1  

Ať je teplo či plískanice, jaro nebo posvícení, nedělní dopoledne bývají v posledních letech v Městečku ponurá a pustá. Na náměstí nepotkáš človíčka. Jen občas projede auto a přeběhne toulavý pes. Ale nebylo tomu tak vždy.

Antonie Hošnová pamatuje časy, kdy se z kostela mířilo rovnou na korzo, od školy k sokolovně a zpátky a někdy na náměstí v parku vyhrávala dechovka. Pan lékárník se zdravil s panem poštmistrem a vzájemně se zvali na odpolední biliár v Panské hospodě, paní továrníková Hladíková měla pokaždé jiné šaty a děvčata odrostlá škole, mezi něž tenkrát Antonie patřila, zaplnila celou šíři chodníků dvěma řadami. Rozprávěla o všem možném a smála se, obzvlášť kloboukům paní nadlesní, které si objednávala až z Prahy, protože kloboučnice Málková jí nebyla dost nóbl. Už tenkrát nemohla Antonie tu babu ani cítit. Vztyčená hlava majestátní chůze, pohyby jako hraběnka. A při tom starý Rovenský jen čistil baronovi flinty a počítal v revíru zajíce. Jakápak honorace? Štěstí! Pan baron si mohl za správce vybrat kohokoli jiného.

Korzo už dávno pominulo, mládí vzalo za své, honorace zchudla, pan baron utekl do Švýcar, lidé se přestali scházet na ulicích. Dechovka hraje zadarmo jenom na prvního máje, protože musí. Do kostele chodí pouze odvážlivci a staří lidé, jimž komunisté už mohou být ukradeni.

Rovenský junior tu byl jednou z prvních poúnorových obětí. V padesátém roce ho zavřeli pro nezákonné přechovávání perletě, ale bába stále nosí kloboučky, jako by se nic nestalo. A s Rovenských holkou se tahá Filip! Jediný syn a dědic, nastávající poštmistr v Městečku. Antonie Hošnová si ale do baráku žádnou rozmazlenou frajli jen tak nepustí! Na všechno by tam koukala povýšeně, a kdo ví, zda se vůbec dovede postavit k plotně. Pro Filipa se musí najít děvče, které bude vděčné za to, co sňatkem získá. A nebude toho málo. Měnovou reformou Hošna přišel sice o hodně, ale zdaleka ne o všechno. Prozíravě uložil peníze do věcí, které svou hodnotu neztrácejí. I ty bedny s perletí zakopal šikovně a včas. Jednou se budou hodit. Komunisté tu přece nemohou vládnout věčně!

Dnes je na náměstí trochu živěji. Staří pánové čekají, až otevřou výčep v hotelu Perla a mají o čem hovořit. Kdo by se něčeho takového nadál. Kluk jako Bivoj a spáchá sebevraždu! V tom jistě bude ženská, ale která? To by mohl vědět Melichárek, jenže ten rozhodně vyspává včerejší opici. Berku našel plavčík Švarc v tratolišti krve. Takový nápad, podřezat si žíly, a ještě k tomu na plovárně!

Událost k přetřásání na celý týden, kdyby vzápětí nepřišla další vzrušující zpráva. V sokolovně byla na zábavě hotová Sodoma a Gomora. Kravál až do rána, holky se při tancování svlíkaly, v Pekle se pořádaly orgie! Po městě leží poválené a vysypané popelnice. Mnohé dopravní značky jsou vyvrácené nebo zohýbané. Paní Ostrá má ukroucenou kliku u dveří. Kolem sokolovny je nablito do všech světových stran. – Jen se pojďte podívat!

Takovou spoušť Městečko nepamatuje. Kdy byli strážci pořádku se svými blikajícími majáčky? Jako vždycky, když je jich třeba, nejsou k nalezení. Aby se náhodou nemuseli do něčeho zaplétat. Samozřejmě. Na pokutách za dopravní přestupky si vydělají dost a ve dne. Řidiči zaplatí bez dlouhých tahanic, a ještě přidají, jen aby jim neštípli kupon. Z chuligánů co byli na zábavě by museli pokuty vytloukat pendrekem. A ještě se jich bát.

- Za to boží dopuštění může muzika!

- Neměli jim zábavu povolovat!

- Copak se mladí můžou bavit sami? Bez kontroly?

- Mládež je dneska zkažená, zvrhlá a sobecká!

To uznali všichni. Za jejich časů tohle nebývalo. Dbalo se na morálku a dobrou pověst. Mladí dneska nic takového neznají! Co z nich jednou bude?

Pan farář při hrubé mši volal z kazatelny: Mé ovečky, nezapomínejte na svá jehňátka! Veďte je k víře a poslušnosti! Vyhánějte z nich ďábla, který je ponouká k nepravostem, buďte jim vzorem a příkladem. Nedopusťte, aby vaše jablka padala daleko od stromů.

Antonie Hošnová stála ve sboru zpěvaček na kůru a doufala, že kázání nebude příliš dlouhé, ještě musí uvařit knedlíky a polít kachnu v troubě. Ale teď zpozorněla, pan farář káže o jejím synovi, o tom zhýralci, který přišel v pět hodin ráno, a bez kytary. Jistě se v sokolovně opíjel, a pak někde možná i smilnil, nedej bože, aby tu Rovenských holku přivedl do jiného stavu, to by si ji pak opravdu musel vzít! Ježíši králi, nebeská země! Antonie Hošnová začala zpívat trošíčku pozdě a trošíčku falešně.

Alžběta Plechá na mši tentokrát nepřišla. Celou noc probděla čekáním na Lenku. Napřed přišel ten opilec a smilník. Vlastně se přibelhal o holi. Ani se nemohl narovnat. Musela ho sama svléct a uložit do postele. Tentokrát to s jeho kostrčí bylo opravdu zlé. Hekal a naříkal a spolykal pět prášků.

Po bouřlivém výstupu s Lenkou, kvůli americké vlaječce na jejích texaskách, které jí kvůli tomu nedovolil vzít si na zábavu, rozčíleně vypadl z domu. Zřejmě se šel uklidnit k nějaké děvce. Pak přilezl jako nepoužitelná troska. Když se sklonil, aby si rozvázal boty, zařval bolestí. Sám se nedokázal ani svléct. A byl cítit pronikavým pižmem. Pán Bůh ho konečně potrestal, kurevníka jednoho!

Alžběta Plechá čekala na svou dceru marně. Lenka dorazila v půl sedmé ráno. Rozcuchaná, nevyspalá, ale šťastná. A hned ve dveřích to vyklopila! Už není panna! Alžběta Plechá strnula. Takové věci se přece neříkají nahlas, takové věci se nepovídají ani vlastní matce! Plechý ze svého lůžka, ze kterého se pokusil vstát, zařval bolestí i nemohoucností a v tu chvíli trpěl dvojnásob. Jeho dceruška, jeho milovaná Lenka se spustila, a kdoví s kým. A to netušil, jak by také mohl, že o panenství přišla v téže posteli, kde před časem, aniž to dodnes ví, přivedl do jiného stavu Irenu Barchovou.

U Kalábů rovněž v noci nespali. Jiříček se bábě ztratil večer kolem deváté, přímo na náměstí, jako kdyby se propadl do kanálu. Babička ho pak hledala v kině, po hospodách, nakonec se vydala na zábavu do sokolovny.

Na jevišti třískali blázni do kytar a vřeštěli jak paviáni, na parketu se svíjeli kluci s holkama, a ve vestibulu ji nějaký chuligán požádal o tanec. Jiříček nikde. Nenašla ho ani ve výčepu, kde pro kouř nebylo téměř vidět. Domů přišla zdrcená. Kolen třetí ráno vyštvala zetě Kalába na okrsek VB.

Většina příslušníků právě vyjela k nějaké bouračce za městem. Snad tím postiženým nebude Jiříček, a zřejmě nebyl, proto otec Kaláb trval na zahájení pátrání alespoň na krajské úrovní a svého syna podrobně popsal. Jen zapomněl přiznat, že koktá.

V sedm hodin ráno přišla zpráva z Veselí nad Lužnicí. Na peróně legitimovala nádražní policie mladíka jménem Jiří Kaláb. Když se ho zeptali na jméno, nepodařilo se mu ze sebe vypravit ani hlásku. Předtím se však nenuceně bavil s místním opilcem Louškem. Dotyčný měl doklady v pořádku, u sebe i menší obnos peněz. Nic neprovedl, a nádražní stráž neměla důvod ho zadržet.

Otec Kaláb se vydal nejbližším vlakem do Veselí a babičku, která chtěla jet také, odmítl.

Ještě než ve čtvrt na jedenáct otevřeli Perlu, přišla poslední jobovka. Jan Šůna, jehož táta se před léty zabil v náklaďáku, vyboural sebe i nějakou holku na motorce. Takové neštěstí potká jednu rodinu. Teď aby se matka šla ze zoufalství utopit!

„Ošud je štrašně nešpravedlivej, to víme všicí!“ nahlas rozjímá důchodce Fajta, kterému je bez jednoho osmdesát a zapaluje si veržínko. „Dva mladý lidi šou v troubě, a my štarý prďoši tu šmrdíme furt. Proč jen ta holka si s Šůnou na motorku šedla? Vždyť tu všichni vědí, že je to potřeštěnec a blážen!“

„Za všecko může ta muzika,“ dodává důchodce Vonásek. „Kapelník Špaček to včera dobře prorokoval. Taková muzika udělá z lidí divochy. Taková muzika je opíjum, a opium je přece všade ve světě zakázaný!“

2  

Albín se probudil s pocitem prázdna v žaludku i v hlavě. Otevřel oči, a nevěděl, kde je. Nechápavě koukal na dva páry propletených nohou, vyčuhujících z protější postele, a uvědomil si, že, do té postele, v níž se nachází on, k ránu ulehl s Lenkou Plechou. Už tu nebyla. Přesto se lekl možných následků. Některé činy se napravit nedají. Jako to jejich včerejší vystoupení. Kapela, do níž vkládal všechny naděje a plány, totálně zklamala. Úděsné hudlaření a zoufalý boj s časem, a to ještě přes hodinu koncertoval Roman Vít.

Třikrát za večer Apači, čtyřikrát Midnight! Osm nacvičených skladeb pořád dokola. Fiasko až na půdu a lidí plná sokolovna. Skupině začnou opravdu říkat hudlařící The Debils. Nic jiného si ani nezaslouží.

Takovou kapelu se neobjednají ani na tancovačku ve Zlámané Lhotě. Stejně by zas nevydržela s dechem. V tom se vlastně od Špačkova dechového sanatoria neliší. Její možnosti mají svou hranici a tu Albín konečně rozpoznává. Neschopného bubeníka Bačkorku, sdrátovanou aparaturu a hudebně nahluchlého flinka Komára, který myslí jenom na prachy. S takovým ansámblem se nedá ani vystupovat, natož mířit výš! Ale on chce výš! Musí přece fotrovi ukázat, že je muzikant. Alespoň tak dobrý, jako byl on!

Vstal, našel na zemi trenýrky a košili, na židli džíny, a už bezpečně věděl, že s Lenkou si pozor nedával, ale pořád nechápal, jak se v téhle posteli ocitl právě s ní. Když pohlédl na Bačkorku, ve spánku objímajícího Irenin buclatý zadek, vnutila se mu hrůzná představa: dva členové kapely The Devils v neděli dopoledne tlačí po náměstí v Městečku dva dětské kočárky.

Albín opustil dívčí svobodárnu oknem a snažil se myslet na něco příjemnějšího. Zamířil k sokolovně.

Nebylo zamčeno. Vestibul páchl rozlitým pivem, kouřem a zvratky. V sále to nevypadalo o nic lépe. Sokolník Vrána stál uprostřed, opíral se o koště a pokuřoval. Ten se rozhodně se třemi stovkami nespokojí. Bude chtít příplatek za úklid i za mlčení. A stejně to nakonec budou muset dát do pořádku sami. Albín takticky vycouval a najednou se lekl. Nevěděl, kdo k sobě vzal vydělané peníze a kolik jich vůbec je.

Doma chtěl nepozorovaně projít dvorem a ještě zalézt do postele, jenže z kolny na něho zavolal otec. Alespoň dneska mohl na řezání polen nasadit staršího bráchu!

Albín uchopil pilu a cítil se slabý jak stéblo trávy.

„Přišlo dost lidí k muzice?“

„Jo,“ zahučel. Neměl chuť se vybavovat. Stejně věděl, o čem bude řeč. O škole. Fotr ho za muzika nikdy neuzná.

„A tancovali?“

„Pořád!“

„Takže máš dobrou kapelu?“

„Nemám!“ odsekl Albín a nohou ucukl před padajícím polínkem.

„Co jí chybí? Nástroje?“

„Taky. Hlavně dobří muzikanti!“

Otec chvíli řezal mlčky. Pak se k úžasu Albína rozpovídal, a nebylo to o škole.

„Ani já jsem tu nikdy nemoh dát dohromady kloudnou partu. Vždycky se našli tak dva tři dobří, a ostatní to kazili. Akorát v cirkusu jsem měl muzikanty prvotřídní. Taky jsme tam byli samí Češi, co se museli z protektorátu tiše vytratit. Hráli jsme hlavně český písničky, aby si náckové uvědomili, že českej národ žije! Mařil nám to jen pozounista. Hotovej hlušec. Jenže to nebyl žádnej muzikant, ale Žid, kterého jsme tam drželi za větrem. Jak falešně hrál, tak falešný měl doklady, ale celou válku s nima v tom cirkuse protlouk. Zavřeli ho až tady, po únoru, komunisti. Byl to nějakej vydavatel a literární kritik.“

Albín si tentokrát nedal pozor a odříznutý špalek mu spadl na nohu. Přesto ani nehlesl. Bolest ho přiměla plně pochopit, co otec vykládal.

„Jestli ti můžu radit, nechtěj mermomocí dělat muziku tady v Městečku. S naším jménem budeš mít jen potíže, a kloudný muzikanty tu stejně neseženeš. Bejt tebou, dal bych se do nějaký schopný party. Tam tě alespoň něčemu naučí, když už jsem tě to nenaučil já – jenže já tě to naučit nechtěl, a věděl jsem proč. Copak mě mohlo napadnout, že i tu tvrdou palici zdědíš po mně?!“

Jakoby ta bolest otevřela nějaké okno ze tmy do světla. Albín najednou viděl všechno jinak, i když zamotaně a pomíchaně, ale přece jen z toho zněl čistý akord. Muzikant, jeho fotr, ho uznává!! A v rajchu to asi nebyla žádná pohodička. Tak proč to tu ještě nikomu neřekl? Proč to neřekl komunistům, když ho považovali za kolaboranta?

„Víš, staří vidí problémy z více stran a z různých úhlů. Já jen nechci, abys zbytečně bušil hlavou do zavřených vrat. Poohlídni se po jiným vchodu, on se nějakej najde. To je moje zásada a vždycky mi vyšla, jinak jsem tu už možná nebyl, jako ti, co zgabli v koncentrákách. Kdybych včas neutek, poslali mě tam taky. Proto ti teď nabídnu dohodu: Po prázdninách si najdi v Římově podnájem. Nechci, abys denně dojížděl autobusem a zbytečně ztrácel čas. Ten ušetřenej bys měl věnovat učení. Jestli se tam uchytíš v nějaký kapele, tvoje věc. Ale jedno mi slib: že tu školu doděláš!“

Albín si teď dal na špalek pozor, ale od bolesti způsobené tím předešlým měl pořád slzy v očích, ale teď by se styděl je otřít, takže na otcův návrh pouze kývl, přestože ho nadchl. Vždyť s dobrou kapelou by mohl přijet zahrát i sem, do Městečka!

3  

Johny Šůna netečně hledí na svou nohu. Je položena na dlaze, zvednutá k bílé hrazdě, ze které visí závaží. Jakési řemínky poutají patu, dřou a pálí. Jinak necítí nic. A stále se mu nedaří myslet. Propadá se do šedavé prázdnoty, a když násilím otevře oči, zas vidí jen tu zvednutou nohu.

Najednou sebou celé tělo škubne, v noze bolestivě píchne, a on si uvědomí, co se stalo. Vzpomene si na holku, kterou vezl domů. Vzpomene si na všechno, ale neví, zda je to všechno. Poslední jasný okamžik přezářila světla, která se na něho řítila ze tmy. Pak nad sebou měl velký světelný kruh, bílé postavy s rouškami na obličejích mu cosi dělaly s nohou a bolelo to k nesnesení, dokud ho nepíchli do ruky. A zase necítil nic. Až teď. Ale kde je ta holka? Chtěl se rozhlédnout pootočit hlavu, jenže to nešlo. Pouze tím zjitřil loupavou bolest v čele a v temeni. Vedle něho někdo chrčel, jako by se dusil.

„Tak co, mladej, jak je?“

Na posteli u okna, kam dohlédl, aniž pohnul hlavou, cvičil starší chlap v pyžamu. Seděl a hmital rukama. Vzpažoval, upažoval, předkláněl se k nohám, které byly obě v sádrovém obvazu.

„Museli tě přikurtovat,“ sděloval přitom Johnymu, „abys něco nevyved, až se probereš. Tak klidně lež, za pár dní ti to dají do gypsu, jako mně. Ty na tom ale budeš líp. Já mám zlámaný haksny obě. Na pile mi je přerazila kláda. Tys prej měl kliku.“

Johny zas vedle sebe uslyšel chrčení. Bylo táhlé a zajíkavé, hluboké a bezmocné. Ustávalo vždy jen na chvilku.

„Toho si nevšímej, ten dodělává. Ani doktoři už mu nepomůžou. Tomu už nepomůže nikdo. Naštěstí ani neví, že umírá,“ řekl chlap a cvičil dál.

Johny měl obě ruce připoutané širokými popruhy k posteli. Volné byly jen prsty. Nahmátl jimi prostěradlo a zmáčkl je v dlani. Také nohama mohl hýbat, třebaže tou na hrazdě jen nepatrně a s bolestí. Ale i za tu bolest byl vděčný. To znamenalo, že neochrnul, že z něho není mrzák. Jenže, co je s tou holkou?

Chrčení se vzepjalo do hlasitého stenu a náhlého heknutí, jakoby ten vedle něco vyplivl. Najednou bylo ticho. Takové ticho, že se neodvážil promluvit.

I chlap přestal cvičit. Díval se od těch míst, a pak začal prudce mačkat zvonek a křičet: „Sestro, sestřičko, rychle!“

Nepřiběhla sama. Náhle tu byla celá skupina lidí v bílých pláštích a stáli kolem postele. Říkali něco, čemu Johny nerozuměl, a jemu při tom loupalo v hlavě a přál si, aby odešli, což také vzápětí udělali. Zůstala pouze sestřička.

„Exnul,“ řekla příjemným hlasem. „Ještě chvíli ho tu budeme muset nechat.“

A zadívala se na Johnyho. „Bolí vás něco?“

„Hlava,“ hlesl téměř bojácně, protože ten její pohled byl téměř nepříjemný, když mu začala rozvazovat ruce.

„Přinesu led,“ řekla suše a i v jejím hlase byl i nepříjemný tón. Přesto se Johny odvážil zeptat:

„Co je s ní, sestří!?“

„S kým?“

„S tou holkou... Není mrtvá?“

„Ne,“ řekla stroze. „Má poraněný obličej!“

„Nic víc?“

„To je ti málo?“ vyjela na něj vzápětí, až se lekl. „Do smrti se kvůli tobě bude bát podívat do zrcadla!“

4  

Babička rozhodla: oběd se bude podávat v loveckém salonku. Marie souhlasila. Jenom si nebyla jista, zda to nebude působit staromódně a snobsky. Ale proč snobsky, řekla si, snobské je to, co jen předstíráme. A oni lovecký salonek opravdu mají. S dědečkovými trofejemi na stěnách, se zachovalým secesním nábytkem a velkým lustrem z paroží, darem od pana barona.

Když Marie čistila sklenice ze zeleného skla a prohlížela je proti světlu, najednou se jí v nich zjevil jiný svět. Klidný a vyrovnaný, ušlechtilý, vlídný, jemný a krásný, babiččin svět plný jasu a pohody. Takový svět si přece babička nemohla vymyslit. Musel existovat a trvat. Kde by se jinak vzalo pojmenování zlaté časy? Potom si všimla, že na příborech je už náznak rzi a honem běžela jejich povrch vydrhnout práškem na nádobí.

Řízky se povedly, bramborový salát s majonézou byl znamenitý a pivo vychlazené. Pánové vstali včas, ke stolu přišli upraveni a v loveckém salonku strnuli údivem. Představování bylo krátké, ale důstojné. Ing. Materna políbil babičce ruku, a rázem tím získal její sympatie. Roman Vít tak neučinil, o sympatie nestál, navíc se nemohl ubránit pocitu, že se nachází v kašírovaném prostředí televizního studia, ale to se mýlil, všechno tu bylo pravé.

Usedli. Marie v bílé zástěrce pobíhala okolo, nosila na stůl, a vůbec si nepřipadala jako služebná, ani Maternu nic takového nenapadlo. Byl jejím zjevem a vystupováním fascinován. Roman Vít si toho všiml a říkal si, nono, kamaráde, aby si tě tu za nějaký čas taky nevycpali a nepověsili na zeď jako trofej, a rozhodl se Maternu cestou domů přátelsky varovat.

Při obědě babička začala o Praze, plynule přešla na Maternovu rodinu, pak se vyptávala na jeho povolání a nakonec zjišťovala, jaké má plány do budoucna, takže Jaromír pochopil, že je tu na zcela regulérních námluvách. K vlastnímu úžasu se však ani nezhrozil, ani nepohoršil, jenom se svůj zájem o Marii už nesnažil skrývat.

Po kávě a dezertu informovaná babička přistrčila Romana Víta ke klavíru. On znechuceně otevřel nástroj, hmátl do kláves, ale žádný falešný tón neuslyšel, což ho u tak starého nástroje překvapilo, a nakonec si řekl, proč ne, ať je tahle selanka dokonalá. Začal Debussym, a pak se pustil do Edvarda Hagerupa Griega, jehož lyrické kusy si pamatoval z konzervatoře. Babičku ta hudba přenášela do odvátých zlatých časů a oba milenci se tajně drželi za ruce.

Rozehrátý Roman zkusil i několik svých variací na Griegovy motivy a ten pokoj plný parohů, parůžků, a vycpaných dravců, kteří z přírody téměř vymizeli, mu už nepřipadal jako kulisa televizního studia, ale najednou mu začalo být líto, že nechal konzervatoře kvůli pochybné populární muzice a komponuje jen písničková klišé na stupidní texty. Veškeré jeho bigbeatové drnkání mu náhle připadalo bezmocné a prázdné. Zato motiv, který na klávesách právě objevil, ho upoutal natolik, že se rozhodl si jej zapamatovat.

Později Rovenský pozval Maternu do své kanceláře, která už ale kanceláří dávno nebyla.

„Tohle bych vám měl říct na rovinu! Po únoru jsem byl zavřený. Když likvidovali soukromé obchodníky, neodevzdal jsem státu své zboží. Zboží se nedává zadarmo. Zboží se kupuje a prodává. Taková je odvěká zásada obchodování a já ji neporušil. Někdo mě ale udal. Co našli, zabavili. A nejen to. Zkonfiskovali veškerý můj majetek. Všechno to, co tu vidíte, patří babičce. Marie to ale zdědí.“

Maternovi bylo jasné, že s ním hovoří nejen obchodník, nýbrž i potencionální tchán, který však jiným, než obchodním jazykem mluvit neumí.

„Dělám teď pomocného odbytáře v Butonu. To místo mi nabídli sami. Hned jak jsem přišel z vězení. Potřebovali člověka, který rozumí kšeftu. Nelze pořád jen vyrábět. Je nutné i dobře prodávat.“

Materna přikývl. Má přece titul ekonomického inženýra. Co mu ale byl platný červený diplom, když marxistickou ekonomii, kterou ho na vysoké škole pět let krmili, musel hned na začátku své praxe vyvrhnout i s chlupy, jestliže chtěl pochopit, jak obchoduje a jak platí svět. Jenže v jejich slavném Pragoexportu všichni obchodují jak Hotentoti. Každý na svém písečku a jenom se svými bábovičkami. Co jedni vydělají, to druzí promarní, a zisk je stále v nedohlednu. Hlavně že se získají valuty. Ať to stojí, co stojí.

„Dali mi na starost neprodejné zboží,“ pokračoval Rovenský. „Milióny knoflíků. Při tom v obchodech o knoflík nezavadíte. Navrhl jsem otevřít v Praze a v jiných velkých městech podnikové prodejny. To kvůli nějakým předpisům nešlo. Tak jsem zas dělal cesťáka, jako zamlada. Objížděl jsem prodejny Řempa, oděvní závody, galanterie a partiovky. Na kontraktech Tržních fondů jsem nabízel malé série s okamžitým dodáním. Prodal jsem těch ležáků víc než polovinu, ale oni je chrlí dál! Tisíce veletuctů knoflíků putují do skladu, aniž si je kdo objednal, zatímco dohodnuté zakázky jsou trvale ve skluzu. Chybí přehled a organizace. Postavili moderní fabriku, instalovali nové, výkonné stroje a zapomněli na systém. Každý dělá pouze to, co mu vyhovuje, a potíže z toho plynoucí svaluje na jiné. Výrobní plán se ovšem plní a prémie jsou zaručeny. Co s přebytečnými výrobky, nikoho nezajímá. Je to Kocourkov, který někomu vyhovuje. Mimochodem, na odbyt ležáků se prémie nevztahují. To místo mi dali proto, že ho nikdo nechtěl.“

Maternu napadlo zeptat se na zakázku pro Rumunsko.

„Slyšel jsem o ní. Nechci vás strašit, ale na tak malé série tu snadno zapomenou. Pokud je nikdo nehlídá, zůstanou trčet na dílnách, nikdy se nevyrobí včas.“

„A nemohl byste...“ zkusil to Materna opatrně.

„K zahraničním zakázkám mne nepustí,“ řekl Rovenský a potřásl hlavou. „Snad kdyby si mě Pragoexport přímo vyžádal...“

Nebylo mu proti mysli spolupracovat s tímhle mladíkem. Už ho opravdu nebavilo stále prodávat jen šunty ze skladu. Vypadalo to na tajnou dohodu.

Tím byl jejich první kontrakt uzavřen. Jako správní obchodníci si vyměnili i upomínkové dary. Materna vyňal exkluzivní plnící pero s emblémem Pragoexportu, které se dává jen zahraničním zákazníkům, a Rovenský sáhl do zásuvky pro perleťové manžetové knoflíky, po kterých inženýr už dlouho toužil.

5  

V pondělí po celozávodní dovolené se náměstek Plechý do práce nedostavil. Janička nevzrušeně usedla za stůl, předpokládala, že alespoň bude mít klidný den, jenže vzápětí se rozřinčely telefony. Volal kádrovák Špaček, pak chtěl s náměstkem mluvit Rovenský, Emmer se rozčiloval, jak je možné, že sekretářka neví o svém šéfovi, nakonec ho sháněl sám ředitel. Šlo o nějakou zakázku pro Rumunsko. Copak sekretářka se vyzná v zakázkách? Je tu proto, aby vařila kávu, opsala něco na stroji, roznesla pár formulářů a fermanů. Někdy doběhne i nakoupit do města, když se rozkřikne, že mají pomeranče nebo banány. Vystojí náměstkovi frontu před zeleninou a ještě jí zbude čas nakouknout do jiných obchodů, třebaže pro sebe toho moc koupit nemůže. Náměstek jí podepíše propustku na dvě hodiny a dopoledne uběhne raz dva tři. Po obědě bývá zpravidla klid. Plechý se zavře v kanceláři a ona může zasněně vychutnat pár kapitolek z románu o lásce. Před půl třetí se už chystá k odchodu. V tomhle směru je socialismus nenahraditelný.

Dnes je tu ale frmol od rána, právě když potřebuje v klidu uvažovat o sobě. Jak se mohla na zábavě tak nestydatě opít! A to za ní přijel Jaromír až z Prahy. Co si pomyslil? A kde chudák vůbec spal? Ne, takový poklesek jí nemůže odpustit. Je konec. Svého miláčka nadobro ztratila. Matka u oběda zas jen zdrceně konstatovala: Z domova jsi odešla jako panenka, a vrátila ses jak to prase! Otec se smál. Kupodivu měl dobrou náladu a dceřina opilost ho nijak zvlášť neudivila. Tohle se přece stává i v lepších rodinách! Ale kdo jí vlastně opil? Že by sám Jaromír? Ne, Jaromír za to nemůže. Sice ji pozval na skleničku, ale chtěl si s ní jen přiťuknout, na tom není nic špatného. Nemohl přece tušit, co to s ní udělá, co se stane, když si ona lízne alkoholu, že pak vypije bez zábran všechno, co jí kdo podá.

Opět zvonil telefon, už jej ani nechtěla zvednout, ale tentokrát šlo o milé překvapení: Karel Pádivý ji zval na aktiv předsedů svazáckých organizací. Měla zastupovat svazáky z Butonu, když Motyčka na svou funkci vytrvale kašle. Je prý vybrána i na plánovaný zájezd do Francie! Janička se leknutím až zakuckala. Kde na to honem vezme peníze? Jenže to nebylo všechno. Na okresním výboru ČSM se pravděpodobně uvolní místo sekretářky, a to i s garsoniérou v ubytovně. Kdyby měla zájem, musila by si o tom s Pádivým co nejdříve popovídat. Nejlépe mezi čtyřma očima. Třeba hned po aktivu. Už pro ni v Římově zajistil nocleh.

Janičce se zatočila hlava. To se mi snad jen zdá! Garsonka! Garsonečka! Já můžu mít garsonku! Sama pro sebe! V Římově, kde denně hrají kino, často i divadlo a na koncerty přijíždějí umělci z Prahy, kde je kavárna, cukrárna a velké sady s lavičkami. A já bych tam mohla žít! Krásně, pohodlně, svobodně, ve své garsonce. Sama, bez pohledů a věčného sekýrování matky, bez pozdních hlučných příchodů otce. Usínala bych bez strachu, že mě v noci vzbudí, začne se s matkou hádat a třískat věcmi, když nebude mít co pít. Mohla bych klidně spát celou noc, v sobotu a v neděli třeba do oběda. A pak se v koupelně dlouho sprchovat. Kdokoli by mohl přijít na návštěvu! A třeba i Marie. Všude bych měla čisto, uklizeno, na stole vázu s květinami, záclony v oknech, na podlaze koberec a v knihovničce pěkné romány o lásce. Ale co kdyby mě chtěl navštěvovat Karel Pádivý? Proč to místo s garsonkou nabízí právě mně? Kde může, tak si na mne sáhne, a to prý je ženatý a má dokonce tři děti! Jenže v těch našich kumbálech už bydlet nechci a nemůžu. Všechno se mi tam hnusí. Pořád se dívat na opilého tátu a mámě do utrápených očí. Možná je to má první a poslední příležitost. Má veliká šance, má naděje!

Znovu se ozval telefon. Volali ze sekretariátu ředitele. Náměstek Plechý se nachází v nemocnici. Po dobu jeho nepřítomnosti bude Janička k dispozici soudruhu Emmerovi.

Prokristapána! Ten poděs! Kdoví, jestli ji ve čtvrtek do Římova pustí. Vždyť je to vztekloun a blázen! Hned bude chtít zavádět nějaké novoty. Jak to s ním tady přežije?

Emmer se přihnal jako vichřice a okamžitě dal svolat poradu výrobního úseku. „Do deseti minut ať jsou tu všichni mistři z dílen!“

Janička oběhla celou fabriku a mistrů našla sotva polovinu.

S vypoulenýma očima žádal Emmer vysvětlení, kde se nachází zakázka pro Rumunsko, na které má Pragoexport evidentní zájem, ale nikdo nevěděl. To je taky nápad, hned první den po dovolené se ptát na takovou prkotinu! Plechý by z toho problém nedělal. Jestli ta zakázka někde je, tak se najde. Není-li, tak už se v termínu stejně vyrobit nedá. Však se Rumuni nezblázní!

Emmer nad takovým uvažováním zesinal, mistrům vynadal za laxní přístup k práci a dohledem na onu zakázku pověřil machra Rovenského. Ten už si s ní nějak poradí.

Dříve než Emmer poradu skončil, rozhodl, že od této chvíle bude každá zakázka opatřena průvodkou. Na kus papíru načrtl její vzor s kolonkami a kupony. Po skončení operace mistr kupon odstřihne a doručí jej na centrální panel tady v kanceláři. Tak bude postup zakázky stále na očích a bude možné sledovat její pohyb v čase i prostoru. Od základní operace, až po expedici.

Emmer měl svůj systém promyšlený do nejmenšího detailu. Strávil s ním mnoho posledních nespavých nocí. Jen nemohl najít způsob, jak ho prosadit v praxi. Náměstek ho s podobnými nápady odmítal ještě dřív, než je mohl popsat. Náměstek nechtěl ve fabrice nic měnit. Ale to je cesta zpátky! Brzdění rozjetého kolosu, který potřebuje inovace za pochodu, jinak se jednou zadře a z ničeho nic zkolabuje. Situace ve výrobě je naprosto nepřehledná, to přece vědí všichni!

Jenže průvodky, které Emmer požadoval do zítřka, dodá tiskárna nejdříve v průběhu příštího kvartálu. Chtěl je tedy provizorně rozmnožit na cyklostylu, ale neměl oprávnění získat kopírovací blány, neboť mu chyběl podpis náměstka.

Všechno nakonec odskákala Janička. Pořizovat zápis z té bláznivé porady nestačila, protože Emmer chrlil stále nové a nové příkazy a on se rozkřikl, co je to za sekretářku, když neovládá těsnopis, takovou tu nepotřebuje. Ať si sbalí pět švestek a jde jinam, tady je třeba energická, efektivní a flexibilní pracovní síla.

Naštěstí se Janičky nepřímo zastali mistři. Jeden vstal a řekl, že tyhle Emmerovy kraviny poslouchat nebude, že jde na dílnu, kde mu stojí práce a rázem se přidali ostatní a vyjeveného Emmera, který tenhle náhlý obrat nečekal, nechali v kanceláři samotného.

6  

Vojtěch Špaček se probudil ve dvě v noci. To byla zlá hodina. Spánek pryč, a úsvit daleko. Házel sebou na posteli a nemohl se dočkat rána, až zajde za Plechým. Začerstva a definitivně vyřešit tu záležitost s bigbítem. Nějaký způsob, jak ty kluky zlikvidovat se přece najít musí. Sokolovna prý praskala ve švech a podlaha se jen prohýbala, jak tam všichni křepčili. Že to ale dovedou ti klucí rozpálit, kam se na ně hrabou jeho muzikanti! Za chvíli by bigbíťáci pobláznili veškerou mládež široko daleko. Všichni by chodili jen na jejich tancovačky. A začnou si je zvát i na pouťové zábavy do vsí, kde měly dechovky vždycky pré. Co asi museli vytřískat peněz jenom na vstupném. A přitom jsou to naprostí diletanti. Noty neznají, pouze mlátí do kytar a řvou! Ale penízky se jim sypou. V pátek na zkoušce mu to jeho chlapi spočítají! Určitě budou vyhrožovat, že praští s nástroji. Co je to dneska padesátka za funus, když lidí tu zas tak moc neumírá a při funebrmarši někdy zebou ruce nebo prší do trumpety. Uspořádat v Městečku zábavu s dechovkou? Nepřišla by ani noha! Dospělí dřepí doma v bačkorách a čučí do bedny, i kdyby tam ukazovali jen monoskop.

Od šesti ráno sháněl náměstka Plechého a teprve v devět se dopátral příčiny jeho nepřítomnosti. Hospitalizován v nemocnici. Naštěstí žádný pracovní úraz, jen něco s kostrčí. Vypadá to ale na dlouhodobé léčení, možná i na operaci.

Špačkovi nezbývalo než jít sám vypátrat něco, co by těm hošíkům mohlo zlámat vaz. Vrátnicí prošel, aniž si ho kdo všiml. Před sokolovnou stál Vrána, opíral se o koště a kouřil.

„Jen se pojte podívat, pane kapelník, takovej binec jste v životě neviděl!“ radostně pištěl sopránovým hláskem a vedl Špačka do ještě neuklizeného sálu. „Všechno co mohli, rozsekali. Na galérce je skla po kolena! A hajzly nám ucpali špačkama!“ řekl, a vzápětí se zarazil a po očku pozoroval, zda tím Špačka neurazil. A támhle v koutě je nablito a chtěl vést kádrováka do rohu vestibulu. „To mám všechno uklízet já? Za těch pár šupů, co mi tu platí? No, řekněte, pane kapelníku, dělal byste to vy?“

Špaček pokyvoval souhlasně hlavou a zároveň si mnul ruce. Tohle hošíkům zlomí krčky. Jak zná Vránu, svinčík tu ponechá ještě pár dní a bude jej ukazovat kdekomu. Kdyby se mu tak povedlo přivést sem ředitele Skálu, ale ten se na zvratky v koutě sotva půjde podívat. Možná by stačila pořádková komise nebo předseda MNV a s bigbíťáckými zábavami by byl jednou pro vždy utrum. Chvatně se vydal na radnici.

Předseda řešil problém: na inzerát MNV se hlásil zubař. „Ale chce byt! Tři plus jedna v novostavbě nebo ve vilce se zahrádkou! Kde já bych sehnal vilku se zahrádkou? Můžeme mu dát nanejvýš jedna plus jedna v obecním domě.“

Špaček si ani nesedl. Čekal, až se jeho protějšek vymluví, pak přednesl své.

„Jenomže co s tím chceš dělat Vojtěchu?“ rozhodil předseda bezmocně ruce. „Jsou mladí a tancováním posedlí. Když jim to zakážeš tady, potáhnou jinam a ztratíme je z dohledu. Můj vnuk jezdí na zábavy po širokým okolí, až do Římova. Vrací se po osmé ráno. Co dělá do tý doby, než mu jede autobus, na to se bojím pomyslet. Třeba taky chodí s partou po městě, převrací popelnice a ohýbá dopravní značky, co já vím? Podle mýho by se ty jejich tancovačky měly dělat všude, a každej tejden, ať se mládí vydovádí a nebude jich tolik najednou na jednom místě. Jak je jich moc pohromadě, vždycky se něco semele. A proč ty Vojtíšku nehraješ na zábavách. Nechtěj mi tvrdit, že by na dechovku nikdo nešel! Možná, že by přišli i mladý, kdyby s vámi hráli jejich vrstevníci. Beztak máš v kapele samý dědky. Nadarmo vám neříkají dechový sanatorium!“

„Cože?!“ zvolal Špaček a povyskočil.

„Tys to ještě neslyšel? No, říkají vám tak a mají pravdu. Vezměte ty kluky mezi sebe, střídejte se, chvíli hrajte vy, pak zas oni, a bude to pro každého. Copak to není možný?“

„Není!“ vyštěkl Špaček. „Já a moji dědkové, soudruhu předsedo, hrát s těma usmrkancema nikdy nebudeme, to si pamatuj! A dechovku, i když to je jen dechový sanatorium, jak říkáš, si udržím rozhodně dýl než ty tu svoji funkci!“

Špaček při odchodu ani nepozdravil, zato v kanceláři ředitele Butonu řekl: Čest práci, pro jistotu dvakrát, a pak servilně objasňoval situaci, zatímco Skála četl noviny.

„Tak je do sokolovny příště nepouštějte a bude po ptákách,“ prohodil ředitel, než obrátil list a tím byla audience skončena.

Špaček povyskočil. Tentokrát konečně radostí.

7  

„Pustil bych vás domů, Tomáši Berko, zranění na ruce už hospitalizaci nevyžaduje,“ řekl primář Klem, „ale kvůli vašemu chování nemohu. Trucujete jako děcko. Ještě jste tady ve špitále nepromluvil. Jak dlouho to hodláte vydržet?“

Tom seděl na otáčivé trojnožce a díval se z okna. Levé zápěstí měl ovázané. Na primářovu otázku neodpověděl.

„Já vím, že se vám nechce mezi lidi,“ pokračoval primář, „ale snazší by to mělo být teď, než později. V žádném případě však nezůstanete u nás. Jsou dvě možnosti: buď si všechno vysvětlíme, pro váš sebevražedný pokus vymyslíme nějakou přijatelnou verzi a půjdete domů, nebo vás budu muset předat psychiatrům.“

Tom seděl dál s rukama v klíně, díval se na zelený strom za oknem a primáře neposlouchal. Takhle mu bylo dobře. Necítil potřebu s nikým hovořit. Zejména o té věci. Když se po transfuzi krve probral a uviděl nad sebou tolik zvědavých tváří, popadla ho zuřivost, chtěl vstát a všechny odehnat. Pak se ale dostavil pocit zcela opačný, a ten trvá. Všechno je mu lhostejné. Jen ty vlasy, kdyby rostly rychleji.

„Víte, pokusit se o sebevraždu není sice běžné, ale ani zas tak neobvyklé. Každý člověk má v životě chvilky, kdy chce z vlastní vůle opustit svět. Málokomu se ale podaří takové rozhodnutí dovršit a dovést až fatálnímu konci. Vy jste toho příkladem. Podle mého názoru málokterý motiv k odchodu je silnější než podvědomý pud sebezáchovy. Vy jste si přeřízl jen žílu. Z té krev nestříká, pouze vytéká. Jakmile se sníží tlak, člověk sice ztratí vědomí, ale díky srážlivosti se krvácení brzy zastaví. Proč jste si neotevřel tepnu, když jste chtěl všechno mermomocí skončit? Takhle jste způsobil jen rozruch, teď nevíte, jak z toho ven, a hrajete nám divadélko. Copak můžete do konce života mlčet?“

Tom mlčet nechtěl, ale také neměl chuť s primářem diskutovat, už proto, že ten primář ho neustále provokuje.

„Milý chlapče, dokonalá sebevražda bývá věc vážná a promyšlená. Historie takové případy zná. Když k ní byl donucen Seneca, starý etik a stoik, pil při tom víno a hovořil s přáteli. Stefan Zweig ji podstoupil po nepochybně hlubokých a mučivých úvahách, když ztratil veškerou víru v lidstvo. Vám život jen trochu přišlápne kuří oko a hned to chcete vyřešit útěkem pod kytičky. Přiznejte, že v tom byla ženská!“

Nasrat!, odpověděl mu v duchu Tom a stále hleděl z okna. Tady mu konec konců nic nechybělo, až na tu ženskou!

„Já se vám to tedy pokusím rozebrat sám. Jste pohledný hoch. Tak vypracované postavy ženy obdivují. I vám musely bezpochyby nadbíhat. Avšak trénované tělo má své rozmary. Někdy může i selhat. A vy jste dosud nic podobného neznal, a tedy nečekal. Že to tak bylo?“

Polib mi šos, vole! Tom zaťal pěsti, a cítil, jak rudne. S takhle ostříhanou lebkou nepůjde mezi lidi ani za nic!

„Vy prý vzpíráte. Zřejmě k tomu používáte anabolika, ostatně, to bychom lehce zjistili. Ten, od koho je máte, vám měl objasnit jejich možné vedlejší následky. Pokud to svinstvo neberete dlouhodobě, nejsou trvalé. Budete zase v pořádku. Jen se mi musíte svěřit. U vás se jedná o záležitost spíše psychickou. Když ji překonáte, a v tom vám můžeme pomoci, opět vám to půjde s ženskými jako dřív!“

Trhni si nohou! Do smrti nechci ženský ani vidět!

„Ovšem, dokud se té frustrace nezbavíte, bude to zlé. Takže naposledy: pohovoříme si? Ne? Pak mi nezbývá než vás poslat k psychiatrům. Ti už si s vámi poradí. Ale máte štěstí. Nedávno tam nastoupila mladá kolegyně. Bude se vám líbit.“

A ještě ten den odvezli Tomáše Berku do psychiatrické léčebny »Na Kopeček« do Jihlavy.

8  

Kolem půl sedmé si Saša v chalupě po dědovi připravovala večeři. Stála u vařiče jen v kalhotkách a blůzce, míchala vajíčka a uvažovala o Alího nabídce. V tomhle státě už pro ni všechno ztratilo půvab, okoukalo se a zevšednělo. V Městečku je po sezóně, po létě, po všem. Jinde však léto trvá dál. Pláže jsou plné, život pulzuje a kypí, dny se sice zkracují, zato noci prodlužují, a v nich probíhá vše podstatné a obyčejně vrcholí. Za takovým štěstím by se ale musela vydat. Sama a bez podpory, tajně a natrvalo, s rizikem, že bude chycena tatíčkovými pochopy, neboť svým útěkem by mu zničila celou následnou kariéru, která se stále ještě rozvíjí. Už mu pochlebníci prorokují post ministra. Jenže tady se na něho dozvěděla tolik špatností a špíny, že odchodu ze záře jeho hvězd litovat nehodlá.

Nic mě tu s nikým neváže, tak proč bych neměla odejít hned! A především z Městečka, kde si na mě po Tomášově bláznivém pokusu lidé začínají ukazovat prstem? Odejdu, rozhodla se Saša, a bylo to rozhodnutí náhlé a nezvratné, takové, jaká činila vždycky.

Dosmažila vajíčka, ukrojila chléb, usedla ke stolu a v té chvíli někdo zaklepal. Nenechá mě ani navečeřet, pomyslila si rozmrzele a byla připravena neodbytného Filipa tentokrát už vyhodit.

Do místnosti vstoupil neoholený zavalitý muž s velkýma zlýma očima.

„Co tady chcete?“

„Sem Berka! Du to s váma vyřídit za toho mýho blbýho kluka!“

„Posaďte se,“ řekla rozpačitě a nechápavě.

„Takový věci se nevyřizujou vsedě a nevyřizujou se řečma. I ten pitomej kluk to pochopil, proto furt rači drží hubu. Víte, jak se vyřizujou?“

„Nevím,“ poděšeně hlesla Saša a bezděčně vstala.

Chlap na ni upřel zelené oči, a ona najednou zpozorovala, jak úporně se snaží udržet pohled v rovině její tváře, ale nesvedl to, proti své vůli jimi klouzal níž, po její nedbale zapnuté blůzce, a ještě níž, až k opáleným stehnům, a pak strnule hleděl na tuzexové kalhotky, na nichž byl nápis Sunday, přestože bylo úterý.

Už neměla strach. Necouvala, ani když ucítila na tváři palčivý úder dlaně. Vlasy jí spadly do očí, tělem projel záchvěv, nikoli bolesti, ale vzrušení, který se začal stupňovat, když ji muž udeřil znovu. Po každém úderu zvedla hlavu výš a rukama se držela za cípy blůzy, které napínala tak silně, až znenadání povolily. Knoflíčky odlétly do všech stran a jeden cvrnkl o porcelánový talíř na stole. Před rozzuřeným chlapem teď stála s ňadry obnaženými, očima zavřenýma, hlavou zvednutou a s pocitem touhy, který se stupňoval a rozpaloval celé tělo.

„Ty děvko!“ zařval Tomův otec, ale znovu neudeřil. Slyšela jeho hlasitý a přerývavý dech a uvědomovala si, jak jí buší srdce, jak sama zhluboka oddechuje, jak se jí zvedá hruď a z koutku úst vytéká něco teplého.

Najednou se jí cosi zařízlo do pasu, trhlo to s ní a následující zvuk napovídal, že z kalhotek s nápisem Sunday zbyl jenom cár. Přes spadlé vlasy uviděla těsně před obličejem hrubou mužskou tvář s krví podlitýma očima, a zase nevykřikla, ale s veškerou touhou a vzrušením se zakousla do jeho masitých rtů.

„Ty kurvo!“ zaúpěl, sevřel ji mocnými pažemi a vrhl se s ní na proležené kanape, až stará péra zaskřípala. Mohutné mužské tělo bylo cítit syrovým dřevem a voňavě sladkou smůlou.

Vůbec neslyšeli, když po nevýrazném zaklepání vstoupil do místnosti Filip Hošna.

9  

Komár si umínil ten stařičký televizor opravit. Už proto, že otec jej v Elektroservisu odmítl panu Šáchovi přijmout. Hin sa hukáže, co dovede absolvent elektrotechnické průmyslovky! Vzdělání, v němž má nad otcem převahu, musí vykonat své. Navíc jde o prachy. Kde každý večer brát na pivo a rumíky, potřebné pro zahnání chmur a nervozity? Děkanský termín se neúprosně blíží, a matika je věda, která se nabiflovat nedá. Už na průmce s ní zápasil. Vinou té krávy Hamáčkové, učitelky v základní škole. Místo matematických rovnic ho učila milovat Sovětský svaz. Na chybějících základech se nedají stavět derivace ani integrály. Matematické kreace, jež Komára čekají na cestě k inženýrskému titulu, budou vždycky stát jen na vodě díky Hamáčkové a Sovětskému svazu.

Někdo se zhlíží v teorii, já vyznávám praxi. Nač mi bude inženýrský titul, který si přeje otecko. Mě uživí pájka a cín a nejnovější elektrosoučástky. Dokážu postavit zesilovač, kvákadlo i bustr. Nebo je libo akustické dělo? Dejte mi součástky a pohnu světem!

Jenže součástek je chronický nedostatek. Komár je shání jak se dá, nejčastěji po bazarech. Výsledkem jsou sflikovaná poruchová monstra, jimiž žádné slávy zatím nedošel. To ho naplňuje hlubokou skepsí, avšak ani ta nečiní vidinu inženýrského titulu přitažlivější. Co by za dobu zbytečných studií vydělal prachů! Titul je blbec. I kdyby si jím nakrásně ozdobil jméno, inženýrským platem si nevydělá ani tolik, co prodavač horkých párků na Václaváku.

Dnes si předsevzal opravit letitý krám, jenž by se dal s úspěchem nabídnout muzeu. Vrtá se v něm už hodinu a obrazovka té hřmotné bedny je stále slepá, i když v domácí otcově dílně má vše co potřebuje, protože slouží k provozování melouchů po pracovní době mimo oficiální opravnu. Funguje operativněji a levněji než státní elektroservis. Jediným problémem zůstává, jak všechny melouchářské zakázky zvládnout. Někdy si je bere Komárův otec i do zaměstnání.

Na okno suterénní dílny zaklepe pošťák Jágr. „Máte tu psaníčko, pane inženýre!“

Nemohlo obsahovat nic horšího, než očekávané povolení děkanského termínu. Je stanoven na pátek třináctého září. Komár uvažuje, zda je to datum naděje či totálního krachu. Potom v něm přece jen vzplane odpovědnost. Odstrčí těžkou neopravitelnou bednu, vyběhne do podkroví a pohrouží se do skript. Pak opíše zadání namátkově zvoleného matematického příkladu a začne počítat.

Odstranit závorky bylo snadné, převést ypsilon na levou stranu a pokrátit zlomek ještě šlo. Potom začaly problémy. Naskýtalo se více řešení. To nejsnazší mu však vyhovovalo nejméně. Spělo k integraci a jednoduchému integrálu, který dodnes nepochopil. Zkoušel ony úkony nějak obejít, ale k výsledku nedospěl.

Zamyslel se, potýral mozkové závity, popustil uzdu představivosti. A najednou zajásal. Už to má! A je to úplně prosté. Triviální. Že ho to nenapadlo dřív! Už ví, proč v té staré bedně nemůže naskočit obraz!

Odstrčil poznámkový blok s nedořešeným příkladem, a seběhl dolů do suterénu. Z krabic ve skříni vybral potřebné součástky, přeletoval je provizorně na místo původních, a hle, zázrak se koná, obrazovka svítí!

„To zíráte, páni docenti! K čemu jsou mi vaše integrály? Já mám svou matematiku, a počítají se v ní jenom penízky!“ nadšeně zvolal Komár a byl na sebe hrdý!

10  

Odpolední slunce dosud utěšeně hřálo, ale Filip jeho velkodušnost nevnímal. Skličovala ho liduprázdná terasa, ježící se nohami obrácených židlí uložených na stolech, i nehybné listí stromů, jehož zeleň už nabírala tón pozdně letní šedi. Třpytivá hladina rybníka už nelákala. Ale snad právě studená voda by mohla z vědomí vymazat obraz, který se neustále vrací a Filipa pronásleduje od včerejšího večera: Saša ležící na kanapi s roztaženýma nohama a k ní přisáté tělo chlapa. Ta scéna ho přivedla do stavu naprosté bezmoci a znechucení. A z toho Filipovi nepomůže ani studená voda.

Sundal ze stolu jednu z židlí a posadil se. Za pár dní tu stejně všechno skončí. Většina kamarádů sbalí kufry a zmizí. Nic netrvá věčně, ani léto. Tohle stejně za nic nestálo. Nepřineslo mu žádné půvaby ani radosti. Bylo beznadějné od samého počátku. Nevadí, že je pryč. Jenže věřit a doufat v to příští by bylo právě tak naivní jako předčasné. Filip Hošna by teď nejraději nemyslel na nic. Ale to nešlo. Obzvlášť když jeho bezútěšnou náladu korunoval Půlpánův podraz.

Po roznášce si Filipa Hošnu vyžádal k telefonu sám ředitel okresní správy spojů.

„Co je s vámi, člověče!?“ hulákal, až sluchátko drnčelo. „Proč se neozýváte? Přihlášku s dotazníkem jste dostal už před dvěma měsíci. A já to od vás pořád nic nemám. Kurs začíná v prosinci. Místo v Pardubicích bude v Šumperku, ale to vám může být jedno. Koukejte tu přihlášku vyplnit a co nejdřív ať ji mám na stole! Dokud s vámi počítám!“

Filip chtěl namítnout, že o přihlášce nic neví, ale spíš ho pálila otázka, kam bude po absolvování kursu přidělen.

„Řeknu vám to na rovinu,“ odpověděl ředitel. „Nejspíš do Čibunic, nebo do Buškova. Abyste se otrkal a ukázal, co ve vás je. Pokud se osvědčíte, přeložíme vás do Městečka, jenže musíte vydržet, až to tam starý Půlpán zabalí!“

V telefonu cvaklo, jak odposlouchávající poštmistr praštil sluchátkem. To má za všechno! Za dlouholetou a poctivou službu! Už i na okresní správě se těší, až půjde do starého železa! A tenhle vzorně vedený úřad po něm převezme flink Hošna, který se ještě nenaučil ani chodit včas do práce.

Poštmistr začal rezignovaně štrachat v zásuvkách svého psacího stolu, kde byly štosy nezařazených lejster, pokynů, příruček a oběžníků.

Když si Filip konečně dodal odvahy a přišel k němu pro přihlášku, stále ještě ji hledal.

„Schoval jste ji, pane poštmistr, do nejspodnější zásuvky vpravo,“ napověděl mu pošťák Jágr.

Takže nejen Jágr, ale i Půlpán je slizký plaz! Komu se na téhle poště dá vůbec věřit? Snad jenom paní Růže, usoudil Filip, a rázem se mu vybavilo její obrovské poprsí, které si vůbec nedovedl představit odhalené.

Naštěstí odsud brzo vypadne. Nejdřív do Šumperka, pak do nějaké zapadlé vsi. Báječné vyhlídky! Budou jím postrkovat a jako hadrem, vytírat venkovské pošty o pár domovních číslech a jednou hospodou. Tam ho někde třeba nechají hnít až do důchodu. Na ředitelovy sliby se spoléhat nedá. Může ho podrazit jako starý Půlpán. Proč mu tu přihlášku nepředal poštmistr hned?

„Co tady zevluješ na suchu,“ uslyšel hlas Petra Víznera, a v té chvíli byl opravdu rád, že ho vidí.

„Štve mě život,“ svěřil se rezignovaně Filip.

Malíř nejprve sundal ostatní židle se stolu.

„Tahle opuštěná terasa mi připomíná povídku Jiřího Poláka Pondělí po sezoně, a ta tvoje nálada jí přesně odpovídá. Skoč pro dvě piva, ať se probudíš z letargie!“

Když pak seděli sami u stolu, kouřili a před sebou měli plné půllitry, Petr rozmáchlým gestem ukázal vzhůru. „Vidíš tu úžasně modrou oblohu bez jediné poskvrnky? Je dokonalá, a při tom si na ni nemůžeš sáhnout, nikde nezačíná, ani nekončí, vlastně je neskutečná, ale v lidských měřítkách věčná. Občas ji sice zakryjí marky, prší z nich a sněží, padají kroupy a srší blesky, pak ale mraky zmizí a modř se objeví znovu. Jen jediný tvor na téhle planetě dokáže takové úkazy vnímat, a nejen vnímat, dokáže v nich hledat a nalézat krásu. Jak tě může štvát život, člověče?“

Filip se z ničeho nic začal zpovídat a Petr se mu ani nesmál, ani ho nepřerušoval, jen se nakonec zeptal: „Myslíš to s tím poštmistrováním vážně, nebo je to momentálně jediná cesta, kterou před sebou vidíš? Dovedeš si představit, co to bude obnášet? Ráno ti poštu přivezou odpoledne odvezou. Dennodenní rituál, stále stejný, celý život stejný! A můžeš být poštmistrem ve vsi, v Městečku nebo v Hongkongu. Jsi na takovou řeholi připraven?“

„Něco přece dělat musím,“ povzdechl si Filip a bezmocně rozhodil rukama.

„Jasně, a máš nejvyšší čas se rozhodnout. Jenom si ale uvědom, že to s nejvyšší pravděpodobností bude rozhodnutí na celý život!“

Filip chvilku mlčel, váhal, ale nakonec přiznal: „Nejvíc by mě bavilo fotografovat. Cokoli. Kdekoli. Fascinuje mě dívat se na svět hledáčkem fotoaparátu. Namířit objektiv, připravit se a ve vhodný okamžik stisknout spoušť. A pak s napětím čekat, jak se který záběr povede. Tohle povolání bych opravdu bral na celý život.“

„Tak proč něco takového nejdeš zkusit?“

„Vždyť pro to nemám nejmenší možnost! Kde bych se tady mohl živit fotografováním?“

„Kdo říká, že tady? Tady nakonec nebudeš možná dělat ani poštmistra. Tady je zapomenutej kus světa, probouzející se jakž takž na dva letní měsíce, kdy sem někdo zavítá a rozhejbe tu život. Tady je předem vykopanej hrob pro ty, kdo zůstanou. Ale okolo je svět a v tom světě plno možnosti. Neříkám, že se hned jako fotograf někde uchytíš, ale když budeš cílevědomej a vytrvalej, na šanci narazíš. A pak ji buď uchopíš a udržíš si ji, nebo ti uteče mezi prsty a ty budeš muset nadbíhat té další. Život je plný šancí. Pokud bys našel odvahu vydat se do Prahy, kde jsou sice mraky fotografů, a všichni chtějí být viditelní a slavní, můžu ti poskytnout prozatímní ubytování v mém suterénním aťasu. Je tam na zemi slamník, na chodbě smrdutej záchod a z kohoutku teče studená voda. Většina kumštýřů začíná podobně: s holým zadkem.“

11  

Irena to už nemůže odkládat. Taková věc se odložit ani nedá. Leda odstranit. Ale na to už je asi pozdě. Váhala příliš dlouho. Chtěla náměstka skřípnout, pumpnout ho o peníze. Ten parchant by určitě neriskoval skandál s holkou z provozu. Jenže zmizel jako smrad, zašil se ve špitále, jak ho teď uhánět a ždímat, aniž by z toho bylo pozdvižení? Vyklouzl pacholek. Naštěstí jsou tu ještě dva v úvahu přicházející otcové. Bačkorka, mladý, zbrklý ale dobrotivý vůl, kterého by musela ihned zapřáhnout do chomoutu a neustále popohánět, a pak Václav, zkušený veterán. Bačkorku dneska odvedou a půjde na dva roky sloužit vlasti. Dva roky by čekala a dřela se někde na bývalém statku pod dozorem tchyně a hromotluckého chlapa, který by ji nejspíš chtěl někde ve stodole opíchat. S Václavem by musela tajně bydlet na svobodárně, než mu v Brně přidělí dva plus jedna v paneláku na sídlišti. Bačkorku může vojna změnit. Ale spíš k horšímu. Václava už nezmění nic. Nohy mu budou páchnout pořád stejně. Nanejvýš hlava ještě víc zplešatí.

Žít tady, nebo ve městě, kde se lidé na ulici nezdraví a vzájemně se neznají ani v domě, ve kterém bydlí? Celý týden být sama a utěšovat se jenom tím, že nemá nouzi o peníze, protože Václav dost vydělá. Irena není zvyklá žít sama. Odmalička je s někým pohromadě, v děcáku i tady na svobodce, a v Brně nebude znát ani domovníka. Václav žádnou rodinu nemá, jeho povoláním je harcovat po stavbách. S tím suchým patronem by musela mít haldu dětí, aby aspoň přes týden bylo doma veselo. Městské paneláky se ale nafouknout nedají. Dva plus jedna není žádný zázrak, spíš klec.

Život se dá zbabrat jen jednou, a ona ho má zbabraný od samého začátku. Teď už v tom může jen pokračovat. Na někoho se přilepí smůla a do smrti se jí nezbaví, ať se škrábe sebe víc. Někdy je lepší nechat všechno plavat, ono to někam doputuje.

Ulehla na postel a sotva zavřela oči, někdo zaklepal na dveře. Mohl to být montér Václav, nebo Bačkorka s regrutskými kytkami na klopách. Irena si řekla, že je to osud, a už se s ním nechtěla prát. Zkrátka, kdo dřív přijde, ten se dřív ožení. Po všech spletitých úvahách jí teď bylo jedno, který z těch dvou to bude. Václav nebo Vašek, oba mají k nějakým citům a něžnostem daleko, jsou to chlapi, kteří potřebují ženskou jen pro to nejnutnější: aby jim dala u stolu a v posteli. Taková je její cena. Tak ať sem, hergot, jeden z nich už vleze!

Stáli tam oba. Bačkorka s kytkami v klopách a sebevědomím napumpovaným alkoholem i montér Václav, který také nebyl třasořitka. Strkali se ve dveřích jako malí kluci. Irena dostala chuť je oba vyrazit. Jenže to nemohla. Jeden tu zůstat musel. Který, to osud nerozhodl, to nechal, prevít, jenom na ní.

„Hele, Bačkorko,“ řekla mírně, „ty rekrutský kytky ti fakt moc slušej. Teď ale běž říct klukům, že na bigbítový zkoušky už chodit nebudu. Nemám čas. Budu se vdávat. Tady je můj ženich Václav. Chce si mě vzít.“

Montéra vtáhla rychle dovnitř a před šokovaným Bačkorkou přibouchla dveře.

12  

Jiřík Kaláb dostal od mistra zbrusu nový šedomodrý pracovní plášť, trochu větší a delší, než aby mu pasoval a z pravé kapsy s odporem vyhodil čtyři naftalínové kuličky.

Učnice druhého ročníku, kterým prázdniny skončily, poslušně zasedly k obráběcím mašinkám, ale jen si soudruh mistr odskočil, začaly si sdělovat prázdninové dojmy, až překřičely běžící stroje, jejichž seřizování a údržbě se tu Jiřík učí. I na něho se po chvíli soustředila pozornost, v dílně byl jediným mužem, i když ho žádná z dívek za mužského nepovažovala, snad s výjimkou Hedviky Krásné.

„Drhne mi páka,“ zvolala učnice Zdenka. Jiřík přiběhl s olejničkou, mazal klouby a ložiska, ona mu zatím přišpendlila na nový plášť lísteček, a při tom krčila už tak zvednutý nosík, nad jeho naftalínovým parfémem. Ostatní dívky se dusily smíchy.

Jiřík postupně plnil rozmarná přání slečen, jimž místní hoši přezdívali »čamrdky«, za zády slyšel chichotání, a když se prudce otočil, nic nezpozoroval, avšak smích sílil, neboť na přišpendleném lístečku bylo viditelně napsáno: JSEM PANIC A JE MI Z TOHO NANIC.

Bujaré dívčí veselí mu vhánělo horko do tváře a mlhu na brýle. Zoufale si přál, aby už bylo poledne, aby mohl svléknout páchnoucí plášť a utéct od těch blbých holek pryč, někam ven, do polí, kde svítí slunce. Léto sice pomalu odkvétá, ale ještě neodchází, ještě se s ním dá kamarádit, třeba na louce nebo v lese. Taky by ovšem nebylo marné naskočit na vlak a jet jím do neznáma, pak někde vystoupit a sledovat tamní život, jako tehdy po ránu na nádraží ve Veselí nad Lužnicí.

Jiří Kaláb by se strašně rád kamarádil, ale tady v Městečku nemá s kým. Všichni se mu posmívají, že koktá, ale on koktá právě protože o téhle jeho vadě všichni vědí. S cizími lidmi mluví normálně. Jako s tím pánem na nádraží. Hovořili spolu o jeseterech, o barokním slohu, o zemské přitažlivosti a Einsteinově konstantě, a on si na koktání ani nevzpomněl. Pozoroval parní lokomotivy, jak v ranním slunci posunují vagony: v chuchvalcích kouřů a páry se paprsky chvílemi ztrácely a zase probleskovaly, barvily zlatavými až narůžovělými odstíny vznikající abstraktní kouřové tvary, jen je stačit zarámovat, ale ony neustále měnily vzhled a tvar, až se nakonec rozplynuly, když lokomotivy s vagony odjely o kus dál. Po nástupišti začali vodáci přenášet barevné lodě a on měl nutkání některé oslovit a požádat, zda by ho po vodě nevzali s sebou, jenže se objevil pán v uniformě, chvíli si ho prohlížel a pak požádal o občanský průkaz. Jiřík začal z rozčilení koktat, a už ho vedli, ani se od nového kamaráda nedověděl, co by se stalo, kdyby na kousíčku země, přestala působit gravitace.

Na plášti se mu objevil další lísteček: MILUJE TĚ HEDVIKA, PROTOŽE NIC NEŘÍKÁ!

Hedvika byla trochu naivní, nosila krunýř a pod bradou vzpěrku, měla hluboké oči, plné rty a s Jiříkem soucítila, podobné ústrky a úsměšky zná moc dobře, chtěla ten lísteček odstranit, ale holky jí v tom zabránily, přišly by o zábavu, ten trouba bude s cedulkami chodit ještě zítra. Jiřík konečně pochopil, že je cosi v nepořádku s pláštěm, utekl z dílny, na záchodě lístečky odstranil, roztrhal a spláchl, a zpátky do dílny se už nevrátil.

Přes dvůr a otevřenou garáží vyšel na ulici, a soudruha mistra nikde nezahlédl. Chvíli přešlapoval na rohu před učilištěm, a pak zamířil na protější hřiště k dřevěné boudě, do níž holky z učňáku chodívají kouřit. Uvnitř byla lavička. Usedl na ni, opřel se o stěnu a nerušeně přemýšlel. A najednou byl rozhodnut.

13  

Saša ležela za zadním sedadlem automobilu značky Mercedes, zkroucená a zdřevěnělá a chtělo se jí čurat. Za tak drastické cestování zaplatila matčinými šperky, a to na ni bude ten chlípný Arab určitě vyžadovat ještě doplatek v intimních naturáliích. Jen co dorazí do Vídně, zmizí mu za nejbližším rohem.

Vídeň! Už jenom to jméno je sladké a mazlivé. Vídeň ale nebude koncem její cesty, nýbrž začátkem, vstupní branou do velkého a zářného světa. A ona ví, kam chce, a co si přeje poznat. Dávno to ví: Paříž, Londýn, New York a nakonec Las Vegas!

Zatím každý náraz kol otřásá jejím tělem a potřeba čurat je stále naléhavější. Co když se odsud se zdravou kůží nedostane? Než Ali přejede hranice a než odmontuje krycí desky, zadusí se tu nebo zblázní. A co kdyby ji objevili pohraničníci? Na to nechtěla ani pomyslet. Nechat se nacpat a uzavřít do takové štěrbiny! Co ji vlastně k tak šílenému rozhodnutí vedlo? Vždyť doma patřila ke smetánce, k hrstce vyvolených, kteří mohou mít vše, na co si jen ukáží. Papínkovy hvězdy jí umožňovaly pohybovat se mezi politickými špičkami, matčiny styky zase mezi umělci. Mohla jít kamkoli, vidět cokoli, vždycky pro ni byla vstupenka. Ale jen na území státu, v hranicích socialistického lágru, který se vykazoval šedým stereotypem a hlídacími psy. Z něho se vzdálit nesměla. A jiní bájili o světě, se škodolibým nadšením vykládali o místech jí zapovězených, byli v Louvru, v National Gallery, v Uffici i v Pradu. Všichni se ovšem mohli vrátit domů. Ona se už nikdy domu vrátit nemůže. Leda ještě teď, kdyby začala tlouci do stěny vozu a křičet, aby ji ten chlípný Arab pustil ven.

Automobil zpomalil, až zastavil. Alí někomu cosi řekl a zase se rozjel. To snad ještě nebyl hraniční přechod, takhle rychle se neodbavují ani diplomatická vozidla! Určitě budou teprve v hraničním pásmu. Teď začíná jít o všechno. Musí být klidná a trpělivá. Jen kdyby se jí nechtělo tolik čurat! Až k nesnesení. Každý otřes jí způsobuje bolest, která se už nedá vydržet.

Opět zastavili. Někdo žádal Alího doklady a pak bylo dlouho, až příliš dlouho, ticho. Slyšela jen svůj přerývavý dech. A posléze i větu, jíž se zhrozila: „Prosím, vystupte si!“

Bude-li, objevena, bezpochyby ji papínek vydědí a do smrti s ní nepromluví. Dal ji určitě už hledat. Možná i uzavřít všechny hraniční přechody. Nadarmo se nechlubí, že jeho lidé mohou mít v zorném poli každého a kdekoli. Možná už všechno vědí a snaží se jí ještě před hranicemi zachytit. Tak jako tak zničila papínkovi kariéru. Alí to teď odnese s ní.

Jeho rychlé hrdelní angličtině nerozuměla, ale pochopila, že je nervózní a že něco není v pořádku. Potom výrazný hlas řekl:

„Vaše razítka pozbyla platnost před třemi dny.“

Saše se sevřelo hrdlo. Bolest v podbřišku už byla k nesnesení. Pak náhle bouchly dveře auta, ona sebou leknutím škubla a od té chvíle si už na nic nepamatovala.

Probudil ji úder do tváře. Otevřela oči a viděla nad sebou koruny borovic a smrků. Ležela na dece v nějakém lese. Kdosi jí rozpínal mokré džíny. Teprve potom spatřila Alího bělostný chrup. Arab se na ni radostně šklebil a vesele kýval hlavou.

„Všechno OK,“ volal nedočkavě, „mě znají, mě tu znají, mě pustili!“

V Saše se teď střetly dva protichůdné pocity. Vědomí, že je ve svobodném světě a že se už nikdy nebude moci vrátit zpátky. Pří tom cítila, jak jí Alí stahuje kalhoty a ona neměla na následné důvěrnosti ani pomyšlení, ale ani sílu se jim bránit. Až když jí chtěl stáhnout kalhotky s nápisem Monday. Vzepjal se v ní vzdor a vzplála zuřivost.

„Nech mě ty chlípnej parchante, pusť mě ty prase arabský!“

Začala do něho bušit pěstmi. Alí však nepřestával. Už byla celá svlečená a on se na ni bezostyšně vrhl. V tu chvíli v ní vyvolal vlnu štítivého odporu. Měla pocit, jako by do ní vnikalo cosi nepoddajného, páchnoucího a nepřijatelného. Jako by ji zaléval páchnoucí hnis. Tak odpornou nechuť k muži ještě nikdy nezažila.

A ten stav se nezměnil ani později, když už žila v tom vysněném světě a byla ochotna se s muži milovat, s takovými, kteří se jí líbili. Nepomohli psychoanalytici ve Vídni, V Paříži, ani nakonec v Las Vegas a s nepřekonatelným odporem k tomu, co dřív měla ze všeho nejraději, musela žít až do smrti.

Errata:

30.05.2021 15:37