Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

1  

Oproti dřevěné svobodárně připadá Ireně statek Homolových, usazený v údolíčku na okraji Městečka, jako malá zapomenutá tvrz. V zahrádce před domem kvetou floxy, kosatce, kopretiny, v rohu široce rozrostlé baňaté pivoňky. Dovnitř je možné vstoupit velkými vraty či malou postranní brankou. Otevře se před ní dvůr plný slepic, kachen, hus a holubů. To je její sen.

Hospodářství! Proti ní po kamenném zápraží vyrazí zrzavý pes se zběsilým štěkotem a plápolavým chvostem podvraťáka. Ale nedoběhne. Z otevřených vrat stodoly zaburácí Albínovy kytarové rify a pes strne na místě. Takové zvuky ještě neslyšel. Ostré zakvílení sólové kytary zvedne holuby nad střechy domu.

Pes se zmateně zatočí dokolečka a najednou začne s bigbeatovou skupinou New Trend prudce a téměř žalostně výt.

„Hledáte někoho?“

Otočila se a uviděla Goléma. Rozměry i podobou. Hleděl na ni velkýma modrýma očima, v rukou měl nůši s jetelem a srp.

„Já – já s nima zpívám,“ vykoktala.

„Děte furt po zápraží. Psa se nebojte, ale na housera pozor.“

Chlap se zálibně zahledí na její hezké, trochu buclaté nohy.

Pes nechal vytí a přišoural se k nim s ocasem mezi nohama. Golém otevřel vrátka a pustil ho ven.

„Eště by se z toho randálu chudák pomát!“

„Vám to nevadí?“ zeptá se Irena a kývne hlavou ke stodole.

„Ani né. Já dělám u jezedáků v kovárně. Vod rána do večera v kraválu. Dyž tomuhle říkají muzika, tak by se to asi mělo dát i poslouchat. Na housera si vemte tudle hůl. Do těch pěknejch lejtek by si určitě rád štípnul!“

Irena klacek odmítla. Šla po zápraží a housera si nevšímala. Když se k ní rozběhl, zůstala stát. On s nataženým krkem a syčícím zobákem se zastavil také.

„Kša!“ křikla na něj a zadupala. Houser uskočil a hned zaujal bojové postavení. Bačkorkův otec ho vzápětí zahnal holí.

„Vy ste z hospodářství?“ napadlo ho.

„Kdepák, odpověděla Irena, „ale líbí se mi tady.“

„Tak vám něco ukážu!“ a vedl ji k dřevěným kotcům.

„Jemináčku,“ zvolal nadšeně, když uviděla pohybující se nosíky desítek mladých králíčků.

„Todle mi zbylo z celého hospodářství,“ prohlásil Homola. Králíci, husy, slepice. Z dvanáctihektarovýho statku jen tahle havěť. Pole a louky mi komunisti sebrali. Měl jsem štěstí, že ze mě neudělali kulaka. Ale zaplať pámbu, že je všechno pryč. Kdo by se na tom dřel. Ten náš ňouma vůbec k hospodářství není. Kam ho postavíte, tam ho najdete. Rád bych věděl, jestli má aspoň holku.“

„Bačkorka?“ vyhrkla Irena a měla co dělat aby zadržela smích, když si uvědomila, jak jí nemotorně nadbíhá.

„Vy mu říkáte Bačkorka?“ překvapeně se zeptal Golém, a pak se rozřehtal jako kůň. „Tak to mu sedí. To mu opravdu sedí. Bačkorka. To je pro něj jméno přímo ulitý.“

Irena otevřela dvířka, sáhla do nůše a začala rozdělovat králíkům do kotců jetel, jako by to dělala denně. Muž ji se zalíbením pozoroval a pak se zeptal:

„Nevadí vám, že ten jetel je kradenej? Ukrad jsem ho jezeďákům ze svýho bejvalýho pole!“ a vesele na ni vycenil své koňské zuby.

2  

Tomáš Berka si umínil, že do okresního přeboru ve vzpírání, který se v Římově uskuteční už příští sobotu, bude přesně dodržovat trenérův plán: posilovat, vybrušovat techniku, v trhu i nadhozu zvedat jen základ a nepřetahovat zátěže, aby si nenamohl, či neporanil nějaký sval, udržovat osobní váhu dva kilogramy pod limitem, jíst převážně maso a zeleninu, přiměřeně pít, ale vůbec ne pivo, a denně alespoň osm hodin spát. Okresní závody budou pro Toma peříčko. To, co si ostatní naloží až ve třetím kole, on bere pouze za základ. Je odhodlán zlepšit okresní dorostenecký rekord o 15 kilogramů v trhu a 10 v nadhozu, čímž se v dvojboji posune do tabulky mužů, možná na třetí místo.

Tyhle závody budou jen formální záležitostí. Přijít a zvítězit. Ale bez účasti v okresu se do krajského kola nedostane, tam by rekord mohl alespoň vyrovnat. Jak mu vysvětlil trenér Střída z Bohemians, vítěze krajských kol dorostu automaticky registruje vojenský oddíl Dukla. Až Tom narukuje, hned po přijímači ho s největší pravděpodobností pošlou do armádního sportovního střediska. Přece by nechtěl celou vojnu běhat s kulometem po cvičáku, jako že jemu by na hřbet naložili nejspíš minomet.

Následující čtyři dny bude Tom jen dolaďovat formu, držet lehkou dietu, vykašle se na plovárenskou restauraci, v devět zaleze do postele a na náruživou Sašu ani nepomyslí. Po závodech si s ní ale zacvičí, to si umiňuje.

Má zavřené oči, ruce zapřeny za hlavou, zvedá nohy na deset dob a cítí, jak se mu napínají břišní svaly. Ještě dvanáctkrát úkon zopakuje a pak přejde k dalšímu cviku.

A najednou to nejde. Cosi ho tíží a nesmyslně, či smyslně, tiskne k žíněnce. Na jeho břiše sedí rozkročmo Saša Jánská a rozpíná si halenku.

„Teď ne,“ zaúpí Tom. „Až do soboty ne! Musím trénovat na závody!“ Ale cítí, že neodolá.

Saša vidí své tělo ve velikém zrcadle. Jako kdysi v baletní škole. Teď ale bez trikotu. Vypne pevná prsa a ladně vztyčí paže. Své tělo měla vždycky ráda.

V hloubi zrcadla se zvedá kulisa temného lesa, vedle povalené mlýnské kolo, za ním královský trůn a nad ním šibenice. Její opálené poprsí skvěle vyniká na pozadí ochotnických rekvizit, než její bradavky zakryjí Tomovy dlaně. V přívalu náruživosti zakloní hlavu a spatří šklebivou masku lucifera, visící pod stropem.

Zakryje nehty do Tomova tvrdého hrudníku a vykřikne rozkoší. Tom vzápětí bolestně zařičí.

Saša zhluboka oddychuje a dívá se na Tomovo herkulovské tělo, které pod ní bezmocně leží. Takhle krásné to už dlouho nebylo. Sklání se a líbá Toma na ústa, udělá mu znamení na krku, dotkne se klíčních kostí posypaných mastkem a slízne červené kapičky krve z hrudi poškrábané jejími nehty. V tuto chvíli je dokonale šťastná.

Náhle Sašu uchopí v pase tvrdé ruce, lehce ji zvednou a ona se vznáší, jako by ji nějaký baleťák zbavil zemské tíže a pak opět přistane v Tomově náruči. Jejich těla se na žíněnce znovu začnou vášnivě proplétat v milenecké dychtivosti, jak to dovedl zachytit několika tahy pera nepřekonatelný ďábel a milovník Pablo Piccaso.

Tak zítra touhle dobou, ujistí už oblečená Saša bezbranně ležícího Toma, a jak se znenadání objevila, tak stejně rychle zmizí.

Tom po chvíli vstane, naloží si na činku závaží, které má povinné za základ v nadhozu, ale ani trhem se mu teď nepodaří dostat činku nad hlavu.

3  

„Ti chalupáři z Prahy, co koupili protější barák, musejí mít fůru peněz,“ řekla babička Johnymu, když jí spravoval dřevěné schody na půdu. „Chtěli by vod tebe něco udělat, jen jsem se zmínila, že jsi truhlář!“

Johny hledí na velká dřevěná žlutě namořená vrata zhotovená zřejmě na zakázku, pobitá těžkým železným, středověce vytvarovaným kováním, a má chuť si nad tím kýčem odplivnout. Nad vraty se klene masivní zděný oblouk, pokrytý prejzovými taškami. Jimi je posázen i vršek čerstvě obílené zdi kolem dvora, připomínající středověké hradby.

Johny vejde dvířky ve vratech a žasne. Na dvoře se nachází snad všechno co je třeba ke stavbě domu, a ještě mnohé navíc. Na špalkách tu stojí škoda sedan, pod střechou zápraží Harley-Davidson, uprostřed dvora trůní sebevědomě velká Volha s pražským poznávacím číslem a károvaným znamením taxislužby. Johny zahlédl v jednom z koutů dva dvousedadlové pionýry. Jeden bez předního kola, druhý bez sedla.

„Tak to jste vy?“ řekne pan Vorláb, povoláním taxikář, a nedůvěřivě si Johnyho prohlíží. „Myslel jsem, že budete starší!“

„Nevím, jestli vám stačí devatenáct!“ přidá si Johny jeden rok a znovu se zadívá na dva rozmontované pionýry.

„Já jen, že mladý se do práce moc nehrnou. Svedete to?“

„Až uvidím, o co jde!“

Taxikář ho zavedl do jizby, kde už byla hotová betonová podlaha a kamenný krb. „Tady ten strop bych chtěl mít vykládanej tímhle tmavým a světlým dřevem.“

Johny kouká na mohutné, zdravé, stářím nedotčené stropní trámy původní venkovské jizby a zdá se mu skoro hříchem schovávat je nějakou nesmyslnou mozaikou. Podívá se na obtloustlého taxikáře a pochopí, že nemá cenu mu cokoli vymlouvat. Když si drahou mahagonovou a dubovou dýhu chlap sehnal, bude jí chtít určitě použít. Jedna deska by přišla na Johnyho týdenní plat.

„Napřed bude třeba pobít strop prknama. Teprve na ně je možný položit mozaiku a nakonec olištovat. Sesadit to jen tak, vám neradím. V zimě se tu určitě netopí. Dřevo by se mohlo začít kroutit.“

„Výborně!“ zvolal Vorláb. „Koukám, že tomu rozumíte!“

„Je tady nějaký slušný nářadí, nebo si mám přinýst svý?“ zeptá se Johny, aniž hne brvou.

Vorláb ho postrčil do vedlejší místnosti. Mezi harampádím tu leží kompletní řezná souprava Black und Decker, kterou Johny jednou viděl v reklamě rakouské televize a pak už jen ve snech. Tady se válela jen napolo rozbalená.

„Jo, s tím by to šlo. Ale napřed by bylo třeba vyfrézovat ty lišty,“ nedal Johny na sobě nic znát.

„Lišty mám hotový tady, mistře! A kolik bude ta vaše prácička stát?“

Johny pokrčil rameny, ještě nikdy žádný podobný melouch nedělal a neměl s dohadováním ceny zkušenosti. Taky si nebyl úplně jist, jestli takový mozaikový strop zvládne. Náhle ho napadlo, co by na něm mohlo být vyobrazeno, ale za jakou cenu, to nevěděl.

„Bude to práce nejmíň na čtrnáct dní!“

„To je mi jedno, mistře, já platím za hotový dílo. Ale víc jak dva tácy za to nedám!“

„Dva tisíce?“ zeptá se Johny pro jistotu a zapomene zavřít ústa.

Taxikář to považoval za výraz pohoršení a znejistěl. „Zdá se vám to málo?“

„A nešlo by to jinak?“ v Johnyho hlavě se zrodil nápad, který mu už vnuklo prvé rozhlédnutí po dvoře.

„Jak mistře?“ zeptá se taxikář ostražitě.

„Že byste mi místo prachů dal jednoho dvousedadlového pionýra, co vám trůní na dvoře. Ale musel by šlapat!“

„No, to by šlo, pane! To by sakra šlo! Do tejdna máte z těch dvou kousků setavenej prvotřídní stroj, A bude šlapat! Jako že se Vorláb jmenuju! A kdy s tím teda začnete? Koukám, že máte něco s rukou!“

„Hned,“ řekne Johny. „Dokud mám čas. Ještě čtrnáct dní budu ve stavu nemocnejch!“

4  

UFO sedí ve svém nahrávacím studiu, dřívějším holubníku, a poslouchá Radio Luxemburg. Albínovi slíbil natočit skladbu od Beatles, která se bohužel nedostala na první místo hitparády, přestože ji Jiří Kaláb přímo zbožňuje.

Obzvlášť trubky po refrénu ho uvádějí do vytržení. Naštěstí neví, že v písni Penny Lane bylo místo trumpet použito nového klávesového nástroje melotronu, schopného napodobovat zvuky mnohé, jinak by určitě toužil mít ho ve svém, po holubech zděděném, studiu.

Jiřík už několika anglickým slovům rozumí, soustředěně naslouchá spíkrovi chrlícímu slova jako z mlátičky, mluvícímu na jedno nadechnutí téměř celou minutu. Tohle by chtěl dokázat. Hovořit plynně, bez zadrhávání. Za chvíli se do holubníku přibelhá bába a donese mu prášky. Ty růžové jsou právě proti koktání. Jiřík jich spolykal už haldy a koktá pořád stejně. Nejvíc před děvčaty v učilišti. Proto ho učitelé ani nevyvolávají. Učně Kalába hodnotí jen podle písemných projevů. Ty však má všechny na výbornou. Písemky od něho holky opisují. Písemky jsou to jediné, v čem Jirka v učilišti vyniká.

Ve svém náhlém zadumání málem propase ona dvě pro něho magická slova, která jsou však jen pouhým názvem ulice v Liverpoolu. Okamžitě spustí magneťák, ale spíkr se dál vyžívá ve své hlasatelské exhibici a čistého pásku už je jen zbyteček. Konečně! Jirka zatne pěsti, pažemi zamává do taktu, pak uchopí koště, stojící v rohu holubníku a umnými pohyby, okoukanými od Albíná, předstírá hru na kytaru. Své hráčské pózy kontroluje ve velkém zrcadle, které mu věnovala babička z nedávno zlikvidované ložnice.

Ještě než zazní kýžený souzvuk trumpet, magnetofonový pásek vyjede a kotouč se roztočí naprázdno. Tu nejskvělejší pasáž Albínovi nenahrál!

Přestává se nakrucovat před zrcadlem a celý nešťastný přemítá, jak lídru Hronovi své selhání zdůvodní. Zase bude označen za nedomrlé UFO, kteréžto přezdívce se Jiřík bezmocně brání. Ještě že jí neznají holky z učiliště. Nejraději by najednou někam utekl, aby se všeho tady zbavil. Báby, prášků, a teď i kotouče s nedokončenou nahrávkou. Všechno se mu najednou slije do bezmocnosti, když si uvědomí, že zítra zase musí mezi holky do dílny, které mu lepí na pracovní plášť různá psaníčka a průpovídky, a když mistr odejde, smějí se mu jak praštěné.

Ani z domu ho tady nepouštějí a on by chtěl být teď někde jinde, třeba v polích nebo v lese a nepotkat živou duši. Jenže tenhle barák je pořád zamčený!

Jiřík Kaláb v návalu stresu a nemohoucnosti otevře zdvižné okno ve střeše holubníku a podívá se vzhůru. Vidí jen kus oblohy a plující oblaka. Ale kdyby přistavil stůl a na něj postavil židli...

Strach se dostavil, až když vylezl vikýřem na střechu. Teď by se měl napřímit, vytasit šavli a šermovat s protivníkem jako Fanfár Tulipán. Jiří se neodváží ani podívat dolů, natož vstát a balancovat po hřebenáčích. Raději upřel svůj pohled ke komínu. Píď po pídi se posunuje kupředu, neboť zpátky už to nejde. Zpocený, umazaný a ustrašený se zachytí komínové římsy, a když se pokusí vstát, rozklepou se mu kolena a přepadne ho závrať. Snažit se sešplhat po hromosvodu, jak původně plánoval, na to si už netroufne ani pomyslet.

Zmobilizuje poslední síly, jakož i zbytky odvahy a posadí se na komín. Pořád si ještě netroufá volat o pomoc.

A najednou vidí, co ještě v životě nezahlédl. Střechy, kolem dokola samé střechy. Střechy rozličných barev, tvarů, sklonů, někde jsou úhledně seřazeny, jinde proti sobě trčí, kříží se a lámou v pravých úhlech, občas se povýší jedna nad druhou, sem tam mezi nimi zejí prázdné díry dvorků, jinde se mezi nimi kroutí uličky. Hotový labyrint střech. Ale v dálce nad nimi se rýsují kopečky pahorky s namodralými pásy lesů, lze zahlédnout i lány nepokoseného obilí, které se ve větru vlní jako moře. Nádhera!

Paní Vostrá, jejímž nejmilejším koníčkem je vyhlížet z okna, byla první, která zahlédla cosi divného na Kalábovic komíně, postupně upozorňovala kolemjdoucí a ti začali postávat na ulici a ukazovat prstem na komín, na kterém seděl nemohoucí Jiřík. Vyklopýtala i babička, když zpozorovala kolik lidí se před jejich domem nashromáždilo a ona nechápala proč, až sama uviděla Jiříka na komíně. Nejprve se pokřižovala, pak spustila povyk, vyzývala ho, aby okamžitě slezl a lidi sledovali ono zajímavé divadlo, zatím jen jako vážné publikum, dokud někdo nezačal radit, nabádat či poučovat, a mnozí se už polohlasně smáli, protože tuhle událost nepovažovali za tragedii, ale povedenou frašku, neboť Jiřík se držel rantlu komína pevně. Všichni ale byli zvědavi, jak se ten potrhlý kluk, který na výzvy nereaguje a o nic se nepokouší, dostane dolů.

Někdo rozumný navrhl přivolat hasiče a někdo učenlivý běžel na Národní výbor a zanedlouho začala houkat siréna na Butonu, oznamující že někde hoří. Ta vylákala z domů další obyvatele Městečka. hledali ohnisko požáru dle kouře a hustého dýmu, ale odnikud se nedýmilo, jen městem se šířila správa, že u Kalábů kdosi sedí na komíně a nemůže dolů.

Mezi přítomnými se objevil i Milan Klásek, místní básník a fotograf, dopisovatel okresních novin Nástup, na fotoaparát nasadil teleobjektiv s dlouhým ohniskem, aby si mohl Ufa co nejvíce přiblížit, ale Jiříkova tvář byla nehybná, nejevila kupodivu žádné známky vzrušení, proto Klásek vyčkával dokud se nedostaví hasičský sbor, aby pak mohl pořídit atraktivnější záběry, až budou Ufa tahat z komínu dolů.

Hasiči přijeli za půl hodiny, v uniformách a s plnou pompou. Celou cestu od zbrojnice měli zapnuté houkačky a vylákali z domů i ty nahluchlé, kteří se na požár chtěli také podívat. Požárníci měli helmy, opasky se sekyrkami, plnou cisternu a připravené hadice, dokonce přitáhli i vodní dělo. Zklamaně koukali na oprýskaný komín, ze kterého se ani nekouřilo, a hned věděli, že si opět nezastříkají. Sundávat dolů potrhlého Kalába se jim dvakrát nechtělo. Navíc všechny žebříky, kterými disponovali, byly krátké a jakékoli pokusy o nastavování se nedařily, až k Ufovi se bezpečně nedostali, natož aby ho mohli bezpečně sundat dolů. A diváci se bavili... Na adresu požárníků začaly padat vtipy a napůl hanlivé vykřikování, což nervy mladého hasiče Houžvičky neunesly, nemohl dovolit takhle tupit a urážet požárnický sbor, vrhl se do davu na dotyčného provokatéra, jenže toho se zastali kolemstojící občané, Houžvičkovi shodili hasičskou helmu z hlavy, vytáhli sekyrku z pouzdra a strkali ho ostatním hasičů zpátky, přičemž mu natrhli blůzu a způsobili modřinu pod okem. Za vzmáhajícího se posměchu hasiči naskákali do aut a bez houkání odjeli.

Nakonec dva místní elektrikáři, kteří v Městečku opravují pouliční svítidla, přitlačili pojízdný posuvný žebřík, vytočili obě části do maxima a pan Janků začal šplhat nahoru. Na komíně připjal Jiříkovi bezpečnostní pás, půjčil mu svou ochrannou červenou plastikovou přílbu a za potlesku všech přítomných a volání bravo, jej šprusli za špruslí opatrně posouval dolů, až ho konečně předal do náruči bědující a rozlícené babičky. Od té se očekávalo, že vnuka před zraky všech náležitě zmydlí, ale ona Jiříka láskyplně objala, jako by se vrátil z dalekých cest a i s bezpečnostním pásem a přílbou na hlavě ho zatáhla domů, aby ta ostuda, o které už vědělo půl města, dále nepokračovala. Zachráncům, kteří se hrnuli dovnitř, alespoň na kafe a na hlt šňapsu, za tu námahu a obětavost, přibouchla dveře před nosem. Stejně se o události ještě dlouho v Městečku povídalo. Obzvlášť když vyšel Kláskův snímek v okresních novinách s Jiříkem Kalábem na komíně.

5  

Marie Rovenská sedí na terase restaurace Praha-Expo 58, zvané Bruselská, a dívá se zálibně dolů na Vltavu. Nejvzdálenější mosty zvolna zahaluje podvečerní mlžný opar, ale o to působivěji září v nachýlených slunečních paprscích věže chrámů, goticky štíhlé a barokně naduté věže kostelů i množství malých věžiček jimiž je Praha posetá. Mezi nimi zelenavě světélkují střechy historických budov a celé panoráma je prostoupeno rudozlatým jasem, jaký vyzařuje z obrazů známých malířů.

Marie je klidná a vyrovnaná. Ostych zmizel hned první den, krátce poté, co ji v centrále Pragoexportu přepojili na ekonomického inženýra Maternu a ve sluchátku se ozval jeho hlas. Když se představila, byl překvapen, lehce se zajíkl, což mu ale nebránilo okamžitě ji navrhnout schůzku. A ona přijala. Zítra v pět na Staroměstském náměstí, a neupřesnila kde konkrétně, nýbrž zavěsila. Přišla o něco dřív, usedla na lavičku pod sousoším s Janem Husem a zavřela oči.

V Praze se cítila báječně.

Noc předtím nemohl Materna usnout, stále vážil, kam až může s tou zřejmě nezkušenou dívkou zajít, a nakonec se rozhodl, že s ní zajde do švagrovy vily, stejně tam musí zalévat květiny. Švagr s jeho sestrou si teď užívají někde v Provenci.

Marie ale tento návrh nekompromisně zamítla. Přijala jen procházku uličkami Starého Města a pozvání do kavárničky na rohu Pařížské ulice, kde vypila jeden džus. Nic víc Ing. Maternovi nedovolila.

Druhý den se procházeli znovu, tentokrát po Malé Straně, vystoupali k Hradu a došli k Letohrádku královny Anny. Tam už ji držel za ruku a v podloubí se poprvé políbili.

Doprovod domů odmítla, z Chotkových sadů dojela tramvají až na Vinohradskou třídu. Strýc se podivil, biografy přece končívají až v deset, a ona mu nic nevysvětlovala, pouze řekla, zítra jdu do divadla. To už se strýček nebránil úsměvu, divadla přece mají v létě prázdniny.

Neměl tak docela pravdu. Materna sehnal, prostřednictvím švagříkových známostí, lístky do Laterny Magiky. Po představení se s Marii vetřel do filmového klubu, a tentokrát poručil po dvou deci vína. Seděli sami u stolku v rohu a Marii se v přítmí krásně třpytily oči.

V sobotu ráno Materna zkusil navrhnout celodenní výlet na Slapy, a kupodivu uspěl. Švagrova renaultka lehce předjížděla tuzemské vozy a za dvě hodiny už Marie samostatně vedla plachetnici proti větru. Oba si na sebe velmi rychle zvykali a Marii se stejným tempem opouštěly zábrany. Přesto odmítla přespat v jejich rodinné chatě a rozhodla se vrátit navečer do Prahy.

Cestou zpět vjeli do deště. Kolona často zastavovala a oni se mohli v autě líbat dokud na ně nedočkaví řidiči nezačali pohoršeně troubit.

Materna zaparkoval před švagrovou vilou a Marie se ocitla uvnitř přepychové novostavby.

„Podvedl jsi mě, mám být ve vinohradském činžáku a ne tady sama s tebou v liduprázdném domě. Z čehopak ti tu asi připravím večeři?“

Našli jen starý suchý chléb, který opekla na topinkovači. Lančmít z konzervy servírovala na čínském porcelánu, přidala i oblohu z objeveného zeleného hrášku, nic jiného v kuchyni nebylo. V prosklené verandě s pohledem na město pak pili silný indický čaj. Deštěm očištěná Praha si pomalu začala navlékat korále večerních světel.

„Mohli bychom tu přespat,“ jakoby mimochodem poznamenal Materna a zapjal barevný televizor.

„Mohli, ale nepřespíme,“ stejně lehkým konverzačním tónem pronesla Marie.

„Proč to odkládat? Kdy zas budeme mít takovou příležitost?“ zeptal se náhle zcela vážně Materna a hleděl jí upřeně do očí.

„Máš asi pravdu,“ odpověděla Marie po chvíli napjatého ticha, a šla zatelefonovat strýci, aby ji dnes domů nečekal.

Pak ulehla do manželské postele, přitáhla si přikrývku až k bradě a když se Materna objevil jen ve slipech a sahal po vypínači, požádala ho:

„Nezhasínej! To, co ti musím říct, ti chci povědět při světle. Už nejsem panna, ale vlastně jsem, protože jsem se ještě doopravdy nemilovala. Možná budu chladnější, než jiné dívky, možná jen nemám zkušenosti. Nechci, aby ses na mě vrhl a prudce a násilně mě dobýval, mám ráda něžnosti, které přicházejí v pravý čas. A teď zhasni, a něco hezkého mi šeptej!“

Marie má cestovní kabelu uloženou v renaultce, sedí na terase Bruselské restaurace a odmítá se tím rychlým autem nechat odvézt až do Městečka. Do odjezdu autobusu z Florence zbývá ještě skoro hodina a pražské věže vypadají jak ze zlata.

Prsty jejich rukou jsou vzájemně propleteny a oni si hledí do očí. Oba mají pocit, že to, co spolu za pět dní prožili, jsou jen první takty předehry.

Neokázalé, klidné, neprozrazující ještě nic z následného děje, a přesto slavnostní, harmonické a líbezné. Skladateli toho nového, dosud neznámého díla jsou oni dva. Oni a život. A oba při tom začínají myslet na budoucnost.

6  

Své rozhodnutí mohl Filip uskutečnit pouze v úterý večer. Tou dobou matka odchází z domu na spolehlivé dvě hodiny. V kostelním sboru, regenschoriho Vrzala nacvičují náboženské písně pro nedělní mše. K potěše duší a natruc komunistům, kteří nad tím babským sborem zavírají obě oči. Kdo by jinak zpíval na pohřbech a při vítáních dětí a jiných slavnostních příležitostech?

Zpívání blahodárně působí na matčiny nervy. Domů přichází uklidněná a ve sváteční náladě. Dnes by ji ovšem rychle ztratila, kdyby přistihla Filipa při jeho tajném počínání.

Na kamna v prádelně, kterou matka využívá zároveň k vaření, postavil zvětšovák, půjčený od Tondy Vacka, misky s lázněmi dal na mycí stůl. Zatemnil okno starou dekou a rozsvítil červenou lampičku, kterou si tajně sám zhotovil.

Včera ve sklepě vyvolal úspěšně svůj první film. Na téměř všech políčkách se objevila Saša Jánská. Vlasatice, zářící jak štěstí. Když na plovárně uviděl v jejích dlouhých rusých vlasech hru slunečních paprsků, neodolal, překonal ostych, vzal fotoaparát a přisedl k ní na deku. Rozverně pohodila hlavou a on duchapřítomně zmáčkl spoušť. Najednou si připadal jak profesionální fotograf, který má před sebou opravdovou modelku a pózy Saši Jánské tomu nasvědčovaly. Dovedně měnila úklony hlavy, pohyby těla i úsměvy, až z toho byl Filip celý vzrušený. Saša je úžasná, dokonalá. Žádná zdráhavost, žádná upjatost, a už vůbec ne povýšenost, jak tvrdí některé holky, včetně Marie. Ta dělá s fotografováním vždycky drahoty, stále má nějaké výhrady a odmítá pózovat, zatímco Saša je vstřícná a před objektivem nápaditá.

Filip netrpělivě pohybuje fotografickým papírem ve vývojce. V matně rudém svitu žárovky, obalené červeným krepovým papírem, vystupují zvolna kontury dívčí tváře. Filipa ten chemický proces fascinuje. Fotografování ho uchvátilo. Je jím vtahován do nepředvídavých dějů, přiváděn k podivuhodným objevům, otvírá mu nové světy, o kterých neměl ani tušení. Pokaždé se ho zmocní rozechvění, napětí, a překypující radost, vědomí, že má moc něco zachytit, uchovat, zanechat jako vzkaz pro budoucnost a to ho naplňuje pýchou i pokorou.

Teď znenadání pociťuje zklamání. Obličej Saši Jánské s vlasy rozevlátými do vějíře ve vývojce rychle tmavne, až docela zmizí v černi. Přeexponovaný snímek putuje do uhláku a Filip se sněží lépe odhadnout dobu osvitu, neboť spínací hodiny ještě nevlastní. A opět letí papír do odpadu. Teprve čtvrtá expozice je správná. Nasadí další políčko negativu a zároveň si představuje, jak drží Sašu v náručí.

Na té polní cestě, kterou šli domu z plovárny se do Saši zamiloval. Usedla na mez plnou květů, utrhla kopretinu a jejími okvětními lístky se smyslně dotýkala rtů. Filip se snažil pořídit detailní záběr, až byl dívce tak blízko, že se jí mohl téměř dotýkat. Ona rozhodila ruce, a položila se do voňavé trávy. Už zbývalo jen přisát se k jejím rtům a vychutnávat tu slast objetí.

Ale Saša se umně a zlehka z obětí vymanila, vstala a vešla do obilí. Filip zapomněl samým vzrušením přetočit film a teď je na záběru dvojitá expozice.

Přes detailní obličej dívky naexponovaný lán žita. Přesto se jeví i tenhle záběr docela zajímavě.

A zase létají nepovedené snímky do uhláku i mimo uhlák, vývojka se rozlévá po stole a kape na podlahu, ale Filip nic nevnímá, je zcela zaujat pokusy se snímkem, objevováním nových netušených možností, hrou, v níž mohou uspět i nejfantastičtější představy. Všechno nemusí být jen strohý realismus.

Dostal se až na konec filmu. Saša tehdy zcela zmizela ve vzrostlém obilí a Filip vyčkával, až se opět objeví Tentokrát s pocitem lovce na safari.

S fotoaparátem u oka zamířil do míst, kde se opět musela objevit. A když se objevila, strnul. Afrodité vyplula z mořských vln. Nad hlavou mává bílou halenkou a nahé tělo s krásnými opálenými prsy vystavuje slunci.

„Tak foť!“ zvolá vyzývavě a vyhodí halenku k obloze.

Filip stačil jen jedenkrát zachytit to krásné tělo vyčnívající z obilí a pak se jenom smutně a zároveň žádostivě dívat.

„Došel mi film,“ konstatuje bezmocně a snaží se co nejrychleji k obnažené Saše přiblížit.

„Máš smůlu,“ řekla mu po dlouhém a jediném políbení. „Teď se právě milovat nemohu! Snad někdy jindy,“ a otočená zády si blůzku opět oblékla.

Onen poslední snímek nemůže ani po maximálním zvětšení postihnout krásu Sašiných ňader. Pro Filipa je ale navíc důkazem, že se vše neodehrálo jen v jeho fantazii i Sašiným příslibem, že mohou přijít i slastnější okamžiky, jak naznačila a téměř slíbila. Z takových představ ho vyruší matčin hlas. Filip leknutím strne, nedovolaný snímek se snaží ještě zachránit a proto v okamžiku, kdy matka otevírá dveře prádelny duchapřítomně vzkřikne:

„Nerosvěcuj!“

Ve světle stropní žárovky Sašina ňadra rychle šednou, na několik okamžiků se ještě nečekaně na obrysech prsou ukáží ostré bílé linie a kdyby v tu chvíli opět světlo zhaslo, efekt by setrval a mohl být zachován, ale matka na Sabatierův efekt nedbá, ani o něm nic neví, dál svítí stropní lampa a snímek mezi jejím láteřením nenávratně černá. K nepotřebě jsou i všechny zbylé nenaexponované fotografické papírky, které už Filip nestačil uschovat.

Kupodivu v tu chvíli ničeho neželí. Zahoří v něm pouze nenávist. Smrtící i životodárná. Nenávist k vlastní matce, které se už celý život nezbaví. Proto lhostejně přijímá všechny její výtky, nadávky i zlobu, uklízí své nedokončené dílo i náčiní, ale nemluví. Na matku nepromluví i když ho častuje nevybíravými slovy, činí z něho lotra a vyvrhele. Mlčí a vydrží mlčet ještě řadu dní, a pak už bude mluvit s vlastní matkou pouze jako s cizí osobou.

7  

Co si to dovolují?! Svolat celozávodní schůzi ČSM, a náměstka Plechého nepozvat? Schůzovat v podniku bez vědomí vedení, to přece není možné! To by se za chvíli mohli zvednout lidé z dílen, a místo práce začít vymáhat své požadavky a nakonec i stávkovat! To v socialistické společnosti není přípustné.

O všem musí vedení předem vědět! Naštěstí ho sekretářka Janička včas upozornila a s novým svazáckým funkcionářem seznámila.

Plechý mu ani ruku nepodal. Jen si ho podrobně prohlédl. Frajírek jak vystřižený z Burdy, a drzý k neuvěření.

„Vy máte v Městečku nějaký patronát nad mládeží? O takové funkci jsem nikdy neslyšel. Pokud budete působit jako prostředník mezi mladými a dospělými, tak to rozhodně nenamůže být na škodu věci.“ Plechý v tu chvíli nepoznal, zda se mu tajemník vysmívá nebo ho angažuje.

Plechý se na schůzi ČSM pro jistotu pozval sám.

O půl třetí bylo v závodní jídelně sotva dvacet z celkového počtu čtyřiceti devíti mládežníků. Chyběl i předseda Motyčka.

„Musíš to zahájit sama!“ vyzval Janičku tajemník, protože nechtěl, aby se čekání protahovalo.

Janička zčervenala, chvíli takovou čest odmítala, nakonec si odkašlala a začala: „Vážené soudružky a soudruzi!“ a najednou to šlo. Přivítala náměstka Plechého, který opatrně vstal, aby ho nepíchlo v kostrči a mírně se uklonil přítomným a pak tajemníka Pádivého, kterému tímto předala slovo.

„Protože je vás tu poskrovnu, a tudíž se ani nemůžete usnášet, a protože váš předseda je trvale nezvěstný, navrhuji, aby schůzi vedla soudružka Přástová.“ A najednou kdosi zatleskal.

„Chápu, že práce ČSM v podnicích je poměrně nesnadná a z centra, z podnikového výboru se nedá dost dobře řídit, proto vám navrhuji postup opačný. Vytvořte si v provozovnách a na dílnách docela malé kolektivy lidí, těch, co pospolu bezprostředně pracují. Ti sami nejlépe vědí co je pálí a kde co vázne, zkrátka, kde je zakopaný pes! Takové minikolektivy se budou se svými problémy a návrhy na jejich řešení obracet přímo na výbor a ten pak na vedení podniku. Tak se dostane tady k soudruhu náměstkovi nebo přímo k řediteli každý problém, který je třeba řešit a vyřešit.“

Plechý úkosem pozoroval, jak se ty mladé, doposud znuděné tváře najednou rozjasňují a v jejich hlavách to už jistě začíná pracovat. Stačí, aby je někdo ponoukl, dal jim šanci, a oni se jí velmi rychle chopí. Pár dychtivých mladých nadšenců začne do všeho šťourat a v podniku nastane pozdvižení, ne-li vzpoura.

Plechý pojednou chápe, kam tenhle tajemníček míří: jemu, náměstkovi, přímo mezi oči. Ale proč? Odkud se bere taková nevhodná iniciativa u nových politických kádrů na okresní úrovni? Kdo je takhle připravil a vyškolil? Snad se tu nekuje něco, o čem on nic neví, co ještě nepochopil? Že by tajné pikle proti stávajícímu vedení? Nepřicházejí nějaké novoty, závažné změny, nechystá převrat, který by jeho a všechny další dlouholeté osvědčené kádry a funkcionáře zaskočí nepřipravené?

Tajemníček teď dokonce označuje jeho za osobnost, která může mnohé problémy mládežníků vyřešit, a některé třeba hned na místě! A někdo opět zatleskal. Dokonce se zvedlo naráz i několik rukou.

Irena Barchová netleskala, ale jako první se přihlásila do diskuse.

„Já bych jen chtěla vědět, kdy se něco udělá s tím smradem na umělý perleti. Dennodenně to musíme čuchat a dejchat a toho prachu všude! Vypadáme jak mlynáři. Většinou tam pracujou mladý holky a některý jsou i v jiným stavu!“

Plechý zbledl, jak se prudce pohnul a píchlo ho v kostrči. Proč musí zrovna, ona, Irena, se kterou se už kolikrát tak krásně pomiloval. Proč právě ona chce řešit tuhle neřešitelnou záležitost. Vždyť jí několikrát navrhl, že jí za stejný plat přeřadí na lepší provoz. Proč právě ona ho teď podrazila?

„Bohužel,“ začal povinně a s nechutí objasňovat, „současná technologie neumožňuje u raznic vytvořit hygieničtější prostředí. Jasné?“ přidal své oblíbené slůvko, a hned si uvědomil, že tady to slovo působí povýšeně a arogantně a umínil si, že se odnaučí ho používat. „Pracovníci sice vyfasovali ochranné pomůcky, ale většinou je nechtějí používat. Ani se vlastně nedivím, člověk s respirátorem na obličeji vypadá jako opice. Obzvlášť dívkám tahle škraboška nesluší.“

Ozval se smích, jemuž dominovat koňský řehot pomocného skladníka Homoly. Hurónský Bačkorův smích změnil najednou i celkovou atmosféru schůze a náměstek vycítil, že teď je ten správný moment k převzetí iniciativy a k řešení problému, které pálí jeho a vysvětlil s jakými potížemi se v současnosti podnik potýká. Z výroby vychází nadměrné množství zmetků a především je bezpodmínečně nutné včasné plnění plánu podniku. Že jde vedoucím pracovníkům především o prémie, to samozřejmě nepřiznal, ale vyzval mládežníky, aby převzali patronát nad naléhavou zakázkou pro Rumunsko, která se v provozu opožďuje a musí být do poloviny srpna vyexpedována.

Všichni přítomní návrh jednomyslně přijali. Janička sama napsala usnesení do zápisu schůze, a do další diskuse už se nikdo nehlásil. Zřejmě pochopili, že to nemá cenu, že zůstane zase všechno při starém i s novým okresním tajemníkem. I když někteří v skrytu přece jen doufali, že se něco konečně změnit musí.

8  

Jediný dopis a elévu Hošnovi pro dnešek úplně rozvrátí jeho důmyslný roznáškový systém. Dopis je adresován Albínu Hronovi, předsedovi Klubu mladých. V levém rohu obálky se pod modrým znakem města černají velká písmena MNV. Ten doporučený dopis musí doručit neprodleně, protože jistě skrývá rozluštění hádanky, o níž se mezi mladými v Městečku denně hovoří.

Bude povolena taneční zábava se skupinou New Trend, nebo ne?

Filip by mohl samozřejmě obálku sám roztrhnout a sdělení si přečíst, ale jeho profesionální listonošská čest mu to nedovolí. Doručí tedy přímo a hned dopis příjemci, který v tuto dobu tvrdě maká na demolici staré chalupy, coby placený prázdninový brigádník, aby si vydělal alespoň na snímače ke kytaře.

Albín roztrhne dopis, přelétne text očima a pak se na Filipa usměje.

„Mají podmínky!“

„Jaký?“

„Změnit anglický název skupiny na český. Podat oficielní žádost pro pořádání zábavy, na obec, na okres, na autorský svaz. Přidat seznam hraných skladeb. Pronajmout si oficiálně sokolovnu a zaplatit předem nájemné. Uvést jména pořadatelů, zajistit pořádek na sále i mimo budovu a nerozlévat alkohol mladistvým.

„Jakým právem chtějí měnit název kapely?“ rozčiluje se Albín a přijímá od Filipa cigaretu. A jak máme zajistit pořadatele a koho? A kdo bude ve výčepu, kdo zaplatí nájem, koho dáme k pokladně, Kde vzít pípu na sud piva? A dovede sud vůbec někdo narazit a vydrží čepovat celou noc? Vždyť známe jen osm skladeb, s tím vydržíme sotva dvě hodiny!“

„Ale zábavu nám nezakázali!“

„Ježe chtějí jinej název skupiny!“

„To snad není problém!“

„Všechno je problém! Já si na to netroufám!“

„To bys přece, lidem nemoh udělat! Všichni se tu na zábavu těší, a zejména na tvou kapelu!“

„Ale jak se bude sakra jmenovat?“

„To se třeba vyřeší samo!“

„Jo? To si myslíš! Název skupiny se sám nevyřeší!“

Albín najednou uchopí kolečko a zmizí s ním otráveně v útrobách demolice.

I Filipa chvíli přepadají pochybnosti o zvládnutí taneční zábavy, když se vrací na svou ustálenou pošťáckou trasu.

9  

Petr se projevuje i jako dovedný grafik. Na terase plovárenské restaurace zabral hned tři stoly. Jeden vyhradil půllitrům piva, které mu za vypracované dílo mládežníci nabídli. Půllitry se tu mísí s plechovkami barev, štětci a tužkami.

Na druhý stůl odkládá vyhotovené plakáty, co kus, to originál. Na třetím stole ony plakáty tvoří. Stačí k tomu obyčejný balící papír a zbytky barev, které ostatní z domova donesli. Na všech plakátech je napsáno

VELKÁ BIGBEATOVÁ SHOW S TANCEM  

ale daleko většími kaligraficky vypracovanými písmeny je označen i název skupiny.

Celé tři uplynulé večery se hledal český ekvivalent k anglickému označení NEW TREND, až se použil zcela jiný. Vypilo se při tom nepočítaně piv, došlo k mnoha návrhům, námětům, i názorovým střetům, diskusím i hádkám, co bylo navrženo se vzápětí zamítlo, mnozí kolem stolů zvyšovali hlasy, a dívky byly daleko slyšitelnější, i když v názvech méně vynalézavé.

Nakonec se ustálilo jediné slovo! Jako vítězství, jako provokace, jako výsměch a výzva představitelům města a jejich nedotknutelným orgánům, famfulákům, bafuňářům, papalášům i všem dospělým!

Nelíbil se jim usedlý název NEW TREND, Chtěli mít jiný? Český?

K tanci bude hrát skupina ĎABLOVÉ!

Mají co chtějí: skupinu The Devils– Ďáblové!

ĎÁBLOVÉ přicházejí!

10  

Dny nenápadně ztrácejí délku a Vysočina se svým téměř severským létem už většinu teplých nocí rozdala. Je třeba se zahřívat. Někdy douškem alkoholu, někdy plameny ohně, nejraději však obojím.

Pro ohýnky mají zdejší party svá žárlivě střežená místa, a družině kolem Albína Hrona a jeho bigbeatových hochů, která se díky stoupající popularitě skupiny The Devils v posledních dnech neobyčejně rozrostla, patří místo nejpříhodnější. Nejblíže plovárně, nejsnadněji přístupné, nejlépe chráněné, nejvhodněji položené. V bývalém žulovém lomu.

Dnes večer se tu kolem ohně sešlo tolik lidí, že bylo nutné z plovárenské restaurace dopravit celý sud piva, který je vzápětí naražen.

Odborně při tom asistuje světák Míra, který coby volejbalový reprezentant se vyzná v mnoha věcech. Dováží známým a žadatelům zajímavé předměty a zboží z ciziny. Albín by od něho rád koupil kazetový magnetofon Sony, ale dosud na něj nemá peníze. Míra se nabídl, že kapele obstará kompletní reprosoustavu Marshall, případně Dynakord, na celnicích má už osvědčené a spolehlivé známosti. Požaduje pouze finanční krytí západoněmeckými markami.

Albín skromně požádal o sadu kytarových strun a chce mu dát zálohu v české měně.

„Za českou korunu nikde nic nedostaneš, kde to žiješ?!“ osvětlí Míra bez povýšenosti stav věcí. „Sežeň si alespoň nějaký bony, za ty se dají marky vyčachrovat.“

A začne se věnovat Janičce.

Ta má dnes dobrou náladu. Před chvílí jí Albín nabídl, aby na zábavě, pořádané skupinou The Devils, zaujala místo u vchodu coby pokladní a Janičku jeho důvěra velmi potěšila. Míra byl ochoten zaujmout službu u výčepu. Jako sportovec nepije, tudíž se nenamaže, příliš kurážné mladé opilce už předem jeho výška, jíž chybí pouhých pět centimetrů do požadavků trenérů, odradí od nerozvážností. Proti takovému výčepnímu, který už reprezentoval republiku, nemůže MNV nic namítat.

Petru Víznerovi záměrně tuto funkci nenabídli. Poznali už jeho kumštýřskou žízeň a nabídli mu místo přímo v centru muzikantského dění, kde se nějaký ten půllitr piva lehce přehlédne, coby režiséru světelných efektů.

Ten přichystá pro návštěvníky zábavy nevídané překvapení. Prolezl už celou kulisárnu za jevištěm, ve které si Tom zřídil posilovnu, a objevil mnohé naivně krásné kulisy, kterých využije.

Sokolovna v nynější době nemá žádného správce, sokolům už dávno nepatří. Postavili si ji svépomocí z příspěvků svých členů. Kdysi byla tělovýchovným, kulturním a společenským centrem Městečka. Za okupace sice museli být kamenní sokoli trůnící nad vchodem budovy odstraněni, ale hned po válce je sokolíci nadšeně postavili na svá původní místa.

Jenže po Všesokolském sletu ve čtyřicátém osmém, který měl zmobilizovat národ proti komunistickému puči a ze kterého se cvičitel Franta Kovář už domů nevrátil a pak až do těžkého úrazu musel coby mukl fárat v ostravských dolech, kamenné sokoly z portálu sokolovny sundali znovu a dodnes se neví, kam se poděli.

Sokolovna teď momentálně patří Slavoji, kterému velí ředitel Butonu Sláva Skála, přezdívaný Rampa, který je momentálně na dovolené s celou rodinou a proslýchá se, že v kapitalistické Itálii, na pozvání firmy, od které se do Butonu nakupují všechny automatické stroje na výrobu knoflíků. Sokolovna je v této době zcela bezprizorní.

Petr se stal v Městečku prázdninovou osobností. To jen několik závistivců, kteří se nemohou vnutit do jeho blízkosti ho označuje za bezedný sud, do něhož se musí neustále lít půllitry piva, či za elektrárenský komín, který ostatní nepřetržitě zásobují cigaretami. Přesto ho mezi sebe zvou všichni, kdo chtějí prožít nevšední večer. Petr je zárukou skvělé zábavy, nevyčerpatelnou studnicí anekdot, vypravěčem neuvěřitelných příběhů, vymýšlí překvapivá podobenství, hraje na kytaru, a chce-li, rozezpívá i hluché. Proto se vyplatí za něho zatáhnout nějaké to pivo a věnovat mu cigaretu. Žádné jiné nároky nemá.

Vlastně tu u tetičky přežívá velmi skromně.

Dnes přivedl k ohýnku, u něhož to jinak vypadalo spíše na pánskou jízdu, houf dívek, převážně studentek pedagogické fakulty na prázdninové praxi. Ať si chudinky alespoň drobátko užijí léta, když se v pionýrském táboře celý den moří s neposlušnými haranty, většinou z rodin prominentů.

Petrovo pozvání přijala i dlouhovlasá dívka z vedlejšího kempu.

Oheň utěšeně praská i hřeje, hlavně Bačkorovou zásluhou, ale všichni sedí zatím příliš tiše. Nikdo dosud neuchopil kytaru a neudeřil do strun. Albín proto, že se sem vnutila ta nesnesitelná svazačka Lenka. Pořád se k němu tiskne a škemrá, zahraj Rožnovský hodiny! Filip ze žalu, že Saša odjela a Petr se zatím věnuje pípě, která naštěstí funguje dokonale.

U ohýnku chybí i Tom. Odnesl Saše kufry k autobusu a hned pádil do posilovny, aby stihl ještě alespoň jeden kondiční trénink. Zítra ráno jede do Římova na okresní přebory ve vzpírání a ze Střídova tréninkového plánu splnil leda desetinu. Sotva začal v posilovně trénovat, objevila se ta pijavice Saša.

Cviky, které s ní pak prováděl na žíněnce, měly se vzpíráním společné jen to, že mu odčerpaly nesmírné množství sil. Potom se vždycky dostavil mučivý hlad.

Doma před spaním vyplenil ledničku, což se vzápětí projevilo na jeho váze.

Takže zítra musí nastoupit ve vyšší váhové kategorii, a tam už to na okresní rekord nevypadá. Raději dnes nešel ani s partou na ohýnek a rozhodl se alespoň pořádně vyspat. Jenže ne a ne usnout. Vzpomínky na Sašu se mu prolínají s myšlenkami na činku a ze stropu do stále otevřených očí padaly první pochybnosti a smítka nepoznaného strachu. Před půlnocí si musel vzít prášek na spaní.

Sašina nepřítomnost u ohýnku Filipa silně rozteskňuje. Těšil se, že ji dnes zavede do své bývalé klukovské skrýše, malé prohlubně tady na vrcholu lomu, kde je i rovná plošinka nad propastí. Na ní často jako kluk sedávat a hleděl dolů do hluboké strže. Ani Marie nepřišla. V poslední době jako by se Filipovi vyhýbala. Od té doby, co se vrátila z Prahy, je ještě nepřístupnější. Možná se doslechla, že fotografoval Sašu, což jí musela vyslepičit ta protivná Lenka. Viděla fotky, které Filip z ješitnosti a hrdosti nad svým fotografickým umem ukazoval všem na terase. Teď uvažuje, s pohledem upřeným do praskajícího ohně, zda má na dívky opravdu smůlu a zda se to vůbec kdy změní. Doposud ho nikdy žádná opravdu nechtěla.

„Cosi nám u ohně chybí!“ zvolá Komár. „Cosi podstatného a nezbytného. Oheň vnitřní. A ten živí tekutina vonná, barvy tmavozlaté a chuti jedinečné. Lék proti trudnomyslnosti, elixír naděje, brána do rozkoší! Je to nápoj který může oblažit duše a povznést mysli, nápoj konající zázraky!“

A naráz všichni pochopili: většina ochotně vytahovala penízky, Lenka dala hned první dvacetikorunu – i za Albína – a po desetikorunce přidávaly i slečny z pionýráku, které žádaly červené víno, protože už se nechtěly déle nudit a věřily, že onen elixír by mohl lecčems napomoci, a každá už měla svou skrytou představu.

Irena se vzápětí sama nabídla: Pro rum i pro víno dojde s Bačkorkou. Ten šlápl málem do ohýnku, jak byl její přízní šokován. Jenže ona, holka bez domova, už měla svůj plán, neboť musí jednat rychle. Tuší, že se něco stalo, když očekávaná menstruace nedorazila, a v úvahu by mohl nakonec v nouzi přicházet i ťulpas Bačkorka, s velikým statkem, který jednou podědí, kdyby montér Václav nedej bože myknul. Holka z děcáku nikdy neví... Náměstka Plechého, nejspíš onoho původce, zatahovat do problému nechce a nebude, i když by mohl hezky zacálovat. Nad jeho peníze je Irena až příliš povznesená. To si raději vezme ňoumu Bačkorku. Cestou lesem se najde nějaký vyčnělý kořen, přes který bezpečně oba upadnou. A nedá-li se, bude ho muset sama znásilnit.

Johny záměrně střídá u ohýnku misrta. Taktický záměr slaví úspěch. Když pokusy o rozhovor ignorovala budoucí učitelka, usedl vedle dívky z kempu. Její dlouhé vlasy jako by splývaly s tmou a způsob sezení připomíná buddhistického mnicha při meditaci.

„O čem přemejšlíš krásko noci?“

„O něčem, co by mě zvedlo!“

„Ty nemůžeš vstát?“

„Bez fermetráku ne!“

„Cože?“ vyhrkne Šůna a zapomene zavřít pusu.

„Nemá tu někdo nějakej prášek?“

Johny bez meškání vstane a jde k Albínovi.

Albín měl. A nijak se tím netajil. Na své pocuchané nervy bere občas guajacuran. Vysype dvě tabletky na dlaň a podává je Johnymu.

„Abys pak našel cestu domů!“

„To je pro jednu holku, co má absťák!“ vysvětlí Johny a ztratí se v nastalé tmě, neboť nepřítomností Bačkorky oheň už znatelně skomíral.

Petr konečně projevil rozhodnost. Líbila se mu jedna z budoucích učitelek a při následující akci hodlal její nabyté pedagogické znalosti prověřit v praxi.

„Všichni povinně na chrastí!“ zvolal a zvedl se první.

Mnozí ochotně poslechli. I dívky vstaly, vždyť strašidelná tma lesa může přivodit i něco příjemného, po čemž tu vlastně všichni bažili. Volejbalista Míra vzal Janičku za ruku.

„Ať mi v tom hlubokým lese nezabloudíš!“ a vzápětí ji začal líbat na krku a za ušima, kde to tak příjemně lechtalo a ona se tiše smála a kroutila, jak ji ty polibky dráždily, až se smíchem a pokušením svezla do mechu lesa.

Filip opatrně našlapoval po zeleném svahu indiánským krokem, kterému se sám naučil ze skautských příruček, z časopisů Junák a Vpřed. Ty vzácné a téměř nedostupné knihy mu zapůjčil pan Benda, bývalý náčelník místních skautů. Komunistický režim časopisy zakázal a junáckou organizaci zrušil. Panu Bendovi zůstal jen srub za Pechovou pilou. Vyvoleným klukům, kteří o skautingu mohli jen snít, mezi něž se počítal svého času i Filip, o prázdninách chatu na přespání půjčoval.

Tady nahoře, na okraji lomu měl Filip svou tajnou pozorovatelnu a občas z ní sledoval zvěř a ptáky v Zeleném kaňonu. Dole vedla Stezka psanců, jak si tu cestičku pojmenoval. Po té později chodily na procházky i dívky ze třídy, které odsud z pozorovatelny tajně sledoval a na jednu si přitom myslel.

Našel bezpečně to místo na okraji lomu. Dole ve tmě uviděl poslední záblesky ohýnku a nad vrcholky stromů myriády hvězd. Všechny jakoby se mu najednou vysmívaly a pokládaly jízlivé otázky: Co proti nám znamenáš, proč tu vůbec jsi, čeho chceš dosáhnout, jaký je tvůj smysl tady na zemi, co po tobě zbude? A jemu se zdálo, že podobnou chvíli už někdy zažil, rozhodně si takové otázky položil, ale teď se cítil ještě nicotnější a bezmocnější vůči tomu bezbřehému oceánu hvězd, než kdy předtím.

Právě jedna hvězda padala a on se snažil myslit na Sašu, ale stále ho neopouštěl silný pocit marnosti.

Zapraskaly větvičky, sesulo se pár kamínků a na krok od jeho plošinky stanula dívka.

Naklonila se nad kolmou stěnu lomu, jako by měla v úmyslu skočit dolů a a zdálo se, že to hodlá udělat hned.

Při prvním náznaku pohybu ji Filip chytil za ruku a prudce strhl k sobě.

Tlumeně vykřikla a jeho náruči se začala úporně bránit. Podle dlouhých vlasů ji bezpečně poznal. Byla to dívka z kempu.

„Neboj se, neboj,“ šeptal naléhavě. „Mne se nemusíš bát, já ti neublížím! Jenom jsem měl strach, že skočíš. Bál jsem se že skočíš dolů, ani nevíš, jak jsem se bál!“

Najednou dívčí odpor ustal. Ucítil na tvářích její dlouhé vlasy, které mu zakryly naráz i všechny hvězdy. U ucha uslyšel vzlykot a její paže ho pevně objaly. Dole zapraskal oheň a ozval se radostný pokřik vítající příchod Ireny a Bačkorky. Komár volal: „Hosana, jsme zachráněni!“

Filip v tu chvíli nemohl myslet na Sašu, ani na Marii, a podivný smutek, který v něm celý večer vytrvale hlodal se náhle rozplynul. Od ohýnku se ozvala píseň, kterou vzápětí začali zpívat všichni: Na břehu Niagary, sedí tulák starý a na svou první lásku vzpomíná...

Errata:

30.05.2021 15:37