Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno Hanka vytvořila bránu do Kouzelných zahrad. Zachariáš vykoukl ze dveří a pozval je na snídani. Vrátili mu také skoro prázdný jídelní kufr. Sváťa si šel balit do domečku.

„Zítra se Sváťa vydává jako expert na léčení rostlin do komunity svatého Sekurita,“ hlásila Hanka.

„A já myslel, že si tady bude odpracovávat svoje mimořádné školné v Pasteku.“

„Mohla bych to zatím vzít za něj? Tentokrát nemáme nic domluveno v útulku pro nemocná magická zvířata.“

„No tak dobrá, o prázdninách se mi pomocná ruka hodí.“

„Zítra Sváťu dopravím do tábora svatého Sekurita a pozítří můžu začít.“

„Máte ještě u mě hodinky školy v Santareně. Hodláte pokračovat ve studiu?“

„To bychom chtěli, ale máme na to ještě dost peněz?“

„Neboj se, pramen ještě nevyschl, Karmaneuduna vás zásobila s velkou rezervou.“

„Sváťa by se měl do začátku školy vrátit, doufám, že to letos proběhne v klidu.“

Zachariáš se na Hanku zahleděl a řekl: „To bych vám přál, ale po zkušenostech z dřívějška se v to ani neodvažuji doufat.“

Oba se zasmáli a pak šli připravit něco dobrého k snědku. Po obědě vyrazili do města doplnit si šatník. K tomu se výborně hodily drahé kameny, které Sváťovi dal Bohantyr. Když se vrátili, našli v domečku Rafana.

„Ahoj Rafe, kde se tu bereš?“

„To víš, brácho, když vyrážíš na svoji první misi, tak se to proslechne i u ochránců. Už jsi to řekl rodičům?“

„Vidíš, to bych asi měl. Aspoň vyzkouším, jak mi jde brána. Od získání atestu jsem ji ještě nezkoušel. Nechcete jít se mnou?“

„Jen jděte s Rafanem. Já tu zatím trochu poklidím. Taky bych si ráda užila trochu klidu.“

Anča je přivítala s velkým nadšením. Skočila Sváťovi do náručí a vyprávěla mu o svých zážitcích v útulku.

Sváťa Dundarovi sdělil, že se chystá do komunity svatého Sekurita.

„Co tam prosím tě budeš dělat? Ještě tě tam někdo očaruje!“

„Budu tam jen krátce. Snad jim trochu pomůžu s uzdravením stromů postižených dračím nájezdem.“

„Jen aby vás ti vaši miláčci neusmažili. Ti budou vykládat, že lidi nemají kázeň! Jak je možné, že se několik mladých draků domluví na takovém útoku a podniknou ho bez souhlasu uznaných starších? Nemám je rád a bojím se, aby vám tam zase něco neprovedli.“

„Draci slíbili, že si to pohlídají. A já už jim tentokrát věřím. Kolem komunity vyhlásili ochranné pásmo, kam žádný drak nesmí bez vědomí ochránců. Rada uznaných starších dokonce dovolila ochráncům, aby narušitele ihned zneškodnili,“ řekl Rafan.

„Hlavně si pořiď pořádnou hůl moci a ne takovou prskavku jako minule,“ rýpnul si Sváťa. Rafan se mu odvděčil vražedným pohledem.

Miranda měla napečené buchty a dala Sváťovi tři na cestu. „Dej tam na sebe pozor a v pořádku se nám vrať.“

Když se vrátili do domečku, Hanka spala v křesle. Rychle se ale probrala a podívala se do trouby, co jim Zachariáš poslal k večeři. Nad vonícím biftekem se jim sbíhaly sliny.

Když dojedli, Rafan náhle strnul a hodnou chvíli hleděl široce otevřenýma očima před sebe. Hanka ani Sváťa ho nerušili, jen s obavami čekali, jakou představu měl tentokrát. Nakonec ztěžka polknul: „To snad není možné.“

„Nějaké špatné zprávy?“ zeptal se netrpělivě Sváťa.

„Jako obyčejně. Neobyčejné ale bylo, že jsem viděl Útulný domov! Bachařka tam nějaké dítě poslala do díry. To ale nebylo to nejhorší. V díře se objevila harpyje a to dítě si odnesla.“

„Jak to, myslela jsem, že harpyje odnášejí jen těla zemřelých.“

„Taky nevím, co to má znamenat. Snad to byl jen přelud.“

Odcházeli spát s těžkou hlavou. Sváťovi se pak zdály divoké sny, z nichž si však ráno prakticky nic nepamatoval.

Po snídani se Sváťa rozloučil se Zachariášem, pak vzal batoh a tašku, Hanka si vzala supervolonové prkno, vytvořila bránu a přemístili se do místa, kde našli spálený vůz. Hanka vzala prkno (Sváťu se zavazadly by neuvezla) a dolétla do blízkosti vrat komunity svatého Sekurita. Tam udělala bránu pro Sváťu, který se zavazadly prošel k ní.

Přes trojité ploty bylo vidět, že většina domků už je opravena. Na polích a záhonech už zase byly úhledné řádky zeleniny. Hodně stromů ale dosud neslo stopy dračího útoku. Sváťa je pozoroval trochu rozpačitě: „Nevím, nakolik jim dokážu pomoci. Bojím se, abych nevypadal jako trouba, který se přišel vytahovat, ale nic nedokáže.“

Hanka se zasmála: „Tomu nevěřím. Možná budou k tobě v první chvíli nedůvěřiví, ale jak tě znám, ty už si poradíš s rostlinami i s lidmi.“

Dala Sváťovi pusu a čekala, až ho strážný pustí dovnitř. Pak mu ještě zamávala, prohlédla si okolí, aby příště mohla vytvořit bránu přímo sem a pak se přemístila zpět do Kouzelných zahrad.

Sváťa si připadal jako když jde prvně do školy. Trojité oplocení a strohá stavba chrámu působily ponuře. Nechápal, jak by se někdo v tomhle prostředí mohl cítit dobře.

Strážný ho zavedl do pracovny velmistra, který ho přijal chladně.

„Nechápu, proč se najednou draci o nás tak starají,“ zabručel, a pak Sváťovi váhavě podal ruku.

„Studoval jsem v Pasteku pěstování rostlin,“ začal Sváťa. „V tamější dračí komunitě útok na vaši komunitu neschvalují a byli by rádi, kdyby se následky co nejdříve zahojily. Neočekávejte ode mne zázraky, ale snad bych vám mohl aspoň trochu pomoci s dlouholetými rostlinami. Když nepomůžu, aspoň drakům vysvětlím, že vaše situace není jednoduchá.“

„Ty si myslíš, že ti draci budou naslouchat?“

„Až se vrátím, mám referovat jednomu profesoru v Pasteku. Bude-li to důležité, určitě si to nenechá pro sebe.“

„Je mi divné, že tě sem doporučil přímo Pán pokladů.“

„Asi mu děláte starosti,“ odpověděl Sváťa a doufal, že velmistr si to spojí i s jinými záležitostmi, než je pěstování rostlin.

Velmistr chvíli přemýšlel, pak mávl rukou a zavolal strážného.

„Nečekej žádné exkluzivní ubytování. Uvolnila se místnost v domku, kde bydlí vdova po Lukášovi Pé. Tak doufám, že ti to bude stačit.“

„Nejsem zvyklý na přepych, určitě budu spokojený,“ řekl Sváťa a dával si pozor, aby neprojevil svou radost nad tím, že bude blízko těm, kvůli kterým sem vlastně přišel.

„Odpoledne tě navštíví správce, abyste se dohodli, jak tady budeš působit,“ řekl velmistr a předal Sváťu strážnému.

Strážný zavedl Sváťu do jeho místnosti a představil ho Hedvě Pé, která právě přišla z dopoledního zaměstnání.

„Vezmi ho na oběd a ukaž mu, jak to tady chodí,“ řekl a odešel.

Hedva přikývla a mdlým hlasem vysvětlovala:

„Tady bydlíme já s Janinkou a tady je to pro tebe. Záchod máme společný támhle.“

Sváťa si uvědomil, že se Hedva ještě nevzpamatovala ze ztráty manžela a syna. Asi nic neví o smlouvě s draky a pokládá ho za mrtvého. Nechtěl ji ale před obědem rozrušit a řekl si, že vyprávění odloží raději na večer. Společně odešli na oběd a po návratu už na Sváťu čekal správce. S despektem si ho přeměřil a odvedl ho do sadu, kde byly stromy poškozené dračím ohněm. Bylo vidět, že několik stromů už zahynulo a další mají velké problémy přežít, i když je zahradníci pečlivě zalévali a ohořelé větve jim odřízli.

„Myslíš, že jim můžeš nějak pomoci?“ řekl vlažně správce.

„Pokusím se. Nechte mi pár dní.“

Správce odešel a Sváťa postižené stromy prohlédl. Jejich poškození bylo ve více případech vážné, ale Sváťovi se nezdálo, že by to stromy nemohly přežít. Položil ruku na jeden poškozený strom a začal na něj hovořit.

Strom se zachvěl. Nikdy se nesetkal s člověkem, který umí hovořit se stromy. Sváťa se ho pomalu zeptal, co ho vlastně trápí.

Strom naslouchal a pak odpověděl:

„Kolik krásných květů jsme měli, jak krásně voněly! Pak přišli draci a všechno zničili. Bojíme se, že draci znovu přijdou, a je proto zbytečné žít.“

„Draci vám vzkazují, že jim je to líto, už vás ničit nebudou. Ochránci hlídají, aby se sem žádný drak nepřiblížil. Kdyby se přece jen některý odvážil, omráčí ho a vykážou pryč. Lidé, kteří tady žijí, vás mají rádi a potřebují vás. Měli byste se vzpamatovat a začít zase naplno žít. Ještě vám většinou zbylo dost listů, abyste načerpali sílu na zimu, a pokud jich máte málo, pokusím se vám nějakou sílu přidat. Vzchopte se!“

Sváťa byl rozmluvou se stromem úplně zaujat, takže si ani neuvědomil, že už je večer. Řeč stromů je tak pomalá! Málem to nestihl na večeři.

Po večeři se ještě zašel podívat na stromy a všiml si, že mezi sebou rozmlouvají. Doufal, že dostanou znovu chuť do života.

Když vcházel do domku, kde ho ubytovali, zaslechl tichý zpěv. Uvědomil si, že to Hedva zpívá Janince. Za chvíli zpěv ustal a Sváťa slyšel jen tiché vzlykání. Bylo mu trapné v takové chvíli vyrušovat, ale když vzlykání neutichalo, rozhodl se zaklepat na dveře místnosti, kde Hedva s Janinkou bydlely.

Chvíli bylo ticho. Pak se na škvírku otevřely dveře a Hedva se zeptala:

„Máš nějaký problém?“

„Mám problém, jak vám doručit zprávu o vašem synovi Lukášovi.“

Dveře se otevřely dokořán. Hedva lapala po dechu a opírala se o veřeje.

„On žije?!“

„Ano, a nemusí se už schovávat.“

Hedva vtáhla Sváťu do pokoje.

„Je to pravda? To není možné. Vždyť uhořel v tom kupeckém voze!“

„Neuhořel a neuhořela ani Terezka. Kupci na ně totiž přišli a chvíli před útokem je z vozu vyhodili. Ve voze zůstaly jen jejich amulety.“

Hedva se posadila a rozplakala se štěstím.

„A ... a jak to, že je nikdo nenašel? Určitě by je na místě zabili.“

„Odplazili se pod skálu a nikoho nenapadlo je hledat. Až Svátíkův tulík je našel, když se tam jeli později podívat s Hankou.“

„Rafan – to byl ten ochránce, který zastavil druhého draka dvěma meči? Byla s ním ještě jedna dívka a starší muž ...“

„Ano, on je můj nevlastní bratr a ona moje nejmilejší kamarádka. Obě děti vzali k sobě a schovali je.“

Pak Sváťa vyprávěl celý příběh o tom, jak děti uzavřely s draky smlouvu. Zamlčel ale, co všechno ve smlouvě je. Nechtěl příliš brzy vzbudit naděje, jejichž naplnění bude možná ještě problémem.

„Takže oni teď s Vronem žijí na Ostrově Volby a on je bude vychovávat?“

„On a asi mu bude pomáhat i někdo jiný,“ odpověděl opatrně Sváťa.

„Bože, jak ráda bych tam byla s nimi. Ale to už bych chtěla asi moc. Stejně jsem tak šťastná, že Lukáš žije a nemusí se už bát o život!“

„To, co jsem ti dnes řekl, musí tady zůstat jen mezi námi. Kdyby se to provalilo, ještě by tady mohly vzniknout nepokoje. Vidím, že život tady není radostný, ale kdyby zdejší lidé měli falešné naděje, mohlo by to vést ke katastrofě.“

Hedva se znovu rozplakala. „Máš pravdu, budu mlčet jako hrob.“

„Už je moc hodin. Půjdu se trochu prospat. Nařídím si budík, abychom nezaspali. Ráno tě také vzbudím, a jestli souhlasíš, půjdeme spolu na snídani.“

Hedva přikývla a posvítila Sváti na cestu do jeho pokoje.

Po tříhodinovém spánku nevypadali zrovna svěží, ale když se umyli a nasnídali, nebylo na nich noční bdění skoro vidět. Sváťa se odebral k nemocným stromům, Hedva odnesla Janinku do útulku a šla pracovat na zahradu.

Když Sváťa přicházel ke stromům, zpozoroval, jak se listy, ještě včera neduživé, pozvedly a sbíraly co nejvíce slunečního svitu. Sváťa přiložil ruku na nejvíce poškozený strom a začal s hojením jeho ošklivých poranění. V poledne už opraveným lýkem zase proudila míza a strom už vypadal k životu. Po obědě se věnoval jinému stromu. Naštěstí mu Hanka dala kameny se zásobou magie. Tady ji asi postupně spotřebuje všechnu.

Odpoledne se na Sváťu přišel podívat správce a užasl nad stavem stromů.

„Jak jsi to dokázal? Vždyť jsou jako vyměněné!“

Sváťa se usmál a se svým nevinným pohledem povídá: „Něco jsem se taky naučil u jednorožců a v rezervaci.“

Správce se usmál a řekl: „Asi jsem tě podcenil. Vidím, že tomu opravdu rozumíš. Jsem rád, že nám pomáháš.“

Chvíli přemítal a pak řekl: „Nikdy jsem neviděl jednorožce. Jsou tak krásní, jak se vypráví?“

„Jsou, a s přírodou si opravdu rozumějí. Moc se mi u nich líbilo. Ale letos jsem u nich ještě nebyl a asi se tam už do konce roku nepodívám.“

Po večeři šel Sváťa k sobě do pokoje a chtěl dospat, co zameškal minulou noc. Náhle ho však v povědomí oslovil signál dračí komunikace Habertudera: „Máš nějaké problémy? Jak se ti daří oživit stromy?“

„Včera jsem s nimi rozmlouval a slíbil jsem jim, že už se nemusí bát draků. Dnes viditelně pookřály a já se snažím zahojit jejich nejvážnější poranění. Ještě se tu zdržím několik dní.“

„A co velmistr, jaká byla rozmluva s ním?“

„Zatím byl dost odměřený. Doufám, že ho co nejdříve opět potkám. Snad mi pomůže úspěšná léčba stromů.“

„Tak hodně štěstí.“

Sotva Habertuder skončil komunikaci, ozvala se Hanka: „Jak to jde, Sváťo? Už se ti něco povedlo?“

„Myslím, že se ty stromy většinou vzpamatují. Trochu jsem s nimi promluvil a nalil jim kapku optimizmu.“

„No vidíš, to by určitě nikdo jiný nedokázal. A co Hedva a Janinka?“

„Náhodou mě ubytovali ve stejném domku, takže jsme si včera mohli promluvit. Zatím jsem jí řekl jenom, že Lukáš žije a má smlouvu s draky. Měla jsi vidět, jak to s ní zacloumalo.“

„To věřím. A nebude teď problém, až to poví ostatním v komunitě?“

„Slíbila, že bude mlčet jako hrob. Hroby snad nemluví. A co je doma nového?“

„Chodím pomáhat Zachariášovi, takže moc času nemám. Rafan se ochráncům svěřil se svým viděním, tak to nějak prověřují.“

„No jo, cítím zase v kostech nějaké problémy. Dávej na sebe pozor.“

„A ty se drž!“ a poslala mu mentální polibek, při kterém se mu hezky usínalo.

U snídaně si k Sváťovi přisedla Slavomíra.

„Slyšela jsem, že se ti podařilo nemožné.“

„Nic nemožného to nebylo, chtělo to jenom dodat stromům trochu optimizmu.“

„A jak to prosím tě děláš? Umíš také nalít optimizmus lidem?“

„To záleží na tom, jestli pro ně máš nějakou dobrou zprávu.“

„A jakou dobrou zprávu jsi měl pro stromy?“

„Draci se zavázali neútočit a ochránci hlídají ochranné pásmo kolem vaší komunity. Takže už jim nic nehrozí.“

„A jak jsi jim to prosím tě sdělil?“

„Praotec kořenů mi dal dar řeči stromů.“

Slavomíra vykulila oči: „To jsem nevěděla, že i stromy mají svoji řeč.“

„Mají, ale mluví velmi pomalu.“

„Pojďme se na ně podívat.“

Došli do háje ovocných stromů a Slavomíra na nich mohla oči nechat.

„Moc jim to sluší.“

Chvíli si prohlížela svěží listy, pak se podívala, zda nikdo není nablízku a potichu řekla: „Tys ale nepřišel jenom kvůli stromům. Něco mi říká, že Pán pokladů zas takovou starost o naše stromy nemá.“

„Asi víš, co potřebuje vyřešit. Nechtěl by ale vyvolat nějaké rozruchy ve vaší komunitě. Máte nějaký nápad, jak by se Hedva s Janinkou mohly odtud nenápadně vytratit?“

„Napadlo nás jenom, že kdyby vešlo ve známost, že dostaly nějakou nebezpečnou nakažlivou nemoc, mohli bychom je odklidit do izolace a pak zinscenovat jejich pohřeb, zatím co by je někdo nenápadně odvezl.“

„To mi připadá, jako docela dobrý nápad. Proberu to s draky i s přáteli.“

„Ale jak se s nimi spojíš? Budeš muset na nějakou dobu odcestovat?“

„To ne, draci mne umí oslovit i tady dračí komunikací. Já to ale neumím. Musím počkat, až mne večer osloví Pán pokladů.“

„Ty mluvíš přímo s Pánem pokladů?“

„Bylo by dobře, kdybys o tom nikomu neříkala. Pán pokladů je velmi inteligentní a silný, ale povahou mírný drak. Jak možná víš, nový Pán pokladů musí porazit a zabít toho starého. Možná, že býval divoký, ale hodně mladých a nerozumných draků s ním chtělo měřit síly a jemu začalo vadit to nesmyslné zabíjení. Proto se teď ukrývá a jen uznaní starší s ním mohou navázat kontakt. Nový souboj bude jen tehdy, až se objeví nějaký drak, který je opravdu silný a chytrý.“

„Jak to ale všechno víš?“ zajímala se.

Sváťa se rozhodl raději zalhat: „Já sám nevím, kde se Pán pokladů skrývá. Ale to je vedlejší. Napadá tě jak Hedvu s Janinkou nepozorovaně dostat z tábora? Bránu pro přemístění tady vytvořit nejde a každý vůz, který opouští tábor, při výjezdu pečlivě kontrolují.“

„Asi by musely být v transportní bedně zapečetěné velmistrem. Aby se ale dítě neprozradilo třeba pláčem, bylo by třeba ho na delší dobu magicky uspat.“

Sváťa chvíli přemýšlel a pak řekl:

„Mohli bychom to udělat takhle: Já budu každý den nosit do svého pokoje nádobu se zeminou jako vzorek na prozkoumání. Jednou na snídani sdělíš lidem, že Hedva s Janinkou dostaly v noci prudké horečky. Mají nějakou nakažlivou nemoc a nikdo kromě vás k nim nesmí chodit. Vy se chráníte před infekcí magicky. Já pochopitelně budu chtít hned odjet. Večer mi přistavíte do našeho domku transportní bednu, oficiálně pro dopravu vzorků zeminy. K ránu, než se ostatní vzbudí, uspím magicky Janinku a naložím ji i Hedvu do bedny. Velmistr bednu zapečetí a naložíme ji na vůz, který mi zapůjčíte. Vůz dojede do prostoru, který už není vidět z tábora, kde na mě budou čekat přátelé. Bednu vyložíme a pošleme vůz nazpět. Až zmizí, otevřeme bednu, Hedva s Janinkou vystoupí a přemístíme je, kam bude potřeba. Potom přemístíme i prázdnou bednu, aby nebudila pozornost, a zmizíme odtud. Druhý den oznámíte, že Hedva i Janinka zemřely. Necháte přivést dvě rakve, s velmistrem je naplníte připravenou zeminou a zatlučete. Celý domek včetně rakví vydezinfikujete a pak uspořádáte pohřeb.“

„Asi by to tak šlo, proberu to s velmistrem. Víš, že se ho tahle aféra osobě dotýká, ani nevím, jestli nebude něco namítat.“

Sváťa vzal Slavomíru za ruku a poslal jí trochu energie.

„Chtěla bych se s tebou milovat. Jako vidajláma se nesmím přiblížit žádnému muži v komunitě.“

Sváťa sebou trhl: „Nemůžu zradit svoji lásku. Odpusť.“

Slavomíra si protřela oči. „Už na to nemysli. Promluvím s velmistrem a až budeš něco vědět i ty, zase se sejdeme.“

Odešla a Sváťa se dal do léčení dalších stromů. Myslel ale na to, co se tady právě stalo. Láska Lídy Laridonové se ho nijak nedotkla. Cítil, že to byla jen pubertální touha a že on byl zrovna nejblíž. To, co mu vyjevila Slavomíra, se ho dotklo víc, i když věděl, že to vlastně není láska. Spíš volání osamělé duše o pomoc. Byla v ní strašná beznaděj. A Sváťa věděl, že léčitelské schopnosti tady nic nespraví.

Ani nevnímal, co jedl k večeři. Když přišel na svůj pokoj, lehl si a čekal na kontakt dračí komunikace. Náhle se ozvalo zaklepání. Sváťa otevřel a ve dveřích uviděl Hedvu.

„Můžu na chvíli dál?“

„Pojď a posaď se. Janinka spí?“

„Usnula před chvilkou. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli je nějaká naděje, že bych mohla Lukáše ještě někdy vidět.“

Sváťa se ale rozhodl zatím nic neprozradit.

„Nechci dávat falešné naděje, ale slibuji, až se vrátím domů, budu o tom přemýšlet a pokusíme se s přáteli nějakou možnost najít. Jak víš, velmistr vás má v žaludku a drakům by se také nelíbilo, kdyby se někdo s Martisovou krví toulal mimo komunitu bez závazku s draky.“

Sváťa se rozhodl svěřit Hedvě plán až to ráno, kdy budou prohlášeny za nemocné. Rozloučil se kvapně, protože nastal čas kontaktu s drakem.

Dračí kontakt naskočil vzápětí: „Máš nějaké zprávy?“

„S velmistrem jsem nemluvil, ale jistý plán jsme sestavili s vidajlámou, která ho slíbila probrat s velmistrem. Protože se plán týká i Hanky, byl bych rád, kdybyste ji mohl přibrat do komunikace.“

„Dobře, souhlasím,“ kontaktoval Pán pokladů Hanku. „Sváťa má plán a říká, že se týká i tebe. Nikomu dalšímu se ale zatím nesvěřuj, ani Zuřivému Plameni.“

„Souhlasím a poslouchám.“

Sváťa podrobně vylíčil plán, který připravili se Slavomírou. Pán pokladů se v duchu usmál: „No jo, to jsou ty lidské pletichy.“

Ale pak se zeptal Hanky, zda by sehrála svoji úlohu.

„Ano, souhlasím. Ale mohla bych požádat o spolupráci Vrona?“

„Dokud nebudeme mít stanovisko velmistra, nech si to pro sebe. Jestli to velmistr schválí, sdělím to Nestorovi, a pak můžeš požádat o spolupráci Vrona. Ostatním to můžeš říct, až všechno skončí.“

„Asi to tak musí být.“ řekla Hanka.

„Spojím se s tebou zase zítra, Sváťo.“ řekl Habertuder a ukončil komunikaci.

Hanka ale zůstala napojená: „Sváťo?“

„Jsem tady a jsem rád, že jsi se mnou. Stýská se mi po tobě.“

„Mně taky. Asi se mezi námi něco změnilo.“

„Však se dočkáš ... . Nemáš nějaké zprávy o Rafanovi?“

„Krátce jsem s ním mluvila. Nějak se mi to nezdá. Do vyšetřování se prý zapojil sám Bdělý!“

„No nazdar. Jsem zvědavý, co z toho vyleze.“

„Jak dlouho tam ještě budeš?“

„Odhaduji to tak na týden. Jestli plán všichni schválí, bude třeba leccos připravit.“

„Tak se drž a dobrou noc!“

„Dobrou noc, a ať se ti něco hezkého zdá!“

Poslali si pusu a oba sladce usnuli.

Errata:

09.07.2021 08:09