Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

1  

K invazi došlo nečekaně brzy. V sobotu po osmnácté hodině. V Tyršově ulici před sokolovnou začaly přistávat osobní automobily, vyskakovali z nich načesaní hoši a vylézaly dívky v krátkých sukénkách. Přijížděli sem z okolních vesnic i ze vzdálenějších míst většinou vypůjčenými škodovkami jezeďáckých pantatínků, mnozí se vůbec neznali, jen někteří se zdravili a pokřikovali na sebe plytké věty, jiní, většinou vyhlášení borci tanečních zábav, povýšeně mlčeli a ostentativně přehlíželi dychtivé hemžení před sokolovnou. Ale všichni pokradmu sledovali vchod do budovy, připraveni jej po otevření zdolat rychlým útokem. Vskrytu se těšili na zábavu s novou a neznámou bigbeatovou skupinou The Devils a byli na ni nesmírně zvědavi.

- Kde to vázne?

- Kdy to vypukne?

- Bude to vůbec za něco stát?

- Slyšel už někdo tu skupinu hrát?

- Bicí prej mají půjčený od hasičů.

- The Devils, jako The Debils!

- Náhodou je to bezva kapela!

- Tys jí znáš ?

- Ne, ale lídrem je Albín Hron! Je děsně dobrej, fakt! Chtějí ho i Donaldi!

- Jo, toho registruju, rupal u nás na průmce z technolky. Má velkej nos a dlouhý háro!

Místní občany udivují řady aut podél chodníků. Co je to za sjezd, tihle vlasatci a holky v hambářsky krátkých sukýnkách? A všichni hulí jak cikáni. Kde ty auta vzali? Dneska si člověk z normálního platu na auto do smrti neušetří! Vožerou se a klidně sednou za volant. Pak nemá docházet k bouračkám. Na tancovačky se dřív chodilo zásadně pěšky. Cestou zpátky člověk aspoň vystřízlivěl.

„Pane,“ řekl důchodce Vonásek svému sousedovi na lavičce pod lipami. „Mladejch je tu najednou jako much. Jenže příde podzim a frrr, mladého tu nepotkáš. Všichni vodletěj, jak ty vlašťovky. Ztratěj se v městech, zmizej. Zbydou tu zase jen báby a dědkové.“

„Jo,“ souhlasí důchodce Fajt a zapálí si viržinko. „bez mladejch je tu smutno.“

A zadívá se na štíhlé dívčí nohy právě procházející kolem.

Janička Přástová se trošku zpozdila. Dnes si musela dát daleko víc práce se svým zevnějškem. Kolem její pokladny přece projde každý.

Matka tu proceduru pozorovala od hromady knoflíků na stole. Jeden za druhým brala do hbitých prstů a bílou nití přišívala na stříbrné karty. Práce úmorná a špatně placená. Ale dá se vykonávat doma, kdykoli, třeba i dlouho do noci.

Už nějaký čas svou dceru sleduje. Od té doby, co se stala náměstkovou sekretářkou. Má obavy, aby se ve všem nezvrhla po tátovi. Byl to v mládí sekáč, holky mu samy nadbíhaly, ale on se vždycky stačil opít dřív, než ho některá upoutala. Domů ho pak tahala jen ona. O opilce už děvenky nestály. Nakonec si ji vzal. Ale manželství se brzy zvrhlo jen v hrubost a hádky. Když přijde z hospody a nenajde doma nic k pití, je schopen zbořit dům.

Jejich dcera vypadá opravdu roztomile. Jenže, co je to platné, z domu odejde jako rokoková panenka a už několikrát se vrátila opilá a uválená jak to prase.

Janička si umínila, že tentokrát si k alkoholu ani nečichne. Bude tam přece spousta lidí a také Míra, který ji minule vlekl od ohýnku domů. Účast přislíbil i Karel Pádivý. Na okresním aktivu, kam ji delegovali za svazáky z Butonu místo zuřícího Motyčky, ji Karel u oběda posadil vedle sebe.

„Mám s tebou plány,“ řekl a pod stolem ji sáhl na koleno. „V zájezdu do Francie je pořád ještě jedno místo volné. Přece ho nenecháme tý žirafě Lence Pleché!“

Janička chtěla sundat jeho ruku ze svého kolena, ale pak si to rozmyslela.

Teď usedla ke stolu ve vestibulu sokolovny a začala razítkovat vstupenky.

Jenže někdo předčasně vpustil zájemce dovnitř. Takový nápor ještě nezažila.

Každý chtěl hned lístek a dral se do sálu, aby obsadil ten nejvhodnější stůl a držel jej pro ostatní, se kterými se dostavil, nebo těm, co hodlají na zábavu přijít později. Brali ji lístky z ruky a ona ani nestačila schovávat do pokladničky přijaté peníze, neměla přehled, komu lístek dala, a komu ne, kdo jí zaplatil, a kdo proklouzl a vnikl do sálu bez placení. V deseti minutách byla obsazena celá sokolovna, a to ještě někteří vlezli oknem záchodků, protože na vstup neměli nebo si chtěli ušetřit penízky na koupi piva a alkoholu.

Nejstarším účastníkem zábavy bude nejspíš místní básník a fotograf Milan Klásek. Naštěstí básníci jsou vždycky staří jen tak, jak se cítí. A Klásek se cítí skvěle. Těšil se jak kapelu při akci vyfotografuje, a fotku pošle do okresních novin, ale ještě před vystoupením hodlal pořídit s líderem skupiny Albínem Hronem interview. Jenže má předem obavy, zda mu okresní noviny Nástup rozhovor otisknou. Šéfredaktor Jeslínek od něho žádá především zprávy o budovatelských úspěších v podnicích, o včasné sklizni obilovin v místním JZD, o brigádách socialistické práce a jejich závazcích, a hlavně o veřejných zasedáních MNV. Neuveřejnili mu ani řádku o místní povodni, a že to byl článek poutavý a nanejvýš aktuální. Aby prý se pracující zbytečně nezneklidňovali místními katastrofami. Noviny mají psát především o úspěších.

Jestlipak bude Jeslínek brát za úspěch první veřejné vystoupení skupiny The Devils?

„A nacházíme se v řiti,“ prohlásil Komár, když zapojil všechny kabely, pospojoval šňůry, překontroloval konektory a holé dráty upevněné ve zdířkách sirkami. Zapnul zesilovač a z reproduktorů se neozval ani pšouk.

„Co se děje?“ znepokojeně přiběhl Albín a na rozhovor s pisálkem Kláskem v tu neměl čas. Chvějícíma se rukama pomáhal odšroubovávat kryt zesilovače, na němž byl závislý celý sound kapely a z něhož teď vzdušnými otvory stoupal dým. Zároveň se mu sevřel žaludek. Sál byl zaplněn do posledního místečka. Někteří nedočkavci už začali vykřikovat. Jestli nezačnou včas, lidé je vypískají. Možná se vrhnou na sál a mnozí vylezou na pódium, budou žádat muziku a aparatura se neozve. Třeba budou muset vracet vybrané vstupné!

„Nachází se zde propálený kondík,“ oznámil Komár flegmaticky. „Dej přistavit rychlý dostavník, sjel bych pro součástku domů, snad tam ve fotrových zásobách nějakou náhražku vyštrachám!“

Albín pobíhal po sále, sháněl řidiče, ale žádný se dobrovolně nehlásil, i když jich tu dle zaparkovaných aut před sokolovnou bylo požehnaně a amatérský novinář Klásek ho netrpělivě a trvale pronásledoval.

I Filip měl tentokrát zpoždění. S matkou vedl hlasitý dialog, jenž přerostl v hádku a vyústil v akt potupného násilí.

„Takhle jako hastroš nikam nepůjdeš! Co by tomu řekli lidi?“ a sebrala mu zelené tričko s nápisem ESSO, import z NSR, které mu pod pult nedávno schovala Marie. „Já taky chodím zpívat na kůr upravená!“ vnucovala mu naškrobenou bílou košili a otcovu vázanku.

V té košili by si připadal jako ministrant, a ministrovat odmítl už v první třídě. Tehdy přišel k ním domů sám pan farář a matka dala slib, že Filipa k ministrování přiměje. Přemlouvala ho nabídkami, křikem, dlaní i rákoskou, hlasem tichým i hystericky přerývavým, končícím fistulí, ale nikdy, ani na zkoušku, ho ministrovat nedonutila.

„Táhni z domu, táhni mi z domu, vyvrheli, a už se nevracej!“ zuřila, když jí vytrhl tričko z ruky a na tváři vzápětí ucítil její dlaň.

Filip si při tom spěšném odchodu zapomněl vzít klíč od domu a cestou do sokolovny usoudil, že na matčině výzvě, aby táhl z domu, je něco daleko vážnějšího, než byla pouhá slova, vyřčená v afektu. Zatím ještě nevěděl, kam jít a kde se uchytit, ale téměř s ulehčením si uvědomil, že přece nemusí za každou cenu žít tady v Městečku, že svět je obrovský a on z něj zná jen cestu do práce a pár neměnných ulic, kterými denně prochází, a najednou byl rozhodnut. Zároveň si ale uvědomil, že všechno chce svůj správně určený čas.

2  

Plechý dokropil zahrádku a pouze v trenýrkách, ze kterých mu břicho překypovalo jen mírně, na což byl hrdý, se vydal do kuchyně. Měl hlad a zároveň chuť na vepřovou s knedlíky a zelím, kterou jeho žena dovede připravit jak nikdo jiný, a na vychlazenou plzeňskou dvanáctku, ale místo toho si dal jen chléb slabě pomazaný máslem a sýrem a dvě rajská jablíčka. Po padesátce se tloustne velmi snadno. Lahvovou desítku si ale neodepřel.

Lenka se povalovala v křesle, apaticky zírala na televizní zprávy z vietnamského bojiště a hlasitě zívala.

„Myslel jsem, že jdeš na tu zábavu,“ podivil se Plechý, protože si přál, aby o té taneční zábavě, kterou se mu nepodařilo zakázat, měl alespoň nějakou informaci.

„Nejdu nikam!“

„Proč nejdeš?“

„Protože nechci!“ odsekla, pohodila hlavou a nevzrušeně sledovala jak američtí vojáci odnáší z bojiště raněné a mrtvé.

„Proč nechceš?“

„Nemám co na sebe! Minisukni jsi mi zakázal!“

Nosit tak krátkou sukénku ji v žádném případě nedovolí. Děvčata by neměla kluky tak krutě provokovat. Sám se má v kanceláři co držet, když se tam s obnaženými a opálenými stehny pohybuje ta Přástkovic klisnička. A na zábavě, kde teče alkohol proudem, všechny zábrany padají. Lenka by snad opravdu měla zůstat doma. Jenže, kdo mu pak podá informace? O průběhu nežádoucí akce, kterou bláhově ten senilní předseda MNV  povolil? Copak takový břídil, který si nevidí ani na špičku nosu, může řídit obec? A důsledky nakonec ponese Plechý, až si ho Rampa Skála pozve na kobereček, že tomu včas neudělal přítrž! Tihle mladí se tu nikdy neměli dát dohromady, to mu přece jasně naznačil už kapelník Špaček.

Teď váhá, zda Lence nenabídnout krásné modré plátěné kalhoty s cvočky na kapsách, které mu při poslední návštěvě dovezl van Dajn. Chystal je až k vánocům, ale Holanďan do té doby ještě několikrát do Městečka zavítá. Má tu přece svůj podnik, jak říká Butonu, a o ten správný šéf dbá. Když to Plechý díky své němčině z totálního nasazení pochopil, žasl. Van Dajn vlastně Buton ovládá. Prodává mu suroviny, odebírá od něho výrobky a stanovuje si ceny sám.

Většina exportních zakázek jde do světa přes firmu Van Dajn, Nederland. Její pravidelné objednávky umožňují Butonu plnit plán exportu do kapitalistických států nad sto procent, za což vedení podniku sklízí uznání, tučné prémie, prapory VHJ a dokonce i ministerstva. Všichni jsou Van Dajnem nadšeni. Vždycky přiveze nějaké dárečky. Teď si Plechý vzpomněl na láhev koňaku, schovanou v psacím stole a pomyslel na Irenu.

„Nemusíš přece chodit v sukni, vezmi si kalhoty!“ navrhl dceři.

„Kaliopky? Aby se mi všichni smáli?“

Plechý se rozhodl. Se Špačkem bude muset v nejbližší budoucnosti vycházet co nejlépe. Jeho kandidatura na post personálního náměstka ředitele je v podstatě schválena. Ten křivák bude mít značnou moc a může být i velmi nebezpečný. Kdopak za ním asi stojí?

„Jé texasky!“ zajásala Lenka, a vrhla se otci kolem krku. Ale když se do nich horečně soukala, pochopila, že asi nebudou zadarmo.

„Co za to?“

„Nic.“

„Jak to, nic. Musím v nich přece jít na zábavu?!“

„Teď snad už můžeš?“

„Ale já nechci, taťko, jí nechci,“ zakňourala a znovu se mu vrhla kolem krku.

„A pročpak?“

„Oni mě tam nechtějí. Oni jsou klubáci a já už mezi ně nepatřím!“

Najednou se vyškubla a zvolala vyčítavě: „Za to můžeš ty! Ty za to můžeš, že se ode mě odtahujou, že přede mnou přestávají mluvit, a říkají mi Lenočka!“

„Kdo?“

„Všichni! I Albín,“ posmrkuje Lenka, svalí se do křesla a brečí.

Plechý už se dál nevyptává. Ví, co to znamená. Chápe situaci. Není mu jasné, zda ji chápou i ti nahoře, ale obává se, že nikoli. Při tom začíná jít do tuhého. Zatím dochází ke střetům na malých bojištích a u s nezkušeným protivníkem. Jenže i to je vážné. Také v práci se objevují jisté náznaky. Jeho zástupce Emmer stále víc provokuje, ohání se svým vzděláním a zdraví ho jen na půl úst. Stranická disciplína jako by pro něho neexistovala. Lidé z výroby přicházejí s nesplnitelnými požadavky stále častěji. A odbory, místo aby takové opovážlivé hlasy umlčely, jim ještě naslouchají. Doba se začíná povážlivě napínat. Nikdo neví, kam to všechno směřuje a kam až to může dojít. Kapitalista Van Dajn zneužívá socialistický podnik, vnucuje mu zakázky, které by západní firmy nikdy a nikde nevzaly. Malé série, náročné na jakost a výtěžnost perletě, pro Buton předem ztrátové. Pár vlasáčů si tady v Městečku klidně založí svou vlastní mládežnickou organizaci, pořídí razítko, vytvoří kapelu, uspořádá zábavu a bez zábran bude hrát zápaďáckou muziku, která byla ještě před pár lety téměř zakázaná. Teď ale nikdo nic neřekne, nikdo se nad ničím nepozastaví. Straničtí funkcionáři mají tváře lhostejné. Hlídají jen svá teplá místečka stahují se do ulit.

Plechý z toho má někdy hrůzu. Za těchto okolností musí přijít pohroma v krátké době. Je třeba jí stůj co stůj zabránit! A využívat k tomu cokoli. Třeba i vlastní dceru. I ona musí pochopit, kde je její místo. Nesmí se nechat pomýlit, nesmí obviňovat otce za to, že s ní ti druzí nechtějí kamarádit. Plechý si přece své významné postavení zasloužil. Co na tom, že nemá školy. Má za sebou zkušenost, léta strádání i budování. Zůstal věrný svému přesvědčení. Z přesvědčení šel na stavbu mládeže, z přesvědčení vstupoval do strany, z přesvědčení za ni chce nyní i bojovat.

A najednou si všimne, že na texaskách od Van Dajna, v nichž posílá svou dceru na taneční zábavu, nad zadní kapsou nepříliš výrazného Lenčina zadku, který teď trucovitě přečnívá z křesla, je našita americká vlaječka.

3  

Aparatura začala pronikavě pískat. Komár vítězně zvedl pěst a křikl „Olé!“

Opravený zesilovač fungoval. Nedočkavci v sále tomu odpovídali hvízdáním na prsty.

Publikum už bylo silně netrpělivé, všechny stoly plně obsazené a sále ještě přicházeli další hoši a děvčata. Téměř všichni kluci měli modré džínsy, mnozí seprané a spravované, nebo naopak záměrně roztrhané, jiní skoro nové, se značkou věhlasné firmy a nezbytnou americkou vlaječkou. Ti majetnější či podnikavější, se známostmi na černém trhu, vlastnili i džínové bundy, zdobené nášivkami se jmény známých hudebních skupin.

Filip seděl na jevišti ve změti drátů, kabelů, stojanů a beden, pořád ještě znechucen scénou s nepříčetnou matkou. Bílou košili tu mělo opravdu jen pár křupanů, jimž ze zadní kapsy tesilových kalhot čouhal nezbytný hřeben. Nechtěl se dívat ke stolu v rohu, nechtěl se střetnout s pohledem Daniely, té dívky z kempu. Zpočátku věřil, že jí zabránil skočit ze skály, spáchat sebevraždu, dokud nepochopil, že to byla lest. Pak už se jí jen snažil vyhýbal, i když mu neustále nadbíhala. A pokaždé ho našla. Na plovárně, na terase plovárenské restaurace, dokonce při promítání v kině. Kamarádi se mu už začínali posmívat.

Při každé příležitosti ho obšťastňovala svými stresy, mindráky a depresemi, až poznal, že se v tom všem náramně vyžívá, že je to pro ni jakási zvrácená rozkoš, o kterou se chce dělit s ním. Vykládala mu o nejrůznějších kouzlech, o černé i bílé magii, o zázracích, které se zaručeně dějí, a při tom stále polykala nějaké prášky a pak jí oči jen jiskřily. Jednou zaklepala dokonce u nich doma. Teď Filip může jen bezmocně doufat, že ta bláznivá holka z kempu odjede. Dosud před ní úspěšně zalézá do sklepa na poště, kde si tajně zřídil, s vědomím paní Růži, temnou komoru, aniž poštmistr Půlpán cokoli tuší. V obrovském sklepě, který za války sloužil jako protiletecký kryt pro půl Městečka, je i splachovací záchod a kohoutek s vodou, což mu ke zhotovování fotografických snímků náramně vyhovuje. Navíc je tu i potřebná tma. O to víc se mu v ústranní stýská po Saše Jánské.

V sále vidí tolik krásných dívek, ale nezatouží po jediné. Ale teď se vedle něho objevila bytost, které chtěl původně věnovat celý život.

„Ve výčepu je zima jak v lednici!“ řekla Marie a přiložila mu studenou ruku na tvář. To ho zarazilo, ba doslova zmátlo. V poslední době jako by se jen míjeli. Sice spolu mluvili, ale pouze o běžných věcech. On nenaléhal a nezval ji na schůzky, ona se nesnažila mu cokoli vyčítat, jako by mezi nimi vznikla nepsaná dohoda, že se budou pouze vzájemně respektovat. Teď její ruka na Filipově tváři mohla znamenat cokoli. V každém případě ten chladný a zároveň laskavý dotyk byl připomínkou, že tu existuje ještě jedna osoba, na které mu záleží.

Když pohlédl ke stolu, kde seděla Daniela a ujistil se, že ho sleduje, uchopil onu studenou ruku a snažil se jí aspoň trochu zahřát. Najednou si ale připadal jako zrádce a zároveň jak otevřená kniha, ze které se dá všechno naráz vyčíst. Jenže Marie nic číst nepotřebovala. Věděla své a byla se vším srozuměna. Dnes večer se o mnohém rozhodne a třeba v jejím životě změní.

V kraťoučké sukénce, s dokonale opálenýma nohama, v halence obnažující ramena, se štíhlým pasem a v sestřihu téměř klukovském byla okouzlující. To Filip oceňoval a uznával, proto začal její předloktí, na němž naskočila husí kůže, oddaně hladit. A ona si byla téměř jista, že to pozná i ten druhý, pokud dnes večer přijede.

Z publika někdo zvolal, „už hrajte!“ a další nedočkavci začali cinkat klíči o půllitry a lahve. Teď už záleželo jen na hudebnících, zda si posluchače v sále získají, nebo se stanou jen přezdívanými debils, místo žádoucího jména Ďáblové.

Zatím pekelným hochům nahrávala jen dekorace. Petr využil všech dostupných možností. Z jevištního stropu spustil tah s realisticky namalovaným portálem pekla, pozůstatek ochotnické snahy inscenovat Drdovy Hrátky s čertem, fungující reflektory nasměroval na kapelu, na rampě objevil starý otočný projektor s barevnými filtry, který zacílil na horizont. Na něj připevnil špendlíky nápis z postříbřených papírových pásů, na něž se tu stále ještě našívají perleťové knoflíky, jako za starých časů. Veliká písmena THE DEVILS zazáří do sálu, jakmile budou osvícena. Vzniklé kinetické dílko svými odlesky navodí atmosféru vysněné hudební show.

Napětí mezi sálem a jevištěm vrcholilo. Všichni byli nervózní, Albín však prožíval skutečnou krizi. Cítil, jak se mu svírá hrdlo a zvedá žaludek, a jenom doufal, že to přejde, jakmile udeří do strun.

„Dal jsem si rum!“ oznámil Komár a sáhl po basové kytaře. „Onen rum je dobrý na kuráž. Pro jistotu jsem vzal jednu láhev na podium, kdyby nám bylo ouvej!“ a Albín se zhrozil, co když se mu kapela opije a honem chvátal ten rum schovat, jenže ho nikde nenašel. Bačkorka se konečně vyškrábal za bubny a už se nedalo nic odkládat. Petr s rukama na vypínači křikl jedem a Albín přistoupil k mikrofonu.

„Představuje se vám skupina The Devils!“ zařval, až mikrofon zahltil a zároveň se mu zadrhl hlas.

Mohutný pískot najednou zvedl celý sál a v té vřavě přestal Albín myslet na své hrdlo a sevřený žaludek, čtyřikrát odklepl a všichni, až na Bačkoru, začali hrát.

První elektricky modulované tóny naráz všechny ohlušily. Pronikly do nejzazších koutů sokolovny, rozechvěly cvičební kruhy vytažené ke stropu, z lustrů se začal sypat léty nashromážděný prach a vzrušením naplněná srdce okamžitě přizpůsobila svůj navyklý puls rytmu hudby. Zároveň s prvním náporem zvukových vln se rozzářilo jeviště.

Oslnivé světelné efekty spolu se zrytmizovaným rámusem vnikly do vědomí účastníků a mnohé přivedly k úžasu, a leckteré až k šoku. Takový příval decibelů ještě nezažili. Zejména nezasvěceným, škole sotva odrostlým jedincům, kteří ještě před nedávnem četli pohádky, připadali osvětlení muzikanti na pódiu jako démoni. Tak ďábelsky šokující začátek museli všichni přítomní ocenit. Většina vzápětí vyrazila doprostřed sálu a prostor se rozvlnil shlukem těl, která se kroutila, svíjela, poskakovala a dupala, až se stará nahnilá podlaha začala prohýbat. Ti, kdo ještě nevyběhli k tanci, odměňovali kapelu vstřícným pískotem ze svých míst, a ti co nenalezli kuráž tancovat, se soustředili pod pódiem, vztyčenými pažemi začali podporovat Bačkorkův rytmus, který občas zakolísal, ale to nikomu nevadilo. Vlastně se ani nedalo rozeznat, co v tom randálu přehulené aparatury kapela vůbec hraje. Ale bylo to jedno, bylo to úžasné. Šokující a utvrzující, neboť přítomní v sále pocítili, že ony dosavadní pochybnosti jsou pryč, že i sem, do zapadlého kouta Vysočiny se konečně dostala hudba, po níž všichni toužili. V Městečku poprvé zazněl, či spíše zaburácel opravdový bigbít, a ti, co jsou při tom, se radují, a do smrti na tuhle chvíli nezapomenou.

Lidé, kteří šli náhodou kolem sokolovny, z podvečerní procházky, nebo vezli krmení králíkům, či bydleli v okolních domech a přilehlých ulicích, pojednou strnuli. Vyděsila je zvuková vlna vzedmutá tunami decibelů, byli šokováni stejně jako obecenstvo v sále, jenže s opačným účinkem. Důchodci Fajtovi, sedícímu na blízké lavičce, vypadlo leknutím veržínko z bezzubých úst.

Honem se zavírala okna, lidé přidali do kroku, pohoršeni nad kraválem, zneklidněni obavou o dnešní spánek, hotovi jít si okamžitě stěžovat, jenže nebylo kam. Do sokolovny, vynadat těm hejskům a zhýralcům, si nikdo netroufal. V sobotu večer na obci neúřadují a esenbáky tu nemá nikdo rád.

Zakročit, zakázat, umlčet ten vyrvál, zamezit bláznivému třeštění, které může vést až k neštěstí, se dnes nikomu nepodaří. Mladí to rozjeli a už je nikdo nezastaví. Bude třeba se s tím pro jednou smířit.

„Jen aby takhle nezvlčil nakonec celej svět!“ křičí důchodce Fajt na Vonáska a zvedá se z lavičky.

Jen paní Ostrá, vyložená z okna se potěšeně usmívá. Ze sokolovny ten kravál až sem doléhá jen slabým duněním a ona bude dnes v noci za zavřenými dvojitými okny pokojně spát. Jenže nepočítá s tím, že tuto noc budou po ulicích hulákat hloučky opilců a k ránu ji nějaký chuligán z bujnosti ukroutí kliku u dveří.

Kapelník Špaček, který jakoby jen náhodou v tu dobu zamířil k sokolovně, se naráz zastavil, přitiskl dlaně k uším a začal křičet: „Slyšíte, to, slyšíte?! Todle má bejt muzika?“ ale ti, co mu byli nejblíž ho neslyšeli, pro randál, který se ani trochu nepodobal jim známé hudbě a jen viděli, jak si rve vlasy z hlavy, otáčí se a utíká pryč, aniž se ohlédne k té Sodomě a Gomoře.

4  

Pokladní Janička Přástková obdržela jedinou instrukci: nepouštět na zábavu Jiřího Kalába, zvaného Ufo. Ve snaze uniknout babičce a jejím práškům je ten cvok schopen vyšplhat třeba na lustr v sále. Pak by se musel znovu zalarmovat požární sbor. A hasiče, ani esenbáky si tu Albín nepřál vidět, i když věděl, že ti druzí se zcela jistě v průběhu zábavy objeví.

Janička už podruhé Jiříka odbyla, třebaže mával pětadvacetikorunou a občanským průkazem a koktavě se odvolával na kamarádství s Albínem a na spolupráci se skupinou The Devils, pro níž pořizuje nahrávky z rádia Luxemburg.

„Vodprejskni!“ mírně ho požádal Johny, který se pohyboval po dvoraně sokolovny coby jediný pořadatel, když vzpěrač Tom, se kterým se na tuto funkci stoprocentně počítalo, neboť si dovedl hravě poradit s jakýmkoli vejskočkou a jeho svalové dispozice už byly předem respektovány, se dosud nedostavil. Od okresních přeborů se všech stranil, ani výsledky nikomu neoznámil, a v novinách NÁSTUP se jeho jméno neobjevilo. To znamenalo jediné. Vzpěrač Tomáš Berka není přeborníkem okresu, jak si vysníval.

„Mazej domů, bába tě už jistě hledá!“ domlouval mu Johny a vystrkal Jiřího Kalába před sokolovnu.

Že ho babička hledá, Jiřík nepochyboval. Z domu vylezl oknem ložnice a předpokládal, že na zábavě v sokolovně se lehce skryje. Teď zpozoroval babičku rozhlížející se na protějším rohu u kina a tak varianta biografu rovněž nepřicházela v úvahu. Babička už několikrát vnikla do sálu, napřed vyvolávala jeho jméno, svítila si na diváky vypůjčenou baterkou od uvaděčky. Když zalezl pod sedadla nechala v sále během projekce rozsvítit, k všeobecné nelibosti návštěvníků, kteří začali pískat, tahala Jiříka z páté řady a to už se lidé zase smáli jako při grotesce, jak ji dovedně uniká a přitom neunikne. Projekce pokračovala, až když ho vyvedla uvaděčka ze sálu.

Jiřík chtěl být dnes večer na zábavě jako ostatní a poslouchat bigbeatovou skupinu The Devils. Často si sám sebe představoval coby konferenciéra, který uvádí její skladby a zkoušel si to i před zrcadlem v holubníku, jenže se občas při anglicky vyslovovaných názvech zadrhl, a pak už se ozývaly jen koktavé snahy o artikulaci v podobě nedefinovatelných slabik a on se tloukl pěstí do stehna, aby ty hlásky ze sebe dostal, ale žádné sebevětší rány pěstí do stehna nepomohly.

Babička má i v nastávajícím šeru orlí zrak, který zachytí Jiříkovu postavu před sokolovnou a krok vojáka, který ho brzy dohoní, a tak jediná úniková cesta směřuje k autobusovému nádraží, kde v tuhle pozdní dobu stojí jediný autobus odvážející lidi k poslednímu večernímu vlaku.

Jiřík bez dlouhého váhání nastoupí, zakoupí jízdenku a skrčí se na sedadle, takže babička, stojící na rohu, by mohla zahlédnout maximálně jeho neurovnanou kštici.

Na tuhle lest babička připravena nebyla. Jejich hra na honěnou měla pevná pravidla, i když se někdy dostala i mimo prostor chodníků a ulic jako minule, když se Jiřík ocitl na komíně. Že by ale odjel autobusem, k tomu její úvahy nedospěly. I on se najednou zalekl, vykoukl oknem a viděl vzdalující se babičku stát bezradně na rohu ulice. Až mu jí bylo najednou líto. Náhle to přestala být hra na schovávanou, kterou spolu poslední léta hráli. Dojetím mu do očí vstoupily slzy. Dnes ho babička nenajde. Vystoupit už nemohl. Až na nádraží.

Chvíli zevloval na peróně a sledoval posunování vagonů. Pak na něho výpravčí, který tu zároveň prodával jízdenky, zavolal, zda také někam jede, a Jiřík se lekl, přišoural se k okénku a začal koktat. Pán v červené čepici mu začal pomáhat, jmenoval stanice na trati a Jiřík se odvážil kývnout až na tu poslední, dostal jízdenku do Veselí nad Lužnicí a zaplatil šest korun.

Vzápětí přisupěl vlak, on se nestačil před výpravčím schovat, natož utéct z nádraží, kromě toho měl jízdenku a vlaky ho vždycky vábily. Nezbylo mu než naskočit do otevřených dvířek, které za ním sám výpravčí zabouchl a vzápětí se dal vlak do pohybu.

Hned první kupé bylo prázdné a jak sebou vagony trhly, Jiřík prudce dosedl na tvrdou lavici, ještě stačil zahlédnout mizející nádražní tabuli se jménem Městečka, a pak viděl už jen temné obrysy stromů až les zhoustnul a splynul s tmou a kolem okna začaly v divokých a krásných drahách poletovat jiskry parní lokomotivy, které ho okamžitě nadchly. I když se vnitřně pořád ještě chvěl, pocit viny a zrady se rychle rozplýval. Najednou začal cítit radost ze svobody, které tak nečekaně dosáhl, i hrdost nad tím, že ji dosáhl ze své vůle, svým mužným rozhodnutím, a že poprvé v životě jede vlakem sám.

Jedna všetečná jiskřička vnikla škvírou nedovřeného okna dovnitř a ostře ho štípla do čela. V té chvíli si uvědomil, že vlastně neví, kam tak na noc jede a že se tam bude muset v každém případě spoléhat jen sám na sebe.

5  

Už z dálky slyšela Saša hluboké dunivé tóny zaplavující noční klid Městečka, a jak se blížila k sokolovně, rozeznávala i zvuk kytar a Albínův přiškrcený zpěv. Těžko definovatelný rámus narůstal a ona neměla chuť jít dovnitř, nechat se ohlušovat neumělou napodobeninou bigbeatové muziky, její smysly teď toužily po něčem krásném, po Berliozovi, Brahmsovi, a nejspíš po závěru Mahlerovy Druhé symfonie. Proč se sem vlastně vrací? Jenže Praha je v těchto parnech zoufale vyprahlá na nudná. Většina známých zmizela. Divadla mají prázdniny, koncertní sály ztichly. V neklimatizovaných kinech se nedá vydržet. Plovárny jsou přeplněné, kolem sprch věčná tlačenice, nekonečné fronty u stánků s limonádou a zmrzlinou. Do špinavé Vltavy se vrhají jen hazardéři, exhibicionisté a sebevrazi. Chatu na Slapech obývanou rodiči rezolutně zamítla. Z jejich společnosti a odpoledních drinků pod slunečníkem by jí naskakovala husí kůže. Náhodných ctitelů by se tam nezbavila.

Nejvíc ji v opuštěném pražském bytě rozčilovala denní pošta. Nad barevnými pohlednicemi z ciziny přímo zuřila. Veronika si opaluje kozí nožky ve Splitu a pod palmami na kolonádě se cicmá s Jugoši. Pavel jí posílá letecký pohled na Řím, Na pohlednici z Cannes a Antibes jsou podpisy nečitelné. A tady, prosím, Londýn, With pleasure, sám profesor Vávra, jak slíbil! Ti hajzlíci to snad dělají ze škodolibosti! Vždyť jsou to přímo políčky! Když všichni vědí, že ona do těch míst cestovat nesmí!

Dříve jí tatíčkovo postavení na ministerstvu vnitra lichotilo. Nechávala si jeho služební automobil zastavovat před vchodem do školy a čekala, až řidič v uniformě vyskočí a otevře jí dveře. Hvězdy na papínkových výložkách pro ni svítily důstojností, výjimečností a tajuplnou mocí. Vyvolávaly v ní obdiv a hrdost, a nikdy dřív ji ani nenapadlo uvažovat, co v těch velkých hvězdách může být skryto, co všechno vědí a čeho byly svědky. Dokonce je občas tajně cídila, aby se ještě více leskly a skvěly. Byla to generálské hvězdy, pro ni neposkvrněné a téměř svaté, dokud je tady v Městečku nepokálel opilec Melichárek.

Zpočátku byla uražena, rozzlobena, odhodlána s tím opilcem zatočit, všechno pěkně papínkovi povědět, ať si toho obejdu půjčí, a on by si ho půjčit jistě mohl, ale pak se zhrozila možných následků. Ale co když má Melichárek v něčem pravdu, a ona dodnes žije v jistotách o bezúhonnosti svého otce, o jeho čestnosti, pravdomluvnosti, o jeho ryzím charakteru. A dotóre Švarc odmítá cokoli o otci sdělit. I když se prozradil, že byl právním zástupcem Maxmiliána Jánského. Švarc přece musí vědět o jejich rodině všechno! Opravdu je reálné, aby se k těm hvězdám tatíček dopracoval jenom pílí, nadáním a poctivou službou státu?

Tu a tam sice zaslechne úryvky hovorů, kterým nerozumí, i před ní se papínek na máti leckdy oboří, ať se neplete do jeho věcí, někdy se v jejich bytě objeví poslové s podivnými depešemi, vytáhnou papínka z postele a on pak telefonuje z koupelny při spuštěné sprše, nebo naskočí do připraveného auta a dva dny je nezvěstný.

Jednou to u nich vypadalo opravdu povážlivě, dokonce sbalili kufry a kamsi je poslali, matka seděla u telefonu a v kabelce měla všechny své šperky a ona musela čekat s ní, dokud telefon nezazvonil a máti si viditelně oddechla.

Jednalo se o nadřízeného ministra který byl právě zatčen. Když pomáhala vybalovat kufry, které se vrátily, udivilo ji, co tam je krásných a drahých věcí, které vlastně doma nikdy neviděla.

Už tuší, proč si papínek nepřál, aby do Městečka jezdila na prázdniny. Kolikrát to měla v úmyslu, ale on ji pokaždé takticky nasměroval jinam, do Tater, na Oravu, do Karlových Varů a pokaždé měla pocit, že ji někdo sleduje.

Až letos si prosadila svou. Až letos se bez vědomí tatíčka vydala do Městečka, kde se on narodil. A opilec Melichárek ji mnohé naznačil. Možná se ještě něco doví od plavčíka Švarce.

V téhle chvíli neměla chuť se v sokolovně nechat obtěžovat místními frajery a křepčit s nimi na parketu. Zamířila do setmělého parku a usedla na prázdnou lavičku. Zapálila si americkou cigaretu a vzápětí ji nedokouřenou zamáčkla. Uvědomila si, za čí peníze ji koupila. Jak dlouho se ještě nechá vydržovat papínkovým velkorysým kapesným? Už by se měla konečně stát nezávislou a starat sama o sebe. Osamostatnit se, odtrhnout, uvolnit pouta! Ale vzápětí pochopila, že to nejde. Leda by udělala to, co chtěl onehdy udělat její otec, když už měli sbalené kufry a čekali na telefon. Kampak by asi utíkali? A kam by mohla utéct ona? Je tolik známých a zřejmě krásných míst, která by chtěla poznat.

Vedle její lavičky znenadání někdo stál. V houstnoucím šeru a pod dlouhým štítkem čepice nemohla hned rozeznat obličej, ale postava jí byla až příliš povědomá.

„Sašo! Já – já tě všude hledám!“

Poznala Toma a za tu přetrženou nit představ na něho dostala vztek.

„Musím ti něco říct, Sašo. Musím ti něco ukázat!“

Ještě chvíli nerozhodně stál, a ona měla sto chutí na něho zařvat, aby táhl, odkud přišel, než sejmul kšiltovku. Na mohutných ramenou a silném krku seděla kulaťoučká holá hlavička, podobná házenkářskému míči. Dlouhé zvlněné kadeře zmizely. Jen uši odstávaly. Saša vyprskla smíchy.

„Já za to nemůžu! To Zoula, on mě ostříhal, na stavbě, když jsem o svačině usnul...“

„Ukaž,“ řekla Saša, přitáhla Toma na lavičku, prsty se dotkla chmýří na jeho kulaťoučké lebce, a ten dotyk ji rázem vzrušil.

„Takhle nemůžu jít na zábavu, všichni by se mi smáli! Já tam jít nemůžu,“ začal posmrkávat a vůbec si neuvědomil, že ho Saša objímá.

„Nebreč,“ sykla přísně, a zároveň usoudila, že právě mezi vlasáči v sokolovně by se Tomova ostříhaná hlava báječně vyjímala. Grotesky ona miluje! A už se na zábavu, mezi ty místní křupany, začala těšit. Jen by se ještě mohla s tím ostříhaným Samsonkem tady za lavičkou v trávě pěkně pomilovat.

Bačkorka stál v koutě suterénního výčepu a tak jím lomcoval vztek, že sotva držel půllitr. Albín ho před chvílí nazval hluchochromým mezkem.

V místnosti zvané Peklo, kde probouraným okénkem ve zdi, uzpůsobeným jako pult, prodávala Marie zájemcům víno a tvrdý alkohol, se teď o přestávce tísnilo půl sálu. A všichni kouřili. Pod nízkým stropem se držel hustý chuchvalec dýmu, a obličeje tu vypadaly zamženě. Pro hluk nebylo slyšet konkrétního slova, jak se tu všichni překřikovali. Sem tam se ozval i dívčí smích. Někteří odcházeli po schodech nahoru do sálu už dosti vratce, jiní se ještě rozjařeně smáli, jeden si všiml i Bačkorky, plácl ho po zádech a zakřičel:

„Dobrý!“

To ho udivilo. Před chvílí mu Albín přede všemi na pódiu vynadal, že vypadl z rytmu, a teď ho tu jeden kluk chválí. Bačkorka se znovu napil piva a vztek z ponížení ho pomalu přecházel.

Když zpívala Irena, zadíval se na její kulaťoučký zadek a vzpomněl si, jak to bylo krásné v noci v lese, když je poslali od ohýnku pro láhev rumu a oni zakopli o pařez a dopadlo to tak, že dopadl na Irenu a ona si ho k sobě přitiskla.

Pořád si představuje, že k tomu dojde znovu a představoval si to i ve chvíli, kdy před ním u mikrofonu Irena zpívala a pohupovala svým krásně vyšpuleným zadkem. Opět pocítil to teplo, když se z ničeho nic octnul v její hlubině, a při té představě si trochu přizpůsobil rytmus. Proto jej nemusí Albín nazývat přede všemi hluchochromým mezkem. S Irenou to byla nejkrásnější chvilka v životě a chtěl by to dnes po zábavě s ní zažít znovu.

Najednou ji vidí jít po schodech, v kratičké sukénce hezky buclaté nohy, a ta prsa! Až se v něm všechno naráz zase vzepjalo.

„Albín ti vzkazuje, abys už šel!“

„Albín mi nemá co vzkazovat! Ať si bubnuje sám!“

„Ale Vašíku! On to tak nemyslel! Přece víš, že jsi trošku ujel, já sem pak taky musela zrychlovat!“

Řekla mu Vašíku! Kromě mámy mu žádná ženská nikdy neřekla Vašíku! Všechny jenom Bačkorko, jako by byl nějakej starej smradlavej škrpál.

Irena ho tak oslovila zcela samozřejmě. Neměla ráda přezdívky. Vašíku někdy říkala i montéru Václavovi, který ji navštěvuje na svobodárně, a mezi nímž a Bačkorkou se musí co nejdřív rozhodnout.

V poslední době intenzivně uvažuje, který z nich by se k ní líp hodil.

Tlustý, nerozhodný, ale dobromyslný ňouma, s nímž by mohla orat i vláčet, kterému by mohla poroučet. Jako jí poroučeli v děcáku. Nařizovali, přikazovali, vyhrožovali. Měla by se teď stejným způsobem chovat k jiným? To by se to na tom pitomým světě všechno motalo pořád do kola. Rozhodla by se pro Bačkorku, kdyby nebyl tak líný. Jeho lenost a nerozhodnost ji vážně odrazuje. Musela by ho celý život do všeho neustále postrkovat.

To montér Václav umí za všechno vzít s fortelem, je rozhodný a nenáročný a nouzi by s ním neměla. Jen by ji zase celý týden nechával samotnou. Někde v nějakém panelákovém bytě, který mu podnik nabízí. Buď jeden Vašek, s krásným velkým statkem, s králíky v kotcích, slepicemi na dvoře a věrným psem, kde by se v práci nezastavila, nebo druhý, který ji poskytne pohodlí, nicnedělání, ale možná i nudu, někde v panelákovém sídlišti velkoměsta.

Za Plechým nepůjde, proč taky. Možná by jí dal peníze na potrat. Nic víc od něho čekat nemůže. Ale ona se na dítě těší, bez ohledu, čí bude. Vychová ho sama, nestrčí ho do děcáku, jak to s ní udělala její máma.

„Tak už pojď hrát, Vašíku! Všichni říkají, že jsi fakt dobrej bubeník!“

Bačkorka, který toužil po pochvale, a od Ireny zvlášť, se na ni vděčně usmál a nabídl jí svůj nedopitý půllitr. Ona jej vzala do obou rukou a zbytek piva naráz vypila. Dneska se musí alespoň trochu opít, aby s tímhle dobráckým nemotorou mohla bez váhání a dlouhých cavyků vlézt do postele.

7  

Taneční zábava dosud probíhala hladce. Jen občas zařinčelo sklo, nějaká dívka vypískla z přítmí, pár hochů si vyměnilo názory ostřejšími slovy. Pouze jednou se na parketu schylovalo k rvačce. Rezavý kluk v doma obarveném tričku s nepravidelnými kruhy na prsou, byl zřejmě provokatér a rváč od dětství. Takovým nevadí, že sem tam dostanou nakládačku, nepoučí je žádný nářez, perou se z čisté radosti a nezkrotné vitality a nevybírají si soupeře, natož aby předem mysleli na porážku. Začal si s dlouhovlasým pořízkem, se kterým neměl šanci.

Albín z podia situaci rychle vyhodnotil, místo ploužáku nasadil ostrý rock a ony dva výstředníky v mžiku obklopilo hejno tanečníků, až je prakticky oddělilo od sebe. V divoké změti rukou a nohou ztratili orientaci i navzájem sami sebe.

Johnymu Šůnovi, hlavnímu a jedinému pořadateli přišlo stručné hlášení: na galérce kdosi rozbijí půllitry.

Byli tři a snažili se vypadat bojovně. Měli bundy z maskovací celtoviny, vojenské opasky, na hlavách zelené rádiovky a na nohou kanady. Johny je neznal. Na stole ležela ucha od rozbitých půllitrů jako bojové trofeje.

„Co ste zač?“ zeptal se Johny odhodlaně.

„Nevidíš,vole? Zelený barety!“ řekl ten nejmenší. Prcek, kterého sotva vezmou na vojnu.

„Vodprejskni,“ řekl prostřední, „seš v bojovým pásmu. Moh bys tu šlápnout na minu!“

„Tady žádný půllitry třískat nebudete! Tady je zábava, a šmytec!“ řekl Johny. S Tomem by si s nimi hravě poradili.

„Hele, rozvědčíku, zmizni. Vod nás žádnej metál nedostaneš. Od nás můžeš dostat akorát na držku!“

Johny si všiml otevřeného okna. Vedlo na přilehlou střechu, se které se dalo pohodlně seskočit a přes zahrady snadno zmizet. S Veřejnou bezpečností Johny stejně nepočítal. Esembáky tu, stejně jako Albín, nechtěl vidět. Bude si s těmi třemi vagabundy muset poradit sám.

„Co z toho třískání máte?“

Největší dopil pivo, rozmáchl se a půllitrem udeřil o hranu stolu. V ruce mu zůstalo jen uražené ucho. Obřadně je položil na stůl před malého, kterému jedno chybělo. Měli teď všichni stejně. Pak smetl rukávem střepy na zem.

„Zábavu, vole, všiml sis, jaká je tu nuda?“ odpověděl a všichni se začali chechtat.

Johny si dal na odchodu záležet. Nechtěl, aby to vypadalo jako ústup. Nezbývalo, než vyřadit jednoho po druhém. Rozhodl se ve vhodnou chvíli zmáčknout toho prostředního. Zdál se mu nejvíc chrupavčitý.

8  

Janička stále ještě seděla u pokladny ve vestibulu. Vskrytu doufala, že se tu objeví i Karel Pádivý, tajemník OV ČSM, jak slíbil. Prodala už přes dvě stě vstupenek, ale pořád se jí to nezdálo dost, v sále a na galerii muselo být lidí daleko víc. Jak a kudy sem mohli vniknout, nemohla pochopit, a cítila se provinile. The Devils ji poctili tak odpovědnou funkcí a ona ji nezvládá.

Vždycky se smaží úkoly plnit co nejlépe, ale jako naschvál se pokaždé objeví nějaký zádrhel, se kterým si nedokáže poradit. Takhle žádné lepší místo nikdy nezíská. Natrvalo bude sekretářkou v Butonu, za plat bez prémií, z něhož si za půl roku ušetří sotva na lodičky. A ona by chtěla na zimu kožíšek, rukavice, plesové šaty a nějaký hezký, nepříliš drahý šperk. To přece není tak moc! Někdo neudělá ani tolik, co ona, a má všechno, bere čtvrtletní prémie za nic, jako ti ředitelovi příbuzní, kterých je plný podnik.

Janička odmítla dalšího uchazeče o tanec. Musí přece hlídat pokladnu.

Byl to docela pěkný kluk, navíc se zdál střízlivý. Proč jí sem nepřidělili někoho k ruce? Ona se na parketu ještě ani neukázala. Jenže ten, se kterým by chtěla tančit stejně nepřijel. Asi má jiné povinnosti. Tajemník okresního výboru se těžko může zajímat o holku z Butonu. Že by jí v Římově sehnal zaměstnání a garsonku, to zřejmě taky nemyslel vážně.

Jako o každé přestávce zavládl ve vestibulu chaos. Marně se snažila kontrolovat vstupenky těch, co odcházeli ze sálu. Všichni pobíhali sem a tam, z budovy ven, a hned zase zpátky, jako by za každou cenu chtěli něco najít, nebo stihnout.

Když kapela začala znovu hrát, vestibul rázem osiřel. Leckterá dvojice dala přednost letní noci. Mnohé se pak trousily zpět do sálu v pevném objetí, dívky měly občas rozcuchané vlasy, zmačkané a zvlhlé sukně, chlapci nedbale narychlo zastrčené košile, některá děvčata však ze tmy vystupovala sama, strnule hleděla před sebe a mládenci se za nimi vlekli jakoby v rozpacích. Jedna holka dokonce brečela.

Všichni se vraceli zpět do sálu a ti šťastní rovnou na parket. Jen Johny strkal kluka v maskovací bundě opačným směrem, ven ze sokolovny, a kluk se vzpíral, sprostě nadával a kroutil se v Johnově sevření, ale ten jej nepustil.

Kolenem ho občas šťouchl do zadku.

Janička byla rozhodnuta u pokladny ještě vydržet. Za chvíli skončí kino, zavřou se hospody a ona by mohla od pozdních příchozích ještě nějakou tu korunu vybrat.

Ze schodů galérky náhle seběhly dvě bizarní postavy. Jedna vysoká a hřmotná, druhá jako trpaslík. Nahlížely do sálu i na záchody a pak se jí ptaly.

Popis přesně odpovídal na kluka, kterého před pár okamžiky strkal Johny ven ze dveří. Janičku vůbec nenapadlo, co může svou pravdivou odpovědí Johnymu způsobit a proto mu ani neposlala ze sálu žádnou posilu. Ti dva v maskáčích rychle vyběhli do noci.

Pohodlně se usadila na židli, poslouchala muziku a najednou sebou trhla.

Ve dveřích sokolovny stál muž tak podobný hrdinům jejích oblíbených románů.

Když se na ni usmál a místo pozdravu zamával, vyběhla mu vstříc. Ani ve snu by se byla nenadála, že se tu objeví právě on.

Do náruče si však nepadli. Ing. Materna ji obřadně podal ruku a představil svého kamaráda: „Roman Vít, kytarista skupiny Cardinals.“

Janičce připadalo jméno povědomé, ale hocha v brejličách příliš nevnímala. Ona tu přece má svého Jaromíra! Až z Prahy sem kvůli ní přijel. Stále se nemohla z toho nenadálého štěstí vzpamatovat. Kalila ji však starost, kde asi budou spát. Domů je za žádnou cenu vzít nemůže, a kam je tady posadí?

V sále neviděla jedinou volnou židli. Nakonec se rozhodla požádat Albína.

Taková návštěva si přece zaslouží výjimečný stůl, a ty se nacházejí za kapelou na jevišti. U nich smějí sedět jen vyvolení.

Vít s Maternou se za ní prodírali mezi zmítajícími se tanečníky a v rachotu decibelů na sebe museli křičet.

„Tak co, vezmeš si Janičku na starost? Říkal jsem ti, že to není žádná šeredka!“

„O holku nejde, ta by ušla, ale kapela je příšerná. Co to je za hudlaře? To je muzika na infarkt!“ volal Vít, aby ho Materna slyšel, a slyšel ho i zrzavý kluk v tričku s kruhy a chytil vzápětí Romana Víta za košili.

„Cos to řek? Cos řek vo týhle kapele? Že sou to hudlaři?“

Materna naštěstí popadl kamaráda a duchapřítomně s ním zmizel v tanečním chumlu. Janičku ztratili z dohledu. Naštěstí se vymotali z houfu tanečníků přímo před vchodem do sklepa a instinktivně zamířili k výčepu.

9  

Saša ležela za jasmínovými keři, hleděla na hvězdy a představovala si, jak mohou zářit v Antibes nebo alespoň ve Splitu. Vztek ji už přešel, ale ne touha. O to víc ji vadila Tomova úporná, doposud však marná snaha.

„Přestaň!“ řekla rezolutně a chtěla ho odstrčit.

Tom neposlechl. Znovu se přisál k jejím rtům, jazykem jí vnikl do úst a rukou mačkal ňadro, až to bolelo, ale v sobě nevykřesal nic, co by mohlo vést k jejich spojení, jen v něm vzrůstal pocit zděšení a potupy. Něco takového se mu v životě nestalo. Znovu se všemožně pokoušel vzrušit a Saša jeho horečné úsilí ještě strpěla. Třeba se mu to konečně povede a ona prožije úžasnou chviličku, po níž neustále prahne, až si někdy je tou posedlostí sexem sama sobě odporná.

Znovu k sobě Toma přitiskla a ze zvyku chtěla prsty vniknout do hustých kučeravých vlasů, ale nenahmátla nic, než heboučké chmýří, a tak začala po té ochmýřené lebce přejíždět dlaní, a bylo to zvláštní, až dětsky roztomilé a cosi ji ponoukalo, aby se polohlasně začala smát.

Zatímco oni dva za keři v parku zápasili pouze v milostném ringu, u sokolovny se konal souboj daleko lítější.

Johny na ty tři grázly v maskáčích nestačil. Síly mu docházely, pěsti míjely cíl a oni, rozestoupení do trojúhelníku, se pravidelně střídali ve výpadech.

Už je nedokázal kontrolovat a věděl, že téhle trojdílné mlátičce nemůže dlouho vzdorovat.

„Srabi!“ zařval do noci, „Tři na jednoho, srabi!“ Nikdo však na pomoc nepřicházel. Odpovídal mu jen rytmický hluk vycházející ze sokolovny a zlověstné dunění občas falešných basů.

Ten nejvyšší se k němu přibližoval a Johne utéct nemohl, ani nechtěl, pouze hodlal zaujmout vhodnější postavení, jenže nepředpokládal, že ten maličký mu za zády nasadí stoličku. Johny přes něj při ústupu přepadl, a už ho měli. Začali do jeho těla na zemi bušit pěstmi a ten mrňous kopal do boků, žeber i do ledvin.

Bušení náhle ustalo, ale bolest zůstala. Pokusil se zvednout na lokty, a alespoň slovy dokázat, že ještě není poražen, avšak vzápětí ucítil úder do temene hlavy, a místo hvězd na nebi uviděl roje jiskřiček před očima. A pak už ani ty ne.

Saša se nepřestávala smát. I když se teď smála spíš své neuspokojené lačnosti, své téměř chorobné nenasytnosti, její smích zněl sarkasticky až krutě. A Tom si jej vyložil po svém. Hanbu za selhání mohl ještě unést. Někam by s ní zalezl, jako s tím neúspěchem na okresních přeborech, možná by chodil denně trénovat, měřil si délku dorůstajících vlasů, ale tenhle smích ho přímo odrovnal. Smetl jak pavučinu, ponížil až na dno. Ten hnusný, pohrdavý smích bude do smrti slyšet!

Místo slz mu do očí vstoupil hněv. Saša jeho výraz ve tmě nepostřehla, smála se dál, a když na tváři ucítila palčivý dotyk jeho dlaně, smích se jen prolnul v hlasitý a spíše překvapivý sten. Při každém dalším políčku byly steny silnější a delší a znenadání se začaly podobat vzrušivým výkřikům. Skoro vůbec nepociťovala bolest, spíše neznámou slast, která byla stále intenzivnější a něco se v jejím nitru začalo vzdouvat a blížit k vznícení, až to dosud neznámé vyvrcholení najednou přišlo. I Tom pochopil, že je to projev jakéhosi zvráceného uspokojení a už ji nedokázal uhodit. Chtěl se zvednout a utéct, ale její ruka ho znenadání uchopila a sevřela v místě nejcitlivějším, až zařval do noci šílenou, ale přirozenou chlapskou bolestí.

10  

Marie právě nalévala do skleniček rum. Rum tu byl jediný chlapský nápoj a pil se vesele a o překot, jak předpokládal Kužela, vedoucí samoobsluhy, jinak předseda pořádkové a trestní komise v Městečku. Vezměte si ho celou bednu, radil zkušeně, nejhorší je, když na zábavě dojde pití, to já znám, pak mě budete ve dvě ráno tahat z postele, a přibalil ještě láhev vizovňaku, pro každý případ.

Součet činil 3 445 korun, jež v tom okamžiku kapela The Devils dlužila.

Bačkorka požádal vedoucího skladu o káru a o hodinu volna a v pracovní době všechno odvezl do sklepa sokolovny. Tři sudy piva tam dopravili později. Pořadatelé věřili, že zisk ze zábavy bude vysoký. Albín už předem prokalkuloval, co všechno za utržené peníze kapela pořídí: mikrofony, reproduktory, výkonný zesilovač, Bačkorkovi troje paličky, možná zbude i na novou doprovodku.

Materna vstoupil do výčepu, a tentokrát to bylo překvapení oboustranné.

Jemu se rozbušilo srdce a Marie přelila.

„Co nabízí váš noční podnik?“ přinutil se k lhostejnému tónu a zároveň si přál, aby to znělo velkosvětsky.

„Rum,“ odpověděla Marie a okamžitě rozpoznala i to, co se snažil v hlase potlačit.

„Něco kvalitnějšího by nebylo?“

„Tuzemský rum,“ řekla Marie už zcela klidně.

„A dražšího?“

„Rum za zvýšenou cenu.“

„Dali bychom si koňak,“ řekl Materna s lehkým úsměvem, který mu slušel.

Marie vzala dvě skleničky, postavila je před oba návštěvníky a bez váhání otevřela láhev vizovňaku, kterou pak Kužela přibalil správně.

Materna se na ni usmál podruhé: „Chybí nám tu ještě jedna sklenička – pro tebe!“

A představil jí svého přítele.

Marie usoudila, že mezi ní a Jaromírem je vše v naprostém pořádku.

11  

Janička s potěšením našla u stolů na jevišti i pár volných židlí. Jen se ještě chtěla dovolit Albína. Ten soustředěně dolaďoval kytaru, když ho vyrušila, a měl sto chutí se na ni obořit, ale její slova ho šokovala.

„Jsou tu dva klucí z Prahy. Můj Jaromír a nějakej Roman Vít, říkal, že je kytarista od nějaký skupiny. Viď, že si můžou sednout tady ke stolu...“

„Cože? Roman Vít od Cardinals?“ vyděšeně zařval Albín, až to bylo přes mikrofon slyšet po celém sále:

Pár lidí si té slovní vsuvky všimlo, ale nepřikládali jí žádný konkrétní význam, zato následný Albínův hudební výkon se jim mohl zdát naráz křečovitý. Kytara už nezpívala a nevzrušovala uhrančivými tóny, zdála se jakoby zakřiknutá a těžko zvladatelná. V Albínově krku jakoby se utahovala smyčka. Chvílemi přestával i hrát. V uších mu pulsovalo jméno Roman Vít, i když stále nemohl uvěřit, že taková osobnost se může objevit právě tady, v Městečku, na jejich prvním vystoupení.

„Ještě jednu skleničku, prosím,“ řekl Materna, když se objevila Janička u výčepu a byl zvědav, jak Marie zareaguje.

Bez mrknutí oka vzala další sklínku, naplnila ji téměř plnou rumem a přistrčila ji před bývalou kamarádku. Ať holka ukáže, je-li po tátovi.

Janičce naskočila husí kůže. Pochopila, že bude muset celý ten obsah vypít a předem se otřásla odporem. Jenže co dělat, když pití poručil sám Jaromír. Přiťukla si s ostatními, zavřela oči a naráz tu koňskou dávku rumu nechala protéci hrdlem. Zalapala po dechu, chvíli nevěděla, co se s ní děje, cítila strašné pálení v hrudi a v žaludku a z toho spalujícího pocitu začalo do celého těla proudit příjemné teplo, a zároveň jakési uvolnění, povzbuzení a lehkost.

Zrak se jí pozvolna zostřoval a ona viděla Jaromíra, svou vysněnou lásku, jak znovu pozdvihuje skleničku proti její, ale ta už byla beznadějně prázdná.

Naštěstí jí Marie nesobecky opět dolila, a na rumu nešetřila.

Materna pochopil, že tady dochází mezi oběma dívkami k jakési vnitřní bitvě, kterou se Marie rozhodla před ním vyhrát a zbavit se pomocí nadměrné dávky rumu své zdánlivé sokyně.

Janička, teď už bez odporu, znovu naráz vypila nalitý rum a rozzářila se štěstím. Má tu svého Jaromíra, který přijel jen za ní.

12  

V biografu sedělo dvanáct lidí. Minimální počet diváků k uskutečnění filmového představení, jak předpisují směrnice. Promítal se sovětský film. Proto si vedoucí kina poslat diváky domů netroufl. Do desáté řady si koupila lístek i dcera bolšána Plechého. Kdoví, zda nešla špehovat, zda se bude promítat. Jako vzorná svazačka jistě otci všechno donáší. Nač si zadělávat kvůli dvěma hodinám na zbytečný průšvih. Promítač naštěstí takovou kravinu sledovat nemusí.

Lenka se nemohla dočkat konce. Zvuk jako obvykle chroptěl, pravá polovina plátna byla neostrá a zábly tu nohy. Mimoto dvakrát přerušili představení a rozsvítili v sále. Babička Kalábová hledala svého vnuka Jiříka mezi prázdnými sedačkami.

Na plátně se komsomolec Kolja rozhodl odjet s kolektivem zúrodňovat a sklízet celiny, přestože mu rodiče zajistili místo v moskevském výzkumném institutu. Kolja se rozhodne správně. Pochopí, kde je jeho místo.

I Lenka se musí rozhodnout. Jenže si nemůže dovolit to, co Kolja, odmítnout poslouchat rodiče, kteří ji stále k něčemu nutí a něco přikazují. Tady totiž před nimi není kam utéct. V téhle zemičce se nikdo neschová. Tady se nelze sbalit a odejít. I Jiříkův útěk je předem marný. Babička ho tady v Městečku stejně nakonec vypátrá. Ať je kdekoli.

Dneska jí taťka po velkém kraválu přiměl vzít si zase kaliopky, když odmítla odpárat z krásných nových texasek tu americkou vlaječku. Už vlastně vůbec nechápe, co od ní otec žádá. V poslední době neustále vymáhá nějaké informace o Albínově kapele a Klubu mladých. Jak mu je Lenka může poskytnout, když ji mezi sebe nevzali? V Městečku jsou teď dvě organizace ČSM. A nikdo neví, která je ta pravá. Při tom Albín nežádal víc, než zkoušet s kapelou v klubu pracujících, který je tu přece pro všechny.

Lenka je z toho někdy zmatená. I ona by si přála nějakou klubovou místnost pro mladé. Stačilo by pár židlí a stolů, gramofon, nebo magneťák. Při hudbě a svíčkách by se dalo přece krásně debatovat, nebo tančit.

Jenže, jak ji vysvětlil taťka, mladí se nemohou nechávat bez dozoru. Za chvíli by se to všechno zvrhlo. Začal by se v přemíře konzumovat alkohol, možná i fetovat, a polykat nějaká ta svinstva, která se teď šíří mezi mládeží. Dnes se nic a nikdo nemůže nechat bez kontroly, jinak dojde k maléru, jak jí straší taťka, a ona dodnes nepochopila, k jakému maléru by mohlo dojít a on jí to dodnes nevysvětlil.

Film skončil, jak předpokládala. Ještě chvíli se loudala ulicemi, než našla odvahu zamířit k sokolovně. Zoufale si přála, aby už u pokladny nikdo nebyl.

Samozřejmě nešlo o placení. Styděla se. Styděla se přijít na zábavu, kterou pořádají její kamarádi, a ona už k nim nepatří. A nemohla pochopit, jak a proč k tomu vlastně došlo.

13 

Albín ohlásil přestávku. Jedna část návštěvníků zareagovala pískotem odmítavým, druhá souhlasným. Jsou přece i jiné radosti, než tanec. Komár chtěl zaskočit do výčepu pro další láhev rumu, ta první se na jevišti kamsi ztratila.

Albín všechny muzikanty zadržel.

„Je tady Roman Vít!!“ zvolal rozechvěle. „Zpěvák a kytarista skupiny Cardinals!“ vychrlil na nechápavě koukajícího Bačkorku. „Musíme hrát jen perfektně nacvičený skladby, a nezrychlovat rytmus!“ úpěl rozrušený lídr Hron.

Jenže nacvičených skladeb bylo celkem osm a už je reprizovali dvakrát. A budou je muset hrát potřetí. Filip byl jako spolehlivý skaut poslán na výzvědy do výčepu.

Po sále se rozhlížel zbytečně. Už nedoufal, že by se tu Saša mohla objevit. S pocitem zklamání, zrady a čehosi nenalezeného, co od zábavy vskrytu očekával, se mezi dveřmi vklínil do hloučku návštěvníků a byl jimi postrkován a tažen dolů, do víru Pekla. Objevovaly se před ním rozjařené obličeje, mnohé se tvářily přátelsky, leckterá dívčí tvář pro něho nešetřila úsměvem, byl přece jedním z aktérů dnešního večera se snadno pamatovatelným obličejem, jednou z hvězd místního hudebního nebe, ale dívčí zájem ho teď spíš dráždil, než uspokojoval.

Zastavil ho zrzavý kluk v tričku a vychrlil na něho spoustu slov obdivu, páchnoucích pivem: „Ste dobrý, ste fakt dobrý, ste třída, a tomu debilovi, s brejličkama, co vo vás prohlásil, že ste hudlaři, rozbiju hubu! Jen co ho najdu! Vás urážet nikdo nebude! To nedovolím!“

Filip se s námahou vymanil z jeho přízně a vůbec ho nehřálo vědomí, že už tu mají ctitele, kteří jsou kvůli nim ochotni vyprovokovat rvačku. Prodral se k okýnku, kde obsluhovala Marie.

„To jsou mí známí z Prahy,“ řekla nevzrušeně a vzájemně je s jistým taktem představila, jako kdyby to bylo na nějaké oficiální recepci.

Filip pohlédl na elegantního dlouhána v manšestrovém saku a s kravatou, kterou tu nikdo jiný neměl, a musel suverénně vyhlížejícího plejboje chtě nechtě zařadit do kasty, o níž věděl jen to, že existuje i v beztřídní socialistické společnosti. O to nevýrazněji vedle něho působil Roman Vít. Obyčejný kluk v džínách, s dlouhými vlasy. Lenonovské brejličky budily spíše důvěru než dojem odmítavé povýšenosti. I když vypadal, že je přístupný rozhovoru s kýmkoli, Filip se stále neodvažoval ho oslovit, a měl proto na sebe vztek. Připadal si jak venkovský balík.

Nastalo trapné mlčení, třebaže v okolním hluku nikterak nápadné.

„To je von, Hošno, to je von!“

Mlčící hlouček rozrazil zrzavý kluk a z půllitru, který držel v ruce, vystříklo pivo na Maternovy semišové mokasíny.

„Já mu tu kušnu zmáčknu, seroutovi, za to, co vo vás prohlásil, mu srovnám ciferník,“ a cpal Filipovi půllitr, aby měl obě ruce volné.

Roman Vít pochopil, že je zle. Znal tyhle typy, ochotné bít se pro cokoli.

A tady nebylo úniku. I veškeré vysvětlování by bylo zbytečné. Pohanil místní kapelu, a to se neodpouští, nýbrž trestá I atmosféra sklepa k tomu byla velmi nakloněna.

Filip si najednou uvědomil, že stačí jiskra, jediný neuvážený pohyb a hustý sklepní vzduch bude explodovat.

Kdosi zavrčel: to jsou ty dva frajeři z Prahy – a terč byl neomylně nastaven. Pražáci, co sem přijeli nad kapelou ohrnovat nos, to musejí bezpodmínečně schytat. Oni mohou kdykoli se jim zachce slyšet Matadors, Olympic, nebo Cardinals. Ale to ještě neznamená, že se naší skupině The Devils smějí smát!

Nesmál se nikdo, jenom Janička. Měla báječnou náladu a pocit, že hoří.

Jaromír ji najednou připadal jako školák, kterého vyvolali k tabuli nepřipraveného. Tomu jeho vyjevenému až zděšenému výrazu se musela smát.

Vypadalo to hůř, než zle. Nejprve to odnesou oni dva Pražáci, a pak se poperou všichni navzájem, jak bývá zvykem u venkovských tancovaček a jak to krásně a nezapomenutelně namaloval Josef Lada. Jenže z bigbeatové rvačky to asi žádný idylický obrázek nebude.

Začal kupodivu Roman Vít.

„Ano, řekl jsem, že jsou to hudlaři a nemůžu na tom nic změnit. Basák hraje falešně a bubeník neudrží rytmus. A že pocházím z Prahy, na to jsem hrdý. Tak začni! Třeba to přežiju!“

Ruce svěsil podél těla, umínil si, že jimi se bránit nebude. Nemohl riskovat pochroumání prstů, kloubů, nebo zápěstí. Zítra večer ho čeká vystoupení v Music fan klubu na Smíchově. Jen doufal, že to nebude na špitál. Kam ho ten pitomec Materna zase zatáhl?

„Tak už mu ji ubal!“ řekl někdo polohlasně a malý vicipa byl připraven.

Jen mu stále vadil ten půllitr v ruce, který neměl kam odložit.

„Počkat,“ uslyšel náhle Filip sám sebe a zřejmě to další co pronesl, uslyšelo i celé Peklo, které bylo stále ve stavu nastražení.

„Tohle je Roman Vít, kytarista skupiny Cardinals a je tu naším hostem!“

Ticho bylo náhle ještě znatelnější. Dalo se zaslechnout jen šoupání nohou, jak mnozí vystupovali na špičky a nakláněli se přes ostatní, aby toho pražského frajera lépe viděli. Ti, kdo jeho jméno znali, byli ještě zvědavější. Kluk už nemohl otálet. Každým dalším okamžikem ztrácel podporu diváků a tedy i naději proslavit se tím, že ztrestá drzého cizince. Naštěstí ho napadla jiná taktika:

„To by moh říc každej, že je kytarista vod Cardinals. Dyž je to tak slavnej borec, ať se ukáže! Ať se tu předvede. Ať zahraje!“

A celé Peklo začalo opět mručet, tentokrát souhlasně. Už v tom nebyla zloba a krvežíznivost, nýbrž nenadálá zvědavost, co ten celkem nevýrazný Pražák vlastně dovede.

Roman Vít si znatelně odfoukl a pohodil hlavou. Snad aby dostal vlasy z čela, snad znovunabytým sebevědomím.

„Proč bych nezahrál a nezazpíval, když kapela dovolí:“

A už cítil tu zázračnou moc muziky, která dovede překonat mnohé bariery mezi lidmi a vzpomněl si i na Johna Lennoma a na jeho mírovou filosofii, i na slova, která berou vážně mladí lidé na celém světě – make love, not war!

Kluk v tričku déle nečekal. Tady se už nemohl zviditelnit silou, ale naskytla se možná ještě sensačnější alternativa: vyběhnout nahoru do sálu a rozhlásit, že tady na zábavě, na jeho popud, zazpívá a zahraje Roman Vít, kytarista skupiny Cardinals.

Filip hleděl na Romana s překvapením a respektem. Imponovala mu jeho odvaha projevit svůj názor uprostřed nepřátelského davu, který ho mohl rozmáznout jak odporný hmyz. Nyní si ten dav podmaní. Zahraje a zazpívá a všichni účastníci zábavy mu budou rázem ležet u nohou. Obvyklá absurdita tohoto světa. Jenže mnohdy se to děje obráceně, jako se to málem stalo tady, a Mesiáše zlynčují.

„Tak si pojďme připít!“ navrhl najednou v jakémsi uvolněném sebevědomí Filip: „Na muziku, na Prahu i na Městečko!“

A v celém Pekle hned všichni ochotně zvedali skleničky a půllitry a mnozí chvátali si se slavným muzikantem přiťuknout a opět to tu začalo hučet jako v úle a Janička se první začala znovu hlasitě smát.

14  

Lenka nakoukla do osvětleného vestibulu. Byl prázdný. I ztemnělý sál se zdál podezřele tichý. U mikrofonu na pódiu stál kluk s kytarou, a nebyl to Albín. Měl lennonovské brejličky, rozhalenou džínovou košili a právě začal zpívat.

„Yesterday, all my Troubles seemd so far away...“ zpíval Roman Vít s dobře odposlouchaným přízvukem a citem pro melodii, s níž se dá mazlit jako s nesobeckou milenkou.

Albínovi přejel po zádech mráz. Něco takového umějí složit jen Beatles. Šamani, kouzelníci, mágové. Každé písničce dovedou vdechnout zářivě barevnou, někdy až nesmrtelnou duši. Albím zbožňuje Beatles, zná téměř všechny jejich skladby, mnohé dovede vybrnkat na kytaře a chtěl by je hrát i jiným, ale neví jak, nedokáže, aby to znělo jako od Beatles. Tenhle kluk je hraje. Po svém. Způsobem, jaký Albín dosud neslyšel. A je to nádherné, fascinující. Takhle by chtěl pojímat muziku i on.

Roman Vít mění snad po každém taktu prstoklad. Aniž se podívá na hmatník, vyluzuje souzvuky v kytarových příručkách nezaznamenané. Vynalézavě proplétá hluboké tóny s vysokými a místy dokonce v protikladu s melodií, kterou zpívá. Úžasné, poučné, skličující. Albín teď sám sebe vidí jako břídila, nedorostlého samouka a příštipkáře, který si o sobě příliš myslel, a najednou čumí. Jak má znovu vystoupit na podium a hrát, třeba vlastní skladbu Letní křídla, kterou dlouho tajně nacvičoval, když to bude jen nevynalézavé střídání akordů a vybrnkávání jednoduchých souzvuků? Vždyť se mu ten borec musí vysmát!

Opět se ozval žaludek, Albín ucítil v ústech hořkou chuť žluče a intenzivní pocit zvracení ho vyhnal ze sálu.

Filip seděl na jevišti a hleděl do setmělého prostoru. Mnohé dvojice při té písni tančily, jiné se přímo na sále objímaly. Netančící chlapci přistoupili až k jevištní rampě, ostatní zůstali u stolů nebo se opírali o sloupy galerie a zasněně kouřili. Všichni poslouchali.

Vedle vysokého Materny stála Marie a ve tváři měla výraz, který i ve tmě musel být čitelný. A drželi se za ruce. Jenže Filip nic z toho nevnímal, tudíž nepochopil. S neuvěřitelnou tvrdošíjností pátral po svatém obrázku tohoto léta, po tváři, k níž denně, obzvlášť před spaním, upínal svou touhu, než ho o ty zoufale krásné představy připravil neklidný spánek.

„Yesterday, love was such an easy game to play...“ zpíval Roman Vít, muzikant se dvěma ročníky konzervatoře, který klasiku pověsil na hřebík.

Filip věděl, co znamená Yesterday. Léto už překročilo svůj zenit, noří se do chladné vody rybníků, odchází do studených nocí. S koncem prázdnin se nezadržitelně přibližují i rozchody a loučení. V Městečku brzy zavládne podzimní letargie a pak přijde nekonečná zima. Co potom? Zalézt pod duchnu a prospat ji? A pak vzhlížet k příštímu létu? Co když opět přinese jen zklamání?

Proto si teď nesmírně přál, aby se ještě něco událo, něco krásného a nezapomenutelného, co pomůže přežít vleklý čas dešťů a plískanic, mrazů a chumelenic, bezútěšná temná rána, nekonečné ponuré večery a zoufalé čekání na jaro.

Píseň se blíží k závěru, jako by mizela v dálce, a zázrak, ve který Filip doufá, nepřináší.

Ozval se potlesk, ne pískot jako při ovacích Albínově skupině. To dokazovalo, že píseň v nich kromě krásy vyvolala pocit štěstí a radosti, že jsou tady, že tu jsou se svými milými a kamarády, že budou mít o čem hovořit, na co vzpomínat, a to přece není tak málo.

„Albíne!“ zvolala Lenka ve vestibulu. Zdál se jí strašně bledý a měla dojem, že je opilý. Na pódiu se po něm už sháněli.

Roman vrátil Filipovi španělku a potěžkal Albínovo monstrum, trochu se nad ním pousmál, ale vzápětí zvážněl, každý nemůže mít hned Fensdera za patnáct tisícovek. Tenhle kluk si musel kytaru sám vyrobit, aby mohl hrát v kapele, a Roman se proto rozhodl udělat mu radost a tou kytarou nepohrdnout.

Navlékl řemen přes hlavu a ucítil váhu, při níž rameno toho kluka muselo být za celou noc odřeno do krve. Pražce byly příliš vysoké a struny tvrdé. Jak na to může vůbec hrát?

„Zkuste se chytit v B dur, dáme improvizované blues!“

„Proč nehraješ?“ zeptala se Lenka, když kapela spustila.

„Neumím to!“ odsekl Albín, a myslel to vážně. Proti tomu klukovi je ubohý šumař. A tuší proč. Doposud si byl sám sebou nadmíru jist, protože tu není nikdo, s kým by se mohl porovnávat. Ani v Římově nemá konkurenci, to věděl bezpečně. A teď najednou pochopil, že to, co dovede, je jen zlomek možností, které kytara nabízí. Ještě se musí hodně učit. Vlastně se musí teprve začít učit.

„Ty že neumíš hrát!?“ podivila se Lenka.

Přece to slyšíš! Málem mu přeskočil hlas, když právě uslyšel vybrnkávat muzikantovo sólo. Pak jenom bezmocně ukázal rukou k jevišti.

„Ale to prý je profík!“

„A co má bejt?“

„Takhle to přece nemůžeš brát, Albíne. Ty profík nejsi, a ani nemusíš být. Nemusíš umět to, co on. Stačí, že hraješ tak, jak dovedeš. Nám to stačí! Důležité je, že hraješ pro nás a že nám se to líbí.“

Albín se jen pohrdavě uchechtl.

„Co by tu v Městečku bylo, kdybys byl nezaložil kapelu? Co by teď všichni dělali, všichni, kteří přišli dneska na to vaše vystoupení?! Kdyby tu nehrála tvoje kapela, nebylo bu tu vůbec níc. Ani tenhle Paganini by se tu nemoh předvádět!“

„Myslíš?“ pochybovačně se zeptal Albín a vzápětí se málem rozčílil, když uslyšel, jak Bačkorka vypadl z rytmu. Najednou pochopil, že na téhle kapele mu opravdu záleží a že je to vlastně jeho kapela.

„On se tu jenom objevil, všechny oslní, a zase zmizí. Ty tu ale budeš hrát dál a za čas budeš taky tak dobrý, uvidíš! I když to bych si moc nepřála...“

„Proč?“ naježil se Albín.

„Protože ani ty tu pak nevydržíš. Získají tě jiní, přemluví tě, odlákají, a tady v Městečku zase nebude nic.“

Albín pokýval hlavou. Měla pravdu. Jenže byl rozhodnut své Městečko nikdy nezradit, a málem to teď Lence odpřísahal. Když se na ni pozorně zadíval, i v těch strašáckých kaliopkách se mu docela líbila.

„Viď, že tu můžu s vámi zůstat?“ zeptala se skoro bojácně.

„Proč bys nemohla?“

„Protože k vám nepatřím.“

„K nám patří všichni, kteří chtějí!“

„Tak vám můžu i pomáhat?“

„Klidně, třeba u výčepu,“ odpověděl teď už trochu roztržitě, protože to Bačkorka za bubny zase zvoral. Rozběhl se na jeviště, popadl tamburínu, kterou onehdy zapomněli vrátit v klubu do skříně, naklonil se k mikrofonu, když právě začínal refrén a perfektně chytil druhý hlas. Roman na něho pochvalně mrkl, a tak tu píseň dozpívali společně.

„A teď jim šoupnem klasickej rokec,“ navrhl Pražák, zatímco sál pochvalně bouřil. „Škoda jen, že nemáte ságo,“ zalitoval.

Albín se tajemně pousmál, a když dospěli k místu, kde mělo zaznít saxofonové sólo, přistoupil k mikrofonu s hřebenem obaleným toaletním papírem. Roman Vít nevěřil svým uším. Tak skvělou improvizaci, a ještě k tomu na hřeben, už dlouho neslyšel. V tomhle místním samoukovi dřímá opravdový talent.

Bláznivému rytmu napomohl i Petr. Zhasnul hlavní světla v sále, z rampy obrátil bodový reflektor do publika a začal šermovat ve zmítajícím se davu. Jak jím tak projížděl po hopsajících postavičkách, zaujal ho jeden pár. Tahle dvojice rokenrol ovládala. Zejména dívka hýřila nápaditými figurami.

Bodejť ne, ušklíbl se Petr. Nadarmo nechodila k madame Hortenzii, do vinohradské baletní školy!

Na parketu sokolovny tančila Saša Jánská.

15  

Janičku nechali obsluhovat ve výčepu. Jenže ta už viděla všechno jako v mlze. Někdo vzal láhev rumu, naléval za ni, ona si jen přiťukávala a usmívala se. Bylo jí divné, že stále nepřichází Jaromír, ale věřila, že se co nevidět objeví, vždyť přijel kvůli ní!

Místo Jaromíra přišla Lenka a v ruce držela pokladničku, kterou ona zapomněla ve vestibulu. Co tu ta žirafa pohledává, nasupila se Janička, kdo ji sem poslal, ale pak opovržlivě pohodila hlavou a šla hledat svého Jaromíra.

Nějaký kluk ji popadl za ruku a táhl do sálu, kde se všechno na parketu hemžilo a míhalo, a ona svého Jaromíra v tom příšeří a zmatku pořád nemohla objevit.

Uprostřed sálu, zachycena kuželem světla, vířila Saša Jánská. Při divokých piruetách se jí vlasy rozlétávaly do vějíře a při protisměrných otočkách bičovaly obličej. Vrhala se do partnerovy náruče, vzápětí se z ní vymrštila a nebýt vzájemně zaklesnutých prstů, jistě by mu ulétla pryč. Prázdný prostor, jenž se kolem nich bezděčně vytvořil, jakoby naznačoval, že tu všichni uznávají její taneční suverenitu protože takhle tu rokenrol ještě nikdo netančil. A Saša si toho byla vědoma. Podávala tu přece špičkový umělecký výkon. A náramně se při tom bavila. Se škodolibou radostí ukazovala venkovským buranům a husopaskám, co je to vlastně tanec. Nadarmo se nedřela osm let v baletu. Jenže, co z toho, když takhle si může zatancovat jen občas. Ani v poloilegálních pražských rokenrolových doupatech, kde zpívá Miki Volek a Pavel Sedláček, jež ona občas, bez vědomí rodičů tajně navštěvuje, si nemůže dovolit, co by chtěla.

A její představy jsou zcela konkrétní. Exkluzivní noční podnik, v němž by tančila profesionálně, v němž by předváděla choreograficky perfektní, a při tom navýsost dráždivou show, za jásotu mužů, kteří by šíleli nad pohyby jejího dokonalého těla.

Praha je pro něco takového nedorostlá. To, co tancují holky v Tatranbaru, je zvětralá sodovka. Socialistická morálka nedovoluje ani temperamentní pohyb, ani potěšení z krásy ženského těla. Je to zkostnatělý režim, který neumožňuje prostě nic, aby mu nic neublížilo. O to se vlastně stará i její papínek na ministerstvu vnitra. Když si ona spočítá, kolik let si její tělo ještě uchová krásu, a svěžest, přeje si být okamžitě jinde. Třeba v Paříži, ale raději v New Yorku, a nejraději přímo v Las Vegas, i když ví, že je to jenom pošetilý sen. Ale nemusel by to být jen sen. Nabídka Alího Abú stále platí. Je tu ovšem ta nepříjemná podmínka, která všechno zpochybňuje. Přece se neprovdá za žárlivého Araba, a už vůbec netouží po nějakém harému, do kterého by ji zavřel. To by spadla z bláta přímo do bažiny. Ledaže by na Alího vyzrála. On ji převeze přes hranice, ona převeze jeho. Vrhnout se do takového dobrodružství by ale bylo totálně šílené. Nehledě na papínkovy hvězdy. Ty by mu vzápětí soudruzi všechny strhali.

Filip stál na pódiu, hrál a nespouštěl oči ze Saši. Každý její pohyb ho uchvacoval, a zároveň skličoval. To krásné, vzrušující stvoření, které teď s ďábelskou nezkrotností tančí uprostřed sálu, si nemůže nikdo udržet. I on tušil, že Sašu ztratí, že ji vlastně ani nebude nikdy mít, protože nelze uchopit vítr, natož uragán. Ale pořád ještě doufal, a proto žárlil. Jeho dychtivá láska ještě nedospěla do stadia zklamání a opravdové bolesti.

Nedaleko Saši Jánské tančil Jaromír s Marií. Nehýřili rokenrolovými figurami, s jakousi nenápadnou důstojností vlastně jen přešlapovali na místě a se zalíbením na sebe hleděli. Oba věděli totéž, ani si nemuseli nic říkat. Jeden druhému se navzájem líbili. Tento fakt určí i směr jejich pozdějších úvah. Budou to kalkulace střízlivé a zahrnou vše, co se na jisté úrovni a v určitých kruzích žádá. Už teď se ale rýsují předpoklady, že i tak významnou životní transakci oba zvládnou.

16  

Janička moc dlouho netančila, dalo-li se vůbec mluvit o tanci. Kluk jí smýkal a pohazoval jako hadrovou loutkou, stěží udržovala rovnováhu a tak nebylo divu, že se mu najednou vysmekla a bez opory a bez orientace narážela sama do tančících dvojic aniž věděla, kam se potácí. Strašně se potřebovala nadechnout, pomalu a zhluboka. Nějakým zvláštním smyslem mířila ke dveřím a najednou se ocitla v prázdném vestibulu.

Bylo jí divné, že je tu tolik volného místa, a ta prázdnota ji najednou začala děsit. Mžikala očima, až se jí podařilo zaostřit na vchod. Měla pocit že mezi nezřetelnými siluetami právě přicházejícími z venku vidí svého rozesmátého otce s několika pány.

„Janička! To je přece naše Janička! Podívejte se na ni, neříkal jsem vám, jaká je to fešanda?“

Trochu se vzpamatovala. Otcův hlas poznala bezpečně, ale stále ještě se jí nedostávalo opory, neměla se čeho zachytit. Stála toporně rozkročena, zvedla bradu a zaťala zuby, aby se nějak zbavila toho vytrvalého točení hlavy.

„To je panečku holka, jen se na ní podívejte!“

Pánové se dívali a viděli politou bílou halenku a zmačkanou krátkou sukýnku, celá ta pěkná dívčí postava vyhlížela zplihle a zmuchlaně jako pouliční šlapka nad ránem.

„Ta-ti,“ škytla Janička a zvolna si začala uvědomovat, jaké následky tu může mít přítomnost jejího otce. „Sem nemůžeš!“

„A proč ne?“

„Ty jsi jistě opilej. Ty jsi určitě opilej!“

„Já že sem opilej? Já? Copak já jsem byl někdy opilej? No, řekněte kamarádi!“

Kamarádi se začali chechtat a jejich zarostlé, rozšklebené tváře se před jejíma očima hrůzně zvětšovaly.

„Že je jako obrázek, kamarádi! Jen si jí prohlídněte!“

Malinko Janičku odstrčil, aby se mohli podívat, a ona klopýtla, ale naštěstí neupadla, páni souhlasně mručeli a pokyvovali hlavami, všechny mladý holky jsou hezký, zvlášť tou dobou, kdy se zavírají hospody.

Z hloučku vystoupil pan Melichárek: „Ty si opravdu jablíčko k nakousnutí, ňam, ňam!“ Vzal ji za zápěstí a snažil se jí políbit ruku, dokud ho ostatní nezatáhli zpět mezi sebe, aby zase nedošlo k nějakému incidentu.

„Janičko, zaveď nás k výčepu,“ žádal otec. „Dáme si skleničku, i ty si s námi dáš skleničku!“

„Ne!“ vykřikla Janička v náhlém děsu, protože si vzpomněla na Jaromíra.

Nemohla dovolit, aby poznal jejího otce takhle opilého. Nemohla to dovolit ani později. Nemohla to dovolit nikdy. Styděla se za něho, a proto ho teď musela stůj co stůj zadržet. Najednou se jí ale udělalo špatně, všechno se s ní zatočilo, nohy jí povolily a ona celou svou vahou padla otci do náruče.

Otec, zkušený hospodský harcovník, rychle poznal, jak to s tou holkou vlastně je a pomalu ji vyvedl na vzduch. Ti, kteří sem přišli s ním, sledovali, jak oba šněrují ulici, než nabrali správný směr k domovu. Pak se rozesmáli. Jen Melichárek dodal zklamaně:

„Tyhle mladý po nás vůbec nejsou, nic nevydrží! Tak si pudem dát panáka!“

17  

Johny otevřel oči. Hvězdy viděl rozmazaně, nemohl z nich vyčíst, co ho čeká, i kdyby to býval dovedl. A to bylo pro jeho nejbližší budoucnost zlé.

S námahou se pozvedl na lokty, bolestně hekl, ale nikoho nezahlédl. Ti tři byli pryč. Možná se vrátili na galérku znovu rozbíjet půllitry. Kde jen se ten nadrženej Tom fláká?

Johny si připadal jak obilný klas prošlý kombajnem. Zbyl jen pocit tisíců skřítků kovaříků, bušících v lebce. Instinktivně se vydal ke studni za sokolovnou. Tam, na betonové skruži, se cosi bělalo. Jako nachýlená silueta mramorového anděla na pomníku paní Rovenské, kolem kterého chodí zalévat tátův hrob.

Anděl se polekaně napřímil, vstal, zdálo se jako by chtěl uletět, ale neměl křídla, a proto jen bezradně ustupoval do tmy.

„Počkej, anděli, zapumpuj mi,“ zahučel Johny a vyplivl chuchvalec krve.

Anděl se zastavil, váhal. Johny doklopýtal k pumpě, objal studený kov a sklonil hlavu, v níž kladívka vystřídaly pronikavé jehličky. Tmu prořízl skřípavý zvuk. Voda vyšplíchla z trubky přímo na zátylek. Byla ledová, ale příjemná a úspěšně odplavovala jehličky i kladívka. Nakonec spláchla nepříjemně nasládlou chuť v ústech. Tělo probudila k plnému vědomí.

„Dík, anděli,“ řekl vděčně a rukou se opřel o studnu.

„Co se vám stalo?“ ozvala se dívka v přiléhavých bílých šatech. „Jste samá krev!“

„Toho si nevšímej a běž, už si mi pomohla dost!“

Anděl neodešel. Odněkud vytáhl kapesníček, znovu zapumpoval a pak mu lehkými, laskavými pohyby začal otírat tvář.

„Odkud si?“ zeptal se Johny.

„Z Potočný,“ špitla dívka.

Johny se na ni poprvé soustředěně zahleděl. I tvář měla hebkou jako anděl. „S kým tu si?“

„Už s nikým.“

Johny pochopil, že je to jedna z těch, které na zábavě místo lásky najdou jen zklamání. Nechtěl znát její příběh, jenže ona začala sama. Jak ji sem přivezl krásným zeleným autem, a teď v něm veze jinou, takovou zrzku namyšlenou, co tancuje jako divoženka – nějakou fiflenu z Prahy. Do toho jeho nablýskaného auta už v životě nesedne, a začala natahovat.

„Asi bys chtěla domů,“ vyslovil nahlas Tom, co mu přišlo na mysl, a ona přikývla.

„Jenže do Potočný je to nejmíň dvanáct kiláků!“

Přikývla a posmrkovala dál.

„Nebreč! Odvezu tě!“ rozhodl se Johny.

U babičky v kolně přece stojí perfektně opravený a vyleštěný dvousedadlový pionýr. Co na tom, že Johny ještě nemá řidičský průkaz.

Taxikář Vorláb splnil slovo. Za strop s hvězdicí, nad kterým užasl, k němu přidal i náhradní díly. Teď tu velkoplošnou stropní intarzii předvádí všem svým známým. Johny má dvě další objednávky. Jeden takový strop žádá řezník Cincibuch do chalupy na Žďársku, druhý chce mít pumpař Gazda ve statku někde na Šumavě. Johny by se mohl okamžitě vykašlat na práci v dřevopodniku a z podobných melouchů být zakrátko milionářem jako ti, kteří mu ony objednávky dávají. Jeho by ale za takové podnikání brzo zašili. Kdyby přestal chodit do práce, hned by se přihnali esenbáci. A kdyby ho nenašli doma, vyhlásí po něm celostátní pátrání. V tomhle státě se nikdo nikam zašít nemůže. Dřív nebo později každého najdou a strčí do krimu. Takže od příštího týdne musí zase vstávat na pátou a denně dojíždět přecpaným autobusem hodinu tam a hodinu zpátky. Až si udělá papíry, bude moct alespoň v létě jezdit na pionýru!

„Ještě zapumpuj!“ poprosil anděla a rozhodl se to risknout. Oněch pár kilometrů holku odveze i bez řidičáku. Ten si bude muset udělat, aby matka nevěděla. Postaví ji před hotovou věc. Snad tím zlomí její předpojatou úzkost, že se mu něco stane. Proč by se právě on měl nabourat, nebo dokonce zabít, jako jeho táta?

Johny dlouho a žíznivě pil a pumpa výstražně skřípěla do noci.

18  

Tom uslyšel ve tmě nějaké hlasy a rychle seběhl ze štěrkové cestičky plovárny po stráni k rybníku. Nechtěl nikoho potkat. Nesměl nikoho potkat. S takovou potupou nemůže mezi lidi. S takovou hanbou se nedá žít. Už ani není proč. Neuspokojil ženu, a to nelze vymazat z paměti. To nelze odpustit ani sobě. Do konce života se bude za to stydět. Do konce života! Což ale nemusí trvat dlouho. Jen se ještě rozloučí se vším. Alespoň tady, na plovárně, kde prožil mnohé hezké chvíle.

Vylezl na skokanskou věž. Měsíc shlížel do mlčící hladiny a jeho odlesk byl chmurný, netečný a studený. Souhlasil s Tomovým rozhodnutím: udělám to. Udělám! Dnes, hned teď. Ale do vody neskočil. Věděl, že je dobrý plavec. Utopit se, to by nezvládl.

Dřevěná prkna ochozu pod jeho kroky zlověstně duněla, na betonových schodech zaskřípal písek. U dřevěných kabin se v měsíčním svitu cosi zablýsklo. Sebral ten střípek zrcátka a utvrdil se v přesvědčení, že osudu nelze uhýbat.

Když se předevčírem po svačině probudil a uviděl kolem sebe smotky ostříhaných vlasů, bezděčně si sáhl na hlavu. Zařval vzteky a zoufalstvím. Pak se rozběhl pro železnou tyč na otloukání míchačky.

„Teď si jak melounek,“ křičel za ním Zoula, kdežto Drápal běžel pro lidi, aby zabránili vraždě. Nemusel. Zoulovi se Tom pomstí jinak. Všem se pomstí. I Saše, i fotrovi, který se doma mohl potrhat smíchy: „Pustili tě z cizinecký legie?“ hulákal, protože právě přišel z hospody notně namazaný.

Já jim ukážu! Všem. Nikoho nebudu litovat. Ani sebe. Ani námahy a dřiny, co mě stála ta pitomá činka. Proč jsem se s ní celý měsíce rval, když na přeborech se potvora nenechala zvednout?! A to jsem chtěl překonat rekord! Dorostenecký rekord okresu. Chtěl jsem bejt slavnej. A moh sem! Noviny by psaly – rekordman Tomáš Berka z Městečka! Kdybych se nepřežíral. Všechno to způsobily ty dvě kila navíc, který už se nedaly shodit.

Zavinila to Saša. Ta všechno zmařila. Měl jsem dobrou formu, dokud nezačala chodit do posilovny a nechtěla každej den uspokojovat. Moh jsem si udržet váhu a závodit ve svý třídě. Jenže mě pokaždý utahala k smrti a já pak musel doma vyžrat ledničku. Ve vyšší kategorii se už vyhrát nedalo. Tam byli jinší borci. Višňovský, Kutej, Zachara. Zvednout základ až na třetí pokus je srabárna. Jenže v nižší váze by to byl rekord. Všichni by pak mohli mý jméno číst v novinách. I Saša, i fotr, i Zoula. Krajskej přebor proběhne beze mne.

Žádná holka si už nesáhne na mý svaly. Stejně by to k ničemu nebylo. Měl bych to napsaný na čele. Břídil a impotent, neschopnej ženskou uspokojit.

Usedl na kámen u plovárenského ohniště a představoval si, jak ho tu objeví, jak je to všechny zděsí a zarmoutí. I Saša jistě uroní slzičku, až si vzpomene, jak to s ním bylo nádherný, a bude litovat, že se mu naposledy tak odporně smála! A Zoulu musí jeho smrt navěky pronásledovat, jinak by to, co udělá, nemělo smysl. Toma jen mrzí, že ho najdou ostříhaného, lysého jak holátko a pohled na svou mrtvolu neviděl nijak vznešeně.

I tak to provedl. Střípkem zrcátka, který na cestičce našel. Jediným tahem nad levým zápěstím. Krev se vyřinula a bolest skoro necítil. Položil ruku na kámen, který byl ještě teplý a začal si představovat, jak vzpírá těch vysněných 90 kilogramů v tahu a 112,5 v nadhozu. Činka šla tentokrát nad hlavu sama a byla stále lehčí a lehčí.

19  

Rockenrolová smršť skončila. Na parketu byl vousáč s krásnými bílými zuby suverén. Výkonný, vynalézavý i přizpůsobivý. O to víc teď Sašu zajímalo, zda takový bude i později a jinde.

Přistoupili k zelenému automobilu, který mezi zaparkovanými škodovkami vypadal jako manekýn. „Renault šestnáctka,“ pochlubil se vousáč, jenže tím na ni dojem neudělal, ona už seděla v exkluzivnějších vozech. Motor chytil až napodruhé. „Kam pojedeme?“ zeptal se, když dovedně vymanévroval z řady aut.

Pokrčila rameny. Bylo jí to jedno. Oba věděli, že spolu nejsou na výletě.

„Jeď pomalu a přitlum světla,“ požádala, když se vyřítili za město na krásný, čerstvě natažený asfaltový koberec.

Pohlédl na ni úkosem a poslechl nerad. Představoval si, jak krásně by kvílely pneumatiky v zatáčkách. Pak váhavě položil ruku na její koleno.

Dojeli na nějaký kopec, k vyhlídce s lavičkou. Ona vystoupila, usedla na lavičku a hleděla do noci. On upravoval sedadla v autě.

Protějším údolím, nad nímž svítil měsíc, se táhla stříbromodrá mlha. Dalo by se v ní bezpečně zmizet, napadlo Sašu. A možná by jí šlo i projít jako očistcem, objevit se někde úplně jinde, v jiném světě, a začít znovu, od začátku, jinak, bez chyb a omylů.

Své chyby a omyly však Saša nepociťuje jako vinu, neodsuzuje se pro ně, ani je nepovažuje za cosi nemorálního. Nad morálkou se může leda ušklíbnout. Morálku obyčejně hlásají ti největší pokrytci, papínka nevyjímaje. Pro ni je vrcholem nemorálnosti, že ji v tomhle státě drží jako zvíře v kleci, a stále jí namlouvají, že vlastně žádná klec neexistuje, přesto že ona ji cítí a všude do ní naráží. Uvažuje, zda by našla odvahu vstoupit do té mlhy. Prolomit klec, utéct z ní. Kdyby ovšem měla jistotu, že na druhé straně je něco lepšího, poctivějšího, opravdu vzrušujícího, co by za to riziko stálo.

Vousáč stále ještě nebyl hotov s lůžkovou úpravou sedadel. Už to trvalo nějak dlouho. V takovém autě prý lze spolehlivě ukrýt člověka. To jí Ali několikrát naznačil. Diplomatické vozy se prakticky nekontrolují. Možná se ani kontrolovat nesmějí. Alí jezdí mercedesem do Vídně každých čtrnáct dní, na hranicích ho už jistě znají.

Vousáčovi se konečně podařilo sedadla rozložit. Saša jen doufala, že na nich bude obratnější. Byl. Nepředvedl sice nic špičkového, ale zaplať bůh, uspokojil.

Zpátky jel rychle, s neztlumenými světly, jako by musel ještě něco stihnout. Nebo ho tíží svědomí. Případně obojí, usoudila Saša. Tohle byl zřejmě neplánovaný akt, který spolu absolvovali. Teď jel neurvale. Vozy, které míjeli v protisměru, bojácně uhýbaly až k nezpevněné krajnici. Blížilo se k nim jediné mihotavé světlo, jako bludička přivádějící neštěstí. Byl to pionýr Johnyho Šůny.

Za ním seděla dívka, anděl, jež právě tímhle protijedoucím autem přijela s vousáčem do Městečka na zábavu.

20  

Johny vytlačil pionýra z vrátek. Babička se na zápraží neobjevila. Nespavost asi opět zahnala čajem ze svých milovaných bylinek. Pořád si vaří nějaké lektvary. Když je vypije, tak si zpívá. Někdy tvrdí, že se po nich vznáší.

Přesto si Johny netroufl nastartovat pionýra pod jejími okny. Tlačil jej o ulici dál. Dívka šla dva kroky za ním. Tak ji začal vyprávět o babičce.

Moje bábrlinka vůbec nevěří doktorům. Chodí sbírat bylinky v pravý poledne nebo při měsíčku a suší je na půdě. Občas tam po žebříku vylezu, sednu si na trám, zavřu oči a jen tak nasávám vůně. Z některejch se točí hlava. Někdy si myslím, že ty byliny, co naše babka užívá, jsou opravdický drogy. Proto je tak čiperná. Zkusila jsi už někdy drogu?

Dívka ve tmě zavrtěla hlavou. O drogách dosud s nikým ani nemluvila. Uvažovala, má-li za cizího kluka usednout na motorku, ale ten, se kterým přijela, byl také cizí. Poznala ho na pouti v |Potočné. Celou zábavu pro ni chodil tancovat a holky záviděly. Jenže polky a valčíky se mu moc nelíbily. Navrhl, aby s ním jela na zábavu do Městečka. Podle pestrobarevných plakátů tam bude hrát bigbít, nejspíš z Prahy. Proto na něho dnes k večeru čekala u křížku za vsí. Věděla, že se jmenuje Pavel a dělá v Římově automechanika. O autech jí vykládal celý večer, hlavně o svém renaultu a jak si ho seřídil. Prý je to hotové žihadlo.

Přijel, jak slíbil. Jenže ona na moderní tancování moc není. Holky, se kterými prodává v lahůdkách v Římově na náměstí, ji to přes týden učily. Je to jen přešlapování z nohy na nohu. Do tanečních nechodila. Otec nedovolil. Ani na zábavy do okolních vsí ji nechce pouštět. Dnes ze stavení utekla.

Při rokenrolu se Pavel začal tvářit otráveně. Vůbec nevěděla, jak se to tancuje. Zpočátku do ní strkal, nutil jí se otáčet, připadala si jako hadr na holi. Určitě se za ni styděl. Najednou ji nějaká našminkovaná zrzna odstrčila a začala s Pavlem na parketu křepčit jako pominutá.

Motor naskočil, dívka rozpačitě usedla. Jak Johny přidal plyn a neobratně pustil spojku, škublo to s nimi a jeho zabolelo v pravém rameni, jímž zablokoval ránu určenou na bradu.

„Drž mě kolem pasu,“ křikl na dívku a jeho tělo s přesností seismografu bolestivě zaznamenávalo každý otřes na hrbolaté dlažbě náměstí. Ulevilo se mu až na novém asfaltovém koberci hned za městem, který silničáři nedávno položili.

Johny byl rád, že veze holku. Tak si to vždycky přál. Tiskla se k němu a to ho vzrušovalo. Škoda, že ho teď nevidí žádní známí. Ale domluví si s ní rande a příští neděli ji přiveze na plovárnu. Všichni budou čumět, jakého nabalil anděla!

Jeli z kopce a dívka se přimkla pevněji. Johny řídil pionýra s jistotou, nepřipadalo mu to o nic složitější, než řídit kolo, jediné, čeho se obával, byla silniční kontrola VB, ale věřil, že on má štěstí, a že se s žádnými policajty dnes nepotká. Byli by jistě dojeli v pořádku, kdyby se ze zatáčky nevyřítilo auto s neztlumenými světly.

Pronikavá záře reflektorů vzkřísila bolest v Johnyho hlavě a na okamžik ho zcela oslepila. Instinktivně uhnul, přední kolo sklouzlo z vyvýšeného asfaltového koberce na nezpevněnou krajnici, a on, z obavy, aby nedostal smyk, je už nenavedl zpět na asfalt. Jenomže krajnici lemovaly mohutné stromy a těch se lekl. Strhl řídítka ještě víc vpravo a doufal, že ve škarpě nějak zastaví.

V té tmě znovu zahlédl anděla. Mihl se vzduchem, byl bílý a tichý a podobal se dívce. Pak ucítil nesnesitelnou bolest v noze, a ještě než ztratil vědomí, napadlo ho, že za chvíli se uvidí se svým tátou.

21  

V půl čtvrté ráno ohlásil Albín poslední skladbu večera, už několikrát hranou Midnight. Nesouhlasný pískot byl sporadický. Po sále se ploužilo už jen pár dvojic, u stolů seděli poslední vytrvalci a zívali do nedopitých půllitrů. Ve výčepu zbývala poslední láhev rumu. Té se ujal Petr a naléval z ní za lichvářské ceny. Občas si přivydělával jako barman v Olympii. I tak obsahu rychle ubývalo. Lenka si dobře všimla, jak láhev doplňuje vodou. Peníze však ukládal poctivě do kasičky. To jí překvapilo. O věčně švorcovém malíři měla horší mínění. Teď se částka za panáka vyšplhala na dvojnásobek původní ceny a mnozí reptali, ale ti, co měli peníze a chuť a nemohli odolat, si jej stejně dali.

Při poslední skladbě byla v sále téměř úplná tma. Dvojice snad ani netančily, jen přešlapovaly na místě, objímaly se a líbaly.

Filip rozeznává i pár v pozadí a najednou zjistí, že ho vlastně nezajímá. Žádné pobouření, rozčilení, ani žárlivost se nedostavují. Elegán, který v náručí tiskne Marii je mu lhostejný. Filipa už nemůže nic vzrušit, ani překvapit. Všechno ho opustilo. Zbývá jen únava, ospalost, nechuť a prázdnota. Ještě před hodinou propadal zoufalství. Saša dole na parketu tančila s vousatým frajerem, a on musel stát na pódiu a dívat se, jak sebevědomě ji vousáč roztáčí, jak si s ní pohazuje a jak ochotně mu ona padá do náruče. To ho pobuřovalo víc, než kdyby oba ze sálu zmizeli a on se mohl jen domýšlet, proč asi. Teď byl znechucen i sám sebou.

Tohle že si přál? Stát na jevišti coby živá rekvizita venkovské taneční zábavy a kabelem, jako pupeční šňůrou, být připoután k mizernému zesilovači?

Nechci být k ničemů připoután! Ani k muzice, ani k pošťácké brašně, ani k poštmistrovskému stolu, kde bych si musel časem připadat jako pes u boudy. Nechci chodit stále stejnými ulicemi, potkávat stejné tváře, dotýkat se stejných klik u dveří, mít se na pozoru před stejnými čokly. Nechci aby se ustavičně opakovalo totéž! Svět je přece veliký a pestrý, a když už v něm žiji, měl bych z něho poznat víc, než jen to, co vídám na mapách v atlasech a na barevných pohlednicích, které doručuji jiným. Měl bych mít křídla! Hned teď! Okamžitě!

Křídla mu samozřejmě růst nezačala, ale touha je vlastnit zůstala. A začala mu splývat se vzrušením, které se ho zmocní pokaždé, když přiloží k oku fotoaparát.

Dole na parketu tančil Jaromír s Marií. Tiskli se k sobě a občas se i políbili.

„Kde vlastně chcete spát?“ zeptala se znenadání.

„V autě,“ řekl Jaromír.

„Budete spát u nás,“ rozhodla Marie.

Už dlouho u nich nikdo nespal. Pokoj pro hosty je však stále připraven. Na to babička dbá. Vyprávěla, jak k nim přijížděli páni v oblecích ze solidních látek a s velkými koženými kufry, plnými vzorků. Babička návštěvy milovala. Rozhodně jí musí Jaromíra představit.

Materna neprotestoval. Cítil, že v její nabídce není vypočítavost, snaha někam ho vmanévrovat, k něčemu ho zavázat. Ale byl si vědom, že bude muset absolvovat onen odvěký rituál a představit se rodině. Zatím neměl v úmyslu z ničeho couvat, ale chápal, že tím jejich vztah získá další rozměr. Až čas ukáže, kam vše dospěje.

Zábava skončila. Albín sejmul popruh kytary, těžký nástroj opatrně položil na židli a prohlížel si prsty. Byly samý puchýř. Roman Vít ho poplácal po rameni a dal si dobrý pozor, aby nezvolil to odřené.

„Neznělo to zas tak špatně, jak jsem zprvu tvrdil. Hrajete sice moc heavy metal tunder, jak tomu říká Lester Bangs,“ a Albín otevřel ústa, neboť tenhle termín ještě v životě neslyšel, „prostě velkej rámus, ale tvý sóla jsou aspoň nápaditý. Víc z toho nástroje dostat nemůžeš. Možná bych věděl o něčem lepším a lehčím. Značka Fensder, znáš?“

„Za kolik,“ vyjekl Albín a na pálící konečky prstů zapomněl.

Šest sedm tisíc. Možná by se to dalo splatit nadvakrát.

Albín zklamaně přiznal, že tolik nemá a momentálně nesežene.

„Nevadí, můžeš se na mě kdykoli obrátit, až budeš mít, něco seženeme.“

Filip smotával kabely, které ho celý večer poutaly k pódiu a věděl, že tohle bigbeatové šumaření nebude nikdy stačit na víc než na zábavy v Městečku a okolí. Dál a výš, kam je bláhově zahleděn Albín Hron, se kapela rozhodně nedostane. V tu chvíli mu to ale bylo zcela lhostejné.

Do sálu už měkce pronikalo svítání a na jeviště vpadli Komár s Petrem. Měli láhev vizovňaku, z níž Marie nalila jen dvakrát, a svorně halekali – ještě není konec, ještě není zvonec, ještě je co pít!

Bačkorka nesl od pípy několik plných půllitrů, a jak se zdálo, nikomu se domů najednou nechtělo. A tak zasedli na jevišti kolem stolu vyvolených, Roman vzal Filipovu španělku, a jakmile začal zpívat, přidali se všichni, protože tu píseň znali.

V pimprlové komedii stalo se...

Errata:

30.05.2021 15:37