Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Výprask

Z motorestu jsme zamířili rovnou domů, ale sotva jsem se zařadil na hlavní, pár metrů od motorestu jsem nevydržel čekat a začal jsem se ptát.

»Chceš se změnit podle té ženy? Jak dlouho ti to potrvá?«

»Ráno uvidíš,« odvětil lakonicky. Pak už jsem mlčel.

Výlet splnil účel, návštěvník se seznámil s vesnicí a projeli jsme se autem. Dojeli jsme v pořádku, vystoupili na dvorku a já jsem auto uklidil do stodoly jako do garáže. Mimozemšťan mě následoval dovnitř a se zájmem si prohlížel zemědělské nářadí, co tam bylo. K chalupě dříve patřilo hospodářství, jenže komunisté po »Vítězném únoru« mému prastrýci pole rozkulačili a přivtělili do »družstevních lánů« a jak prastrýc, tak i strýc od té doby dělali v továrně ve městě. Hospodářství tím zabalili, jen ve staré stodole zůstalo pár drobností – pluh, ruční fukar a na stěně na hřebech zavěšené prastaré cepy, kosy, vidle a široké hrábě.¹³

Ačkoliv jsem jezdil za tetičkou často, selská moudra se mi úspěšně vyhnula. Jednou jsem se strýcem, když byl ještě naživu, zkoušel mlátit cepem, ale bylo to fiasko, nedodržel jsem rytmus a každou chvíli se můj a strýcův cep srazily. Strejda poznamenal, že ze mě hospodář beztak nikdy nebude a vzdal to, tentýž rok měl ve fabrice těžký úraz a zemřel. Pak už jsem nejezdil za tetičkou na prázdniny, ale jen občas na návštěvu a když jsem byl větší, pomáhal jsem jí zvelebovat chalupu.

Stodola zůstala pro mě tajemná. O některých předmětech jsem nevěděl, k čemu jsou a jak se používají. Když jsem chalupu zdědil, vyklidil jsem ve stodole místo pro auto, ale na ostatní věci jsem nesahal. Ležely tu a pomalu rezavěly. Mimozemšťana sice zajímaly, ale zklamal jsem ho, sám jsem se v nich nevyznal.

Chtěl jsem mu to vynahradit tím, co umím, nalákal jsem ho proto na počítač. Tentokrát si k němu ale zasedl on a já jsem ho jen trochu usměrňoval a radil mu. Ukázalo se, že mimozemšťan přes noc počítač obdivuhodně zvládl. Skoro mě ani nepotřeboval a navíc se ukázalo, že mezitím zvládl i češtinu, přinejmenším tak, že porozuměl čtenému textu. Pozastavil se sice nad tím, že mnohé stránky dostupné z mých záložek jsou cizojazyčné, ale když jsem mu ukázal, jak snadno se dají přeložit, úplně ožil. Začal se vracet k záložkám, které ho zaujaly obrázky, jenže měly anglické, ruské nebo arabské texty. Kostrbatost počítačových překladů mu nijak nevadila, bral texty tak jak byly a když byly přeložené nesmyslně, něco si i domyslel.

Rozdělili jsme si prostředky. Přenechal jsem mu svůj velký počítač a sám jsem si stranou rozložil notebook. Mít dva počítače je při práci z domova nutnost, protože při poruše jednoho jsem měl záložní a nemusel jsem se šéfem trapně jednat o neplaceném volnu, než si porouchaný počítač opět zprovozním. Šéfa to přece nezajímá, šéf chce pouze výsledky. Teď se mi to hodilo, počítač obsazený mimozemšťanem byl »jako v poruše«, ale notebook mi dovoloval pokračovat, jako by se nechumelilo.

Nebyl problém mimozemšťanovi vysvětlit, že mám počítač jako pracovní nástroj a ani návštěva neznamená, že nebudu dělat nic jiného. Naopak byl spokojený, že může bez velkého rozruchu zkoumat naši civilizaci. A protože nepotřeboval spát, či přesněji, spánek se na něm neprojevoval, mohl využít i noc, kdy mě únava zahnala za pec. Nemohu současně pracovat a flámovat, to spolu dost dobře nejde.¹⁴

Mimozemšťanovi to nevadilo, měl o zábavu na celou noc postaráno. Jen na mě vzhlédl od obrazovky, když jsem mu dával dobrou noc.

»Dobrou noc, mami!«

Říká se, ráno je moudřejší večera. Něco na tom bude. Když jsem ráno zahlédl u svého počítače sedět zrzavou holku, napadlo mě, že jsem si měl předtím svoji »mámu« ofotografovat ze všech stran a mohl jsem mít neuvěřitelnou památku. I když jsem si řekl, že to přece nebyla ona, podobala se jí jako vejce vejci. Aby ne, když byla geneticky stejná! A kde jinde by se mohla její podoba tak dokonale zachovat, než v mé vlastní genetice? Zkrátka jsem zřejmě prošvihl jednu ze životních příležitostí. Kdyby mě to napadlo včas...

Jó, kdyby – chyby! Říká se, že »Bych« je nedostižný, neboť ho všichni honí pozdě. Na první pohled jsem ale odhadl, že nová podoba se mimozemšťanovi obzvlášť povedla.

Místo špinavě zrzavého drdolu měla ta nová podoba hlavu ověnčenou jasně zrzavou kšticí volně rozpuštěných vlasů. Zezadu vypadala mladší a když se ke mně otočila, dojem se ještě zlepšil. Jestli to byl skutečný pohled na minulost té postarší servírky, pak musela mít velice zajímavou minulost – ledaže by se zuby nehty snažila vypadat co nejhůř. Ukažte mi ženskou, která chce vypadat jako šeredka, když je vlastně krásná!

»Takhle ti vadit nebudu?« zeptala se mě ta kráska.

»Takhle jistě ne,« ujistil jsem ji. »Ale napadlo mě, že bych ti měl říkat nějak lidsky. Jaké jméno by se ti líbilo?«

»Z mého hlediska je to jedno,« řekl.

»Dobře, něco vymyslím,« zamyslel jsem se. »Co takhle Eva? Nebo Libuše? Nebo Marie?«

»Jak říkám, je mi to jedno,« usmál se. »Tak třeba to první.«

„Dobře, budeš Evička. Ale měla bys o sobě zásadně mluvit v ženském rodě, svedeš to?“ řekl jsem vlastním hlasem – a česky. Řekl jsem si, i když česky neumí, pochopit by to mohla.

„Zpočátku možná nebudu mluvit vaší řečí úplně správně, ale budu se snažit,“ odpověděl mi – vlastně odpověděla mi také česky, hlasem k nerozeznání podobným hlasu servírky, jenže bez jejího rezignovaného tónu. Takže česky nejen rozuměla, ale už trochu zvládla i větnou skladbu, o přízvuku nemluvě.

„Pojedeme zase na výlet?“ zeptala se mě, když jsem se také rychle ustrojil.

„Napřed povinnost, potom zábava,“ řekl jsem. Musím dnes aspoň něco udělat, nestojím o trapné vysvětlování šéfovi...

Neměl bych si raději vzít dovolenou? To nepůjde, došlo mi, musel bych to dopředu naplánovat, šéf pro mimozemské návštěvy nebude mít pochopení a těžko bych mu tak unáhlené rozhodnutí zdůvodnil.

„Nevadí, když mi necháš tohle...“ ukázala na počítač.

Notebook byl pro mě sice nouzové řešení, ale pracovat se na něm dalo, takže jsem neprotestoval.

Dopoledne nám uteklo jako nic. Evička se zajímala o dění ve světě, já jsem se zažral do svěřeného problému – faktem je, jak se říká, v práci neznám bratra. Zabral jsem se do práce, až jsem zapomněl vařit, nebylo to poprvé, u mě to není nic výjimečného. Nezbylo mi než vyhlásit výlet, tentokrát do malé lesní restaurace, kam jsem si už několikrát zaskočil, neboť o ní šla pověst výborné kuchyně.

Lesní restaurace leží osaměle u hlavní silnice na Prahu, má ale velké a obvykle dost zaplněné parkoviště. Bylo tam ale místo na dvě až tři auta, takže jsme zaparkovali a vešli. Restaurace je ve staré dřevěné roubence, má pro hosty dvě velké místnosti a podle pečlivě udržovaných starých plakátů rozvěšených po stěnách tu stála hospoda už za císaře France Josefa, s vynucenou přestávkou za komunistů, kteří soukromé hospody statečně likvidovali.

Vyhlédl jsem místečko v rohu druhé místnosti, kde bychom seděli sami. Hned se k nám přitočil poměrně mladý číšník a podal nám koženkové desky s jídelním lístkem.

„Čau, Růžo!“ obrátil se v té chvíli na Evičku. „Co to máš za nový objev?“

„Prosím?“ obrátil jsem se na něho se zdviženým obočím.

„S vámi se nebavím, pane,“ odmrštil mě, „mě zajímá Růža, my se přece známe, viď!“

Mimozemšťan mlčel, nevěděl co na to odpovědět. Musel jsem jednat já.

„Vy si Evičku pletete s její sestřenicí, že?“ upozornil jsem ho, že má asi na mysli jinou.

„Ale kdepak, Růža žádnou sestřenici nemá, to bych o ní musel vědět!“ hlaholil číšník.

„Je trošku vzdálená, ale je to sestřenice!“ trval jsem na tom, že se mýlí on. Měl jsem to setsakra důkladně podložené, jenže on netušil, s kým má tu čest a tvrdošíjně trval na tom, že jde o jeho známou Růženu. Mezitím mi to doskočilo. Evička vznikla jako klon staré servírky v sousedním vesnickém motorestu, takže se může jako vejce vejci podobat – její dceři. Tu jsem ovšem neznal, ale jestli se dcerunka podobá matince za mlada, pak už se nesmím divit. Na tu možnost jsem zapomněl, nezbylo mi než držet se své legendy. Evička je zkrátka sestřenicí. A že Růža žádnou nemá? Ale má, jen se s ní každému na potkání nechlubí.

Jídlo nám přinesl, ale hned si zaryl, že Růža nesnáší rajskou omáčku, kterou jsem pro nás oba objednal.

„A jak to, že nejsi namalovaná?“ zeptal se domnělé Růženy.

„To bude asi tím, že to není Růžena!“ utřel jsem ho suše.

Trochu ho vyvedlo z míry, když se mimozemšťan pustil do rajské omáčky. Dobře, že pravé Růženě nechutnala, to byl další drobeček, který číšníkovu jistotu naviklal.

Pozoroval nás pak podezíravě z dálky s kolegyní servírkou. Bylo vidět, že se o nás dohadují. Servírka byla zřejmě ochotnější přijmout jako skutečnost, že to není Růžena.

„Vždyť ani nemá náušnice!“ přemlouvala kolegu. „Umíš si ji vůbec představit bez těch příšerných kruhů?“

Jak se zdálo, Růženka je v této hospodě známější než jsem čekal i než bych si přál. Servírka nám přiběhla nabídnout dortíčky a já jsem její nabídku velkoryse přijal a rozšířil ji ještě o kávu. Odběhla jako srnka.

„Není to Růžena!“ vmetla kolegovi hbitě. „Nejenže nenosí ty praštěný náušnice, ale vůbec nemá v uších dírky!“

Skvělý postřeh! Na to by se chlap nezmohl! Tím už naštěstí kolegu přesvědčila, i když se na nás pořád díval s podezřením.

Po kávě jsem zaplatil a zvedli jsme se. Číšník se dokonce přišel omluvit za dotěrnost.

„Ale vážně, podobáte se svý sestřence, až jsem si vás spletl. Omlouvám se za tu familiárnost.“

„Nic se nestalo, nejste první, kdo si je plete,“ přijal jsem to blahosklonně. „Asi byste je rozeznal až kdyby stály vedle sebe.“

„Ale víte... obě mají úplně stejné vlasy...“ přidal ještě.

„Jo, to mají,“ přikývl jsem. „A obě jejich matky taky.“

„Ale kdepak, máti od Růži má vlasy hnědší!“ namítl.

„Však je taky starší, nebo ne?“ připomněl jsem mu.

Popřál jsem všem příjemného odpoledne a vyšli jsme ven. Škodovka na nás trpělivě čekala, odemkl jsem ji a nasedli jsme.

„Hergot, Růžo!“ zahulákal na nás jakýsi statný hromotluk. „Ty couro, neříkal jsem, že ti rozbiju hubu, jestli tě ještě jednou s někým načapám? A já sliby plním, to si piš!“

A jéje, další, kdo si spletl Růženu s Evičkou, pomyslel jsem si, ale už jsem měl planého dohadování právě dost a rozhodl jsem se halamu ignorovat. Nastartoval jsem a rozjel se. Jen ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak za námi hrozí pěstí.

Ta pravá Růžena nám to nějak zkomplikovala!

Myslel jsem, že to tím skončilo, ale šeredně jsem se zmýlil.

Sotva jsme zastavili před vraty stodoly a vystoupili, dříve než jsem otevřel vrata, vlétlo na náš dvorek nablýskané terénní auto, takové to es-ú-véčko pro snoby. Vyskočil z něj halama, co prve sliboval Růženě rozbít obličej, a hned se k ní hrnul.¹⁵

„Něco jsem ti slíbil – a já sliby plním!“ zařval na ni.

„Pane!“ okřikl jsem ho. „Tady nemáte co dělat! Tady není veřejná cesta, ale soukromý dvorek!“

„Ty mi nebudeš poroučet!“ obrátil se ke mně – a v té chvíli mi dal bez varování pěstí do obličeje, až mě tím odhodil dozadu. Pak, dříve než jsem se stačil vzpamatovat, mě ještě nakopl botou mezi nohy, až jsem zaskučel bolestí.

„Já ti ukážu, co to znamená tahat se s mou holkou!“ vykřikl a doprovodil to další ránou pěstí. Po předchozím nakopnutí jsem byl předkloněný a fakticky neschopný obrany, mlátil do mě jako do hadrového panáka, až jsem upadl dozadu na zápraží.

Pak se obrátil k Evičce, aby ji také ztrestal, jenže v té chvíli úplně zavyl hrůzou.

Evička umí parádně vycenit zuby!

Měl proč. »Evička« roztáhla ústa od ucha k uchu a vycenila na něho úchvatný žraločí chrup. Až jsem se otřásl odporem, a to jsem ty zuby neviděl poprvé, takže mě nepřekvapily jako halamu. Pro toho to bylo nečekané a tím děsivější.¹⁶

„Chceš používat násilí?“ zavrčela na něho telepatií.

Tím to podtrhla. Chlap zahýkal hrůzou, ale duchapřítomně uskočil dozadu, otevřel dveře svého es-ú-véčka a zapadl dovnitř. Bylo znát jak se mu třesou ruce, skoro nebyl schopný nastartovat, ale když se mu to přece povedlo, vycouval ze dvorku, až se mu kouřilo od pneumatik. Otočil se na cestě smykem, až po něm na rozpraskaném asfaltu zůstaly černé čáry, a vyrazil tak zhurta, jak to motor jeho vozidla umožňoval.

Ani jsem se nedivil, když se zakrátko ozvala od křižovatky s hlavní silnicí strašlivá plechová rána. Ani jsem tam nemusel být, abych to odhadl. Jeden řidič očividně nedal přednost vozidlům na hlavní silnici a druhý se hnal přes vesnici jako obvykle stovkou, vina byla samozřejmě na obou, ale halamu si policajti podají víc.

Pokud si ho vůbec podají... majitelé nablýskaných bouráků mívají jak u policajtů, tak u soudů protekci, dopraváci si ochotně smlsnou na majiteli obyčejné škodovky a klidně nechají kolem frčet drahou audinu nebo es-ú-véčko aniž by si jich všimli.¹⁷

Ani mi to ale nepřišlo jako spravedlivý trest. Ležel jsem na zemi a svíjel se bolestí, »Evička« stála nerozhodně nade mnou. Chvíli plivala do dlaně zuby, naštěstí jen ty žraločí, pak konečně stáhla ústa do obvyklého tvaru. Opět to byla krásná holka, člověk by od ní žádnou zradu nečekal. Zato já jsem měl dojem, že mi praskla čelist a sotva jsem viděl úzkými štěrbinkami očí.

„Nebudeš namítat, když tě uzdravím, že?“ nabídla mi.

„Jestli to dokážeš...“ zaúpěl jsem, když se jen trochu dotkla mého obličeje. Přestala tedy a vzala mě za ruku, jako když doktor měří puls.

„Za chvilku to bude dobré,“ utěšovala mě.

Najednou mi v ruce vznikl pocit horka, jako kdybych si na ni přiložil zapnutou elektrickou dečku. Nebylo to ale nepříjemné, naopak, tohle bych si nechal líbit častěji. Horko postupovalo až k rameni, odtud se přelilo na krk a na hlavu. To už bylo příjemné méně, ale i to se dalo vydržet. Zejména když mi rychle splaskával otok kolem očí, takže jsem je naplno otevřel. Mezitím mi horko prostoupilo celým tělem, dokonce až do nohou.

„Už se to zlepšuje,“ ujistila mě.

Věděl jsem to i sám. Fakticky mě všechno přestalo bolet. Ne že bych byl mrtvý, ale jako kdybych dostal celkovou anestézii a k tomu pořádný doping. Zvedl jsem se a postavil se na nohy.

„Uklidím ještě auto,“ řekl jsem a obrátil jsem se k vratům od stodoly.

Za chvíli jsme seděli v sednici, každý na svém místě. Ale na pokračování v rozdělané práci jsem neměl ani pomyšlení.

„Změnila ses neuvěřitelně rychle,“ měl jsem otázku.

Vlastně to otázka nebyla, ale nebylo to pouhé konstatování, mimozemšťan to ale pochopil a poskytl mi vysvětlení.

„Můžeme převzít cizí stopu, ale naše má vždycky navrch. A některé obranné prvky máme opravdu rychlé. Proti zvířatům na všech světech se to osvědčuje. A někdy i proti těm, kteří by měli být rozumní, ale chovají se jako zvířata...“

Byla to pravda, bohužel hodně hořká a vůči nám lidem dost nepříjemná. Ano, někteří lidé jednají jako zvěř. O toho hrubiána snad ještě tak moc nešlo. Zmlátil mě sice pořádně, ale na Evičku si netroufl. Horší by bylo, kdyby byl ozbrojený, nebo kdyby ho napadlo použít jako zbraň auto – to mohl hned po nasednutí. Ve světě někteří psychopati v takové chvíli začnou střílet, nebo – což je ještě horší – vydají jiným povel ke střelbě těžšími kalibry. Pak nejde o jeden život, ani o deset. Některé tyto povely přišly lidstvo na miliony mrtvých. A to opravdu přestává každá legrace a začíná jít do tuhého.

Přál jsem tomu hulvátovi aspoň pořádně rozbité auto. Bylo zřejmé, že je to jeho pýcha, měl je opečovávané a naleštěné. Jen ať ho má pořádně pomačkané! Přát někomu neštěstí se sice nemá, ale tenhle hulvát si to zasloužil!¹⁸

Měl jsem jakési tušení, že si ho policajti nepodají. Splnilo se to. Jenže úplně jinak, než jsem čekal. Přál jsem tomu rabiátovi smůlu v podobě pomačkaných plechů jeho čtyřkolového miláčka. Splnilo se mé přání, aby podle pravidla silnější traverzy narazil na někoho těžšího. V té chvíli jsem ale netušil, že ho právě odvážejí a že to auto, kam ho naložili, nemá jásavě výrazné barvy sanitek ani Policie, ale je mnohem nenápadnější.

Černý pohřebák.

------------------------ Poznámky:

  13 Tenkrát (1967) jsem to ovšem takhle otevřeně nenapsal...

  14 V původní verzi možnost práce z domova nebyla, hrdina normálně jezdil do práce.

  15 Tenkrát (1967) to byla "volha", napovídající "mezi řádky", že jde o nějakého papaláše...

  16 Kdo tu ženskou zná, musí potvrdit, že je to žraločice!

  17 Papaláši byli už tenkrát Policií nepostižitelní!

  18 Papaláši byli už tenkrát Policií nepostižitelní!

Errata:

11.08.2021 15:08