Vítej, nový čtenáři Q-241108!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Rafan se jen dvě hodiny prospal v domečku na lavici, pak se umyl a strčil si do kapsy poslední nabité magické kameny, které našel. Kdo ví, co tam budou dělat a jak se to vyvine. Pak ještě do tašky strčil všechny sušenky, které našel, a vzbudil Helaru a Jitku.

Helara vyskočila, rychle se umyla, zkontrolovala zbraně a byla připravena vyrazit.

Jitka se protahovala:

„Spí se tu tak krásně. Nebyl by tu nějaký princ, který by mě probudil?“

Princ tam sice nebyl, ale do vlasů jí vlétl Plavík a začal si stavět hnízdo. To Jitku probralo:

„Ty prevíte, včera jsem to čtvrt hodiny rozčesávala!“

Sundala ho s hlavy a něžně podrbala na bříšku.

Zatímco byla Jitka v koupelně, zeptala se Helara Rafana potichu:

„Co harpyje?“

„Prý zařídí, aby z jejich strany nikdo stopy nezničil.“

„To je dobrá zpráva. Jestli je ale Bachařka tak dobrá, mám strach, že během noci ty stopy zničila ona.“

„Taky mě to napadlo. Měli jsme ji odvést rovnou včera.“

„Zadržení se smí provést jen na přímý příkaz Bdělého. A myslím, že Bdělé budu muset přesvědčovat, aby takový příkaz vydali alespoň dneska,“ řekla ustaraně Helara.

Rafan vylovil z trouby snídani a rychle se najedli.

Helara se zvedla.

„Udělejte si nějaký plán spolupráce na dnešek.“

Pak se zarazila.

„Jak to, že mi přijde, Jitko, že jsi naše spolupracovnice. Zatím jsi přece zástupce protistrany a podle toho musíš jednat, nebo budeš mít průšvih. Ty, Rafane, otevři bránu někam vedle a dojděte tam pěšky. Nepřičetli by asi Jitce k dobru, že spala tady.“

„Jo, trochu si to probereme, než tam půjdeme.“ zamyslel se Rafan.

„Víš co, otevřu bránu někam na kraj města,“ rozvíjel svůj plán. „Ty zaskočíš domů, aby si kamarádka myslela, že jsi tam spala a můžeš pak s klidem říct, že jsi šla ráno z domova. Jaká jsou tvá noční dobrodružství, snad nikdo nebude zkoumat. Pak zajdi do kanceláře. Purkmistr tam snad ještě nebude, vyřídíš to rychle. Kdyby tam byl a vyptával se, řekni mu, že máš být za pět minut před radnicí a jen stručně mu popiš, co jsi viděla v Útulném domově. Neříkej ale co jsi slyšela, ani co se dělo potom. Já se budu trochu courat a sejdeme se před radnicí.“

Jitka kývla hlavou na souhlas. Vyšli na zahradu, Rafan otevřel bránu a provedl Jitku do parčíku, který si pamatoval z cesty, když šli na radnici s Helarou. Tam se rozešli. Rafan odhadoval, že to Jitce potrvá přes hodinu, mezitím se rozhodl trochu projít městem. Došel až do přístavu, prohlížel si lodě a pozoroval ruch při nakládce a vykládce zboží. Náhle si všiml povědomé ženy, která se dohadovala s nějakým námořníkem. Oba mluvili tlumeně, ale velmi rozčileně. Rafan si uvědomil, že ta žena je sestra Fanina z Útulného domova. Schoval se za stánek s ovocem, zadíval se na moře, jako kdyby obdivoval jeho krásu, a zapnul magický odposlech.

„Co mám s těma holkama na lodi dělat? Vždyť mi tam zhebnou. Víte, jaký je v podpalubí vedro? A už dva dny nic nepily ani nejedly!“ rozčiloval se námořník.

„Tak s nimi vyplujte třeba na moře, probuďte je na chvíli a něco jim dejte.“

„Jo, víte jak je to podezřelý, takhle tady pendlovat s nákladní lodí? Kdyby mi to prohlídli, jedu do dolů na doživotí! To mi za žádný peníze nestojí! Jestli si je dopoledne neodvedete, odpluju s nima a někde je hodím do moře.“

„Říkám vám, dneska to ještě nejde. Je tam inspekce ochránců a budou se zajímat, odkud ty dívky přišly, kdo je přivedl a co já vím co dál.“

„Tak já je teda naházím žralokům. Dýl už čekat nebudu.“

Sestra Fanina pokrčila rameny: „Pak ale žádné peníze nečekejte.“

Námořník sprostě zaklel a odešel na loď. Fanina rychle kráčela po molu k Rafanovi. Ten rychle obešel stánek z druhé strany, aby ho nespatřila, a zavolal vedoucímu ochránci o naléhavou pomoc. Kolegovi otevřel bránu mezi stromy nad přístavem. Rychle mu vysvětlil, co slyšel, a požádal ho, aby loď prohlédl, dokud neodpluje.

Zahlédli, že přípravy k odplutí už zahájili. Kolega ochránce to stihnul na poslední chvíli. Rozsvítila se hůl moci a ochránce vlezl do podpalubí. Rafan zůstával nablízku, aby kolegu kryl. Když uviděl, že nějaký námořník se snaží odvázat loď, nařídil mu vystoupit na břeh. Pak uviděl, jak z lodi vynášejí dvě omráčená těla dívek. Začali se sbíhat lidé.

Ochránce přinutil kapitána lodi, aby dívky probudil. Byly tak zesláblé, že jen stěží otevřely ústa, do kterých jim ochotní lidé nalili trochu vody. Správce přístavu zavolal nosítka, na něž dívky naložily, a odnesli je pod přístřešek, kde se jim věnoval místní felčar. Bylo vidět, že pomalu přicházejí k sobě.

Náhle se Rafanovi objevil krystal dračí komunikace. „Jak to jde, brácho?“

„Hanko, ty víš, kdy mě kontaktovat! Potřebuji v přístavu někoho spolehlivého, kdo by se postaral o dvě mátohy, které jsme asi právě zachránili před smrtí.“

„Dobře, přesunu se tam, ale na ten přístav si nevzpomínám. Radši mi otevři bránu.“

Za tři minuty už Rafan Hanku vítal. Ta zjistila, že bezprostřední nebezpečí dívkám nehrozí. Magicky jim předávala sílu a dívky se už mohly posadit. Ustrašeně se rozhlížely.

Rafan si oddechl. „Nelíbí se mi to ale tady. Možná se tu najde někdo, kdo by se těch holek moc rád zbavil navždy. Co kdybys je vzala do Santareny a postarala se o ně v domečku?“

Hanka se rozhlédla: „Máš pravdu, jsme tu jako na jevišti. Myslím, že už bychom je mohli provést branou. Jen aby se nevzpíraly!“

„Děvčata, vím, že jste zažily ošklivé věci,“ oslovil dívky Rafan. „Jsem ochránce a chci vám pomoci. Bojím se ale, že vám tu pořád hrozí nebezpečí. Přátelé by vás rádi vzali jinam, kde vám nic nebude hrozit. Dají vám napít a najíst. Nebraňte se a jděte, prosím, s nimi.“

Zmínka o jídle a pití zabrala. Děvčata se opřela o Hanku a prošla s ní branou, kterou Rafan vytvořil. Lidé se pomalu rozcházeli a kroutili hlavami nad tím, co viděli.

Rafan si vzpomněl na kolegu. Za jeho dozoru pět námořníků, kteří tvořili posádku lodi, zajišťovalo loď proti odplutí. Čtyřem z nich nasadil identifikační náramky a nařídil jim neopouštět město. Kapitána rovnou odvedl vytvořenou branou. Rafanovi jen pokynul, že je vše v pořádku.

Rafan si oddechl, ale uvědomil si, že už měl být dávno před radnicí. Rychle tam doběhl, ale Jitka tam nebyla. Zašel proto do purkmistrovy kanceláře. Jitka seděla už zase u dubového stolu a škrobeně řekla: „Dnes vás doprovodí pan konšel, pověřený dozorem nad Útulným domovem.“

A jen pokrčila rameny.

To už vyšel ze své kanceláře purkmistr: „Dnes už budete mít opravdu kompetentní doprovod. Děkuji slečně tajemnici, že se o vás včera postarala.“

Představil mu staršího menšího muže se širokou pleší.

„Pan konšel Staviroh, pan ochránce Vron.“

Rafan se přinutil k přátelskému úsměvu. „Těší mě!“

Pana konšela taky těšilo, ale dost špatně mu to procházelo přes ústa.

„Jestli dovolíte, pojedeme dnes mým povozem,“ navrhl.

Vyšli před radnici a nastoupili do kočáru.

„Jestlipak už pan konšel ví, co se seběhlo v přístavu?“ napadlo Rafa. „Vsadil bych se, že jo.“

Cestou nemluvili, takže mohl Rafan nerušeně komunikovat s Hankou, která se mu brzy ozvala.

„Holky jsou celkem v pořádku, ale mají náramky poslušnosti a mluví dost zmateně. Určitě bude nějaké vyšetřování a nerada bych ho narušila tím, že jim náramky sundám a budu jim něco vysvětlovat.“

„Nemůžu nahlas mluvit a těžko se spojím s ostatními ochránci. Spoj se s Nikem a popros ho, aby vám pomohl. Helaře potřebuji vyřídit, že mám doprovod konšela a ne Jitky, tak ať si dají pozor. Zkoušej mě čas od času kontaktovat, kdybych potřeboval něco nenápadně vyřídit.“

Blížili se ke vjezdu do Útulného domova. Rafan se rozhlédl a konšel ho oslovil.

„Včera jste zjistili nějaký závažný problém se zmizelým chlapcem, že? Co z toho vyvodíte?“

„Budeme muset prozkoumat, co se v minulosti vlastně odehrálo a jakou v tom hrály roli vychovatelky. Dnes ještě prověříme stav ve výběrových barácích, abychom si udělali pokud možno úplný obrázek.“

„A kdepak je vaše paní kolegyně Helara?“

„Ráno šla referovat Bdělému. Dostaví se během dne.“

Staviroh pokynul vrátnému a ten zvedl závoru. Kočár zajel k výběrovým barákům. Vyšla ven ošetřovatelka a panu Stavirohovi se uctivě poklonila.

Staviroh se otázal: „Kdepak je paní vrchní Bachová?“

„Nevím, dnes jsem ji ještě neviděla.“

„Tak ji sežeňte, že už jsme tady s inspekcí.“

Ošetřovatelka odběhla a Rafanovi došlo, že už se Bachová asi ukryla. Kde může být? Že by si sama vlezla do díry? To těžko! Jestli je tak zdatná čarodějka, mohla si vytvořit bránu kamkoliv. Měli ji včera rovnou odvést! Jenže dokud si to nesrovnali, neměli ani důvod k zadržení. Teď už ji budou těžko honit. Alespoň je třeba zamezit dalším ztrátám. V přístavu to bylo právě včas.

Zatím kolem začalo být rušno. Vrchní ošetřovatelku ne a ne najít! Rafan už nemusel skrývat komunikaci a spojil se přímo s Helarou.

„Zdravím tě, mám špatné zprávy. Bachová asi zmizela.“

„No jo, po tom, co jsme si o ní dali dohromady, se ani nedivím. Mám ale malé překvapení. I když jsme včera ještě nevěděli, co víme dnes, nasadila jsem na ní sledovací kouzlo Oka bdělých.“

„Helaro, jsi skvělá. Máte ji?“

„Zatím jsme ještě nepátrali, ale hned to zkusíme.“

Radní Staviroh přistoupil k Rafanovi.

„Nevíme, kde paní Bachová je. Máte nějaké návrhy?“

Naoko to řekl zarmouceně, ale Rafan v jeho vědomí zaznamenal škodolibou radost.

„Počkáme. Kolegové ji už hledají.“

Staviroh viditelně znejistěl. „Myslíte, že je v nejbližším okolí?“

„Je to možné, uvidíme,“ nechtěl Rafan prozradit víc o praktikách bdělých. „Když tu nemáme dokumentaci, nemá inspekce ve výběrových barácích cenu. Podíváme se raději znovu za menšími dětmi.“

Stavirohovi tato změna viditelně nevoněla. „Co tam ještě máte na práci?“

„Chtěl bych se ještě setkat s těmi dětmi, co včera. Slíbil jsem jim nějaké sušenky.“

„Nezdá se vám, že je to zasahování do výchovného procesu?“

„Ne, nezdá!“ řekl Raf a otevřel vrata do prostoru menších dětí. „Pojďte, prosím, se mnou!“

Děti byly na zahradě, dohlížela na ně ošetřovatelka Kornélie. Když k ní přistoupili, lehce se panu Stavirohovi uklonila.

„Pan ochránce Vron by si rád promluvil s některými dětmi.“

„Ovšem, ale nevím, jestli tady dnes budou, ráno některé chyběly na nástupu,“ řekla Kornélie.

Rafan se zapotil. Tušil zradu.

„Chtěl bych mluvit s Hankou, Petrou a Bořkem a taky s těmi třemi nezapsanými.“

„Právě ti se k rannímu nástupu nedostavili. Vrchní ošetřovatelka tady nebyla, proto jsme odešli do normálního zaměstnání.“ odpověděla Kornélie.

Dlouze se na Rafana zadívala, jako by se na něco rozvzpomněla. Neřekla ale nic.

„Helaro, s Bachovou zmizely i děti, co se mnou včera mluvily,“ řekl kolegyni.

„To už přestává všechno. Bachová je asi v nějakém magicky odstíněném prostoru, nemůžeme ji najít. Přerůstá to v průšvih prvního řádu.“

„Asi bys měla přijít, přece jen máš jiné možnosti,“ doufal, že si Helara uvědomí, že jako ochránce ve výcviku nemá hůl moci.

„Jasně, hned jsem tam.“

Chvíli se odmlčela, a pak dodala: „Půjde se mnou i Bdělý. Je něco na nástupišti?“

„Není.“

Vzápětí se otevřela uprostřed nástupiště brána. Vyšla Helara následovaná Bdělým a ochráncem, který zasahoval ráno v přístavu.

Staviroh si uvědomil, kdo přišel, a došlo mu, že je zle. Nejraději by se vypařil, ale to teď nebylo možné, protože Bdělý kráčel přímo k němu.

„Vy jste pověřen za radu města správou Útulného domova?“

„A-ano.“

„Okamžitě mi sežeňte kompetentního vedoucího domova.“

„Vedoucí ošetřovatelka Bachová je nezvěstná.“

„Tak odpovědného zástupce pro oddělení menších dětí.“

„Sežeňte ošetřovatelku Agátu!“ zavolal zoufale Staviroh.

Jedna z ošetřovatelek se rozeběhla do baráku a za chvíli přivedla zaraženou Agátu.

„Vy zastupujete vrchní ošetřovatelku Bachovou v oddělení malých dětí?“

„Já... já nevím. Občas jí pomáhám s přípravou zaměstnání.“

„Především mi řekněte, kde je umístěný prostor, který se tady nazývá Díra.“

„To ví jenom Bachová.“

„Kdo umí odtud dostat děti, které jsou tam zavřeny?“

„Jenom Bachová.“

Bdělý se obrátil na Staviroha: „Přivedete mi někoho, kdo nám umožní inspekci v prostoru zvaném díra a návrat dětí, které jsou tam zavřeny?“

Staviroh padl na kolena a sepjal ruce: „Nikdo jiný než Bachová to asi neumí.“

„Takže jste připustil používání tak nebezpečného magického zařízení, aniž by byla zajištěna bezpečnost dětí a zdravotní dohled nad nimi?“

Staviroh mlčel a třásl se po celém těle. Zazářila hůl moci.

„Obviňuji vás z hrubého porušení povinnosti správy Útulného domova a ohrožení života chovanců domova! Protože zatajujete skutečnosti, které by mohly vést k záchraně ohrožených dětí, nařizuji okamžitý invazivní průzkum celého vašeho vědomí!“

Nato pokynul Helaře a Rafan tiše špitnul: „Dej si záležet.“

„To si piš, že to neodfláknu!“ ujistila ho.

Položila ruku Stavirohovi na čelo a ponořila se do meditace. Za chvíli Staviroh začal vzdychat, vykřikovat bolestí a svíjet se. Helara se opravdu snažila. Pak se napojila na vědomí bdělého a zjištěné informace mu předala.

Bdělý se otřásl hnusem.

„Člověče, vždyť vy s těmi dětmi zacházíte jako s dobytkem! Kdepak, ten kdo by se takhle staral o dobytek, by brzy přišel před soud pro týrání zvířat! Kolik dětí jste za ty dlouhé roky umučili a prodali do otroctví! A to jste ještě asi opravdu nevěděl o všem, co se tady děje!“

Pokynul druhému ochránci, aby nasadil Stavirohovi náramek poslušnosti a branou ho odvedl do vězení Bdělých.

Pak se obrátil Bdělý na Rafana.

„Zásah v přístavu se ti povedl. Do té doby jsem moc nevěřil, že tady jde opravdu o něco vážného.“ Rafan se jen lehce uklonil.

„I o vás jsme se něco málo dozvěděli, Agáto. Až dopadneme Bachovou, bude toho možná víc. Kdybyste se vyzpovídala a pomohlo nám to v pátrání, možná bychom vás ani neobvinili, pokud vaše vina nebude příliš veliká.“

Jindy suverénní Agáta vypadala, že se rozpláče.

„Já opravdu nic nevím. Bachová všechny záznamy vedla sama. Nám jen říkala, jak máme které děti zařadit a které jí máme při nějakém přestupku předvést k potrestání. Vím, že jsme měli upozornit na mizející děti, ale považovali jsme to za fintu, jak vyhovět žadatelům mimo termín. Věděli jsme, že při výběrovém dnu tady uspokojení žadatelé nechávali peníze nebo drahé kameny, ale bylo tomu tak odjakživa a nespojovaly jsme si to s žádným otroctvím.“

„Opravdu?“ zeptal se Bdělý a potěžkal hůl moci.

„No, bylo to někdy dost divné, ale nikdo do toho nechtěl moc strkat nos. Jednak jsme nechtěly přijít o místo, jednak to mohlo být nebezpečné. Vidíte sám, jak rozsáhlé spiknutí to bylo.“

„Řekněte nám ještě, odkud posílala Bachová děti do díry?“

„Já nevím, odvedla je do baráku a pak už tam nebyly.“

Bdělý cítil, že vyprávění Agáty nemá daleko k pravdě, už by ji dále nevyslýchal. Obrátil se na něj ale Rafan: „Na tu poslední otázku bych asi dokázal odpovědět dost přesně. Živě si to místo vybavuji.“

Bdělý povytáhl obočí. „Ty jsi tam byl také?“

Rafan jen přikývl.

„Zavoláme nejdříve specialistu časostopaře a specialistu na vizualizaci minulosti, abychom zbytečně stopy neponičili.“ rozhodl Bdělý. „Zavedeš na to místo nejdříve je.“

Rafan se rozhodl využít přestávky a zajít za dětmi na zahradu. Rozdal jim sušenky a nechal je hrát si s tulíkem. Kornelie nic nenamítala. Ještě se celá třásla, ale za chvíli k Rafanovi přistoupila a oslovila ho: „Rafaeli!“

Rafan sebou trhnul a otočil se na ní.

„Tak přece jsi to ty!“ usmála se. „Poznala jsem tě hlavně podle aury. Ty a Sváťa jste měli nejhezčí auru ze všech dětí, které jsem tady potkala. Myslely jsme, že ses utopil. Bylo mi tě líto, ale Bachová tenkrát soptila. Druhý den se vydala za vašimi náramky, ale našla je daleko v moři. Bdělé se pozvat neodvažovala, ti by jí mohli přijít na její nekalé pletichy.“

„Jak jste to tady s nimi mohla vydržet?“

„Snažila jsem se dětem pomáhat, pokud to šlo. Ale Bachová si to dobře hlídala.“

Chvíli mlčela. „A co Sváťa? Taky to přežil?“

„Jo, teď je v komunitě svatého Sekurita a pomáhá jim tam vzkřísit stromy, které poničili draci.“

„Jo rostliny, ty mu vždycky šly.“

„Přežila to i Hanka. Ráno jsem ji zavolal, aby pomohla dvěma polomrtvým holkám, které vytáhly z lodi. Přišel jsem na to náhodou, ráno se v přístavu hádala sestra Fanina s kapitánem lodi, že je dnes nemůže převzít.“

„To je taky pěkná mrcha!“ vzdychla si Kornélie.

„Kapitán se bál a chtěl je hodit do vody na širém moři. Zabránili jsme jim v odplutí na poslední chvíli.“

„A zachránili jste je?“

„Jo, jsou teď v Santareně s Hankou. Je to všechno na moc dlouhé vyprávění. Teď se tu změní režim, někdy zajdu a popovídáme si. Zatím nikomu neříkejte, že mě znáte. Nevzpomínáte si ale přece jen na nějakou maličkost, podle které bychom mohli najít Bachovou a ty nešťastné děti? Každá chvíle je drahá, jde jim o život!“

„No, jestli jsou v díře, tak tam snad ještě chvilku vydrží, ne?“

„Je jich šest! Tolik dětí tam snad ještě nikdy nebylo. A jsou dost malé, nevím, jestli si uvědomí, že by mohly pít kapající vodu.“

„Takže když je do dvou dnů nenajdete, může být po nich?“

„Je to bohužel ještě horší. Podezříváme Bachovou, že tou dírou předávala ještě živé děti harpyjím.“

Kornelie sepnula ruce. „Proboha, jak jen mohla? To kdybych věděla, tak ji snad vlastníma rukama zaškrtím. A co s nimi harpyje dělaly?“

„Nevím, nikdy před tím se to nestalo. Děje se něco moc zvláštního a když se nám to nepodaří zastavit, bude z toho možná celosvětový průšvih.“

Kolem Bdělého nastal ruch. „Asi už jsou tady specialisté. Prosím vás, zůstaňte s dětmi venku, dokud to tam neprozkoumají. Hluk by je možná rušil.“

Kornélie kývla na souhlas a Rafan odběhl k baráku.

Errata:

09.07.2021 08:09