Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

1  

Bigbítový festival strašil Albína Hrona každou noc. Procital s mrazením v zádech a potem na čele, a zároveň s odhodláním dokázat světu i sobě, že jejich skupina je schopná obstát v měření sil s jinými kapelami okresu.

Dnes se všech nejistot konečně zbaví. The Devils, pod nějakým českým názvem, čemuž on nemohl zabránit, vystoupí na okresním beatovém festivalu v Římově. Albín už od tří ráno nespí. K autobusu přichází první. Konečně se dostaví i Bačkorka s paličkami a Filip se svou španělkou a fotoaparátem. Jen Komár chybí. Termín opravné zkoušky měl stanoven na včerejší dopoledne, ale ani večerním rychlíkem z Brna nepřijel. Mohli udělat čelem vzad, zamávat řidiči Fáberovi a vrátit se do ještě nevychladlých postelí. Ale přece jen nastoupili.

Komár může ještě včas dorazit z Brna rovnou do Římova.

Sobotním ránem se okresní metropole od Městečka příliš nelišila. Až na velký plakát, z něhož červenými písmeny zářilo mezi jinými i zesměšněné jméno jejich kapely: ĎÁBLÍCI. Ale přesto byli hrdi, že tu jsou, i když kvůli nedochvilnosti a nespolehlivosti Komára, na prvním bigbeatovém festivalu Vysočiny asi nevystoupí.

Hned pod Ďáblíky stálo ovšem jméno velice slavné. Patřilo skupině, která má zakázánu Prahu, znemožněn přístup do rozhlasu a televize a nahrávání desek. Jejich členy hlídá StB. Momentálně prý tihle kluci teď kácejí stromy pod Křemešníkem. A to jejich jméno je napsáno správně a anglicky: The Univers.

Za to Karel Pádivý v příštích dnech sklidí od ideologického tajemníka OV KSČ ostrou důtku a jeho funkcionářská židle se povážlivě otřese. Na skupinu The Univers, jejíž písničky tolik pobuřují cenzuru, nemají ani Donaldi.

Bačkorka jako první zaregistroval otevřený bufet. Dali si teplou sekanou a studenou desítku a najednou se cítili klidní, uvolnění a začali se na festival těšit, i když kvůli Komárovi vlastně soutěžit nebudou.

Jenže cestou k Národnímu domu Abín rozhodl jinak: „Vystoupíme! A třeba jen ve třech! Proto jsme sem sakra přijeli!!“

Před Národním domem pobíhal jen zrzavý pes. Veškeré vchody zavřeny. Na první bigbeatový festival Vysočiny bylo opravdu ještě příliš brzy.

„Slyšíte?“ Albín se zastavil a zavětřil.

Z protějšího kostela se nesly tóny varhan. Aniž se domlouvali, zamířili k mohutnému gotickému portálu a vešli do studených prostor s mohutnými sloupy podpírajícími vzepjatou gotickou klenbu již několik staletí. Filip měl nutkání se pokřižovat, jak ho to v dětství učila matka, ale včas se zarazil, protože už v Boha nevěřil.

Prázdným kostelem prostupovala zář ranního slunce, zabarvená mozaikou okenních skel vytvářející atmosféru obdivu i pokání a oni s ostychem a opravdovou pokorou usedli do lavic. Nástroje položili vedle sebe a poprvé každý z nich vnímal varhaní hudbu, která naplňovala chrám až k prasknutí, právě se vzpínajícím fortissimem.

Bačkorka natáhl nohy zavřel oči a zdálo se mu, že se vznáší.

Albín naslouchal s vytržením. Proplétání tónů mu připomínalo skotačení dětí na louce. Poskakovaly, honily se a kličkovaly, štěbetaly, výskaly a jásaly, některé mizely a jiné přibíhaly, a všechny dohromady vyjadřovaly čirou, ničím nezkalenou radost. Pak se tónina změnila a z té radostné hudby nezůstalo nic, varhany zněly vážností prosby, pokory a odříkání. Pořád v tom však byla úžasná krása.

Filipa tóny varhan rozteskňovaly, vyvolávaly v něm vzpomínky na Sašu, ale když zahřměly a prostor naplnilo vznešené Gloria, už mu nedovolily vzpomínat, a on tu hudbu musel vnímat celým svým vědomím. Pronikala až do nejskrytějších a nejtajnějších zákoutí, jako by ho kamsi vyháněla. Měl pocit, že sám ze sebe vystupuje, že se dívá na Filipa Hošnu jinýma očima a vidí to, co stále před sebou zakrývá a nechce přiznat, že tápe, stále jen tápe a vlastně neví kudy kam...

Náhle varhany dozněly a kostel oněměl.

2  

Komár se probudil a nejprve cítil pach vlhkých zdí a nevětraných peřin a závan ostrého vtíravého parfému, potu a nemytých vlasů. Teprve pak si uvědomil, že na hrudi ho tíží čísi ruka.

Ležel v cizí posteli.

To je konec! Zaúpěl v duchu, neboť si vzpomněl, kde je a k čemu došlo.

Odvedla si ho z putyky, když zavírali. Nešli daleko, jen za roh do činžáku, po schodech a po pavlači. V hospodě jí slíbil opravit televizor. Za tři piva a tři velké rumy. Jenže v noci se k opravě už nedostal. Zato probudili děti. Holka a kluk měli postel v přístěnku odděleném jen závěsem. Chvíli se s nimi hádala.

Nechtěli už zas nového tatínka. Vysvětlovala jim, že tenhle jen ráno opraví televizi a zas půjde. Nevěřili a dost vřískavě to dávali najevo, až je zpohlavkovala. Pak řvali ještě víc. Jeho vzala k sobě do postele. Jiné lůžko tu nebylo.

Už usínal, když do něho šťouchla. „Tak co bude?“ sykla a položila mu ruku na břicho. To ho překvapilo. Všestranně. Skutečně si myslel, že je tu jen kvůli opravě televizoru a najednou se v něm začalo vzmáhat mužství. Okamžitě to postřehla.

Podivil se, jak nečekaně k tomu došlo. S ženskými dosud nic neměl a najednou leží na jedné v cizí posteli. Asi vše vykonal dobře. Vzdychala. Pak ho poplácala ho ramenní: „ty hřebečku, tebe bych si tu měla chvílu pozdržet,“ a hned jak se otočila, začala chrápat. Teď musel jít na záchod.

Rázem byli všichni vzhůru. Zdálo se že i celá pavlač, když procházel kolem dalších oken ke společnému záchodu.

Vařila kávu a on zatím otevřel televizor. Takové krámy se mají vyhazovat rovnou na smeťák, v tom má jeho otec pravdu. Šťoural se v přístroji kuchyňským nožem. Kluk ho pozoroval. Možná mu začal nový tatík připadat zajímavým. Zato holka se jízlivě šklebila. Dostala od matky pohlavek. Znovu to zavánělo kraválem.

„Onu elektronku třeba vyměnit,“prohlásil Komár.

„No tak ju vyhandluj, Milouši,“ řekla s pokrčením ramen.

„Nenosím potřebné elektronky po kapsách. A v poslední době ani peníze, jak dáma zajisté poznala. Tato historická součástka by se snad dala schrastit u kámošů na koleji.“

„Tak to prr, kámošku. Dám ti love a víc se neukážeš! Ta bedna puojde, děcka musiu večer čučet na seriál. Jinak tě z kéru nepustím!“

Byla tu ještě jedna možnosti: speciální bazar v centru Brna.

„No vida, študente, helfneš si sám, když de do tenkých. Pošlem tam děcka. Aspoň spolu ještě vklouznem do betle!“

„Říkej mi raději exštudente, to oslovení bude případnější,“ rezignovaně poznamenal Komár a vzpomněl si na včerejší waterloo u zkoušky z matematiky, od které pořád ještě utíká, a jak se zdá, bude to jistý čas trvat, než se někde zastaví a pevně uchytí.

3  

Zesláblé slunce se vytrvale prokousávalo houževnatou šumavskou mlhou, až konečně proniklo k jihovýchodnímu svahu, dotklo se země a začalo ohřívat louku, na které se páslo stádo ovcí.

Jiří Kaláb seděl mezi kořeny mohutné jedle, cítil, jak se sluneční paprsky opřely do kmene i do jeho těla, a přimhouřenýma očima sledoval obrovskou plochu louky svažující se dolů k silnici, na níž od rána hučely motory vojenských nákladních aut a harašily pásy obrněných transportérů. Přesto bylo až opojně nádherné jen tak sedět, být volný, nemyslit na čas a nemít se na pozoru před blbými holkami z učňáku. Jedinou jeho povinností bylo právě jen tak sedět a hlídat stádo ovcí.

K tomu ho na nádraží v Sušici angažoval Janko Kráľ. Pozoroval Jiříka v bufetu, a hned ho měl přečteného. Pouze nedovedl odhadnout, zda útěk z domova nehodlá ten výrostek korunovat i útěkem za hranice státu. Taková šílenost může skončit i smrtí. Pohraničníci střílejí na všechno, co se mezi dráty pohne. Přes takhle ostře sledovanou hranici se dnes dostane málokdo.

Janko Kráľ z domova utíkat nemusel. Jeho posílali sami. Do Čech. Jako děcko s Betlémem, později s drátenickým nářadím. Nakonec se mu Čechy staly domovem. Po válce zamířil sem do vyprázdněného pohraničí, odkud odsunuli všechny zbylé Němce. Léta tu široko daleko nikdo nežije. Proto Janko ví, co je opuštěnost. Teď se mu naskytla příležitost.

Přistoupil ke klukovi a rovnou mu učinil nabídku. Za dvě stovky měsíčně, za jídlo a nocleh, pohlídat šedesát ovcí. Zato ho Janko neprozradí. V polorozpadlém statku po Němcích si budou žít jako grófové.

Až na podzim zaženou ovce domů, začnou vyrábět brynzu a pálit kalvádos. Za statkem je půlhektarový jabloňový sad. Jiřík pak bude brát i prémie. Pro pálenku sem s demižony jezdí major Košnár až z Klatov a prodává ji po celém útvaru. Taková kořalka se v obchodech nesežene. Janka tu všichni vojáci znají. Když jedou kolem jeho otřískaného statku, salutují mu i velitelé.

Nazývají ho Pálenkový král Šumavy.

Jiřík sáhne do torny pro krajíc chleba, namazaný vlastnoručně stlučeným máslem. Takové pochoutce se nic z toho, co mu podstrkovali doma, nevyrovná.

Nejlepší je k tomu ovčí mléko. I to už si umí nadojit. Vlastně tu slupne, na co přijde, a vůbec nepotřebuje prášky. Také bez pilulek na spaní se snadno obejde.

Usíná, sotva padne na kavalec. Někdy si zdřímne i přes den, na pastvě. Hlavně však může snít, kdy ho napadne. Tohle je život! Tak by chtěl žít pořád. V klidu a míru. Až na občasnou střelbu doléhající sem z výcvikových prostor. Ale ta Jiříka už dávno neděsí.

Teď ho ale vylekal vojenský gazík. Odbočil ze silnice a šplhá sem nahoru do kopce jak neúmorný mezek. Janko sedí vzadu a mává kloboukem.

Jiřík ví, co to znamená. Je to jejich smluvené znamení. Místo aby se zvedl a rychle zmizel v lese, sedí dál. Odsud už nemá kam utíkat. Stejně ho dřív nebo později dostanou.

Tak se zas jednou podívá domů. Pouze je mu líto, že ho Janko nenaučí pálit kořalku. Ale na to přece ještě může dojít.

Znovu uvidí tátu, máma a babičku. Ta ho určitě bude objímat, slzet a cpát mu prášky. Nějak to tam do jara vydrží.

Až roztají sněhy a bude třebas vyhnat ovce na pastvu, se k Jankovi vrátí.

Znovu se dá najmout na hlídání stáda a už ho odtud nikdo nedostane.

4  

Ve čtrnáct dvacet to vypuklo. V nabitém sále Národního domu zůstaly prázdné jen poslední dvě řady křesel. Byly vyhrazeny pro porotu v čele s hudebním dramaturgem Jihočeského rozhlasu. Ředitel okresního kulturního střediska účast v porotě odmítl. Vyslal za sebe náhradu v osobě metodika Bernarda Lamače, to slepé a hluché střevo, uznávající jen dechovku. Zato z Tábora dorazil známý saxofonista skupiny Kings Charli Kobližka. Nechyběl ani zpěvák Minesengrů Pavel Lohonka a redaktor Mladé vlny Jarda Klíma. Ta jména měla váhu, atraktivnost i jistou důvěru mezi mládeží.

Na scéně se objevil Karel Pádivý, ve společenském obleku a s kravatou se viditelně necítil dobře, před mikrofonem si odkašlal a nasadil slavnostní tón:

„Zahajuji Bránu Vysočiny, první bigbeatový festival v našem okrese, a vítám všechny návštěvníky i kapely.“

Ze sálu se ozval potlesk a pochvalný pískot. Když představoval členy poroty, která právě usedala, aplaus se ozval znovu. Pouze při jménu Bernarda Lamače změnil pískot polohu a potlesk ke svému jménu obstaral jen metodik sám.

„Jako první vystoupí skupina z Dolních Dvorců, která si říká Šamani!“ ohlásil Pádivý. Publikum z okresního města bylo nad kapelu ze zapadlé vsi povzneseno, mělo své Donaldy a těšilo se na zakázanou skupinu The Univers, takže odezva byla jen vlažná.

Filip pozoroval dění na jevišti z páté řady, malý fotoaparát ho tlačil v kapse, ale ještě vyčkával, ještě nenastala vhodná chvíle, Šamani obecenstvo nevyburcují, a ono zas nepovzbudí je.

Když se ale rozzářila scéna a z reproduktorů vyrazily první, silně přemodulované tóny, většina pochopila, že jsou na skutečném bigbeatovém festivalu, i když jen v Římově a ne ve Woodstocku nebo na ostrově Man, ale i tohle byla živá muzika, která si linula z pódia a oni byli při tom!

Dramaturg z rozhlasu si s povzdechem zakryl uši dlaněmi, na jeho citlivý orgán, kterým se živí, to byla příliš razantní dávka decibelů a metodik Lamač vyskočil a chtěl okamžitě ten kravál zastavit, ale nikdo si ho nevšímal.

V sále se zablesklo. Filip spatřil kluka s mohutným fotoaparátem, krásnou moderní profesionální zrcadlovkou, jakou ještě nikdy neviděl. Vedle té bude jeho fotoaparátek působit jako muzejní exponát.

Albín seděl v šatně, dolaďoval kytaru, žaludek zase cítil až v krku, jako vždycky před blížícím se vystoupením, a ani nepostřehl, že někdo vstoupil do místnosti.

„Vám prej pauzíruje basák,“ oslovil ho kluk s dlouhými vlasy. Albín věděl, že je od Donaldů.

„Co má bejt?“ odsekl naštvaně, protože všechno bylo stejně už ztraceno. Jen doufal, že horší než Šamani z Dolních Dvorců být nemohou.

„Že bych zaskočil, vole!“

„A proč?“

„Na revanš. Večer to v hospodě V sadech rozbalíš s náma!“

A pak už byli na pódiu. Karel Pádivý je ohlásil pod tím směšným názvem Ďáblíci. Ze tmy sálu se ozval pokřik a pískot všech, co je sem z Městečka přijeli povzbudit.

Albín s Filipem začali dvojhlasem, který jim šel nejlépe: Na okno klepe ti, paprsek z perleti... A vyšlo to. Basák od Donaldů se trefil přesně. Bačkorka zaváhal jen nepatrně. První skladba se nad očekávání vydařila. I pan dramaturg na těmi čistými vokály pokýval hlavou. Redaktor Klíma byl zvědav, jestli tahle kapela má i nějakou vlastní skladbu a už si ji zapisoval do notýsku, že by jí dal šanci v rozhlasu.

Jenže Albín si s vlastní písničkou Letní křídla vyrukovat netroufl, raději zvolil neproblematickou Midnight. Ale spíš se chtěl blýsknout před porotou sólem, které nakonec vyvolalo široký aplaus. Proto si dodal odvahy a tak ohlásil předem nedomluvený Dům u vycházejícího slunce a začal zpívat anglicky. Jenže jeho ještě nerozezpívané hlasivky to nezvládly. Ve výškách se začaly škrtit a tóny ztrácely na čistotě. Albín zpanikařil, po první sloce nasadil kostrbaté sólo a druhou začal o dva tóny níž. Jenže jeho úmysl basák ani Filip nepochopili, do udané tóniny se netrefili a tak raději přestali hrát. Písničku musel dozpívat jen za doprovodu Bačkorky, kterému zpoza bubnů čouhala jen hlava a na diváky prakticky neviděl. Při děkovačce se i on chtěl zviditelnit. Vstal, ukláněl se a při tom překotil stoličku, kterou se snažil vzápětí zachytit, aby nespadla z praktikáblů, ale najednou ztrácel stabilitu sám, cítil, že se za stoličkou propadá do jevištní tmy, proto se ještě v poslední chvíli snažil zachytit činelů a porazil charlestonky, a všechno se to s řinkotem řítilo na podlahu jeviště, za následného všeobecného veselí, hurónského pískotu a pokřiku publika. Tak skončilo poslední vystoupení Ďáblíků z Městečka.

V šatně Albín praštil kytarou o stůl takovou silou, že mu z ní zůstal v ruce jen krk. To se teda vyznamenali. Hlavně on, velký lídr! Teď aby snad tady odtud nevylézal. Hodil trosky nástroje na zem a začal po nich dupat jako šílený. Taková ostuda! Struny se mu omotávaly kolem nohou, ale on nepřestával, dokud se na něho ostatní nevrhli, nezkroutili mu ruce za zády a nepřitlačili ho k židli. Někdo mu do obličeje vchrstl limonádu, protože byly obavy že se kytarista Hron pominul.

Nebyl však čas se jeho případem zabývat moc dlouho. Na scéně se objevili The Univers, třebaže metodik Lamač proti jejich vystoupení ostře protestoval. Bál se ideologického tajemníka strany, který ho mohl o teplé místečko za sebemenší prohřešek připravit. Navíc měl špatný kádrový profil. S živnostenským původem ho vezmou akorát tak ke stroji do fabriky nebo k cestářům.

The Univers dodrželi úmluvu. Hráli sice své písničky, ale nezpívali je. Z písniček udělali instrumentálky a tak nemělo být na jejich hudbě nic závadného, kdyby ty jejich texty nezačali zpívat lidi v sále. Což bylo ještě horší.

Filip sledoval kluky v kožených bundách jak suverénně ovládají své nástroje a převyšují místní kapely nejméně o dvě třídy. I předváděné pózy na jevišti dokumentovaly jejich dřívější profesionalitu. Co na tom, že teď zpracovávají dříví v lesích pod Křemešníkem. Už neváhal. Postoupil těsně k pódiu a z optimální blízkosti začal ty vynikající muzikanty libující si v nacvičených figurách, vášnivě fotografovat. Ani neslyšel, že za ním zpívá už celý sál.

Metodik Lamač tohle ideologicky nepřípustné řádění nevydržel. Byl si vědom své odpovědnosti a i možného následného trestu, kdyby nezakročil. Vyrazil z řady porotců, kteří kapelu se zaujetím sledovali, a vyběhl do předsálí učinit tomu bigbítovému běsnění přítrž. Jen honem nemohl najít elektrickou rozvodnou skříň a pak ty správné pojistky. Proto postupně vyšrouboval všechny.

Najednou zhasly reflektory osvětlující scénu, orientační světla v sále a vzápětí ztichla i kapela. Po Národním domě se rozhostila tma, z níž se začal drát ohlušující protestní pískot, který byl slyšet až na náměstí.

5  

Trenér vzpěračského oddílu TJ Uhelné sklady pozoroval Tomáše Berku se zaujetím, ale s nedůvěrou. Tenhle kluk že nikdy nesypal? To ať vykládá holubům! Kde by přišel k takové figuře? Ovšem, sází to tam fest, sice technikou medvědí, ale to se poddá, když si dá říct, a vypadá to nadějně. Tenhle týden je tu potřetí a maká jako galejník. Registrovat ho tedy budou, to v každém případě, jeho váhu potřebují, chlapi mají většinou potíže se v ní udržet, a on se jako dorostenec přežírat nemusí, na to má ještě čas.

Trenér stále nemůže uvěřit, že se ten holobrádek vypracoval v podstatě sám, v nějakém zapadlém městečku. Sport se dnes přece dělá jinak než kdysi, dávno už ne z nadšení, v radosti z pohybu a síly, pro samo rytířské zápolení. Dnes jde o vítězství za žádnou cenu, osobní zájmy sportovce nikoho nezajímají. Ve sportu jde především o prachy a politickou propagandu. Závodník může jen poslouchat a dělat to, co mu nařídí trenér. Neposlouchá-li nebo není politicky spolehlivý, může mít třeba na mistra světa, ale na žádné závody se nedostane. Tak funguje současná sportovní ideologie.

Čestmír Váňa je placeným trenérem, a tudíž hmotně zainteresován na udržení oddílu v první lize. Po takovém talentu, jako je Tomáš Berka, nalezeném prakticky na ulici, rád skočí. Když mu doktorka z psychiatrie líčila Tomův případ, váhal. Se sebevrahy nechce nic mít. Ale snad v tom bylo opravdu jen chvilkové zoufalství. Že selhal na ženské, to se těmhle chlapům někdy stává. Po tříhodinovém tréninku podat ještě výkon v posteli, to zmákne málokdo. On a doktorka je na to všechny často upozorňují. Ale i jejich holky a manželky.

Doktorka se do toho kluka nejspíš zabouchla, jen z profesního zájmu by ho oddílu asi nedoporučila. I místo u saniťáků mu opatřila. To přece není běžný terapeutický postup, jak tvrdí. Čiší z ní obyčejná zamilovanost. Alespoň bude kluk na čas v dobrých rukou.

Tomáš Berka teď nosí v zaměstnání bílý doktorský plášť a jezdí v autě podobné sanitce. Doktorka Vínová zařídila vše, co bylo třeba, a nechtěla za to nic jiného, než aby k ní chodil dvakrát týdně do ordinace, teď už i do její garsonky.

Práce zřízence v protialkoholní záchytné stanici a léčebně Tomáše baví od samého počátku. Je to vzrušení a někdy i slušná porce námahy, když má vzpínajícího se otrapu šoupnout do vozu. Často musí napřed ukončit rvačku, než si vybere toho pravého nebo oba. Zná už všechny hospody a bary v Jihlavě a některé pajzly i v okolí. Barmanky mu důvěrně říkají Tomíku a zvou ho na štamprli. Jenže on zásadně alkohol odmítá, za což ho trenér Váňa veřejně chválí. Chce se ve vzpírání konečně dopracovat k nějakým výsledkům.

Nedávno uviděl v cele záchytky známou figurku! Dovezli sem pana Melichárka z Městečka, prý na popud jeho ženy. Seděl na pryčně celý zhroucený. Rádiovku měl posunutou do týla a brečel jako děcko.

„To mi neměla dělal, to mi přece neměla udělat. Víš že mě chce dát na léčení?“ svěřil se Tomovi, když ho poznal.

„Vaše paní?“

„Jo, moje kalupinka!“

Tom zašel za doktorem, o Melichárkovi řekl co věděl, a ještě přidal přímluvu. Proto pan Melichárek, po dlouhé doktorově domluvě a výstraze, ale i na základě znaménka v jeho životopisu, kterým se v některých spisech označují spolupracovníci StB, k nemilému překvapení své ženy, už v poledne seděl doma u oběda. Dostal za trest jen krupičnou kaši, ale i ta mu tentokrát chutnala.

6  

Na okresním bigbeatovém festivalu Brána Vysočiny se konečně, po tom zdržení s výpadkem elektrického proudu, začaly vyhlašovat výsledky a rozdávat ceny. Porota rozhodla jednomyslně, zvláště když se hodnocení nezúčastnil okresní metodik soudruh Lamač, který po svévolném extempore kamsi zmizel.

Kapelu The Univers z několika příčin nehodnotila, protože nebyla ani oficiálně přihlášena, navíc, kdoví, jaký by z toho mohl být politický skandál!

Jako když tu nebyli. Stačilo, že metodik z okresního kulturního střediska při jejich vystoupení provedl klukovinu s elektrickým proudem. Porota se do místní politiky nechtěla zaplétat.

Janička Přástová pobíhala po Národním domě, sháněla vedoucí skupin, s nimiž si chtěli porotci ještě pohovořit a očička jí svítila. Předtím měla žízeň a tak ji Karel Pádivý pozval do bufetu, Teprve po třetím doušku zjistila, že pomerančový džus je říznutý vodkou. Přesto jej bez váhání vypila.

Jako naschvál nebyl k nalezení Albín Hron. Nevěděl o něm Filip ani Bačkorka, dokonce ani Lenka. Tu jedinou napadlo, kde ho hledat, kam si studenti chodí léčit bolístky ze špatných známek a zpytovat duše. Do polorozpadlého kostelíku na kopečku zvaném Kalvárie, kousek od gymnázia.

Ještě tam zbývá pár lavic a dírami ve střeše je vidět přímo do nebe. Městští i straničtí činitelé chtěli tu ostudnou ruinu tyčící se nad okresním městem už dávno zbourat, ale zabránil jim v tom památkový úřad. Jenomže ten zas nemá peníze na opravu. Prostředky k opravě samozřejmě soudruzi neposkytli, takže kostelíček chátrá utěšeně dál.

Albín seděl v lavici a kouřil. Lenku nezaslechl. Když mu položila ruce na oči, škubl sebou, poznal ji po hlase a zoufalství vystřídal vztek.

„Já nepotřebuju červenej kříž!“ utrhl se na ni.

„Názor poroty by tě ale zajímat měl. Pokud z něho ovšem nemáš strach! Třeba to nedopadlo tak špatně, jak si myslíš.“

Opravdu to nedopadlo špatně pro nikoho. Vždyť nešlo o žádnou postupovou soutěž, či drahé ceny, spíše jen o přehlídku, a vskrytu, což se ovšem nemohlo říkat nahlas, o propagaci bigbeatové muziky v jednom zapadlém koutu Čech.

Pouze Donaldi se cítili dotčeni. První místo nebylo uděleno. Jakoby je porota mlčky přiřkla skupině The Univers. Její jméno však ani nezmiňovala, neboť metodik Lamač, který se tajně vrátil, vše podrobně zapisoval.

Pak ale Donaldy rozjařili páni z rozhlasu: Jednu z jejich písniček jim Jarda Klíma ve studiu natočí pro pořad Mladá vlna. Jenže se při tom drbal za uchem. Kapela by si zasloužila přece jen výraznějšího sólového kytaristu.

Výsledky se nakonec vyhlašovaly oficiálně přímo na scéně. Ze skupiny Ďáblíci se tam ocitli jen Filip a Bačkorka, který sklidil mimořádně veselý aplaus za ten svůj nenaaranžovaný pád od bubnů. Albín se právě vracel do sálu a už neměl odvahu na jeviště vystoupit. S neúspěchem se smířil a tak zasedl vzadu do křesla vedle Lenky a uznal, že tu byly lepší kapely, které si ocenění daleko víc zaslouží. Stále se nemohl zbavit pocitu, že skupina The Devils, se tady sešla naposled a tudíž se dnešním dnem definitivně rozpadá.

Najednou jeho jméno zaznělo z reproduktorů a on sebou cukl, jak se lekl. Lenka do něho začala šťouchat a vyzývala ho, aby vstal a šel na jeviště. V sále se ozval pokřik pískot i aplaudování. Pořád ale přesně nevěděl, co to znamená.

Předali mu diplom s čestným uznáním za procítěný sólový projev ve skladbě Půlnoc. A znamenalo to jediné: Albín Hron byl vyhlášen nejlepším bigbeatovým kytaristou okresu.

Když pak šli účastnící festivalu středem římovského náměstí kolem kašny a Solnou branou k restauraci V Sadech, kde se večer měla za účinkování všech skupin konat taneční zábava, Janička vzala Albína a Filipa pod paži a nadšeně volala:

„A to jste ještě neviděli moji garsonku! Musíte se ke mně jít podívat! Pojďte se podívat na mou garsonečku, je kousek odtud na sídlišti. Koupila jsem si nový lustr a záclony. V mé garsonce můžete klidně i přespat!“

Avšak Karel Pádivý, který se držel poblíž, rázně namítl, že tohle nepřipadá v úvahu, pro všechny jsou noclehy zajištěny v turistické ubytovně, a Janičku majetnicky přitáhl k sobě.

7  

O tom, že Albín Hron je nejlepším kytaristou okresu, se Městečko dočetlo v okresních novinách. Psalo se tam, že Hronův úspěch není náhodný, muzikantský talent prý zdědil po svém otci, který v době okupace, navzdory krutým válečným podmínkám a hrozbě nacistické perzekuce šířil slávu české hudby i po Německu. Navíc ve své kapele ukrýval hudebníka židovského původu, kterému tak zachránil život.

Starý Hron dal synovi při řezání polen pohlavek: „Cos těm pitomejm novinářům nažvanil? Ty z komára vždycky udělají velblouda! Lidi se mi teď budou smát a komunisti mě sežerou! Za trest nařežeš všechno dříví sám. Já teď musím jít foukat na trumpetu, abych byl trochu ve formě. Naší muzikantskou partu pozvali na tancovačku do Dírný.“ Skřípáni pily pak doprovázel plný a melodický zvuk křídlovky a Albín musel uznat, že fotrovi to pořád fouká dobře.

Když si novinový článek přečetl kapelník Špaček, vyletěl ze své kanceláře, ale na chodbě se zastavil. Nedovolil si s tím výstřižkem běžet k řediteli, ten by ho jistě jako vždy odbyl mávnutím ruky, a náměstek Plechý je pořád ještě v nemocnici. Nikomu si na ta drzá slova mladého Hrona, který jeho kapelu v Městečku nazval »dechovým sanatoriem«, nemohl postěžovat. O to pevněji byl rozhodnut ten Hronův bigbít rozehnat, rozprášit, zničit.

Filip doma při večeři rozevřel okresní noviny a pořád nemohl uvěřit, že jeho fotografie z bigbeatového festivalu je otištěna na předposlední stránce. Chtěl se pochlubit otci, jako se na poště pochlubil paní Růže, a při tom se začervenal, protože jí pohlédl přímo do očí a uviděl tam šibalské zablesknutí. Následný dopis šéfredaktora od něho žádá snímky z veřejných akcí v Městečku, zvláště pak snímky ze schůzí městského zastupitelstva, z různých dobrovolných brigád a společenských akcí. K tomu by však Filip potřeboval nový lepší fotoaparát!

„Kdyby ses rači věnoval svýmu povolání!“ zareagoval věcně otec.

„Co když bych se chtěl právě věnovat fotografování?“

„Na to není doba,“ odpověděl otec, „To tě dneska neuživí. Buď rád, že ses dostal k poště. Tam to máš do smrti jistý.“

„Já chci ale něco víc, než jen roznášet balíky a dopisy!“

„Copak tě nechají? Přečet sis, co od tebe chtějí. Jen samou komunistickou propagandu! Ty bys jim chtěl sloužit a koupit si kvůli tomu novej fotoaparát?“

„Ty nechápeš, že fotografovat neznamená jen někomu sloužit, ale především něco objevovat?“

„Jestli chceš na fotoaparát půjčit, tak se mnou nepočítej!“

„A ty sis do začátků nepůjčil?“

„A od koho asi?“

„Od žida Tauba!“

Matka tohle jméno neměla zaslechnout. Nemělo se tu vůbec vyslovit. Otcem bylo navždy zapuzeno, zatraceno, coby domácí tabu. Jenže teď tu padlo a matka zbystřila. Sama nevěděla, jak to tenkrát dopadlo, když druhý den Taub odjížděl transportem, s hvězdou na klopě a s celou rodinou a už se nikdo z nich nikdy do Městečka nevrátil.

Teď tu to jméno vyslovil jejich syn v souvislosti s penězi.

„Toho už nikdy nezmiňuj! To jméno tady nevyslovuj! Měl stejně starého syna, jako jsi byl ty! Jmenoval se David! Všichni v tom koncentráku zahynuli!“

Filip se najednou zastyděl, Davida Tauba přece znal. Někdy si s ním hrál na ulici. Otec ho teď dokonale zaskočil. Kdyby mu nyní ukázal onu smlouvu s židem Taubem, na jejímž základě chtěl od něho půjčit peníze, otec by se nejspíš rozzuřil a dostal další srdeční záchvat. To Filip kvůli penězům riskovat nechtěl a nesměl. A už věděl, co s tou smlouvou udělá. Při nejbližší příležitosti ji spálí v kamnech. Na lepší fotoaparát si nejspíš bude muset vydělat.

Den na to si Filipa zavolal poštmistr Půlpán a smutně pokyvoval hlavou.

Celé noci kvůli Hošnovi nespal. Měl na něho vypracovat posudek, a nechtěl mu ublížit, nechtěl být překážkou v jeho poštmistrovské kariéře. Dokonce začal brát ohled na ztřeštěnost mládí. Někdy věří, že se Hošna přece jen usadí a po čase dozraje natolik, aby mohl tak zodpovědný úřad zastávat. Jindy však o tom velmi vážně pochybuje, to když ho Filip zaskočí novými výstřelky, v poslední době tajnou fotokomorou, kterou ve sklepě pošty objevil Jágr. Poštmistr přece nemůže bláznit s fotoaparátem a koketovat s novinami. Copak mu ale může něco takového napsat do posudku? Vždyť by tím Hošnu zničil a to si na svědomí nechce vzít. Nakonec jej v obalených větách, které v podstatě nic neříkaly, doporučil.

Filip si posudek přečetl a poděkoval. Ale nezmínil se o tom, že poštmistrovský kurs odmítá. Místo přihlášky do kursu poslal výpověď ze zaměstnání.

Večer v hotelu Perla zapíjel s kamarády svůj rozchod s poštou i s Městečkem. Cigaretový kouř se mísil s melancholií a mlčením. I Albín Hron odchází, i když ne daleko. Souhlasí s otcovým návrhem a přijímá podnájem v Římově, který mu Donaldi sehnali. Jako sólový kytarista jejich skupiny bude dvakrát týdně vystupovat v restauraci V sadech. Zná už i termín nahrávání v českobudějovickěm rozhlasovém studiu.

Bačkorka s povolávacím rozkazem v kapse se u stolu spíš krčí a vypadá jak nedorostlé kuře. Když si uvědomí, že to blbé lejstro ho posílá až do Michalovců, má z té vojny tak trochu strach. Jen Johny se svou nedoléčenou nohou zatím zůstává. Vojna pro něho po tak těžkém úrazu momentálně nepřichází v úvahu. Zato ho čeká jiná povinnost, o které se ještě kamarádům nezmínil. A možná se i on odstěhuje. Jeho domovským místem se pak na celý život stane vesnice Potočná.

Seděli u stejného stolu jako tenkrát, když se Filip vrátil z vojny a kdy si připíjeli na budoucnost a na úspěchy právě založené kapely. Teď si vlastně nemají no co připít. Kapela se rozpadla a oni se rozcházejí. Není žádný důvod k oslavě. Ale jen do té doby, než plavčík Švarc, který sedí u protějšího stolu s dvoudeckou bílého, podá Filipovi noviny.

Na zatrženém článku »Vzpěračská liga zabírá« není nic pozoruhodného, dokud Filip nedospěje k poslední větě:

„Tomáš Berka vyrovnal republikový dorostenecký rekord v nadhozu.“

A najednou vzplála velká radost, noviny šly od stolu ke stolu, Johny vzápětí objednal pět velkých rumů, protože k té oslavě Tomova vzpěračského rekordu přizvali i plavčíka Švarce, který vlastně Tomovi zachránil život.

8  

V neděli po obědě vzal Johny hůl, matce řekl, že jde na fotbalový zápas místního Slavoje a vyškrábal se do autobusu, který měl zastávku i v Potočné.

Vystoupil s jednou babkou a zeptal se jí na stavení Pokorných.

„Myslíš, synku Pokorných na vršku, nebo pod rybníkem?“

„Ty, co mají Elišku?“

„Tu zjizvenou?“

„Přesně tu,“ řekl Johny. Babka se snažila vyzvídat dál, ale on už jí neodpovídal a vydal se k rybníku.

Chalupa se mu zdála solidní, rozlehlá a byla čerstvě obílená. Ve výklenku nad vrátky uviděl sošku panenky Marie s Jezulátkem. To ho trochu zneklidnilo. On do kostela nechodil. V zahrádce před stavením kvetly floksy a chryzantémy. Napadlo ho, zda neměl mít kytku, ale to by celá vesnice už předem věděla, proč je tady. I tak ho z okolních chalup sledují. Zhluboka se nadechl a otevřel vrátka.

Na zápraží nebyl nikdo, ani pes. Jen na dvoře hrabalo pár slepic a výstražně zakokrhal kohout.

Teprve po chvíli se odněkud ze stodoly ozval hlas: „Co tu chcete?“

„Hledám Elišku,“ odpověděl Johny a nevěděl komu.

Pak se objevil chlap a šel proti němu po zápraží. Šlachovitý, už trochu nahrbený, ale zřejmě pořád při síle. Čišela z něj selská nedůvěřivost a zatvrzelost. Ten nedovede odpouštět, napadlo Johnyho. Podvědomě čekal, kdy chlap něco popadne a vrhne se na něho.

„Co chcete Elišce?“

„Rád bych ji viděl!“

„Vám nestačí, že ste ji zohyzdil, ještě se na ní přídete koukat?“

„Musím s ní mluvit,“ řekl Johny odhodlaně.

„Co chcete říct jí, můžete říct i mně!“

„Já vám to teda klidně řeknu: Chci si ji vzít!“

V mužově tváři to zacukalo.

„Abyste neplatil doktory a špitály, co? Abyste se vyhnul soudu, že jo? A za čas jí odkopnete jako prašivýho psa, možná i s harantem!“

Johny se přibelhal k šlachovitému muži tak blízko, jak jen to šlo. O hůl se neopíral, ale ani ji nepřipravil k obraně. Hleděli si vzájemně do očí, a pohledem uhnuli, až když se ve dveřích objevila Eliška a za ní její matka.

„Jí sem to pověděl už v nemocnici, teď to povím i vám. Je to má povinnost. A nejen povinnost. Je to má vůle. Chci si Elišku vzít a vy tomu nemůžete zabránit.“

Kývl na dívku, kterou matka tlačila zpět do předsíně, otočil se a vykulhal ven ze stavení.

U hráze rybníka ho dohonila. Viděl, že má v očích slzy. Pod levým se větvila nedohojená jizva s paprsky nepravidelné hvězdice a se stopami stehů.

Nebyl to nijak příjemný pohled, ale Johny ho vydržel.

„Můžeš jít kousek se mnou?“ zeptal se a ona přikývla. Držela se nepatrně vpředu, aby jí nebylo vidět do tváře. Rozrušení se zklidnilo, napětí povolilo.

Začali spolu hovořit.

Jak šli po hrázi, vesnice je bedlivě pozorovala desítkami párů očí. Dívaly se na ně zavřenými okny i otevřenými vraty, ze zahrad i z dvorů, přes ploty a zídky, odevšad, odkud na ně mohli dohlédnout. Některé ženské si myslely, že by to mohl být docela pěkný pár a začaly jim vskrytu přát.

10  

Budík zařinčel ve čtyři hodiny ráno. Filip už nespal a pronikavé zvonění umlčel v samém zárodku. Nač bouřit dům, nač dávat matce ještě jednu příležitost k dramatické scéně. Proč si na poslední chvíli komplikovat zatím spolehlivě utajený odchod z domu i z Městečka. Vše vykrystalizovalo, dozrálo, vše se naplnilo. Zbývá jediné: odkopnout peřinu a vylézt z teplé postele. Dnes už bude usínat jinde. Zřejmě jen na matracích v Petrově malířském ateliéru, ale určitě v Praze.

Daroval si posledních pět minut. Rozsvítil lampičku, ruce položil na peřinu a rozhlédl se po místnosti. Kupodivu se nedostavila žádná lítost, žádný stesk. Před dvěma a půl lety, kdy budík zvonil stejně časně a na stole ležel rozkaz k nástupu do domažlických kasáren, to bylo probuzení kruté, odporné, plné beznaděje. Tenkrát musel. Teď chce. Proto si ještě dovolí na pár okamžiků otálet.

V Městečku zanechá veškeré dosavadní jistoty: domov, práci, kamarády. Pevninu důvěrně známou, dokonale zmapovanou, bezpečnou, k životu zcela dostačující. Není přece podstatné, kde člověk žije, ale jak žije. I v Městečku se dá žít. Dokonce pohodlně, nevzrušeně, v klidu, v neměnném rytmu střídání ročních dob. Mohl by zde prožít celý život. Ostatně se tu narodil. Tady je doma.

Tak to ne! Jen žádný sentiment a žádný strach z neznáma, z velkého světa. Domů se přece může kdykoli vrátit. I ztracení synové a dcery se vracejí, pokud se ovšem neztratili za ostnaté dráty, jak to provedla Saša Jánská. Až zchladne vařící se krev, až poleví nevraživost, přijede. Ale už jenom na návštěvu.

Rozhodně sem přijede na léto.

Opět se všichni sejdou na terase plovárenské restaurace, srazí několik stolů dohromady a ve zlatofialovém letním podvečeru usednou ke sklenicím, v níž budou jiskřit paprsky zapadajícího slunce. Albín pozvedne kytaru a zazní krásný zvučný akord a oni budou mít pocit, jakoby každý byl jedním z jeho harmonických tónů.

Petr otevře ranec nejnovějších politických vtipů, a Filip už bude některé znát z Prahy, pár polínek svého humoru přiloží i Johny, určitě zas bude mít na sobě nějaký ovaz, bez ran a šrámů by to pro něho nebyl žádný život. Bačkorka ve své dobromyslnosti tlouštíka a věčné touze po uznání bude od výčepu nosit pivo pro všechny, za což se mu kýžené pochvaly skutečně dostane. Marie bude na rychle se prázdnící půllitry pohlížet s obvyklou nevolí, a bude ještě krásnější.

Až opět zazvoní sklenice k přípitku, jeden ze sražených stolů lehce zakolísá a začne stoupat vzhůru. Prázdné půllitry na něm zacinkají a ti se slabšími nervy se budou snažit je zachytit a dívky zapiští strachem. Tomova tvář zůstane pokerově nehybná, jen svaly mu viditelně napnou džínovou košili a možná, že nějaký šev povolí. Komár nevzrušeně prohlásí:

„Mne tato ztráta gravitace neděsí, neboť na onen levitující stůl jsem si sklenici rumu ještě nepostavil. Nicméně tak učiním vzápětí poté, co náš železný muž dokončí svou produkci a vrátí nábytek původnímu účelu. Důvodně předpokládám, že ono nalakované dřevo unese i váš finanční příspěvek, kterým tento večer zatížíte.“ A položí na klesající stůl, na důkaz své solventnosti, celou stokorunu. Inženýrský titul, po kterém prahla jeho matka, oželel bez zármutku, neboť profese televizního opraváře, a hlavně její melouchářská odnož ho trvale udržuje v balíku.

Janička se zahihňá. Alkohol v její krvi dosáhl příjemné hranice, a to jí činí půvabnější, roztomilejší, přitažlivější. Stav lehké euforie potrvá do doby, kdy jedinou skleničkou překročí svou míru. V genetické výbavě zděděné po otci jí stejně jako jemu chybí signální zařízení, kterému se lidově říká špérklapka. Konce jsou pak nepředvídatelné.

I Marie se posléze uvolní, mírně sevře ruku svému budoucímu, po zralé úvaze zvolenému životnímu partneru inženýru Maternovi, který ji sem z Prahy vozí na víkendy automobilem zahraniční značky a jemně mu tak naznačí, aby překryl Komárovu stokorunu větším platidlem.

Také Lenka chce přispět a dokázat, že upřímně touží náležet k této letní společnosti, a může si to dovolit, její kapesné bylo po přijetí na vysokou školu ekonomickou patřičně zvýšeno. Taťka už se smířil, že z ní nebude doktorka. Ani přes intervence známých se na lékařskou fakultu nedostala, zato ekonomický směr bere na studia každého a bez protekce. Ekonomové, kapitáni průmyslu, jsou přece stejně potřební, jako lékaři. Alespoň nebude muset biflovat obávanou latinu, zato si užije trochu víc marxismu-leninismu.

Lenka ale nepoloží bankovku na stůl, nýbrž vstane, odejde k výčepu a sama k údivu všech přinese dvě láhve šampaňského. „Jedna za mě, druhá za Albína!“

Petr okamžitě láhev uchopí a velmi obřadně s nevídanou okázalostí uvolňuje odborně zátku a všichni začínají odpočítávat od čísla deset čím dál hlasitěji, až hlasitý výbuch v těch frenetických výkřicích téměř zanikne.

„Tak tedy připijme!! Na radost nových teplých dnů, na opálenou pleť a křivky dívčích těl, na mužné paže pro laskání i souboje, na čistou vodu a její vlídnou náruč, na vlahost podvečerů a soumraky bez smutků, na vůni letního deště, jenž smývá beznaděj. Na záblesky letních bouří a náhlé prozření, na noci padajících hvězd a vzlínající touhy, na přání tajná a úpěnlivá, na tmu která neděsí, na lásky přiznané i skryté, na hebkost trávy k spočinutí, na hudbu sladkou i burácivou, na východy slunce při návratech domů, na všechny zázraky léta! Na to že dýcháme, vidíme, slyšíme, cítíme, žízníme! Na tohle šťastné shledání!“

Filip uslyší explozi druhé uvolněné zátky, a pak se s trhnutím probudí. Na pár minut ještě usnul a tak málem zmeškal své poslední vstávání!

Rychle a tiše se oblékne, spěšně ustele dosud teplou postel a do kufru uloží posledních pár věcí. Snad by měl ještě přibalit své někdejší iluze, ale ty se jeho časně ranního spěchu polekaly, rozprchly se po místnosti, po domě, po Městečku, kde prožil většinu života, i po okolí, které jako pošťák důvěrně zná. Nestačí je v tom spěchu pochytat, a v kufru už stejně není místo.

Tak tedy odejde bez iluzí, jenom se vzpomínkami, které z paměti vymazat nelze. Především vzpomínkami na uplynulé léto. Mnohým dalo křídla. I jemu. Bylo jakousi zkouškou i branou do dalšího života. Tou nepředvídanou zkouškou a nepředvídanou branou prošla celá jejich parta. Někteří úspěšně, jiní se šrámy.

Tomovi zůstane jizva na zápěstí a vědomí, že rekordy se dají lámat jenom za živa. Elišku Pokornou poznamenala natrvalo. Ze svého okolí odstraňuje permanentně všechna zrcadla. Jen Johnyho rozhodnutí jí dodává sílu a naději, a ve chvíli úzkosti se modlí, aby bylo tak pevné a trvalé, jak tvrdí on. Johny už bydlí v Potočné. V JZD mu nabídli místo truhláře a celou prázdnou chalupu. Zraněná noha však bolí při každé změně počasí a starý Pokorný se sňatkem své dcery zatvrzele nesouhlasí.

Smrtelnou ranou byla zasažena Albínova naivita. Zato ale včas pochopil, že doma sláva neroste a že je zbytečné a marné vést velké bitvy o malé cíle. Poučil se: V malých poměrech je všechno malé. Svět má své pevně stanovené proporce. On je teď muzikantskou hvězdou okresu, a může mířit výš. Vážně se o něho zajímají táborští Kings.

I Janička odešla. Osvobodila se od hrůz, které jí doma potkávaly, od výstupů věčně opilého otce, od bezesných nocí a hrdlo svírajícího strachu, kdyby ji snad někdo přišel k nim domů navštívit. Má teď útulnou garsonku v Římově. Smutno jí v ní nebývá. Nejčastějším hostem je Karel Pádivý. Sice ženáč, ale zato milý obětavý a všechno schopný zařídit. Pouze jistotu, že sama nesklouzne na otcovu blátivou cestu, ještě nemá. Sklenička alkoholu ji stále děsí i láká.

Alkohol se stal osudným i panu Melichárkovi. Nic nepomohla Tomova přímluva u ředitele protialkoholní léčebny a přivezli ho znovu, tentokrát natrvalo.

Nezpůsobila to jeho žena, ale jeden z posledních rozkazů generála Jánského, který ještě stačil vyřknout, než se po útěku jeho dcery na Západ, rozlomila židle a on na základě vlivných známostí, bratrské pomoci a skutečnosti, že je po matce Rus, zakotvil v jednom ze sibiřských velkopodniků kde mu narychlo zřídili místo obchodního zástupce, což bylo rozhodně lepší než odsouzení socialistickou justicí za velezradu. Navíc, po čase jeho generálské hvězdy mohou opět získat ztracený třpyt a po eventuelním návratu někoho oslepit i když už mu je jeho dcera leštit nebude. Ta si zatím léčí v New Yorku svůj neodeznívající mindrák ze znásilnění divokým Arabem. Manželka s ním do té sibérie odjet odmítla.

Irena, na rozdíl od jiných zneužitých holek věděla, že se rozhodla správně. Dětské domovy jsou poučné instituce. Volba mezi dobráckým tlouštíkem Bačkorkou, který teď slouží vlasti ve slovenských Michalovcích, a prachatým montérem Václavem, splnila její očekávání v plné míře. Poprvé má svůj opravdový byt a zařizuje si ho tak, jak se jí líbí. Poprvé je vlastně svobodná. I když se vdala. Dítě není překážkou a na otcovství nezáleží. Jen se o ně musí starat jinak a pečlivěji, než to svedla její máma.

I Marie je spokojena. S grácií a s úspěchem prodává módní doplňky na Vinohradské třídě. Svým milým vystupováním si dokázala v krátké době vytvořit okruh stálých zákaznic. Má utkvělou představu, která by slušela všem prodavačům, že onen roztomilý krámek patří jí. Kdyby jí však opravdu patřil, už dávno by měla nad vchodem modrý neon. Takový malý neón, kterých jsou v Pařížských ulicích tisíce. I v těch se možná bude brzy procházet, získá-li její manžel, inženýr Jaromír Materna, místo na ambasádě ve Francii.

U Marie by rozhodně nakupovala i Saša Jánská, i když už dnes zná luxusnější obchody na 5.avenue, i v mnohých amerických velkoměstech, po kterých putuje s tanečním souborem. Své nádherné tělo a taneční nadání uplatňuje jako sboristka v hýřivé revui, ale jinak s ním nekupčí, i kdyby chtěla. Po znásilnění Alím v rakouském lese u hranic se dodnes nemůže té antipatie k mužům zbavit. Její odpor k chlapům, i přes neustálé porady s psychiatry, beznadějně trvá. A kdoví, zda kdy pomine. Takhle si útěk do svobodného světa nevysnívala.

Nejvíce z letního pobytu v Městečku vytěžil Petr. Nejen bezplatný azyl u starostlivé tetičky a pár piv od kamarádů. On jediný dosáhl zázraku. A zasloužil si to. Bez něho by ono léto nebylo plné křídel. On jediný se má také proč vrátit. Získal svou první zakázku. Vyklidí zdarma zámeckou věž a začne restaurovat zapomenuté fresky, které odborníci považují za středověký unikát. Možná že jednou postaví pod gotickou klenbu svůj malířský stojan a začne konečně malovat. K večeru samozřejmě usedne za stůl na terase plovárenské restaurace, objeví se přátelé a známí, osmělí se i jiní, přisednou k jeho stolu, někdo pozvedne kytaru, zazní krásný zvučný akord a zas bude v Městečku léto plné radosti. Jenže někteří z toho minulého už tu nebudou. Křídla je odnesla. Pochopili, že jimi mohou zamávat a vzlétnout a rozletěli se do všech světových stran.

Posledním, kdo tu zbyl, je Filip Hošna. A ještě může couvnout. Znovu zalézt do postele, zaspat všechny své představy a plány, a pak se kajícně omluvit poštmistru Půlpánovi. Za tu mladickou nerozvážnost ho starý pán přísně pokárá, ale odpustí mu, přijme ho zpátky a od té chvíli začne Hošnovi důvěřovat. A Paní Réza na něho tajně mrkne, rukama neznatelně pozvedne své poprsí, protože si představí, jak se do něj zaboří Filipův obličej a ruce budou hladit jej silná stehna, která se začnou rozevírat a celé její tělo polije už předem nesmírná slast, která předchází každému splynutí s tím ještě nedozrálým milencem, jehož si tak hezky vyhýčkává.

Filipa z té milostné představy zamrazí v šiji! Je přece nejvyšší čas!

Už je oblečen, věci sbaleny, úspory několikrát přepočítány a rozděleny tak, aby vydržely co nejdéle. Vše se vešlo do jediného kufru. Ale i jeho otec začínal s jediným kufrem, jak rád zdůrazňoval. Měl v něm čamrdářské náčiní a dvě košile. Filip má v kufru fotoaparát. Zatím jen starý měchový. Za čas si pořídí lepší, moderní, za čas se musí jako fotograf prosadit. Musí!

Sešel do přízemí a našlapoval opatrně, aby v domě nezpůsobil hluk. Oblékl plášť a rozhlédl se po předsíni. Nebylo s kým se rozloučit. Jeho přítel Sam Someone už nežil. Filip sáhl po vypínači, aby zhasl světlo, ale pak si to rozmyslel. Za Sama nechal v předsíni rozsvíceno.

Otevřel domovní dveře. Tma, mlha a pronikavý chlad ho spojenými silami tlačily zpět do domu. Raději zamkl na dva západy, jak mu vždy matka přikazovala. Velký domovní klíč vhodil otvorem pro poštu dovnitř. Uslyšel, jak cinkl o dlážky. Byl to jeho poslední pošťácký úkon, a také jediný hlasitý zvuk, který při odchodu způsobil.

Šel mrazivým a temným listopadovým jitrem k nádraží. S rozechvěním, ale beze strachu. Pociťoval jen jakýsi nedefinovatelný smutek, ale ten se dostavuje pokaždé, když člověk něco opouští. Rozhodně jej nevyvolal ten dušičkový čas. Jemu v hlavě zněla Albínova píseň o letních křídlech.

© 2021 Miloš Konáš

30.05.2021 15:37