Vítej, návštěvníku!

1  

V Městečku se ještě přetřásaly nedávné vzrušující události, a už tu byla další: Jiří Kaláb je opět pohřešován. V úterý dopoledne zmizel z dílny knoflíkářského učiliště, jen si mistr odskočil na dvě piva, a od té doby ho nikdo neviděl. Zpočátku ho hledal jen sám mistr, pak všechny učnice i s vychovatelkami. Pátrací akci převzal ředitel učiliště. Odpoledne si přišla pro Jiříka babička. Vzápětí byla spuštěna pátrací akce přes místní rozhlas. Večer už měla Kalábův popis Veřejná bezpečnost.

Druhý den uslyšel Jiřík své jméno v rádiu z krajské relace Veřejné bezpečnosti a zprvu se polekal. Pak ho ale začalo hřát vědomí vlastní samostatnosti, vynalézavosti a ovšem i důležitosti, když se o něm mluví v rádiu, a umínil si, že tentokrát se hned tak lapit nedá.

Seděl na studených kamnech ve Chládkovic chatě nad Horním rybníčkem v lese zvaném Smrčiny, necelé tři kilometry od Městečka a netroufal si zatopit. Chata patřila příbuzným z Prahy a on se dovnitř dostal bez násilí, věděl o skrýši náhradního klíče, nešlo tedy vloupání a nepřišel sem krást, ale nebylo to také místo bezpečné, protože dříve nebo později ho tu jistě někdo objeví.

Celý den poslouchal tranzistoráček, který našel zamaskovaný na poličce a přemítal, jak vylepšit jídelní lístek na příští den. Studené konzervy bez chleba mu moc nechutnaly. Po západu slunce vyrazí na bramborové pole, v noci si zatopí a něco ukuchtí. Po lese se teď přes den potlouká příliš mnoho slídivých houbařů. Jiřík si proto obrátil životní rytmus, posunul ručičky biologických hodin, den vyměnil za noc. Přizpůsobil se jako astronaut v kosmické lodi putující dalekým vesmírem.

V chatě vydržel tři dny. Pak došly baterky v tranzistoráku a on pocítil ztrátu kontaktu se světem tak silně, že se rozhodl svou kosmickou loď opustit.

Proto mohli někteří občané Městečka přísahat, že viděli Jiřího Kalába v pravé poledne rázovat k domovu, a jiní se zas dušovali, že šel opačným směrem, po silnici k Popelínku, na sobě měl prošívanou bundu, holínky a přes rameno tornu. Jedni ani druzí se nemýlili.

Když se Jiřík vrátil domů, babička spráskla ruce radostí a chtěla honem běžet pro prášky, ale on vzal šňůru na prádlo, přinutil babičku usednout na židli, a k té židli ji přesně podle návodu z televizních detektivních seriálů připoutal a ústa jí přelepil leukoplastí. Starostlivě se jenom zeptal, zda může dýchat, a když vypoulenýma očima přikývla, sebral z kredence něco peněz, svůj občanský průkaz a vydal se na železniční stanici v Popelínku, kde ho lidé neznají.

Přijel vlak tažený krásnou velkou parní lokomotivou, Jiřík nastoupil, vyhledal prázdné kupé, a když usedl, cítil, jak mu vzrušením buší srdce. Slunce zlatilo sklizená pole a listí na stromech, pár paprsků se mu dostalo do očí.

Zaslzely vzpomínkou na svázanou babičku, ale jak se rychlost vlaku zvyšovala, sladký pocit svobody narůstal, až si Jiřík v rytmu kolejnic začal potichu zpívat a vůbec při tom nezadrhával.

O další události mluvilo Městečko šeptem a potají. Informace pocházela ze štvavého vysílání rozhlasu Svobodná Evropa a nikdo tu neměl dosud potvrzeno, zda se zakládá na pravdě. Jen Filip Hošna a pan Melichárek zprávě okamžitě uvěřili a Melichárek začal v hotelu Perla hulákat na celý lokál: „Teď je pan jenerál v troubě! Dceruška ho vyšplouchla. Generálský hvězdy mu spláchla do hajzlu. Von si ten parchant nic jinýho nezasloužil!“

Mnozí pamětníci nechápali, proč je Melichárek na svého bývalého kamaráda Igora Jánského tak vysazený, snad ne kvůli tomu, že mu před léty svedl snoubenku. Jánský se tu přece vyspal s kdekterou a všechny se nakonec šťastně vdaly. Někteří hosté se snažili Melichárka umlčet, cožpak neví, že za ty řeči ho může někdo prásknout? Jiní raději zaplatili a spěšně opustili restauraci. Jen starý čamrdář Tichý se Melichárka zeptal:

„Když jsi o Jánským tak dobře informovanej, nevíš náhodou, jak to tenkrát bylo s těma domovníma prohlídkama, po kterejch pak čamrdáře za utajenou perleť zavírali?“

Melichárek na Tichého chvíli zíral, pak posunul rádiovku do týla a uchechtl se.

„To nikomu z vás ještě nedošlo, proč si starej Maxmilián Jánský hodil smyčku přes trám? Jeho Igorek mu tenkrát všechny účetní knihy ukrad! Bylo tam černý na bílým, kolik kterýmu čamrdáři prodal perleťového materiálu. Snadno se pak dalo spočítat, co čamrdáři zpracovali, co povinně odevzdali státu, a co si zašili někde doma v kolnách nebo ve veřtatech. Estébáci, kterejm Igorek na okrese velel, chodili najisto. A vždycky něco našli!“

„A o tom všem jsi už tenkrát Melichárku věděl?“

„To nebylo žádný tajemství!“

„A nikoho jsi nevaroval?“

„Co já? Každej si za tu utajenou perleť moh sám! Hamouni! Co bych se vo koho měl starat?“

Tichý si vzpomněl na své vrstevníky, kteří kvůli té neodevzdané perleti museli absolvovat po sedmi letech kriminálu a jak byl starý, měl ještě v ruce sílu a tak se rozmáchl. Rádiovka odlétla na jednu stranu a na druhou se poroučel Vincent Melichárek. Stačil se ještě zachytit stolu a převrhnout na něm všechny půllitry a pak teprve dopadl k zemi. Přítomní hosté v lokále, kteří ho znali, jaksi setrvačně uznali, že si tu ránu čamrdářskou pěstí zasloužil už dávno.

2  

Září zářilo. Dny plné slunce, rozžíhaly barvy babího léta, vzduch Vysočiny se přiostřil, zprůzračněl a bylo vidět do dálky.

Filip chodil s pošťáckou brašnou od domu k domu, a hřbitovní klid dopoledního Městečka ho chvílemi přiváděl k zoufalství, chvílemi k zuřivosti.

Všechno je tu stále stejné, neměnné a nudné. Až na ty houfy vlašťovek tísnících se na drátech. I ty za pár dní odletí. Mají křídla a cíl! O to naléhavěji si uvědomoval, že se konečně musí rozhodnout, co má sám se sebou udělat a zda chce být opravdu doživotním poštmistrem kdekoli, nebo se pokusit o vzpouru, o které nemá tušení, kam ho přivede.

V pošťácké brašně ho tížil dopis pro Marii. Dopis s pražským razítkem a emblémem Pragoexportu, jistě od frajera, který se tu na zábavě objevil s Romanem Vítem, jehož Marie, jak se později dovtípil, sama pozvala.

Marie byla v krámě sama, jako vždycky upravená a půvabná, a jeho poprvé napadlo, že je jí pro takovou nevzhlednou a temnou prodejnu opravdu škoda. Náhle zatoužil znovu ji obejmout, vyjít si s ní někam do polí, kde na mezích ještě voní mateřídouška, a dlouze a vášnivě se s ní líbat. Rozpačitě jí odevzdal dopis a chtěl odejít.

„Musím ti něco říct, Filipe,“ zadržela ho, a vzápětí byl šokován jejím rozhodnutím:

„Odcházím do Prahy. Nechci strávit celý život v tomhle temném krámě. Naskytla se mi příležitost a já ji nesmím promarnit. Do smrti bych si to vyčítala. Tady se šance dvakrát nenabízejí. Sám víš dobře, co nás tu čeká. Možná bychom se nakonec vzali. Měli děti, všední starosti a běžné problémy, jako většina lidé co tu spokojeně žijí. Ale mé představy jsou trochu jiné. Chci něco poznávat, něco vytvářet, na něco se těšit. Chci žít tak, aby mi to přinášelo radost a uspokojení. Vím, že se muži s ženami neradi rozcházejí jako přátelé. Ale já bych si přála, aby to mezi námi tak bylo. Aby zůstalo i trochu citu, který nás spojoval, a to navždycky.“

Pak se naklonila přes ten široký dřevěný pult, ze kterého občas vylézaly hřebíky, a Filipa políbila.

„Asi bych ti ještě měla dát tohle,“ a překvapenému Hošnovi, který se z těch jejích slov ani z polibku ještě nevzpamatoval, vložila do ruky zašlou nažloutlou obálku.

Filip z ní vyňal list zatuchlého papíru. Kostrbaté a nedotažené písmo svědčilo o spěchu či strachu, nebo obojím. Stránka obsahovala podmínky, za jakých Hugo Taub bezúročně půjčuje Františku Hošnovi celý milión.

„Objevila jsem ji náhodou, a přísahám, že jsem ji nikomu neukázala.“

Filip však obsah dohody ani její význam příliš nevnímal. Jakoby předešlými slovy Marie, právě teď, konečně dospěl k rozhodnutí.

„Marie, slibme si, že se jednou za rok sejdeme. Vždycky první pátek v září v pět, na Karlově mostě. Já totiž taky odcházím do Prahy. Zatím budu bydlet u malíře Petra v jeho ateliéru.“

3  

Sekretářka Janička přeťukávala téměř nečitelný zápis z porady mistrů, který soudruh Emmer pořizoval sám, a zoufala si. Ty klikyháky a nedopsaná slova nedokázala rozluštit, a ptát se bála. Náměstkův zástupce na ni denně řve pro každou maličkost. Při tom hází na její stůl další a další papíry k vyřízení. To za soudruha Plechého nebývalo. A teď ještě drnčí telefon! Znechuceně zvedla sluchátko. Měli tu meziměsto.

Karel Pádivý začal špatnou zprávou. Zájezd do Francie se neuskuteční z jakýchsi neurčitých důvodů, a Janička vskrytu zajásala. Musila by si pořídit novou halenku, novou sukni a nové lodičky a kde by navíc na ten zájezd vzala peníze?

Za Francii bude ovšem náhrada – Krakov, Lodž, Varšava. Zájezd se koná koncem listopadu. Funkcionářům a aparátu bude samozřejmě hrazen z fondů ČSM. Ona přece funkcionářkou je, a k aparátu už vlastně také patří – nebo to místo, které se právě na OV uvolnilo nehodlá přijmout?

Janička vykřikla překvapením a radostí, ale vzápětí musela hovor ukončit. Emmer nad ní stál s fasciklem papírů a začal řvát: „To byl poslední soukromý hovor, který jsem vám trpěl! Tady se bude makat, tady se bude zařezávat celých osm hodin. Buď budete řádně plnit svý povinnosti, nebo si sbalte šminky a vypadněte!“

Janička by v tu chvíli s radostí uposlechla, hned zítra může nastoupit u Karla Pádivého na OV ČSM, ale tak jednoduše to asi nepůjde. Podnik s ní nerozváže pracovní poměr dříve než v zákonné lhůtě tří měsíců, a kdoví, zda to místo bude pak ještě volné. Zděsila se téhle překážky i Emmerova hulvátství, bylo jí do pláče, ale ani ten si nemohla dovolit.

Ferman Emmer ji vzápětí naštěstí hnal do skladu. Vyřizovala se tam nějaká zakázka pro Rumunsko. Ženské strhávaly etikety ze zaprášených souběhových knoflíků, které pan Rovenský nosil ze skladu, našívaly je na nové karty, aby alespoň formálně odpovídaly požadavkům zákazníka, který si však rozhodně přál něco jiného. Jenže to, co si přál, se dodnes nevyrobilo a termín dodání zakázky dnešním dnem končí. I když z toho bude reklamace, dodávku dodají včas, jak Rovenský Maternovi slíbil. Po následné reklamaci se podnik omluví a původní objednávka snad už do té doby do skladu doputuje. Odběratel tak sice dostane zakázku pozdě, zato s reklamační slevou a bude si moci nechat i tu předešlou a tudíž si rozhodně nebude stěžovat. Tohle řešení vymyslil sám Rovenský a s nikým se o něm neradil, zjistil, že to takhle dobře funguje v tuzemsku, tak co by to jednou nemohl zkusit se zakázkou do bratrského Rumunska.

Hned po obědě Janičku posadili do ředitelské šestsettrojky a vyslali do Římova, kde měla sehnat celníka, bez kterého, jak nařídil Emmer, se nesměla vrátit. Když jeli kolem OV ČSM, Janička se osmělila a požádala řidiče, aby na pár minut zastavil. Karel Pádivý naštěstí ve své kanceláři byl, hned chtěl vařit kávu a vytáhl láhev koňaku, ale ona koňak i kávu odmítla, jen ho prosila, aby pro ni uvolněné místo podržel. Za příslib mu dala velkou pusu, tu největší, jakou zatím mohla.

Kolekci odeslali v termínu. Sám Rovenský s ní ujížděl až do Bratislavy, kde na přechodu v Petržalce čekal pozastavený kamión. Balíček do něho lehce přehodili, obdrželi potvrzení se správným datem odeslání a s tím celé to bláznění na čas skončilo. Zanedlouho přišel další zběsilý den. Ferman Emmer lítal jako pominutý. Napřed si vyžádal zápis z porady mistrů, který ještě neměla Janička celý vyhotovený, pak rozpis plánu na jednotlivé dny, nakonec se soustředil na centrální panel, kde měly být znázorněny cedulkami všechny pohyby rozpracovaných zakázek s daty a dílnami, kde se nacházejí a zjistil, že se v té tabuli vůbec nevyzná. Mistři cedulky píchali na panel, jak a kdy je napadlo, někteří přesun z operací nehlásili vůbec a tak byla na tabuli jen snáška cedulek. Mistři Fermanovu evidenci zjevně bojkotovali.

„Co je to za bordel? Kdo to sem takhle píchá? Vy jste povinna přesuny jednotlivých zakázek ostře sledovat a mistry kontrolovat. Jak je možný, že na panelu je takovej maglajs! To si zodpovíte! Jste neschopná, nevyhovující, nedůsledná a neperspektivní. Nejrači bych vás z fleku vyrazil!“

„Tak to udělejte!“ vyhrklo z Janičky a vzápětí se téměř roztřásla, nad svou troufalostí.

„Co jste to řekla?“

Janička otevřela zásuvku svého pracovního stolu, vytáhla papír s připravenou žádostí o rozvázání pracovního poměru a bez slova ji položila před Emmera. A on ji v rozčilení rázně podepsal.

4  

„V pátek vás pustím domů, pane Šůno!“ oznámil Johnymu primář Klem.

„U nás jste si své odbyl. Sádru sejmeme za měsíc. Doufám, že všechno už proběhne bez komplikací. Starosti ale ještě mít budete.“

„Jaký?“ zeptal se Johny nechápavě.

„Kvůli neoprávněnému řízení motocyklu. Zkouška na alkohol dopadla naštěstí negativně. Vy jste na té zábavě opravdu nic nepil?“

„Nešlo to. Já tam dělal pořadatele.“

„Té dívce však budete muset vyplatit náhradu a bolestné, a to nebude malá částka, zejména půjde-li to soudně. Oko je bohudík zachráněno. Jizva na tváři jí ale zůstane do smrti. Chodíte s ní?“

„Né! Viděl jsem jí ten večer poprvé!“

Primář se na něho přísně podíval. „Uvědomujete si, že takhle poznamenanou si ji sotva kdo vezme za ženu?“

Johny neodpověděl a hleděl na podlahu. Jeho vina to přece nebyla, jen hrozná smůla. Všechno ale mohlo dopadnou ještě hůř. Kdyby neuhnul do škarpy, narazili do stromu.

Jednou ji v nemocničním pokoji navštívil, ale ona s ním odmítla mluvit. Zakryla si tu neobvázanou polovinu tváře a na nic neodpovídala. Proč kruci do těch keřů musela vletět přímo po hubě? Proč to blbý auto neztlumilo světla? Proč se nabídl, že ji odveze domů? Vždyť ji vůbec neznal!

Takové otázky však ztratily smysl. Bylo třeba pochopit, že tady už nelze nic změnit, že se musí s neblahou skutečností smířit, přijmout ji a žít s ní. To si Johny sice uvědomoval, ale pocitu odpovědnosti se tím nezbavil. Naopak ho tížil stále víc. Nevěděl, jak vše odčinit a napravit. Stále mu unikalo něco důležitého, podstatného, jakési klíčové řešení. Věděl, že existuje, ale zaboha na ně nemohl přijít. Třebaže si s tím lámal hlavu ve dne v noci. Teď je konečně zná, a cítí se zahanben, že tu jedinou správnou cestu nenalezl sám, že ho k ní musel primář Klem postrčit jako prvňáčka. Vždyť je to přece jasný, jinak se zachovat ani nemůžu, jinak bych byl parchant a srab. Jak jí to ale říct?

Rozechvěle se belhal do nemocniční zahrady a primář ho oknem sledoval.

Johny věděl, že sedává na lavičce v koutě zahrady a plížil se k ní opatrně.

Chvíli stál za keřem a pozoroval její obnažené nohy nabízené dosud teplým paprskům slunce a musel těm liniím přiznat nespornou ladnost. Ale do tváře jí vidět nebylo. Dodnes si vlastně její obličej nedovede vybavit.

Pak mu pod nohama zapraskala suchá větvička prozradila ho. Dívka honem zabalila nohy do županu a Johny vylezl z úkrytu.

Obrátila k němu obvázanou stranu tváře.

„Přišel jsem ti něco říct,“ vyhrkl vzápětí. „Ale to by ses na mě musela podívat a napřed si mě prohlídnout. Já si tě totiž chci vzít!“

Prudce se otočila a jediné oko, které na něho hledělo, vyjadřovalo úžas, bolest a odmítnutí.

„Počkej, já vím, že sem to řek blbě, ale platí to, a bude to platit i když mě teď odmítneš. Způsobil jsem ti něco, co se nedá odstranit, ani zakrýt. Do smrti budeš mít na tváři jizvu, a kdykoli se podíváš do zrcadla, vzpomeneš si na mě ve zlým!“

„Nemůžeš za to.“

„Nemůžu a můžu. Schválně jsem to neudělal, ale stalo se a já to chci alespoň trochu odčinit. Proto si tě vezmu!“

„Ze soucitu? Nebo z vypočítavosti, abys nemusel platit bolestné a operace?“

„Na to jsem nemyslel!“

„Tak proč si mě chceš vzít?“

„Abych s tebou moh žít! Žili bysme spolu ty a já. Tak jako spolu žijou jiný lidi!“

5  

Vedle Albína se v autobusu uprázdnilo místo. Lenka nezaváhala. Poslední dobou je to její oblíbený trik jak s ním nerušeně a o samotě mluvit.

Jenže Albín zuří, stydí se. Každému musí být jasné, že si na něho Lenka činí nároky. Jako by jediné, zcela náhodné vyspání ji k něčemu takovému opravňovalo. Kdy ta holka konečně pochopí, že on může milovat pouze muziku?!

„Nešel bys večer do kina?“ zaškemrá a on zpupně pohodí hlavou. Do bijáku se samozřejmě chystá, ale ne s ní. To raději bude v pátek večer trčet doma, nebo se do kina vplíží po zhasnutí sálu. Jestli mu nepřestane nadbíhat, opravdu bude muset z Městečka prchnout. Už o tom docela vážně přemýšlí.

Otcova nabídka stále platí a Donaldi vytrvale žadoní. Dvakrát týdně hrají v restauraci V sadech, a jejich sólák je nemožnej. Albín u nich okamžitě dostane Tornádo a za vystoupení honorář. Dokonce už mu sehnali v Římově podnájem. Pokoj s vlastním vchodem u totálně hluchý báby. Na kytaru by tam moh cvičit kdy a jak dlouho by chtěl. Tak proč váhá? Proč se tady v Městečku babrá s kapelou, která nemá žádnou perspektivu? Donaldi vědí, co chtějí. Směřují k profesionalitě. Natáčeli už v budějovickém rozhlase, Jarda Klíma jim vysílal písničku v Mladé vlně. I škola by se dala zmáknout, kdyby ty dvě hodiny, co denně přikodrcá v autobusu, věnoval učení.

„Koupila bych lístky. Angelika je fakt senzační film!“ dotírá Lenka.

„Nechci!“ odsekne Albín. V ruce svírá pozvánku na okresní bigbeatový festival »Brána Vysočiny«, který se v Římově uskuteční za čtrnáct dní. Je pozváno osm kapel, mezi nimi i ta jeho. Jenže s názvem The Devils má Karel Pádivý potíže. Prý by to byla zbytečná provokace. Už tak je okresní výbor KSČ festivalem pobouřen. Ideologický tajemník jej nejprve striktně zamítl. Taková muzika ideově naleptává mládež, a už vůbec se neslučuje s posláním ČSM.

Museli mu dlouho vysvětlovat, že mladí lidé se teď o jinou hudbu nezajímají, že vymýtit se tak jako tak nedá a že pod záštitou ČSM ji lze alespoň využívat a usměrňovat. Nakonec souhlasil, ale dal si tvrdé podmínky: nezvat k účasti skupinu The Universe, která má ideologický škraloup a zakázáno vystupovat v Praze, počeštit názvy místních kapel a nedovolit, aby se zpívalo anglicky.

Marně ho Pádivý přesvědčoval, že nezáleží na názvu skupiny, ani na tom, jakým jazykem se zpívá, nýbrž na její hudební kvalitě.

A právě o tu má Albín stále větší obavy. Od zábavy v sokolovně prakticky nezkoušeli. Přišly starosti a komplikace. Představa o závratném zisku rychle splaskla, hned jak spočítali peníze za vstupné a splatili úvěr v samoobsluze a za vypité sudy piva. Týden na to obdrželi fakturu za pronájem sokolovny, se kterou nepočítali, protože jiným je půjčována zdarma. Vzápětí došlo k vyúčtování škod. Měli zaplatit rozbitou mísu na záchodě, která byla prasklá už dávno, roztřískané půllitry a ukradené skleničky. Za úklid přišla další složenka, na dvě stovky. Jakoby tomu línému sokolníkovi nezaplatili předem, a nakonec všechno neuklidili sami!

Čistý zisk se scvrkl na tři stovky. Za to se dají nakoupit leda struny a Bačkorkovi pár paliček. To pomýšleli na nové mikrofony, reprobednu a kvákadlo. A ta protivná Lenka do něho pořád hučí. Ještě že mu nepřišla říct, že je v jiném stavu! Nakonec jí musel pozvánku na festival půjčit.

„No, to je skvělý, senzační, úžasný!“ kdákala na celý autobus. „To se s holkama pojedeme na vás podívat!“ a chtěla se s tou pozvánkou rozběhnout k ostatním.

Albín ji preventivně chytil za ruku. Ještě není vůbec nic jisté. Festival se možná ani neuskuteční. Pádivý se obává, že jej soudruzi z OV KSČ klidně zatrhnou pár hodin před začátkem. Ani s kapelou to nemá Albín jednoduché.

Komár je z blížící se opravné zkoušky z matematiky stále nervóznější. Jestli neprojde, na vysoké škole končí. Matka mu udělá ze života peklo, a nejspíš ho taky vyhostí z domova. Bačkorku čekají dva roky vojny a Filip už vážně mluví o Praze.

„Vy se snad nechcete zúčastnit?“ starostlivě vyzvídá Lenka.

„Vždyť nic neumíme,“ povzdechne si Albín a pustí její ruku.

„Hráli jste na zábavě, můžete hrát i na festivalu! Máte nacvičeno pár pěkných skladeb. Návštěvníkům se jistě budou líbit!“

„Návštěvníkům možná, ale porotě sotva. A taky tam budou odborníci z budějovického rozhlasu.“

„Ty z nich máš strach? Proč se pořád podceňuješ? Ti lidé přece muzice rozumějí. Musejí poznat, že jsi dobrej muzikant. Musejí tě ocenit!“

„A když ne?“

„Tak se vůbec nic nestane! Budete aspoň reprezentovat Městečko, a to taky něco znamená. Přece ti na něm záleží, jako mě?!“ Tentokrát ho vzala za ruku ona, a on neucukl.

6  

„Tomáši, vy přece musíte mluvit!“ naléhala doktorka Magda Vínová a bezmocně se kousla do rtů. „Proto jste tady na psychiatrii, a jistě tu nechcete být moc dlouho.“

Berka byl její nejvážnější případ od nástupu do praxe a nevěděla si s ním rady. Znovu prostudovala nedávno odložená skripta, dala si poslat odbornou literaturu, ale taková psychická porucha nikde popsána nebyla. Osobně se stále více přikláněla k názoru, že Berkova ztráta řeči není nic jiného než simulovaný mutismus, jemuž v Haškově Švejkovi odpomáhali klystýry a výplachy žaludku. Tak drastických prostředků si ovšem netroufala použít.

„Já vám chci pomoci Tomáši, ale napřed musíte pomoci vy mně!“

Doktorčiny snažné prosby ani pohledy raněné laně Toma nedojímaly. Spíš by rád věděl, zda pod bílým pláštěm vůbec něco nosí, ale když se jí na něm rozepjal knoflíček, pro jistotu předstíral, že ho to naprosto nezajímá. Ostatně moc předstírat nemusel. Stále mu bylo všechno lhostejné, až na ty vlasy, které rostly strašně pomalu. Tady se cítil báječně. Neměl hlad, ani žízeň a nepociťoval žádnou jinou potřebu. Jen ho štvalo, že ta ženská na něho pořád dotírá.

„Promluvte, Tomáši! Řeč se nezapomíná a vzpomínky tím nevymažete. Mohu vás ujistit, že ztráta paměti vám rozhodně nehrozí. Do amnézie mi už neutečete, Tomáši!“

Doma ho oslovovali také tak blbě. Táta mu vlastně neříkal nijak. Ale když byl malý, volal na něho Tome. Jenže matka zuřila, tuhle podobu jeho jména nesnášela, otci ji zakazovala užívat, hádala se s ním, křičela na něho, že tady je v rodině, a ne mezi kovbojíčky v osadě Nevada nebo na čundru, tady se bude žít jako ve spořádané domácnosti, jinak tu se vším praští, usmrkaného spratka mu nechá na krku a uteče domů, do Městečka. Nakonec se z Prahy do toho zapadákova odstěhovali společně.

Tenkrát to bylo nad Tomovo chápání. Když ale později objevil na půdě tátovy fotky, na nichž vypadal v širáku a s rozhalenou kostkovanou košilí jako opravdový rančer a v kufru pak nalezl opasek pobitý cvočky a koženou vestu s třásněmi, pod kterou ležely pečlivě složené rodokapsy s barevnými obrázky kovbojů na obálkách, vytušil, že táta si v osadě Nevada asi náramně užíval.

Chtěl se ho na to zeptat, ale nikdy k tomu nebyla vhodná příležitost. Pak se mluvit s fotrem už vůbec nedalo. Z lesa se vracíval k večeru a z hospody často pozdě v noci, ani se nemyl, po jídle se svalil na kanape a okamžitě chrápal.

„Kamarádi vám také říkají Tomáši?“

Mezi rodokapsy byly příběhy o Tomu Mixovi, králi kovbojů. Ty přímo hltal. Když je všechny přečetl, chtěl být také tak silný a neporazitelný jako Tom Mix, proto se vlastně dal na vzpírání.

„Kamarádi mi říkají Tom,“ odpověděl bezmyšlenkovitě a vybavoval si dál situace kdy desperádo donutí Mixe tasit kolt a vystřelit nepříteli zbraň z ruky.

„Doktorka vyskočila, zatleskala, pak si položila dlaně na obličej zaklonila hlavu, zhluboka dýchala a plášť se jí rozevřel přímo mezi stehny a ona se k němu rozběhla a začala ho hladit po těch krátkých ježatých vlasech a volala: Výborně Tome, výborně! Teď už to půjde mnohem snáz, teď zvládneme všechno, postupně si budeme vykládat, co se vám přihodilo, viďte?“

Tom zpočátku zůstal přimrazený, protože nechápal, co se to děje, až si uvědomil, že promluvil a všechno zkazil. Pošlou ho domů i s tím nedorostlým ježkem na hlavě.

7  

Filip má nezvratný důkaz, corpus delicti: paní Vrbková ve svém jméně píše b s velkým bříškem a ocásek od á zvláštně zakroutí. Paní Vrbková se podepisuje vždycky stejně, ale na poukázce k penězům, které jí měl doručit Jágr, je podpis očividně napodobený.

Po tomhle průkazném odhalení by Filip nejraději strhl pošťáckou brašnu a hodil ji Půlpánovi pod nohy. Se zloději a padělateli podpisů sloužit na jedné poště nebude.

Ale je tohle dostatečný důkaz? Usvědčí Jágra z krádeže peněžní částky, která zas nebyla tak závratná. Filip by se měl napřed s někým poradit, než vyvolá na místní poště nehorázný skandál, který může připravit o místo i samotného Půlpána. Nejspíš by měl zajít za paní Růžou, která má právě dovolenou a poradit se s ní.

Trochu ho uvedla do rozpaků, když otevřela jen v domácím županu, který se nahoře nebezpečně rozevíral. Ale vřele ho zvala dál.

Řekl jí všechno, co zjistil a co si myslí o Jágrovi a svěřil se jí i s úmyslem oznámit vše poštmistrovi, a když to nepomůže, přímo Veřejné bezpečnosti, zatímco ona mu přisunula talíř s plátky uzeného, okurkou a nakrájeným chlebem. Zdráhal se při takové návštěvě pustit do jídla.

„S tím asi bohužel moc nenaděláte, Filipe. Vaše důkazy se budou opírat o svědectví starých lidí a na to se spoléhat nedá. Nebudou chtít ani vypovídat kriminalistům, natož svědčit u soudu. Dostanou strach. Taky se už pletou, málo si pamatují a špatně vidí. Možná ho paní Vrbková sama požádala, aby tu peněžní poukázku za ní podepsal. I to se někdy stává. Jágr se může vymlouvat na všechno možné! Jezte a už na to nemyslete. Jestli je Jágr opravdu podvodník, však on se někdy chytí sám! Že donáší, je všeobecně známo, a někdo nad ním drží ochranou ruku. Jinak by už dávno u pošty nebyl.“

„Jako to víte?“

Přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno. Její župan se rozevíral stále víc.

„Za ta léta co sloužím jsem si lecčehos všimla. I toho, že chcete z pošty odejít. Jste mladý, pěkný a inteligentní kluk. Tady by vám to stejně nesvědčilo. Jděte poznat svět!“

„Vy myslíte?“ zakoktal se Filip zvedl oči ke stále více uvolněnému županu a pak se podíval do očí paní Růži a ony jakoby vyzývavě zamrkaly, když se ten župan náhle úplně rozevřel.

Uviděl dvě obrovská prsa, která nemohl k ničemu jinému přirovnat než k pikasovskému obrazu. Jejich oblost se blížila spíš hranatosti, ale velikost, která se stále víc přibližovala k jeho obličeji, mu nedovolila promluvit, ani nedodala odvahu se jich dotknout. Přitiskl pomalu hlavu k jejímu lehce vypouklému a měkkému břichu a rukama ji decentně objal v pase. Zároveň ucítil jak mu prsty vjela do vlasů a začala mu je prudce laskat.

Ani nevěděl, že se ocitli na kanapi. Prsy byly rozlité po celé hrudi a její ruce ho směrovaly stále níž, mezi roztažená stehna a on do těch míst zabořil obličej a ucítil na svých rtech zvláštní chuť, která mu nebyla odporná. Proto začal jazykem činit to, co si zřejmě paní Růža přála, protože slyšel z jejích úst slastné a čím dál častější steny, které později vyústily do hlasitých hekavých výkřiků.

Vzpamatoval se teprve na ulici. Zatím nechápal nic z toho, co se před chvílí stalo a proč se to stalo, jen měl pocit, že to bylo krásné a žádoucí, že to nemělo tak brzo přestat a přál si, aby se to ještě někdy opakovalo. V tomhle rozpoložení, kdy nevnímal ani čísla domů a na Jágra a jeho podvody už vůbec nemyslel, ho zastavil, místní nimrod Okrouhlík, který byl otcovým přítelem a Filip náhle zčervenal v obličeji, protože měl dojem, že to, co před chvílí prováděl je na něm zcela čitelné.

„Musím ti povědět, jakej byl ten váš kocour kabrňák!“ začal nadšeně vykládat Filipovi.

„Když mi ho tvoje máma přinesla v pytli, abych ho zastřelil, říkal jsem si, že by bylo přece jen škoda utratit ho pro nic za nic. Zrovna tu neděli se pořádaly testy loveckejch psů. Tak jsme jim ho vypustili. Ale žádnej z nich se mu na kožich nedostal. Tomu nejsrdnatějšímu pěkně rozdrásal mordu. Pak utek na strom, prskal a syčel a hafani se mohli potrhat. Víš, já mám kočky rád, ale když zdivočí, je z nich nepolapitelná škodná. Nakonec nezbejvalo, než ho sundat brokovnicí. Teprve pak se na něj psi vrhli. Zachránil jsem akorát koneček oháňky. Ten bych ti moh přinést, kdybys chtěl.“

Matka dala Sama zastřelit. A ještě po smrti ho psi rozsápali. Sama už nikdy neuvidím. Sam je mrtvý. Sam Someone. Sam Někdo už není. Už tu vlastně nikdo není, kvůli komu bych tu chtěl zůstat i já.

8  

Petr se loučil, a žádný doprovod k tomu nepotřeboval. Naopak, musel být docela sám. Ani tady, stejně jako před časem v Římě, se nevzdal svého poutnického rituálu na rozloučenou. Vždycky, když odněkud odchází, vyhledá zajímavý kout nebo vyhlídku, usedne, vykouří dvě tři cigarety, na nic nemyslí, jen si vše kolem pečlivě vrývá do paměti. Předpokládá, že už se na to místo nikdy nevrátí. Nemá rád opakování, ani návraty. Musí pořád dál, chce poznávat stále něco nového. To, co už viděl, má dobře zaznamenáno ve svém mozku. Možná toho využije pro své pozdější malování.

V Městečku si k loučení vybral starou hradní věž.

Po varovných kastelánových slovech našlapuje opatrně na ztrouchnivělé dřevěné schody a dotýká se jen zlehka chatrného zábradlí. Poklop věže zvedne jen s velkou námahou. Protáhne se do nejhořejšího prostoru, a pozná, že chybil.

K žádnému z neprosklených oken se nedostane. Do poloviny stěn se tyčí hromady nejrozmanitějšího klestí. Okny vylétne s pokřikem hejno kavek u stropu s gotickou hvězdicovou klenbou vyděšeně poletuje poštolka. Po celé generace tu ptačí zobany skládaly větvičku k větvičce, klacík ke klacíku a splétaly z nich hnízda. Zlikvidovat tyhle struktury by holé lidské ruce sotva svedly. Co si to vybral za místo k loučení? Čekal, že tu objeví něco výjimečného, něco zapomenutého a narazil jen na dvoumetrové vrstvy klestí.

Chtěl zase slézt dolů, když si všiml zašlých maleb na stěnách. Začal šplhat po navršených hromadách, rozdíral si kalhoty, kotníky i lýtka, do rukou ho píchaly trny a při neopatrných dotecích se objevovaly kapičky krve. Poštolky, kterých tu najednou bylo celé hejno, na něho začaly útočně nalétávat a rozčíleně vřískaly.

Když se dostal konečně ke stěně, na nálety a křik poštolek rázem zapomněl. Pár gotických fresek už tady na hradě viděl, ale teď mu výjevy, které uzřel, vyrazily dech. Nevěřil vlastním očím. Místo religiózních námětů, které byly ve středověku v podstatě povinné, narazil na světské motivy. A dalo se předpokládat, že budou po celé stěně. Nazelenalý podklad představoval jakýsi středověký hon, jak se mohl se zahlédnutelných a místy už zničených maleb domnívat. Hon a lov zobrazený na stěnách středověké věže, to by byl unikát!

Jestli se nemýlí, učinil objev století! Sem se rozhodně stojí za to vrátit a fresky řádně prozkoumat. Takže tentokrát žádné loučení. Vyhledá v Praze profesora Hánu, a na tohle místo ho přivleče! Takové skvosty nesmějí zůstat déle pohřbeny.

Kdyby se věž vyčistila a upravila, mohl by z ní být i letní malířský ateliér.

Výhled je odsud na všechny světové strany. Člověk se tu cítí, jako by měl křídla.

Errata:

30.05.2021 15:37