Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

1  

Z dopolední ospalosti vytrhne Městečko umíráček. Náměstím se nese zvěst: na věčnost odešel Vojtěch Vávra, poslední švec komunálních služeb. Filip tu zprávu zaslechl před obchodem s textilem. Převracel v ruce barevnou pohlednici z Budapešti, adresovanou Marii Rovenské. Mužské písmo doplněno iniciálami J.M. Boty se teď budou posílat na opravu až do Tábora. Stejný pohled obdržela Janička Přástková jen s méně vřelým textem. Filip žádného J.M. nezná.

Prošlapaná podrážka či ulomený podpatek si vyžádá pět týdnů trpělivosti. Když se vám to nelíbí, kupte si boty nové.

Filip se rozhodl zachovat klid. Přesto se s Marii tiše pohádá. Jeho dotaz na J.M. odbyla pohozením hlavy – jen náhodný známý. Teď obsluhuje zákazníky a nemá čas. Zda bude mít pro Filipa čas večer, to se teprve uvidí. Kolik metrů že chcete na ty cíchy, paní? Jenom tři? To by vám asi nestačilo!

Doma při večeři se Filip pohádá hlasitě. Zpočátku jen nesměle navrhl, že by si v otcově bývalé čamrdářské dílně zřídil fotokomoru.

Otec se katapultoval z otomanu. „Veřtat mi nikdo likvidovat nebude, to si vyprošuju!“

Filip trpělivě vysvětluje, že by tam s ničím nehýbal, všechny zbylé mašinky by zůstaly na svých místech, jen by si v jednom koutě natáhl závěsy proti světlu, postavil na stůl zvětšovák a několik novodurových misek. Místa je tam přece dost!

„Do veřtatu žádnýho pouštět nebudu! I když se o něj nikdo nestará!“

„Ale k čemu ti je?“

„To je moje věc!“

„Tatínkovi na veřtat nesahej, k tomu nemáš právo!“ vmísila se matka a bylo rozhodnuto.

Veřtat opět zůstane uzavřen, jako už dlouhá léta a nikdo do něho nevkročí. Před znárodněním jej Hošna uchránil jen s námahou, tím, že vstoupil jako jeden z prvních do právě založeného národního podniku Buton. Odevzdal dobrovolně a zadarmo státu i perleťový materiál, který vlastnil. Nikomu neřekl, že část zakopal pod podlahu právě ve veřtatu a několik let se pak děsil, že na něho přijdou Jánského estébáci, jako chodili na jiné. Jenže na jeho veřtat se nějak pozapomnělo. V n.p. Butonu nechtěli ani jeho mašinky, se kterými perleťové knoflíky vyráběl. Měli jich dost a vznikaly postupně i nové modernější stroje, jako horizontální vrtačky, a gravírky pro složitější vzory knoflíků, které stejně nevlastnil. Na mašinkách i na podlaze, pod kterou je zakopána ta nejlepší perleť, sedí už mnohaletý prach. I když Hošna dříve doufal, že to znárodňování pomine, teď už je ke všemu apatický. S komunistickým režimem svůj boj prohrál, přestože vlastně žádný nebojoval. Včas se podrobil.

Ale zaplať pámbu, žije. Jeho perleťový poklad nikdo neobjevil, Kdyby se tak při razii, které proběhly Městečkem stalo, čekaly ho výslechy, propadnutí majetku a domu a bezesporu kriminál. A ten bláznivý kluk by teď chtěl v jeho veřtatu štejřit a možná, třeba náhodou se pod prohnilými prkny podlahy do těch skrýší propadnout. Čert nikdy nespí. Ani on už do veřtatu léta nevkročil, a zůstane to i nadále!

Matka Hošnová o utajené perleti ví. Dokonce ji pomáhala ukrývat. Hlínu v taškách nosila po nocích do Výmolu. Co tenkrát jenom zakusila strachu. Kdyby na něco přišli, mohli jim znárodnit celý barák. A nebezpečí trvá dodnes.

„Tak si ten váš neposkvrněný veřtat strčte za klobouk! Dejte si ho pozlatit. Můžete si z něj udělat muzeum kuriozit a vodit sem cizince, aby viděli, co to v něm máte za cennosti!“ vzplanul Filip.

„Ty usmrkanče!“ rozkřikl se otec a chtěl svému synovi za tu opovážlivost uštědřit pohlavek, a tak umlčet jeho vzpurnost, jenže na něho nedosáhl. Pak si položil ruku na srdce a chvíli zhluboka dýchal. Filip pochopil, že to přehnal, ale k omluvě nenašel dost odvahy ani pokory.

Hošna to s perletí dovedl, a určitě by do dovedl ještě teď, ale pro komunisty prstem nehne. Stačí, že ho donutili chodit do práce a vrtat v jejich podniku knoflíky. Nikdy do služeb režimu, který mu všechno sebral včetně svobody, svůj fortel nevloží. I když ho přemlouvali, nabízeli lepší plat, dokonce mu pochlebovali a chtěli dokázat, jak si jeho umění váží, odmítl. Jestli ten režim někdy padne a on se toho dožije, vykope svou ukrytou perleť a ještě všem ukáže, co s ní dovede za kouzla.

Filip kapituloval. Zastrčil do kapsy získaný fotoaparát a věděl, že boj s rodiči o zřízení fotokomory v jejich velkém domě prohrál. Proto mu může být tenhle barák ukradený. Nic ho tu už nezajímá. I kdyby teklo do celé střechy.

Otec spolkl dva prášky na srdce, přivolal k sobě kocoura Sama, který se k němu lehce vyhoupl na otoman a pak spolu sledovali nudné zprávy televize a Hošna si při nich představoval jaké krásné věci by mohl z perletě vyrábět.

2  

Kromě pohlednice z Budapešti, se srdečným pozdravem od J.M., Janička Přástová obdržela i úřední dopis podepsaný tajemníkem OV ČSM Karlem Pádivým. Žádal ji o spolupráci podnikové svazácké organizace s Klubem mladých, který byl v Městečku právě založen a vede jej Albín Hron a o svolání členské schůze na středu, před odhoukáním odpolední směny a to přímo v Butonu.

Janička nevěděla, jak to všechno zvládne, potřebovala se poradit a tak dala dopis přečíst soudruhu náměstkovi.

Ten po prvních větách zbrunátněl, ale jinak na sobě nedal nic znát. O předsedovi podnikového výboru ČSM Motyčkovi není v dopise ani zmínka. O jejich Lence také nic. Zato se tu mluví o jakémsi Klubu mladých a Albínu Hronovi, provozovateli toho zatraceného bigbítu, který, jak slíbil kapelníku Špačkovi, musí navždy vymazat z hudební, i politické mapy Městečka. Copak tenhle novopečený tajemníček si může dovolit zakládat nové organizace? Dosazovat předsedy? S Janičkou Přástovou místo vyčuránka Motyčky by to ještě šlo, má ji tu pěkně pod palcem, ale bude-li nový tajemník odmítat ve funkci předsedkyně městského výboru jejich Lenku, pěkně soudružsky s ním zamete.

Lenka přece vede a řídí v Městečku všechny mládežníky. Hron žádnou oficiální funkci nemá, o tom by náměstek Plechý musel něco vědět!

„Co je to vlastně Klub mladých?“

„To jsou lidi kolem bigbítu,“ vysvětlila mu Janička a málem se prořekla, že k nim také patří.

Plechý samozřejmě nemohl vědět, jaký dojem a rozruch vyvolala zakládací listina Klubu mladých z Městečka na okresním výboru ČSM. Putovala po kancelářích a všichni ten výtvor obdivovali. Pádivý rozhodl dát jej zarámovat, aby sloužil jako vzor. Nic mu nevadilo, že jsou na něm skvrny od piva a je propálen cigaretami, což Albín považoval za znehodnocení dokumentu, který neuchránil před vnějšími vlivy. Tajemník ho poplácával po zádech a vysvětloval, že o to je zakládací listina autentičtější a neformálnější. Je vidět, v jaké atmosféře vznikala, má půvab bezprostřednosti, netradičnosti a nezfalšovatelnosti!

„To je ono! To dnes potřebujeme!“

Albín si ho kuse prohlížel. Čekal, že teď začne slintat další fráze, ale tajemník mu přede všemi potřásl rukou a pozval ho do skladu. Vedle transparentů, hesel z prvních májů, státních vlajek spřátelených států a jiných odložených rekvizit tam ležel i zaprášený zesilovač. Zpod stanových dílců vytáhl basovou kytaru značky Jolana a ze skříně vyndal docela slušný mikrofon.

„Stojan si budete muset udělat sami“ dodal omluvně.

„To nám fakt půjčíte?“

„To vám dáme, pokud bude Klub mladých v Městečku fungovat. Protokol o předání vyhotovíme později.“

S tak snadno získanými drahocennostmi mohla už kapela New Trend samostatně vystupovat a tudíž uvažovat o uspořádání taneční zábavy. A protože do povolovacích formulářů bylo třeba otisknout razítko organizace, vyrobil jej pohotově Komár z tiskárničky mladšího bráchy.

O ničem z toho nebyla Janička Přástová zatím informována, a tak naštěstí nemohla nic vyzvonit i když z ní náměstek páčil podrobnosti o kapele, jako by byla u výslechu.

Všude musíš mít svý spolehlivý lidi, zní krédo jeho nadřízeného, ředitele Skály, a ten ví, co říká, po celém podniku strategicky rozmístil své příbuzenstvo.

Teď to začíná být obzvlášť nutné! Odevšad stále častěji vystrkují růžky, a hlavně ostré jazyky, podezřelí řečníci. Veřejně poukazují na nešvary a nepořádky. To tu nikdy předtím nebylo, to si dřív nikdo nedovolil. Kam to povede, když si každý bude moct říkat co chce!? Je těžké kočírovat tak neohrabaného mastodonta jako je Buton, když jsou lidé drženi pěkně na uzdě.

Jak by asi podnik dopadl, kdyby se uzda povolila a lidé směli cokoli kritizovat? To už by se jim mohlo klidně dovolit, aby si kladli požadavky a trvali na jejich splnění! I Plechý, jak se zdá, bude potřebovat schopné a spolehlivé informátory.

Možná by si Janička mohla vzít na mušku všechny mladé v Butonu, když na Motyčku není spolehnutí. Plechý se rozhodl, že na jejich svazáckou schůzi půjde jako host.

Příště už bude muset Janičce tu odměnu ponechat. Skoro mu jí bylo líto, jak posledně vytáhla z výplatního sáčku pět stovek navíc a pak jen špulila pusinku zklamáním, když ji poslal do samoobsluhy nakoupit za ty peníze lahve alkoholu. Do Chodova přece nemohli vést rozlámanou raznici s prázdnýma rukama, když novou potřebovali mít hotovou co nejdříve. Pár lahviček koňaku, perleťové popelníky, irisové manžetové knoflíčky a trokarové náhrdelníky vykonaly své. Všichni tam k nim byli zdvořilí a nakonec se shodli na docela přijatelném termínu. Raznici jim odlili a vybrousili během jednoho dne, na počkání. Plechý by měl k takovým účelům disponovat mnohem většími finančními prostředky, než které mu Skála utrousí. Svůj ředitelský fond si při tom žárlivě střeží a dárky ze zahraničních cest má jenom pro příbuzné. Aby mu hned za tepla spěchali nahlásit, co se kde v podniku šustne a šeptne. Jemu dovezl z Holandska jen hambaté karty.

Někdy by Plechý nejraději ode všeho utekl. Jenže kam? V Městečku a okolí jiná možnost zaměstnání není, o funkci nemluvě. Kdyby taková možnost existovala, z Butonu by zdrhla nejméně polovina lidí a tenhle slavný podnik by neslavně zkrachoval.

3  

„Ještě je tu jedna žádost,“ řekl nesměle předseda místního národního výboru, když už se členové rady začali zvedat k odchodu. „Mladí chtějí uspořádat zábavu.“

„Kteří mladí?“ zeptal se Plechý ostře. Předseda četl, jak to bylo napsáno: Klub mladých se svou hudební skupinou New Trend, a nad názvem skupiny potřásl hlavou.

„Žádná taková organizace neexistuje!“ důrazně namítl Plechý. Chtěl vstát, aby naznačil, že tím je věc vyřízena, ale píchlo ho v kostrči, a tak znovu dopadl na židli.

„Mají to potvrzený razítkem okresního výboru ČSM,“ opatrně upozornil předseda.

„Dneska si může každý sehnat razítek kolik chce!“ kontroval Plechý a snažil se to bezvýznamné zasedání, kde se jen mele a mele a nic nevyřeší, rázně ukončit.

„Nějak jim ale odpovědět musíme,“ mínil předseda a tvářil se provinile. „Požádali v řádném termínu, formulář mají správně vyplněný...“

„A co ta hudební skupina, co je to za muziku? O kapele s takovým názvem tu nikdo jakživo neslyšel!“ Plachý zvyšoval hlas a domníval se, že to k ukončení schůze a zamítnutí žádosti postačí.

„To bude asi ten bigbít,“ mínil vedoucí samoobsluhy Kudela. „Ty do toho panečku řežou! Povolte jim zábavu a zbořej celej klub!“ zasmál se. Ale vzápětí zvážněl a začal si v duchu nadávat. Pořadatelé zábav přece odebírají alkohol od něho a na takové tancovačce se vychlastá za dvě celodenní tržby.

„Viděli jsme někdy, jak teď mladý tancujou?“ vzal si slovo Mrškač, předseda městské komise ochrany veřejného pořádku. „Voni vůbec netancujou, jen poskakujou na místě a vrtěj zadkama. A mají skoro zhasnuto, jako v nějakým šantánu. A když se hrajou cajdáky, tak klucí drží holky za prdele, nebo se vzájemně cicají v kole,“ pravil a omluvně se podíval na učitelku Plášilovou, která dělala zapisovatelku zasedání.

Bylo jasné, že uspořádat zábavu nebude Klubu mladých povoleno.

„Co jim mám ale říct?“ otázal se předseda a bezradně hleděl na členy rady.

„Napiš jim, že neskýtají dostatečnou záruku k udržení pořádku při tak velké akci,“ poradil mu Plechý. „Kdyby k něčemu došlo, kdo myslíš, že to odnese? Lidé, jako vždycky, přijdou na tebe!“

Ještě se hlásil starý Hejda. Tomu se ovšem dát slovo muselo. Byl zasloužilý. V zákopech absolvoval první světovou válku, spoluzakládal v Městečku komunistickou stranu a přežil koncentrák. Jeho řeči ještě budou muset přetrpět.

„Soudruzi,“ sípavě si odkašlal. „Když my byli mladí a vrátili se z války, taky jsme se chtěli bavit. Moc dobře si na to vzpomínám. Scházeli jsme se, dumali a rokovali, jak dostat mladý lidi pod naši rudou vlajku. Pod naše vedení. A víte, na co jsme přišli? Získáme je muzikou! Založili jsme tamburašský kroužek. Fila hrál první brač, Mrázek druhej, Olinka...ta, no, jak se jmenovala, bydlela tam pod Svatkovi. Zkrátka Olina drnkala na mandolínu a já všechno tvrdil basou. Zpočátku to ale nebylo jednoduchý. Nástroje jsme si dlouho museli půjčovat, než jsme si po šestácích ušetřili na své. Důležité však bylo, že mladí za námi začali chodit. Hrávali jsme každou neděli odpoledne v Hájku, venku pod stromy. A co tam bylo posluchačů. Na palouku se tancovalo! Kdepak nějakej parket! Spoustu mladejch jsme tenkrát získali do našich řad a někteří z nich aktivně pracují dodnes! Soudruzi, nezatracujte mladé, dejte jim možnost ukázat, co dovedou! Nelámejte nad nimi předem hůl. Budou našimi nástupci, ať se nám to líbí, nebo ne!“

Plechý chtěl vyskočit a umlčet toho sklerotického dědka, který si při besedách s mládeží občas pletl esesáky s esenbáky a už vůbec nechápal současný stav věcí. Jen sbíral vyznamenání za zásluhy, nechyběl na žádné tribuně a potřásal si rukama s famfuláky. Jeho politický rozhled končil Vítězným únorem. Co se děje teď, už nechápal.

Tihle výrostci přece reprezentují něco úplně jiného než o čem on blábolí a na co tak dojatě vzpomíná. Tihle hoši začínají vstupovat na opačnou stranu barikády! A ponechá-li se jim prostor, opravdu strhnou ostatní, v tom jediném má dědek pravdu. Jestli se tenhle politický plevel včas nevytrhá, zakrátko udusí všechny vymoženosti, jichž tu socialismus dosáhl. Začíná to zdánlivě nevině, ale následky budou nedozírné!

Jenže těmhle tupcům v radě je zbytečné něco vysvětlovat. Nikdy nic nepochopili a nepochopí. Politika pro ně znamená jen vlastní pohodlí a naditou peněženku. Až je ti druzí začnou vykopávat z teplých pelíšků, překvapením otevřou huby, ale to už bude pozdě!

A nebo se ji vůbec nemusí nic stát! s hrůzou si uvědomil Plechý, a ve svých teplých pelíšcích všechno přežijí. Jenom si převlečou saka a do klopy zapíchnou jiný odznak.

4  

Sobota večer, a žádné velké nadšení. Parta, jako každý večer, sedí na terase plovárenské restaurace, Petr vykládá vtipy, ale ty vykládá každý den. Na sobotu večer už to jaksi nestačí. Sobotní večer by měl přinést něco výjimečného, proměnit se v gejzír netušených příběhů, probudit vítr nápadů, v nich by všichni rozepjali paže jako křídla a vzlétli vstříc něčemu úžasnému, nač by se dalo vzpomínat ještě dlouho poté, co léto definitivně pomine. Něco, o čem by mohli vyprávět těm, kdo měli smůlu a nebyli vyvolení, nepřišli, nezúčastnili se, neprožili strhující, nezapomenutelné, neopakovatelné, nenapodobitelné, bláznivě vířivé a žhavě omamné vzrušení: to pravé letní satori.

Všichni sedí a mlčí. Nejbližší zábava se koná v Potočné, na pouti tam vyhrává Špačkovo dechové sanatorium. Kdo by se táhl dvanáct kilometrů za polkou a valčíkem. Nic jiného ti přestárlí astmatici stejně nezahrajou.

„Jak je to s vaší zábavou?!“ zvolá kdosi a Albín jen pokrčí rameny.

Národní výbor se k jejich žádosti zatím nevyjádřil. Kdoví, zda se rada doporučeně zaslaným a oficiálně orazítkovaným dokumentem vůbec zabývala. Nejspíš hodili žádost do koše a šmytec! Na radnici nemají mladí žádné špiony ani donašeče. S mladými se tady nejedná. Jsou pro každého příliš mladí, než aby se jimi kdo zdržoval. Ať si počkají, až dospějí!

Právě to inspirovalo Johnyho k akci, která by mohla být použita v gangsterském filmu, nebo spíš v české komedii. Teď onu historku podává v čase nudy na terase plovárenské restaurace a Filip ho okřikuje, neboť ví, o co běží.

„Neřvi tak, sic tě někdo práskne!“

Spíš by ale prásknul Hošnu, který byl jeho komplicem: Vstoupil s poštovní brašnou do služebny Veřejné bezpečnosti, když si s Johnym ověřili, že služební volha s nápisem VB vyjela spolu s příslušníky na obhlídku okrsku a uvnitř sedí jen nadstrážmistr Boura, přezdívaný Faktor. Hošna položí na stůl došlou poštu, vytahuje zdlouhavě složenky k podpisu a vyžaduje navíc poplatek za denní tisk. Šátrá v poštovní brašně, vybírá a vrací nemotorně drobné a při tom počítá vteřiny.

Za pouhých šedesát vteřin musí Johny vniknout do průjezdu služební budovy, vytlačit své zabavené kolo, tiše za sebou zavřít dveře, nasednout a ujíždět Městečkem až k babiččině chalupě u stoky, s vědomím, že brzda zase může selhat. Z kopce nabírá téměř kosmickou rychlost a přibrzdí ho až hromada štěrku, kterou projede.

„Za hodinu jsem celý kolo přeznačkoval. Modrou acetonovou barvou natřel rám, řídítka jsou okrášlený károvanou izolepou. Řetěz je na červeno a brzda funguje. Teď mám unikát, kterej se líbí všem malejm klukům. Docela se bojím, že mi to vyšperkovaný kolečko někdo ukradne! Musel bych to jít pak nahlásit esenbákům! Jsem zvědav, jestli ty šerloci po ztraceným kole z jejich průjezdu začnou vůbec pátrat!“

Johnyho sebevědomí je opět neotřesitelné. Proto bez váhání přijímá výzvu, která původně výzvou ani nebyla spíš jen plácnutým návrhem pro zmírnění nudy onoho večera. Přece se musí něco dít!

Přeplavat rybník tam a zpátky s obvazem na ruce? Hračka!

Plovárenský rybník není příliš veliký, přes den se vydávají na druhou stranu i středně zkušení plavci. Noc má být zajímavější z hlediska orientace i sázky, kterou vzápětí navrhne Petr.

„Za láhev rumu!“

Je jasné, že se na ni napřed musí všichni složit, a proto Petr neváhá a začne od přítomných ihned vybírat.

Konečně se něco děje. Zazářila první světlice sobotního večera. Koupat se samozřejmě půjdou všichni a předpokládá se, že bez plavek. Je léto, čas odvážných her a smělých činů, čas proměn, objevů a překvapení, krátký čas bezstarostnosti, jenž nesmí být promarněn váháním a zábranami. Jen s myslí dychtivě otevřenou lze nyní prožít, poznat a pochopit cosi úžasného, avšak prchavého, a proto vzácného.

Za chvíli už bylo slyšet dunění bosých nohou na dřevěném ochozu a vzápětí následovalo hlasité šplouchnutí. V té bezměsíčné noci probudil první odvážlivec spící hladinu. K němu se přidávali další.

5  

Filip vyběhl z plovárenské restaurace s jistým rozechvěním a očekáváním.

Noční koupání s dívkami bylo už samo o sobě dobrodružstvím.

Zůstal stát na štěrkové cestičce a musel se rozhodnout. Marie šla sama opačným směrem k Městečku. Zavolal na ni.

„Jdu domů!“ odpověděla a šla dál.

Musel se rozhodnout. V běhu ze sebe strhnout košili, skopnout tenisky, stáhnout kalhoty a trenýrky, na chvíli se cítit zranitelný, ze všech stran zasažitelný pohledy, i když převládá noční tma. Ale těla jí jakoby prosvěcují, předem se nepozná, komu patří, až když se vzájemně střetnou a krátce obejmou.

Pak lze slyšet dívčí pištění či zasupění dvou soků, kteří svá sevření zpevní, svaly napnou a po krátkém zápase padnou oba či pouze ten slabší, do černé vody plovárenského bazénu. Pokud se střetnou dívky, je slyšet jen perlivý smích.

Těchto náhodných, ale přesto vyhledávaných kontaktů se hodlal Filip Hošna zúčastnit i s Marii. Jenže ta rezolutně odcházela domů.

Šla pomalu po asfaltové sinici a nebyla rozmrzelá, ani unavená, jen se jí prostě nechtělo koupat s ostatními, třebaže vodu miluje. V temném reji na ochoze i ve vodě by u ní převládal stud. Necítila by se dost bezpečně ani před Filipem, nebo právě před ním.

I když uslyšela za sebou kroky, nezpomalila, ani se neohlédla. Až když ji ruka objala kolem ramen, trochu se lekla. Následně očekávala ty věčně starostlivé otázky: zda se cítí dobře, zda jí nebolí hlava, nebo není zima, proč chce právě v tuhle chvíli jít domů, ale i ty vyčítavé, proč je taková, a ne jiná.

Zároveň odmítla pokus o žebravý polibek, který skončil někde za uchem.

Naštěstí absolvovali celou cestu mlčky. Až když míjeli park na náměstí a zasáhla ji pronikavá vůně jasmínu, musela uznat, že letní noc se opravdu nemá lehkovážně promarnit a sama navrhla osamělou lavičku.

Filip zajásal, příliš průhledně a příliš nedočkavě, a sotva usedli, snažil se jí objímat a líbat. Jenže Marie se jako vždy odtáhla.

„Proč jsi pořád tak odmítavá?!“ vyhrkl téměř naštvaně, ale spíš lítostivě.

Opět mlčela a on v té pauze sebral odvahu k otázce, která ho už delší dobu souží.

„Máš ty mě vůbec ráda?“

Dál vládne ticho. Ticho obvyklé pro pozdní večerní hodiny zapadlého kouta Vysočiny, kde, obě hospody jsou už zavřené. Jenže, někde jinde se vlahá noc teprve probouzí, rozvijí a život začíná kypět. Někde jinde, někde daleko, možná i blízko.

„Jestli tě mám ráda...“ zamyšleně pronese Marie do toho drtivého ticha Městečka.

„...aspoň trochu,“ zašeptá Filip a polkne.

„Myslím, že mám, ale asi to nedovedu vyjádřit tak, jak by sis přál. Je to zvláštní, když jsme spolu sami, vždycky se cítím nesvá. Vlastně vím proč. I ty to jistě víš.“

„A neděláš nic, aby se to změnilo!“

„To nejde naráz, Filipe. V tomhle budu asi staromódní, nejsem hned přístupná, jako jiné holky. Nechtěj to za každou cenu uspěchat!“

Pouliční lampa se musela usmát, když viděla tu zkroušenou postavu vedle dívky na lavičce. Také Marie se v mihotavém svitu lucerny usmála, tentokrát rozhodnuta vše uklidnit a uvést do správných kolejí veselou a hlasitou pusou.

Jenže v ten okamžik Filip něco ve tmě zaslechl, prudce odvrátil hlavu tím směrem a polibek mlaskl do prázdna.

„Slyšíš?“ Filip strne a bezděky vezme Marii za ruku.

Marie neslyší nic. Je dotčena, připravena vstát, vzdorně pohodit hlavou a beze slova odejít.

„Co mám slyšet?!“ zeptá se podrážděně.

Najednou se ze tmy ozve docela zřetelné zamňoukání.

„To je Sam! To je jistě náš Sam! Pojď sem ty dobrodruhu, přistup blíž, ať tě konečně představím paní svého srdce!“

Marie cítí, jak jí Filip vzrušeně mačká ruku, a proti své vůli začíná být zvědavá. I ona zná Sama. Sice jen z vyprávění, ale ví o něm možná víc než o Filipovi. Při poslední dovolence z vojny, právě, když se vracel z jejich schůzky, uviděl na silnici kotě. V listopadovém mrholení bylo celé provlhlé a jistě hladové. Zvedl ho a nesl domů, i když nevěřil, že to hravé zvířátko matka doma strpí. Druhý den odjel a až na jaře se vrátil do civilu. Otec seděl na svém proleženém kanapi s tygrovaně žíhaným kocourem v klíně. Dal mu jméno Sam a Marii pak nadšeně o něm vyprávěl. Tenkrát vytušila, že je to jemný a citlivý kluk a jistě by uměl být i něžný, kdyby mu to dovolila. Jenže se bála, aby to seznamování neprobíhalo příliš rychle. Filip tou svou nedočkavostí a zbrklostí pokaždé všechno zkazí. I to první milování, které vlastně ani milováním nebylo.

Vlastně jen náhodným opět zbrklým pokusem, o to nebezpečnějším. Marie se nechtěla stát ve svém věku matkou jen pro nezkušenost a nezodpovědnost partnera. Proto tyhle další intimnosti oddalovala, jak mohla, jak jí ostatně radila i babička.

Ze stínu na pískové cestičce vystoupil statný kocour. Neslyšně, avšak sebevědomě, s kočičí elegancí a ocasem důstojně vztyčeným.

„Same!“ zvolal Filip a přestal Marii vzrušeně mačkat ruku.

Kocour zvedl hlavu a dožadoval se pohlazení. Jeho přítomnost Marii udivila a on jakoby pochopil, co mu velí galantnost a vlastní sebevědomí se k ní přitočil, mňoukl a znenadání ji vyskočil do klína, až leknutím vykřikla.

Filip strnul. Čekal, že milovaná dívka jeho kocoura prudce z klína shodí, odežene ho odmítavými slovy, vstane a bude se oprašovat od jím zanechaných stop. Už předem viděl další rozdílnost, která v jejich vztazích může zanechávat trvalé překážky.

Marie se dotkla hebké kočičí srsti a nebyla jí nepříjemná. Proto začala kocoura pomalu a lehce hladit, Ten chvíli nastavoval hřbet, ale vzápětí se jí s kočičí samozřejmostí stočil do klína.

„To je náš Sam. Sam Someone,“ zvolal Filip hrdě a vzápětí se mu vedraly slzy do očí, z jakési vděčnosti, kterou teď k Marii cítil, když kocour začal spokojeně příst v jejím klíně.

„Someone?“

„Someone anglicky znamená někdo. Sam je prostě Někdo. Jako někdo z nás. Jako ty nebo já. Jako přítel a kamarád. Někdo, komu rozumíš a komu věříš, před kým se nemusíš přetvařovat, komu nemusíš lhát. Někdo, kdo tě vždycky pozná, kdo tě nezapře, neodvrátí se od tebe, nemine tě bez povšimnutí. Někdo, kdo tě má rád a ty si můžeš být jista, že tomu tak bude navždycky. Je to Někdo. Je to Sam Someone.“

I Marie má teď v očích slzy. Slzy vytrysklé z nadšení. Hladí Sama a najednou zavře oči a cítí, že teď, právě teď to musí přijít a bude to oboustranně žádoucí a opravdové. V tu chvíli se jejich rty vzájemně dotknou a ona poprvé líbá Filipa opravdově a s láskou.

Sam Someone se najednou žárlivě dere do jejich objetí, jakoby žádal i svůj podíl.

6  

Nahému skotačení na plovárenském ochozu konkuruje žabí koncert.

Vůbec mu nevadí dupání bosých nohou, které se rozléhá tmou, ani výkřiky a stydlivé pištění dívek, když se jejich těla dotkne všetečná ruka. Žabí fortissimo bouří dál teplou nocí.

Plavčík Švarc leží na spacím pytli v oddělené plovárenské kabině sloužící ve dne za kancelář, v noci ke spaní, a uvažuje, má-li se pokusit usnout, nebo ještě vyjít do teplé noční tmy. Jistě by dole u vody potkal Sašu spolu s ostatními.

Jenže se zařekl, že ve svém věku se už nebude pouštět do žádných milostných ztřeštěností. Nepřijme roli zamilovaného starce, v nějaké trapné komedii, jíž se bude celé okolí hurónsky smát. Do smrti už vystačí s tím, co s ženami prožil a není toho málo. Poslední dobrodružství se Sašou Jánskou před pár dny v téhle kabině, kdy liják bušil do střechy, bylo vrcholnou zářivou tečkou, doprovázenou hromy a blesky, za vším minulým a krásným, které se nevrací.

Saša při nočním koupání pochopitelně nechybí. Po kovovém žebříčku právě vylézá z vody na ochoz, když se před ní ze tmy vynoří nahé tělo a mozolnaté ruce si ji přitáhnou k mokré tvrdé hrudi.

Nebránila se, nevykřikla, hned poznala, v čí náruči se octla. Spíš se zájmem vyčkávala, až se jeho ústa zorientují. Konečně ucítila vlhké rty a něco příjemně teplého se začalo vzmáhat na jejím dokonale plochém břiše. Zaklonila hlavu, uviděla hvězdy, a věděla, že závrať, jež se jí zmocnila, nezpůsobily ony.

Pak ale uslyšela dusání nohou na ochoze, a dřív, než se mohla dotknout toho nádherně vzpřímeného mužství, kdosi je shodil do vody.

„Já vám dám, čuňárničky!“ halekal Johny a opatrně lezl po schůdkách do vody, aby si nenamočil obvaz obalený igelitovým pytlíkem. Rozhodnutí, že přeplave s poraněnou rukou rybník tam i zpátky byl připraven splnit. Jenže uprostřed rybníka byla neproniknutelná tma. Igelitový sáček se naplnil vodou, obvaz se promočil, ruka ztěžkla jak závaží na Tomově čince. Zbytečně se snaží dosáhnout dna. Je tu příliš hluboko. A břeh v nedohlednu. Nad hlavou jenom nespočítatelné množství hvězd. Ještě chvíli a dojdou mu sily i dech. A začne polykat vodu.

Albín sedí na betonových schodech plovárny, i on hledí na hvězdy ale vůbec je nevnímá a už podezřele dlouho mlčí.

Komár se dělí s Petrem o láhev rumu. Ta, byla zakoupena na základě sázky nemající prozatím vítěze. Johny se uprostřed rybníka tiše topí a láhev už je poloprázdná.

„Copak tě trápí, hvězdo místního hudebního nebe?!“ plácne Albína Petr po rameni.

„Nemám jistotu,“ odpoví Albín bezelstně.

„A kdopak ji má?“ zvolá bujaře Petr a dlouze si hltne rumu. „Jistota, kamaráde, není nic jiného, než potřebná dávka drzosti. Někdy zdravá, jindy nebezpečná. Podle toho, v jaký se nacházíš situaci.“

„V blbý, pořádnou kapelu tu nikdy dohromady nedám!“

„To nemůžeš vědět dopředu. Důležitý je začít, a hlavně vydržet! Nevzdávat to předem! Vždycky z něčeho něco vzejde. Možná i já jednou namaluju obraz, kterej ode mě někdo koupí. A když nekoupí, budu třeba slavnej až po smrti. Člověk si má vždycky věřit!“

„Pomoc!“ tlumeně se ozve zprostřed rybníka.

Saša sedí Tomovi na klíně. Po noční koupeli se navzájem zahřívají, ale vášeň už v sobě znovu nevznítí. Před chvíli ji utopili uprostřed bazénu.

„Pomoc,“ zaslechnou i oni Bačkorkovo volání. „Johny už nemůže, Johny se topí!“

„Prostoduchý vtip,“ zahučí Komár, „ještě k tomu řádně otřepaný. Tak na nás může zkoušet jen Bačkorka.“

Sáhne po láhvi s rumem a snaží se vysát ještě hlt, ale láhev je už beznadějně prázdná.

„Pomoc!“ voláním už prosakuje zoufalství.

Albín vstane, překročí Petrovo tělo které se rozvalilo bezvládně na schodech a jde se podívat na ochoz.

„Musím tam jít!“ prohlásí Tom a Saša ho o to pevněji obejme, protože má důkaz že jeho mužství už opět nabírá na spíle a mohutnosti, podpořeno jejími zručnými pohyby. „Je to můj kamarád, musím mu pomoct!“

Tom se vymaní z jejího objetí a s přirozením vztyčeným, které ve tmě nikdo nezahlédne, skočí do vody a plave směrem odkud se ozývá:

„Pomoc, topí se!“ Bačkorkovi přeskakuje hlas, jako by se měl v příští chvíli rozplakat.

Komárův zastřený mozek reaguje se zpožděním, ale logicky a věcně.

Hledá v křoví kámen, kterým by rozlomil kovový řetěz, poutající přivázané lodičky ke stromu. Noční tmu vzápětí naruší neobvyklý zvuk. Údery kamene o kov.

Plavčík Švarc s vesly pod paží chvatně sestupuje po schodech, překračuje spícího Petra a volá: „Nemlať do zámku, sic ho neotevřem!“

Když pak usedli kolem narychlo rozdělaného ohýnku u velkých kamenů na kraji lesa nad plovárnou, těsně nad pískovým hřištěm, kde se přes den hrává plovárenská bosá liga, plavčík Švarc dal kolovat vlastní láhev rumu pro zahřátí.

„Kdysi jsem taky málem polykal andělíčky, jako tady Šůna. Jenže ti moji byli slaní a nad hlavou jsem měl jiná souhvězdí,“ řekne a mysli se mu vybaví dávno nepromítaný film.

„Bylo to za války. Pluli jsem z Adenu přes Durban a kolem mysu Dobré naděje. Nákladní lodí do Anglie. Až v Atlantiku, kousek nad Dakarem, nás vyslídila německá ponorka. Torpédo zasáhlo příď. Naštěstí jsem byl na opačné straně. Když jsme v panice vybíhali z podpalubí, celá loď už hořela. Ještě jsem stačil hodit před sebou do vody kus dřevěné desky, o kterou jsem zakopl. K záchranným člunům nemělo cenu se drát. Vesty jsme neměli. Nezbývalo než skočit dolů do tmy. Z těch prken a odpadků na hladině jsme s jedním námořníkem seskládali vor. Skoro všechny záchranné čluny se potopily. Nás druhý den vylovila britská minolovka. Dost lidí z potopených člunů zadávili žraloci.“

„Vy jste za války bojoval proti Němcům?“ obdivně se zeptal Albín.

„Jako voják ne,“ odpověděl plavčík. „Byl jsem úředníkem v Československý exilový vládě. Za to mě pak komunisti zavřeli. Se zbraní v ruce bych asi bojovat nedoved. Zbraň ale není to jediný, s čím můžeš nad protivníkem zvítězit!“

Errata:

30.05.2021 15:37