Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hotelový pokoj. Vlevo okno, vpravo dveře na chodbu. Ve středu vchod do ložnice Emiliiny, oddělené závěsem.

Emilia vychází z ložnice v peignoiru. Za ní Prus ve smokingu, ale bez límce. Prus usedne mlčky vpravo. Emilia jde k oknu a vytáhne roletu. Slabý ranní úsvit.

EMILIA (obrátí se od okna): Nu? (Pauza. Jde blíže.) Dejte mi ji.(Pauza.) Slyšíte? Dejte mi tu obálku!

(Prus mlčky vytáhne z náprsní kapsy koženou tobolku, z ní vyjme zapečetěnou obálku a beze slova ji hodí na stolek.)

EMILIA (vezme obálku a jde s ní k toaletnímu stolku; zde usedne, rozsvítí lampičku a prohlíží pečeti na obálce; váhá, pak rychle vlásničkou roztrhne obálku a vyjme z ní zežloutlý složený rukopis. Čte, prudký výdech radosti, pak složí rychle rukopis a skryje jej za ňadry. Vstane.): Dobrá!

(Pauza.)

PRUS (tiše): Okradla jste mě.

EMILIA: Měl jste,... co jste chtěl.

PRUS: Okradla jste mě. Studená jako led. Jako bych držel mrtvou... (Zachvěje se.) A proto jsem zpronevěřil cizí papíry! Děkuju pěkně!

EMILIA: Je vám líto zavřené obálky?

PRUS: Je mně líto, že jsem vás poznal... Neměl jsem ji dávat. Jako bych ji byl ukradl. Hnus! Hnus!

EMILIA: Chcete snídat?

PRUS: Nechci nic. Nic. (Vstane a jde k ní.) Ukažte se! Ukažte se, ať vidím! – Nevím, co jsem vám vlastně dal; snad to má nějakou cenu, ale... i kdyby to mělo jen tu cenu, že to bylo zapečetěno, jen tu cenu, že jsem to neznal – (Mávne rukou.)

EMILIA (vstane): Chcete mně naplivat do tváře?

PRUS: Ne, ale sobě.

EMILIA: Oh poslužte si. (Klepání. Jde ke dveřím.) Kdo je to?

KOMORNÁ (za scénou): Já, slečno.

EMILIA: Pojď dál. (Odemkne.) Něco jíst!

KOMORNÁ (vejde v nočním kabátku a spodničce, udýchaná): Prosím, slečno, není tady pan Prus?

PRUS (otočí se): Co je?

KOMORNÁ: Je tu sluha pana Pruse. Že s ním musí mluvit. Že mu něco nese.

PRUS: Jak u čerta ví – Řekněte, ať počká. Ne, zůstaňte. (Odejde do ložnice.)

EMILIA: Učešeš mne. (Usedne před toaletním stolkem.)

KOMORNÁ (rozpouští jí vlasy): Bože to jsem se lekla! Pro mne přiběh portýr, že tu je ten sluha a že chce k vám. A on vám ten sluha je zrovna bez sebe, ani mluvit nemůže. A do mne jako když střelí. Něco se muselo stát, slečno.

EMILIA: Pozor, taháš.

KOMORNÁ: A bledý je jako stěna, ten sluha. Já se tak lekla -

PRUS (vyjde spěšně z ložnice v límci a kravatě): Pardon, okamžik. (Odejde vpravo.)

KOMORNÁ (kartáčuje vlasy): To je velký pán, že? Já bych hrozně chtěla vědět, co se stalo. Kdybyste viděla, slečno, jak se ten sluha třás...

EMILIA: Dáš mi pak udělat vajíčka.

KOMORNÁ: A měl v ruce nějaké psaní či co. Měla bych jít poslouchat?

EMILIA (zívá): Kolik je hodin?

KOMORNÁ: Sedm pryč.

EMILIA: Zhas to světlo a mlč. (Pauza.)

KOMORNÁ: A pysky měl zrovna modré, ten sluha.

EMILIA: Vždyť mě vytrháš vlasy, ty pitomá! Ukaž hřeben! Na, koukej, co tu je vyškubaných vlasů!

KOMORNÁ: Když se mně třesou ruce! Něco se muselo stát -

EMILIA: Proto si nenechám trhat vlasy. Dělej! (Pauza.)

(Prus vrací se z chodby, v ruce neotevřený list, jejž mechanicky uhlazuje.)

EMILIA: To bylo krátké.

(Prus hledá rukou židli a usedá.)

EMILIA: Co budete snídat?

PRUS (chraptivě): Pošlete... to děvče...

EMILIA: Jdi tedy. Až zazvoním. Jdi!

(Komorná odejde.)

EMILIA (po pauze): Nu tedy?

PRUS: Janek... se zastřelil.

EMILIA: Jděte!

PRUS: Hlavu... rozbitou. K nepoznání. Je mrtev.

EMILIA: Chudáček. Kdo vám to píše?

PRUS: Sluha to řekl. Tohle... psal Janek. Našli to u něho... Tady, krev -

EMILIA: Co píše?

PRUS: Bojím se... otevřít... Jak, jak, jak jen mohl vědět, že jsem u vás? Proč mně to poslal sem? Myslíte, že...

EMILIA: Že vás viděl.

PRUS: Proč to udělal? Proč... se zabil?

EMILIA: Přečtěte si to.

PRUS: Nechcete si to... vy přečíst dříve?

EMILIA: Ne.

PRUS: Myslím, – že se to týká také vás – Otevřte to vy -

EMILIA: Ah ne -

PRUS: Měl bych jít za ním – Měl bych... Mám to otevřít?

EMILIA: Ale ano.

PRUS: Budiž. (Roztrhne obálku a vyjme list.)

(Emilia dělá si manikúru.)

PRUS (potichu čte): O! (Upustí dopis.)

EMILIA: Kolik že mu bylo let?

PRUS: Proto, proto tedy!

EMILIA: Ubohý Janek!

PRUS: Miloval vás...

EMILIA: Ah?

PRUS (zavzlyká): Můj jediný, můj jediný – (Zakryje si tváře. Pauza.) Osmnáct let, osmnáct let mu bylo! Janku! Můj chlapče! (Pauza.) Kriste, Kriste, býval jsem... příliš tvrdý k němu! Nikdy jsem ho nepohladil, nikdy... nepolaskal, nikdy nepochválil... A když mne to táhlo, abych ho... aspoň políbil, myslel jsem: ne, ať je tvrdý... tvrdý jako já... tvrdý pro život... Já ho vůbec neznal! Ó bože, jak mne ten chlapec zbožňoval!

EMILIA: To jste nevěděl?

PRUS: Kriste, kdyby byl ještě živ! Tak hloupě, tak nesmyslně se zamiluje – - Viděl mne jít k vám... dvě hodiny čekal u vrat... pak jde domů a...

EMILIA (vezme hřeben a češe se): Chudáček.

PRUS: V osmnácti letech! Můj Janek, mé dítě... Mrtev, k nepoznání... A takovým dětským písmem píše: »...táto, poznal jsem život, táto, buď šťasten, ale já...« (Vstane.) Co to děláte?

EMILIA (vlásničky v ústech): Češu se.

PRUS: Snad jste... nepochopila. Janek vás miloval! Zabil se pro vás!

EMILIA: Bah, tolik se jich zabíjí!

PRUS: A vy se můžete česat?

EMILIA: Mám snad kvůli tomu běhat rozcuchaná?

PRUS: Pro vás se zabil! Slyšíte?

EMILIA: Copak já za to mohu? Pro vás taky! Mám si snad trhat vlasy? Dost mně jich vytrhá komorná.

PRUS (couvá): Mlčte, nebo – (Zaklepání.)

EMILIA: Dále.

KOMORNÁ (vejde, již ustrojena): Pan Hauk-Šendorf prosí, slečno.

EMILIA: Přiveď ho sem! (Komorná odejde.)

PRUS: Vy – vy ho přijmete – teď? přede mnou?

EMILIA: Jděte zatím vedle.

PRUS (zvedá portiéru): – - Canaille! (Zajde.)

(Hauk-Šendorf vejde.)

EMILIA: Buenos dias, Maxi. Co tak časně?

HAUK: Psst! Psst! (Po špičkách k ní, políbí ji na šíji.) Ustrojte se, Eugenia. Jedeme.

EMILIA: Kam?

HAUK: Domů, do Španěl. Hih, má žena nic neví. Račte rozumět, já se k ní už nevrátím. Por dios Eugenia, pospěšte si!

EMILIA: Blázníte?

HAUK: Zcela správně. Já jsem totiž pod kuratelou, račte vědět; mne by zadrželi a poslali zpátky, sss, jako balík, víte? Eh? Já jim chci totiž utéci. A vy mne odvezete.

EMILIA: Do Španěl? Co bych tam dělala?

HAUK: Ola! tančila přece! Mi dios hija, jak jsem vždycky žárlil! Vy budete tančit, sabe? a já, já budu tleskat do dlaní – (Vyjme z kapsy kastaněty.) Ay salero! Vaya, querida! (Zpívá.) Lalala la lala – (Zarazí se.) Kdo tady pláče?

EMILIA: Ah nikdo.

HAUK: Sss, jako by někdo plakal. Mužský hlas. Chite, escucha -

EMILIA: Ah ano. Někdo vedle bydlí. Prý mu zemřel syn či co.

HAUK: Jak prosím? umřel? A to je smutné. Vamos, Gitana! Vidíte, co s sebou vezu? Šperky. Matyldiny šperky. Račte rozumět, Matylda je má žena, eh? Je stará, víš? Je ošklivé být stár. Hrozné, hrozné je být stár. Já už byl taky stár, ale co jste se vrátila vy – - Chiquirritica, mně je dvacet let, eh? Nevěříte?

EMILIA: Sí, sí, seňor.

HAUK: A vy jste taky nezestárla. Poslyšte, člověk nemá stárnout. Víte, že blázni mají dlouhý věk? Ó já budu dlouho živ! A pokud člověka těší milovat... (Chřestí kastanětami.) Užívej lásky! La lala la la – Kš, Cikánko! Pojedeš?

EMILIA: Ano.

HAUK: Nový život, co? Začneme zase od dvaceti, niňa. Víš, rozkoš, rozkoš! Jen si vzpomeň! Haha, pamatuješ? Všecko ostatní je nic. Nada. Pojedeme?

EMILIA: Sí. Ven aquí, chucho! (Zaklepání.) Vstupte!

KOMORNÁ (vstrčí hlavu): Pan Gregor prosí.

EMILIA: Ať vejde!

HAUK: Co tu chce? Mi dios utečme!

EMILIA: Počkejte.

(Vejde Gregor, Kolenatý, Kristina a Vítek.)

EMILIA: Dobrý den, Bertíku. Prosím tě, koho mi sem vedeš?

GREGOR: Nejste sama?

HAUK: Aá, pan Gregor! Bože to mám radost.

GREGOR (postrčí Kristinu před Emilii): Podívejte se tomu dítěti do očí! Víte, co se stalo?

EMILIA: Janek.

GREGOR: A víte proč?

EMILIA: Pah!

GREGOR: Toho chlapce máte vy na svědomí, rozumíte?

EMILIA: A proto sem taháš tolik lidí i s advokátem?

GREGOR: Ne jenom proto. A prosím, abyste mi netykala.

EMILIA (vzkypí): Tak se podívejme! Co tu chceš?

GREGOR: Uvidíte. (Bez okolků si sedne.) Jak se vlastně jmenujete?

EMILIA: Ty mne vyslýcháš?

KOLENATÝ: Kdepak, slečno. To je jen přátelská beseda.

GREGOR: Ukažte, Vítku! (Bere od Vítka fotografii.) Podepsala jste slečně Kristince tuhle fotografii? Je to váš podpis?

EMILIA: Je.

KOLENATÝ: Výborně. A račte dovolit: poslala jste mi včera tuhle listinu? Je to vlastnoruční prohlášení jakési Elliany Mac Gregorové, že je matkou Ferdinanda Gregora. Datum osmnáct set třicet šest. Je to pravé?

EMILIA: Je.

GREGOR: Ale psáno je to alizarinovým inkoustem. Víte, co to znamená? He? Že je to falzifikát, velectěná!

EMILIA: Jak to mám vědět?

GREGOR: Inkoust je čerstvý. Prosím, pánové. (Nasliní prst a přejede listinu.) Ještě se rozpíjí. Co tomu říkáte, vy?

EMILIA: Nic.

GREGOR: Bylo to psáno včera, rozumíte? A k tomu touže rukou, která podepsala tuhle fotografii. Náramně zvláštní písmo.

KOLENATÝ: Jakoby řecké, na mou duši. Například tohle alfa -

GREGOR: Psala jste tu listinu, nebo ne?

EMILIA: Tobě se nebudu zpovídat.

HAUK: Ale pánové, pánové, račte dovolit -

KOLENATÝ: Nechat, pane, nechat; to jsou moc zajímavé věci. Slečno, můžete nám aspoň říci, kde jste vzala tohle lejstro?

EMILIA: Já přísahám, že to psala Ellian Mac Gregor!

KOLENATÝ: Kdy? Včera ráno?

EMILIA: Na tom nezáleží.

KOLENATÝ: Záleží, drahá slečno. Hrozně moc na tom záleží. Kdy zemřela Ellian Mac Gregor?

EMILIA: Jděte! Jděte! Já už neodpovím ani slova!

PRUS (vystoupí rychle z ložnice): Prosím, ukažte mi tu listinu.

KOLENATÝ (vstane): Propána – vy -

GREGOR: Vy jste byl tady? Emilie, co to znamená?

HAUK: Můj ty bože, pan Prus! A to mám radost! Jak se vede?

GREGOR: Víte, že váš syn -

PRUS (chladně): Ano. Tu listinu prosím. (Kolenatý mu ji podá.) Děkuju. (Nasadí si skřipec a pozorně čte.)

GREGOR (přejde k Emilii, tiše): Co tu dělal? Mluvte!

EMILIA (měří ho): Jakým právem?

GREGOR: Právem toho, kdo šílí.

PRUS (odkládá listinu): Ta listina je pravá.

KOLENATÝ: I safra! Tak tedy to psala Ellian Mac Gregor?

PRUS: Ne. Psala to Řekyně Elina Makropulos. Je to táž ruka jako na mých dopisech. Nesporně.

KOLENATÝ: Ale ty přece psala -

PRUS: – Elina Makropulos. Žádné Elliany Mac Gregor nebylo, pánové. To je omyl.

KOLENATÝ: To jsem blázen! A podpis na téhle fotografii?

PRUS (prohlíží): Nesporně písmo Eliny Makropulos.

KOLENATÝ: Tak vida! A je to vlastnoruční podpis tuhle té slečny. Viděla, Kristinko?

KRISTINA: Nechte ji!

PRUS (vrací fotografii): Děkuju. Odpusťte, že jsem se vmísil.

(Usedne stranou, hlavu v dlaních. Pauza.)

KOLENATÝ: A teď se v tom, prokristapána, někdo vyznejte!

VÍTEK: Snad je to prosím jen náhoda, že – že rukopis slečny Martyové – je tak trochu podobný -

KOLENATÝ: To se rozumí, Vítku! A slečnin příchod je taky jen náhoda a tenhle padělek je taky jen náhoda, a víte co, Vítku? Dejte se vůbec tou náhodou vycpat.

EMILIA: Upozorňuju vás, pánové, že chci ještě dnes ráno odejet.

GREGOR: Kam prosím?

EMILIA: Za hranice.

KOLENATÝ: Propána slečno, to nedělejte! Víte co? Zůstaňte po dobrém, abychom se nemuseli obrátit – abychom nemuseli zavolat -

EMILIA: Vy mne chcete dát zatknout?

GREGOR: Zatím ne. Máte ještě možnost – (Zaklepání.)

KOLENATÝ: Dále!

KOMORNÁ (vstrčí hlavu): Dva páni hledají pana Hauka.

HAUK: Jak prosím? Mne? Já nepůjdu! Já – proboha vás prosím – račte nějak -

VÍTEK: Já se jich prosím zeptám. (Jde ven.)

KOLENATÝ (jde ke Kristině): Ale Kristinko, neplakala! Mně je to tak líto -

HAUK: Jeje, ta je hezká! Ukažte! Jezus, neračte plakat!

GREGOR (těsně u Emilie, tiše): Dole auto. Pojedete se mnou za hranice, nebo -

EMILIA: Haha, na tos počítal?

GREGOR: Buď já, nebo policie. Pojedeš?

EMILIA: Ne.

VÍTEK (vrací se): Prosím na pana Hauka čeká... jeho lékař... a ještě jeden pán. Že ho mají doprovodit domů.

HAUK: Tak to vidíte, hihi! Už mne mají. Račte je požádat, aby počkali!

VÍTEK: Prosím já jim to už řekl.

GREGOR: Pánové, ježto nám slečna Martyová nehodlá to a ono vysvětlit, budeme tak smělí a prohlédneme si sami její zásuvky a zavazadla.

KOLENATÝ: Oho! Na to nemáme právo, Gregore! Rušení soukromého a tak dále, víme?

GREGOR: Mám na to zavolat policii?

KOLENATÝ: Myju si ruce.

HAUK: Račte dovolit, pane Gregore, ale jako kavalír -

GREGOR: Pane, za dveřmi čeká váš doktor s detektivem. Mám je sem pozvat?

HAUK: To ne prosím; ale pan Prus jistě -

PRUS: Dělejte – s tou ženou -, co chcete.

GREGOR: Dobrá. Začneme. (Jde k sekretáři.)

EMILIA: Nechat! (Otvírá zásuvku toaletního stolku.) Opovaž se!

KOLENATÝ (skočí k ní): A jejej, slecno! (Vymkne jí něco z ruky.)

GREGOR (otvírá sekretář, neobraceje se): Co, chtěla střílet? -

KOLENATÝ: Inu je to nabité. Gregore, nechme toho. Já někoho zavolám, ano?

GREGOR: Vyřídíme si to sami. (Prohlíží zásuvky.) Prosím, bavte se zatím.

EMILIA (k Haukovi): Maxi, ty to dovolíš? Cáspita! y usted quiere pasar por caballero?

HAUK: Cielo de mí, co mám dělat?

EMILIA (ke Kolenatému): Doktore, vy jste čestný muž -

KOLENATÝ: Hrozně lituji, slečno, že se mýlíte. Já jsem taškář a světový lupič. Já jsem totiž Arsene Lupin.

EMILIA (k Prusovi): Tedy vy, Pruse! Vy přece jste džentlmen! Vy nemůžete dovolit -

PRUS: Prosím, abyste na mne nemluvila.

KRISTINA (vzlyká): To je ohavné, co s ní děláte! Nechte ji!

KOLENATÝ: Taky to říkám, Tinkotinko. Je to sprosté, co děláme. Náramně sprosté.

GREGOR (hodí na stůl hromadu papírů): Tak, slečno. Ale vy s sebou vozíte celý archív. (Jde do ložnice.)

KOLENATÝ: To je něco pro vás, Vítku! Prima lahůdkové papíry. Nechcete je roztřídit?

EMILIA: Opovažte se to číst!

KOLENATÝ: Drahá slečno, prosím vás snažně, abyste se nehýbala. Jinak bych byl nucen vám nebezpečně vyhrožovat na těle, paragraf 91 trestního zákona.

EMILIA: To jste advokát?

KOLENATÝ: Vidíte, přišel jsem na chuť zločinectví. Myslím, že jsem měl k němu talent odjakživa. Člověk někdy až k stáru pozná své pravé poslání. (Pauza.) VÍTEK: Račte dovolit, slečno Martyová, kde budete zpívat příště? (Mlčení.)

HAUK: Mon dieu, je suis désolé... désolé...

VÍTEK: A... četla jste o sobě kritiky?

EMILIA: Ne.

VÍTEK (vyndá z kapsy výstřižky): Jsou velkolepé, slečno. Například tohle: »Hlas úžasné skvělosti a síly, ohromující plnost výšek, suverénní pěvecká jistota...«, a tady dál: »...vynikl nádherný zjev... v bezpříkladné dramatické interpretaci... výkon ojedinělý v dějinách naší opery a snad operního umění vůbec.« – V dějinách, slečno, považte!

KRISTINA: Vždyť je to pravda!

GREGOR (vrací se z ložnice s náručí plnou listin): Tak, doktore. To je zatím všechno. (Hodí listiny na stůl.) Dejte se do toho.

KOLENATÝ: S radostí. (Čichá k listinám.) Máte to, slečno, plné prachu. Vítku, ten prach je historický.

GREGOR: Dále našlo se pečetítko s iniciálkami E. M., kterážto pečeť je na listině Elliany Mac Gregor.

PRUS (vstane): Ukažte!

KOLENATÝ (u listin): Propána Vítku, tady je letopočet šestnáct set tři!

PRUS (vrací pečetítko): Je to pečeť Eliny Makropulos. (Usedne.)

KOLENATÝ (u listin): Tak vida, co se nenajde.

HAUK: Ale bože božíčku -

GREGOR: Pane Hauku, neznáte tenhle medailón? Myslím, že je na něm váš velevážený bývalý erb.

HAUK (prohlíží medailón): Ano... to jest... Ale vždyť jsem jí ho sám daroval!

GREGOR: Kdy?

HAUK: Nu tehdy... ve Španělích... před padesáti lety.

GREGOR: Komu?

HAUK: Nu přece jí samotné – Eugenii – Eugenii Montez, račte rozumět.

KOLENATÝ (vzhlédne od listin): Tady máme něco španělského. Umíte španělsky?

HAUK: Ale ano, račte ukázat... Hihi, Eugenie, to je z Madridu!

KOLENATÝ: Copak?

HAUK: Od policie... vyhoštění... pro nezřízený život! Ramera Gitana que se llama Eugenia Montez... hihihi! Já vím, to bylo pro tu rvačku, že?

KOLENATÝ: Pardon. (Probírá listiny.) Cestovní pas, Elsa Müller, sedmdesát devět. Úmrtní list... Elliany Mac Gregor, 1836. Koukejme! Všecko páté přes deváté. Počkejte, slečno, my vám to srovnáme podle jmen. Ekaterina Myškin, kdo zas je tohle?

VÍTEK: Jekatěrina Myškina byla ruská zpěvačka, ve čtyřicátých letech.

KOLENATÝ: Vy víte všecko, člověče.

GREGOR: To je zvláštní, vždycky začáteční písmena E. M.

KOLENATÝ: Patrně slečna sbírá jen ty iniciály. Speciální záliba, že? Hopla, »dein Pepi«. To bude váš praprastrýc, Pruse. Mám vám to přečíst? »Meine liebste, liebste Ellian.«

PRUS: Snad Elina, ne?

KOLENATÝ: Kdepak, Ellian. A na obálce Ellian Mac Gregor, Wien, Hofoper. Počkejte, Gregore, my to ještě vyhrajeme na Ellianu. »Meine liebste, liebste Ellian -«

EMILIA (vstane): Počkejte. Nečtěte dál. Jsou to moje papíry.

KOLENATÝ: Když jsou pro nás tak nesmírně zajímavé!

EMILIA: Nečtěte. Povím všecko sama. Všecko, nač se budete ptát.

KOLENATÝ: Opravdu?

EMILIA: Přísahám.

KOLENATÝ (skládá listiny): Tak tedy vás prosíme, slečno, miliónkrát za odpuštění, že jsme vás k tomu museli takhle donutit.

EMILIA: Budete mne soudit?

KOLENATÝ: Chraň bůh! Docela přátelský hovor.

EMILIA: Ale já chci, abyste mne soudili!

KOLENATÝ: Ah tak. Vyhovíme v mezích své kompetence. Tak prosím.

EMILIA: Ne, to musí vypadat jako u soudu! Kříž a takové věci.

KOLENATÝ: Aha. Máte pravdu. Ještě něco?

EMILIA: A nejdříve mne nechte, abych se najedla a ustrojila. Nebudu před soudem takhle v košili.

KOLENATÝ: Zcela správně. Je třeba náležité a důstojné úpravy.

GREGOR: Komedie!

KOLENATÝ: Ticho, nezlehčujte soudní akt. Obžalovaná, povoluje se vám deset minut – stačí to pro vaši toaletu?

EMILIA: Máte rozum? Aspoň hodinu.

KOLENATÝ: Tedy půl hodiny k přípravám a k rozjímání, než se objevíte před soudem. Pošleme vám komornou. Jděte!

EMILIA: Děkuju. (Zajde do ložnice.)

PRUS: Jdu... za Jankem.

KOLENATÝ: Ale vraťte se za půl hodiny.

GREGOR: Doktore, nechtěl byste být aspoň teď trochu vážný?

KOLENATÝ: Ticho. Já jsem ohromně vážný, Gregore. Vím, co na ni působí. Je to hysterka. Vítku!

VÍTEK: Prosím?

KOLENATÝ: Skočte do pohřebního ústavu, aby sem poslali krucifix, svíčky a nějaké černé sukno. Dále bibli a takové krámy. Rychle!

VÍTEK: Ano prosím.

KOLENATÝ: A sežeňte nějakou lebku.

VÍTEK: Lidskou?

KOLENATÝ: Lidskou nebo hovězí, to je jedno. Jen když bude představovat smrt.

Opona

Errata:

30.05.2021 13:25