Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ve dvou

Kávu jsme dopili, ani jsme nevnímali, co pijeme. Bylo to na obou stranách jemně horrorové, ale pak jsme se přece jen zvedli, abychom u jedné kávy neseděli věčně.

„Doprovodím vás domů,“ nabídl jsem se. „A ještě víc bych vás chtěl pozvat k sobě.“

„Jen když mi budeš tykat!“ opáčila už zase s úsměvem.

„Beze všeho,“ souhlasil jsem. „Takže jsem Pavel Král.“

„Maruška,“ kývla hlavou. „Marie Šnajdrová.“

Vyšli jsme z kavárny a zamířili k mé škodovce.

„Taky mám radši starší auta,“ podotkla, když ji viděla.

„Rád nerad, tuhle kraksnu prostě mám,“ opáčil jsem. „Budu ji mít, dokud nás STK nerozdělí. Ale používám ji jen když někam jedu oficiálně. Jako třeba dneska. Původně jsem přijel na oběd do restaurace – a pak se také rozhlédnout po lidech a vyzkoušet si telepatický test pravdy.“

„Ale náš market?“

„Pak jsem si potřeboval ledacos koupit, oběhl jsem několik obchodů, nejen váš market.“

„No budiž... ale co to znamená jet někam neoficiálně?“

„Neoficiálně nejezdím škodovkou, ale létám letadlem,“ řekl jsem. „To mám doma. Jak se říká – dvěma pánům nelze sloužit – buď auto, nebo letadlo.“

„Letadlo – a doma?“ zpochybnila to. Nedivil jsem se.

„Mimozemské letadlo,“ upřesnil jsem to. „Takže se našim letadlům vůbec nepodobá. Nemá křídla a když letí, je neviditelné. Nejdál jsem s mimozemšťanem zaletěl na Střední Východ. Islám mimozemšťana hodně znechutil.“

Nasedli jsme a nastartoval jsem, ale pak jsem vypnul motor a obrátil se ještě na svou spolujezdkyni.

„Vlastně jsem zapomněl, Maruško, oba už nemáme rodiče, oba jsme tak říkajíc sirotci, takže ani nemohu tvého otce požádat o tvou ruku. Musím se s důvěrou obrátit na tebe. Takže – a to myslím naprosto vážně – chtěla by ses jmenovat Marie Králová?“

V první chvíli zrudla a chvíli se na mě dívala, zřejmě ještě rozvažovala, jestli to myslím vážně.

„Ty by ses nechtěl jmenovat Pavel Šnajdr?“ usmála se opět. „Dneska je přece možné oboje!“

„Radši bych zůstal Král,“ krčil jsem rozpačitě rameny. „To není mužský šovinismus, ale český vlastenecký šovinismus. Král je nepochybně české jméno, kdežto Šnajdr je... napůl německé. Cítíš se víc jako Češka nebo jako Němka?“

„Pavel Šnajdr – nebo Maruška Králová?“ usmála se. „Jenže máš pravdu. Odmalička jsem očekávala, že jméno rodu Šnajdrů skrze mne pokračovat nebude. A Králová... to by ještě ušlo. Jenže tady nejde o jména, ale o to, jestli se k sobě vůbec hodíme! Vždyť se známe sotva hodinku!“

„Tři!“ opravil jsem ji, ale cítil jsem, že má tentokrát pravdu. „Přesněji – od té pokladny. Poznal jsem tě víc než dost – pokud mimozemský test souhlasí, byla bys pro mě určitě ta pravá. Jenže potíž bude, že ty o mně nevíš skoro nic. Víš co? Ta nabídka bude v platnosti, ale odpovíš mi na ni, až si budeš také tak jistá, platí?“

„Jsem pro!“ usmála se. „Nech mi čas na rozmyšlenou.“

„Ale na návštěvu tě zvu hned,“ řekl jsem a nastartoval.

Dojeli jsme na dvorek k mé chalupě a vystoupili.

„Tady bydlíš?“ obhlédla můj čurbes na dvoře. „Koukám, do uklízení se taky nehrneš, to bychom si asi rozuměli...“

„Pojď dál,“ zval jsem ji do dveří. „Hele, nebojíš se, že bych tě lákal do pasti?“

Řekl jsem to jenom žertem a okamžitě jsem byl připravený zmírnit nepříznivý dojem, jaký ta věta mohla vyvolat.

„Nebojím,“ opáčila klidně. „Kdyby něco, o nutný respekt se postarám sama. Mám na kimonu červený pásek. Víš aspoň, co to znamená?“

„To mi moc neříká,“ přiznal jsem. „Jestli je to z juda, pak by to byla nějaká výkonnostní třída nebo co... viděl jsem obrázek Putina s černým páskem, z toho si pamatuji, že černá je nejvyšší, ale jinak se v těch v barvách moc nevyznám.“

„Černý pásek nemám, ale červený taky není nejnižší,“ řekla s klidem. „A nesdílím právnický názor o nutné sebeobraně, mám naopak heslo »na hrubý pytel ještě hrubější záplata«.“

„Já jsem také vychovaný postaru,“ řekl jsem. „Doufám, že se mnou nepraštíš, když ti dám přednost ve dveřích. Některé ženy to berou jako urážku.“

„Taky jsem vychovaná postaru,“ usmála se. „Ale tady bys měl jít jako první, protože se tu vyznáš. A když uvidím, jak v tom šeru překračuješ nějaký vysoký práh, aspoň nezakopnu.“

Logické to bylo, takže jsem jí oplatil úsměv a vstoupil jako první. Ale hned jsem rozsvítil a šero zmizelo.

„Dáš si kafe, že?“ zeptal jsem se, než jsme oba vstoupili do velké sednice. Také tady bylo po rozsvícení světla dost, zastávám totiž názor, že nemá smysl kazit si oči úsporným příšeřím.

„Kafe jsme teď měli,“ připomněla mi.

„Dobře, tak ti nabídnu něco jiného,“ přijal jsem to. „Co jíš opravdu ráda?“

„Už jsem po obědě a na večeři je brzy,“ odmítla. „Ale jinak jsem omáčková. Rajská, svíčková, štěpánská, houbová, koprová, křenová, boloňská... jenže na omáčky je nutná příprava, takže by mi stačilo CDD neboli Co-Dům-Dal.“

„No – já si ze školních jídelen pamatuji UHO – Univerzální Hnědé Omáčky stokrát jinak. Ale přiznám se, ty dělat neumím.“

„Nemáš tu třeba keksy a čaj?“ navrhla mi. „Při čaji se dá dlouho a dlouho klábosit, nejlépe to umí Angličané...“

„Keksy nemám,“ přiznal jsem. „Čaj... to by šlo, jenže až po něčem lepším. Říkáš – rajskou s hovězím, nebo svíčkovou? Mám rád obě, ale když jsou na jídelním lístku vedle sebe, dám přednost svíčkové. A co ty?“

„Koukám, že máme i podobné chutě,“ usmála se.

„Takže svíčkovou!“ podtrhl jsem to.

Svíčková na smetaně - mňam!

„Počkej – ale ta přece potřebuje aspoň přes noc nakládat maso, jinak vznikne něco otřesného, asi jako »sekaná svíčková« ve školních jídelnách!“

„Máš sice pravdu, ale uvidíš!“ ujistil jsem ji, že jsem si těch chyb vědomý, ale výsledkem jsem si přesto jistý.

Co jistě nečekala, byla konev zelené biomasy, kterou jsem přinesl ze spižírny. Pro jistotu jsem ji ještě ve špajzu promíchal, aby červi z povrchu klesli pod hladinu a neprovokovali. Pak jsem část nalil do PET láhve s uříznutým vrškem, druhou část do druhé a třetí část do kastrolu. A dva kelímky od jogurtu na zbytek.

Destička s vzorníkem – a naočkovat... A než to uzraje, mám čas uvařit čaj, rychlovarná konvice to snad stihne...

Čaj vypadal ze všeho nejlépe, ale i biomasa se též viditelně lepšila. Jedna PET-láhev zbělala, druhá zhnědla a obsah kastrólu se zatím změnil v omáčku s typickou zeleninovou strukturou.

Vyndat obsah PET lahví a nakrájet!

Hnědá hmota se změnila v libové kusy masa, prošpikované slaninou. Z bledé láhve vyjela normální šiška knedlíku. Stačilo oboje nakrájet, dát na talíř, polít omáčkou, z jogurtových kelímků nabrat trochu brusinek a šlehačky a všechno na minutku ohřát mikrovlnkou.

„Ježkovy voči, tohle jsem fakt ještě nezažila!“ komentovala to Maruška, když viděla, jak se výsledek chystám na talířích jen krátce ohřát před podáváním.

„Ochutnej!“ vybídl jsem ji. „Co ty na to?“

Talíře byly na stole, podal jsem příbory, Maruška si opatrně kousek odkrojila a ochutnala.

„Prosím tě... co to bylo prve za hnusnou zelenou tekutinu?“ vyhrkla. „Neříkej mi, že jsi všechny tyhle dobroty ukuchtil z toho odporného slizu?“

„Milá Maruško, právě jsi viděla jedno tajemství,“ řekl jsem slavnostně. „Jistě jsi pochopila, že to nebylo pozemské vaření, ale mimozemská příprava pokrmů. Na začátku byla opravdu biomasa vytvořená mixérem z trávy. Mimozemšťané totiž nevaří, ale jídlo si upravují biologicky. Mimozemšťan mě to naučil a už jsem si na to tak zvykl, že mi to ani nepřijde.“

„Vypadá to ale ohavně,“ podotkla, i když bylo vidět, že by si nejraději olízala všechny prsty.

„Naše pozemská výroba potravin začíná ještě odpornějšími substancemi – hnojem a močůvkou,“ pokrčil jsem rameny. „Hnůj nevidíš, proto ti nevadí. Kdybych ti to ale nepředvedl v naprosté syrovosti, podezírala bys mě zase, že si vymýšlím. Nebo ne?“

„Vždyť je to opravdu neuvěřitelné!“ opáčila. „Nevidět to na vlastní oči... máš pravdu, tvrdila bych, že si vymýšlíš. Po tomhle ti ale věřím i tu velrybu v Čechách, i když jsem ji neviděla.“

„Mám možnost naučit to pár lidí,“ pokračoval jsem. „Třeba jako první nějakou Marušku Královou...“

„Aha! Zase ta nabídka,“ vzdychla si. „Ale poznala jsem tě zatím jen z kuchařské stránky. I když musím přiznat, tohle bych se chtěla naučit. Ale měnit jméno jen kvůli tomu? Neříká se tomu náhodou »vyměnit osud za mísu čočovice«?“

„Také se říká »opatrnost matka moudrosti«,“ přikývl jsem. „Podle toho by byli největší lenoši nejmoudřejšími mudrci, neboť »kdo nic nedělá, nic nezkazí«...“

Mezitím jsme oba dojedli. Nabídl jsem jí přídavek, zbývalo ode všeho ještě dost, ale jen si pohladila bříško a odmítla.

„Tam už se nic nevejde,“ vzdychla si. „Takže jsem dneska i po večeři. Teď bys mi mohl ještě ukázat toho mimozemšťana...“

„Lituji, ale to nepůjde,“ zatvářil jsem se provinile. „Smím ho volat jen v opravdu vážných záležitostech, například kdyby šlo o život, ale ne aby se přiletěl předvádět jako cvičený medvěd.“

„Kde vlastně je?“ zeptala se.

„Naposledy se mi ozýval z Anglie,“ řekl jsem.

„A mohl bys... mohl bys mě zavolat, až přiletí?“ poprosila. „Ještě nikdy jsem žádného mimozemšťana neviděla...“

„To záleží na tom, kde zrovna budeš,“ řekl jsem. „Kdybys byla v té chvíli v mé chalupě, nebyl by to žádný problém.“

„Budeš mě vážně přemlouvat tak dlouho, až ti podlehnu!“ zamračila se, ale bylo vidět, že se přitom usmívá.

„To víš,“ usmál jsem se také. „Mám zájem získat Marušku Královou, tak se snažím.“

„Lichotníku!“

Jestli to mělo být zpražení, pak se to minulo účinkem.

„Poslyš, Maruško – a máš opravdu hezké jméno – řekni mi, co mám udělat, abych tě přesvědčil, že se mnou nemůžeš prohrát! Ano, slíbil jsem, že se pokusím ukecat šéfa, aby tě vzal do týmu. Jenže takhle k večeru ho neseženu, to musím nechat na ráno. Ale neboj se, nezklamu tě. Teda – neručím za šéfa, to uznáš, slibuji jen že mu ráno zavolám a budu se snažit, abys to místo dostala. A nejlépe, abys mohla pracovat na dálku. Zařídil bych ti počítač, společné internetové připojení a mohli bychom vegetovat spolu.“

„Mohl bys tu službičku přestat vázat na tu nabídku?“

„Mohl,“ přikývl jsem. „Ale když šéfovi zavolám ráno, to už přece nemá spojitost s mou nabídkou. Lišilo by se to jen tím, že bych ti musel zařídit počítač u tebe doma.“

„Musel?“ podívala se na mě vyčkávavě.

„Sliby plním,“ ujistil jsem ji. „A šéf to tak jako tak hodí na mě. Takže budu muset i zařizovat. Ale udělám to rád. A stokrát raději, kdyby ses rozhodla bydlet u mě. Když mě odmítneš, také budeme součástí jednoho týmu, ale nic víc.“

„Tak to zkus, uvidíme! Ale teď už bys mě měl vrátit domů, brzy ráno vstávám.“

„Klid, času dost,“ ujistil jsem ji. „Hodím tě tam letadlem.“

„E-e?“ jen hekla překvapením.

„Neříkal jsem ti, že mám mimozemské letadlo?“

„Zapomněla jsem na to,“ přiznala. „Ale kde? Ve stodole?“

„Ne – tamhle v té truhle!“ ukázal jsem jí do kouta. „Gasuluj má totiž rád tmu.“

„Ježkovy zraky, do truhly že se vejde letadlo?“

„I do batohu, jako padák,“ přikývl jsem.

„A jak to, prosimtě, může lítat?“

„Ani já nevím všechno,“ řekl jsem omluvně. „Mimozemské dopravní prostředky jsou živé a létají bez křídel na antigravitaci... lítá se v nich dobře, jen ti nesmí vadit, že se uvnitř budeme na sebe trochu mačkat.“

„Já věděla, že v tom bude chyták!“ řekla skoro spokojeně.

„Neboj se, budu se k tobě chovat jako džentlmen, i když mi dáš košem,“ ujistil jsem ji.

„Ale já bych se opravdu měla vrátit,“ vzdychla si. „Broček pro mě už teď jistě kňučí. Víš, mám totiž ještě po rodičích doma pejska a ten nerad zůstává sám. Je to takový společenský pes.“

„Co je to za psa?“ zajímal jsem se.

„Jestli ti něco říká rasa bígl.“

Bígl - pes domácí (Wikipedie)

„To jsou takoví střední tříbarevní?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ přikývla. „Velikostí něco mezi ratlíkem a dogou.“

„To jsi měla říct dřív,“ pochopil jsem její starost. „Dobrá, nebudeme se už zdržovat a poletíme.“

Oslovil jsem telepaticky gasuluj. Víko staré truhly se trochu strašidelně nadzvedlo, vyklouzla oválná chlupatá pískově žlutá placka a rozložila se před námi.

„Tohle že je letadlo?“ nevycházela Maruška z údivu.

„Mimozemské letadlo,“ přikývl jsem. „Poletíme, nebudeme to už odkládat.“

Lehl jsem si na gasuluj na břicho jako na deku k opalování a naznačil Marušce, aby zaujala místo vleže vedle mě.

„Neboj se, není to svádění k sexu,“ ujistil jsem ji. „V těchto letadlech se zkrátka létá vleže.“

„To je něco jako létající koberec?“ napadlo ji.

„Něco úplně jiného,“ ujistil jsem ji. „Gasuluj nás oba obalí, vznese se a my budeme uvnitř, ne na něm.“

Chvíli váhala, ale pak pohodila hlavou, klekla si na okraj gasuluje a pak se natáhla vedle mě. Gasuluj nás obalil a ocitli jsme se ve tmě. Dal jsem si na oči cuchdysy a druhý pár jsem podal Marušce.

„Chceš-li vidět, nasaď si tohle na oči,“ vyzval jsem ji.

Problém byl, že Maruška neviděla, co jí vlastně nabízím. Když jsem chtěl nahmatat její hlavu, lekla se a odtáhla se. Musel jsem požádat gasuluj, aby se opět rozbalil, abych jí mohl na světle ukázat, oč jde.

„To je... to je příšerné!“ vyhrkla, když viděla, jak se mi od očí táhnou dvě dlouhá bílá vlákna.

„Na to si zvykneš,“ ujistil jsem ji. „Nemusíš se bát, nebolí to a jedině tak budeš vidět i za letu.“

Musel jsem jí cuchdysy nasadit pomalu, opatrně. Nejprve na levé oko, pak, když se trochu rozkoukala a zjistila, že vidí, i na pravé. Teprve pak jsem nás opět nechal obalit a tentokrát už jsme se vznesli. Pomocí chapadel gasuluje jsem stiskl kliku, otevřel dveře a protáhl se ven.

„Tak co, Maruško?“ oslovil jsem ji telepaticky. „Dá se to vydržet? A teď se dobře dívej, poletíme jako stíhačka!“

Jakmile jsme byli ve volném prostoru, gasuluj vyrazil jako závodní kůň. A co závodní kůň! Koně by nechal daleko za sebou a hluboko dole. Ve chvilce jsme měli pět set metrů výšky a letěli jsme k městu. Silnice se pod námi všelijak klikatila, my jsme letěli rovně. Auta se s námi nemohla měřit.

„Kde bydlíš, Maruško?“ zeptal jsem se.

Navedla mě až k domku. Přistáli jsme na zadním dvorku, gasuluj se rozbalil a mohli jsme si od očí odtrhnout cuchdysy.

„Tak – a jsi doma,“ usmál jsem se na ni. Vstal jsem a podal jí ruku, abych jí pomohl zvednout se. Odmítla ji a vyskočila.

„Pozdravuj za mě Bročka,“ pokračoval jsem s úsměvem.

„Počkej ještě!“ požádala mě. „Co myslíš, jak by se v tom létajícím... nevímcotoje... cítil takový pes?“

„To vážně nevím,“ zarazil jsem se. „Obávám se, že to neví nikdo v celém vesmíru. Ještě to nikdo nezkoušel.“

„A chtělo by se ti vyzkoušet to?“ podívala se prosebně.

„Zkusit to mohu, ale pro psa nemám cuchdysy,“ varoval jsem ji. „Byl by za letu potmě a nevím, jak to snese.“

„Počkej, dojdu pro něho,“ požádala mě a zamířila k zadním dveřím, odkud vzápětí vyběhla s krásným tříbarevným psíkem, který se na mě rozštěkal. Buď se mu nelíbil gasuluj nebo já.

„Kuš, Bročku!“ okřikla ho. Psík sice zmlkl, ale temně vrčel, nedal se tak snadno uchlácholit.

Připravili jsme se tedy k letu – lehli jsme si na gasuluj a na oči si dali cuchdysy. Maruška pak psíka přivolala mezi nás.

Když nás gasuluj obalil, psík sebou trhl a začal zoufale výt, ale Maruška si ho jednou rukou přivinula k sobě a pes přece jen umlkl. Vznesl jsem se a zakroužil nad městem. Psík se uklidnil, ale rychle dýchal a tiskl se k paničce, jakoby u ní hledal jistotu.

„Zdá se, že by to snesl,“ řekl jsem telepaticky.

„Poslyš, mám nápad,“ řekla Maruška. „Brok má dobrý čich na hodné a zlé lidi. Teď je se mnou, ale... co kdybych ho nechala přes noc u tebe? Ráno uvidíme, jestli tě přijme nebo odmítne.“

„Zajímavý psychotest!“ podotkl jsem. „Samotného mě to zajímá, zkusíme to?“

„Tak zaleť k sobě,“ požádala mě.

Let opačným směrem byl rychlejší než do města. Jednak to byl let na známé místo a hlavně, chtěl jsem zkrátit nepohodlí pro psíka. Naštěstí to vydržel a když jsme přistáli před mou chalupou a gasuluj nás uvolnil, byl z nás tří první na nohou.

„Budeš mít pro něho vhodné místečko?“ zeptala se mě.

„Pojďme všichni dovnitř, něco vymyslíme,“ pobídl jsem je.

Psík kupodivu neodmítal vstoupit do cizího domu, zřejmě své paní důvěřoval. Dokonce ani nevrčel, když za ním vplul do sednice gasuluj a hned se uchýlil do truhly. Broček se jen tázavě podíval po Marušce, ale když neprojevila obavy, hodil to za hlavu a začal čichat, kde by bylo něco k snědku.

„Měl by dostat nažrat,“ podotkla Maruška.

„To nebude problém,“ řekl jsem. „Psí misku nemám, ale věnuji mu nějaký kastrůlek, beztak je nepoužívám.“

Přinesl jsem do kastrůlku trochu biohmoty a v krátkosti ji přeměnil na šťavnatý biftek. Trochu přepych pro psa, ale my jsme takový hlad jako on ještě neměli. Jen jsme se dívali, jak psík hltavě žere, až mu lupe za ušima.

„Kdybys ho krmil pokaždé bifteky, to by snad byla škoda,“ mínila Maruška.

„A proč ne?“ pokrčil jsem rameny. „Proč by se pes nemohl mít dobře? Vždyť je to vlastně přeměněná tráva!“

„A on si na to zvykne a nebude mi žrát granule!“ namítla.

„Na dobré by si zvykl rychleji než ty,“ popíchl jsem ji.

Pes vymetl kastrůlek pečlivě jako myčka nádobí a rozhlížel se, co by ještě bylo.

„Už víc nedostaneš!“ oslovil jsem ho. „Vypadal bys jako kulička. To ti přece muselo stačit!“

Samozřejmě mi nerozuměl, ale pochopil, že hody skončily. Natáhl se ke mně a olízl mi ruku.

„Vida,“ řekl jsem. „S Bročkem jsme kamarádi. Žilo by se mu tady dobře, nenechával bych ho samotného.“

„To záleží na tvém šéfovi,“ podotkla. „Kdybych pracovala z domova, nezůstával by o samotě, jenže musím ráno do práce.“

„A nechceš, abych tě odvezl až ráno do práce?“ provokoval jsem opět a vytrvale.

„No...“ zaváhala. „Broček tě přijal, to je dobré znamení. On zlé lidi pozná... Ale slušná holka nemůže jen tak, hned na prvním setkání, říci »Ano«, to by nebyla slušná...“

„Jsi u mě už podruhé,“ připomněl jsem jí.

„Ale známe se teprve necelý den,“ namítla.

„Ale i ten pes poznal, že patříme k sobě,“ dodal jsem.

Broček si mezitím našel místečko. Vyhoupl se do jednoho čalouněného křesílka a stočil se tam do kolečka. Líbilo se mu tam a nejevil ani náznak ostražitosti.

„Víš, Pavle...“ řekla pomalu, „nejsem proti, abychom to spolu zkusili... taky se mi líbíš. I když jsi trochu zvláštní člověk.“

„Kdybych se nepotkal s mimozemšťanem, byl bych nejspíš úplně obyčejný kluk,“ řekl jsem. „Ale pak bychom se asi minuli a to by byla škoda...“

„Byla by,“ přikývla. „Ale nebude. Já... já u tebe zůstanu.“

„Buď tedy u mě vítaná!“ řekl jsem prostě.

Errata:

11.08.2021 15:08