Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pád masek

 Chce-li Pánbůh notného vola stvořiti, dá mu ouřad…

 (Z moudrostí mé babičky)

Dobryňovo a Nastasjino vystoupení v ruské televizi napjatě sledovalo celé Rusko. Bylo proč! Rusové měli zase proč být hrdí na své historické bohatýry! V Čechách se o tom ale jako obvykle neobjevila v médiích ani zmínka. To tak, dělat reklamu Rusům!

Mimozemšťané v New Yorku a v Moskvě!

Kromě toho se to nedalo srovnávat s vystoupením Machjů v americké zpravodajské stanici CNN, které otřáslo sebevědomím Američanů ještě víc než kdysi prohraná válka ve Vietnamu. Ani tato zpráva se v Čechách neobjevila, neboť ideologičtí poradci ji nedoporučili zveřejnit, aby »nenarušovala naše vztahy«. Češi tak opět tradičně zůstali nejhůře informovaným národem v Evropě.

Naštěstí jsem měl zprávy Manuscriptů a nespoléhal jsem se naivně na »nejdůvěryhodnější zpravodajství v Čechách«, jak se Česká televize sama hrdě tituluje. Jak se říká, samochvála smrdí a pro pokryteckou Českou televizi to platí dvojnásob. Spousta lidí to už také prohlédla a právem jí nenazve jinak než »žumpa«.

Krátce po zahájení obvyklé zpravodajské relace se v CNN objevil mimozemšťan, jeden z hmyzoidních Machjů. Nevšímal si paniky, kterou jeho příchod do newsroomu CNN vyvolal, vzal si slovo a začal mluvit. Oxfordskou angličtinou (aby mu rozuměl i zbytek světa) sdělil Američanům bez obalu, že mimozemšťané prohlašují jejich vládu za zločineckou, neboť se jí málem podařila sebevražda lidstva vojenským a dokonce i nukleárním napadením Ruska a donutila tím mimozemšťany zasáhnout. Mimozemšťané vývoj na Zemi pozorují už dlouho, prakticky od starověku, avšak donedávna do něho přímo nezasahovali. Bohužel se to změnilo. Při odvracení nukleární války zahubili posádky útočících letadel, tedy několik tisíc Američanů.

„Do armády vstoupili dobrovolně a zabíjet šli s nadšením,“ pokračoval tvrdě. „Nemůžeme proto litovat životy vrahů, i když hromadné vraždění teprve chystali. Nemůžeme litovat ani národ, který je vyzbrojil a dal jim k vraždění volnou ruku. Měli jsme do této chvíle s vámi trpělivost, ale i ta má své meze. Uvědomte si, neuznáváme výjimečnost žádného národa a když, pak jen v tom horším směru, jak jste se projevili vy. Nebudeme ani přihlížet, jak vaše vojska »kroutí ruce zemím, které nedělají, co vy si přejete«, jak prohlásil jeden váš nejvyšší představitel. Pro nás jste odpadem lidstva a podle toho s vámi budeme jednat, dokud se nevzchopíte a nezačnete se chovat podle křesťanských zásad, které dosud na celém světě porušujete.“

Při těchto slovech bych se obával o jeho život, kdybych od Manuscriptu nevěděl, že mu nic nehrozí. Dobryňa a Nastasja byli v ruské televizi v živém vysílání osobně, nic jim totiž nehrozilo. Ochotně zodpověděli všetečné otázky nejen od redaktorů, ale i od diváků, poslané pomocí SMS z mobilů. Ruská televize pochopila, že jde o pořad mimořádné důležitosti, nevyhradila jim pevný čas, ale přetáhla ohlášené trvání o tři hodiny. Zato mimozemšťan byl v newsroomu jen virtuálně jako dokonalý hologram. Nedivil jsem se, jako Američané ve studiu CNN i doma u svých televizorů, když se po konci své řeči rozprskl do spršky rychle uhasínajících barevných jiskřiček a nedal nikomu prostor na otázky.

U Američanů to tak bylo jistější.

Bomba bylo jedno i druhé. Země zažila svůj první otevřený kontakt s mimozemskou civilizací!

A bohužel, ostudný…

Po mimozemském vystoupení se dalo očekávat celosvětové hemžení. Všem už doskočilo, že šlo o větší dějinný zlom, než byl objev páry, elektřiny i atomu! Mimozemšťané se lidem předvedli jako přísní vychovatelé malému spratkovi a tomu nezbylo než zmlknout a začít poslouchat.

Tím hůř pro ty, komu »výjimečnost« zalezla příliš hluboko pod kůži jako spratkovi, který po výchovném plácnutí vztekle řve, dupe a válí se po zemi, aby si domněle zasloužená privilegia vynutil stůj co stůj. A netýkalo se to jen Američanů.

Co v takovém případě udělá přísný vychovatel? Zachová se podle norského nebo ruského vzoru?

Norský přístup očekává, že se vychovatel podřídí, malému tyranovi splní co mu na očích vidí a může v nejbližší době čekat další tyjátr. Norsko ten přístup uzákonilo a kdo jedná jinak, tomu Barnevernet děti bez možnosti odvolání sebere a rozprodá jiným na adopce. Proto jsou norské děti vychované nejhůř v Evropě a na celém světě se s nimi mohou srovnávat jen čínští »malí císařové«, jak se tam říká jedináčkům, rozmazleným opičí láskou rodičů.

Norští papaláši to považují za správné a nikdo je neokřikne, neboť mají ložiska ropy a tím i spoustu peněz.

Ruský přístup v takovém případě počítá spíš s přitvrzením ze strany vychovatele. Může klidně nechat vzteklouna křičet do ochraptění až zmodrá, ale když je to na nevhodném místě, nebo to trvá příliš dlouho, trhnutím ho postaví na nohy, přidá plácnutí a sdělí mu další sankce, nejspíš odepření nějaké výhody. Tak to bylo, než to začali sociálinženýři z Norska vyvážet do okolních zemí. A třikrát hanba zemím, které své děti prodaly za naftu!

Mimozemšťané, obrazně řečeno, nechali tyto spratky křičet, dupat a válet se po zemi. Nic si nedělali ze zákeřného džihádu ani z technické převahy Američanů. Po krutém výprasku s Ruskem si však ani největší jestřábi netroufli napadnout dalšího protivníka, i když po tom americká veřejnost velice hlasitě volala a náborová střediska amerických »Marines« byla plná dobrovolníků. Těžko se válčí s protivníkem, o kterém nevíte nic víc než to, že dokázal při minulé akci zachytit a poslat do vesmíru šest tisíc nukleárních hlavic, které teď Spojeným státům chyběly. Dál byly jadernou velmocí, neboť si jestřábi nechali rezervu ke »kroucení rukou« dalším odbojným zemím, jenže po dosavadních zkušenostech tato rezerva ztratila větší část svého odstrašujícího účinku.

I tak Američanům zůstala nejsilnější armáda světa, výhodně strategicky rozmístěná nejen na jejich území, ale také ve stovkách základen po celém světě. Jenže se nedala porovnat s Neznámem, představovaným mimozemšťany. Vojenští plánovači si nevěděli rady. Jejich perfektní informace o síle všech armád světa neměly cenu. Mohli předpokládat, že útočící jednotky nejspíš narazí… na co vlastně? Letadla a rakety zmizely ve vesmíru a mohlo by se to opakovat, ale co může potkat loďstvo, tanky a hlavně pěchotu? To nikdo nevěděl a neuměl si to ani představit.

Ani džihádisté najednou neměli proti komu bojovat. Jejich dosavadním »Satanem« byly vyspělé země Západu, jenže ty teď byly postižené, tak jako pravověrní vyznavači Mohameda. Těžko je mohli označit za viníky, když se navíc u Američanů objevili ti, kdo za to skutečně mohli. Ajatolláhové označili za »Satanovy sluhy« mimozemšťany. Bylo to logické, horší bylo, kde je hledat. Zejména když byli skrytě přítomní i v zemích nejzbožnějších. Ale plamenné výzvy zbožných vůdců k jednání se míjely účinkem. Mimozemšťané Američanům sdělili, jsou pro ně odpadem lidstva a tak s nimi budou jednat, dokud nezačnou dodržovat křesťanské zásady, ale dali jim aspoň naději. Muslimy prostě ignorovali. Ani »návrat k původní Mohamedově víře« by neznamenal nápravu, neboť jejich »víru« založil pouštní lupič a vrah.

Rusové si mohli gratulovat, že se nenechali vyprovokovat k protiútoku, ale ani jejich armáda najednou neměla žádnou váhu. Jako v beztížném stavu, kde se olovo vznáší stejně jako peří.

Takovému stavu, kdy žádná strana nemůže ohrozit druhou, se v šachové hře říká »pat«. A to bylo jistě nejvýstižnější slovo pro situaci na Zemi po vystoupení mimozemšťanů.

Zvykejte si, papaláši!

Trochu mě mrzela dohoda, uzavřená Dobryňou s Machji, podle které otevřeně vystoupí jen on s Nastasjou a teprve když se to osvědčí, budou je následovat další strážci, ovšem v každé zemi nanejvýš jeden. A dalo se čekat, že to nikde nebude ten nejmladší a nejméně zkušený strážce, takže já zůstanu pěkně disciplinovaně v »Aládínově jeskyni« a nebudu smět ani pípnout. Machjové to ale s námi myslí dobře a nebylo by dobré se jim příliš šprajcovat.

Štvalo mě ale poslouchat v hospodě »zasvěcené úsudky« našich maločeských strejců, nepřipouštějících diskusi, protože oni přece musí mít pravdu! Vynikal mezi nimi Pišta Jarec, skladník ve zdejším zemědělském družstvu. Ten hoch musel mít pravdu, i když očividně neměl ani povrchní stín znalostí v oboru o kterém se diskutovalo. Byl uznávaným »machrem« v profesi »skladník«, na tu mu stačilo i osm tříd. Vynucoval si ale uznání »své« pravdy i v diskusi o lékařích, prý znal jednoho lidového léčitele, který strčí do kapsy všechny lékařské kapacity světa, musel mít pravdu ohledně stavu české armády, navzdory modré knížce, která přece nevadí ani ministrům obrany, a vrcholem bylo jeho naznačování, že si už před rokem podával ruce s mimozemšťany a ti si k němu dodnes chodí pro rady. Bože, do čeho jsi tu duši dal!

Měl jsem proti němu informace z první ruky, ale hádat se s ním bylo jako hučet do dubové skříně. Někteří lidé mají zkrátka patent na rozum a neustoupí i kdyby pravdu viděli na vlastní oči. S takovými se nedá diskutovat, pořád si budou mlít svoje, i když svoji pravdu nemají čím podepřít a je očividně ujetá.

No jo, každej jsme jinak ujetej… horší je, když takovému tvrdohlavému mezku propůjčí ouřad nebo nedejbože velitelskou pravomoc, to je potom pochodující katastrofa. Jak říkala moje babička, »chce-li Pánbůh notného vola stvořiti, dá mu ouřad…«, z toho pohledu má Pišta Jarec pravomoc jen nad družstevním skladem, ten mi může být ukradený a tím pádem o nic nejde.

Pišta sice každou druhou větou prokazoval, že o věci nemá ani páru, ale zase machroval, až se hory zelenaly. A že ti zelení mužíčkové, tedy mimozemšťané, museli k nám na Zem přiletět už v minulém století, neboť první zprávy o UFO pocházejí z doby konce Druhé světové války. On, Pišta, to prý někde četl, takže to musí být pravda. Co je psáno, to je dáno!

Potřeboval jsem se odreagovat, tak jsem se trochu odvázal. Měl jsem už asi čtvrté pivo, když se na mě obrátil jiný diskutující od sousedního stolu.

„Poslyšte, mladej,“ přisedl si ke mně, „náhodou jsem si na internetu našel vystoupení jakéhosi »Dobryni Nikitiče« v televizi v Rusku. Mám nepříjemný dojem, že jsem toho chlapa viděl na vlastní oči i v Čechách.“

Otočil jsem se po hlase a trochu jsem strnul. Poznal jsem pana Nováčka, majitele pily, který nám prodal skálu i s chajdou po Přemkovi. Bylo sice málo pravděpodobné, že by se právě on díval na ten televizní přenos, ale… vyloučit jsem to nemohl a už to tak asi bylo. Nakonec, i na české vesnici se může koukat na internet, zakázáno to snad ještě není.

„Magda mi ještě v počítači našla i jeho jméno,“ pokračoval pan Nováček. „Dobryňa Nikitič Svjatogor. A právě tím jménem se představil i ten v Rusku. Poslyšte, pane Václave, můžete mi tyhle shody jmen i podoby nějak přijatelně vysvětlit?“

„Mohu, ale nesmím,“ obrátil jsem se k němu. „Jediné, co smím, je kývnout vám, že se nemýlíte. Není to už tajemství.“

„Ježkovy zraky!“ chytil se pan Nováček za hlavu. „Jenže v tý televizi tvrdili, že tomu chlapovi je přes pět set let!“

„A navíc neřekli o kolik,“ usmál jsem se. „Jediný konkrétní časový údaj tam padl, že je již pět set let šťastně ženatý se svou manželkou Nasťou, že?“

„Vy jste se tam taky doklikal?“ zeptal se mě pan Nováček.

„Jo, tu televizi jsem sledoval,“ přiznal jsem, ovšem už bez podstatného detailu, že jsem to viděl ve skleněné kouli kýrsek. Už jsem dokonce zpohodlněl natolik, že jsem si nechával všechno promítat holograficky. Vypadalo to, jako kdyby se moje jeskyně zvětšila o kus televizního studia, kde bylo vidět všechno krásně plasticky, jako kdybych tam byl.

„A ten samý chlap byl tudle i v Čechách?“ nedal se zastavit pan Nováček. „Co to bylo za člověka?“

„Dá se to najít na internetu,“ řekl jsem vyhýbavě.

„Já jsem se doklikal jen k nějakému chlápkovi toho jména z doby ruského knížete Igora,“ zavrtěl hlavou.

„Správně!“ přikývl jsem. „To je přece on!“

„Ale ten měl žít někdy před tisíci lety, ne před pěti sty!“ namítl Nováček.

„Před pěti sty i před tisíci, to se přece nevylučuje,“ přikývl jsem. „Dobryňa je o hodně starší než královna Nastasja.“

„Ale to by si tu ženskou bral, když mu bylo pět set let!“

„Ne pět set, ale devět set. No a?“ opáčil jsem. „Chlap přece může být starší, zejména když na to nevypadá, ale vždyť jste ho sám viděl, působil snad dojmem vetchého stařečka?“

„Já se picnu! Vědět, že si třesu rukou s tisíciletým… ani se mi nechce říct… člověkem…“

„Takže už to víte,“ usmál jsem se. „Podával jste ruku ruské legendě. To jsme tu dva. Správně se vám tehdy zdálo, že to s těmi stromy nebylo úplně normální. Teď aspoň víte proč. Dobryňa se nespřáhl s rohatými, ale s mimozemšťany, v ruské televizi to řekli jasně, ale je to člověk jako my tady. Pane Krejzo, ještě jedno!“

Hospodský se otáčel jako baletka, prázdný půllitr obratem zaměnil za plný a připsal mi čárku.

„Ale choval se k vám jako ke kamarádovi,“ pokračoval pan Nováček. „Poslyšte, kolik let je vám?“

„Sedmadvacet,“ uspokojil jsem jeho zvědavost.

„A kamarádíte se s tisíciletým… nepatříte nakonec k těm… jak to tam říkali… sto-rohům… taky?“

„Rusky »stórož« je česky »strážce«,“ přeložil jsem mu to.

„No dobře,“ připustil pan Nováček. „Patříte k nim taky?“

„Mohu vám prozradit jen co je všeobecně známé,“ vyhnul jsem se přímé odpovědi. „To co řekli v té ruské televizi, případně i to, co bylo v americké televizi, kde se i mimozemšťan objevil.“

„Zelený mužíček v americké televizi?“ vmísil se mezi nás nedůvěřivě Pišta Jarec. „O tom nevím!“

„Mimozemšťan nevypadal jako člověk,“ opravil jsem ho. „A byl barevnější, ne jen fádně zelený.“

„Ještě řekněte, že jste si s mimozemšťanem podával ruce!“ vyprskl Jarec pochybovačně.

„To by ani nešlo,“ prohrábl jsem si vlasy. „Machjové ruce nemají, vypadají jako ostnatý hmyz, mají jen takové… panožky. Ruce se jim podávat nedají!“

„Takže jste si s nimi ruce nepodal?“ dorážel na mě Pišta.

„Vždyť říkám, že to nejde,“ zasmál jsem se. „Co jim chcete podat, když ruce nemají? Ruce můžete podat Zeirurbům ze světa Pewran, ti mají ruce hned čtyři. Ale ti o podání ruky nestojí.“

„Čtyři ruce? Takže to jsou opice?“ vyprskl posměšně Pišta.

„Ruce mají čtyři, ale k nim i dvě nohy,“ opravil jsem klidně jeho scestnou představu. „Patří ke kentauroidním hawypidům se šesti končetinami, kromě hlavy a ocasu. Degnaurité mají naopak čtyři nohy a jen dvě ruce, ale ty jsem viděl jen na obrázku.“

„Jen na obrázku! To já jsem si se zelenými mužíčky podal ruce!“ kasal se Pišta. Zřejmě byl nachmelenější než já.

„Leda ve snu, kecko!“ usadil ho pan Nováček. „Ani nevíš, že ten Dobryňa Nikitič Svjatogor byl nedávno u nás ve vsi!“

„Co by tu dělal?“ zarazil se Pišta.

„Kácel stromy,“ usadil ho Nováček. „A během jediné noci je přetahal ze skály k nám na dvůr, ani vrata se nedala otevřít!“

„Prosím tě! Jak by to dokázal?“ pochyboval Jarec.

„Antigravitací,“ napověděl jsem jim. „Není přece tajemství, že Dobryňa má k ruce mimozemské technologie.“

„To mě teda podržte!“ lapal po dechu Nováček. „Vědět to tenkrát, určitě bych se vám nevysmíval!“

„Neřekl bych, že jste se vysmíval, když jste viděl ty stromy na dvoře pily,“ připomněl jsem mu.

„To už ne,“ připustil. „Ale předtím!“

„Předtím jste si myslel, že je to nad lidské možnosti,“ dodal jsem smířlivě. „Vypadalo to tak, i s tou stokorunou. Považoval jste nás za pacienty uprchlé ze cvokhausu, že?“

„No, skoro,“ připustil. „Ale ta změť kmenů a větví se tím vysvětlit nedala.“

„Tajemství skončilo, teď už o tom můžeme mluvit,“ přikývl jsem. „Dobryňa Nikitič je žijící staroruská legenda. Můžete se chlubit, že jste mu podal ruku na stvrzení smlouvy. Skutečně se to stalo a nebyl to jen sen.“

„Ale co vy?“ obrátil pozornost zase na mě. „Vy jste si s ním tykal! Jak to, že máte takového kamaráda?“

„Je dobré mít kamarády,“ přikývl jsem. „A někdy se stane, že máte kliku a potkáte i zvláštní kamarády. Něco vám povím, když už to není tajemství. Dobryňa je vášnivý motocyklista, člen bandy »Noční vlci«. S nimi byl i v Čechách. Při troše štěstí jste ho mohli na motorce potkat i vy.“

„A nemohl byste nás s ním seznámit?“ zeptal se pan Karas, další účastník naší debaty.

„Nemohl, Dobryňa má spousty práce v Moskvě,“ řekl jsem. „Nemůže se jen tak uvolnit. Snad by se tu mohl zastavit až zase pojede na dovolenou do Čech.“

„A vy jste za ním v Moskvě nebyl?“

„Kdepak,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale ledacos se přece dá naklikat na internetu, ne?“

„Na internetu se nedá naklikat, aby přijel do naší vsi,“ řekl rezolutně pan Nováček. „A vůbec, proč vám tenkrát tak záleželo na té skále? Tenkrát jsem měl dojem, že vám jde o chajdu po tom potrhlém poustevníkovi Přemyslovi, ale tu jste nakonec spálil a máte na jejím místě nový domek. Proč?“

„A tenkrát na oslavu té stavby tam byl Dobryňa i se svou ženou Nastasjou. Taky úžasná ženská! Vypadá na pětadvacet, ale je to už pra-pra-pra-ani-nevím-kolik-prabába. Sama měla dvanáct dětí, i když na ně nevypadá. To se taky musí počítat.“

„Ježkovy voči!“ chytil se za hlavu další přihlížející. „Kolik že jí bylo? A já na ni: děkuji, holčičko, jak se máš, děvčátko…“

„Ruská královna Nastasja!“ pokýval jsem hlavou a docela jsem si vychutnal jeho zděšení. „A bojovnice! Ani nevím, kolika Germánům z Wehrmachtu a předtím Francouzům z Napoleonovy Grande Armée ukrátila život! Jóó, Nastěnka! Na kilometr střelila chlapa přímo pod »okap« helmy! Oficírům dokázala vpálit kulku těsně pod dalekohled, když se na ni z dálky dívali a mysleli si, že jsou ještě dost daleko od linie!“

„A co v té době dělal její muž?“ zeptal se Pišta.

„Strážce nesměl zasahovat do lidských sporů,“ opáčil jsem vážně. „Jen ji sledoval, povzbuzoval, a někdy i varoval, když byla až příliš odvážná, nebo když proti ní Germáni soustředili přesilu elitních odstřelovačů.“

„On ji nechal jít do války a sám tiše seděl někde v závětří?“ provokoval pořád víc Pišta. „Zbabělec!“

„Mimozemšťané strážcům zakázali účastnit se válek,“ řekl jsem už trochu podrážděně. „Co mohl dělat? Za celé devatenácté století povolili mimozemšťané strážcům jeden jediný zásah, při kterém navíc nesměli zabíjet lidi.“

„K čemu to ale bylo?“ odfrkl si Pišta.

„Kaščej Nesmrtelný zapálil Moskvu, obsazenou Francouzi, aby je donutil odejít,“ řekl jsem. „Měl úspěch. Moskva ze všech stran vzplála jako stoh slámy a požár Napoleona donutil zatroubit k ústupu. Kaščej přitom nezabil jediného Francouze, ale jak ten ústup dopadl, o tom si můžeš přečíst v dějepise. Ze čtyř set tisíc Francouzů zůstalo v Rusku přes tři sta tisíc hrobů! Tomu se přece dá říkat fiasko! A Němci pak v Rusku dopadli ještě hůř!“

„Kaščej Nesmrtelný?“ chytil se toho Nováček.

„Aha… to jsem vám vlastně neměl říkat…“ zamrzel jsem se na sebe. „Ale když už to víte… Kaščej je strážce mimozemšťanů jako Dobryňa, jen je více než dvojnásob starší.“

„To jsou mu dva tisíce let?“

„Pět tisíc,“ doplnil jsem. „Je starý jako pyramidy. Pravda, na něm už je ten věk trochu znát. Vážení, byl někdo z vás u ohně, co jsme pálili u Poustevny?“

Přihlásili se nesměle dva. Ten, co říkal Nastasji »děvčátko« a ještě jeden další.

„Pamatujete se na starého pána, co tam byl s námi?“ zeptal jsem se jich. „Takového s bílými vlasy a plnovousem?“

Oba pořád ještě nesměle přikývli.

„Můžete se chlubit, že jste viděli Kaščeja Běssměrtnovo, česky Kostěje Nesmrtelného, člověka o dva tisíce let staršího než faraon Tutanchamon,“ řekl jsem jim. „»Holčičce« Nastasje je pět set let, Dobryňovi tisíc pět set, těm byste to nehádali, ale pět tisíc let je na Kaščejovi už trochu znát. Kolik mu je přesně, neví ani on sám, dneska už se to dá těžko dohledat a potvrdit.“

I když mě ihned napadlo, že to v Manuscriptech někde bude s přesností na minutu… jenže se to nedá veřejně použít.

„To je neuvěřitelné!“ řekl pan Nováček. „Ale ještě bych rád věděl, jakou roli v tom máte vy sám. Čím to, že si u vás dali sraz nejstarší lidé světa a pomocníci mimozemšťanů?“

„Asi jsem jim padl do oka,“ zkusil jsem to zahrát do autu. „Dobryňa se u mě nejprve zastavil na motorce. Má totiž úžasnou motorku, harleye davidsona! Trošku mi pomohl s těmi stromy… podruhé za mnou přijel i s chotí a s kamarádem Kaščejem. Jenže jsme se do staré Poustevny nevešli, tak ji Dobryňa s Nastasjou zbourali a postavili mi místo ní větší dům. Ano, za odpoledne, jen ve dvou. Rozbourali starou chajdu, postavili nový domek a večer už jsme to oslavili táborákem. Ale nedivte se, Dobryňa je pravý ruský bohatýr a vypomáhá si mimozemskou technologií, stihli to opravdu jen ti dva.“

„A co ty? Tys jim ani nepomáhal?“ zeptal se mě Pišta.

„Já s Kaščejem jsme koukali nepřekážet,“ přiznal jsem. „Ti dva byli docela sehraní a stačili na to sami, úplně v pohodě.“

„Ale pořád jsi nám nevysvětlil, jak to, žes jim padl do oka zrovna ty!“ vracel se Pišta k původní otázce, i když jsem doufal, že je míč už dávno někde v autu.

„No, oni vlastně nepřijeli za mnou,“ přiznal jsem. „Přijeli za Přemkem, teda Přemyslem, to byl jejich kamarád.“

„Za tím potrhlým poustevníkem?“ nechtěl tomu věřit Pišta.

„Pane Jarec, Přemysl byl jejich kamarád,“ pokusil jsem se ho usadit. „Ani jste si nikdo nevšiml, že Přemkovi bylo přes tisíc let a žil v Poustevně už v době, kdy tady žádná vesnice nebyla! To bych vám taky neměl říkat, ale vy byste jinak nedali… no a Přemysl se znal s mým prastrejčkem Ivanem, pak Ivan i Přemysl zemřeli, po Ivanovi jsem zdědil chalupu a když přijel Dobryňa, našel tady jen mě. Asi proto jsem mu padl do oka, stačí vám to jako vysvětlení?“

„Takže vám pomohli kvůli tomu poustevníkovi?“ rozmýšlel se Pišta Jarec, zda to má přijmout nebo ne.

„Dá se to tak chápat,“ přikývl jsem.

„Vědět to, taky bych se s tím bláznem kamarádil!“ řekl Jarec závistivě. „A pak přijde nějaká naplavenina a má se dobře!“

„Na rozdíl ode mne jste měl na to skamarádění celý život!“ pokrčil jsem rameny. „Jste přece zdejší, ne? Přemysl vás určitě znal od miminka v peřinkách.“

„No jo, ale nevěděl jsem, že ten blázen má takové kámoše, že mu za den postaví takovou rezidenci!“

„Já to nevěděl taky,“ utěšoval jsem ho. „Zajímal jsem se jen o prastrejčka Ivana. A protože jsem za ním jezdil jako jediný ze všech příbuzných, odkázal mi chalupu. A protože se strejček znal s Přemyslem… Jak se říká, štěstí bylo unavené a sedlo si na nejbližšího vola, což jsem byl v tomto případě já. Takže jsem se seznámil nejprve s Dobryňou, pak i s jeho ženou Nastasjou a s Kaščejem. Dá se tomu říkat štěstí, nebo ne?“

„Nebyl bych proti být takovým volem…“ řekl Pišta.

Potlačil jsem odpověď, že on je přece volem už dávno, jen to unavené štěstí mu chybí… nač vyvolávat nevoli?

„Všichni, co si říkáte »zdejší rodáci«, jste měli celý život na to, abyste se seznámili s Přemyslem,“ pokračoval jsem. „Příležitost by se jistě našla, jen chtít. Nevyužili jste ji, nehněvejte se teď na mě, že jsem se zajímal o svého prastrejčka, až to takhle dopadlo.“

Byla v tom jemná výčitka, že se vůbec nezajímali o svého souseda, byť trochu odlehlého a trochu tajemného. Mrzelo mě, že ho nazývali »potrhlým« poustevníkem a »bláznem«, i když jsem věděl, že se Přemysl sám snažil vzbudit takový dojem, aby ho lidé ze vsi nechali na pokoji. Mrzelo mě, že jsem byl asi jediný z celého příbuzenstva, kdo se zajímal o prastrejčka Ivana. A mrzelo by mě, kdyby mi záviděli jen ten nově postavený domek. Nebyl přece tak záviděníhodný. Ve vsi byly větší rodinné domky, i lépe zařízené, domek od Dobryni neměl ani zavedenou elektřinu, však bylo také jeho prvotní určení kamufláž »Aládínovy jeskyně«. Ta jediná by mohla vzbuzovat závist, kdyby o ní ve vsi někdo mimo mě věděl. Dobryňa správně usoudil, že asketická poustevna působí v dnešní době anachronicky, až provokačně.

Jakápak dřina?

„A krom toho,“ pokračoval jsem po chvilkové odmlce, „ten baráček není takový zázrak, abyste mi ho záviděli. Většina domů ve vsi je lepších a větších.“

„No jo, ale jakou daly dřinu!“ řekl pan Karas.

„To víte, Rusové mají jiné metody,“ pokrčil jsem rameny. „Ten barák postavili z nějaké jejich stavebnice. Proto jim to šlo tak rychle. Když v Čechách stavěli z panelů, bylo to rychlejší než dneska a bytů bylo víc. Možná by postačilo vymyslet zateplenější panely, zavést rozmanitější sortiment, aby paneláky nebyly pouhé krabice a výsledek aby nepřipomínal králíkárnu… všechno staré rozhodně nebylo tak špatné, aby se to muselo hned bourat!“

„Cihla je cihla!“ namítl pan Karas.

„Cihla je cihla a dřina je dřina,“ doplnil jsem ho. „Rusové stavěli také z cihel. Jen je mají z lepšího materiálu a promyšlené, aby do sebe pasovaly bez malty. To se to pak staví! Stačilo jim jedno odpoledne i s bouráním staré chajdy. Upřímně řečeno, ta se jim skoro rozsypala pod rukama, už taky byla sežraná červotoči a držela pohromadě jen silou vůle…“

„Tím spíš nechápu, proč jste po ní tak toužil!“ vrátil se zase k původní otázce pan Nováček.

Vysvětlit jsem mu to ale nemohl. Aládínova jeskyně musela zůstat tajemstvím, tu jsem prozradit nesměl.

„Byla taková romantická…“ zkusil jsem to zase zahrát do autu. „Taky jsem ještě nevěděl, jak je prožraná červotočem. Ale hlavně, byla to památka na mého prastrejčka Ivana. Ten se přece s Přemkem jako jediný ze vsi kamarádil!“

„Ale co k nim táhlo tebe?“ zajímal se pan Nováček.

„Vzpomínky!“ odvětil jsem. „Prastrejček za vsí každoročně pořádal soukromý dětský letní tábor. Neodhadnu, kolik dětí tím prošlo, ale jako kluk jsem u něho prožil pár kouzelných prázdnin. Nechápete to?“

„Jen jestli měl na to povolení!“ pochyboval Pišta.

„Na co?“ ohlédl jsem se po něm. „Je snad zakázáno svěřit děti na prázdniny příbuznému? Ty bys i na to vyžadoval ouřední štempl? To přece nemyslíš vážně!“

„Odkdy si tykáme?“ urazil se Jarec.

„Pardón!“ ustoupil jsem. „Mě by něco tak pitomého ani ve snu nenapadlo!“

„Nech si ty urážky, mladej, abys nedostal přes kokos!“

„Odkdy si tykáme?“ vrátil jsem mu rýpnutí. „A doporučím vám opatrnost s tím kokosem! Nemáte školu bojových umění!“

„A ty snad ano?“ vyjel si na mě Jarec.

Neodpověděl jsem. Místo toho jsem vzal do rukou půllitr, takovou moderní vysokou tenkostěnnou sklenici, a stiskl jsem ji oběma rukama. Klasickému půllitru by to nic neudělalo, sklenici bych snad mohl velkou silou rozmáčknout na střepy, ale já jsem si ji trochu rezonančně změkčil, takže se sklo začalo vlastnostmi podobat plastelíně. Sklenice se zbortila a když jsem ji opět položil na stůl, byl na skle vytlačený plastický reliéf mých rukou.

Od přihlížejících se ozvalo jen zašumění. Pišta Jarec brejlil na deformovanou sklenici nechápavě, ale ani ostatní nevypadali chytřeji. O kokosech už nepadla ani zmínka.

„Tu sklenici zaplatím!“ obrátil jsem se k panu hostinskému Krejzovi, který stál němě mezi ostatními. „Nemá správnou míru.“

„Dám za ni dvojnásobek!“ vzpamatoval se pan Nováček, který jako první pochopil, že to nebylo úplně přirozené.

„Nic se platit nebude!“ řekl pan Krejza a sáhl po sklenici. „Vystavím si ji na polici! To se vážně jen tak nevidí!“

„Magdí, Zdeni, pojďte se sem honem mrknout, to jste ještě v životě neviděly!“ zavolal pan Nováček do sálu. U »ženského« stolu tam zřejmě seděla jeho choť, ale na jeho zavolání vstal jako jeden muž celý ženský stůl.

„Co to tady tropíte?“ zeptala se první paní Magda. Znal jsem ji ještě od chvíle, kdy upravovala smlouvu o prodeji pozemku se skálou a Přemkovou chajdou, kam dopisovala Dobryňu.

Hostinský Krejza mezitím umístil deformovanou sklenici na poličku za nálevním pultem, takže přicházejícím dámám na ni už jen ukázal. Bylo to ale vidět i z dálky.

Pan Nováček hned začal líčit, jak jsem tu nebohou sklenici zmačkal jen tak v rukou. Kdyby to nebyla pravda, působilo by to velice nevěrohodně. Zkuste někomu popisovat, jak se sklo v ruce kroutí jako užovka, bude vás považovat za střeleného.

„Že byste to do něho neřekly?“ ukázal pak na mě. „A to ani nemluvím o jeho kamarádech! Nedávno byli v ruské televizi jako poradci ruského prezidenta! I naši vesnici navštívili! Takových by sis měla hledět, Zdeni, ne jen furt samá diskoška!“

„Co bych na nich měla vidět?“ opáčila mladší holka, zřejmě jejich dcera. Mohlo jí být osmnáct, nanejvýš dvacet, mohla být i mladší, u těchhle dívek člověk nikdy neví…

„Myslím, že to pro slečnu nebude,“ namítl jsem. „Kaščej je na ni starý, Dobryňa je navíc ženatý, co by na nich viděla?“

„A navíc to jsou Rusáci,“ dodal pan Nováček. „Zvláštní je, že se znají s mimozemšťany. Ale to vy také, ne? A jste mladší a svobodný! Slyšel jsem, že jste nějaký inženýr, ne?“

„Jo, inženýr jsem,“ přikývl jsem neochotně. „Ale čerstvě po škole a bez praxe, z toho vysoký plat nehrozí. A s mimozemšťany si netykám. Dobryňa je zná už dlouho, ale já je viděl nedávno při přenosu z Ameriky.“

Člověk nemusí hned lhát, může si vystačit s pravdou. Viděl jsem Machje nedávno při přenosu z Ameriky? Viděl. Tykám si ale s nimi? Jistěže ne!

„Tak vidíš, tati!“ reagovala na to Nováčková mladší. „Taky nějaký nýmand, nic moc! To bych to s ním schytala!“

„Zdeni! Jak to mluvíš?“ napomenul ji ihned ostře tatík. „Jen počkej doma!“

Dcera uraženě pohodila hlavou a ostentativně odešla.

„Nechte ji, vždyť má pravdu!“ zastal jsem se jí. „Nejsem tak zajímavý, abych přitahoval holky. Nechodím na diskotéky, tancovat neumím, nemám televizi ani počítač, to by to se mnou schytala! Nechte ji být!“

„Ona to jistě nemyslela zle,“ omlouvala dceru i paní Magdalena.

„A i kdyby, copak na tom záleží?“ pokrčil jsem rameny.

„Zdvořilost by jí neuškodila!“ prohlásil tvrdě pan Nováček.

„Byla snad nezdvořilá?“ opáčil jsem. „Pro pravdu se lidé často zlobí, ale mě pravda neurazí. Když se spolu nemáme o čem bavit, proč by se měla přetvařovat? Jen jí nechte její názor, vždyť se s ní docela shodnu.“

„Jasně, co můžeš čekat od blbé blondýny?“ komentoval to Pišta Jarec. Už mu asi otrnulo.

„Že jste pitomec, to víme,“ obrátil jsem se na něho. „Ale za tohle hulvátství byste se měl omluvit!“

Pišta vyskočil jako by dosedl na napínáček, ale v té chvíli se zase malátně posadil. Nohy ho zkrátka neunesly, ale nikdo si toho kale nevšiml.

„Žádné omluvy se nedočkáte!“ zavrčel.

„Omluvil by se džentlmen, to vy nejste,“ ušklíbl jsem se. „Džentlmen by se ostatně nechoval jako hulvát. Očekávat omluvu od hulváta je asi hloupost, takže od vás nic takového nečekám.“

„Ty moulo!“ zavrčel Jarec. „Pojď se mnou před hospodu, uvidíme!“

„No, pivo už jsem dopil, proč ne?“ zvedl jsem se.

Hospodský Krejza na to čekal a přišel inkasovat útratu. Pak s úklonou odkvačil a já jsem se obrátil k východu. Pišta Jarec ale zůstal sedět. Vypadalo to, jako by se zalekl, ale prostě nedokázal donutit své nohy, aby se na ně postavil. Stát na přimražených nohách není jen tak. Než je rozhýbe, uplyne čtvrthodina. Mezitím si vyslechne pár peprných poznámek od zklamaných hecířů, natěšených na duel před hospodou. A navíc, čím víc bude zkoušet své nohy rozhýbat, tím víc to bude vypadat jako opilecké motání.

Vyšel jsem v klidu před hospodu, následován ochotnými »svědky«. Ještě jsem v klidu postál, ale po pěti minutách jsem se otočil k Poustevně.

„Nemá cenu čekat,“ řekl jsem »svědkům«. „Kdyby opravdu chtěl, byl by už tady. Chápu, že si to rozmyslel. Čekal jsem snad dost dlouho, je tu zima, nemám chuť tady zbytečně tvrdnout. Jdu domů. Dobrou noc!“

A vykročil jsem do tmy.

Errata:

11.08.2021 22:27