Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Jsme rádi, H'anario, že tvoje první cesta vedla k nám,“ vítal ji R'ihan. „Potřebuješ se s něčím svěřit?“

„Mám vás všechny moc ráda. Jsem teď šťastná a svěřovat se ani nemohu. Chtěla bych si tady chvilku odpočinout. A kdepak je P'ujibo?“

R'ihan se s L'galou na sebe podívali s úsměvem. „Má teď nějaké srdeční starosti. Naštěstí už ne jinodruhové.“

Hanka se zasmála. „Přeji to mu, vždyť už je velký kluk.“

Šli s rodiči podél potoka a neříkali nic. Byli prostě šťastni, že jsou spolu.

„Nepotřebuješ nějaké drahé kameny?“ zeptala se L'gala.

„Mám teď královský plat od pana krále Silmura. Kameny nechme těm, kdo je budou potřebovat víc než já.“

„Máš teď na starosti přebudování Útulného domova? Kdy začnete?“

„Architekt by měl do konce týdne zpracovat projekt. Pak musíme najít firmu, která to provede.“

„Nemáš žádné zkušenosti, nepodfouknou tě?“

„Znám někoho, kdo má zkušeností habaděj. Zachariáš mi slíbil, že mi s obchodním jednáním pomůže.“

Došli zpět k domku rodiny. Hanka už sotva viděla na oči, byla strašně unavená.

„Skočím ještě za Plamem a pak hajdy na kutě. Doufám, že budu mít klidný spánek. Pozdravujte P'ujiba!“ rozloučila se.

„Plame, kde jsi?“

„Doma. Dávám si dohromady věci do školy.“

„Buď pozorný, ať na něco nezapomeneš!“ řekla nahlas Hanka, i když stála Plamovi přímo za zády.

Otočil se a jeho dračí tlama se rozzářila širokým úsměvem.

„Cos to prosím tě vyváděla? To jsou nápady, hrát si na mrtvou! Kdo to má vydržet?“

„No přece přátelé s dračí náturou!“ foukla tentokrát Hanka Plamovi do nosu. Jen tak tak uhnula před jeho kýchnutím.

„Musím se jít vyspat, Plame, jsem strašně unavená. Teď už tě budu kontaktovat častěji.“ Přemístila se do Santareny, pozdravila se se Zachem a už byla ve své posteli ve větvovém domečku.

Hanka spala dlouho, skoro až do oběda. Dopoledne bylo sychravé. Cítila se svěží, pomalu se umyla a oblékla. Pak zašla za trpaslíkem.

„Ahoj, Zachu, zaspala jsem.“

„Máš zmeškáno? Dneska si pěkně odpočiň. Včera jsem byl v Útulném domově. Zvládají to bez problémů. Dětem se pomalu uvolňují mravy. Za chvíli budou jak stádo divokých koní.“

„To nesmíme připustit. Začne stavba, a kdyby neposlouchaly, lehko by přišly k úrazu.“

„Včera se tu zastavil ten architekt. Docela ho ta práce zaujala. Potřebuje si ale něco na místě ověřit, dneska se tam zastaví. Možná, že hned po obědě.“

„Já tam radši hned půjdu. Třeba mi dají i něco najíst. Měj se.“

V Útulném domově se právě obědvalo. Starší dívka rozdávala jídlo a když poslední dítě dostalo svoji porci, nandala zbytek Hance.

„A co ty?“ zeptala se Hanka.

„Já nemám hlad!“ odpověděla dívka.

„A to teda ne! Koukej se najíst, je toho tak akorát pro tebe. Já už něco vyžebrám v kuchyni.“

V kuchyni dva kluci myli nádobí. Kuchař právě dojedl.

„Jé, hele, šéfová je tu. Ještě tu něco pro tebe mám.“

Vyškrábl z hrnce zbytek těstovin s kuřecím masem.

„Jak se ti tady líbí?“ zeptala se Hanka.

„Fajn, akorát do hospody je to daleko. Kde se má člověk najíst?“ žertoval kuchař. Oba kluci se smáli. Nevypadalo to, že by tady někdo trpěl hlady.

Když se najedla, zašla Hanka za Dianou, která byla s menšími dětmi. Dováděly právě s poníky.

„Ahoj Hanko, ti poníci jsou skvělí. Děti si s nimi fakt vyhrají.“

„A co učení? Jak to jde?“

„Děti jsou do toho celé žhavé. Zatím si váží toho, že se můžou učit. Už se naučily několik písmenek a číslic. Myslím, že některé budou opravdu nadané.“

„A jak vycházíte s kolegyněmi?“

„Kornélie je bezvadná. S Jitkou se zas tak moc nevidíme a holky z výběrových baráků jsou taky spíš pro sebe. Ale žádný problém není.“

„A co ty, ještě tě to baví?“

„Děti jsou skvělé. Moc si to s nimi užívám.“

„Tak si užijte té velké louky. Až se začne stavět, bude o hodně menší.“

Jitka byla zalezlá ve svém pokojíku. Hanka zaklepala na dveře a vešla.

„Ahoj, jak to jde?“

„Nakoupila jsem si knihy a snažím se zopakovat si, co jsem od školy zapomněla. Hodně je toho pro mě úplně nového.“

„Máš s tím problém? Zvládneš to?“

„Teoreticky jo, ale mám pořád pocit, že něco zvořu a bude průšvih.“

„Klid, zatím neřídíš tak moc peněz, tak obrovský průšvih to snad nemůže být. A jak vycházíš s holkama?“

„Moc se s nimi nevidím, jsem spíš zalezlá. Jezdím jenom na nákup. Dosud máme ještě jídlo, které jsme nakoupili se Zachem.“

„Měla by ses s nimi občas pobavit, jinak si budou myslet, že jsi morous. A to bych do tebe nikdy neřekla. Někdy bys mohla na nákup vytáhnout i kuchaře. Taky bych chtěla, kdybys mohla ve městě najít někoho, kdo by se hodil na vychovatelku. Až budou domky, bude na svoje děti každá sama. Bylo by líp, kdyby se nové holky nejdřív trochu zaučily v kolektivu.“

„Jo, vím o pár holkách, které by to možná braly. Nebudu jim nic slibovat a někdy je přivedu. Musíme se ale dohodnout, abys tady byla také ty.“

„Ve městě nic nového?“

„Jó, to bys měla vědět! Purkmistr se asi zbláznil. Jeho manželka říká, že to s ním není k vydržení. V půlnoci vstane, chodí po bytě a něco drmolí. Pak si lehne, za chvíli začne výt jako šakal, mlátí sebou až do svítání. Pak padne a do oběda spí. Odpoledne je sice při vědomí, ale pořád drmolí, že to neměl dělat. Chvíli se modlí, chvíli zase vztekle zuří. Do kanceláře vůbec nechodí a na všechno jinak kašle.“

„To víš, Bachová mu to nedaruje.“ zasmála se Hanka.

„Cože, Bachová je tady?“

„Je – a není. Neboj, ty už ji určitě nepotkáš.“

Na dvoře se ozvaly kroky. „Dobrý den, přišel jsem si ještě něco ověřit“ pozdravil se s Hankou architekt. Prošel si ještě jednou budoucí staveniště a dělal si poznámky.

„Vychází to, co jsme chtěli?“ zeptala se Hanka.

„Kupodivu docela jo. Budete ale muset trochu šetřit s vodou. V tom bazénu jí je hodně a musí se občas vyměňovat.“

„A co kdybychom udělali bazén menší?“ zeptala se Hanka.

„Právě to jsem vám chtěl navrhnout.“

„Na délku moc ne, aby se v něm dalo plavat. Ale na šířku může být poloviční.“

„Tak ho uděláme tak pětadvacet na pět sáhů. Vody v něm bude polovic a to už zvládneme.“

„Pozvu ještě naši přítelkyni, ctihodnou Delfitu Marelu,“ řekla Hanka. „Poví nám, co by mohlo na nové stavbě vadit moři. Pak se podíváme, co by s tím šlo dělat.“

Po chvíli se siréna objevila a vydali se k moři. Hanka překládala.

„Dnes voda vytéká z jezírka čistým potůčkem do moře,“ posoudila to siréna. „Nově chcete celý potůček odvést do domova. Nakonec tu vodu ale stejně vypustíte do moře. Ale co s ní do moře vyteče? Na kanalizaci byste měli mít čističku. Tady postačí, když splašky rozmělníte a pak je vypustíte támhle opodál mezi skaliska. Mořské vlny si s nimi poradí, provzdušní vodu a splašky rozloží. Do hluboké vody je nevypouštějte, tam by stály a nevyčistily se. Za chvíli by to smrdělo, rozmnožily by se medúzy a nemohli byste se ani koupat. Nebezpečné látky odvezte k odborníkům na likvidaci.“

„Dobře, uděláme to tak. Nebude to zase tak nákladné. V pondělí po ránu přijdu s projektem,“ řekl architekt a rozloučil se.

„Děti to tady budou mít hezké,“ usoudila Delfita. „Půjdeme se na ně podívat?“

Prošli brankou na louku, kde si děti hrály před večeří. Zastavily se a udiveně si prohlížely nezvyklou návštěvnici. Hanka Delfitu představila. Nikdo z dětí před tím sirénu neviděl, takže byly zaražené. Jedna malá holčička se ale osmělila a šla si na ni sáhnout.

„To jsou všechny sirény takové hezké?“ zeptala se.

Delfitu i některé děti to rozesmálo a tím byly ledy prolomeny. Siréna jim vyprávěla o moři a slíbila, že v příštím roce je po skupinkách provede korálovou zahradou. Nikdo z nich jí sice nerozuměl, ale Hanka jim vše překládala. Siréna se pak se všemi rozloučila a vklouzla do moře. Už ji neviděli, ale za chvíli uslyšeli jemný zpěv. Tiše poslouchali, dokud daleko v moři nezavířila vodní brána. Děti se pak vrátily na louku.

Hanka uviděla Kornélii vycházet z baráku.

„Jak se vede?“ zeptala se jí.

„Dobře, Diana si s dětmi rozumí, mají ji rády. Nechává jim dost volnosti, zatím ji ale poslouchají. Je s nimi většinu času.“

„Už jsem si několikrát říkala, že ty naše děti nemají žádné hračky. Teď si aspoň můžou hrát s poníky, ale myslím si, že by si aspoň jednu hračku zasloužily.“

„Určitě by měly radost, kdyby třeba holčičky měly panenky a kluci třeba nějakého papírového draka.“ řekla Kornélie. „Ale hračky jsou dost drahé.“

„A je tady ve městě nějaké hračkářství?“

„Vím o jednom velkém, kde mají opravdu pěkné věci. Hezké hračky ale stojí hodně peněz, i několik zlatých!“

„Tak víte co? Rozdělíme menší děti na dvě skupiny a zajdeme tam s nimi. Myslím, že když řekneme, aby si každý vybral jednu hračku, ještě to nějak utáhneme. Pak větším dětem koupíme nějaká kola a kolečkové brusle. Na nich se ale budou muset střídat, pro každého by to stálo opravdu moc peněz.“

„Ty bys ty peníze sehnala?“ nedůvěřivě se na Hanku podívala Kornélie.

„Ale ano, v porovnání s tím, co bude stát stavba, to bude pakatel. Doufám, že si děti na hračky dají pozor a budou z nich mít dlouho radost.“

Hanka si umínila, že hračky zaplatí ze svého prvního platu. Snad jí z těch pěti set zlatých, které dostane za půl měsíce, ještě něco zbude. Peníze si vybere o něco dřív, snad to panu králi vadit nebude.

„Víte co, Kornélie, pojďme se tam podívat. Možná, když řekneme, že budeme kupovat dvaačtyřicet hraček pro menší děti a hračky nebo sportovní potřeby pro větší děti, tak nám něco sleví.“

Kornélie udělala bránu do parku poblíž hračkářství. Přivítala je usměvavá prodavačka: „Co si budete přát?“

„Rády bychom se podívaly, co tady máte. Máme na starosti hodně dětí a chtěly bychom jim dopřát nějaké hračky.“

„A jak staré jsou ty děti?“

„Od šesti do čtrnácti let.“

„Tak to si asi musíte prohlédnout všechno, co tu máme, kromě hraček pro miminka. Jsou tady krásné panenky, medvídci, draci, stavebnice a pro starší kola, skateboardy, míče a mnoho dalších věcí.“

„Rády bychom ty děti přivedly, aby si každý vybral to, co se mu nejvíc líbí. Mysleli jsme ale, že bychom mohli dostat nějakou slevu, když bude tak velký nákup.“

„Moment, zavolám pana vedoucího.“

Pan vedoucí přišel a usmíval se. „Za každých deset hraček dostanete jednu navíc v přibližně stejné ceně. Dobře?“

„Ano, to je hezká nabídka. My ty děti zítra postupně přivedeme.“ řekla Hanka.

Pak ještě zašla do banky, aby si vyzvedla předem svoji výplatu.

V Útulném domově zašla Hanka do výběrových baráků. Zjistila, že děti mají všude uklizeno. První skupina pomáhala v kuchyni a uklízela na dvoře, druhá skupina se učila. Šárka se právě chystala ukončit odpolední vyučování.

Hanka se zeptala: „Jaký máte program na večer?“

„Půjdeme se podívat na poníky a pak si budeme hrát na honěnou,“ odpověděla nejstarší dívka. „Po večeři budeme spravovat prádlo.“

„Rozhodly jsme se,“ řekla Šárka, „že když budou děti hodné, budeme jim každý večer číst. Ať vidí, že když se budou dobře učit číst a psát, můžou se z knížek dozvědět mnoho užitečných i krásných věcí.“

„To je dobře, Šárko. Jsem ráda, že samy zpestřujete dětem program.“

Pak se obrátila na děti:

„Co byste říkaly tomu, kdybychom si zítra udělali procházku do města?“

„Do města? Tam jsme nikdy nebyli!“ křičely děti.

„Nejvyšší čas s tím něco udělat. Ráda bych vám něco ukázala.“

Pak se obrátila na Šárku: „Myslíte, že je zvládnete všechny najednou?“

„Když půjdeme všechny tři, tak ano. Ale podívej se, jak jsou oblečené. Vždyť si z nich budou dělat legraci.“

Hanka si děti prohlédla a musela uznat, že Šárka má pravdu. Záplatované punčochy a kalhoty, vetché košile ... opravdu to byla žalostná podívaná. Vzala si Šárku stranou a zeptala se jí: „Víte o obchodě ve městě, kde bychom za rozumnou cenu sehnali pro ty děti trochu slušné ošacení?“

„Poradíme se s holkama a něco navrhneme. Je fakt, že to, co mají na sobě, už se pomalu ani nedá spravovat.“

Hanka se loudala k baráku menších dětí a přemýšlela. Pak oslovila Dianu, která přišla s dětmi k večeři:

„Chtěla jsem dětem koupit nějaké hračky. To bych snad ještě utáhla ze svého. Ale když se na ně podívám, tak vidím, že by také potřebovaly něco slušného na sebe. A to už je na mě moc. Myslíš, že by Silmur byl ochoten to zaplatit?“

„Myslím, že ano. Co kdybychom se podívaly k nám?“

„Zeptám se, jestli bychom nepřišly nevhod.“

„A co kdybys mi zprostředkovala spojení na maminku?“

„Ráda, Diano. Ale prosím tě uvědom si, že spojení nemůžu navázat přímo mezi vámi. Všechno, co si budete povídat, budu slyšet i já.“

„To nevadí, žádné tajnosti nemáme. Zkus to, prosím, prosím...“

Hanka si vybavila královnu. Chvilku to trvalo, než si vybavila její přesnou podobu, ale za chvíli spojení naskočilo.

„Dobrý večer, královno. Mohu vás na chvilku vyrušit?“

„Ahoj Hanko, co potřebuješ.“

„Mám tady jednu princeznu, která by s vámi chtěla mluvit.“

„Diano! Jsi tam?“

„Moment.“ řekla Hanka a spojila oba krystaly.

„Mami, to jsem ráda, že jsi se mnou. Máš čas?“

„Pro tebe vždycky. Jak se máš?“

„Dobře. Nevadilo by vám, kdybychom s Hankou na chvíli zašly?“

„To víš, že ne, Silmur tě taky rád uvidí. Zrovna se chystáme na večeři. Jestli jste ještě nejedli, povečeříme společně.“

Hanka požádala Kornélii, aby se postarala o děti a pak vytvořila bránu na nádvoří hradu. Královna jim zamávala z okna a pozvala je do jídelny.

„To jsou k nám hosti!“ zvolal Silmur, když je uviděl. „Tak co, sestřičko, už tě to přestalo bavit?“

„Právě naopak. Děti jsou prima. Máme ale trochu problém. Nevím, jestli sis všiml, jak jsou oblečené.“

„No jo, máš pravdu. Skoro z nich ty hadry padaly. A vy byste chtěly nakoupit něco, v čem by vypadaly líp, že jo?“

„No právě. Ale bude to stát dost peněz. To víš, sedmdesát dětí!“

Silmur se podíval na královnu a oba se usmáli.

„Tak víte co?“ povídá Silmur, „můžete na každého utratit třicet zlatých. Když něco zbude, kupte jim nějakou hračku.“

Hanka s Dianou na sebe mrkly, pak přišly k Silmurovi, poklekly a společně řekly: „Poníženě děkujeme, pane králi.“

Král i královna se hlasitě rozesmáli. Královna přivinula k sobě Dianu:

„I vy uličnice. Zdá se, že si dobře rozumíte.“

Diana i Hanka horlivě kývaly hlavou.

„Tak noste na stůl“ přikázal Silmur. Večer při večeři a následujícím čaji rychle uběhl. Byl čas jít spát.

„My už zase půjdeme,“ loučila se Diana.

Hanka se ještě zeptala „V pondělí dopoledne přijde architekt s projektem. Nechcete se přijít podívat?“

„To si nenechám ujít. Přijď pro nás hned po snídani!“ řekl Silmur.

Královna políbila Dianu, oba se usmáli na Hanku a doprovodili je na nádvoří, kde Hanka otevřela bránu.

„Mám z nich radost,“ řekla královna. „Vzaly to opravdu vážně a starají se.“

V Útulném domově už děti spaly. Hanka si svolala všechny vychovatelky i Jitku a řekla jim, jak se dohodly se Silmurem.

„Nevím, jestli je dobrý nápad vodit tolik dětí najednou do města a ještě v těch hadrech, co mají na sobě,“ řekla Klára.

Amandu něco napadlo: „Když budou mít tak velkou zakázku, určitě by jim stálo za to přijít sem a tady s námi a s dětmi dohodnout, co jim koupíme a změřit si také, jak to má být velké. Určitě budou mít nějaké obrázky, podle kterých by si děti vybraly.“

„Tak víš co Amando? Zítra s Jitkou vyrazíme ráno do města, obejdeme obchody, podíváme se, co nabízejí a srovnáme ceny. Tam, kde se nám to bude líbit, dohodneme nějakou slevu a pozveme někoho, kdo se vyzná ve velikostech i sortimentu, k nám. Ať si děti změří, dohodne s nimi, co se jim bude líbit, a pak to v obchodě zabalí a my si pro to přijdeme.“

„A pak, až se děti převléknou, půjdeme s nimi do města pro hračky,“ dodala Diana.

„Nezdá se vám, že ty děti nějak rozmazlujete?“ smála se Klára. Pak dodala: „Po tom, co tady zažily, si trochu toho rozmazlování zaslouží.“

„Já se půjdu vyspat do Santareny,“ řekla Hanka. „Nějak mi dochází magie a mám pocit, že ji zítra budu potřebovat.“

Ve větvovém domečku našla Hanka Sváťu.

„Že se taky ukážeš!“ řekl Sváťa. „Celý den jsi v trapu.“

„To už teď bude pořád, dokud se Útulný domov nepřestaví. Ale na noc občas přijdu, neboj!“ řekla a objala ho.

Ráno Hanka vstala a rychle se přesunula na snídani do Útulného domova. Po snídani udělala bránu do města. Obešly s Jitkou a Amandou několik obchodů. Shodly se pak na jednom z nich. Když majiteli řekli, jak velkou zakázku pro něj mají, zamyslel se a navrhl jim: „Když děti patří do jednoho domova, hodilo by se, aby měly všechny dívky stejné šaty a kluci taky tak. Mám tady teď dodávku ve všech velikostech, která by mohla stačit, aby děvčata měla stejný tvar a barvu bot, punčocháče, sukni, halenku a kabátek. Pro kluky bychom dali boty, ponožky, kalhoty, košili s rozhalenkou a svetr. K tomu ještě spodní prádlo. Bylo by to barevně sladěné a určitě by jim to slušelo.“

Hanka s Jitkou a Amandou na sebe koukly a Hanka se zeptala:

„A na kolik by takový stejnokroj přišel?“

„No, když říkáte, že je to pro sedmdesát dětí, mohli bychom se dohodnout na patnácti zlatých za každého.“

„Ta cena je přijatelná. Jen aby se to dětem líbilo. Mohli bychom vzít na ukázku šaty pro jedno děvče a jednoho kluka a předvést jim to?“ zeptala se Hanka.

„Ale ovšem, vyberu nějakou střední velikost a snad najdete někoho, komu padne.“

„Zastavím se pro vás za chvíli,“ řekla Hanka.

Obávala se, že průchod branou se třemi lidmi by nezvládla. Jitku s Amandou pak nechala v Útulném domově, aby všechny svolaly, než se vrátí, a vrátila se do obchodu.

Majitel už byl připraven. „Chtěl bych s sebou vzít také prodavačku. Musíme si děti změřit a všechno sepsat. Samotnému by mi to trvalo moc dlouho.“

Neměli zkušenosti v procházení branou, ale Hanka to s nimi zvládla. Děti už stály na nástupišti v půlkruhu a zvědavě pokukovaly po příchozích. Ti si vybrali jednoho chlapce a jedno děvče a odešli s nimi, aby je převlékli. Za chvíli přišli a bylo vidět, že chlapec i dívka jsou celí nesví. Možná nikdy neměli na sobě nové šaty. Ale ostatní na nich mohli oči nechat.

Hanka se zeptala: „Líbilo by se vám, kdybyste měli všichni takové šaty? Mělo by to výhodu, kdybychom někam šli, snadno bychom se poznali. Mně se ty šaty líbí. Nosili byste je rádi?“

Děti si pořád nemohly srovnat v hlavě, že by všichni dostali tak krásné nové šaty. Přistupovaly postupně ke svým kamarádům oblečeným v nových šatech a uznale si je osahávali. Pak se postupně obracely na Hanku a říkaly: „Jsou moc hezké.“

„Tak se postavte do fronty, prodavačka si vás musí změřit, aby vám ty šaty padly. Zapíšeme vaše jméno a míry a v obchodě šaty pro vás označí jmenovkou.“

Děti postupně přicházely k měření. Jitka zapisovala, co jí prodavačka diktovala. Hanka se obrátila na majitele obchodu: „Co kdybyste jim k tomu přibalili ještě nějaké spodní prádlo a něco pro doma? Kolik by to tak stálo?“

„Představovala byste si, jak doufám, nějaké kecky, plátěné kalhoty, trenýrky, triko a jednoduchou větrovku s kšiltovkou?“

„Jo, to je přesně ono. Ale na rozdíl od stejnokrojů by si každý měl vybrat barvu, jaká se mu líbí. Šlo by to?“

„Asi ano.“ Zamyslel se a pak řekl: „V tomhle množství by to mohlo být za dvacet pět zlatých na osobu všecko dohromady, ještě by dostaly nějaké ponožky navíc.“

„Jste solidní obchodník a jsme dohodnuti,“ řekla Hanka. „Stihnete to připravit do zítřka?“

„Ráno se zastavte, připravíme to dnes odpoledne. Mám tady katalog, dětem jen řekněte, aby se přišly podívat na barvy.“

„Zapřáhneme vozík a přijedeme s poníky. Zastavím se v bance a převedu vám peníze.“

K mírám každého dítěte si napsali, jaké barvy se jim líbí, a pak je Hanka dopravila k obchodu. Vrátila se a zeptala se vychovatelek:

„Navrhuji zítra se všemi dětmi po obědě zajít do města. Do hračkářství je budeme vodit postupně, najednou by se tam asi nevešly.“

Všechny vychovatelky souhlasily. Když to oznámily dětem, Útulný domov ožil. Děti se moc těšily a vzrušeně brebentily až do večerky.

Tentokrát se Hanka rozhodla zůstat na noc v Útulném domově. Všichni, včetně kuchaře, se sešli v jídelně výběrového baráku. Hanka vytáhla z tajných zásob dvě lahve vína a příjemně si před spaním popovídali.

Ráno Diana zapřáhla poníky do vozíku a s Hankou odjely do města. V bance právě otevírali, takže vše šlo jako na drátku. Hanka vyzvedla i hotovost na hračky.

Balíky s oblečením se málem do vozíku nevešly. Rozloučily se s majitelem obchodu a prodavačkou a odjely do Útulného domova.

Děti je již netrpělivě vyhlížely. Každý dostal svůj balíček, ale vychovatelky se dohodly, že se děti raději převléknou až po obědě. Dohlédly na to, aby se všichni pořádně umyli a trochu jim radily s oblékáním. Brzy byli všichni připraveni. Dohodli se, že půjdou i Jitka a Hanka, takže každá měla na starost skupinku deseti dětí. Nechaly děti, aby se seskupily podle toho, jak kamarádily, aby se mohly dohodnout, jaké hračky si budou půjčovat.

Děti byly ve městě u vytržení. Jen málo z nich si pamatovalo, že by něco takového viděly. Nejprve šly po skupinkách do hračkářství menší děti. Připadaly si tam jako v ráji a nemohly si dlouho vybrat. Nakonec si menší dívky většinou vybraly panenku nebo medvídka, kluci stavebnici nebo společenskou hru s tím, že si budou hrát spolu. Každá skupina navíc dostala pokojíček pro panenky a jednoho papírového draka.

Menší děti pomalu opouštěly město a u hračkářství se shromáždily větší děti. Hanka k nim promluvila: „Také si můžete vybrat každý jednu hračku. Doporučila bych vám ale nakoupit hlavně sportovní potřeby, které budete užívat společně. Navrhuji skateboardy, nějaká jízdní kola, míče, švihadla a pálky. Při jejich užívání se budete střídat.“

Kupodivu i děvčata s tímto návrhem bez výjimky souhlasila. Vybrali sportovní potřeby v rozumném množství, takže celkový účet jen o málo přesáhl peníze, které poskytl Silmur. Dohodli se, že pro sportovní potřeby zajede ráno s vozíkem Jitka.

Na noc se Hanka přemístila do Santareny ke Sváťovi, který se již pilně připravoval do školy. Dohodli se se Zachariášem, že mu o víkendu budou pomáhat. Poslední týden před školou jeho hotel přímo praskal ve švech. Hance se také podařilo nabít nějakou magii do magického kamínku. Určitě ji bude potřebovat.

Errata:

09.07.2021 08:09