Ráno Hanku probudil nezvyklý hluk. Slyšela v dálce směsici hlasů. Vyskočila, rychle se oblékla a běžela k jezírku. Uviděla, že u mola už přistála loď. Z ní vystoupila skupina asi deseti mužů, kteří spolu hlasitě hovořili. Připravovali můstek, po kterém by mohly z lodi vyjet tři velké nákladní vozy, stojící na palubě. Práci vedl osobně Robin. Pozdravili se zamáváním.

Za chvíli dělníci ustavili můstek a tři velké nákladní vozy vyjely na molo. Na dvou byly naloženy trubky a pletivo na plot, plechy na boudu pro materiál, na třetím písek a cement. Dělníci pak vyložili další transportní bedny a loď odplula.

Robin přišel k Hance. „Nejdříve musíme oddělit plotem stavební pozemek, aby děti nepřišly k úrazu. Řekni vychovatelkám, aby je držely v dolní části pozemku. Také poníky byste měli uvázat, aby vám neutekli.“

Hanka přikývla a vrátila se do domova. Dohodla s vychovatelkami, že děti odvedou na vycházku do města. Dala jim peníze na pití a oběd a domov osiřel. S Hankou zůstali jen Jitka a kuchař. Uvázali poníky a Hanka šla Robinovi oznámit, že mohou vstoupit na pozemek a postavit oplocení staveniště.

Robin vytyčil dělníkům plot a ti začali kopat díry pro sloupky.

„Sloupky zaklínujeme kameny s maltou a natáhneme pletivo,“ řekl pak Hance.

Vrátili se do přístavu, kde už mezitím kotvila jiná nákladní loď plná štěrku. Dělníci štěrk rychle překládali na vozy, které ho odvážely na cestu. Hanka obdivovala, jak má Robin práci zorganizovanou. Všichni věděli, co mají dělat, a nepřekáželi si navzájem.

Robin vzal výkresy a odešel vytýčit základy domků. Hanka šla za Jitkou.

„Jde jim to, jak když bičem mrská. Určitě budou mít do večera cestu hotovou.“

Hanka měla teď čas promluvit si s Vronem: „Jsou Terezka a Lukáš v pořádku?“

„Jsou. Od rána chodíme po Santareně a jsou nadšené. Potkali jsme Rafana a Andy a ti nás odpoledne vezmou na supervolonové hřiště. Lukáš i Terezka jsou na to zvědaví. Nepochybuji, že si to budou chtít zkusit. Na Ostrově zasvěcení je ale na takovéto věci málo místa.“

„Škoda, že tady je tak málo magie. Zdejším dětem by se to určitě taky líbilo. Zůstanete ještě zítra v Santareně, nebo se přijdete podívat?“

„Asi tady ještě chvíli vydržíme. Nemáme kam pospíchat. Napadlo mě, že bych mohl děti vzít do útulku pro nemocná magická zvířata, nebo do Poluty za Tomem a Samem. K vám bychom zašli asi až na závěr.“

„Dobře. Stavba už se rozjela, až sem přijdete, už to tady asi nepoznáte.“

„Dávej pozor, ať se nějakému dítěti nic nestane. Zase se někdy ozvi.“

Protože kuchař neměl žádné pomocníky, rozhodla se Hanka pomoci mu s přípravou večeře. Při práci si povídali.

„Není vám tady v kuchyni smutno? Děti se tu střídají, ale tak to nemůže zůstat na stálo. Nevím, jestli se máme ptát tady, nebo byste si raději našel kolegu u vás?“

„Já u nás neznám nikoho, kdo by sem chtěl jít. Ani já tady asi nezůstanu věčně. Mám toulavé boty. Měli byste sehnat někoho zdejšího.“

Když bylo v kuchyni vše připraveno, šla se Hanka podívat, jak pokračuje stavba. Většina sloupků už byla osazena a štěrkování cesty také rychle pokračovalo. „Zítra už přivezou písek. Tu cestu musíme stůj co stůj dodělat,“ řekl Hance Robin.

Když se večer děti vrátily, bylo už na sloupkách natažené pletivo. Vychovatelky dětem zdůraznily, že za plot nesmí v žádném případě chodit, i kdyby v něm našly díru.

Večer se Hanka ještě šla podívat do přístavu. U mola kotvila jiná loď, která přivezla mobilní buňky pro ubytování dělníků. Stěhovali je na dřevěných lyžích, podkládaných kulatinou a tažených koňmi. Hanka si uvědomila, že nedohodli dovoz jídla pro dělníky.

„Dnes dovezli jídlo s buňkami,“ řekl Robin. „Dále už lodě budou připlouvat jen nepravidelně, a kdybychom se dohodli, ubyla by mi jedna starost. Cenu jídla samozřejmě odpočteme od ceny stavby.“

„Bude třeba udělat v plotě branku, kudy by mohli jezdit poníci s jídlem.“

„Raději uděláme rovnou pořádnou velkou bránu. Až poběží druhá a třetí stavba, budou tudy jezdit vozy s materiálem.“

Hanka souhlasila a šla jídlo domluvit s kuchařem a Jitkou. Potom se šla podívat na děti. Vycházka do města je unavila. Večer si ještě chvíli špitaly dojmy, než usnuly.

Robin se s dělníky dohodl, že domů budou jezdit jen každý druhý víkend. Když v sobotu ráno vstávali, v přístavu už kotvila loď s pískem, cihlami a vápnem. Dělníci všechno nakládali a vozy ho vozily poblíž budoucích domků. Po obědě začaly čtyři party kopáčů kopat základy prvních domků.

Hanka se po obědě přemístila do Santareny. Netrvalo dlouho a do větvového domku se vřítili Lukáš s Terezkou a už od dveří volali:

„Hanko, Rafan s Andy nám včera ukázali parádní prkna! A dneska nás i povozili. Musíme se to taky naučit!“

Za dětmi vešli Hedva s Janinkou a Vron. Bylo vidět, že prožili s dětmi pěkný den.

„Bude se jim na Ostrově volby stýskat. Tady přímo rozkvetli. I Janinka je jako vyměněná. Pořád se směje a už chce i sama chodit,“ vzdychla si Hedva.

„A jak jim jde učení?“ zeptala se Hanka.

„Skoro samo,“ odpověděl Vron. „Oba už umějí slabikovat a sčítat a odčítat do sta. Teď začneme malou násobilku. Příští rok budou určitě zralí na zasvěcení. Ale co pak? Nemůžou se přece pořád učit jenom se mnou.“

A bylo po náladě. Nejistá budoucnost dětí dělala dospělým vrásky.

„Pojď Vrone, budeme se chvíli věnovat počasí, než přijde Gemsik,“ navrhla Hanka.

„Nemáš zrovna malé nároky. Ovlivňování počasí už je vysoká magie.“

„Jestli mám někdy být tak dobrá kouzelnice jako ty, je nejvyšší čas začít s něčím pořádným,“ odvětila.

„A nechtěla bys třeba na nějakou dobu vlézt do flašky? Tam to učení jde skoro samo!“ usmál se Vron.

Hanka ho plácla časopisem, který ležel na stole.

„Počasí se skládá z mnoha prvků,“ zamyslel se. „Musíš vytvořit nebo zase rozpustit každý mráček. Jiný je dešťový, jiný je na zaclonění slunce a jiný bouřkový. Také vítr musí vypadat opravdově.“

Hanka udělala několik pokusů vytvořit mrak, ale nedokázala to. Objevil se Gemsik Rohan a Hanka se šla zdokonalovat v magickém ostří. Večer dali děti spát a povídali si u Zachariáše.

„Myslíš, že se může někdo jiný naučit Terezčina kouzla?“ zeptala se Hanka mezi řečí.

„Neřekl bych. Myslím, že to má v krvi. Žádná meditace nemůže v člověku vyvolat takovou magickou sílu.“

„Stejně si myslím, že je mnoho kouzel, které zdědila po matce, a ona ještě ani neví, že je umí. Bude problém poslat ji do školy. Její způsob kouzlení je nesrovnatelný s nikým jiným. Snad kromě Lukáše.“

Pokradmu se všichni podívali na Hedvu, která zčervenala. Bylo vidět, že by se ráda svěřila, ale stydí se. Pak se však nadechla a začala povídat.

„Narodila jsem se v táboře svatého Sekurita. Když mi ale bylo patnáct let, rozhodla jsem se utéct. Zalezla jsem do prázdného sudu, který odvážel jeden obchodník, a zarazila pevně víko. Když jsme ale projeli branou, cítila jsem, že nemůžu dýchat. Tloukla jsem na sud, až si toho obchodník všiml. Vyrazil víko, a když mě uviděl, vyhodil mě z vozu. Utekla jsem do skal a nevěděla, co mám dělat. Náhle se vedle mne otevřela brána a z ní vyskočil úplně nahý chlap. Děsně jsem se lekla. Chtěla jsem utéct, ale chytil mě a surově znásilnil. Pak otevřel bránu a zmizel. Byla jsem tak zoufalá, že jsem se vrátila do tábora. Byla jsem tak hloupá, že jsem vyprávěla, co se mi stalo. Strážní se mi smáli, ale velmistr mne nechal zavřít na týden do klece. Pak mě pustili. Rodiče se mě zřekli, když zjistili, že jsem těhotná. Nikdo už mi pak neříkal Hedviko, ale jen Hedvo. Ujal se mne ale Lukáš, a když se miminko narodilo, vzal ho za svoje.“

Chvíli bylo ticho. Pak Vron řekl: „Jsi statečná, Hedviko, že ses odhodlala nám to říct. Tím víc si tě vážím a můžeš se spolehnout, že Lukáše i Janinku budu vychovávat s tebou, dokud nedospějí.“

Errata:

09.07.2021 08:09