Vítej, návštěvníku!

Město

Ráno se Evička nečekaně zeptala, jestli na Zemi opravdu existují tak velká města, jaká jsem jí ukazoval a pak si je i sama na internetu prohlížela.

„Existují,“ ujistil jsem ji. „Ale my tady žijeme dost daleko od nich. Nejbližší velké město – a v Čechách největší – je Praha.“

„Zajímalo by mě vidět to zblízka,“ vyslovila své přání.

„Můžeme se tam zajet podívat,“ rozhodl jsem se vyhovět jí. „Už se mi zase nakupilo pár výkazů, obvykle je posílám poštou, ale když je šéfovi zavezu osobně, nic tím nezkazím.“

Vypravili jsme se tedy do Prahy. Proč ne? Jen jsem poslal šéfově sekretářce mail, že přivezu výkazy, aby se nedivila, že se neloguji, zamkl jsem chalupu a vyjeli jsme.

Na křižovatce už bylo uklizeno, jen v trávě okolo se válely nějaké plastikové střepy. Pro mě to bylo zadostiučinění. Kdyby se ten halama nechtěl rvát, nic by se mu nestalo. I kdyby to odneslo jen rozbité zrcátko, patří mu to, syčákovi!

Menší problém byl v tom, že návštěvníkovi neukážu české dálnice. Jezdím po nich tak málo, že jsem si odvykl platit dálniční známku, takže i do Prahy jezdím po okreskách. Jde to také a není to tak drahé. To se ví, je to i pomalejší, ale když se vypravím čas od času do Prahy, stejně tím zabiju celý den, takže mě pár minut navíc nespasí.¹⁹

Zato jsem návštěvě předvedl satelitní navigaci. Mám ji, ale do Prahy ji nepotřebuji. Od nás tam vede víc silnic, ale navigace mi vytrvale vnucuje jako »nejkratší a nejrychlejší« právě naopak tu prokazatelně nejpomalejší. Je sice možná o kilometr kratší, ale vede vesnicemi, které na svém území prosadily omezení rychlosti na čtyřicítku, což je opravdu o nervy. Ještě chybí pronájem běžců s červenými práporky a bude to jako v počátcích automobilismu.

I koňmo by to mohlo být přes ty vesnice rychlejší, ale mám podezření, že by vesnickým radním vadil i klapot kopyt.

Ta maličko delší silnice vede naopak mimo vesnice, nemá omezení rychlosti, snad až na dva úseky se sedmdesátkou, ale časový rozdíl je příšerný. Mezi devadesátkou a stotřicítkou je rozdíl čtyřiačtyřicet procent, ale mezi čtyřicítkou a devadesátkou je to stopětadvacet procent! Vyplatí se tedy satelitní navigaci spíš ignorovat než jí slepě důvěřovat.

Cestou jsem Evičce vysvětloval snad všechno. Zajímalo ji auto, silnice, navigace, kamiony, které jsme předjížděli, pravidla silničního provozu, občas i zajímavosti kolem na polích, kvůli nimž jsem musel zpomalovat a občas i zastavit, abych jim mohl věnovat pozornost, která by mi chyběla při řízení. Cestou nás zastavila policejní hlídka a musel jsem foukat do přístroje, jestli jsem nepil alkohol a na dvou místech silničáři opravovali silnici, takže tam byla jízda řízená semafory. Evička všechno pozorovala se zájmem, ale mlčky, ptala se vždycky až když jsme ujížděli.

Konečně Praha! Smůla je, že okraje Prahy tvoří desítky jen administrativně připojených vesnic, které nezapřou svůj původní vesnický charakter – i když se jejich obyvatelé k příslušnosti k hlavnímu městu hrdě hlásí.

Dorazil jsem až ke stanici metra, kde jsem auto zaparkoval.

„Dál pojedeme pod zemí,“ připravoval jsem Evičku na další neobvyklý zážitek.²⁰

Musel jsem jí zase vysvětlovat, proč dál nejedeme autem, proč se ve vnitřní Praze nedá zaparkovat a proč si Praha zavedla zóny, které to prakticky znemožňují.²¹

„Vaše auta jsou neohrabaná a zbytečně velká,“ řekla ještě než jsme vstoupili do vestibulu.

„Nevím, nevím,“ zkusil jsem namítat. „Podle mého odhadu je váš »ruhogr« větší než kamion.“

„Ruhogr nezajišťuje jen létání, ale musí odolat po dlouhou dobu kosmickým podmínkám,“ rozprášila mou námitku. „Vaše kosmické dopravní prostředky nejsou větší než auta?“

„To bych uznal, kdybyste měli i něco menšího,“ řekl jsem.

„Máme,“ ujistila mě.

Cestování pod zemí může mít dvojí pohled. Pro člověka, který se nahoře zmítá v kolonách vozidel, je metro velice rychlý dopravní prostředek, i když – podobně jako u letadel – klikaté chodby, stavěné jako protiatomové kryty, nástup i výstup značně zpomalují. Pro moji návštěvu to byl jen další slimáčí dopravní prostředek. Největší výhodou metra je, že má tunely jen pro sebe a nemusí se o ně dělit s auty. Rychlost metra ani tramvají není tak záviděníhodná, aby vzbuzovala nadšení nebo dokonce údiv.

Z pohledu návštěvníka, zvyklého na úplně jinou dopravu, má ta pozemská samé nevýhody. Je pomalá, neohrabaná, obvykle nejezdí tam, kam se chceme dostat a zbytek potom musíte pěšky. Auta se navzájem zdržují a překáží si, nezaparkujete je tam, kde potřebujete a si když k tomu připočítáme kouř ze spalovacích motorů, je to většina nevýhod.

Dojeli jsme do středu Prahy, vystoupili na povrch a prošli se po Staromáku. Evička si všechno prohlížela – sousoší, kostely, domy. Sama pochopila, že Staroměstské radnici něco chybí, ale dojem trochu napravil orloj s pohyblivými figurkami.

Přešli jsme Karlův most a zamířili k Hradčanům. Cestou bylo co obdivovat, ale Evičce se nejvíc líbily sochy. Kdoví, třeba je to pozemská zvláštnost a na Liangé sochy nemají.

Abych učinil zadost povinnostem, zastavil jsem se i u šéfa. Předal jsem sekretářce nutné výkazy, prohodil pár slov, ale moc jsem se nezdržoval. Výlet jsme zakončili cestou podzemní dráhou k mému zaparkovanému autu a brzy jsme uháněli po vedlejších cestách do naší vsi. Všude dobře, doma nejlépe!

Cestou jsme se ještě zastavili v jednom menším městečku, dokonce jsme sjeli z nejkratší trasy, aby návštěva viděla také jiné město než Prahu a jako zpestření jsme se jeli podívat na zříceniny starého hradu.

„Nemáme tak staré památky,“ přiznal mimozemšťan.

„My si našich starých památek vážíme,“ ujistil jsem ho.

„Nemáme je, nestavíme si obydlí z kamení, jako vy,“ dodal. „Naše obydlí jsou krátkodobější, zato nás tolik neváží k jednomu místu, jako vaše domy vás. Možná proto více cestujeme.“

Na to jsem neměl co říci. Je tomu tak, domy nás poutají na jedno místo a cestujeme jen občas. Ale i naše cestování může být zajímavé, uvažoval jsem. Musíme si zase udělat nějaký výlet.

Netušil jsem, že to »Evičce« stačilo...

Následující dva dny se ale nic mimořádného nedělo. Při své návštěvě u šéfa jsem dostal úkoly a měl jsem tedy »o zábavu na delší dobu postaráno«. Evička seděla u mého počítače a věnovala se prohlížení internetu. Nikdo nás tam nerušil.

»Budu potřebovat větší množství biologické hmoty,« přišla za mnou třetího dne ráno. »Doprovodil bys mě někam, kde by se dala získat? Stačila by mi tráva, listí nebo i jehličí.«

Nic jsem nenamítal, naopak jsem byl zvědavý, nač to bude potřebovat. Jíst to snad nebude, se mnou má lepší stravování.

Dalo se čekat, že to nebude potřebovat pro sebe, ale nečekal jsem, že to potřebuje pro červa velkého jako kuře. Vylíhl se jí z kožnatého vajíčka, které znenadání vytáhla z úst a položila je na pokraj trávníku za chalupou, kam jsem ji dovedl. Nabízel jsem jí, že trávu pokosím, ale nebylo to nutné. Červ se hned po vylíhnutí pustil do trávy a musel jsem uznat, že by mu příslovečné kobylky žravost jen tiše záviděly. Trávu spásal až ke kořínkům a za ním zůstával pás holé hlíny. Po deseti minutách praskl, ale to se jenom zbavil příliš malé kůže. Chvíli vyčkával, než nová kůže trochu zaschne, ale pak pokračoval v žranici. Nejprve spořádal vlastní svlečenou kůži a pak se s ještě větší chutí pustil do trávy.

Bylo zajímavé pozorovat ho. Zhruba každých deset minut se svlékal a pokaždé byl větší a větší. Za hodinu byl velký jako slepice, za další hodinu jako pes vlčák. A čím byl větší, tím byl žravější. Nikdy jsem neviděl zvíře, které by tak rychle rostlo. Tak rychle snad kyne těsto s kvasnicemi, jako ve známém filmu, kde Werich jako král kuchtil s Vlastou Burianem lívance a málem se v rychle vykynutém těstě utopili.

Pak se červ velikosti bernardýna nahrbil, z těla jako kdyby mu vyrazil hnědý pot, který však na něm rychle ztvrdl a před námi na úplně spaseném trávníku ležela – kukla.

„To je všechno?“ zeptal jsem se.

„Tím to teprve začíná!“ odvětila Evička. „Přeměna v kukle trvá zhruba půlden, ale neměli bychom ho tu nechávat samotného bez dozoru.“

„Přivezu vozík a odvezeme to,“ navrhl jsem.

Měl jsem ve stodole kárku a hbitě jsem pro ni odběhl. Jenže kukla byla příliš velká. Musel jsem si vypomoci pákou z prkénka a trámku a tak překulit kuklu na kárku. Pak teprve jsme ji mohli odvézt do stodoly.

„Co se z té kukly vylíhne?“ staral jsem se. „U nás se takhle líhnou motýli...“

„Motýl to nebude,“ usmívala se tajemně Eva. „Uvidíš!“

Půl dne byl ovšem jen hrubý odhad, mohlo to znamenat od deseti do čtrnácti hodin, to tu nebudeme sedět a hlídat. Naštěstí bylo teplo a nabídl jsem se, že si sem ke kukle přinesu notebook, aby si Evička mohla v klidu prohlížet internet. Rozdělili jsme se tedy, já jsem ještě vařil oběd a po tu dobu byla kukla bez hlídače. Ve stodole ji však nemělo co ohrožovat a když jsem se tam po obědě vrátil, byla v pořádku.

Už jsem se chystal odběhnout na večeři, když se najednou ozvalo prasknutí. Kukla! Honem jsem telepaticky přivolával Evu a ta se nezdržovala a hned za mnou přiběhla.

Kukla praskla, ale to bylo prozatím všechno. Chvíli jsme ji pozorovali a už jsem chtěl navrhnout, abychom líhnutí pomohli a obal rozlámali, když se kukla rozevřela a k mému překvapení bylo uvnitř poskládané něco, co mi připomínalo přikrývku.

Vzápětí se to ale rozložilo a před námi ležela oválná, tři krát dva metry veliká a asi píď silná chlupatá placka, se srstí pískově žluté barvy. To je všechno?

„To je náš dopravní prostředek, gasuluj. Vyzkoušíme si ho, napodob mě!“ navrhla Eva.²²

Lehla si na tu placku a vybízela mě, abych si lehl vedle ní. Poslechl jsem ji – a v té chvíli se okraje placky »gasuluj« zvedly, obalily nás – a byli jsme v úplné tmě, jen jsem cítil, jak se placka i s námi zvedla do výšky.

»Nasaď si na oči cuchdysy,« upozornila mě, ale asi správně očekávala, že nebudu vědět oč jde. Věděla si ale rady. Nahmátla mi hlavu a přistrčila mi k očím cosi měkkého a na omak slizkého.

»Otevři oči naplno a vydrž!« poručila mi telepaticky.

Zkusil jsem to – a v té chvíli se mi na levé oko přilípla ta věc, až jsem se otřásl, ale než jsem si to mohl strhnout, najednou jsem zjistil, že – vidím. Viděl jsem vnitřek stodoly v nezvykle červené barvě, nicméně jsem viděl. Druhý cuchdys jsem si sám přiložil na pravé oko – a viděl jsem oběma očima.²³

Cuchdys je tedy obdoba okuláru našich dalekohledů nebo mikroskopů a zřejmě má i stejnou funkci, až na to, že k okuláru si oči jen přiblížíme, kdežto tohle se nasadí přímo na oko. Je to ale živé, oko to nedráždí, pokrývá to sice jakýsi sliz, ale ten se na oku chová přirozeně jako vlastní slzy a člověk tím vidí jako vlastníma očima, jenže... jenže to vypadalo trochu jinak barevně.

»Už vidíš?« zeptala se mě Evička.

»Už jsem na to přišel!« potvrdil jsem jí to. »Ale kolem nás je nějak nezvyklé světlo.«

»To není světlo jaké bys viděl vlastníma očima,« poučovala mě klidně. »To je světlo, v jakém vidí hadi.«

Samozřejmě záleželo na tom, v jakém světle sledují okolí hadi na Liangé. Hadi na Zemi ale často vidí v infračervené části spektra a kdyby to bylo ono, fungoval by cuchdys jako přístroj pro noční vidění.

»Obhlédneme si okolí,« navrhla Eva a gasuluj se i s námi jemně opřel o vrata stodoly, až je otevřel.

Pomalu a důstojně jsme vyletěli na denní světlo. Změnily se nám barvy, teď jsme viděli úplně přirozeně. Spatřil jsem, jak se nám před očima objevila jakási chapadla, která zavřela vrata stodoly a zajistila je závorou. Pak jsme se ale nečekanou rychlostí rozletěli. Svištěli jsme nízko nad střechami vesnických stavení, zakrátko jsme byli u kostelní věže, kde jsme zpomalili, oblétli ji – a přitom jsme si ji pěkně zblízka prohlíželi.

„Jestli nás dole někdo pozoruje, vypadnou mu údivem oči z důlků!“ řekl jsem. „Jak vlastně vypadá gasuluj zvenčí?“

„Jako nepatrný stín v infračerveném světle,“ řekla Evička. „Pro oči většiny denních tvorů jsme úplně neviditelní. Gasuluj má mimo jiných funkcí i vlastnost gizotinu – dělá nás neviditelné.“

„Fí ha!“ řekl jsem uznale. „Tohle u vás máte místo našich automobilů?“

„Nejen automobilů,“ řekla. „Jak jsem zatím pochopila, máte dopravních strojů spoustu druhů. Auta jezdí jen po zemi, máte i létavé stroje, ale máte jich málo a používáte je spíš výjimečně. Ukázal jsi mi i cosi, co jezdí v tunelech pod zemí a v Praze jsme na řece viděli vaše lodě. Gasuluj nahradí všechny najednou.“

„I lodě?“

„Gasuluj umí létat i pod vodou,“ ujistila mě. „Pod vodou má ovšem nižší rychlost, ale může se s námi i potopit a budeme v něm v suchu.“

„Takže je to auto-letadlo-helikoptéra-ponorka,“ shrnul jsem nadšeně všechny vlastnosti gasuluje.

Byl ale večer, takže jsme se vrátili do stodoly. Gasuluj nás tam uvolnil a změnil se v placku, pak se ještě trochu smrskl. Byl to teď poměrně nevzhledný balík.

„Dá se nosit na zádech,“ ukázala mi to.

Z balíku se vysunula dvě chapadla a změnila se v popruhy, které batoh držely na zádech. Podobný batoh měla od začátku, říkala mu ale renfach. Tvrdila, že v něm má prostředky poslední záchrany, měla v něm i vajíčko, ze kterého se vylíhl gasuluj.

„Bez nich bych to měla mnohem horší,“ ujistila mě.

„Podíváme se ráno do Prahy, chceš?“ navrhla mi.

Nebyl jsem proti, ale teď už byla tma, takže jsme to odložili na zítra. Ráno je moudřejší večera.

Ráno jsme se nechali obalit gasulujem, vznesli jsme se výš a rozletěli se. Panečku, to nebyla rychlost závodního auta! Letěli jsme přímo, nezdržovali jsme se zatáčkami ani vesnicemi.

„Jak rychle to letíme?“ zeptal jsem se.

„Když to přepočítám... šest set kilometrů v hodině,“ řekla po krátkém zaváhání, kdy zřejmě převáděla rychlost na pozemské jednotky.

„To je nádhera!“ liboval jsem si. „To bývala ještě nedávno rychlost stíhaček! Teď konečně chápu, proč ti naše auta připadají jako slimáci!“

„Říkal jsi ale, že vaše velká letadla jsou skoro dvojnásobně rychlejší,“ připomněla mi.

„Ano – ale celkově ne...“, řekl jsem. „Pravda, ve výšce jsou skoro o polovinu rychlejší, ale vyšší rychlost sama nestačí. Musíš připočítat spoustu času ztraceného na start a přistání, dopravu na letiště, čas potřebný na organizaci, prodej letenek, čekání, až se shromáždí všichni cestující... Ta velká letadla nemohou létat kam tě napadne, potřebují velká letiště a co získají na rychlosti během letu, to pohltí následné ztráty času... chtěl bych se ještě dozvědět, jak to máte zavedené organizačně? Vaše letadla jsou přece živá, to také vyžaduje péči. Když nepotřebuji auto, nechám je stát třeba týden ve stodole. Je neživé, vydrží to. A nejen týden, klidně i rok. To u živého tvora nejde, viď?“

„Nejde,“ souhlasila. „Ale i vy jste dříve používali dopravní zvířata – a koně jste asi nemohli zavřít na týden do stodoly, také jste se o ně museli starat, ne?“

„Museli,“ souhlasil jsem. „Koně se musí krmit i když na nich nikdo nejezdí. Proto to byla výsada našeho panstva. Těm se o koně starali najatí lidé, ale většina lidí musela chodit pěšky. Chodí u vás také většina pěšky? Někdo spočítal, že kdyby dnes všichni majitelé aut měli koně, byla by naše města dávno pod tlustou vrstvou hnoje.“

„Zajímavé!“ zasmála se Evička. „I když, u těch koní by to snad mohla být pravda.“

„Jak je to u vás?“ zeptal jsem se. „Místo strojů máte živé tvory, jako je gasuluj. To bych chápal. Ale musíte je přece krmit – a jistě mají spotřebu úměrnou výkonu, který od nich vyžadujete. A s tím určitě souvisí i ten hnůj, ne?“

„Máš trochu pravdu – a nemáš,“ usmála se. „Pravda je, že gasuluj se musí něčím živit, ale spokojí se s málem, větší louka mu stačí na celý rok. Nejlepší je, když ho na tu louku vypustíme, pak se pase sám. Telepatii rozumí jako většina živých tvorů a dá se mu tedy vysvětlit, kde je »jeho« a kam už nesmí. Bude se držet ve vymezeném prostoru, leda kdyby mu nestačil, pak se přihlásí o své. A ten hnůj... z rostlin využívá především energii, většinu živin jim vrací. A netrousí výměšky po povrchu, ale do země, má takové... kladélko. Nejsou s ním problémy.“

„Ale co v zimě?“ zeptal jsem se.

„To je jediný problém, ale jen ve studených krajích poblíž pólů,“ připustila. „Pak jsou dvě možnosti. Buď ho chceš využívat i v zimě a musíš se mu postarat o nepřetržitý přísun trávy – stačí v sušené podobě – a k ní dostatek vody, držet ho v teple – teplo si z potravy vytvoří sám, ale musí mít vhodné závětří. Nebo v zimě nelétáš, pak se dokáže uvést do zimního spánku a zimu prospí. Trochu se to podobá vašim odstaveným autům.“

„Začneme se tedy starat o sklizeň sena,“ umiňoval jsem si.

K chalupě původně patřila pole, dnes ale využívaná zdejším zemědělským družstvem. Ale kolem chalupy byla rozsáhlá louka, která družstvu nestála za pronájem. Dokud žil strejda, sklízel na ní seno pro kozy a ve stodole ještě byly staré zásoby. Doufal jsem, že mě zemědělství úplně mine, ale musím se zřejmě naučit sekat kosou.

Mezitím jsme doletěli na okraj Prahy, ale tentokrát už jsme nehledali parkoviště, ale zamířili jsme přímo na Hradčany. Tam je jinak bezletová zóna, jenže jsme si z ní starost nedělali. Nikdo nás neuvidí a kde není žalobce, není ani soudce.

Přiznám se, takhle z výšky jsem Prahu neznal a bylo to pro mě nové stejně jako pro Evičku. Na rozdíl od ní jsem měl jakési povědomí, kde se jaká památka nachází a mohl jsem jí tedy dělat průvodce. Všude – až na zakázané zóny. Ale Evička měla beztak zájem spíš o památky a ty jsme ze vzduchu měli jako na dlani.

Parkovat jsme nepotřebovali, všechno jsme si prohlíželi nad hlavami nic netušících chodců. Málo platné, tenhle výlet byl proti předchozímu nesrovnatelně lepší. Jednak jsme strávili méně času neproduktivně v dopravních prostředcích i pěšky, ale měli jsme navíc větší možnosti prohlédnout si pamětihodnosti naší matičky Prahy i z nezvyklých úhlů pohledu.

A pochopitelně jsme toho stihli mnohem více než předtím. Některé pamětihodnosti jsou z pohledu shora zajímavější než ze žabí perspektivy. Taková televizní věž na Žižkově, ale i rozhledna na Petříně jsou z ptačí perspektivy ještě zajímavější.

Vykládal jsem při tom Evičce všechno co jsem věděl. Třeba že Petřínská rozhledna je vlastně postavená jako zmenšený model známé Eiffelovky, vykládal jsem jí o vývoji stavebních slohů od románského po současné stavby, oblétli jsme zblízka mrakodrapy na Pankráci, prolétli jsme známými tunely pod Vyšehradem, pod Letnou a dokonce i pěším tunelem pod Žižkovem. Pak jsem si vzpomněl na ZOO. Nebyl problém si tam zaletět a prohlížet si zvířata ve výbězích, i když – některá nás buď vytušila, nebo nás možná i zahlédla, zkrátka jsme je splašili. Týkalo se to zejména slonů, ale i velkých kočkovitých šelem, jako lvů a tygrů. Sloni se od nás odtahovali a kočkovité šelmy hledaly úkryt v pavilonech.

„Jak to, že je plašíme?“ zeptal jsem se Evičky.

„Říkala jsem ti, že jsme jen nezřetelný stín,“ vysvětlovala mi. „Ale některá zvířata nás jako slabý stín opravdu vidí – a ta se nás bojí. Jsme pro ně zkrátka něco neznámého.“

Některá zvířata nás ale neregistrovala a mohli jsme jim létat přímo před čumáky, nevadili jsme jim. Antilopy před námi raději odběhly na opačný konec výběhu, ale žirafy bychom mohli drbat za ušima, těm jsme byli ukradení.

Na oběd jsme se zastavili v menší hospůdce. Předtím jsme přistáli v boční uličce, gasuluj nás uvolnil a smrskl se do podoby velkého batohu. Nedal jsem jinak a vzal jsem ho na záda, ale asi se mi nadnášel i na zádech, očekával jsem větší tíhu. V hospůdce jsme navzdory neobvyklé barvě vlasů Evičky pozornost nebudili. Pražáci jsou nadobyčej nevšímaví.

Výlet stál za to a když jsme se večer vraceli, měli jsme oba povznesenou náladu, i když jsme nic nepili. Evička se mnou po návratu došla na louku, kde vysvětlila gasulujovi, kam až se smí pást. Chtěla mu vymezit i kam se má potom uložit ve stodole, ale když jsem navrhl, aby si gasuluj prostě otevřel dveře a uložil se do sednice s námi, nebyla proti.

„Někteří lidé v Čechách mají zvířecí společníky, nejčastěji kočky nebo psy,“ objasňoval jsem jí. „Říká se jim také »zvířecí mazlíčci« a mívají své místo přímo s lidmi. Gasuluj je přece něco podobného, proč by neměl mít nějaký měkký pelíšek v sednici?“

„Odpočívat na měkkém, to pro něho není,“ řekla. „Nejlepší by pro něho byla rovná podlaha, kde se může rozprostřít.“

Gasuluj si tedy našel největší kus volné podlahy, kde by se mohl roztáhnout, jak mu to nejlépe vyhovuje. Evička sice tvrdila, že to u nich není obvyklé a u nás také nikdo nespí spolu s koňmi, jenže to jsem hned vysvětlil tím, že koně přece jen zapáchají hůř.

„Když vám nevadí pes, ani gasuluj nebude vadit,“ uznala.

Je to přece živý tvor.

------------------------ Poznámky:

  19 V těchto místech tenkrát v Čechách dálnice nevedly a neplatilo se z nich.

  20 Metro v Praze roku 1967? Tenkrát se mluvilo jen o podpovrchové tramvaji...

  21 Tenkrát (1967) se ale dalo v Praze parkovat skoro všude...

  22 Na tehdejší dobu to byl opravdu nezvyklý scifi dopravní prostředek!

  23 To byl tenkrát můj oblíbený a osvědčený fígl – viz "agisar", použil jsem to i v "Zuznelai".

Errata:

11.08.2021 15:08