Vítej, nový čtenáři Q-240901!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Jeviště velkého divadla, prázdné, jen trochu nepořádku po včerejším představení: nějaké praktikáhly, stočené dekorace, osvětlovací tělesa, celý holý a pustý rub divadla. Vpředu divadelní trůn na pódiu.

POKLÍZEČKA: Propána to bylo slávy. Viděl ste ty kytice?

STROJNÍK: Neviděl.

POKLÍZEČKA: Jakživa sem neviděla takovou slávu. Lidi řvali; já sem myslela, že to divadlo zbořej. Vona se ta Marty šla nejmíň padesátkrát děkovat, a lidi né a né přestat. Zrouna vám bláznili.

STROJNÍK: Poslouchejte, taková ženská musí mít peněz!

POKLÍZEČKA: No Jéžiš! To si myslím, Kudrno. Dyť co se vydá jen za ty kytky. Helejte, támhle jich eště je celá kupa. Ani to šecko nevodvezla.

STROJNÍK: Šak já sem přišel chvilku poslouchat sem za kulisy; ale vite, v člověku se všechno třese, když vona zpívá.

POKLÍZEČKA: Já vám to řeknu, Kudrno, já sem dočista brečela. Poslouchám a najednou, co mně to teče po tváři; a já brečím.

(Prus vejde.)

POKLÍZEČKA: Ráčíte hledat?

PRUS: Není tu slečna Marty? V hotelu mně řekli, že šla do divadla.

POKLÍZEČKA: Vona je u pana ředitele. Ale musí sem přijít, vona má něco v šatně.

PRUS: Dobrá, počkám. (Postaví se stranou.)

POKLÍZEČKA: To už je pátej. Čekaj na ni jako na klinice.

STROJNÍK: To mně nejde do hlavy, jestli taková ženská má taky mužský.

POKLÍZEČKA: A jo. A to jistě jo, Kudrno.

STROJNÍK: A sakra!

POKLÍZEČKA: Copak? Co ste se tak zakoukal?

STROJNÍK: Mně to ani nejde do hlavy. (Odejde.)

POKLÍZEČKA: To víš, to pro tebe není. (Odejde druhou stranou.)

KRISTINA (vejde): Janku, pojď sem! Janku! Tady nikdo není.

JANEK PRUS (za ní): Nevyhodí mě nikdo?

KRISTINA: Ne, dnes se nezkouší. Ach bože Janku, já jsem nešťastná!

JANEK: Proč? (Chce ji políbit.)

KRISTINA: Ne, Janku, nelíbat. S tím už dost. Já – já mám teď jiné starosti. Já už na tebe nesmím myslet.

JANEK: Ale Kristo!

KRISTINA: Měj rozum, Janku! Když to chci k něčemu přivést – Já se musím docela změnit, vážně. Janku, když člověk pořád na něco myslí, a jen na to a jen na to, že se mu to musí podařit?

JANEK: To se rozumí.

KRISTINA: Tak vidíš. Tak já musím myslet jenom na umění. Viď, že ta Marty je ohromná?

JANEK: Je, ale -

KRISTINA: Tomu ty nerozumíš. To je ohromná technika. Já jsem ti nespala celou noc. Jen jsem se převalovala a trápila se, mám-li jít do divadla, nebo ne – Kdybych aspoň něco maličko dovedla!

JANEK: Ale vždyť dovedeš!

KRISTINA: Myslíš? Myslíš, že mám zpívat dál? Ale pak všecko přestane, rozumíš? Pak musím dělat jen divadlo.

JANEK: Ale Kristo! Tu chvilku denně... dvakrát denně se mnou...

KRISTINA (usedá na trůn): To je právě to, že to není jen chvilka. To je to hrozné, víš, Janku? Já na tebe myslím celý den. Bože ty jsi ničema! Jakpak mám potom něco udělat, když musím pořád na tebe myslet?

JANEK: A kdybys věděla, Kristo, jak já – Já už ani neumím myslet na nic než na tebe.

KRISTINA: Ty můžeš, ty přece nezpíváš, a vůbec – Tak poslyš, Janku, na čem jsem se usnesla. Ale nesmíš nic namítat.

JANEK: Ne, to neplatí! To já nepřipustím! Já -

KRISTINA: Prosím tě, Janku, nedělej mně to ještě těžší! Měj rozum, dítě: já už musím začít něco dělat, vážně. A vůbec, já nechci být chudá a neznámá holka, už kvůli tobě – A pak, mně se teprve tvoří hlas, a já nesmím mnoho mluvit.

JANEK: Tak já budu mluvit sám!

KRISTINA: Ne, počkej. Já už jsem se rozhodla. Mezi námi je konec, Janku. Nadobro konec. Budeme se vidět jenom jednou denně.

JANEK: Ale -

KRISTINA: A mezitím si musíme být cizí, po celý den. Já budu strašně pracovat, Janku. Zpívat, přemýšlet a učit se a všecko. Já, víš, já bych chtěla být taková dáma, jako je ona. Pojď sem, ty hloupý, tady je ještě místo. Vedle mne. Vždyť tu nikdo není. Myslíš, že ona má někoho ráda?

JANEK (usedá na trůn vedle ní): Kdo?

KRISTINA: Ona, Marty.

JANEK: Marty? To se rozumí.

KRISTINA: Vážně? Víš, to nechápu: když je tak veliká a slavná, jak by mohla mít někoho opravdu ráda... Ty nevíš, co to je, když má ženská někoho ráda. To ti je tak ponižující -

JANEK: Ale ani trochu!

KRISTINA: Ne, vážně, to vy neznáte. Pak už na sebe nemyslí, šla by za ním jako služka... taková nesvá, taková jeho... Já bych se někdy tloukla!

JANEK: Ale -

KRISTINA: A pak, každý se za Marty blázní. Pro ni to nemá žádnou cenu. Každý, na koho se podívá, vážně.

JANEK: To není pravda!

KRISTINA: Já ti mám takový strach před ní -

JANEK: Kristinko! (Kradmo ji políbí.)

KRISTINA (povoluje): Ale Janku! Kdyby nás někdo viděl!

PRUS (poněkud vystoupí): Já se nedívám.

JANEK (vyskočí): Táta!

PRUS: Nemusíš utíkat. (Jde blíže.) Slečno Kristinko, jsem potěšen, že vás poznávám. Bohužel nemohu říci, že bych o vás už věděl. Kluk se mně mohl aspoň pochlubit!

KRISTINA (sestoupila z trůnu a kryje Janka): Prosím, pan Prus jen přišel, aby – aby -

PRUS: Který pan Prus?

KRISTINA: Tady pan – pan -

PRUS: To je jenom Janek, slečno, a žádný pan Prus. Jak dlouho za vámi pálí?

KRISTINA: Už rok.

PRUS: Tak vida! Ale neberte toho ničemu příliš vážně, slečno; já ho znám. A ty, mládě – Nu, nenechte se vyrušovat; ale tady je opravdu místo poněkud – poněkud nevhodné, že?

JANEK: Táto, jestli si myslíš, že mne uvedeš do rozpaků, – tak se mýlíš.

PRUS: To je dobře. Muž nemá být nikdy v rozpacích.

JANEK: A nikdy bych si nepomyslil, že mne budeš takhle špehovat.

PRUS: Výborně, Janku! Jen se nedat!

JANEK: Já mluvím vážně. Jsou věci, do kterých si zapovídám které – po kterých nikomu -

PRUS: Zcela správně, příteli. Podejte mi ruku.

JANEK (náhle s dětskou úzkostí, schovávaje ruce): Ne, tati, prosím -

PRUS (podává ruku): Nu tak -?

JANEK: Tati! (Podává mu zdráhavě ruku.)

PRUS (sevře mu ruku): Tak je to dobře, vidíš? Kamarádsky a srdečně.

JANEK (křiví obličej, přemáhá se, konečně zařve bolestí a celý se zkřiví): Aú!

PRUS (pouští ho): Nu hrdina; vydrží dost.

KRISTINA (se slzami v očích): To je surové!

PRUS (vezme ji lehce za ruku): Tyhle zlaté ručičky mu to po straně vynahradí.

VÍTEK (vběhne): Kristo! Kristinko! Aha, tady jsi. (Zarazí se.) Pan Prus?

PRUS: Nebudu rušit. (Ustoupí stranou.)

KRISTINA: Co máš, tati?

VÍTEK: Jsi v novinách, Kristo! Píšou o tobě v novinách! A dokonce v kritice o Martyové! Považ, vedle Martyové!

KRISTINA: Ukaž!

VÍTEK (rozevře noviny): Tadyhle: »Úložku tu a tu – zpívala poprvé slečna Vítková.« – To je dost hezké, viď?

KRISTINA: A co máš tady?

VÍTEK: To jsou jiné noviny, tam nic není. To víš, jen Marty, Marty, samá Marty. Jako by na světě nebyl nikdo jiný než Marty.

KRISTINA (šťastna): Podívejte se, Janku, tady mne jmenují!

VÍTEK: Kristo, kdo je to?

KRISTINA: To je pan Prus.

JANEK: Janek.

VÍTEK: Odkud ho znáš?

JANEK: Prosím, slečna byla tak laskava -

VÍTEK: Prosím, to mi poví má dcera sama. Pojď, Kristo!

EMILIA (vchází; mluví do kulis): Děkuju vám, pánové, ale nechte mne už odejít. (Uvidí Pruse.) Jak, ještě jeden?

PRUS: Kdežpak, slečno Martyová; já si netroufám blahopřát. Jdu s něčím jiným.

EMILIA: Ale byl jste včera v divadle?

PRUS: Ovšem.

EMILIA: Nu proto. (Usedne na trůn.) Nikoho sem nevodit. Mám toho už dost. (Dívá se na Janka.) To je váš syn?

PRUS: Ano. Pojď blíž, Janku.

EMILIA: Pojďte sem, Janku, ať vás vidím. Byl jste včera v divadle?

JANEK: Ano.

EMILIA: Líbila jsem se vám?

JANEK: Ano.

EMILIA: Umíte mluvit něco jiného než ano?

JANEK: Ano.

EMILIA: Váš syn je hloupý.

PRUS: Stydím se za to.

(Gregor vejde s kyticí.)

EMILIA: Aha, Bertík! Dej sem!

GREGOR: Za včerejší večer. (Podává kytici.)

EMILIA: Ukaž! (Vezme kytici, vyjme z ní etui.) Tohle si vem zpátky. (Vrací mu etui.) To jsi hodný, žes přišel. Děkuju za kytici. (Přivoní k ní a hodí ji na hromadu jiných.) Líbila jsem se ti?

GREGOR: Nelíbila. Váš zpěv až bolí. Je příliš dokonalý. A přitom -

EMILIA: Nu?

GREGOR: Vy se přitom nudíte. Je to nadlidské, co dovedete, je to omračující, ale – vám je strašně nudno. Jako by vás záblo.

EMILIA: Tys to cítil? Nu, snad máš trochu pravdu. Tak už jsem poslala tvému hloupému advokátovi ten dokument, víš? Ten o té Ellian. Co dělá proces?

GREGOR: Nevím. Nestarám se o to.

EMILIA: A to už kupuješ hlouposti v etuích, ty osle? Hned to doneseš zpátky! Začs to koupil?

GREGOR: Co je vám po tom?

EMILIA: Vypůjčil sis, viď? Běhal jsi celé ráno po lichvářích, že? (Hrabe se v ruční taštičce, vytahuje hrst peněz.) Na, tady máš! Ber honem!

GREGOR (couvá): Jak, vy mně nabízíte peníze? Co si myslíte!

EMILIA: Říkám ti, ber, nebo tě vytahám za uši!

GREGOR (vzplane): To bych si vyprosil!

EMILIA: Jen se podívejte, on mně chce poroučet! Bertíku, ne dopaluj! Já tě naučím dělat dluhy! Nu tak, vezmeš?

PRUS (ke Gregorovi): Proboha skoncujte to!

GREGOR (vytrhne jí peníze): Máte divné rozmary. (Dá peníze Vítkovi.) Odevzdejte to v kanceláři. Depot slečny Martyové.

VÍTEK: Ano prosím.

EMILIA: Hej vy! To je pro něj, rozumíte?

VÍTEK: Ano prosím.

EMILIA: Byl jste v divadle? Líbila jsem se vám?

VÍTEK: Můj bože, a jak! Hotová Strada!

EMILIA: Vy jste slyšel zpívat Stradu? Poslyšte, Strada pískala; to nebyl žádný hlas.

VÍTEK: Vždyť Strada zemřela už před sto lety!

EMILIA: Tím hůř! Měl byste ji slyšet. Strada! Prosím vás, co pořád máte s tou Stradou?

VÍTEK: Prosím za odpuštění, já – já ji samozřejmě neslyšel. Ale podle historie -

EMILIA: Poslyšte, historie lže. Já vám něco řeknu: Strada pískala a Corona měla knedlík. Agujari byla husa a Faustina dýchala jako měch. To je ta vaše historie.

VÍTEK: Oh prosím... v tom oboru... co se týče hudby...

PRUS (s úsměvem): Jen když nesáhnete panu Vítkovi na Francouzskou revoluci.

EMILIA: Nač?

PRUS: Na Francouzskou revoluci. To je jeho koníček.

EMILIA: Co na ní má?

PRUS: Nevím. Kdybyste se ho zeptala takhle na občana Marata -

VÍTEK: Oh ne prosím! K čemu to!

EMILIA: Marat? Nebyl to ten poslanec, co se mu tak potily ruce?

VÍTEK: To není pravda!

EMILIA: Já už vím. Měl ruce jako ropucha, brr!

VÍTEK: Ale ne, to je omyl! To není o něm nikde psáno! Prosím za odpuštění -

EMILIA: Já to snad vím, ne? A jak se jmenoval ten veliký, ten od neštovic?

VÍTEK: Který prosím?

EMILIA: Ten, co mu usekli hlavu.

VÍTEK: Danton?

EMILIA: Zrovna ten. Ten byl ještě horší.

PRUS: Proč?

EMILIA: Oh, nadobro zkažené zuby. Degutantní člověk.

VÍTEK (rozčilen): Prosím takhle se nesmí mluvit! To není historické! Danton... Danton neměl zkažené zuby. To nemůžete dokázat! A kdyby, tak na tom docela nic nezáleží. Docela nic!

EMILIA: Jakpak by nezáleželo? Vždyť je to degutantní.

VÍTEK: Ne, prosím to nepřipustím! Danton – prosím za odpuštění, ale takhle se nesmí mluvit! Pak by nezbylo nic velkého v dějinách!

EMILIA: Nebylo nic velkého.

VÍTEK: Cože?

EMILIA: Jakživo nebylo nic velkého. Já to znám.

VÍTEK: Ale Danton -

EMILIA: Tak to vidíte: ten člověk se chce se mnou hádat.

PRUS: To je od něho nezdvořilé.

EMILIA: Oh ne, ale hloupé.

GREGOR: Mám přivést ještě pár lidí, abyste jim říkala hrubosti?

EMILIA: Není třeba. Přijdou sami. Přilezou po čtyřech.

KRISTINA: Janku, pojďme odtud!

EMILIA (zívá): To je párek, ti dva? Jestlipak už byli v ráji?

VÍTEK: Jak prosím?

EMILIA: Jestli už spolu měli.

VÍTEK: Proboha ne!

EMILIA: Vždyť na tom nic není! Vy byste jim to nepřál?

VÍTEK: Kristo, že to není pravda?

KRISTINA: Ale tati – - jak můžeš – -

EMILIA: Mlč, ty hloupá; co nebylo, bude. A nestojí to ani za to, víš?

PRUS: Co tedy stojí za to?

EMILIA: Nic. Vůbec nic.

HAUK-ŠENDORF (vejde s kyticí): Dovolte, dovolte prosím -

EMILIA: Kdo to zas je?

HAUK: Slečno, drahá slečno, dovolte, abych – - (Kleká před trůnem.) Drahá slečno, kdybyste věděla... kdybyste... věděla... (Vzlyká.) Račte... odpustit...

EMILIA: Co se mu stalo?

HAUK: Vy... vy jste jí... tak... tak... podobna!

EMILIA: Komu?

HAUK: Eu-Eugenii! Eugenii... Montez!

EMILIA (vstane): Cože?

HAUK: Eugenii! Já... já ji totiž... znal... Bože, vždyť... vždyť je tomu... padesát let!

EMILIA: Kdo je ten dědeček?

PRUS: Hauk-Šendorf, slečno.

EMILIA: Max? (Sestoupí z trůnu.) Ale bože, vstaňte přec!

HAUK (zvedá se): Směl... směl bych vám říkat... Eugenia?

EMILIA: Říkejte mi jak chcete. Jsem jí tak podobna?

HAUK: Podobna? Drahá slečno, včera... včera v divadle jsem myslel, že... že jeto... že jeto ona! Ona, Eugenia!... Kdybyste věděla!... I ten hlas... Oči... Byla tak krásná!... Můj bože, a čelo... (Náhle zaražen.) Ale vy jste větší.

EMILIA: Větší? To snad ne.

HAUK: O kus větší. Račte dovolit, Eugenia mi šla... potud. Mohl jsem ji políbit na čelo.

EMILIA: Jinam ne?

HAUK: Jak... jak prosím? Vy jste... celá ona! Drahá slečno, smím vám podat tady tu kytičku?

EMILIA (bere kytici): Děkuju.

HAUK: Kdybych se na vás mohl vynadívat!

EMILIA: Ale sedněte si, můj milý! Bertíku, židli! (Usedá na trůn.)

JANEK: Prosím já přinesu. (Běží pro židli.)

KRISTINA: Tam ne! (Běží za ním.)

PRUS (k Haukovi): Cher comte -

HAUK: Bože, to je pan Prus! Račte odpustit, já... já jsem vás neviděl. A to mám radost! Jak se vede?

PRUS: Jak se vede?

HAUK: A co dělá váš proces? Zbavil jste se toho chlapa?

PRUS: Kdepak! Dovolte, Gregore, abych vás představil...

HAUK: To je pan Gregor? A to mne těší. Jak se račte?

GREGOR: Děkuju. (Janek a Kristina přinášejí židle.)

EMILIA: Hej vy, proč jste se pohádali?

JANEK: Prosím, to jen tak...

EMILIA: Sedněte si, Maxi.

HAUK: Děkuju zdvořile. (Usedá.)

EMILIA: Vy tam, posaďte se. Bertík si mně může sednout na klín.

GREGOR: Příliš laskava.

EMILIA: Když nechceš, postůj.

HAUK: Krásná a božská slečno, na kolenou vás prosím za odpuštění.

EMILIA: Proč?

HAUK: Jsem starý blázen. Co vám je po nějaké dávno mrtvé ženě?

EMILIA: Copak je mrtva?

HAUK: Ano.

EMILIA: To je hloupé.

HAUK: Padesát let mrtva. Já jsem ji totiž miloval. Tehdy, před padesáti lety.

EMILIA: Ano.

HAUK: Říkali jí Gitana. Víte, Cikánka. A ona byla cikánka. Říkali jí La chula negra. Totiž tam dole, v Andalusii. Já jsem byl totiž tehdy na vyslanectví v Madridě, račte rozumět. Před padesáti lety. Osmnáct set – sedmdesát.

EMILIA: Ano.

HAUK: Víte to, že zpívala a tančila na trzích? Alza! Ola! Bože jak po ní bláznil celý svět! Vaya, Gitana! a do toho kastaněty... Račte rozumět, já byl tehdy mlád... a ona, ona byla...

EMILIA: ...cikánka.

HAUK: Ano, zcela správně, cikánka. Nic než oheň. Bože to se nezapomene, to se nezapomene... Věřila byste, že se člověk potom už nevzpamatuje? Já jsem pak zůstal pro celý život jako pitomý.

EMILIA: Oh!

HAUK: Já jsem totiž idiot, slečno. Hauk idiot. Já jsem, bože jak se tomu říká?

GREGOR: Slabomyslný.

HAUK: Zcela správně, slabomyslný. Všecko jsem nechal tam, u ní, račte rozumět? Já už jsem pak nežil, to byla jen dřímota... Vaya, querida! Salero! Mi dios, jak, jak jste jí podobna! Eugenia! Eugenia! (Rozpláče se.) PRUS: Hauku, pozor.

HAUK: Ano, ano... Prosím za odpuštění... Měl bych už jít, že ano?

EMILIA: Na shledanou, Maxi.

HAUK: Zcela správně. Já... já ještě za vámi přijdu, že? (Vstává.) Račte dovolit, abych se nejuctivěji poroučel. Bože když se tak na vás dívám -

EMILIA (nakloní se): Polibte mne!

HAUK: Jak prosím?

EMILIA: Bésame, bobo, bobazo!

HAUK: Jesús mil veces, Eugenia -

EMILIA: Animal, un besito!

HAUK (políbíji): Eugenia, moza negra – niňa – querida – carísima -

EMILIA: Chite, tonto! Quita! Fuera!

HAUK: Es ella, es ella! Gitana endiablada, ven conmigo, pronto!

EMILIA: Yo no lo soy, loco! Ahora cálate! Vaya! Hasta maňana, entiendes?

HAUK: Vendré, vendré, mis amores!

EMILIA: Vaya!

HAUK (couvá): Ay, por dios! Cielo de mí, es ella! Sí, es ella! Eugenia -

EMILIA: Caramba, vaya! Fuera!

HAUK (ustupuje): Vendré! Hijo de dios, ella misma! (Odejde.)

EMILIA: Další. Kdo mi co chce?

VÍTEK: Prosím za odpuštění. Kdybyste ráčila podepsat pro mne... pro Kristinku... vaši fotografii.

EMILIA: Hlouposti. Ale Kristince to udělám. Péro! (Podpisuje.) Tak, sbohem.

VÍTEK (uklání se): Tisíceré díky! (Odchází s Kristinou.)

EMILIA: Další. Nikdo víc?

GREGOR: Až budete sama.

EMILIA: Až jindy. Nikdo tedy? – Nu, půjdu.

PRUS: Prosím, jen okamžik.

EMILIA: Chcete něco?

PRUS: Patrně.

EMILIA (zívá): Budiž. Ven s tím!

PRUS: Chtěl jsem se vás jenom zeptat – vy totiž víte ledacos o Josefu Prusovi a tak dále, že ano?

EMILIA: Možná.

PRUS: Tedy je-li vám náhodou známo jedno jméno.

EMILIA: Které?

PRUS: Řekněme Makropulos.

EMILIA (prudce vstane): Cože?

PRUS (vstane): Je-li vám známo jméno Makropulos.

EMILIA (přemáhá se): Mně? — Ani dost málo... To je poprvé, co slyším... Oh jděte všichni! Jděte! Nechte mne konečně!

PRUS (uklání se): Lituji neskonale -

EMILIA: Vy ne! Vy počkat! A co se ten Janek tak omámil? Ať už jde!

(Janek odejde.)

EMILIA (ke Gregorovi): A co ty tu chceš?

GREGOR: Musím s vámi mluvit.

EMILIA: Teď nemám na tebe kdy.

GREGOR: Musím s vámi mluvit.

EMILIA: Prosím tě, Bertíku, nech mne! Jdi, milý, jdi teď! Přijď třeba za chvíli!

GREGOR: Přijdu. (Chladná poklona k Prusovi, odejde.)

EMILIA: Konečně! (Pauza.)

PRUS: Promiňte, slečno; nevěděl jsem, že se vás to jméno tak dotkne.

EMILIA: Co víte o věci Makropulos?

PRUS: Na to se přece já ptám vás.

EMILIA: Co víte o věci Makropulos?

PRUS: Prosím, slečno, sedněte si; bude to snad trochu obšírné. (Oba usednou. Pomlčka.) Především, slečno, dovolte mi důvěrnou otázku. Snad příliš důvěrnou.

(Emilia mlčky kývne.)

PRUS: Máte nějaký... zvláštní zájem na osobě pana Gregora?

EMILIA: Ne.

PRUS: Záleží vám tuze na tom, aby to vyhrál?

EMILIA: Ne.

PRUS: Děkuju vám. Nechci vyzvídat, slečno, odkud víte, co všecko je v zamčených skříních mého domu. Je to patrně vaše tajemství.

EMILIA: Ano.

PRUS: Dobrá. Věděla jste, že tam jsou ty jisté dopisy. Věděla jste, že tam je Prusův odkaz... dokonce pod pečetí! Mimochodem řečeno, věděla jste, že tam je – ještě něco?

EMILIA (vzrušena vstane): A co? Vy jste tam něco našli? Poslyšte, co je to?

PRUS: Nevím. Na to bych se sám rád zeptal.

EMILIA: Vy nevíte, co to je?

PRUS: A vy to víte?

EMILIA: Vždyť jste mi to dosud neřekl...

PRUS: Myslil jsem, že vám to řekl Kolenatý... nebo Gregor.

EMILIA: Ani slova.

PRUS: Nu, je to jen zapečetěná obálka, a na ní napsáno rukopisem Josefa Pruse: »Do rukou mého syna Ferdinanda.« Nic víc. Bylo to u té závěti.

EMILIA: A vy jste to neotevřel?

PRUS: Ne. Nepatří to mně.

EMILIA: Tedy mi to dejte!

PRUS (vstane): Jak to? Proč vám?

EMILIA: Protože to chci! Protože – protože -

PRUS: Nu?

EMILIA: Protože mám na to jakési právo!

PRUS: Smím vědět jaké?

EMILIA: Ne. (Usedá.)

PRUS: Hm. (Usedá.) Je to patrně... zas vaše tajemství.

EMILIA: Ovšem. Dáte mi to?

PRUS: Ne.

EMILIA: Dobrá, tedy mi to dá Bertík. Patří to beztoho jemu.

PRUS: To se ukáže. Můžete mi říci, co je v té obálce?

EMILIA: Ne. (Pauza.) Co víte o... věci Makropulos.

PRUS: Pardon. Co víte vy o té, kterou nazýváte Ellian Mac Gregor?

EMILIA: Máte její dopisy.

PRUS: Vy snad víte bližší věci. Je vám něco známo o té... běhně?

EMILIA (vyskočí): Dovolte!

PRUS (vstane): Ale drahá slečno -

EMILIA: Opovažte se! Jen se opovažte tak mluvit!

PRUS: Co je vám? Co vám záleží na nějaké pochybné ženě... před sto lety?

EMILIA: Ano. Docela nic. (Usedá.) Byla to tedy běhna?

PRUS: Víte, četl jsem její dopisy. Úžasně vášnivý typ, ta ženská.

EMILIA: Oh, neměl jste je číst...

PRUS: Jsou tam narážky na... prazvláštní intimnosti. Nejsem mladík, slečno, ale přiznám se, že... nejhorší roué nemá tolik... zkušeností v jistých věcech jako ta galantní dívka.

EMILIA: Chtěl jste říci nevěstka.

PRUS: To nestačí, slečno.

EMILIA: Víte co? Dejte mi ty dopisy!

PRUS: Snad vás zajímají... právě ty intimní podrobnosti?

EMILIA: Možná. (Pauza.)

PRUS: Víte, co bych rád věděl?

EMILIA: Nu?

PRUS: Jaká jste v lásce.

EMILIA: Teď zase vy myslíte na... intimní podrobnosti.

PRUS: Možná.

EMILIA: Snad vám připomínám takovou Ellian?

PRUS: Bůh uchovej. (Pauza.)

EMILIA: Nuže: byla dobrodružka; byla prostopášná; nic horšího?

PRUS: Jak se opravdu jmenovala?

EMILIA: Ellian Mac Gregor. Vždyť to máte na těch dopisech.

PRUS: Pardon, tam je jenom E. M. Nic víc.

EMILIA: To samozřejmě znamená Ellian Mac Gregor.

PRUS: To může samozřejmě znamenat ledacos. Třeba Emilia Marty, Eugenia Montez nebo tisíc jiných jmen.

EMILIA: Ale je to Ellian Mac Gregor, Škotka.

PRUS: Nebo spíš – Elina Makropulos, Řekyně z Kréty.

EMILIA: Zlořečeně!

PRUS: Hleďme, vy jste to tedy věděla?

EMILIA (vztekle): Dejte mi pokoj! (Pauza.)

EMILIA (zvedne hlavu): U čerta, jak to víte?

PRUS: Velmi prostě. V té závěti je řeč... o jakémsi Ferdinandovi, narozeném v Loukově 20. listopadu 1816. To bylo včera; a dnes ráno ve tři mne loukovský děkan vedl v košili do matriky; chudák mi svítil lucernou. A tam jsem to našel.

EMILIA: Co jste našel?

PRUS: Matriční zápis. Tohle. (Vyjme zápisníček a čte.) Nomen infantis: Ferdinand Makropulos. Dies nativitatis: 20. listopad 1816. Torus: nemanželský. Otec vynechán. Mater: Elina Makropulos, rozená na Krétě. To je vše.

EMILIA: Nic víc nevíte?

PRUS: Ne, nic víc. Ale tohle stačí.

EMILIA: Chudáček Gregor! Teď Loukov zůstane vám, že?

PRUS: Aspoň pokud se nepřihlásí nějaký pan Makropulos.

EMILIA: A ta zavřená obálka?

PRUS: Oh, bude pro něho dobře uložena.

EMILIA: A nepřihlásí-li se žádný Makropulos?

PRUS: Pak zůstane prostě zavřena. A nikdo jí nedostane.

EMILIA: Tedy se přihlásí, rozumíte? A vy přijdete o Loukov!

PRUS: Bohu poručeno.

EMILIA: Jak můžete být tak hloupý! (Pauza.) Poslyšte, dejte mi raději tu obálku!!

PRUS: Je mi líto, že o tom ještě mluvíte.

EMILIA: Tedy si pro ni přijde ten Makropulos.

PRUS: Hm, kdo je to? Kde ho máte? V kufru?

EMILIA: Chcete to vědět? Je to Bertík Gregor.

PRUS: Hleďme, už zase on?

EMILIA: Ano. Elina Makropulos a Ellian Mac Gregor, to byla jedna osoba. Mac Gregor bylo její divadelní jméno, rozumíte?

PRUS: Dokonale. A Ferdinand Gregor byl její syn?

EMILIA: Vždyť vám to říkám.

PRUS: Pročpak se tedy nejmenoval Makropulos?

EMILIA: Protože... protože Ellian chtěla, aby to jméno zmizelo ze světa.

PRUS: Nu, nechme toho, slečno.

EMILIA: Vy mi nevěříte?

PRUS: To jsem neřekl. Ani se dokonce neptám, odkud to víte.

EMILIA: Ale bože nač to ještě tajit? Já vám to řeknu, Pruse, ale nechte to pro sebe. Ta Ellian... ta Elina Makropulos byla... má teta.

PRUS: Vaše teta?

EMILIA: Ano, sestra mé matky. Teď víte všecko.

PRUS: Zajisté, tím se všechno náramně prostě vysvětluje.

EMILIA: Tak vidíte!

PRUS (vstane): Škoda jen, že to není pravda, slečno Martyová.

EMILIA: Chcete říci, že lžu?

PRUS: Bohužel. Kdybyste řekla, že byla prababičkou vaší tety,

bylo by to aspoň trochu pravděpodobnější.

EMILIA: Oh, máte pravdu. (Pauza. Podá Prusovi ruku.) Sbohem.

PRUS (líbá jí ruku): Smím vám jindy projevit svou nesmírnou úctu?

EMILIA: Děkuju. (Prus odchází.) Počkejte! Zač byste mi prodal tu zavřenou obálku?

PRUS (obrátí se): Jak prosím?

EMILIA: Koupím ji! Koupím ty dopisy! Dám, kolik budete chtít!

PRUS (vrací se k ní): Pardon, slečno, o tom nemohu jednat tady – a s vámi. Prosím pošlete ke mně někoho jiného.

EMILIA: Proč?

PRUS: Abych s ním vyrazil dveře. (S lehkou poklonou odejde. Pauza.

Emilia sedí bez hnutí, s očima zavřenýma. Vejde Gregor, zůstane tiše stát.)

EMILIA (po chvíli): To jsi ty, Bertíku?

GREGOR: Proč máte zavřené oči? – Vypadáte, jako byste trpěla. – Co je vám?

EMILIA: Unavena. Mluv tiše.

GREGOR (blíží se k ní): Tiše? Varuju vás. Budu-li mluvit tiše, nebudu vědět, co mluvím; budu vám říkat bláznivé věci. Slyšíte, Emilie? Zakažte mi mluvit tiše! Já vás miluju. Jsem posedlý. Miluju vás. Vy se nesmějete? Čekal jsem, že vyskočíte a dáte mi pohlavek. Byl bych vás miloval tím zběsileji. Já vás miluju. Copak spíte?

EMILIA: Zima, Bertíku. Je chladno. Ať se nenachladíš.

GREGOR: Já vás miluju. Střezte se, Emilie. Jste ke mně sprostá, ale i to mi dělá rozkoš. Hrozím se vás, ale i to je rozkoš. Chtěl bych vás škrtit, když mne ponižujete. Chtěl bych – - Jsem blázen, Emilie; asi vás zabiju. Ve vás je něco odporného; ale i to je rozkoš. Vy jste zlá, nízká a strašná. Bezcitné zvíře.

EMILIA: Nejsem, Bertíku.

GREGOR: Jste. Nic vám ničím není. Studená jako nůž. Jako byste z hrobu vstala. Poslyšte, je to zvrhlost, vás milovat. A já vás miluju. Já vás miluju, až bych si rval maso z těla.

EMILIA: Líbí se ti jméno Makropulos? Řekni.

GREGOR: Přestaňte! Nedrážděte! Nechal bych si život stát, kdybych vás dostal. Budete moci se mnou dělat, co budete chtít. Ať je to cokoliv, cokoliv neslýchaného. Miluju vás; jsem ztracený člověk, Emilie.

EMILIA: Tedy poslyš, teď běž k tomu svému advokátovi. Aby ti hned vrátil ten dokument, co jsem mu poslala.

GREGOR: Je falešný, co?

EMILIA: Na mou duši, Alberte, není. Ale musíme mít jiný, víš, na jméno Makropulos. Počkej, já ti to vysvětlím: Ellian -

GREGOR: Nechte si to. Mám až potud vašich kliček.

EMILIA: Ne, počkej. Musíš být bohatý, Bertíku! Já chci, abys byl hrozně bohatý.

GREGOR: Budete mne milovat?

EMILIA: Přestaň už! Bertíku, tys mně slíbil, že mi opatříš ty řecké papíry. Má je Prus, slyšíš? A ty musíš dědit, abys je dostal!

GREGOR: Budete mne milovat?

EMILIA: Nikdy, rozumíš? Nikdy!

GREGOR (usedne): Já vás zabiju, Emilie.

EMILIA: Hlouposti. Kdybych ti řekla tři slova, bylo by po všem, bylo by po všem – - Koukejme, mne by chtěl zabít! Vidíš tady na krku, tu jizvu? To mne taky chtěl jeden zabít; a já se ti nebudu svlékat donaha, abys viděl, co jich už mám, těch vašich památek! Copak jsem jenom pro vaše zabíjení?

GREGOR: Já vás miluju.

EMILIA: A tak se zab, hlupáku! To toho bude! To je krámů s tou vaší láskou! Oh kdybys věděl... kdybys věděl, jak jste směšni, vy lidé! Kdybys věděl, jak jsem unavena! Kdybys věděl, jak je mi všecko jedno! Oh kdybys věděl!

GREGOR: Co je vám?

EMILIA (lomí rukama): Nešťastná Elina!

GREGOR (tiše): Pojďte, Emilie, odjedeme. Nikdo vás nikdy nemiloval tolik jako já. Já vím – já vím, ve vás je něco zoufalého a strašného. Emilie, jsem mlád a silný; mohu vás zaplavit láskou; vy zapomenete – A pak mne odvrhněte jako slupku. Slyšíte, Emilie?

(Emilia pravidelně a slyšitelně chrápe.)

GREGOR (vstane pobouřen): Co je to? – Spí! – Děláte si blázna? – Spí. Jako opilec. (Vztahuje k ní ruce.) Emilie, to jsem já já – Nikdo tu není – (Naklání se těsně k ní.) (Poklízečka stojí opodál, varovně a přísně zakašle.)

GREGOR (vztyčí se): Co je? – Ah tak, vy – Slečna usnula. Nebuďte ji. (Políbí Emilii ruku a odběhne.)

POKLÍZEČKA (přiblíží se k Emilii a mlčky na ni pohlíží): A mně jí je tak nějak líto. (Odejde.)

(Pauza. Ze zákulisí vystoupí Janek, zastaví se na deset kroků a obrátí se na Emilii.)

EMILIA (pohne se): To jsi ty, Bertíku?

JANEK (couvne): Ne prosím. Jenom Janek.

EMILIA (posadí se): Janek? Pojďte sem, Janku. Chtěl byste pro mne něco udělat?

JANEK: Ano prosím.

EMILIA: Všecko, co budu chtít?

JANEK: Ano.

EMILIA: Něco velkého, Janku. Hrdinský kousek.

JANEK: Ano.

EMILIA: A - budete za to něco žádat?

JANEK: Ó nic prosím.

EMILIA: Pojďte blíž. Víte, že to je od vás hezké? Poslyšte, váš táta má doma zavřenou obálku, a na ní je napsáno: »Do rukou mého syna Ferdinanda.« Má ji ve stole, v pokladně nebo já nevím kde. Compris?

JANEK: Ano prosím.

EMILIA: Přineste mi ji.

JANEK: Dá mně ji táta?

EMILIA: Nedá. Musíte mu ji vzít.

JANEK: To nejde.

EMILIA: Á, chlapeček se bojí táty.

JANEK: Nebojím, ale -

EMILIA: Ale? Janku, na mou čest, je to jen památka – bez ceny – Já bych ji tolik chtěla!

JANEK: Já – já se pokusím.

EMILIA: Jistě?

PRUS (vystoupí ze stínu): Nenamáhej se, Janku. Je v pokladně.

JANEK: Táto, už zase -

PRUS: Jdi! (K Emilii.) Hleďte, slečno, náhoda. Myslel jsem, že brousí kolem divadla kvůli své Kristince, a zatím -

EMILIA: A proč vy jste brousil kolem divadla?

PRUS: Čekal jsem – na vás.

EMILIA (přistoupí těsně k němu): Tedy mi dejte tu obálku!

PRUS: Není moje.

EMILIA: Přineste mi ji!

PRUS: Ah – Kdy?

EMILIA: Dnes v noci.

PRUS: – - – Platí.

Opona

Errata:

30.05.2021 13:25