Vítej, návštěvníku!

Výlet

Musím přiznat, vzpamatovával jsem se z toho šoku pomalu. Trvalo mi to dvě a možná i tři hodiny, než jsem byl opět schopen podívat se na návštěvníka. To už jsme spořádali rychlou snídani, během níž návštěvník okukoval, jak držím a pojídám chleba, aby se ode mne příliš nelišil. Musím mu přiznat, odkoukal to bravurně a chvílemi jsem měl dojem, že mě začne zase peskovat jako kdysi máma, abych jedl pomaleji a nemlaskal.

»Mohli bychom se takhle spolu podívat mezi lidi?« zeptal se mě, když jsme dojedli.

»Jestli chceš být nenápadný, měli bychom to ještě trochu trénovat,« zavrtěl jsem hlavou. »A kromě toho, v tomhle oblečení to nepůjde. To by šlo, kdybys vypadal třeba jako já.«

»To nejde,« namítl. »Ne že bych nemohl vypadat stejně jako ty, ale ostatním lidem by to bylo nápadné. Pochopil jsem už, že se lidé odlišují tvářemi víc než my a dvě stejné tváře jsem na vašich obrázcích vedle sebe nikde neviděl.«

»V tom máš pravdu,« uznal jsem. »Ale ani takhle to nejde. Nemůžeš jen v tričku a kraťasech, když vypadáš jako ženská. Já tak chodit mohu, ale ženské mají oblečení složitější.«

Musel jsem mu vysvětlit, že já v tomhle triku chodit mohu, ale on, když už je v ženském těle, musí mít pod tím podprsenku, jinak bude budit pozornost skoro jako kdyby měl na těle původní zelené šupiny.

»Takže jde jen o nějaké doplnění, ne?« zajímalo ho to.

»Jo – naštěstí mám tady věci po tetičce,« napadlo mě včas. »Snad tam pro tebe něco najdu.«

Hned mi ovšem došlo, že to nebude úplně jednoduché. On se do toho neumí ustrojit a já bych si podprsenku také nedokázal věrohodně obléci. Hned mě napadlo několik momentů z grotesek, jako třeba »Někdo to rád horké«, kde se také chlapi nastrojili do ženských šatů – obzvlášť scéna, kdy jeden z nich obdivuje, jak se kolemjdoucí žena kolem nich vznáší na podpatcích, zatímco oni za ní trapně škobrtali. Nebo scéna z filmu »Pane, vy jste vdova«, kde se bývalý chlap nemotorně strojí do ženských šatů a v nouzi si přišpendlí punčochy k noze, protože naštěstí necítí bolest. Pak jsem si vzpomněl na knihu Marka Twaina o Huckleberry Finnovi, který se také nastrojil do holčičích šatů, ale farmářka ho odhalila během pěti minut, neboť se choval nezaměnitelně jako kluk.⁸

Nebudeme to mít snadné!

Oblečení jsme nakonec jakž takž zvládli. Snad poprvé jsem otevřel tetiččinu skříň a po chvíli hrabání našel nutné součástky. Mimozemšťan si – byť trochu neohrabaně – navlékl podprsenku a pak jsme spolu zvládli i ostatní části ženské garderoby. Naštěstí toho v létě ženské na sobě mnoho nemají. Když si mimozemšťan oblékl i sukni a halenku a obul tetiččiny střevíce, vypadal skoro jako žena. Ještě se v tom naučit chodit – a mohli bychom vyrazit mezi lidi. I když bych to raději neuspěchal.

Zvykl bych si i na to, že vypadá jako moje máma za mlada. Měl dokonce i její úsměv a když se pokusil mluvit, měl i její hlas. Tak dokonalou podobu dokázal vytvořit! Kde zůstaly jeho žraločí zuby a vypoulené ještěří oči? Teď byl zkrátka člověkem a navíc ženou, jen pro mě v tom byly přimíchány kapky hořkosti. Kdyby si aspoň vybral moji babičku! Tu jsem si za mlada nepamatoval a tolik by mi ji nepřipomínal!

Předpokládal jsem, že ve vsi nikdo moji mámu nepamatuje. S tetičkou si sice občas psala, ale sem do vsi tak často nejezdila. Nehrozilo tedy, že ji někdo pozná. Přistoupil jsem proto na nápad jít se po obědě rozhlédnout po vesnici. Zajímalo ho, jestli se tady všude bydlí v dřevěných roubenkách, i když jsem ho ujišťoval, že opravdu staré roubenky, jako moje po tetičce, jsou dnes vzácnost, takže jsou až chráněné památkovým zákonem.

»Vypadáš už skoro k světu,« zhodnotil jsem ho. »Ale tím bys ošidil jen chlapy, ženské bývají k detailům pozornější.«

Strašila mě vzpomínka na to, jak bleskově farmářka v knize Marka Twaina odhalila Huckleberryho Finna. A to podle detailů, jakých si chlap prostě nevšimne. Například mu hodila do klína klubíčko. Huckleberry je chytil mezi koleny, jenže ženská v tom případě kolena naopak roztáhne a klubíčko chytí do sukně. Mě by to fakt nenapadlo a takových detailů tam bylo víc. I když dneska chodí i ženské v riflích a musely si změnit reflexy. Huckleberryho štěstí bylo v tom, že mu farmářka nedělala problémy.

Podle mě největší nebezpečí odhalení hrozilo, kdyby někdo na mimozemšťana promluvil a nedejbože vyžadoval odpověď. Co s tím? Nebylo by lepší hrát hluchoněmou? Pak bych odpovídal já a to už by se dalo uhrát aspoň do autu.

Navrhl jsem mu radši krátkou výuku nejběžnějších českých frází s vhodnými odpověďmi, což po krátkém zvažování uznal.

Dobře, budeme se učit česky...

»A když vypadáš jako žena, musíš mluvit v ženském rodě,« rozhodl jsem. Jenže to jsem mu musel opět vysvětlovat.

Pak jsem se ale věnoval přípravě oběda. Na dlouhé vaření jsem neměl nikdy trpělivost, ale naučil jsem se pár univerzálních receptů, se kterými jsem si dosud vystačil. A vzhledem k tomu, že byly bezesporu lepší než spásat trávu, očekával jsem, že to stačí. Naštěstí můj návštěvník nebyl v jídle vybíravý, jak mi dokázal už při našem prvním setkání. Nemusel jsem si z toho aspoň dělat těžkou hlavu.

A odpoledne vyrazíme mezi lidi!

Procházka po vesnici naštěstí nebyla takový problém, jak jsem se zpočátku obával. Střevíce po tetičce byly bez vysokého podpatku a vesmírný návštěvník si v nich vykračoval přirozeně, jako kdyby tak chodil odjakživa. Nikomu nebylo nápadné, že se držíme za ruce, díváme se na sebe a mlčíme. Mimozemšťan mě naučil směrovat telepatii na určitou osobu. Nazýval to »lavititja« a umožňovalo to domlouvání skryté před nenaladěnými. Kromě toho to mělo delší dosah, což také nebylo k zahození. Mohli jsme se tedy bavit, aniž by nás někdo mohl poslouchat.

Od mé roubenky jsme došli po vedlejší cestě až na silnici, kde občas jezdila auta. Na první jsme nečekali dlouho, jenže řidič jel jako čuně nejméně stovkou, vesnice nevesnice.

»Co to bylo?« zeptal se mě trochu udiveně.

»Naše dopravní prostředky,« vysvětlil jsem mu. »Všimni si, že uvnitř sedí člověk, často jich tam je i víc.«

»Proč ale létá tak nízko?«

To mě rozesmálo. Vypráví se, že policie zastavila ve Francii při rychlé jízdě Belmonda. Policista herce poznal, ale na řidičský průkaz jen odmítavě vrtěl hlavou.

„Na tuhle rychlost byste musel mít pilotní průkaz!“ řekl.

Belmondo ani nemrkl a podal policistovi pilotní průkaz. Ta pohotovost policistu uchvátila, vrátil mu ho a s úsměvem dodal:

„Ale příště létejte výš, tohle je nebezpečně nízko!¹⁰“

Možná se to povídá o více hercích, nicméně to ukazuje na skutečnost, že na zemi jezdí auta, která nemohou létat a letadla zase nelétají nízko, malá výška je pro ně nebezpečná. Výjimkou je start a přistání, ale každý pilot vám potvrdí, že nejvíc leteckých nehod se stává právě při těchto manévrech. Také se říká, že ve výšce je bezpečněji než dole, ale to už není přesné, i tam nahoře se mohou letadla srazit.

»Na to pozor, auta se nedokáží ani znenadání vyhnout, ani prudce zabrzdit,« varoval jsem návštěvníka. »Chodci musí chodit jen po kraji, aby měla auta volno. Silnice je právě tak široká, aby se na ní dvě auta vyhnula. Proto jezdí vpravo, to je takový zvyk.«

Prošli jsme kolem dvou klasických venkovských rodinných domků a mimozemšťan projevil přání podívat se dovnitř.

»To není jen tak,« namítl jsem. »Natolik se s těmi lidmi neznám, aby mě jen tak beze všeho pozvali do domu. Neznámí to mají ještě těžší.«

»Ty jsi mě přece vzal do domu,« namítl.

»No jo, ale já jsem idealista, výjimka,« odvětil jsem mu. »Nás idealistů je ale ve světě mizivě.«

»Opravdu divné zvyky,« komentoval to.

Šli jsme dál vycházkovým tempem, aby si mohl všechno dobře a v klidu prohlédnout. Zaujal ho kostel stojící uprostřed vsi. Nebylo divu, kostel je vždycky dominanta. Vysvětloval jsem mu, k čemu je ta stavba dobrá a hlavně jsem ho upozornil na hřbitov okolo kostela.

»Vy své mrtvé nejíte?« podivil se.

Až jsem se otřásl a hned jsem mu řekl, že to není v našem kraji zvykem.

»Jinde ano?« odvodil z toho.

»Kdysi se lidé pojídali víc,« připustil jsem. »Ale už dlouho se to po celém světě netrpí. Možná ještě v zaostalejších místech se udržují zbytky lidojedů, ale ti musí tuhle zálibu tajit.«

»A ten kostel...« pokračoval, »to je příbytek šamanů?«

Zkoušel jsem mu objasnit rozdíl mezi šamanem a knězem, ale buď to opravdu nechápal, nebo to ani nechtěl chápat. Ostatně ani já jsem si těmi rozdíly nebyl tak jistý. Kněz jako šaman, oboje je věc víry. Šamanům by titul »kněz« možná zalichotil, katolický kněz označení za šamana zavile odmítá, ale všechno je relativní, jiným by lichotilo i označení za šamany.

Kostel je obvykle zamčený, protože dnes není lidem nic svaté a grázlové se nerozpakují vykrádat ani kostely. Před sto lety to kostelní zloději neměli ve vězení lehké, protože ostatní zloději jimi opovrhovali a před dvěma sty lety se kostelní zloděj do vězení ani nedostal, protože skončil rovnou na šibenici. Dnes jsou kostelní zloději vážení občané a když se dostanou do vězení, cítí se i tam jako nějaká šlechta.¹¹

Raději jsme spolu zamířili do hospody. Je otevřená a i když tam odpoledne není nabito, určitě tam někdo bude.

Uvidíme!

Seděli jsme v hospodě u odděleného stolku jen chvíli. Když k nám přišla hospodská, poručil jsem dvě nealko piva, omlouval jsem to, že budu řídit. Mimozemšťan mlčel, nechal mě jednat, ale když hospodská odešla k výčepu, měl pro mě novinku.

»Vadilo ti, že vypadám jako tvá... matka jsi říkal? Tato žena se mě před okamžikem dotkla a já jsem si při tom nepozorovaně vzal její stopu. Ta už by ti nevadila?«

Pravda, podobu mé vlastní mámy jsem pořád vnímal jako cosi nepatřičného, ale pro jistotu jsem ho varoval.

»Ne, tahle by mi nevadila, ale jestli si vypůjčíš její podobu, nebudeme smět spolu chodit po vesnici, tady ji každý zná.«

»Jak to chceš tedy vymyslet?« zeptal se mě bezelstně.

»Pojedeme se podívat jinam a najdeš si tam jiný model, aby to nikomu nevadilo,« navrhl jsem mu.

Naštěstí si dal říci, že tedy počká.

V hospodě byl obvyklý hluk, lidé se snažili překřičet jeden druhého. Chlapi u velkého stolu se o něčem vášnivě dohadovali, ale ani já jsem jim pořádně nerozuměl. Usoudil jsem, že to pro získání představy o hospodském provozu stačilo, zaplatil jsem a odešli jsme.

»Vezmu tě na výlet autem!« slíbil jsem mu. Vrátili jsme se k roubence a otevřel jsem stodolu, kde jsem měl starší škodovku.

»Také máš ten ...dopravní prostředek...?«¹²

»Taky,« odvětil jsem. »Na vsi to dnes bez auta nejde.«

To se ví, musel jsem mu ukázat, jak se do auta nasedá, ale odkoukal to rychle. Vyjeli jsme na vedlejší cestu, ale brzy jsme byli u hlavní silnice, kde právě projížděla auta oběma směry.

»Musíme jim dát přednost,« upozorňoval jsem pasažéra.

»To je největší nevýhoda dvourozměrné dopravy,« podotkl.

Měl pravdu, i když ani letadla to nemají jednoduché a musí se vyhýbat podle pravidel, která jsem neznal, nejsem přece pilot.

Konečně jsme se rozjeli po silnici. Jel jsem mravně, nikde jsem nepřekračoval povolenou rychlost, ačkoliv nás nedočkavci divoce předjížděli i na místech, kde bych si to rozmyslel. Chtěl jsem ale svému pasažérovi umožnit, aby si cestou všechno dobře prohlédl. Teprve když jsme vyjeli z vesnice, zvýšil jsem rychlost, jenže v Čechách jsou vesnice tak roztahané, že od ukončovací značky jedné k počátku druhé vsi bývá někdy jen pár set metrů a na mnoha místech ani to, značka o konci jedné vsi je na stejném sloupku se značkou počátku další. Zajel jsem na parkoviště před motorestem, vystoupili jsme a zamířili dovnitř.

Motorest je trochu zvláštní druh hospody. Je už podle názvu určen spíše pro motoristy, takže se obsluha nediví objednávkám nealko nápojů. Obvykle tu bývá i zákaz kouření a z toho důvodu tu nejsou ani štamgasti. Místo oblaků kouře si cestovatel může dát v klidu oběd a místo obvyklého hospodského hluku tu je nejhlasitějším zvukem cinkání příborů, sklenic, nanejvýš tlumený hovor. Prostě úplně jiná atmosféra než v klasické české hospodě.

Byli jsme po obědě a na večeři bylo ještě brzy, proto jsem pro oba objednal jen nějaké zákusky a kávu. Kávu bych asi mohl návštěvě nabídnout i doma, ale zákusky nesvedu a tedy nepěstuji. Tak ať si host »osladí život«.

Ani jsem nepostřehl, že by zrzavá servírka zabloudila k mé návštěvě, ale dostal jsem náhle podobný dotaz jako v hospodě.

»Vadila by ti tahle?«

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, oč jde. Potom jsem se ohlédl po servírce. Byla to už postarší paní se zrzavými vlasy do drdolu, nejlepší léta měla už za sebou. Jestli se mimozemšťan přemění do její podoby, nebudu proti. Ta by mi opravdu nevadila.

Přikývl jsem.

Snědli jsme výtečné zákusky, popili kávu, která kupodivu návštěvníkovi chutnala a zvedli se.

»Kafe si dávám i doma,« navnadil jsem mimozemšťana.

Takže ani nenaléhal, že jsme nejeli ještě dál a otočili jsme se k domovu. Snad ten výlet pomohl pochopit, jak si tu na Zemi žijeme, ale i kdyby ne, dobrý pocit jsem si nedal vzít.

Udělal jsem, co jsem udělat mohl.

------------------------ Poznámky:

  8 Film "Pane, vy jste vdova" tenkrát neexistoval, byl tam jen Huckleberry Finn.

  9 Původně změnil podobu jen aby se nemohl potkat s mojí matkou, ale to snad neškodí.

  10 Tohle tam původně nebylo.

  11 Kostelní zloději tenkrát nebyli, kostely loupili jen komunisté.

  12 Tenkrát (1967) to byl legendární "spartak"...

Errata:

11.08.2021 15:08