepáku a plány práce na růžovém, bude ty nedostatkové papíry taťka zase hezky shánět.

Plechý se nemohl honem vzpřímit. Jen z podhledu viděl, jak se kolem plotu jeho zahrady míhají hubené dívčí nohy, a tak mu dost dlouho trvalo, než pochopil, že patří jeho dceři. Hekl, narovnal se, vyběhl za ní na ulici a rázně zahnal Lenku zpátky domů.

„Jak si to představuješ? V tomhle chceš chodit po městě? Co by tomu řekli lidi? Nezapomeň, že musíš reprezentovat svaz mládeže! Být vzorem!“

„V čem?“

„Ve všem!“

„A na tvé sekretářce Přástové ti minisukně nevadí? Taky je přece v ČSM, a v Butonu je dokonce místopředsedkyní!“

Plechý strnul a jeho žena zpozorněla. Lenka usoudila, že zacílila správně. Jen se nesmí moc dlouho zdržovat, aby na ni kluci a tajemník nemuseli čekat.

„Sekretářku sem nepleť, tý nemůžu poroučet, jak se má oblíkat!“ chtěl dceru rázně umlčet Plechý.

„Když nemůžeš poroučet sekretářce, proč si myslíš, že musíš poroučet mě?!“ odsekla Lenka a vzápětí pochopila, že to přehnala.

Matka jen hlasitě vzdychla. Tak on si nedá pokoj. Teď je to dokonce sekretářka! Bože, to bude zase ostudy!

„Lenko,“ rozkřikne se Plechý a ví, že právě teď by na dceru křičet neměl.

Zažene ji tím na manželčinu stranu a budou proti němu stát obě. „Lenko,“ opakuje mírněji – „pochop, ty mi musíš pomáhat. Obzvlášť v této době bychom měli držet pohromadě. Začínají se objevovat živly, které by chtěly zvrátit všechno, co jsme dodnes vybudovali. A zneužijí k tomu každý náš chybný krok. I tvůj. Proto se musíš jako předsedkyně ČSM v Městečku chovat vzorně! Jestli chceš na pořádnou sukni...“

„Mám jich plnou skříň, milý taťko!“ líbezně pronese Lenka a Plechý v duchu zuří.

„Prosím tě, pochop už konečně,“ řekne pozvolna, aby už nevybuchl, „proč tu mám v Městečku stranický patronát nad mládeží. Proč myslíš, že jsem ten nevděčný úkol na sebe bral? Kvůli tobě! Za rok budeš maturovat a chceš jít na medicinu. Dostat tě tam nebude vůbec jednoduché. Ani s tou maturou to nebude tak jednoduché, to víš sama. A ty mi všechno ještě takhle komplikuješ...“

„Co ti komplikuju?“

„Ochotně se podáváš nežádoucímu vlivu těch kluků z bigbítu, celá šťastná jim dovoluješ, aby s tebou orali. Kapelu založili bez tvého souhlasu. Dělají jenom randál, potíže a nepříjemnosti. A na čí hlavu to padne? Na tvou a na mou! Copak tohle můžeme dopustit?“

„Mě se náhodou bigbít líbí!“

„Ale se svazem mládeže nemá a nemůže mít nic společného!“

„Proč?“

Plechý se už zas málem neudrží.

„Protože víme, odkud to třískání do kytar a řvaní přichází, od koho to odkoukali, po kom se opičí. Chtějí sem zatahovat úpadkové západní mravy, americký způsob života, promiskuitu, drogy a kdoví co ještě. Vy jste ale mládež socialistická, zdravá, vy takové výstřednosti nepotřebujete, a musíte je odmítat, vy jim musíte čelit! Když my jsme byli ve vašich letech, tak jsme chodili na brigády a bojovali za mír!“

„Vy jste bojovali za mír zpíváním častušek a budovatelskejch písní. My taky chceme zpívat a třeba i bojovat za mír písničkama, který se líbí nám, který se líbí mladejm na celým světě. Make love, not war! Tohle je naše mírový heslo!“

„Cože!?“ vzkřikne Plechý nevěřícně.

Tohle říká jeho dcera? Kde k tomu přišla? Co když podobně mluví i jinde?! A veřejně! Před pár lety mohly být takové řeči osudné pro celou rodinu. On přece ví o mnoha lidech, kteří dodnes za podobné nesocialistické názory trčí v kriminále. Jak k něčemu tak nebezpečnému mohla Lenka vůbec dospět? To už nejsou jen hloupé řeči puberťácké holky. To je přímo program, a ten musel někdo formulovat. Ti bigbíťáci jsou nebezpeční nejen kapelníku Špačkovi, kterému jde pouze o peníze!

„Lenko, mladí mohou mít dobré úmysly, ale protože jsou nezkušení, snadno se dají zneužít k cílům přesně opačným, nekalým, protisocialistickým. Aby se takového nebezpečí vyvarovali, musejí dodržovat svazáckou disciplínu,“ pokračoval Plechý ve svých vývodech a v podstatě se cítil trapně. Co to tu své dceři žvaní? Vždyť mu jde vlastně o něco úplně jiného. Jako žárlivý otec musí střežit dceřino panenství co nejdéle.

„Proto v téhle sukénce na svazáckou schůzi nesmíš! Ještě tak na plovárnu, nebo když pojedeme autem v neděli na výlet! A s bigbítem musíš rázně skoncovat. Prostě ty kluky vylučte ze svých řad. Nový okresní tajemník tě v tom jistě podpoří. A Sikula dostane příkaz, aby je za žádnou cenu nepouštěl do klubu. Slib mi, že to dneska vyřešíš, ať nemusím používat jiných prostředků!“

Proč si taťka na kluky tak zamanul? Vždyť je ani neslyšel hrát. V posledních dnech mluví jen o nich. O žádnou muziku se nikdy nezajímal a najednou taková péče. Kdopak mu to asi nařídil?

„Jakých prostředků?“

„Nedostala bys ode mne už ani korunu, rozumíš?“ řekl Plachý daleko ostřejším tónem, než chtěl, což Lenka zaregistrovala a rozhodla se být tím vzpurnější, ale i upřímnější.

„Tak ty si mě kupuješ!? Za tvý peníze mám zrazovat kamarády?“ zvolala Lenka a myslila především Albína. „Chceš, abych byla Jidáš, kterého se každý štítí?... Ale já nechci být Jidáš, já nechci nikoho zrazovat, já chci mít svý kamarády a chci se s nimi scházet,“ začala fňukat Lenka, protože si uvědomila, že vlastně žádné kamarády nemá a v tu chvíli matka postřehla v očích své dceři výraz, který si s neochabující hrůzou pamatovala z jejího dětství, a roztřásla se.

„Ty budeš jednoduše poslouchat a dělat, co ti nařídím. Nebudeš ani diskutovat, ani vzdorovat!“

Plechý krájel slova téměř šeptem, jak se ovládal, aby nevybuchl. Lenka najednou pocítila v hlavě a ve spáncích drtivý tlak. Jako tenkrát, když byla ještě malá.

„Teď a tady prohlásíš, že ten bigbít zrušíš! A honem!“ syčel otec.

„Já nechci, nechci, nechci!“ rozječela se Lenka a pěstmi si začala bušit do spánků, kde ten obrovský tlak narůstal. „Nechci, nechci, nechci!“ dupala a svíjela se. Na rtech se jí objevila pěna.

„Panenko Maria!“ zaúpěla matka. „Ono se jí to vrátilo!“ Takové záchvaty bezmoci a vzteku měla Lenka v dětství poměrně často a proto k ní opatrně přistoupila.

Plechý zapomněl na všechna lékařská doporučení a jak Lenka vytrvale skučela – já nechci, sevřel jí jednou rukou bradu a druhou jí vysekl políček na tvář, až to mlasklo!

„Ty vrahu!“ zaječela matka a vrhla se na něho. Nebyl připraven ani na útok, ani na ostré bodnutí v kostrči. Po něm mu znenadání povolily nohy, neudržel se na nich, strhl s sebou Lenku i ženu a všichni tři klesli k zemi téměř na jednu hromadu.

První se kupodivu vzpamatovala Lenka. Vůbec nechápala, co se tu událo.

Jen cítila, že tlak v hlavě povolil a že se musí někde v koutě o samotě, dlouze a důkladně vybrečet.

7  

„Dáme Apače!“ rozhodl Albín, když stáli na pódiu Jednotného klubu pracujících konečně připraveni hrát. Rozkročil se, vyčkal, až Bačkorka udeří do velkého činelu a pak na jeho pokyn, kupodivu všichni najednou začali hrát.

Apači se rozjeli. Albín s jistotou vybrnkával melodii, Filip bez problémů střídal akordy. Komár patřičně vyhmatával jednotlivé basové tóny a jen málokdy sáhl vedle. Pouze Bačkorka zrychloval. V refrénu vždy ujel nejméně o tři koňské délky. Albín mával kytarou do taktu, zuřivě dupal a koulel očima, dokud Bačkorka rytmus nesrovnal. Jinak Apači cválali úspěšně.

To uznala i Janička Přástová, když usedla na židli v sále, dostatečně daleko od Marie Rovenské, aby náhodou nevyvolala dojem, že se jí chce vnucovat. Proč tu Marie sedí, když vždycky odmítala do svazu mládeže vstoupit? Babička by jí to přece nikdy nedovolila. Nejspíš ji sem pozval Filip Hošna, který je do ní zamilován až po uši. Janička je tu služebně, jako zástupce svazáků n.p. Buton, má se zúčastnit městské výborovky a žádný chlapec ji zatím lásku nevyznal. Předseda Motyčka by sice docela ušel, ale ten chodí jen na schůze s občerstvením a následným tancem, kam ji nikdy nevezme. Prý takové schůze obyčejně končí mejdany někde v soukromí. Kdoví, co se tam pak děje.

Apači už jeli perfektně. Bačkorka rozdával údery činelům tak nelítostně, až brunátněl, Albín hrál lehce, uvolněně, pohyby těla stvrzoval rytmus, při dlouhých tónech rukou s trsátkem opisovat vzduchem kružnice. Do své produkce se zabral natolik, až přehlédl, že mu Komár dává znamení.

U dveří stál bloňďatý hezoun v kostkované košili, pravých amerických džínách a špičatých botách s vysokými podpatky. Založil ruce na prsa a zdálo se, že soustředěně poslouchá. Albín si ho všiml, až když kapela dohrála.

„Co tu chce?! Tady je neveřejná zkouška!“ vybafl zaskočený Albín, protože se s tímhle člověkem ještě nikdy nesetkal.

„Prý by tu měla být schůze městského výboru ČSM,“ nevzrušeně pronesl hezoun a střídavě si prohlížel Janičku i Marii.

Marii ta jeho suverénnost připadala trochu hraná, zatímco Janička vyskočila ze židle, protože se jí zdál úžasný. Džíny a rozepnutá košile mu sekly dokonale.

„Ty jsi asi Lenka Plechá!“ usoudil hezoun a podával jí ruku. Taková pěkná předsedkyně ČSM se mu zamlouvala.

„Lenka tu ještě není,“ hlesla Janička a rukou ucukla.

„Nevadí, počkám. Hoši nám zatím můžou ještě zahrát. Jsem Karel Pádivý nový tajemník OV ČSM,“ bez rozpaků usedl na židli k Marii a začal se s ní nenuceně bavit.

Filip svazáka ostře sledovat a Komár neváhal se ukázat před soudruhem z okresu, což nemusí být vůbec na škodu a navrhl skladbu Midnight, ve které se jakž tak cítil jistý. Ale Midnight se jim odpočatou nevedla. Albín znervózněl a při té krásné klouzavé melodii měl prsty jako zdřevěnělé. Že by tréma před nenadálým publikem? Tu si přece, jako budoucí profesionál, nesmí připouštět!

Těžká, ještě nedodělaná kytara, kterou mu zhotovil Johny Šůna ztěžkla najednou ještě víc. Pořád postrádá vibrátor, bez kterého se taková skladba dá těžko dobře zahrát. A navíc se tu musí předvádět svazáckému soudruhovi, který vypadá jako rančerský synek z Texasu.

V půli skladby strhl Albín popruh z ramena, kytaru nešetrně odložil na podlahu a zmizel ze sálu.

„Co kdybychom začali bez předsedkyně?“ navrhl do nastalého trapného ticha okresní tajemník, jako by se vůbec nic nestalo a Janička pohotově ukázala do přísálí, kde se konaly schůze menšího rozsahu.

Albín přišel až po několikerém vyzvání, s cigaretou v ústech a ještě roztřesenýma rukama, silně zaujatý proti plavovlasému funkcionáři, který měl přesně takové texasky jaké on sám už dlouho a marně shání. Nikdo od něho nemůže očekávat, že on tu trapně bude zahajovat schůzi.

„Přátelé, začneme bez formalit!“ převezl ho tajemník. „Jsem v téhle funkci nový, a tak bych především rád věděl, jak vaše organizace v Městečku pracuje.“

Janička s Albínem na sebe pohlédli a mlčeli. Svazácké schůze se konaly jen naoko, měly pouze oklamat správce Sikulu, aby mohli bigbíťáci potajmu zkoušet v klubu. Lenka sice psala pravidelná hlášení, ale na okresním výboru je zřejmě nikdo nikdy nečetl. Jenom se ukládala do šanonů. Teď se objevil zase nějakej novej, zřejmě podobnej těm předešlým, až na ty originál texasky. Albín se rozhodl ho vyzkoušet.

„Nepracuje!“ řekl vzdorovitě a čekal co to s tajemníkem udělá.

Ten se usmál, tentokrát přímo na Janičku a ona si zatím netroufla úsměv oplatit.

„Nevadí, u vás jsou na rozdíl od jiných organizací alespoň předpoklady!“ zdůraznil tajemník viditelně potěšeně.

Teď začne kecat, usoudil Albín. O vytváření kolektivu a jeho stmelování, o iniciativě, jíž se meze nekladou, o úžasném významu schůzí a hlavně brigád. Jako vždycky. Vykecá se a víc sem nepáchne. Za půl roku přijde jinej a bude plácat totéž. Albín už pamatuje tři okresní tajemníky.

„Vy máte velikou výhodu,“ pokračoval Pádivý. „Máte stimul, máte pevný bod, o který se můžete opřít, máte z čeho těžit. A říkám vám ze zkušenosti: Když toho využijete, vytěžíte strašně moc. Půjdou za vámi mladí z celého Městečka, tomu věřím!“

Albín měl nutkání vstát a odejít. Co absolutně nesnášel byly řeči o ničem, a někdo se tak dovedl vykecávat dlouhé hodiny. Tenhle asi nebude výjimkou. Čerstvě vylíhlý svazácký funkcionář s nadšeným začátečnickým odhodláním, který navíc věří, že každého zagituje tím svým manekýnským vzezřením.

Možná že ty texasky mu koupila sama organizace, aby s nima oblboval venkovský balíky a naivní holky. Ale lidi se přece nenechají balamutit donekonečna. Vstal od stolu, až židle zarachotila.

Svazáckého manekýna to z míry nevyvedlo.

„Vy totiž máte na rozdíl od jiných svazáckých organizací vlastní kapelu! To je úžasný magnet. Přitáhne vám spoustu mladých lidí. Toho ovšem musíte využít, jak pro samotný soubor, tak pro svazáckou organizaci. Jsou to spojité nádoby. Samy by sotva živořily, ale společně máte velkou šanci rozvíjet se a růst. Kapela se pak může prosadit dokonce mimo Městečko a propagovat místní organizaci!“

„Cože?!“ vyjekl Albín u východu z přísálí a provedl bleskově čelem vzad. Nevěřil vlastním uším, měl za to, že se přeslechl, protože v sále začal Bačkorka opět třískat do bubnů.

Tajemník zvedl oči k Albínovi, který se mezitím přišoural zpátky ke stolu.

„Jaké tu má vaše kapela podmínky k činnosti?“

„No, skoro žádný! Tady zkoušíme načerno. Kdyby sem teď vrazil správce Sikula, v tu ránu letíme. I s tebou!“

„Tohle je přece jednotný klub pracujících, že? Patří tedy všem! Proč byste tu měli zkoušet načerno? ČSM požádá výbor klubu, aby městské svazácké organizaci vyhradil čas a prostor pro zájmovou činnost. K tomu jsou kluby pracujících a kulturní domy určeny a dotovány.“

„To je sice moc pěkný, ale s námi se tu nikdo bavit nebude.“

„S ČSM určitě ano. Nezapomínej, že je složkou Národní fronty!“

Teprve Bačkorkův kostrbatý virbl Albína ujistil, že slyší dobře.

„To by fakt bylo možný?“

„To je nutný předpoklad pro aktivní činnost. Ostatní záleží na vaší svazácké organizaci. Jsme u podstaty věci: vy budete stát za ČSM, ČSM bude stát za vámi. Chce to pár schopných jedinců, kteří se nedají odradit. Další se přidají, přijdou sami, byť zpočátku třeba jen ze zvědavosti. Vy jim musíte samozřejmě nabídnou možnosti vyžití. Tím si je získáte. Nakonec s vámi půjdou i na brigádu – vydělat nějaké peníze například k vylepšení aparatury. S těmi krámy jak jsem zahlédl, byste se daleko nedostali...“

Albín najednou vyrazil do sálu, seřval Bačkorku, vytrvale bušícího do bubnů, a pak ten kolosální návrh, který se mu najednou jevil jako samozřejmost, na níž bohužel nepřišel sám, začal sdělovat ostatním.

Pádivý se usmál na Janičku a za pár minut zvěděl o závodní organizaci svazu mládeže v Butonu vše, co potřeboval. Usoudil, že takhle pěknou buchtičku musí rozhodně vést v patrnosti, a zcela oficiálně si zapsal její adresu i číslo telefonu do náměstkova sekretariátu.

„Je tu zádrhel,“ uvědomil si Albín, když se Pádivý s Janičkou objevili pod pódiem. „Předsedkyně Lenka Plechá nemusí souhlasit.“

„A i kdyby nakrásně souhlasila,“ přidal se Hošna, „tatíček jí to stejně zatrhne!“

„Nikdo tu o nás nemá zájem“ řekl ukňouraně Bačkorka.

„Co mi tady předem fňukáte?! Vy snad zájem máte, ne? Tak se snažte! A pokud zjistíte, že vaše svazácká organizace vám nechce vyjít vstříc, založte si při ČSM Klub mladých. Na okrese oznamte složení jeho výboru, počet členů a název, pod kterým chcete zaregistrovat kapelu.“

„The Magnificent!“ vykřikl Albín.

„Taky napište své požadavky. Nějaký ten zesilovač a mikrofon se u nás najdou. Nebudete přece věčně hrát na tahle chřastítka! Na OV sedím ve čtvrtek, jinak pracuju v terénu. A mimochodem – na podzim se v Římově uskuteční bigbeatový festival. Na partaji to určitě prosadíme. Počítám, že vy budete žhavými kandidáty na umístění. Tak makejte!“

Při odchodu se výrazně usmál na Janičku a ona jeho úsměv opětovala a usmívala se ještě dlouho poté, co se za tajemníkem zhouply létací dveře vestibulu.

Bačkorka nad tou nečekaně dobrou zprávou začal radostně mlátit do bubnů.

„Přestaň, vole!“ okřikl ho Albín. „Teď to začíná být zatraceně vážný! Ode dneška musíme zkoušet doopravdy!“

8  

Někdo zaklepal na dveře. Irena už skoro usínala. Co taky dělat v pátek večer v dřevěný barabizně, která si říká svobodárna, odkud i myši na víkend utíkají. Ona ale nemá kam. Proto raději chodí spát. Ještě za světla, jako ty pitomý slepice. Zejména teď v létě, kdy jsou dny nekonečně dlouhý. Bačkorka ji sice zval na terasu plovárenské restaurace, ale s tím moulou by nešla ani omylem. To bude nejspíš on, kdo ji teď klepe na dveře, špekoun opruzenej!

Zatím si ho držela daleko od těla a jeho žvásty o bigbítu nebrala vážně. I když o tom zpívání přece jen trochu uvažovala. Proč to hergot aspoň nezkusit! Jestli sem vleze, bude ji chtít rozhodně obtěžovat, to mu kouká z očí! Že zrovna do ní se musí zblbnout tlustoprd, nebo obstarožní montér ... Copak ona nemá nárok na pořádného chlapa?

Klepání se ozvalo znovu, a Irena si přetáhla deku přes hlavu. Zamknout tu kuču už stejně nestihne.

Dveře vrzly a někdo dosedl na okraj postele. Vystrčila hlavu z pod deky a vyjekla.

„Co tady děláte?“

„Přišel jsem si s tebou popovídat.“

„To jste si vybral špatnou dobu. Já spím!“

„Člověk prospí třetinu života, není to trochu moc?“

„Já spím ráda, tak vypadněte!“

„Ireno,“ řekl prosebně a sáhl pod deku, kde nahmátl její hladké lýtko. „Nebylo to jednoduchý sem přijít, a když už sem tady, nechtěl bych hned zase vypadnout. Taky mám s sebou něco k pití. Můžeme popíjet a povídat si, na ranní mši přece vstávat nemusíš!“

„Ale vaše žena jo!“

Plechý postavil na stůl láhev arménského koňaku, a jakoby tu narážku přeslechl, zeptal se, kde najde skleničky.

Žádný nemám, zamumlala Irena. A začala se sama před sebou stydět. Její máma vždycky postavila na stůl skleničky od hořčice, rozsvítila malou lampičku, zapálila si cigaretu a povídala s chlapem, kterého přivedla. Čím víc upíjeli, tím hlasitěji se smáli. Nakonec ji vytáhla z lůžka, a přenesla i s dekou na kanape v kuchyni. Pak s tím chlapem vlezla do postele, kterou jim Irena zahřála.

Chlap do rána zmizel, anebo pár dní zůstal.

„Jsou tu jen skleničky od hořčice.“

„Nevadí,“ řekl Plechý a vzal je ze sektorové poličky, jediného kousku nábytku, který by tu mohl připomínat domácnost. V místnosti byla dvě lůžka, dva noční stolky, společná skříň, stůl a židle. Alespoň zrcadlo jsme jim sem měli dát, pomyslil si náměstek a nalil koňak do skleniček. Není divu, že většina holek se po vyučení kvapem vypaří. Kdo by dneska chtěl žít v téhle klášterní chudobě?

„Tobě se tu líbí?“ zeptal se Ireny, podal jí koňak a opět usedl na okraj postele. Ve světle zářivky jeho šedivé vlasy podivně světélkovaly a ramena byla široká.

„Musím tu ještě nějakej čas trčet. Máte se mnou smlouvu na tři roky. Pak se uvidí. Bydlívala jsem i hůř.“

„Nechceš mi o tom povídat?“ navrhl Plechý a zvedl skleničku k přípitku.

„To teda nechci! Ale můžete začít vy, když už jste se sem vecpal. Chlapi si stěžujou moc rádi.“

„Máš takové zkušenosti?“

„Jo,“ řekla Irena a zase si vzpomněla na mámu.

„Dobře,“ souhlasil Plechý. „Jak víš, jsem náměstkem ředitele v poměrně velkém podniku, mám ženu, dceru, která je asi tak stará jako ty, dům se zahradou, auto, chatu a dost peněz. Bude mi brzo padesát a vlastně už mám všechno, po čem jiní pouze touží. Jsem zdráv, až na to občasný píchání v zádech, a někdy nevím, co s načatým večerem.“

„Já v takovým případě chodím spát,“ podotkla Irena a poprvé si koňaku cucla. Doušek alkoholu ji řezavě pálil v krku a měl zvláštní, dosud nepoznanou chuť.

„Spánek nic neřeší, jen vše oddaluje. Když usnu moc brzy, k ránu už se jen převaluju a uvažuju, proč je život uzpůsoben právě takhle.“

„Jak?“ zeptá se Irena a začíná pociťovat z té ostře kořeněné chuti příjemné teplo v žaludku, které jakoby postupovalo do celého těla.

„Divně. Někdy se můžu cítit jako velký šéf. V podniku rozhoduju o výrobě i o lidech. Ale nade mnou je někdo větší, i když je to můj kamarád, a nad ním někdo ještě větší a nad všemi šéfy se tyčí něco obrovského. Obludný plán! Někdo někde něco naplánuje a my to musíme plnit, ať je to reálné, nebo není.

Na to se nikdo neptá. O tom se nediskutuje. A kdo neplní plán, je ztracen. Plán, to je věčná hrozba. A při tom je nesmyslný. Vyrábíme jen proto, abychom vyráběli. Sklady jsou plný knoflíků, a vyrábíme další, protože si to plán žádá. A knoflíky, které žádají zákazníci, nestihneme vyrobit. Máme plán, a chybí nám cíl. Nějaký skutečně velký cíl. Dřív se o něm aspoň mluvilo, i když jako o něčem strašně vzdáleném. Teď už je každému jasné, že takový cíl neexistuje.

Většině lidí jde jen o to, aby se měli sami dobře, a na nějaké společné blaho kašlou. Motáme se v divném kruhu, ze kterého není vidět cesta ven. Někdy bych se vším s chutí praštil a šel pěstovat růže. To jediný mě vlastně baví.“

„Tak proč to neděláte?“

„Já to dělám. Jenže mi k tomu zbývá stále míň času.“

„Já bych se zas chtěla o něco starat. Aspoň o slepice nebo o králíky. Chtěla bych bejt někde v hospodářství, třeba i na samotě u lesa, a usínat s vědomím, že ráno musím dát kravám a drůbeži, jinak by měly hlad a žízeň. Takovou povinnost bych chtěla mít. Ne pořád razit blbý rondelky, dělat kolečka, a nevidět ani, jak vypadá hotovej knoflík.“

„Tobě se u raznice nelíbí, já vím. Dám tě jinam, řekni, kam bys chtěla.“

Alkohol v něm už probouzel velkorysost.

„Rači to nechte tak,“ řekla lhostejně, ale když na svém těle ucítila jeho ruku, pochopila, že je husa. Z prachu a smradu razírny teď mohla krásně vyklouznout. Ještě se naštěstí dalo všechno napravit.

„Víš, někdy chutná koňak ze sklenic od hořčice líp, než z napoleonek. A u tebe mi tu chutní báječně.“

„Mě taky,“ přiznala Irena, protože se teď cítila uvolněná a klidná. Z napoleonek ostatně nikdy nepila, ani nevěděla, jak vypadají. Až při prvním polibku si uvědomila, že je vlastně jako její máma.

Pak na to přestala myslet.

9  

Terasa plovárenské restaurace teď každý večer připomíná včelí úl, až na to, že se tu nepracuje. Jinak prostor vesele bzučí nekonečnými hovory o všem, a o ničem. Je tu rušno a zároveň útulno. Stoly jsou obtěžkávány dalšími plnými půllitry, je na co pít, jsou prázdniny, léto se otvírá dokořán.

Téměř všechny sem přivedla touha onen žhnoucí červencový večer prožít naplno, nenechat ho proplout mezi prsty, naopak prodloužit ho do úsměvů a žádostí letní noci, až k těm nejpříjemnějším pokušením života, a možná i kousek dál.

Pouze stůl uprostřed terasy je volný, návštěvníci si k němu přicházejí jen vypůjčit židle. S jistým ostychem, kupodivu velmi zdvořile, se dovolují a při tom všichni okolo pozorují vousáče, který u něho sedí sám. Šeptanda uvádí, že je to umělec z Prahy, který přijel k babičce Víznerové.

On pokaždé ochotně pokyne a dál se zájmem pozoruje víření tohoto maličkého světa. Před třemi dny ještě seděl uprostřed Říma a do skicáku horečně zachycoval antickou minulost i současnou atmosféru římského fóra, s hemžením bohatých turistů i divokých koček, které měly možná stejný hlad, jako on. Jak kolem něho procházely paničky se širokými klobouky i zadky, a nahlížely mu přes rameno, uvědomoval si, že je jen chudým Čechem, který sice díky vhodným známostem dostal výjezdní razítko do pasu, ale do kapsy už mu nepřidal nikdo nic. Teď v ní chrastilo jen pár drobných, téměř podobnými zvuky, které se ozývaly z jeho žaludku, a při tom pár metrů od něho, přímo na pověstném Fóru Románu vysypal někdo kupu žlutavých jablek, z nichž většina nebyla vůbec nahnilá. Stačilo udělat pár kroků, když zrovna nikdo nešel kolem.

Petr Vízner pochopil, že už dnes musí dospět k jednoznačné volbě. Buď emigrovat, nebo se vrátit domů. Cesta tam znamenala potlačit veškeré city, zapomenout na všechny známé a kamarády a na rodnou řeč, na vše, čemu dosud s úšklebkem říkal vlast. Smířit se s vědomím, že zpátky to nepůjde. Přijímat opovržení cizího světa, možná i rasové narážky na polovičního Žida – zapudit v sobě hrdost a jít si vybrat pár zdravých jablek z nedaleké hromady, bez studu, zda ho někdo uvidí. Svět přece vždycky nabízí nějaké možnosti.

Petr Vízner není citlivka. Má rád společnost. Dovedl by jistě žít v bohémských doupatech v Greenwich Village nebo se potloukat coby potulný malíř po Montmartru. Při své povaze by všude jistě rychle zdomácněl, získal nové přátele a známé. Ale dvěma věcmi si nebyl jist: co svobodný svět udělá s ním, člověkem, který se narodil a dosud žil ve světě nesvobodném, a co jizva, způsobená přetnutím cesty zpátky udělá s jeho malováním. Nakonec rozhodla teorie, kterou zatím uznával – že svoboda je především stav vědomí, a proto mu ji žádná totalita nemůže ukrást.

Do Prahy pro nedostatek peněz nedojel. Skutečný azyl mu poskytla svobodná teta v Městečku. Nakrmila Petříčka, vydrhla z něho špínu Apeninského poloostrova, vyprala všechny jeho svršky a nabídla pobyt až do konce prázdnin i nějakou tu korunu. Na jedno pivo denně mu to musí stačit.

Petr Vízner, absolvent třetího ročníku malířské akademie, sedí sám u stolu na terase plovárenské restaurace, šetrně usrkává třeboňskou desítku a ví, že ta, při jeho pověstné žízni, nevydrží dlouho. Na sousední stůl se stále donášejí plné půllitry. Už se tam ani nemohou vejít.

„Hej, vy tam,“ zvolá saroyanovsky, „nepotřebujete pro ten svůj pivní záhon ještě jeden stůl?“

Všichni jen koukají a nikdo neodpoví. Tady nebývá zvykem hned se nenuceně seznamovat s cizími lidmi. Ale nabídka zaujala. Už teď se tísní u jednoho stolu příliš mnoho lidí a ještě přijdou další. Srážet stoly tu bývá obvyklé. Navíc, onen cizinec vyvolává zvědavost. Dívkám vousatí muži imponují.

První zareagoval Johny. Kromě obvazu na ruce má další kolem hlavy. Předpisy o pracovní neschopnosti mu sice přikazují zdržovat se doma a trpělivě čekat na namátkovou zdravotní kontrolu, ale kdo by v tak lákavém večeru neriskoval, když kvůli zranění se nota bene nemusí ráno vstávat do práce.

Pomohl přirazit Petrovi nabízený stůl a určil mu místo v čele.

„Asi bych měl dát nějakej fór na seznámení,“ navrhl vousáč a všichni dál mlčeli. Vtipy se v téhle partě moc nevykládaly. Ani ten první nezabral. Albín dokonce zahučel nevolí. Dnes večer se tu má přece jednat o budoucnosti jeho kapely a nějaký pobuda je teď bude zdržovat a rušit blbými fóry.

Petr dopil zbytek piva, půllitr odsunul mezi prázdné a bez ostychu si přivlastni plný, ještě napěněný, které někdo před chvílí v celém vějíři přinesl od výčepu a postavil na stůl.

„Povídá skotská maminka manželovi: Neměl bys Patrickovi ten bonbón už rozbalit? Cucá ho už třetí den!“

Marie se najednou rozesmála, až jí naskočily dolíčky ve tvářích. Filip žasl nad její nenadálou uvolněností, kterou nakazila i jiné. Odvážil se položit jí ruku na koleno a ona kupodivu neprotestovala.

I následující Petrův vtip zabodoval. Postupně všichni dostali chuť se smát a smích od jejich stolu pak explodoval v pravidelných intervalech, k údivu a závisti, možná i pohoršení, ostatních návštěvníků terasy. Zdvíhal se téměř v gejzírech, jak ze sebe s následně konzumovaným pivem zdarma chrlil onen neznámý vousáč v nepřetržitém sledu vtip za vtipem. Nikoho ani nenapadlo ptát se v onom rozverném a rozdováděném prostředí, kde se všichni cítili uvolnění a šťastni, proč má Johny ten čerstvý bílý obvaz na hlavě.

K oné události došlo při odpolední zkoušce kapely. Albín opět vymámil na Sikulovi klíče, ani nemusel dlouze vysvětlovat, že je potřebuje za účely svazácké schůze a tudíž ani nezavětřil podraz a léčku, kterou na něho Sikula s náměstkem Plechým přichystali.

Zkoušelo se She Loves You a do klubu vpadl Johny se slíbeným fotoaparátem následován vzpěračem Tomem, jako tělesnou stráží. Filip okamžitě přestal hrát, rozběhl se k Johnymu a už už natahoval po fotoaparátu ruku, když Johny zvolal „postřeh“ a přesnou ragbyovou přihrávkou hodil fotoaparát Tomovi. Filip se bláhově vrhl vpřed a narazil jen na Tomovu železnou hruď. Fotoaparát začal poletovat vzduchem, jako nějaká hračka. Tihle dva mladíci neznali jeho cenu.

Zato Filip ji znal. A nejen tu prodejní. Věděl, jak nastavit expozici, určit clonu, odhadnout vzdálenost a ve vhodném okamžiku zmáčknout spoušť. Věděl, jak z těch nepatrných úkonů vykouzlit v temné komoře snímek. Něco, co zůstává. Jako památka, jako doklad, jako dokument doby a někdy jako umělecké dílo. Proto strnul, když při rozmáchlém Tomově hodu musel Johny své postavení značně korigovat a jeho zraněná a obvázaná dlaň neskýtala příliš velkou záruku, že fotoaparát spolehlivě zachytí. Navíc Johnymu překážel stůl.

Zpočátku ochotně popojížděl po nablýskaných parketách, i když na nich zanechával viditelnou stopu a příšerně skřípal, ale najednou se o nějaký výčnělek parkety zarazil a pod náporem Johnova těla se mu podlomily rozviklané nohy. Ragbista, pochopil, že fotoaparát už těžko zachytí a ten dopadne na tvrdou podlahu. V poslední chvíli se Johny vzepjal, vymrštil do vzduchu obvázanou ruku a fotoaparát zachytil. Zároveň zařval bolestí a vzápětí ještě jednou, když dopadl hlavou na hranu stolu. Na vyvrácené dřevěné nohy dopadly první kapky Johnyho krve.

Ve dveřích stál správce klubu Sikula a zařval podobně jako Johny, jenže ne bolestí, ale vztekem. A zařval podruhé když uviděl v přísálí otevřenou skříň na hudební nástroje. Komár ji pomocí šroubováku takto otevíral pravidelně, aby si mohl vypůjčit mikrofony značky Neumann.

Vlastně s tím začal kvůli Ireně Barchové.

Na zkoušku ji pozval Bačkorka. Vedl s ní dlouhé pomyslné rozhovory, když seděl sám v přítmí suterénního skladu na pytlích od trokaru a představoval si její veliká prsa, stehna i hýždě, ale to nejdůležitější si představit nedovedl, protože to ještě nikdy neviděl, ale chtěl a chtěl to tak intenzivně, až si musel strčit ruku pod tepláky a napřed se jen tak lehce dráždil až se všechno vzepjalo a on pak viděl Irenu úplně nahou, dokud ho výron semene neuklidnil.

Když se Irena znenadání objevila ve dveřích klubu, okamžitě se soukal od bubnů, porazil při tom charlestonky, kopl do činelů a při seskoku z podia mu ulétl hlasitý pšouk, ale to ho neodradilo aby nezvolal:

„Irena si s námi zkusí zazpívat!“

Albín se okamžitě naježil, zkoušky tu může přerušovat jen on. A s jeho kapelou si nikdo nic zkoušet nebude, navíc nějaká holka, které do bigbítu vůbec nepatří. Když ale Bačkorka dělal jako pominutý, rezignovaně mávl rukou a Irena si rozpačitě vylezla na pódium. Jenže na ten mikrofónek z magneťáku se zpívat nedalo. Proto Komár donesl Neumanna z muzikantské skříně v přísálí. A pak Albín otevřel ústa a nemusel ani nastražovat uši. Ta holka zpívat dovedla.

Měla příjemný altový hlas, trochu rozechvělý, snad trémou nebo nedomykavostí hlasivek, což způsobovalo jisté napětí a vyvolávalo vzrušení. Tak kdyby uměl zpívat on, už dávno by byl hvězdou! Kupodivu připustil tuhle holku angažovat.

Natolik ten její hlas ocenil.

Správce Sikula ale Ireně, ani kapele, na další zkoušení žádnou šanci neposkytl. Řval jako pominutý. Krev na podlaze z Johnova zranění, ho neobměkčila. Bude jí muset vydrhnout. Marně ho Filip ujišťoval, že Johny jako vyučený truhlář onen polámaný stůl opraví. Vyhnal je z klubu nekompromisně a hned. Albín ještě ve dveřích argumentoval ČSM i okresním tajemníkem Pádivým, leč marně. Zamknul za nimi na dva západy, aniž dovolil Johnyho tržnou ránu ošetřit klubovou lékárničkou. Od náměstka Plechého za to jistě obdrží nejen pochvalu, ale i nějakou tu finanční odměnu. Paní Vostrá vyhazov bigbíťáků ze závodního klubu sledovala z okna se skrytým nadšením.

Albín konečně pochopil, že založení Klubu mladých jim do Klubu Pracujících znovu dveře neotevře. Sikulu neoblomí ani tisíc kulatých razítek, Věrně slouží řediteli Butonu a jeho náměstkovi. A ten mu řekl jasně: „bigbíťáky už tam nikdy nepouštěj!!“

Teď všichni sedí na terase plovárenské restaurace a jen Petrovy vtipy je odvádějí od smutné perspektivy jejich kapely, když znenadání Bačkorka po poslední salvě smíchu zvolá:

„S bigbítem bysme mohli zkoušet třeba u nás ve stodole!“ a myslil při tom na Irenu, kterou by tím pádem dostat k nim domů a třeba možná i do vlastní postele.

„Ty vole,“ zvolal Albín Hron, do nastalého ticha, „ty si Bačkorko genius! Takže můžeme z fleku pokračovat ve zkouškách a založit Klub mladých!“

Kvůli založení klubu se také dnes sešli tady na terase plovárenské restaurace, kde je teď obšťastňuje vtipy ukecaný Pražák a Albín se dosud nedostal vůbec ke slovu a byl už značně nervózní. Měl chuť toho sebevědomého pitomce, který tu lemtá zdarma jejich pivo, od stolu odehnat.

Až teď Albín konečně převzal iniciativu.

„Je třeba Klub mladých založit co nejdřív!“ pronesl rozhodně a někdo rozkurážený vzápětí vykřikl:

„Uděláme to tady, a hned!“

Jenže se nevědělo jak. Filip navrhl napsat žádost na psacím stroji, Johny mínil dojet rovnou na sekretariát, jiní vůbec nevěděli, co to ten Klub mladých vlastně je.

Petr Vízner který je chvíli pozoroval, pochopil, že pro fóry už tu není vhodné klima, a také, že tihle mladí potřebují poradit, neboť jejich naivita je úměrná věku a on, už celkem zkušený ahasver, právě se vracející ze světa, by těmhle mládežníkům mohl být alespoň trochu užitečný. Přistoupil ke stěně, kde visel plakát vyzývající k bezztrátové dvoufázové sklizni obilí, a k údivu všech jej opatrně strhl, a přinesl ke stolu.

Pak vytáhl z náprsní kapsičky košile jakousi všem neznámou tužku – černý fix, který se v Itálii dal koupit v každé trafice za »čento líre«, a kaligraficky vznosným písmem, připomínajícím ozdobné gotické verzálky, bez váhání nadepsal: ZAKLÁDAJÍCÍ LISTINA.

Vzápětí však všichni narazili na problém: Jak se ta jejich bigbeatová skupina bude vlastně jmenovat.

„The Bufalo!“ zvolal Bačkorka, který cítil svou důležitost, neboť kapele poskytl stodolu i s mlatem. Jenom si nebyl jist, zda ho táta nezpohlavkuje, až se tam nastěhují s aparaturou, a nevyžene je, jako správce Sikula.

„Blbost,“ vzkřikl Albín. „Budeme se jmenovat The Magnificent, to je hotový!“

Ale nebylo.

Komár, který právě přinášel novou várku piv za Albínovy peníze, postavil půllitry na stůl a předložil název The Ravens, neboť, jejich kapela dosud spíše kráká, než hraje. Filip využil své částečné znalosti angličtiny a do debaty přispěl návrhem The Summer Wings.

„Co kdybyste se jmenovali nějak srozumitelně a hezky?“ vmísila se Marie.

„Třeba Makový květ?“

„Makovej květ je kravina,“ ozval se okamžitě Albín, čímž Marii samozřejmě urazil. Nasupila se, vstala od stolu a zamířila ke schodům z terasy. Filip za ní okamžitě vyběhl, ale k návratu zpátky ji už nepřemluvil. Vypadalo to, že se všichni vzájemně pohádají, dříve než Klub mladých založí.

Petr si zatím kreslil na okraj zakládací listiny komické figurky s kytarami, jakoby se o dění u stolu vůbec nezajímal. Nápadně připomínaly Bačkorku, Komára, Albína i Marii, coby Makovou panenku. Jeho kresbiček si konečně všiml Johny a z vlastní iniciativy se zeptal Pera Víznera co by navrhoval on.

„To chce inspiraci!“ odvětil klidně malíř. „Nejlepší inspirace, jak známo, je v rumu! Po jeho požití se název skupiny objeví zcela zákonitě. Co kdyby někdo donesl panáka?“ A požádal Albína o cigaretu.

Snad za tu nenucenost, se kterou si o rum řekl, se vzápětí na stole objevily pohárky nazlátlé tekutiny. Petr jeden uchopil, přičichl k němu, jako kdyby se opájel vůní květin a pak jej do sebe nekompromisně obrátil.

„O co vám jde!?“ začal a na všechny přísedící se zadíval. „O nový hudební směr, v těchto končinách ne zcela vžitý a vrchností i usedlými občany nežádoucí. O muziku, která si tu bude muset tvrdě dobývat své místo na slunci.“ a všichni souhlasně přikyvovali.

„Proto by název vaší kapely měl rozhodně začínat slůvkem NEW, místo bezobsažného The, což je v angličtině jen pitomej člen.“ Albín mu musel dát za pravdu. Angličtinu studuje z učebnice pro samouky už půl roku. Zatím se ale nedostal dál, než ke třetí lekci.

Petr Vízner se na chvíli zamyslel a pozoroval odlivku rumu, která ještě netknutá na tácku zbyla.

„Už to mám!“ zvolal najednou, uchopil skleničku s rumem, rychle ji do sebe překlopil a potěšeně mlaskl.

„Bude to NEW TREND! Trend znamená směr, tendenci, je to proud, dráha, cesta, zkrátka vše, co někam míří! New Trend, je správný název pro vaši kapelu. New Trend, to je ono!“

Po Petrovi začali právě vymyšlený název opakovat další a další, až jej najednou skandovali všichni kolem stolu, kromě Albína. Slůvko The mu v názvu kapely přece jen chybělo. Mají ho v názvu i The Beatles! Jenomže Petr už zanesl krasopisně název New Trend do zakládající listiny spolu s dalším potřebným textem a vzápětí dal onu preambuli, která měla být doplněna podpisy nových členů Klubu, kolovat. Podepsalo se pod ní skoro půl terasy. Nakonec ji podepsal i Albín Hron, i když s nechutí.

U jednoho ze stolů, kam se listina k podpisu nedostala, seděla Saša Jánská s plavčíkem Švarcem a dobře si všímala posuňků i úsměvů, které k ní vysílal svalnatý mladík v rozhalené džínové košili. Jenže u onoho stolu zahlédla i postavu, kterou zcela jistě znala a které se téměř lekla. Co tu ten vyžírka pohledává, uvažovala, když definitivně poznala Petra Víznera.

K jejich stolu se klátivou chůzí věčného opilce blížil pan Melichárek. Pozornosti známého alkoholika a sukničkáře neunikla žádná pohlednější ženská. Každé hned líbal ruce až k ramenům, a Saša měla tričko bez rukávů.

„Je mi líto,“ upozornil ji Švarc, „ale před tímhle obejdou vás asi neuchráním. Leda bych se s ním popral.“

„To nemusíte. Mám své metody. Většinou jsou účinné,“ a položila plavčíkovi na předloktí svou ruku.

„A hele, pusinka,“ zajásal vzápětí Melichárek, „a jaká pěkná!“ Posunul si rádiovku do týla, strčil ruce do kapes, kýval se dopředu a dozadu a bezostyšně si Sašu prohlížel. „Kterápak ty si, holubičko sličná, odkud já tě jen znám?“

„Tu neznáš, Melichárku!“ řekl úsečně Švarc. „A jestli tě mohu požádat, najdi si dnes jiný objekt!“

Melichárek se zadíval na plavčíkovu pleš. Zprvu naštvaně, ale vzápětí pobaveně. „Tak von si sem přived takovou pěknou klisničku, talár vypelichanej!“ a chtěl se dotknout Sašiny ruky, jenže Švarc ho zadržel.

„Snad mě nechceš vyhánět od stolu, ty tragickéj plavčíku, ty zrušenej paragrafe, já tuhle cmundičku znám!“

Saša si jen povzdechla a pro jistotu se usmála na Toma, protože v něm mohla možná najít potenciální záchranu.

„Já už si vzpomínám, majdalenko! Už vím, co si zač, pusinko malinová. Ty si holka bývalého náčelníka estébáků v našem okrese!? S tvým tátou já se dobře znám, co my sme toho spolu vychlastali!“

Saša pochopila, že to s Melichárkem nebude jednoduché a pohlédla na Švarce, jako by opravdu žádala o pomoc.

„Za války jsme šmelili s náckama šňaps, haha! Von dycky ukrad fotrovi nějaký perleťový brože, po těch se mohli hoši z wehrmachtu utlouct! Strkali nám za ně francouzskej koňak a pak ty špendlíky posílali svejm frauen do rajchu, aby tam doma vzpomínaly na svý hrdiny, který zanedlouho dobudou svět a vrátí se domů jako vítězové, haha! A my sme se tím dobrým šňapsem vždycky zgumovali na perník, válka neválka!“ mlel Melichárek a konečně se mu podařilo chytit Sašu za ruku.

Od stolu mladých se najednou ozvala kytara a nedržel ji kupodivu Albín Hron. Tom pozoroval upřeně Sašu bránící se opilci Melichárkovi a byl rozhodnut v pravou chvíli vstát, zasáhnout a přivést ji k jejich stolu. Petr na zapůjčenou kytaru začal právě onu známou semaforskou písničku, kterou vzápětí zpívala celá terasa – Plavu si ani nevím jak... Jen Albín měl ústa semknutá. Takové písničky on zásadně nezpívá a ani hrát nebude.

„Pusťte, řekla Saša hlasitě a stroze,“ a znělo to varovně. Tom ji stále sledoval a byl připraven.

„Ty namyšlená mrcho!“ zařval bolestně Melichárek, když ho Saša pod stolem kopla do kotníku, ale ruku jí nepustil. „Tak já ti teda něco povím! Na lumpárny tvýho fotra tu lidi hned tak nezapomenou. A taky vědí, proč si tvůj dědek Max hodil provaz přes trám! Pan generál, beruško, je pěkná svině! Celou dobu tu v Městečku po válce dával zavírat lidi! Vždycky přesně posílal kontroly tam, kde věděl, že mají schovanou perleť. A věděl to z toho tátova sešitu, kam starej Max zapisoval, kolik komu prodal matriálu a kdo mu co dluží. Tvůj tatík tu přived v Městečku hodně lidí do kriminálu. Za to přece dostával povýšení! Abys taky věděla, co ty jeho generálský hvězdy obnášejí!“

Melichárek se znenadání ocitl na zemi a málem strhl s sebou i Sašu, jak ji stále držel za předloktí. Koukal vyjeveně na svalnatou postavu, která stála nad ním a poznal kluka, co vzpírá činky a proto se raději nehýbal, nepokoušel se vstát, aby náhodou neinkasoval ještě nějakou tu ránu pěstí. Když uviděl, že Tom odvádí generálovu dceru od stolu, oddechl si, pohlédl na Švarce, pomalu se vyhrabal z betonové podlahy a odešel belhavě k výčepnímu pultu.

Plavčík Švarc by mu vlastně měl dát za pravdu. Když se po osvobození vrátil z exilu, potkal mladého Jánského v uniformě Sboru národní bezpečnosti.

Boris Jánský, po matce Rus, využil maximálně poválečné situace, kdy se s rudoarmějci běžně domluvil. Proto hvězd na jeho výložkách rychle přibývalo.

Po osmačtyřicátém už byl pánem okresu. Jeho táta tu osudnou a ostudnou dobu nepřežil. Kromě účetních knih mu synáček ukradl i poslední vůli, kterou měl střežit právě JUDr. Švarc. V té Maxmilián Jánský odkazuje všechen majetek Legionářské obci. Jenže Švarc musel klíče od trezoru odevzdat příslušníkům StB dřív, než mohl s dokumenty Jánského něco provést. Navíc sebrali i jeho.

Sedm let kriminálu byla nejen odveta za příslušnost k exilové vládě v Anglii, ale i Jánského sychrovka, že bude mlčet. Jenže v Městečku se vědělo, proč na bývalé čamrdářské mistry přichází kriminálka a vždycky nějakou tu zatajenou perleť najde. Melichárek všechny ty případy zná a není sám. V Městečku na ně pamatuje spousta lidí. Proto se tu pan generál už léta neukázal. Nyní se o všem dověděla i jeho dcera, kterou naštěstí odvedl jeden z místních mladíků. Švarc by jí měl doporučit, aby z Městečka co nejdříve odjela, než dojde k maléru a někdo to na ni vykřičí na ulici.

Saša se nechá Tomem vést mezi stoly, aniž si řekli jediné slovo. Všechny oči terasy se na ní teď upírají. Výrazný třpytivě zrzavý přeliv tu ještě nezdomácněl a oblé poprsí dokreslené znatelnými bradavkami v přiléhavém tričku nenechává jediného muže klidným. Tom jí jemně naviguje rukou, aby nepopudil ještě víc její zlobu a tuší, že by si s touhle holkou neměl nic začínat.

„No né!“ zvolá Petr s opravdovým překvapením a přestane hrát. „Svět je jen veliká vesnice. Potkat tě na benátském Lidu, na promenádě ve Splitu nebo na Champs-Élysées, to bych snad jen smek klobouk. Ale tady na drsný Vysočině? To vážně padám na zadek! Tak teda usedni mezi domorodce a poruč něco na posilněnou!“

Saša měla chuť toho tatrmana praštit, ale raději vytáhla peníze a poslala Toma k výčepu. Pochopila, že téhle partě musí dát nějaké zápisné. Sobě si objednala dvě deci červeného vína.

Od sousedních stolů se vrátila zakládací listina Klubu mladých, trochu pomačkaná, trochu politá, na dvou místech propálená cigaretou.

„Teď má naše bula i správné pečetě!“ zvolal Petr a dal velkomyslně Albínovi spočítat všechny podpisy.

Na papíru bylo uvedeno třicet šest jmen, téměř o polovinu víc, než čítá svazácká organizace v Městečku vedená Lenkou Plechou. Když Albín tento výsledek slavnostně a nahlas oznámil, sklidil i od vedlejších stolů sborový jásot.

„Takový úspěch by si zasloužil uspořádat taneční zábavu s kapelou New Trend,“ zvolal Petr, aby ho slyšelo co nejvíc lidí a sborový souhlas se ozval znovu.

Albín zesinal. Mají nacvičeno všehovšudy osm skladeb, na zpěv jediný mikrofon od magneťáku, Komárův zesilovač, kam se místo konektorů připojují drátky sirkami, a bubny půjčené od hasičů. Jak by si mohli troufnout hrát na zábavě celý večer?

Jenže rozjařená společnost si zábavu začala vehementně vynucovat. Ke stolu přicházeli za Albínem další hoši i některá místní děvčata, nakláněla se těsně k jeho obličeji a všechna chtěla znát kdy se zábava se skupinou New Trend v Městečku uskuteční, aby tu novinu mohla předat dál – ale on nevěděl.

Errata:

30.05.2021 15:37