Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Změna plánu

Večer jsem se telepaticky spojil s mimozemšťanem, abych mu sdělil, že ode dneška bydlím s Maruškou.

„A co děláš v Londýně?“ zeptal jsem se ho.

„Nejsem v Londýně,“ opravil mě. „Zjistil jsem, že tam bylo velké soustředění významných lidí, ale i jim někdo poroučel. Teď jsem v New Yorku.“

„Ani tam nenajdeš ty, kdo řídí náš svět,“ věštil jsem mu.

„Jo, to už vím taky,“ přiznal. „Chystám se k přesunu do Asie. Zajímavé je, že tenhle směr mi určovali i v Londýně a snad i dřív, v Praze. Považoval jsem to za falešnou stopu, ale nebyla.“

„Na tom si spousta lidí – obrazně řečeno – vylámala zuby,“ snažil jsem se ho utěšovat.

„Máš pravdu,“ souhlasil. „Někteří při tom přišli o zuby i ve skutečnosti, nejen obrazně. Začíná to být opravdu zajímavé.“

„Poslyš, ty máš jistě přehled... co kýchavka?“ změnil jsem trochu předmět hovoru. „Myslím, že je to záhada poslední doby, ale už někdo opravdu přišel na její podstatu?“

„Zatím nikdo,“ ujistil mě. „Jen jsem ji poslední dobou ještě vylepšil. Jednak už se při ní tolik nekýchá a šíří se proto pomaleji, jednak je lépe zaklíčovaná. Už ji nevyřadí ždibíček vepřového masa v žaludku, to je teď jedna z mnoha podmínek. Tím se ale nevzrušuj, na tebe to nemá a nebude mít vliv. Některé skupiny obyvatel Země to ale pocítí... vlastně už se to děje, má to vliv na miliardy a někteří to již pochopili jako hrozbu. Nemusíš se ale obávat, nevymklo se mi to, je to solidně zaklíčované.“

„Řekneš mi, jak?“ zeptal jsem se.

„Až později,“ odbyl mě. „Je to trochu složitější a když už se máš něco naučit, musíme začít od základů. Děti také začínají své první krůčky a nesnaží se hned běžet maraton. Mimochodem, je mi sympatické, že při vší technice ještě pěstujete sporty. A je mi dvojitě nesympatické, že je ovlivňujete dopingem. Ale to si asi povíme až jindy. Věnuj se teď té... jakže se ta samička jmenuje?“

„Maruška,“ napověděl jsem mu. „Našel jsem ji, když jsem zkoušel telepatický test pravdy...“

„To ti chválím,“ odvětil. „Tenhle svět je... nechci říkat, že příšerný, ale zlo tu má převahu a to je docela smutné.“

Nečekal na moji reakci a zmizel z telepatie. Nebyl jsem si ale jistý, jestli měl pravdu. Jestli se pohyboval ve vrstvě horních deseti tisíc, pak bych se jeho pesimismu nedivil. Tam bych s ním souhlasil, že má zlo převahu.

Uvidíme!

Ubytování Marušky jsem nakonec vyřešil šalamounsky. Šla si lehnout za pec místo mě, zatímco já jsem se posadil k počítači a pustil se do řešení problémů. Nebylo to poprvé a když se člověk zabere do práce, ani si neuvědomuje plynutí času. Počítač jsem měl u protější stěny, seděl jsem zády k peci, ale slyšel jsem, jak se tam občas zavrtěla.

Přemýšlel jsem ale o ní. Telepatické testy o ní tvrdí, že je to holka upřímná, nelže... jen je občas trochu jedovatá, i když to myslí upřímně. Bude to ale stačit na celý život? Táta měl na život ve dvou dobré názory. Tvrdil, že si má člověk pečlivě vybírat, ale když už se rozhodne, nemá právo na další rozhlížení. Znamená to, že Maruška bude mým osudem, i kdybych teď měla o mě zájem Miss World. Každý jen tu svou má za jedinou... to není tak špatná zásada, i když se o ní Kecal vyjadřuje nelichotivě.

Takže konec rozhlížení... leda by mi Maruška ještě utekla...

Ráno hlasitě zakokrhal budík a Maruška se za pecí vzbudila i bez mého přičinění. Rychle se sesmekla s pece a ustrojila, pak mi dovolila ohlédnout se. Požádal jsem gasuluj, aby opustil místo v truhle a dovezl nás do supermarketu, kde jsme přistáli vzadu za zadním vchodem. Nikdo tu nebyl a nikdo se proto nedivil, že se zde Maruška znenadání objevila. Slíbil jsem jí, že si ji vyzvednu po šichtě a zabalený do neviditelnosti gasuluje jsem se vrátil.

Brok mě přivítal vrtěním ocásku a zřejmě očekával na zub něco dobrého. Posloužil jsem mu smaženými vepřovými játry, ty mu chutnaly skoro jako včerejší biftek. Pak jsme spolu vyšli před chalupu, Broček si označil revír po psím a po návratu vskočil do svého oblíbeného křesílka, zatočil se v něm a ulehl. Myslím, že byl z nás absolutně nejspokojenější. Stačilo mu, že sedím poblíž v programátorském křesle a nenechávám ho samotného.

Ráno jsem zavolal šéfa a přednesl jsem mu návrh zaměstnat dálkově Marušku.

„Ale nejprve na zkoušku,“ vymínil si a poslal mi mailem pro ni vstupní formulář.

Ten už jsem nevyplňoval, místo toho jsem se vyšplhal na pec, kde jsem hodlal dohnat probdělou noc. Práce na dálku má své nesporné výhody. Spát mohu kdy chci, třeba i v poledne, jen když odvedu odpovídající práci. A na té mohu fachat i o půlnoci, to už těžko někdo zkontroluje. Stačí mít jako zvukový signál na Skype něco výrazného – a kohoutí kokrhání vzbudí i nosorožce – a úspěch je jistý.

Nic mě však nebudilo a vyspal jsem se do růžova. Pak jsem sklouzl s pece a protřel si oči. Pomalu bude čas doletět k marketu pro Marušku. Ale mám ještě chvilku – podívám se na internetové zprávy, co je ve světě nového.

Přelétl jsem očima titulky. No jo – okurková sezóna! Jindy by takové pseudoproblémy nikoho nenapadly! Obyvatelé města si stěžují na hluk, vycházející z kanálových poklopů při přejíždění auty! A nikoho nenapadne poklop nadzvednout a skřípnout v něm kus gumy? Musí z toho redaktor dělat článek v novinách? Zřejmě nejsou vážnější události, když se zabývá takovou prkotinou!

Ale tenhle titulek je zajímavý.

Oblast Islámského státu zachvátila neznámá epidemie. Lidé ji nazvali »Černá smrt«, protože zachvacuje obličej, kde se tvoří ostrůvky černé plísně, rozrůstají se a spojují. Jakmile černá plíseň zasáhne oči, člověk oslepne. Slepí a hluší nemocní ještě několik dní živoří, než jim černá plíseň ucpe nos a krk a udusí je.

Nikdo nezjistil, jak se nemoc šíří. Lékaři ani ošetřovatelky se nenakazí ani v nehygienických polních podmínkách. Přesto se nemoc velice rychle šíří a nejvíc zasahuje mladé, zdravé a silné muže – nejčastěji bojovníky a velitele armády Islámského státu. Když to tak půjde dál, armáda brzy nebude bojeschopná...

Ale neomezuje se to jen na ně... i v táboře jejich protivníků si »Černá smrt« začala vybírat svou daň! A první případy jsou hlášené i v Evropě!

Měl bych zavolat mimozemšťana, co o tom ví. Mohl by to způsobit i on. A kdyby ne, mohl by proti tomu něco udělat. Jeho znalosti biologie jsou přece vyšší než naše...

Bude-li ovšem chtít...

Zavolat mimozemšťana není žádný problém. Telepatie nás spojí i když jsem v srdci Evropy a on v New Yorku. A skoro se mi zdálo, že už na mé volání čekal.

„Poslyš, co ti říká »Černá smrt«?“ začal jsem hned k věci.

„Chtěl bych ji od tebe schválit,“ odvětil. „Nedávno jsem navázal spojení se Sněmem Liangé a i když je to extrémně vážná situace, uznali, že tak mimořádná situace dovoluje i mimořádné prostředky. Získal jsem už schválení jiných lidí, ale potřebuji to hlavně od tebe. Ti předtím mi to schválili bez znalosti věci. Pořád jsi jediný, kdo zná souvislosti.“

„Vypustil jsi na lidi »Černou smrt« a chceš ode mě, abych ti to schválil?“ zaúpěl jsem. „To snad ne!“

„Až ti vysvětlím, oč jde, nebudeš proti,“ řekl. „Poslouchej! Ta nemoc má smrtící účinky. Kdyby zasahovala lidi bez výběru, byl by to zločin. Jenže ta nemoc je velice pečlivě zaklíčovaná, aby si oběti vybírala. Jako »kýchavka«, i ta většině lidí neublíží. Kýchavka byla velice primitivně vázaná na vepřové maso, aby omezila světové rozšíření náboženských fanatiků. Je to však příliš pomalé, situace si vyžaduje rychlejší akce. Kýchavku jsem proto nechal, ale přidal jsem k ní »Černou smrt« vázanou na psychiku. Ta má tři fáze. První je extrémně nakažlivá, ale jinak je neškodná a umožňuje šíření. Druhá fáze je vyčkávací. Nemoc neškodí, jen analyzuje psychiku oběti. Když ale objeví startovací kombinaci, propukne s plnou silou třetí fáze a oběti poměrně rychle zabije.“

„Co je ale tou »startovací kombinací«?“ zeptal jsem se.

„Nenávist,“ odvětil mimozemšťan. „Jedině pravá nenávist s úmyslem zabíjet jiné lidi spustí třetí fázi. Pak nemoc propukne plnou silou a o jejím průběhu už jistě víš. Na hlavě vyraší hustá chlupatá plíseň, šíří se až člověka zahubí. Když si ale uvědomíš, že jde o chorobně nenávistné jedince a vlastně případné vrahy, nebude ti jich ani moc líto.“

„Aha...“ zajíkl jsem se. „Proto se tam nenakazili lékaři ani ošetřovatelky!“

„Proto,“ přitakal. „Nemoc je neškodná lidem, kteří neumí nenávidět. Schválilo to pár desítek lidí. Vypustil jsem do několika internetových diskuzí nápad, jestli ta nemoc nezabíjí vrahy a dvě stě lidí by s tím souhlasilo. Jenže nevěděli, že je to tak, vítali to jen jako hypotetickou možnost. Proto se opět obracím na tebe.“

„Také bych ti ji schválil,“ vzdychl jsem si. „Ale co když se některý nenávistník pod tlakem té nemoci polepší? Pak by ho to zabilo už polepšeného a vlastně nevinného.“

„Tu možnost jsem předvídal,“ odvětil mimozemšťan. „V té nemoci je zaklíčovaná. Kdo včas projeví lítost nad nenávistným smýšlením, uzdraví se. Musí ale litovat dřív než zemře. Plíseň jim pak zaschne a zmizí. Vyšší naději mají křesťané, když si zavolají kněze a ten je přesvědčí, aby odpustili svým nepřátelům. Kdežto imámové, kteří sami hlásají nenávist, se od toho člověka mohou leda nakazit, ale nepomohou mu.“

„To už bych schválil spíš,“ přikývl jsem.

„Díky, to jsem chtěl slyšet,“ řekl mimozemšťan ulehčeně.

A ukončil telepatické spojení.

Došlo mi, že mimozemšťan nebude lidi pasivně sledovat, ale rozhodl se v rámci svých možností zasahovat. Vyžádal si na to – a dostal – souhlas jejich Sněmu i nás lidí Země.

Kýchavku jsem si už promudroval s Evičkou i bez ní. S tím jsem souhlasil. Ohrožujete sousedy přemnožením – na dobré rady kašlete – sousedé se k ničemu neodhodlají – ujme se toho tedy mimozemšťan. A vyřeší to. Omezení porodnosti se velice podobá disciplinovanému používání antikoncepce, to není nic špatného. Ale »Černá smrt«? To už je přece zabíjení!

Jenže »Černá smrt« likviduje jen lidi nenávistné až k vraždě a nejvíc postihla fanatické válečníky. Lékaři a ošetřovatelky jsou před ní bezpeční. Ne že by se nenakazili, ale k třetí fázi jim chybí »startovací kombinace« nenávisti. Nemoc vlastně napraví, co by měly dělat soudy. Jestli jsem ji správně pochopil, neuškodí ani řezníkům, dokud nezačnou podřezávat lidi. Vytvořit nemoc s tak inteligentním chováním byla úžasná práce, ale mimozemšťan ji zvládl. Tak říkajíc – klobouk dolů!

Mohu to ale ovlivnit? A který postoj je lepší? »Náš člověk, ale darebák, zasluhuje trest« anebo »darebák, ale náš, musíme ho chránit«? Vyšší princip mravní tvrdí, že vražda na tyranu není zločinem. Ochrana darebáků vede ke vzniku mafií, to není dobré. Souhlasit jsem tedy mohl – a vlastně musel.

Uvidíme!

Dohodl jsem s Maruškou, že pro ni přiletím, až jí skončí šichta. Potíž byla, že jsme si včas nedali telefonní čísla a telepatii neměla. Naštěstí mě napadlo oslovit ji naslepo telepaticky a sdělit jí mé telefonní číslo. Když mi zavolala, snadno jsme se dohodli, kde ji vyzvednu. Nemělo to být poblíž supermarketu, ale kus dál v jedné úzké uličce, kam jsem doletěl a objevil se.

„Mám pro tebe dobrou zprávu,“ usmál jsem se na ni, když jsme se přivítali. „Šéf tě zaměstná, zatím na zkušební dobu.“

„Mám pro tebe ještě lepší zprávu, jenže pro mě je trochu se smíšenými pocity,“ řekla. „Řekla jsem něco, co se mému šéfovi nepodařilo skousnout a dostala jsem padáka. Ten chlap je po městě známý grobián a myslí si, že si ke svým podřízeným může dovolit co chce. U mě narazil, takže mě vyrazil. Tvá nabídka už není pro mě možnost, ale vlastně nutnost. Jsi rád?“

„Ale to víš, že ano!“ ujistil jsem ji. „Možná je hloupé, že by to měla být nutnost, ale vždyť i ta možnost je pro tebe výhodnější než zůstávat za pokladnou!“

„No dobře...“ vzdychla si. „Budeme ještě něco nakupovat?“

„Nic nepotřebujeme,“ ujistil jsem ji. „Poletíme, ne?“

Gasuluj nás na můj příkaz objal vestoje, vyrazil vzhůru a za chvíli jsme přistávali před chalupou. Za dveřmi nás bouřlivě vítal Broček. Gasuluj, sbalený do podoby batohu, už ho ani nedráždil, tím víc ocenil, jak jsem se vrátil brzy a ještě jsem mu přivezl jeho paní. Přece jen ji obskakoval nadšeněji a víc.

Byl to přece její pes...

Vyplnili jsme spolu dotazník – nic moc, jen nějaké obecné nacionále, ale potom se mě Maruška zeptala, co všechno vlastně vím o mimozemšťanovi. Zřejmě ji to opravdu zajímalo. Nezbylo mi než vyrukovat i s mým posledním spojením a co všechno jsem se dozvěděl o záhadné nemoci, které začali říkat »Černá smrt«, i o jejím umělém původu. Maruška mě vyslechla velice pozorně, jenže se přitom kabonila čím dál víc.

„Něco se ti na tom nelíbí?“ zeptal jsem se jí.

„Vymyslel to špatně,“ odvětila k mému velkému úžasu.

„Co je na tom podle tebe špatně?“ nechápal jsem.

„Nemělo to být vázané na nenávist,“ odvětila.

„Já si naopak myslím, že to bylo správné řešení,“ zastával jsem se mimozemšťana.

„Nebylo,“ trvala na svém. „Podívej se – typická situace ze Středního Východu: Američané bombardují Araby. Jejich piloti to dělají čistě rutinně, bez nenávisti, je to přece jejich zaměstnání. Vraždí hromadně, ale mimozemšťanova nemoc se jich nedotkne. U decimovaných Arabů pochopitelně narůstá bezmocná nenávist. A mimozemšťanova nemoc tomu nasadí korunu – ztrestá už i tak dost zbité Araby. Je to ale spravedlivé?“

Zarazilo mě to. Maruška měla možná pravdu.

„Poslyš – a řekneš to tak do očí i mimozemšťanovi, když ho zavolám a on přiletí?“ zeptal jsem se jí.

„Zavolej ho tedy...“ neprotestovala.

Nezbylo mi než jí vyhovět. Mimozemšťan se mi, jak jinak, ozval skoro obratem.

„Poslyš, mám tady názor, který s tvým řešením nesouhlasí,“ začal jsem hned k věci.

„Nesouhlasí?“ vycítil jsem jeho zájem. „Ale to je normální, postižení málokdy souhlasí s něčím, co je proti nim...“

„Není to názor postiženého, ani někoho, kdo by s nenávistí sympatizoval,“ upřesnil jsem mu. „A upřímně řečeno, ty pochyby mají logiku.“

„Dobře,“ přijal to bez velkého odporu. „Zajímá mě to. Za... takové čtyři hodiny a pár minut jsem u vás, počkejte na mě.“

A odpojil se. Maruščiny argumenty neslyšel, ale zajímají ho a přiletí si je vyslechnout osobně.

„Za chvíli ho tady máme,“ usmál jsem se na ni. „Máš ještě čtyři hodiny na rozmyšlenou, co mu řekneš.“

„Jen ať přijde!“ trvala si na svém.

Chápal jsem ji, cítila se v pravdě. A nic jsem jí nevyvracel, měla to docela logické.

Uvidíme, co na to mimozemšťan.

Asi za hodinu mě napadlo, že tu něco nehraje.

Cestovní rychlost gasulujů počítáme šest set kilometrů za hodinu. Čtyři hodiny a pár minut cesty je skoro dva a půl tisíce kilometrů. Jenže Amerika je odhadem třikrát dál, bez ohledu na to, z kterého města vyletí. Buď bude gasuluj týrat na trojnásobek rychlosti – a to už by překonal i Concorde, nebo vyráží z bližšího místa. Jenže – co je od nás vzdálené dva a půl tisíce kilometrů? Ameriku neberu, ta je dál. Madrid? Moskva? Nejsou od nás ani dva tisíce. Vzdálenost odpovídá v Evropě nejsevernějšímu okraji Norska, ale mnohem více Africe nebo... Střednímu Východu. To by se musel mimozemšťan přestěhovat do nejhorší oblasti světa, do oblasti válek a největší nenávisti! A Maruška ho zkritizuje, že to kritérium není správné... no, bude to hodně zajímavá diskuse!

Než mimozemšťan přiletí, rozhodl jsem se udělat svačinku. Trochu neprozřetelně jsem dal Marušce na výběr – můj vzorník už byl dost bohatý, abych to mohl risknout. Maruška mě málem převezla, neboť si poručila zmrzlinový pohár. Což o to, zmrzlinu jsem ve vzorníku měl, ale ještě nikdy jsem nepřipravoval jídlo zchlazené pod bod mrazu. Půjde to v mrazničce? Musím zmrazit až hotový produkt, zmražené bakterie by neúčinkovaly. Dalo mi to chvilku přemýšlení, ale pak jsem to zkusil. Nejsme v hotelu Ritz, aby muselo všechno vyjít tip ťop.

Proměna zelené biomasy v jahodovou zmrzlinu proběhla jakž takž úspěšně, ale když jsem vytáhl oba poháry z mrazničky, bylo znát, že to není ono. Zmrzlina vypadala jako ponechaná na slunci a opět zmrazená. Byla ledová, ale s ledovými jehličkami, dala se opatrně jíst, ale celkově to bylo fiasko.

„Tohle se musím naučit pořádně,“ komentoval jsem to.

„No...,“ ochutnala. „Chtělo by to závěrečné zpracování ve zmrzlinovém strojku. Ale jíst se to dá.“

Oba jsme tedy lžičkou dolovali z ledu něco, co zmrzlinu jen vzdáleně připomínalo. Ale kupodivu nám to nevadilo.

Pak ale Broček vyskočil na všechny čtyři a začal štěkat. To už se otevřely dveře a dovnitř vletěla chlupatá příšerka, takový obrovský pidižvík okrové barvy velikosti člověka. Vlastně jsem poprvé viděl gasuluj zvenčí, v chalupě už nebyl neviditelný. Psík okamžitě zmlkl a zalezl pod lavici, neměl k vetřelci důvěru.

Gasuluj se rozevřel a před námi stál blahobytně vyhlížející chlap. Širší než delší, s bříškem, hotová kulička. Mimozemšťan si tentokrát vybral vzor!

„Aha – to je tvůj nový objev!“ hrnul se ke stolu vedle nás.

Maruška se na mě podívala tázavě. Tenhle tlusťoch má být mimozemšťan? Věděla ale o jeho schopnosti převzít vzhled lidí, které si sám vybere! A že si vybral zrovna toho tlusťocha? Jistě to mělo nějaký smysl.

„Musím vás představit,“ chopil jsem se slova. „Tento pán není člověk, ale návštěvník z vesmíru. Jako člověk vypadá, aby se mohl pohybovat mezi lidmi. Prostě si vypůjčil vzhled nějakého skutečného člověka. A tahle dívčí je Maruška Šnajdrová, má nová přítelkyně.“

„Těší mě,“ podal jí mimozemšťan ruku.

Stiskla mu ji trochu váhavě, jistě nečekala mimozemšťanův pozemský vzhled. Natož tenhle!

„Tak povídejte, děvče!“ vybídl ji. „Nelíbí se vám, co jsem vymyslel? Jaké pro to máte důvody a jak si to představujete vy?“

Maruška mu zopakovala modelovou situaci, kdy Američané bez nenávisti, zato s profesionální rutinou bombardují Araby, ale mimozemšťanova nemoc ztrestá jen Araby, což není spravedlivé.

„Jak se zdá, uvažoval jsem špatně,“ připustil mimozemšťan, když skončila. Chvíli o tom přemýšlel, než dodal: „Vypadá to docela logicky. A máte nějaký nápad, jak to zlepšit?“

„Měla bych, jen nevím, jestli je to proveditelné,“ špitla tiše a opatrně.

„Proveditelnost nechte na mně,“ pokynul jí. „Jde o logickou chybu. Možnost, aby někdo vraždil i bez nenávisti, jsem přehlédl. Ale vypadá dost pravděpodobně. Co s tím uděláme?“

„Chtělo by to asi spojovat s něčím jiným,“ špitla Maruška nesměle. „Třeba s pohrdáním lidmi... kdo jiné nepovažuje za lidi a upírá jim i právo na život. Jde o to, jestli je to možné.“

„Možné je ledacos,“ přikývl mimozemšťan. „Může to být složitější, ale měnil bych jen vyhodnocení psychiky člověka a to je jen menší část genetického kódu... dobře, dám to tam.“

„A pak se mi ještě nelíbí projevy té nemoci,“ pokračovala. „Ta plíseň či co to je... je příšerná... i kdyby se to mělo týkat jen vrahů... nešlo by to jinak? Co třeba – milosrdná smrt ve spánku?“

„Když to změním, nebude zřejmá souvislost s nenávistí ani s pohrdáním lidmi,“ namítl.

„A musí to být zřejmé?“ pokrčila rameny.

„Vlastně nemusí,“ připustil mimozemšťan. „Mělo by to ale ještě jednu nevýhodu. Těžko někdo odhadne, kolika lidí by se to týkalo. Nenávist je ve světě hodně rozšířená, ale jak je rozšířené pohrdání...? Počet obětí nejspíš ještě o hodně vzroste!“

„To může být pravda,“ připustila. „Kdysi byla v Čechách rozšířená báje o českém knížeti Bruncvíkovi. Měl prý kouzelný meč, kterému stačilo poručit – a nepřátelům padaly hlavy jako na podzim listí ze stromů. Říkali jsme, co by se stalo, kdyby ten meč skutečně existoval. Někdo ho popadne a jako v té pověsti zavelí: »Všem nepřátelům země České – hlavy dolů!« – a na světě zbude pár domorodců kdesi na Madagaskaru, kteří o nějakých Čechách nikdy neslyšeli a nepřáteli země České ani být nemohou... a asi by přišla o hlavy i polovina Čechů, kteří se chovají jako zavilí nepřátelé své vlasti...“

„To je naštěstí jen pověst,“ pokusil jsem se ji zarazit.

„»Černá smrt« pověst není. Dá se to aspoň nějak zastavit, vymyslet proti ní lék, kdyby se ukázalo, že je přehnaná?“ zeptala se mimozemšťana.

„»Černou smrt« jsem už zastavil, jde to poměrně rychle,“ přikývl. „Stačí dát telepatický příkaz. Telepatie oběhne celý svět, »Černá smrt« ustoupí, plíseň zaschne a odpadne. Obávám se ale, že »milosrdná smrt ve spánku« bude rychlejší než plíseň.“

„Možná stačí, když to půjde zastavit!“ přivítala to Maruška.

„Dobrá, změním to,“ rozhodl mimozemšťan a přivolal si na sebe gasuluj, zřejmě chtěl odletět.

„Ještě něco!“ zkusil jsem ho pozdržet. „Kam ses přesídlil? Z Ameriky je sem dál, Rusko je blíž...“

„Amerika ani Rusko světu nevládnou,“ ujistil nás. „Abych se dostal k vládcům, musel jsem se přesunout do Asie. �-Jsem teď v Tel Avivu. Telepatii naštěstí nevadí, kde právě jsem, Kdykoliv mě zavoláš, ozvu se.“

Pak už se ale nenechal zdržovat. Nechal se obalit gasulujem a odletěl rovnou dveřmi.

Panečku, to to vzalo obrat!

Odeslal jsem šéfovi Maruščin osobní dotazník. Naštěstí je mailům jedno, ve které denní či noční době je odešlete, až adresát otevře svou poštu, dostane všechny zprávy došlé třeba i v noci. Neočekával jsem, že by šéf kontroloval poštu pozdě odpoledne, proto mě překvapila téměř okamžitá odpověď. Maruška za ním měla přijít na osobní pohovor, jakmile se jí to bude hodit.

„Zaletíme za šéfem ráno,“ napadlo mě.

Nebyla proti, takže jsem začal kuchtit královskou večeři. Už jsem jí ale nenabídl, ať si vybere podle svých chutí, fiasko se zmrzlinovým pohárem mi stačilo. Naštěstí se většina jídel podává naopak horká a na to mikrovlnka stačila.

Královsky jsme spolu povečeřeli a pak jsem se na Marušku opět obrátil s otázkou.

„Chceš být paní Královou?“

„Po tom všem – docela ano,“ přikývla.

„A protože jsme sirotci a nemusíme zvát sto příbuzných, byla bys pro tišší svatbu?“

„Určitě ano,“ přikývla.„Ale bavíme se o svatbě a ještě jsi mi ani pusu nedal!“

„To snadno napravím,“ řekl jsem a objal ji.

„A kdy se vezmeme?“ nadhodil jsem, když jsme se přestali líbat. „Ráno s tebou zaletím za šéfem, ale od něho si zajdeme na obecní úřad, kdy mají nejbližší volno.“

„Volno mají,“ přikývla. „Na vesnici je teď svateb málo, žije tu víc penzistů než mladých...“

„Tím lépe!“ řekl jsem.

Errata:

11.08.2021 15:08