Chléb z Liangé

Když se příštího dne na oběd Evička odtrhla od internetu, obrátila se na mě se sprškou dotazů. Oběd byl pro tuto příležitost vhodnou dobou. Jak říkala moje babička, s jídlem se nedá spěchat a lehká konverzace má u oběda místo. Dnes to málokdo dodržuje a obědy se stávají sprintérskou disciplinou. Jednak to není zdravé, člověk si jídlo ani pořádně nevychutná, ale jak opět říkala moje babička, nejprve je třeba žaludek probudit a poškádlit a až potom po něm můžete chtít práci.

Běžně se brambory vaří ve vodě, která se sleje do odpadu. Já sleju vodu z brambor do kastrůlku, přidám trochu sádla, trochu česneku a mám česnečku na »probuzení a poškádlení žaludku«. Na to by si měli zvyknout všichni, ubylo by žaludečních nemocí.

Při polévce Evička mlčela, ale pak se začala ptát. Zajímalo ji, odkud se bere jídlo, které jí nabízím. Musel jsem jí vysvětlit, jak všechno začíná na polích, kde se pěstují nejdůležitější plodiny pro lidi i pro hospodářská zvířata a jakými proměnami jednotlivé potraviny procházejí. Obilí se mele na mouku, z té se peče nebo vaří těsto, brambory se vaří bez šlupek, část se použije pro chov prasat a drůbeže, část živin představuje kravské mléko a produkty z něj, něco dodají vejce a ovoce.

„Nenapadlo vás využít k přípravě jídla mikroorganizmy?“ zeptala se mě.

„Využíváme je,“ přisvědčil jsem. „Málokdo si jejich činnost uvědomí, ale jsou velice důležité.“

Rozpovídal jsem se o kvasinkách a jejich užití – od kvasnic používaných na kynutí těsta, kvašení nápojů, v Čechách víc piva, na Moravě vína, přes výrobu kvašených produktů z mléka, od obyčejného kyselého mléka a podmáslí po tisíce druhů sýrů.

„Ale jen tak, přímo, ty kvasinky nejíte?“ vyzvídala.

Vzpomněl jsem si tedy na kvasnicovou pomazánku, kdy jíme kvasnice přímo, ale víc jídel tohoto druhu jsem neznal.

„Přitom je to efektivní způsob přeměny živin,“ nadhodila. „Kdybyste to pořádně rozvinuli, vynaložili byste na získávání i na zpracování potravin méně času, prostředků i energie.“

„Vy to máte vyřešené lépe?“ zpozorněl jsem. „Uvědom si, my si nevystačíme s trávou, jako vy.“

„My sice ano, ale jen díky tomu, že máme nějaké pomocné kvasinky přímo v sobě,“ řekla. „Máte sice nějaké také, bez nich je trávení mnohem složitější, ale mají u vás jen nepatrnou úlohu. Na zpracování trávy rozhodně nestačí.“

„Máš asi pravdu, proto přece potraviny tepelně, nebo i jinak upravujeme,“ podotkl jsem. „Vaření je věda a jsou potravinářské obory, kde se vyžaduje vysoká odbornost.“

„A nechtěl bys, alespoň v malém měřítku, vyzkoušet naše metody?“ navrhla mi.

„Máš-li možnost je tady na Zemi vyzkoušet, nebudu proti,“ slíbil jsem jí. „Co by to mělo obnášet?“

„Vstupním médiem může být jakákoliv biologická hmota,“ začala. „I taková, jaká je pro vás nestravitelná. Něco málo už jste na tomto poli zkusili i vy. Našla jsem si ve vašem internetu článek o pěstování hub na slámě. Sláma je ve vašem světě stravitelná jen pro přežvýkavce, kteří mají čtyři žaludky. Když do balíků mokré slámy, uložené ve vlhkém sklepě, dodáte podhoubí některých hub, proroste slámou a vytahá z ní tolik živin, až se laik diví. Je to sice jen malý krůček, ale mnohé naznačuje.“

„Vy používáte k produkci potravin houby?“ plácl jsem.

„Spíš kvasinky,“ opravila mě. „Ale umíme je modifikovat na tisíc způsobů. Není problém nastavit je tak, že výsledek těžko rozeznáte od vašich dosavadních potravin. Víš co? Dnešní oběd se ti povedl, kuře bylo výborné, až na ty kosti v něm, ale když mi teď opatříš pár kilogramů jakékoliv biologické hmoty, třeba trávy, a přenecháš mi kuchyni, udělám ti k večeři skoro totéž. Platí?“

„Tak na to bych se rád podíval,“ vyhrkl jsem. „Platí!“

Jak jsem vycítil, takový pokus by byl doslova revolucí.

Kdyby se ovšem podařil. Ale tak nějak jsem už věděl, že se podaří. Evička nemluvila do větru.

Jdu nasekat košík trávy.

Sledovat Evičku při vaření – to opravdu stálo za to!

Evička k tomu potřebovala svůj batoh – tedy renfach. Byl pro ni jako »KPZ – krabička poslední záchrany«, ale měla tam víc drobností než bych čekal. Něco jako kompletní biochemickou laboratoř, zárodky všeho druhu, mimo jiné i další vejce gasulujů, takže nebyla mezi námi jenom s holýma rukama.

Díval jsem se jí pod ruce, co dělá – a nestačil jsem se divit. Trochu mě mohlo odradit, když jsem viděl, s čím pracuje. Třeba hned první úkol – umlít trávu na jemno, neřešila mlýnkem, jak bych to dělal já, ale během hodiny si vypěstovala sbírku červíků, které donesenou trávu změnily v kašičku. Evička potom posbírala jejich vajíčka a uložila si je pro příště, načež červíky předhodila jakýmsi kvasnicím, které z nich vytvořily zapáchající hmotu – ale zkusili jste si někdy přivonět k čerstvě vykynutému těstu? I naše potraviny občas procházejí fázemi, kdy nevzbuzují chuť k jídlu! Znám lidi, kteří by se pozvraceli než by snědli kousek syrového droždí, což jim ovšem nebrání pochutnávat si na chlebu, pečivu, buchtách nebo knedlících.

Faktem je, že my kuchyňské proměny až příliš často řešíme tepelnou úpravou. Vaření, pečení, smažení, dušení, to jsou naše nejčastější kuchyňské operace. Máme k tomu sporáky, papiňáky, mikrovlnky, pečicí trouby a fritézy, které spotřebují podstatnou část energie potřebné v domácnostech, ať už používáme elektřinu, plyn, uhlí, dříví anebo sušený velbloudí trus. Pravdou je, že naše tepelná úprava má nesporné výhody, například sterilizuje většinu nežádoucích bakterií, které by nám mohly škodit. V některých krajích se dokonce nedoporučuje jíst cokoliv, co neprošlo ohněm, jinak se dočkáte – v nejlepším případě jevu zvaného »hnačka«.

Evička naopak žádné teplo nepotřebovala.

Přitom jsem nepochyboval, že něco podobného sterilizaci proběhne u jejího postupu také, jenže škodlivé bakterie nezničí teplo, ale jiné použité mikroorganizmy. Něco jako když plíseň pana Fleminga zvaná penicilin požírala bakterie nejprve v Petriho miskách a později i v tělech infikovaných človíčků.

Večer jsme měli na stole totéž co v poledne, až na to, že se »vařené brambory« předtím nevařily a v »kuřecím mase« nebyla ani jedna kůstka. To se rozumí, jídlo jsem prohlížel a ochutnával bedlivě, ale jediné, co mi chybělo, byly kuřecí kosti. Maso mělo vlákénka, pokrývala je propečená kůžička, brambůrky byly dobře uvařené, i když bez ohně, vody a páry... proč to nepřiznat, zíral jsem na to užasle. Tohle – z košíku trávy? Tomu říkám umění!

„Chceš se to naučit?“ zeptala se mě, když jsem se rozplýval chválou nad večeří.

Mohl bych nechtít?

Mělo to jen jednu, řekněme technickou či psychologickou vadu. Podle Evičky musím nejdřív svolit s jednou malou, bohužel nevratnou úpravou mého těla. Při ní získám sedmý smysl, který mi všechna zmíněná kouzla umožní. Podotknu jen to, že šestému smyslu Evička říkala »deryvitia« a já pozemsky »telepatie«, byl to skutečně úplně nový, odlišný smysl a i když možná nebyl tak důležitý jako zrak, užitečný bezesporu byl. »Jedresu« umí nejen analyzovat, ale i měnit právě ty mikroorganizmy, které obyvatelé Liangé tak často používají ve funkci biologických pomocníků.

„Co tomu budu muset obětovat?“ zeptal jsem se věcně.

„Deryvitii jsi také nic neobětoval, jen jí využíváš jako já,“ ujistila mě. „Deryvitii jsem ti dát musela, abychom se dohovořili hned na počátku, i když bych se vaši češtinu jistě naučila rychle, deryvitia je pohotovější. Totéž platí o »jedresu«, až na to, že ti propůjčí ještě užitečnější schopnosti.“

Horší je, že telepatie vyžadovala poměrně nepatrný zásah do mozku – a Evička využila toho, že mě omráčila exploze, takže jsem neprotestoval, a telepatie je jen cosi jako malá biovysílačka zamontovaná do hlavy, která zvenku není vidět a projevuje se jen tím dobrým, kdežto »jedresu« je složitější, část se vkládá přímo k mozku, část do vhodných dutin v hlavě, které ovšem přestanou být duté a hlavně, získám druhý »jazyk«, běžně ukrytý v nosních dutinách, který mohu nosem vysunout a jeho pomocí zkoumat či upravovat co potřebuji.

Řekne se to snadno, ale znamená to, že už nikdy nebudu jako dřív. Což už beztak nejsem, neboť telepatie také patří mezi mé odlišnosti od většiny lidí našeho světa. Ať jsem si to v hlavě přebíral jak chtěl, vycházelo mi, že odmítnutí by nebylo projevem vysoké inteligence, spíš naopak.

„Dobře, beru to,“ řekl jsem.

»Jedresu« má pro obyvatele Čech jednu nevýhodu. Nedá se popsat slovy, protože češtině potřebná slova zoufale chybí. Pro naši útěchu musím dodat, že potřebná slova nejsou v žádném ze všech jazyků, kterými se v našem světě mluví, takže není odkud je převzít. A když převezmu potřebné výrazy z jazyka Liangé, je to marné, nikdo jim nerozumí, neboť je v životě neslyšel.

Navíc je nemožné cokoliv popsat, když nikdo nemá ani potřebné vjemy! Popisujte hluchému krásu Mozartových skladeb, nebo slepému velebnost obrazů Michelangela anebo Leonarda da Vinci! Jediné, čím můžete jakž takž posoudit výsledek, je chuť. Když se rozhodnu napodobit pozemské jídlo, můžete se pokoušet zjistit chuťové odlišnosti. Předem vám řeknu, nezjistíte zhola nic. Pravda, v kuřecím mase chybí kosti, ale při srovnání vykostěného kuřete ztratíte poslední vodítko. Ani čich vám nepomůže rozeznat přírodní od umělého.

Napadlo mě v první chvíli, že právě tohle by mohlo být tak revoluční dobrodiní lidstva, jako nic jiného. Přeměna libovolné biohmoty v potraviny by mohla odstranit hlad po celém světě.

Jenže stačilo trochu se zamyslet a mělo to na mě podobné účinky jako ledová sprcha.

Masívním rozšířením biotechnologií z Liangé mezi lidi by se občané stali nezávislí. Byl by to konec automobilů a ostatních dopravních prostředků i s navazujícím průmyslem. Potravinářství by se smrsklo na nejjednodušší pěstování biohmoty. V Čechách dosahuje zemědělství jen jednu sklizeň ročně, jenže sklizeň trávy probíhá nejméně dvakrát i třikrát do roka. V českém zemědělství seno zkrmují hospodářská zvířata, ale mezistupeň můžeme díky Liangé vynechat. Ze zemědělství by zůstalo pěstování a sklizeň sena, jenže to je tak primitivní »výroba«, že by se dala zvládnout i amatérsky. Nepotřebovali bychom ani zemědělská družstva, ani Agrofert a jiná monstra.

Jenže co by to znamenalo? Náš svět, jak jej známe, by se úplně rozvrátil. Automobilový průmysl by se položil jako první, potravinářský hned za ním. Dnešní prodejní řetězce by ztratily důvod existence. Prodej abstraktní biohmoty – vlastně lisovaného sena – by nahradil komplikovaný prodej tisíců potravinářských položek, ale nezaměstnal by ani tisícinu současných zaměstnanců. Podnikatelé v dopravě, od leteckých společností a autodopravců po železnici by ze dne na den skončili – ale co s těmi lidmi dál?

Snad bychom si mohli konečně dovolit více učitelů, aby se snížily počty dětí ve třídách a učitelé se jim mohli věnovat? Něco by spolkly služby, ale nemohou být všichni holiči a kadeřnicemi, stejně jako se nemohou všichni stát politiky!

Celkově se mi před očima začala rýsovat obludná reforma celé naší lidské civilizace. Možná by byla pro většinu lidí lepší, ale část lidstva – a to nejspíš ta mocnější – by se proti tomu zcela určitě postavila. Čím víc by se lidé stali na nich nezávislejší, tím by byli ti nahoře zbytečnější. Nasadili by proti tomu všechno, co dnes mají k ruce, od prodejných médií po armádu. Špičky všech náboženských směrů by se proti tomu svorně postavily – důvod by si našly, třeba že to odporuje »Božímu pořádku«, »Alláhovu učení«, »je to od ďábla« a »naruší to lidem karmu«. Jak známo, kdo chce psa bít, hůl – a vlastně i toho psa – si vždycky najde.

Měl bych svědomí vyvolat další náboženské války?

Na druhou stranu jsem se utěšoval tím, že pokrok se nedá zastavit a jestli se biotechnologie z Liangé jednou rozšíří, nikdo už to nezastaví ani hrozbou ukamenování a plamenů pekelných.

Ano, ale není snadné být prorokem nového světa. Prorokům se občas přihodí, že skončí na hranici, na kříži nebo s uříznutou hlavou pro výstrahu bezvěrcům. A upřímně – proč bych zrovna já měl být nějakým připitomělým prorokem? Docela rád bych tuto pochybnou slávu přenechal někomu jinému.

Je ovšem pravda, že jsem byl zvědavý jako kotě, které se honí za světelným prasátkem z laserového ukazovátka. Seznámit se s netechnickou civilizací bylo tak zajímavé, že bych tomu neodolal, i kdyby to vyžadovalo oběti. Spolupráce s Evičkou zatím neměla žádné záporné stránky a byl jsem to spíš já, kdo měl větší prospěch. Zpočátku byla u mě jako návštěva, ale uživil jsem ji snadno. Pak se to ale otočilo a schopnost proměny jakékoliv biohmoty v jídlo, kterou mi dala, byla k nezaplacení.

A to byl teprve začátek!

Jednou z revolučních možností biotechnologií z Liangé byl »vzorník«.

Evička měla základní vzorníky dva. Jeden, který mě vůbec nezajímal, obsahoval vzorníky jídel z Liangé. Včas mě před ním varovala, ta jídla by mi nejenže nechutnala, ale byla by pro mě nejspíš i jedovatá. Původní podstata obyvatel Liangé je bližší ještěrům a když si představíte, co všechno sežerou naši krokodýli, přejde vás na to chuť. Jenže s převzetím lidské podoby převzala Evička i lidské chutě. Oceňovala, co oceňujeme my, chutnalo jí to co nám a její vzorník lidských jídel byl použitelný i pro mě.

Vzorník je poměrně malý lístek, tvářící se jako pergamen, velikosti běžné krabičky zápalek, uschovávaný v malém pouzdru. Je rozdělený na milimetrová políčka, z nichž každé obsahuje vzor jednoho jídla. Očima tam moc nepoznáte, ale dotykem »jazykem jedresu« téměř okamžitě rozpoznáte jeho důležité charakteristiky. A co víc, když tyto charakteristiky vnutíte biohmotě, přemění se podle nich. Výsledkem může být pečené kuře s brambory, nebo chleba se salámem, případně cokoliv, od čeho máte vzorek. A ten se dá získat buď tím, že si požadovaný produkt živě představíte, anebo tím, že získáte vzorek jídla například návštěvou restaurace, kde šéfkuchař dobře vaří. Na jeden vzorník se vejde více než tisíc vzorků a lístek s »lidskými jídly« byl zatím poloprázdný, i když Evička každé nové jídlo nejprve nenápadně zkoumala »jazykem jedresu« a uložila je jako vzor. Ne že by výtvory mého kuchtění byly hnusné, ale kuchařky i kuchaři v okolních hospodách vařili chutněji. Inu – profesionálové!

Jenže pomocí vzorníku Evička dokázala vytvořit jídla jako ti profesionálové, i když úplně jinou cestou, bez ohně a vaření. A přitom stejně chutné! Když jsem to pochopil, objeli jsme v době obědů a večeří několik nejbližších hospod, proslulých svou dobrou kuchyní. Nedávali jsme si oba totéž, ale každý něco jiného, aby to mohla Evička uložit do vzorníků.

Eviččin vzorník představoval obdobu restaurací, kde je na jídelním lístku každý druh jídla barevně vyobrazený, aby si hosté mohli vybírat i očima. Tohle bylo něco podobného, jenže namísto obrázků tu byly chutě a vůně. Měly jen jedno ouvej. K přečtení vzorníku potřebujete »jazyk jedresu«. Kdo tento orgán nemá, je na tom jako slepec u obrázků. Neuvidí zhola nic.

Něco podobného platí i pro přeměny vzhledu.

Napadlo vás někdy, kolik informací se dá nacpat do jediné buňky? A co do buňky – ale do jejího jádra? A co do jádra – do jediné molekuly DNA? Umíte si představit, že se i sami vejdete do jediné buňky?

Liangéjané mají molekulu DNA údajně třikrát složitější než my, lidé Země. To umožňuje schopnost přijmout do sebe i úplnou DNA jiných tvorů a dočasnou přeměnu v bytost úplně jiných vlastností a tedy i vzhledu. Evička byla názorným příkladem. Žila teď mezi námi životem obyčejné pozemské ženy, jejím vzorem byla jedna starší, už trochu utahaná servírka, od níž si vzhled jen vypůjčila a využívala toho. Zvolila si mladší variantu svého vzoru a to tak dokonale, že jsem dostal pořádnou nakládačku za to, že se »tahám s její dcerou«, což ovšem pravda nebyla. Bohužel, ten halama se už o svém omylu nedozvěděl. I když by se mi zřejmě neomluvil, aspoň by poznal, že se unáhlil. Snad si uvědomil svůj omyl přinejmenším v okamžiku, kdy na něho Evička vycenila žraločí zuby. Jenže krátce poté vletěl do cesty kamionu, který ho neúprosně rozdrtil v kabině auta.

Otázkou je, jak skutečná Růžena, zřejmě hodně podobná své matce a to do takové míry, že si s ní lidé Evičku pletli, nesla náhlou smrt nápadníka, který ji beztak považoval za svůj majetek, takže cítil oprávnění rozbít ústa každému, kdo by o ni prstem zavadil. A Evička byla schopná během minuty opustit svou přejatou podobu alespoň v oblasti úst, přijmout úplně jinou podobu a pak se opět vrátit.

Tuhle možnost my lidé nejspíš mít nebudeme. Naše DNA je příliš chudá a proměny neumožňuje. Teoreticky se dá dědičnost a s tím i vzhled měnit, ostatně se to po nepatrných kousíčcích děje a říká se tomu vývoj, ale není to tak rychlé, jako u obyvatel Liangé a co je horšího, nebylo by cesty zpět. Potíž je, že »zálohu« předchozího stavu nemůžete »uložit« do sousední buňky, ale musí být v téže buňce, kde už u nás není místo.

Bylo by to ale lákavé. Potřebujete něco ukrojit? Udělejte si z malíčku nůž a krájejte. Až ho nebudete potřebovat, vraťte si tam opět malíček. Evička to tak dělat může, ale ona se dokáže vrátit do původní podoby Evičky a žraločí zuby jí nezůstanou. Navíc to není ani její původní podoba, ale převzatá. Svou původní podobu má jistě někde v sobě dobře schovanou, aby se do ní mohla vrátit, až nebude potřebovat podobu Evičky.

Teď je ale mezi námi na Zemi a tváří se nenápadně. Zatím jen dva lidé pochopili, že sem nepatří. Já jsem ji viděl od začátku a vím – nebo si myslím, že vím – oč jde, že na Zemi ztroskotala a je ráda, že přežívá, a pak jeden halama, kterému ukázala zuby, když se choval příliš agresívně. Halamu ale vyděsila víc než bylo zdrávo – zejména když se i na útěku choval agresívně. Jenže ten kamion měl přece jen silnější traverzu než es-ú-véčko a navíc mu vjel do cesty zprava a náraz ho v kabině rozdrtil. Řidiči kamionu asi přidělal nějaké noční můry a kdoví, možná i pocit viny, i když podle předpisů jel mravně po hlavní silnici a nemohl to čekat.

Všichni ostatní netuší oč jde. Někteří Evičku považují za dceru servírky z motorestu Růženu, která se s matkou rozkmotřila ve zlém a ty dvě spolu nemluví. Pravá Růža přišla o současného frajera, který ji nejspíš usurpoval, takže by si mohla oddychnout. Kdyby se ty dvě setkaly, nemají si co říci. Jenže se nesetkají, já ani Evička nechodíme tam, kde je Růžena a naopak.

A Evička se pomalu, ale jistě seznamuje nejen se životem na české vesnici, ale prostřednictvím internetu i s naším podstatně rozmanitějším světem, kde s jistou dávkou štěstí havarovala.

Zatím se přizpůsobila dobře.

Errata:

11.08.2021 15:08